Myriam Hernandez - Todo lo tuyo

19. června 2015 v 23:47 |  Texty písní - M
Todo lo tuyo o nada de ti
Prefiero estar sola
que vivir así,
De alguna manera siempre compartí,
Tu silencio, angustias y tu voluntad.

Todo lo tuyo o nada de ti
Yo quiero tu vida toda para mí.
No quiero migajas de tu libertad
No quiero esperarte sin verte llegar.

Todo lo tuyo, todo o nada de ti
Todo por mí para mí
Todo lo tuyo o nada de ti
Tu cuerpo, tu genio, tu encanto, tu voz,
No quiero vivir
Si no estas junto a mí.
Dar vuelta en la cama sin poder dormir.
Todo lo tuyo o nada de ti
No dudes mi vida
Te quiero más que a mí
Pero estoy cansada de vivir sin ti
sentirte tan mío
y después tan vacío.
Todo lo tuyo o nada de ti...
 

Myriam Hernandez - Herida

19. června 2015 v 23:46 |  Texty písní - M
Yo no se que hacer
me enamore de ti en un día
y no se por qué
hiciste renacer mi vida
aún sabiendo que lo nuestro
no podría ser

Esta situación
de verte tanto
a escondidas
no puede seguir
me danas sin querer
mi vida

Y hoy te marchas
de mi lado
con otro querer

Y así yo vivo
mi vida herida
y así yo vivo
sonando sonando
que tu estarás a mi lado
por siempre conmigo

Y así yo vivo
mi vida herida
y así yo vivo
sonando sonando
que tu estarás a mi lado
por siempre a mi lado
no te vayas sin saber
Cuanto te Amo

Debes entender que
ya no seguiré mintiendo
en este nuevo amor
que se deshace
con el tiempo
y hoy que estoy en agonía
te rocordaré

Nunca olvidaré
que me perdía en tu mirada
y atravez de ti
logré saber cuanto
te amaba
y hoy te marchas
de mi lado
con otro querer.

Konec dobrý,všechno dobré - kapitola 16

13. dubna 2015 v 17:20 | Trishka |  Knižní tvorba
Všichni se shromáždí pod střechou jednoho ze dvou párty stanů, kde se bude Anitě předávat dar v podobě dětského kočárku, který si sama vybrala, ale zakoupit ho již bohužel nestihla. A nebude to jen tento dárek, který dnes Anita dostane.Josef má pro ni ještě jeden vlastní speciální dárek v podobě černého Jeepu se sklápěcí střechou, který jako by z oka vypadl těm,jaké jsou běžně k vidění v různých amerických filmech či seriálech a po kterém jak sám moc dobře věděl, Anita již od dětství toužila, prozatím pečlivě schovaného v jedné z garáží jeho domu. Jirka s Ivem za potlesku všech ostatních přinášejí velkou papírovou krabici, ozdobenou červenou stuhou která je zakončena velkou mašlí svázanou do tvaru květiny. Lina s úsměvem předává Anitě nůžky, aby se jí přes tu stuhu lépe dostávalo k obsahu ukrytém uvnitř krabice. " Jen do toho," pobídne ji. Je stejně asi tak jako ostatní nedočkavostí bez sebe, jak Anita na jejich dar zareaguje.
Ta si s rozbalováním moc práce nedá. Taková obří krabice už jen první pohled slibuje velké překvapení. Uvnitř by jistě čekala cokoli, ale že tam najde právě kočárek, který tolik chtěla ji ani ve snu nenapadlo. "Proboha," žasne, když konečně uvidí obsah krabice. " Jak...jak jste to...," diví se a na tváři jí září šťastný úsměv.
"Jednoduše," uculí se Lina. " Složili jsme se."
Anita si pohledem přeměří všechny přítomné.
"My všichni," dodá Pavel, ne jehož tváři není po úsměvu ani památky.
"Největší část však zaplatil tvůj strýc," přizná pravdu Lina.
"No, bylo to tak půl na půl," dodá skromně Josef. " A když jsme u těch darů, mám pro tebe ještě jeden vlastní, který bych ti dnes rád předal."
Anita se podiví. " Další dárek? Ale..., já dnes nemám narozeniny, nemám ani svátek a vánoce už taky byly," uculí se.
Josef se nad Anitinou poznámkou pousměje. " To já vím," přikývne. " Jen jsem ti chtěl udělat radost."
"Tak to jsi mi opravdu udělal."
"A ještě větší bude, až ten dárek uvidíš."
Anita se uculí. " Zatím, ale žádný dárek nevidím."
Strýc na ni jen šibalsky mrkne a mírně záhadně se pousměje. " Budeš si ho muset najít."
Anita se rozhlédne kolem sebe, a zaměří pohled na každého, kdo se zrovna v tom barevnými žárovkami prosvíceném párty stanu nachází a očekává, že by jí snad alespoň mohl napovědět. "Napínáš mě," pronese ke strýci.
Josef však stále jen krčí rameny a šibalsky se usmívá.
"Tak už mě nenapínej," žadoní Anita. "Řekni mi kde ten můj dárek schováváš."
Josef se stále jen uculuje. "Musíš si ho najít."
" A to mám jako obrátit celý dům a všechno kolem naruby," zeptá se Anita už mírně dotčeně.
Josef je stále v klidu a tak i odpoví. " Dům můžeš vynechat."
Anita se zamyslí. " Takže tedy zbývá zahrada a ostatní," podotkne věcně.
"Vlastně ano," odsouhlasí tuto nahlas vyřčenou myšlenku Josef.

Anita se pomalu dává do hledání. Venku se mezitím již zcela setmělo, což jí tuto činnost ještě ztěžuje. Zahrada je sice osvětlena solárními lampičkami, ale stále je v ní dost míst, kam jejich světlo nedosáhne.Musí to být asi něco velkého, když jak Josef naznačil se v domě ukrýt nedalo. " Co by to tak asi mohlo být," přemýšlí zatímco pečlivě prohledává snad každý kousek té obrovské zahrady, jen aby náhodou to překvapení nepřehlédla. Pomalu jí dochází, že by to mohlo být i něco zcela maličkého, něco co se dá prakticky schovat kdekoli a být to v domě, měla by hledání velmi snadné. Je známo, že by to mohlo být prakticky cokoli. Třeba i nějaký šperk zavěšený na stromě nebo zahrabaný pod zemí. Josef co se dárků pro ni týká, nikdy nekupoval žádné levné prkotiny. Pokaždé, když jí dával nějaký dar, tak to bývaly napřklad náušnice či náhrdelníky zdobené drahými kameny a časem postoupil i k o hodně dražším věcem. Najednou jí cosi zavadí o čelo. Zvedne pohled, aby se podívala, co že to vlastně bylo a i v té tmě , která se v tuto večerní hodinu nad zahradou již rozprostírá, rozeznává, že na té větvi nevisí nic jiného, než klíčky od auta. Sundá tu přebytečnou ozdobu z větve a pousměje se. "No, asi mě to mělo po cestě cvrnknout do nosu, ale čelo taky není k zahození," vyřkne nahlas svou myšlenku a zamíří rovnou ke garážím. Pokud totiž v ruce drží pravé klíčky a ne jen nějakou atrapu, tak to její překvapení potom bude schováno v jedné z garáží. " No, zkusit se to musí," znovu nahlas zapřemýšlí. " Maximálně budu všem pro smích," pousměje se nad touto myšlenkou. Pomalu dochází až k delší přízemní stavbě, jejíž omítka je natřena bílou barvou a šest velkých šedých kovových vrat poukazuje na to, kolik garáží se v ní nachází. Všechna jsou zavřená a prostor před nimi osvětlený jen lampami zavěšenými nad jednotlivými vraty, je též úplně opuštěný. Jen u poslední sedmé garáže, vystavěné odděleně od těch ostatních a určené pro parkování rodinné limuzíny, pobíhá Jakub a pečlivě leští již zmíněný stroj. Anity pobíhající kolem garáží si nevšímá. Tedy spíš dělá, že o ní neví, protože tu dívku zlostně pobíhající kolem, nelze přehlédnout.
"Nemůžeš mi pomoct," křikne Anita na Jakuba zlostně.
"Promiňte slečno," omlouvá se Jakub. "Ale nemohu. Musím se postarat o tento vůz. Pan Josef si výslovně přál, aby na večer byl připraven a vypadal jako právě zakoupený," lže jako, když tiskne. Pokyny pána domu zněly, nepomáhat Anitě v hledání za žádnou cenu. Ale jak a čím tuto lež zakryje, bylo pouze na něm.
"Tak mi aspoň pomoz, otevřít ty garáže," poručí zlostně Anita.
"Jak si přejete slečno," odpoví Jakub. " Tohle pro vás udělat mohu."
"Aspoň něco," odsekne Anita.
"Takže, kterou si přejete otevřít první?"
Anita znovu odsekne. "Třeba tu prostřední."
Jakub se neubrání úsměvu. " Kterou prostřední. Jsou tu celkem čtyři," dodá a stále se nepřestává poťouchle uculovat.
"Děláš ze mě blbce," vyjede Anita a zlostí už přímo supí.
Jakub se stále uculuje. " Ne, to bych si nedovolil."
"Tak už tu prostřední otevři!!!"
"Ale stále nevím kterou," zeptá se přihlouple Jakub.
"Tu prostřední," zařve Anita už velmi naštvaně.
Jakub se tedy ujímá vysvětlování." Prostřední jsou tu celkem čtyři. Tyto dvě," rukama ukáže na dvoje vrata u okrajů. "Ty jsou krajní. A ty čtyři mezi nimi, prostě jsou prostřední. A to proč," položí zcela logickou otázku. "Protože jsou ve středu," dokončí své vysvětlování, které by musel pochopit i ten největší blbec.
"No, ještě, že ty garáže nejsou patrové," pomyslí si nahlas Anita. " Zajímalo by mě, jaké poučné vysvětlení bych dostala potom," zadívá se na garážová vrata a potom zpět na Jakuba. " Tak třeba tu třetí zleva,"rozhodne.
Jakub s pobaveným úsměvem na tváři udělá přesně to, co si jeho paní přála. Po zjištění, že v této garáži se nic podobného Anitinu daru neskrývá, otevírá postupně i další, na které ukáže. U poslední, ve které sice auto stojí, ale klíčky které drží Anita v ruce k němu jaksi nepasují, se neudrží a hlasitě se rozesměje.
"Bavíš se dobře," vyjede po něm Anita zlostně.
"Ne, ani ne," odpoví Jakub, snažíc se zadržet další nával smíchu. Jediný on a Josef totiž věděli, kde ten vůz darovaný Anitě, byl uschován. To auto které tolik hledá , je naschvál zaparkováno až v té poslední oddělené garáži sloužící k parkování limuzíny. A zároveň je také posledním místem, kde by ho Anita mohla hledat. " Tak ještě tu poslední," pomyslí si raději v tichosti a než by se nechala nadále zesměšňovat, vytrhne Jakubovi z rukou dálkové ovladače k jednotlivým vratům garáží s tím, že tu poslední si zvládne otevřít sama. Namíří ovladač proti dveřím, zmáčkne tlačítko a vrata se pomalu začínají otevírat. Uvnitř nachází cosi velkého, zakrytého plachtou na první pohled připomínající automobil. " Ale jaký," zní další otázka kterou si v duchu položí. Pomalu odkrývá plachtu a s každým odkrytým kouskem její nadšení mírně narůstá. Sice už po odhalení prvních několika centimetrů je jasné, že pod tou plachtou se opravdu skrývá automobil, ale stále ještě nevěděla, o jaký typ či značku vozidla jde. Jen co tu plachtu odkryje úplně, její nadšení teprve nabere ty správné obrátky. Před ní nestojí nic jiného, než ten pravý americký Jeep, ve kterém se na televizních obrazovkách proháněly americké hvězdy a o kterém vždy snila a obdivovala jej. A v tuto chvíli se i ona vlastníkem jednoho takového stala. Nadšeně vykřikne. Její radost z Josefova daru je neskutečně velká. Přímo tryskem vyběhne z garáže směrem k párty stanům. Vlna nadšení a také tma jež zahradu pokrývala způsobily, že ve svém úprku pozapomněla na bazén a skončila tedy přímo v jeho středu, což všechny účastníky dnešní párty velmi pobavilo.
"Bavíte se dobře," okřikne své přátele zlostně. Voda v tuhle hodinu nebyla zrovna nejteplejší a jak bylo znát, ostatní se jejím pádem velmi dobře bavili.
"Pomůžu ti," nabídne se Jirka, snažíc se zadržet další nával smíchu.
Anita se chytne podávané ruky a v hlavě jí v tu chvíli zraje ďábelský plán. Ne aby se snažila té pomoci využít a vyškrábat se nahoru. Naopak zatáhne a Jirka s mohutným řevem letí do té chladné vody také.
"Příště si dávej pozor komu se směješ," zazubí se Anita a raději rychle odplave ke schůdkům, po kterých elegantně vyleze ven.
Jirka jenž se konečně vzpamatoval, se vyškrábe na břeh a jen se uculuje. Anita ho tentokrát pořádně doběhla.
"Tak jaká byla koupel," zubí se Ivo.
"Trhni si," odbyde ho s mírným úšklebkem kamarád.

Pavel se této zábavy a příležitostných rejpanců neúčastní. Je velmi naštvaný a zklamaný zároveň a nejraději by tuto sešlost již opustil. Pokud by však tento plán vykonal, tím více by umocnil Jirkovu radost z vítězství, protože co se Anity týká, tak to byl právě Pavel kdo prohrál, což mu sám o sobě dopřát nechtěl. Dnes večer se Jirka pokusil o první vzájemné sblížení a zdá se, že jeho záměr vyšel, což se Pavlovi vůbec nelíbí. Pokud by se Jirka s Anitou sblížili ještě více, mohlo by to znamenat definitivní konec. Nebylo by už vůbec nic. Pouze smutek, bolest a výčitky svědomí, které by ho provázely pokaždé, když by o ně třeba jen pohledem zavadil. Což se teď bude stávat nejspíš velmi často, vzhledem ke slíbeným úpravám zahrady, na kterých se bude osobně podílet.

Během Anitiny chvilkové nepřítomnosti, které využila, aby se převlékla a postarala o malou Alex, Josef dojednává s Pavlem a oběma kluky plán na menší úpravy zahrady. Nelze posoudit, kdo je v tu chvíli nadšený více. Nejen, že budou moct trávit více času s Anitou a její malou dcerkou, ale Jirkovi se také naskýtá šance jak se s ní ještě více sblížit, ale také ji zbavit všeho, co ji kromě jejich dcery k Pavlovi ještě váže. Její náklonnost si už sice tak z poloviny získal, ale stále to nestačí k tomu, aby mohl klidně spát a neočekávat, že Anita kdykoli obrátí a přeběhne zpět k Pavlovi, čemuž chce a musí v každém případě zabránit. Pavel jejich nadšení nesdílí. Chvíle které teď nastanou, nebudou zrovna veselé. Během tohoto jediného odpoledne se musel dívat, jak dívka kterou miluje a jeho nejlepší kamarád, mu vrazili kudlu do zad a hezky velkou. Dneškem počínaje je Jirka již spíše bývalý kamarád, protože co ti dva udělali se dá považovat za zradu a tu on jen tak neodpouští. Důvěřoval mu a on ho nakonec takhle hnusně podrazil. Tohle se prostě odpustit nedá. Cítí, že konec jeho návštěvy v tomto domě právě nadešel a je ten pravý čas odejít, aniž by u ostatních vzbudil jakékoli podezření, zvláště pak u Anity nebo Jirky a tak jen co dokončí s Josefem rozhovor týkající se plánovaných úprav, omluví se, rozloučí a opouští zahradu. V Jirkovi a Anitě nejspíš žádné podezření nevzbudil, ale v ostatních přítomných ano. Tedy spíše v mladší části pozvaných. Teta se strýcem jim nevěnovali příliš velkou pozornost a soustředili se spíše na rozhovory s Josefem. Za ta léta co se nestýkali, si toho měli opravdu hodně co říct. Té mladší skupince v níž byli Anitini bratranci, Roman s Linou, ale také Ivo který v přítomnosti Jirky dělal, že je mu to jedno, ale jen co kamarád zmizel v domě, přidal se k ostatním. Věděl, že tohle vůbec není dobré, ale nechtěl zbytečně vyvolávat další problémy. Bohatě stačí to, co se právě teď, v tuhle chvíli děje. Už jen tohle samo o sobě je dost velký problém. Anita s Jirkou v tom však nic závažného nevidí, nebo možná ani raději vidět nechtějí. Po celý zbytek oslavy se častují úsměvy a letmými doteky. Na polibek však za celý večer nedojde.
 


Konec dobrý,všechno dobré - kapitola 15

16. března 2015 v 19:30 | Trishka |  Knižní tvorba
O dva týdny později Anita společně se svojí malou dcerkou opouští areál nemocnice. Josef který je z jejího návratu velmi nadšen pro ně uspořádá v zahradě svého domu slavnostní uvítání, kde nechybí bohaté pohoštění a několik druhů alkoholických, ale i nealkoholických nápojů.Ani na hudební doprovod nezapoměl a za pomoci Jirky, vybral nejen Anitinu oblíbenou hudbu, ale sezval také její nejbližší přátele. Ten kus zahrady který Josef pro tuto příležitost využil, vyzdobený venkovním osvětlením, doplněným o skládací párty stany a plastový zahradní nábytek a to všechno postavené poblíž bazénu se mu velmi zalíbilo a myšlenka, že něco takového by tu mohlo stát již trvale, ho velmi lákala. Byl to dobrý nápad, jak to v té zahradě malinko oživit. Nepočítá s tím, že by Anita v tomto domě zůstala žít trvale. Jednou přijde doba, kdy opět nebude sama a potom jistě bude chtít využít svůj dům, který zdědila po tragicky zesnulých rodičích. A zdá se, že Jirka by věděl o levné pracovní síle, která by dokázala, dát jeho nápadu reálnou podobu. On, Ivo a určitě i Pavel. Všichni tři by mohli spojit své síly a znalosti ve stavebních pracích a dokázat Josefovo přání vyplnit. A nebylo to jen tohle. Josef jen tak mezi řečí o stavbě zahradního posezení s kamenným grilem vyjevil přání, aby hned vedle velkého bazénu, byl vystavěn ještě jeden. Malý a mělký, aby se v něm bezpečně mohla cachtat jeho malá vnučka Alexandra. Postupně právě pro potřeby malé Alex se budou muset udělat i další úpravy. Ale na prvním místě je zastřešené zahradní posezení a bazén. Teď ještě ne,ale příští léto už ho malá Alex jistě hojně využije.

Anitu právě propouštějí z nemocnice. Ze svých zranění se během dvou týdnů plně zotavila a tak už není třeba, aby ona nebo její dcera tam déle zůstávaly. Je velmi nadšená. Už se nebude muset omezovat jen na pohyb po prostředí nemocničního areálu, ale bude moct trávit i více času se svou dcerou. Doposud jí lékaři umožnili vidět malou Alex, jen na pár hodin denně a v čase kojení. Ode dneška s ní však bude moct být pořád. Ve dne i v noci. Před bránou nemocnice nasedají do přistavené limuzíny, v níž tak nějak očekávala i přítomnost strýce Josefa. Nasednou do zadní části vozu a Anita pokyne Jakubovi, aby tu černou pohyblivou věc rozjel.
"A strýc Josef," zajímá se, sedíc i s malou Alex v náručí, právě v jeho limuzíně, kde kromě Liny byl přítomen pouze řidič Jakub. " Proč nepřijel?"
"Zlato," osloví ji Lina přátelsky. "Pan Josef je velmi zaměstnaný člověk," zastírá pravý důvod jeho nepřítomnosti. "Co jsi byla v nemocnici, začal pracovat ještě víc a tak prostě...Nestihl pro tebe dnes přijet."
"A co Jirka a Ivo a....," zajímá se Anita o své kamarády, od kterých čekala, že by ji v tento den mohli doprovodit. Pavlovo jméno však nevysloví.
"A Pavel," doplní Lina její větu s otazníkem.
"Ano," odpoví Anita. I když Pavla nepovažovala zrovna za svého kamaráda a při jeho první a zároveň poslední návštěvě v nemocnici ho vyhodila z pokoje, jeji otázka přece jen směřovala i na něj.
Lina se zadívá na hodinky, které ukazují pár minut po poledni a potom zaměří svou pozornost zpět k Anitě. " Vzhledem k tomu kolik je hodin, jsou nejspíš také ještě všichni v práci," zalže znovu. Moc dobře ví, že nikdo z těch tří jmenovaných v práci dnes není a všichni čekají v zahradě Josefova domu, na jejich společný návrat domů.

Jakub zaparkuje limuzínu před garáží a věnuje se vynášení zavazadel, zatímco Lina odvádí Anitu do zahrady na připravenou oslavu. Anita by nejraději hned zmizela v domě, ale Lina se nedá přemluvit a se slovy že nejprve a za každou cenu musí projít zahradou, ji vede až na určené místo. Jen co se dostanou až k připravené oslavě, Anita úžasem doslova oněmí. Dva velké vyzdobené párty stany nad nimiž visí velký transparent s nápisem " VÍTEJTE DOMA," vůně grilovaného masa, pití, zákusky a samozřejmě nechybí ani členové uvítacího výboru ve složení, Pavel,Jirka,Ivo a nechybí ani teta se strýcem a bratranci Tomášem a Ondrou, kteří jí byli z rodiny tak nějak nejbližší a samozřejmě ani Roman nesmí být nepřítomen. A v čele této skupiny nestál nikdo jiný než samotný pán domu.
"Tak teď už chápu, proč jsi mě nutila jít až sem," uculí se Anita.
Lině se také na tváři objeví úsměv. "Asi by mě ukamenovali, kdybych cokoli prozradila."
"Vítejte doma," přivítá Josef Anitu a její dceru s úsměvem.
A po něm již přicházejí na řadu další gratulanti.Anita musí na chvíli předat svou dceru Lině, aby mohla přijmout všechny ty gratulace a láskyplná uvítací objetí. Jako poslední přichází na řadu Pavel. Na obou je v tu chvíli znát, že nevědí co dělat. Jestli se také obejmout, nebo si jen podat ruce a krátce se pozdravit. To napětí a nerozhodnost, která mezi nimi právě teď panuje je velmi znatelná. Asi každý z přítomných by měl velkou radost, kdyby si ti dva padli do náruče a proběhl mezi nimi alespoň malý náznak usmíření. K jejich velkému zklamání se tak bohužel nestalo.
"Vítej doma," přeruší Pavel tu chvíli napjatého ticha a podá Anitě ruku.
"Děkuji," odpoví Anita s mírným úsmměvem a jeho ruku přijme. Poté ji ale velmi rychle pustí a vmísí se mezi ostatní.
Pavel neskrývá své zklamání. I on sám si stejně jako ostatní od tohoto uvítání sliboval víc, než jen rychlé podání ruky, chladné poděkování a vynucený úsměv. Ale Anita však jak bylo vidět o víc nestála. Za to však stála o přízeň Jirky a bylo vidět, že jí jeho pozornost dělá velmi dobře, což se Pavlovi líbilo ještě míň. Chvíli je z povzdálí sledoval a pokaždé, když se pohledy těch tří střetly, se zadíval jinam.
"Žárlí," poznamená Jirka posměšně.
Anita je však s odpovědí velmi rychle hotová. "Nemá na co. Já už s ním nemám nic společného."
"To není až tak úplně pravda," odporuje jí Jirka. " Něco společného přece jen máte."
"A to jako co?"
" Co třeba Alex," odpoví Jirka také otázkou. " Nemyslíš, že ta maličká si zaslouží, abys mu dala šanci, své chyby napravit?"
Anita má opět připravenu rychlou odpověď a tudíž je i s touto otázkou velmi rychle hotova. " On už svou šanci dostal a promarnil ji," vysvětlí velmi chladně jak se celá tahle situace vlastně má.
"Ale nemůžeš popřít, že tě to k němu nějakým způsobem stále netáhne," nedá se Jirka jen tak odbýt. " Že všechny city kterí jsi k němu kdy měla, už úplně vymizely."
"Proš se pořád tak blbě vyptáváš," zajímá se Anita.
"Jenom bych byl nerad zklamaný," odpoví Jirka upřímně. "Víš, ty jsi hezká a úspěšná a chlapi na tebe doslova stojí frontu a já...Byl bych velmi nerad, když ti teď řeknu své ano, abys mi později řekla ne."
"Tak toho se rozohodně obávat nemusíš," ujišťuje ho. "A už s tím přestaň, nebo se tvé obavy stanou skutečnými a své ne ti řeknu třeba hned."
Jirka už se raději dál nevyptává. Moc dobře ví, že Anita by byla schopna svou výhružku splnit hned a na místě a jeho pět minut slávy by bylo pryč. Takhle to nebude jen pět minut, ale dlouhé měsíce a možná i roky. Ale jistý si nemůže být ničím. Nemůže opomenout fakt, že by se celá tahle situace kolem Anity a Pavla právě jí mohla rozležet v hlavě a nakonec by stejně za ním odešla. A nezabránilo by jí v tom vůbec nic. Anitě na rodině vždy velmi záleželo a i pro Alex chtěla rodinu úplnou. A co je lepší než vlastní táta? Tedy pokud to není nějaký násilník, alkoholik, či ještě něco horšího. V tomto případě by to asi moc dobrý táta nebyl. I když by v jejich žilách kolovala společná krev. Pavel se na jejich dvojici nevydrží dívat moc dlouho. Převezme od Liny malou Alex a odchází do zahrady, kde se usadí do jednoho z bílých proutěných křesílek, patřících k posezení poblíž bazénu a nerušeně si užívá chvíle, kterou se svou malou dcerkou může strávit. A i když Anita stále nechce prozradit, zdali je možnost, že by mohl být otcem této malé krásné dívenky, on ví, že jím je. Na tu podobu a citové pouto, které ho s ní od samého začátku váže, žádné Anitino potvrzení nepotřebuje. Ani slovní, ani písemné.

Nadešel čas předávání dárku, u kterého nesměl nikdo chybět. Až teprve teď si Anita také povšimla, že kromě Pavla zmizela z párty stanu, kde stále probíhala oslava také její dcera.
"Proč jsi mu ji dávala," vyhrkne na Linu naštvaně. Ač u toho nebyla, tak si je velmi jistá, že její dceru má u sebe právě Pavel.
"Je to její otec," zastává se Lina Pavla. " Ať už si o něm myslíš co chceš, má na to právo."
"Lina má pravdu Anito," dá Roman své dívce za pravdu. " Ať už to chceš nebo ne, je to její otec. Na tom už nic nezměníš. A když už s ním nechceš být, neupírej mu možnost vidět jeho dceru."
"Ale on...," snaží se Anita přerušit Romana dalšími argumenty, což se jí však nedaří.
"Vzpomeň si na sebe Anito," podotkne. "Vzpomeň si jak tobě chyběla tvá vlastní rodina."
Anita už má však připravenou další námitku a také ji proti Romanovi ihned použije. "Ale tohle je něco úplně jiného."
"Ne tak docela," odpoví Roman. "Zamysli se nad tím," dodá ještě nakonec v domnění, že ta dívka stojící před ním a dívající se mu upřeně do očí, to skutečně udělá.
Anita musí uznat, že Roman má možná v něčem pravdu a nejspíš i v tom, že by neměla Pavlovi upírat právo na to, aby se dozvěděl, že právě on je otcem té maličké a nechat ho, aby se alespoň z části mohl tak chovat. Pavla i s malou Alex v náručí nachází sedět v křesílku u bazénu. Alex spokojeně spí, ve vzduchu je cítit vůně květů a z korun stromů kterých je v zahradě docela hodně cvrlikají ptáci a Pavlův pohled stále upřený na ni také o něčem svědčí. Je to vskutku zvláštní a krásná chvíle která však nevydrží dlouho.
"Má oči po mě," pronese Pavel se šťastným úsměvem na tváři, jen co si všimne Anity, mlčky stojící proti němu. Čím déle se na tu maličkou díval, tím více viděl svou vlastní podobu.
Anita však jeho nadšení nijak nesdílí. " Vrať mi mou dceru," doslova mu přikáže, jako by to nebyl nikdo jiný, než obyčejný domovní sluha.
"Je to i moje dcera," brání se Pavel.
Anita zrovna není nakloněna tomu, rozebírat právě s ním toto téma. "Nech toho Pavle," snaží se tento rozhovor nějak rychle ukončit.
"Tak je nebo není," ptá se Pavel znovu na to, či je, nebo není otcem malé Alexandry.
Anita si však stále stojí za svým. Jen její tón hlasu je již o poznání mírnější než na začátku. "Přestaň, prosím. Nekaž tuhle krásnou chvíli hledáním odpovědí na nesmyslné otázky, které ty stejně nikdy nenajdeš."
"Ale tuhle odpověď bych velmi rád našel," namítne Pavel a z jeho výrazu je kromě smutku a zklamání velmi patrné, že to myslí opravdu vážně.
Anitě to nedá, aby mu nepoložila trochu zvědavou, ale zároveň i rýpavou otázku. Spíše však v této otázce převládá zájem o pravý stav věci. " A co by se tím změnilo ?"
Pavel jen pokrčí rameny. "Možná hodně," odpoví. Moc dobře ví, co by se tím změnilo. Ale ještě nenastal ten pravý čas, s tím Anitu seznámit.

Konec dobrý,všechno dobré - kapitola 14

14. listopadu 2014 v 15:48 | Trishka |  Knižní tvorba
Pavla musí sestra z oddělení novorozenců přímo vyhnat, jinak by nejspíš odtamtud ani neodešel a neumožnil tak ani ostatním alespoň na pár vteřin se na tu malou dívenku podívat. Ze dveří vychází se šťastným úsměvem na tváři. Ta chvíle kterou mohl strávit se svou malou dcerkou, ho naplnila opravdu velkým pocitem radosti a štěstí. Jenom to, že nemohl navštívit i Anitu, jeho radost mírně kazí, ale nedává to na sobě nijak znát. To štěstí z pohledu na jeho malou dcerku, je mnohonásobně větší, než zklamání z toho, že nemohl navštívit i Anitu.
"Je nádherná," oznámí Pavel všem kamarádům, jen co vyjde ze dveří oddělení a z tváře si stále ještě stírá slzy dojetí. " A je mi dokonce podobná."
Touto větou vzbudí ve všech ještě větší zvědavost a nadšení. V tu chvíli by se s velkou chutí nahrnuli na to oddělení nejlépe všichni najednou. To však jaksi opravdu nebylo možné. Jako další tedy dostali přednost Roman s Linou, aby se také alespoň na pár vteřin, mohli na tu maličkou podívat.
"Je zdravá," vyzvídá Jirka.
"Jako řípa," usmívá se Pavel. "Nemá ani škrábaneček a ta nehoda ji prý nijak nepoznamenala."
" To je dobře," podotkne Jirka s úlevou. Bál se asi stejně jako Pavel, aby si ta malá neodnesla z té nehody nějaké trvalé následky.
" A jak se jmenuje," vyzvídá Ivo.
"Alexandra Emilia," odpoví Pavel s nadšením.
"Čekal jsem to," podotkne Jirka.
"Má snad tohle jméno nějaký zásadní význam," ptá se Pavel zvědavě.
"Pro tebe možná ne," odpoví Jirka. " Ale pro ni ano!"
Pavel v tu chvíli zvážní. Je vidět, že Jirka ví zase něco víc, než on. "Aha," prohodí mírně zklamaně.
To že mu o výběru jména Anita neřekla se dalo i čekat, ale že i Jirka doposud mlčel,ho docela dost zklamalo. Očekával od něho, jako od nejlepšího kamaráda, že se třeba jen slůvkem zmíní, ale Jirka bohužel neřekl ani slovo.
Roman s Linou vycházejí z oddělení novorozenců také velmi nadšeni. Stejně jako Pavel se nemohli pohledu na to malé děvčátko nabažit. Jejich příchod také znamenal, že je čas na to, aby také Jirka s Ivem alespoň na malou chvíli nakoukli na oddělení a viděli tu malou slečnu, které Jirka s Pavlem doslova zachránili život. A nejen jí. Ale i její matce. Ta stále leží na jednotce intenzivní péče ve stavu bezvědomí a zatím ne a ne se probrat.Lékaři jsou však v tomhle optimističtí a očekávají její postupné probírání, již během dnešního dne. Pokud by se tak nestalo, znamenalo by to, že něco někde není v pořádku, že by ještě mohla mít byť jen malé vnitřní zranění, které se jim nepodařilo ihned odhalit, což by znamenalo jen jedno. Museli by ji znovu otevřít, pořádně prohlédnou a pokusit se tu chybu, která vznikla jejich špatným postupem, napravit. To by však také vzhledem k Anitinu zdravotnímu stavu, nemuselo dobře dopadnout.
Na chodbě se objevuje také Radka. Den po té tragické události konečně sebrala dost odvahy na to, aby přišla a projevila Anitě svou vděčnost, za záchranu její malé neteře. I když ji nikdy neměla ráda, protože jí odloudila Pavla, tak za tohle si její dík opravdu zaslouží, bez ohledu na to, jaká situace mezi nimi právě teď panuje.
"Co tady děláš," zeptá se Pavel Radky ne zrovna příjemně, jen co ji zahlédne.
"Možná ti to přijde divné, ale přišla jsem jí poděkovat," odpoví Radka povýšeně. "Na rozdíl od tebe vím, co je to slušnost," přisadí si.
"Tak to si můžeš šetřit dech," odpoví Pavel. "Anita se stále ještě neprobudila. A návštěvy má zakázané. Zvláště pak ty tvoje."
"To se ještě uvidí," odpoví Radka velmi jistě a jedo rovnou ke dveřím oddělení. Chvíli o nečem mluví s doktorem, načež zmizí společně s ním za dveřmi jednotky intenzivní péče. Všichni ostatní jen udiveně zírají. Nikoho z nich tam nechtěli pustit, vymlouvali se na různá pravidla a opatření a až teprve, když zasáhl Josef, začali být ti lékaři přívětivější a úslužnější. Ale jen v tom, že jim poskytovali nejnovější zprávy o Anitině zdravotním stavu a povolili jim navštěvovat malou Alexandru. Za Anitou je však pustit nechtěli.

Radka vchází do pokoje, kde Anita stále ještě nehnutě leží na posteli, připojena na různé podpůrné přístroje a nevnímá nic, co se kolem ní děje. Vypadá jako kdyby prostě jen spala a nebyla ve stavu úplného bezvědomí. Radka se usadí na židli vedle její postele a jemně ji vezme za ruku. Chvíli se na ni jen tak dívá a její vědomí ovládne velká lítost.
"Ahoj," začne Radka pozdravem svou řeč, aniž by věděla, jestli je Anita schopná v tuhle chvíli její slova, již vnímat. " To jsem já, Radka. Nejsem si jistá, jestli má slova vnímáš nebo ne, ale i tak ti to musím říct. Možná je tohle poslední rozhovor, který spolu my dvě vedeme, protože potom se rozejdeme každá na jiný konec města a už nebude možnost, že bychom se někde setkaly a pár věcí si vyjasnily. Vím, že mě nenávidíš tolik, že kdybys teď mohla, tak mě odsud hezky a rychle vyhodíš a proto je možná lepší, že spolu vedeme tento rozhovor právě teď, v tuhle chvíli. A nebo by mě odsud vyprovodil nejspíš někdo jiný, kdyby ovšem měl tu možnost. Ráda bych využila této chvíle k tomu, abych ti poděkovala. Prokázala jsi opravdu velkou odvahu a i to, jak dobré srdce se v tobě ukrývá. Nasadila jsi vlastní život proto, abys zachránila a já jsem ti za to nesmírně vděčná. Děkuju ti, Anito! Za všechno co jsi udělala a ať už se mezi námi děje cokoli, tak nikdy nezapomenu na to, jak jsi se zachovala a co jsi pro mě udělala."
"Není zač," řekne Anita, která se pomalu začíná probírat z bezvědomí a podvědomě vnímala každé Radčino slovo, velmi tiše, ale zřetelně. V tuhle chvíli ještě nedokázala rozeznat, jestli ta slova skutečně slyšela, nebo to byl jen výplod její mysli.
"Ty mluvíš," šťastně se usměje Radka a rychle se zvedá ze židle.
"Počkej," znovu se ozve Anitin sýpavý hlas.
"Já...,musím zavolat doktora," snaží se Radka co nejrychleji zmizet z pokoje. Je jasné, že Anita její slova vnímala, ale bude lepší, když odejde dřív, než Anita stihne otevřít oči a uvidí ji. Rychle opustí pokoj a cestou ven ještě oznámí službu konající sestře Anitino pomalé probírání, načež zmizí z oddělení tak rychle, jako by jí snad za zadkem hořelo. "Probrala se," oznámí všem s úsměvem, jen co opět stane přede dveřmi oddělení jednotky intenzivní péče.
"Kecáš," nevěří Jirka.
"Opravdu," snaží se je Radka přesvědčit o pravdivosti svých slov. "Promluvila na mě."
"Vymysli si lepší večerníček," ozve se Pavel. "Tuhle pohádku už známe."
Radka v tu chvíli posmutní. Pavlova nedůvěra a velmi chladné a odtažité chování, jí její radost pokazí. "Proč mi sakra nevěříte," vykřikne zoufale.
"Možná proto, že za tohle všechno můžeš právě ty," obviní ji Pavel.
Radce v tu chvíli vtrhnou do očí slzy. Pavlovo obvinění ji velice ranilo.
Roman, který vycítí vážnost situace, vezme Radku kolem ramen a jemně ji po nich pohladí. "My ti věříme," řekne mile.
"Všichni ne," sykne Radka uraženě.
"On to tak nemyslel," uklidňuje ji Roman. "Je zoufalý a neuvědomuje si, že reaguje až příliš prudce. "Pojď," vyzve ji. "Zajdeme dolů na kávu a tam mi to povíš."
"Dobře," souhlasí Radka.
"A ty," nasměruje Roman svá slova k Pavlovi. "Ty se uklidni!"
K odcházejícímu Romanovi, vedoucímu Radku kolem ramen, se připojí také Lina. Ne, že by se do toho chtěla nějak míchat, ale co se Romana týká, tak Radce zrovna dvakrát nedůvěřuje.
"Nemusel jsi k ní být tak hrubý," vytkne Jirka Pavlovi. "Jenom chtěla bejt prostě slušná."
"Já vím," odpoví Pavel. "Jsem prostě zoufalý a nervózní."
"To my všichni," podotkne Jirka. "Ale to neznamená, že tady budeme po sobě navzájem řvát a zbytečně se obviňovat. Jí tím nepomůžeme a sami sobě si budeme přidělávat jen další starosti."
"Já prostě...," namítne Pavel.
"Nech toho Pavle," snaží se mu domluvit Jirka. " Buď rád, že dopadlo alespoň takhle. Taky to mohlo dopadnout o dost hůř."
"Já vím," uznává Pavel.
Ze dveří oddělení vychází lékař a na jeho tváři je znát úsměv. "Jestlipak je to posel dobrých zpráv," pomyslí si všichni tři kluci dohromady.
"Probudila se," oznámí jim lékař s úsměvem.
Všem třem klukům se také stejně jako lékaři na tváři objeví úsměvy. Mají velkou radost z toho, že Anitin stav se k dobrému obrací. Nejšťastnější je asi Pavel. Nejraději by tomu lékaři skočil kolem krku a snad ho i políbil na tvář, za tu zprávu kterou jim právě přinesl.
"Můžu ji vidět," zeptá se Pavel lékaře, jen co se vzpamatuje z toho prvotního návalu radosti.
Doktor souhlasně pokývá hlavou. "Ale jen na chvilku," dodá. "Berme na vědomí, že se právě probudila a její stav je stále vážný."
Pavel se nechá lékařem odvést, až k Anitinu pokoji. Anita leží na posteli, stále ještě připojená na velké množství přístrojů a svůj pohled upírá do stropu. Jen co zaregistruje pohled, pootočí hlavu směrem ke dveřím, v nichž uvidí stát Pavla. Chvíli se na něj jen mlčky dívá a potom odvrátí hlavu zpět na druhou stranu.
"Asi jsem ten poslední člověk, kterého bys v tuhle dobu chtěla vidět co," pronese Pavel svou otázku, čímž se snaží upoutat Anitinu pozornost zpět k sobě.
"Proč jsi přišel," zeptá se Anita, aniž by se na něj podívala.
" Možná jsem ti přišel poděkovat. Možná mě zajímáš," odpoví Pavel popravdě a zároveň neurčitě na její otázku a pomalu vstoupí do pokoje.
Anita se na něj konečně znovu podívá. "Šetři si své díky," odpoví. "Někdo to už udělal za tebe."
"Tak přece jen mluvila pravdu," uzná Pavel, že tentokrát se velice mýlil, když Radce nevěřil.
"Slyšela jsem každé její slovo," odpoví Anita. "Mluvila tak upřímně."
Pavel v tu chvíli zvážní. V tuhle chvíli ho ta nedůvěra v Radčina slova mrzí ještě víc. " A ta maličká," odváží se zeptat na to malé děvčátko o kterém zatím stále neví jestli je a nebo není jeho dcerou.
"Je v pořádku," odpoví Anita s mírným úsměvem na tváři.
"Je moje," zeptá se Pavel upřímně.
V tu chvíli Anita zvážní. "Odejdi," řekne rázně. "Jdi pryč!"
"Ne! Neodejdu," odmítá Pavel, opustit Anitin pokoj. "Nehnu se odsud, dokud se nedozvím, jestli je Alexandra moje dcera nebo ne!"
"Alex je jen moje! Jen moje, rozumíš?!! A teď už jdi. Chtěla bych spát," snaží se Anita Pavla co nejrychleji zbavit.
"Musím to vědět," nedá se jen tak odbýt Pavel.
"K čemu ti to bude," odsekne Anita.
"To už je moje věc," odpoví Pavel.
"Odejdi Pavle," znovu se ho snaží Anita donutit k odchodu. " Tohle nemá cenu."
"No jak myslíš," odpoví Pavel. "Ale já se vrátím," dodá a poté již opouští její pokoj.

Christina Aguikera - Hurt - překlad

5. listopadu 2014 v 19:29 |  Texty písní - C
Zdá se, jako by to bylo včera, kdy jsem viděla tvou tvář
Řekl jsi, jak jsi hrdý, ale já odešla
Kdybych jen věděla, co vím dnes

Držela bych Tě v náručí, vzala bych bolest pryč
Poděkovala Ti za vše, co jsi udělal, odpustila Ti všechny chyby
Není nic co bych neudělala, jen abych znovu slyšela tvůj hlas
Občas Tě chci zavolat, ale vím, že tam nebudeš

Omlouvám se, že jsem Tě obviňovala
za všechno, co jsem prostě nedokázala
a zraňovala jsem sama sebe tím, že jsem ti ubližovala

Někdy se cítím zlomená uvnitř, ale nechci si to připustit
Někdy se chci schovat, protože jsi to ty, kdo mi chybí
A je to tak těžké říct sbohem, když to přichází

Řekl bys mi, že jsem se mýlila?
Pomohl bys mi porozumět?
Díváš se dolů na mě?
Jsi hrdý na to, kým jsem?

Není nic co bych neudělala, jen abych měla ještě jednu šanci
Podívat se Ti do očí a vidět tě, že se taky díváš

Omlouvám se, že jsem Tě obviňovala
za všechno, co jsem prostě nedokázala
a zraňovala jsem sama sebe, oh

Kdybych měla ještě jeden den,
řekla bych Ti, jak moc jsi mi scházel
Od té doby, co jsi odešel

Oh, je to nebezpečné
je to nemožné
snažit se vrátit čas zpátky

Omlouvám se, že jsem Tě obviňovala
za všechno, co jsem prostě nedokázala
a zraňovala jsem sama sebe tím,
že jsem ti ubližovala

Christina Aguilera - Hurt

5. listopadu 2014 v 19:28 |  Texty písní - C
Seems like it was yesterday when I saw your face
You told me how proud you were but I walked away
If only I knew what I know today, ooh, ooh

I would hold you in my arms, I would take the pain away
Thank you for all you've done, forgive all your mistakes
There's nothing I wouldn't do to hear your voice again
Sometimes I want to call you but I know you won't be there

Oh, I'm sorry for blaming you
For everything I just couldn't do
And I've hurt myself by hurting you

Some days I feel broke inside but I won't admit
Sometimes I just want to hide 'cause it's you I miss
And it's so hard to say goodbye when it comes to this, oooh

Would you tell me I was wrong?
Would you help me understand?
Are you looking down upon me?
Are you proud of who I am?

There's nothing I wouldn't do to have just one more chance
To look into your eyes and see you looking back

Oh, I'm sorry for blaming you
For everything I just couldn't do
And I've hurt myself, oh

If I had just one more day
I would tell you how much that I've missed you
Since you've been away

Oh, it's dangerous
It's so out of line
To try to turn back time

I'm sorry for blaming you
For everything I just couldn't do
And I've hurt myself
By hurting you


Konec dobrý, všechno dobré - kapitola 13

2. listopadu 2014 v 22:43 | Trishka |  Knižní tvorba
Jirka se vrací zpět do nemocnice ve společnosti Romana a Liny, kteří touhle dobou také chtěli být tam a čekat, jak celá operace dopadne. Na chodbě už je přítomen také Ivo, který přijel Pavlovi dělat společnost, zatím co byl Jirka pryč. Na druhém konci stojí ještě jedna osoba, jíž není nikdo jiný než Josef a tváří se velmi nasupeně. Už nemohl vydržet to čekání doma u telefonu a rozhodl se, být v tuto chvíli stejně jako Pavel a ostatní, zde v nemocnici. Jirkovi neujde, že Ivo si stále ty dva měří pohledem a vyčkává, co který z těch dvou udělá, aby mohl včas zabránit další potyčce mezi Josefem a Pavlem.
"Nějakej problém," zeptá se Jirka kamaráda.
"Jo," odpoví Ivo a stále z Pavla nespouští zrak. "Ti dva si tu šli pořádně po krku. Měl jsem co dělat, abych je od sebe odtrhl."
"A Anita? Už o ní máte nějaké zprávy," zajímá se Jirka o osud své kamarádky.
"Zatím ne, ale ze sálu už vyšlo několik lékařů, tak snad už skončili."
Dveře vedoucí k operačnímu sálu se otevřou a nejprve z nich vychází sestra a před sebou tlačí vozík s právě narozeným miminkem. Všem přítomným se na chvilku na tvářích objeví úsměvy. To malé čerstvě narozené děťátko by mohlo být právě to, o jehož život se velmi báli. Sestra projde na oddělení, aniž by se zastavila, nebo cokoli řekla a třeba je i do toho vozíku alespoň malinko nahlédnout nechala. Hned po ní ze sálu vychází další lékař. Je však velmi vážný a z výrazu v jeho obličeji by se dalo číst, že Anita tuhle nehodu nepřežila. Všichni k němu sborově vzhlédnou a mlčky čekají, jaké zprávy jim vlastně přinesl.
"Byla to velmi náročná operace," začne lékař s objasňováním průběhu zákroku a netváří se zrovna optimisticky. " Slečna Štrajtová ztratila velkou spoustu krve. Sice se nám ji podařilo zachránit, ale vyhráno ještě stále nemá. Její stav zůstává i nadále velmi kritický. Lituji, že pro vás nemám lepší zprávy."
"A to dítě," zajímá se Pavel o osud toho maličkého.
"Dětátko jsme zachránili," mírně se pousměje lékař, potom však opět velmi rychle zvážní. " S její matkou je to však velmi nahnuté."
"Takže je to holčička," vyzvídá Pavel dále.
"Ano," odpoví lékař. "Slečna Štrajtová porodila zdravou holčičku. Na svět přišla císařským řezem a navzdory celé této situaci by neměla mít žádné doživotní následky. Životní funkce děvčátka jsou také plně vyvinuté a v pořádku, ale pro všechny případy si ji tu budeme muset ponechat o něco déle než je běžné.
"A pak že pro nás nemáte dobré zprávy," pousměje se na doktora Pavel.
"Ano, tohle je ta nejlepší zpráva, jakou jsme mohli dostat," přidá se k Pavlovu nadšení Josef.
"Kdy..., kdy ji můžeme vidět," zajímá se Pavel.
"Dívenku můžete vidět zítra," odpoví doktor.
"A Anita," položí svou otázku týkající se dalších informací o návštěvách a zdravotním stavu Anity Josef.
"Slečna Štrajtová byla převezena na jednotku intenzivní péče. Je v bezvědomí a prozatím ji udržujeme v umělém spánku. Dokud nebude její stav mimo ohrožení života, nemohu povolit návštěvy. Je mi líto."
"Chápu," odpoví Josef už ne tolik nadšeně.
"Omluvte mě, musím na oddělení," omluví se lékař a zmizí za dveřmi porodnického oddělení.
"A mi taky půjdeme," navrhne Jirka. "Pro dnešek už bylo všeho dost."
Ostatní jen souhlasně přikývnou. Dnešek byl pro všechny opravdu velmi náročný, ale naštěstí dopadl poměrně dobře. Pořád se však nedá s jistotou říct, že by bylo vyhráno. Anita stále ještě není mimo ohrožení života a minimálně dalších dvacet čtyři hodin bude pro ni kritických. Pokud během této doby svým zraněním nepodlehne, mohla by mít velkou šanci na přežití. Ale vyhráno mít nebude.

Před nemocnicí se celá jejich skupina pomalu rozchází. Pavel s Ivem míří do města, vyzvednout Pavlovo auto a Jirka s Romanem a Linou odcházejí k parkovišti, kde stojí Jirkův vůz.
"Počkejte," křikne Lina směrem hlavně k Pavlovi a Ivovi, aby je zastavila. Pokud se totiž teď rozejdou na všechny strany, bude již těžké je všechny sezvat a probrat s nimi plán na zakoupení dárku pro Anitu.
Pavel s Ivem se zastaví a zadívají se směrem, kde stojí Lina i s oběma dalšími kluky a na její pokyn se vrátí zpět k nim.
"Vím, že je to nevhodné, ale pokud to nebude teď, tak potom už asi nikdy," začne Lina vysvětlovat svůj nápad. "Ráda bych vám teď něco navrhla a potom už záleží jen na vás, jak se rozhodnete."
"To jsem zvědavý, co z ní vypadne," utrousí Pavel posměšně.
"Nech ji," zastane se Liny Roman. "Pokud chce něco navrhnout, tak ať to udělá. I když nevím co má v plánu, tak už teď jsem si jistý, že to nebude žádná pitomost."
"Díky," usměje se Lina na Romana mile. Jeho důvěra ji velmi potěšila.
"Tak budeš už konečně mluvit," pobídne ji Ivo.
"Ráda bych Anitu něčím překvapila, ale potřebuji k tomu vaši pomoc. Nikoho však nenutím," namíří svůj pohled směrem k Pavlovi.
"Proč koukáš na mě," zeptá se Pavel Liny nepříjemně.
"Protože právě ty, by sis to mohl brát jako nucení," odpoví Lina upřímně.
"Tak, aby bylo jasno," vyjede na Linu Pavel. Je už takhle dost vystresovaný z toho, jestli Anita tu dnešní noc přežije, nebo to vzdá a Lina se svou odpovědí velmi dotkla jeho už tak dost nervózního ega.
"Mluv s ní slušně," zasáhne Roman do jejich diskuse.
"Klid Pavle," mírní kamaráda Jirka, jelikož mu dochází, o co je nejspíš Lina chce všechny požádat a považuje to za dobrý nápad.
"Ráda bych Anitě jako dárek zakoupila dětský kočárek, který si dnes sama vybrala," svěří konečně Lina všem svůj dobrý úmysl. " Mé finanční prostředky na jeho koupi však bohužel nestačí a proto bych vás tímto ráda požádala, zdali byste mi pomohli a na koupi toho kočárku přispěli. Myslím, že ta dívka, co teď leží tam v té nemocnici a bojuje o svůj život si to zaslouží. Dnes prokázala opravdu velkou odvahu k tomu, aby vykonala dobrý skutek a zachránila.Myslím, že teď, když to nejvíc potřebuje bychom jí jako její nejbližší přátelé měli pomoct a podpořit ji."
Všichni ostatní se po sobě sborově podívají. Linin nápad se jim zdá velmi dobrý a Anitě udělá jistě velkou radost.
"Mám tu dva tisíce. Dám ti je," nabídne Jirka a zaloví v kapse u kalhot, aby vytáhl peněženku a předal Lině zmíněný obnos.
"Já mám taky dva," přidá se Ivo.
"Já přidám další dva," přiloží Roman s úsměvem svůj příspěvek k ostatním penězům.
"Tak to je dohromady šest," spočítá Lina obnos, který drží v ruce. "S tím co mám já je to sedm," přičte k tomu i svůj díl, kterým může přispět.
"Dorovnám na deset," nabídne také Pavel svůj podíl.
"Potřebujeme ještě jednou tolik,aby nám ho prodali," posmutní Lina.
"Dáme jim co máme alespoň jako zálohu a zbytek doplatíme měsíčními splátkami," navrhne Jirka.
"Zbytek doplatím já,"ozve se Josefův hlas v pozadí.
Všichni se na něj udiveně zadívají. Mysleli si totiž, že již dávno odešel. Jeho limuzína před bránou nemocnice neparkovala a pokud by měl nějaké soukromé parkování,tak v úplně jiné části areálu, než je právě toto parkoviště na kterém teď všichni společně stojí.
"Kolik vám ještě chybí," ptá se Josef na částku, kterou je ještě potřeba doplatit.
"Rovných deset tisíc," odpoví Jirka.
"Mohu vám vypsat šek," zajímá se Josef.
Jirka souhlasně přikývne.
"Dobře, zítra se zastavte v mém domě, vyzve Josef všechny přítomné k návštěvě jeho domu a zvláště Jirku o kterém už teď ví, že šek na slíbený obnos bude vypsán na jeho jméno, aby mohli všichni společně zakoupit dětský kočárek, po kterém Anita pro svou malou dcerku velmi toužila.
"Děkujeme," projeví Jirka vděčnost i za všechny ostatní.
"Já děkuji vám," usměje se Josef. "Má dcera je pro mne vším a jsem moc rád, že má právě takové kamarády jako jste vy. Jste dobrá parta," pochválí všechny s uznáním a potom už opouští prostor parkoviště.
Všem chvilku trvá, než se vzpamatují z toho, co právě Josef řekl a jakou důvěru do nich všech vložil, když se rozhodl předat jim šek na deset tisíc korun, aby doplnil chybějící polovinu ceny dětského kočárku, který si Anita vybrala.

Další den po společné návštěvě v domě Hoškových, kdy Josef předá Jirkovi šek na deset tisíc korun, vypsaný na jeho jméno, všichni společně vyrážejí do města. V bance si Jirka nechává proplatit šek a poté odcházejí do obchodu s kočárky, oblečením a dalšími protřebami pro novorozence nazvaném Mimi shop. Právě kočárek z tohoto obchodu vyhrál včerejší velké hlasování, ale díky té nešťastné nehodě už pro něj nestihli zajít. Postupně vcházejí do obchodu a Jirka s Linou je vedou k vystavenému modelu kočárku, který během chvilky zakoupí. Pánové se ochotně ujmou té velké krabice a vynášejí ji z obchodu k přistavenému Jirkovu autu, zatímco Lina u pokladního pultu vyřídí platbu. I se zakoupeným kočárkem v kufru Jirkova auta odjíždí všichni společně do nemocnice. První jede Jirka, vezoucí ještě Romana s Linou a hned za nimi v závěsu se drží se svým autem Pavel s pasažérem Ivem.
V nemocnici však nastává problém. Anita v dokumentaci neuvedla otce a tudíž nechtějí pustit na oddělení ani Pavla a o poskytnutí jakýchkoliv dalších informací o zdravotním stavu Anity a té maličké nemůže být ani řeč. Nejsou z rodiny a tak prostě nemají na nějaké bližší informace nárok. Pavel je velmi zklamaný. Naděje, že dnes alespoň na chvíli uvidí svoji dceru, ho i přes tuhle smutnou a napjatou situaci činila velmi šťastným. Chvíli se dohaduje s doktorem a snaží se ho přesvědčit, že ta maličká kterou včera zachránili je jeho dcera, ale marně. V papírech stojí prozatím otec neznámý a to je pro lékaře zásadní. Pavel se však nedá odradit. Stále si stojí za svým a bude si za tím stát, dokud mu Anita jeho domněnku nepotvrdí, nebo nevyvrátí. Doktor je však neoblomný. Přihlížejícího Romana napadne v tuhle chvíli asi jediné řešení, které by mohlo celou situaci objasnit a snad alespoň Pavlovi dovolit na pár minut navštívit jeho dceru. Vytočí Josefovo číslo a poodstoupí kousek od ostatních. Nemusejí vědět s kým v tuhle chvíli mluví a koho žádá o pomoc. A zvláště pak Pavel, který by asi nebyl moc nadšený z toho, kdo stojí v pozadí možného dobrého vyřešení tohoto problému. Rychle a stručně Josefovi vysvětlí o co se vlastně jedná a požádá ho o pomoc k dosáhnutí svolení, aby alespoň Pavel jakožto otec mohl navštívit svou novorozenou dceru. Josef využije svého vlivného postavení a také toho, že je dle zákona uznán jako Anitin nejbližší rodinný příbuzný a ještě v ten moment přes telefonní spojení vyřídí vše potřebné k tomu, aby každý z jejích přátel momentálně přítomných na chodbě nemocnice, mohl kdykoli navštívit Anitu nebo její dceru. Nejdříve je na oddělení vpuštěn Pavel. Jakožto otec dívenky na to má svým způsobem i nárok. Sestra mu přiveze to malinké stvoření až pod nos, aby si mohl svoji dceru pořádně prohlédnout a za její asistence i na malou chvíli vzít do náruče. Pavel je v tu chvíli nesmírně šťastný a až k slzám dojatý. To malé děvčátko které obličejovou podobu s ním nezapře, je to největší štěstí jaké si v životě mohl přát. A navzdory všem okolnostem je zdravé a bez jediného škrábnutí. Zato Anita je na tom o dost hůř. Stále se ještě neprobrala z bezvědomí, ale její šance na přežití se tím, že během kritické dvacetičtyřhodinové doby svým zraněním nepodlehla, zvýšila. Stále však ještě nemá vyhráno.

Michelle - Wiedersehen

15. října 2014 v 13:54 |  Texty písní - M
Baby es ist so weit
es tut mir wirklich leid
die Zeit mit dir war schön
Ich blieb so gern noch hier
immer so nah bei dir
es fällt mir so schwer zu gehen
Doch ich weiss auch das
in dieser Nacht
war noch nicht der letzte Tanz
Freunde wie wir
verlieren sich niemals ganz

Wie doch die Zeit vergeht
als ob sie Flügel hätt
immer wenn ich bei dir bin
doch ich vergess dich nicht
und bald wird die Sehnsucht mich
wieder zurück zu dir führen
was auch passiert, es bleibt dabei
darauf geb ich dir mein Wort
so wie die Sonne an jedem Tag wieder kommt

Es gibt ein Wiedersehen mit dir
ich bin bestimmt bald wieder hier
egal wie lang es dauern mag
ich freu mich schon auf diesen Tag
Ich lass mein Herz bei dir zurück
und nehm dich in Gedanken mit
und du bist immer nah bei mir
es gibt ein Wiedersehen
ein Wiedersehen mit dir

Und wenn ich mal einsam bin
träum ich mich zu dir hin
dann seh ich dich vor mir
als wärst du wirklich da
glaub mir dieser Traum wird wahr
und bald bin ich wieder hier
die Zeit vergeht schneller als man denkt
es dauert gar nicht mehr lang
bald ist es soweit
dann kommt der Tag und dann

Es gibt ein Wiedersehen mit dir
ich bin bestimmt bald wieder hier
egal wie lang es dauern mag
ich freu mich schon auf diesen Tag
Ich lass mein Herz bei dir zurück
und nehm dich in Gedanken mit
und du bist immer nah bei mir
es gibt ein Wiedersehen
ein Wiedersehen mit dir

Und wenn du mal Nachts
nicht schlafen kannst
und du hast Zweifel oder Angst
dann denk daran, dass es nichts gibt
was uns für immer trennen kann

Es gibt ein Wiedersehen mit dir
ich bin bestimmt bald wieder hier
egal wie lang es dauern mag
ich freu mich schon auf diesen Tag
Ich lass mein Herz bei dir zurück
und nehm dich in Gedanken mit
und du bist immer nah bei mir
es gibt ein Wiedersehen
ein Wiedersehen mit dir
ein Wiedersehen mit dir
ein Wiedersehen mit dir


Konec dobrý, všechno dobré - kapitola 12

21. července 2014 v 17:40 | Trishka |  Knižní tvorba
Jirka s Linou vstupují do domu se smíšenými pocity. Jirka nemá ani nejmenší tušení, jak Josefovi celou situaci co nejšetrněji objasnit a Lina se stále víc obává vyhazovu. V tuhle chvíli ji sice zaměstnává Anita, ale není vyloučeno, že by rozhodnutí o jejím vyhazovu, mohl učinit také Josef a ona by tak lehce mohla přijít o práci.
"Proboha, co se vám stalo," ptá se Milena, potkávajíc se s Jirkou špinavým od krve následovaným Linou v hale. "Snad...?"
"Ani se raději neptej," odpoví Lina a zmizí v patře. Není schopna odpovídat na další otázky týkající se dnešního odpoledne.
"Je tu pan Josef," ptá se Jirka na přítomnost pána domu.
"Ano je," odpoví Milena. "Je v pracovně. Doprovodím vás," nabídne Jirkovi.
"To nebude nutné," odmítne Jirka její nabídku na doprovod. "Vím kde to je," vyrazí směrem k pracovně. Jen co stane přede dveřmi, nejistě na ně zaklepe. Stále ještě nevymyslel, jak Josefovi celou situaci vysvětlit a očekával, že Josefova reakce nebude zrovna příjemná a všechna jeho zlost se sesype právě na něj.
"Vstupte," vyzve Josef Jirku stojícího přede dveřmi ke vstupu do pracovny.
Jirka pomalu vstoupí dovnitř, svůj pohled zarývá kamsi do země. "Dobrý den," pozdraví Josefa polohlasně.
"Prosím, posaďte se," vyzve Josef Jirku, aby se usadil do křesla naproti němu.
"Já...,já raději postojím," odmítne Jirka Josefovu nabídku. "Tohle bude velmi krátký rozhovor."
"Tak tedy povídejte. Co vás sem přivádí," zajímá se Josef.
"Jde o Anitu," řekne Jirka roztřeseným hlasem.
"Jestli mě jdete požádat o její ruku, tak máte mé svolení," pronese Josef s úsměvem, načež si všimne krvavých skvrn na Jirkově oblečení a ihned zvážní. " Ale tohle jste mi asi říct nepřišel," dodá výstižně.
"To opravdu ne," odpoví Jirka smutně.
"Je Anita v prořádku," zeptá se Josef starostlivě a zároveň vystrašeně.
Jirka jen zakroutí hlavou. "Není," řekne polohlasně.
"Co se jí stalo," vykřikne Josef svou otázku. "Mluvte proboha!"
"Ona...," odpoví Jirka zarývavě. " Ona je v nemocnici. Je to vážné."
"Jak moc vážné?!"
"Hodně vážné," odpoví Jirka popravdě.
"Jedu tam," rozhodne se Josef. " Nemohu ji tam nechat samotnou."
"Ona tam není sama," mírně se pousměje Jirka, při myšlence, že Pavlovi snad hodně věcí došlo a je teď tam, kde by měl být. "Je tam Pavel."
"Ten Pavel," zajímá se Josef.
"Ano, ten Pavel," potvrdí Jirka Josefovu domněnku.
"Jedu tam a hned. Ten muž se mé dcery nesmí ani dotknout," rozhodne Josef a jeho rozhodnutí zní velmi přesvědčivě.
"Nic nedělejte," snaží se Jirka Josefa zastavit. " Nechte ho, aby udělal, co je jeho povinností a to, co sám udělat chce," žádá ho. "On si svou chybu uvědomil, sám se k té malé přihlásil. Dejte mu šanci ukázat, co pro něho obě znamenají."
"No dobře. Asi máte pravdu," uznává Josef. "Přesvědčil jste mě. Ale i tak tam zajedu."
"To opravdu nebude potřeba," snaží se mu rozmluvit jeho rozhodnutí Jirka. "Je tam Pavel a... A pojedu tam také já. Jen co Lina připraví věci, vyrazím."
"Lina," procedí Josef mezi zuby nakvašeně. "Beztak za to může. Měla ji hlídat. Ne..., měl jsem ji rovnou vyhodit a ne s tím jejich bláznivým nápadem souhlasit. Udělám to tedy teď."
"Ne Josefe," odporuje Jirka. "Tu dívku neobviňujte. To co se stalo, bylo momentální rozhodnutí o záchraně života a nikdo z nás by jí v tom nedokázal zabránit. Věřte mi, že Anita se k tomuto činu rozhodla dobrovolně,i když si jistě uvědomovala, jaké následky to pro ni může mít. Zachránila život čtyřletému dítěti. Měl byste na ni být hrdý."
Josef si změří Jirku pohledem. "Jsem hrdý, velmi hrdý," pousměje se Josef.
"Vaše dcera projevila velkou odvahu," chválí Jirka Anitino odpolední počínání.
"To ano," souhlasí Josef.
"Tak já už půjdu," pomalu se loučí Jirka. "Lina mi připraví věci a odjede se mnou do nemocnice," oznámí Josefovi fakta o Linině nepřítomnosti v domě. "Dáme vám vědět, jen co se dozvíme něco bližšího," řekne ještě než se za ním zavřou dveře pracovny.

V hale však nachází jen Milenu. Lina, která tu měla čekat s Anitinou taškou, ve které měla sbaleny všechny věci, tam není.
"Odešla," oznámí Milena Jirkovi. " Tak moc se bála toho, že ji pan Josef vyhodí, že si sbalila pár věcí a opustila tento dům."
"Tak tohle mi ještě scházelo," povzdechne si Jirka.
"Odvezte Anitě ty věci," pobídne Milena Jirku. " O Linu se postarám."
"Pokusím se ji najít. Vím kde by mohla být," oznámí Jirka Mileně s jistotou a s taškou plnou věcí pro Anitu zamíří ke dveřím. "Ale kdyby náhodou, řekněte jí, že se nemusí ničeho obávat.Josef ji nevyhodí," pronese ještě, než za ním zaklapnou vchodové dveře domu.

Pavel sedí v čekárně před operačním sálem, kam před malou chvílí odvezli Anitu a je velmi nervózní. A kromě toho, má také velký strach. Slova která zaslechl od lékařů v sanitce, nezněla zrovna dobře. Byl a stále ještě je, to boj o život. A ne jen o Anitin, ale i toho maličkého děťátka, jehož otcem klidně může být a také je. Což, ale on sám netuší. Cítí velkou vinu. Sedí na lavici, ruce opřené lokty o kolena, obličej schovaný v dlaních a zoufale si přeje jen jedno. Aby celá tahle zlá chvíle dopadla dobře a Anita i s tím maličkým z toho vyvázli živí a zdraví. Na to co by se mohlo stát, kdyby se operace nepovedla, raději ani nepomýšlí. "Musí ji z tohho dostat. Ona nemůže zaplatit za něco, co nezavinila," projíždí Pavlovi hlavou stále dokola.
Na chodbě se objevuje Jirka s velkou taškou Anitiných věcí v ruce a zmateně se rozhlíží kolem sebe. Když konečně zahlédne Pavla, jde přímo k němu a pravou ruku mu jemně položí na rameno.
Pavel zvedne oči ve kterých se lesknou slzy a zadívá se na Jirku velmi zoufale. " Takhle to nemělo dopadnout," pronese smutně.
"Tohle nemohl nikdo čekat," odpoví Jirka.
"Mohl jsem tomu zabránit," vyčítá si Pavel. "Kdybych neodešel, kdybych byl s ní, nestalo by se to."
"Tohle nemůžeš vědět."
"Ale vím," odpoví Pavel.
"Kdyby se nestalo tohle, přišlo by něco jiného. Osud to prostě tak chtěl a vyplnilo se to," snaží se kamaráda, alespoň mírně podpořit Jirka.
"Kdybych byl s ní, tak by se to nestalo," pokračuje ve svých výčitkách Pavel.
"Není to tvoje chyba," dále ho uklidňuje Jirka. " Není to ničí chyba. Prostě se to muselo stát."
"Mrzí mě to," přiznává Pavel.
"Já vím," plně chápe Jirka bolest, kterou jeho kamarád právě teď prožívá. Být na jeho místě, cítil by se úplně stejně.
"Proč jim to tak dlouho trvá," vykřikne Pavel zoufale a zlostně udeří pěstí do zdi.
"Klid, dej jim čas," uklidňuje ho Jirka. " Tím, že budeš mlátit pěstí do zdi, jí nepomůžeš. Tohle není žádná lehká operace a věř, že oni dělají všechno co můžou,aby ji i to maličké zachránili."
"Já vím," odpoví Pavel smutně. Chápe, že tahle složitá operace vyžaduje hodně času a má nejistý konec. Ale čím déle trvá, tím větší má strach, že se nezdaří.
"Ona to nevzdá," snaží se Jirka podpořit kamaráda.
"Doufejme," zoufá Pavel, žijící v tu chvíli alespoň v malé naději na dobrý konec.
"Nerad tě tu nechávám," omlouvá se Jirka. "Ale musím ještě na chvíli odjet. Pošlu ti sem Iva, abys tu nebyl úplně sám."
"Vrátíš se," ptá se Pavel zoufale.
"Vrátím," usměje se Jirka. "Od toho jsem kámoš," pevně Pavla na rozloučenou obejme, jemně ho poplácá po rameni a po té již opouští nemocniční budovu. Ještě než nasedne do auta, zavolá Ivovi, aby ihned vyrazil za Pavlem do nemocnice a sám se vydá na zimní stadion navštívit Romana a získat nějaké informace o Lině, jelikož pokud o ní bude někdo něco vědět, tak právě on.

Romana na zimním stadionu Jirka opravdu zastihne. A dokonce má i potřebné informace o Lině, ale o tom co se odpoledne stalo, nemá tušení. Lina byla tak rozrušená, že mu zapoměla sdělit, jaká nehoda se dnes odpoledne stala a jaké oběti si vyžádala.
"Potřebuju vědět, kde je," žádá Jirka Romana, aby mu prozradil, kam se Lina schovala.
"Prozatím je u mě. Dal jsem jí klíč a řekl jí, aby tam na mě počkala. Byla hrozně rozrušená. Pořád opakovala, že zavinila něco hrozného a že ji Josef vyhodí."
"To se ani nedivím," podotkne Jirka.
"Má velký strach," prozradí Roman.
"Z Josefa," ptá se Jirka.
"Ano," odpoví Roman popravdě.
"Z něho mít strach nemusí. On ví, že to nebyla její vina," ujišťuje Romana Jirka.
"Ale co se vlastně stalo," zajímá se Roman o osvětlení situace. "Lina se bojí, že ji Josef vyhodí a ty taky nevypadáš, že bys bůh ví jak zářil štěstím."
"Ono taky nic tak směšného v tuhle chvíli vážně není," odpoví Jirka. Po tom co odpoledne prožil, opravdu neměl na vtípky ani pomyšlení.
" A co se tedy vlastně stalo? Proč se Lina tolik bojí, že přijde o práci," vyzvídá Roman. Je mu jasné, že to co se odpoledne událo, nebylo asi zrovna hezké a že to má velkou spojitost s Lininým místem v Josefově domě.
"Stala se nehoda," začne Jirka pomalu osvětlovat situaci. "Anita se snažila zachránit malé dítě, které vběhlo do silnice a sama to dost šeredně odskákala. A Lina se z toho viní, protože bere svou novou funkci velmi vážně. Má pocit, že z pozice své funkce ji měla hlídat a nesplnila to. Má strach o ni, ale i z toho, že si ji Josef pěkně podá."
" A je v pořádku," ptá se Roman na Anitin zdravotní stav zaskočeně.
"Je to zlé," odpoví Jirka popravdě. " Ale Lina za to nemůže.Byla to nehoda, která bohužel skončila špatně."
"Asi bychom jí to měli vysvětlit co," namítně Roman. "Než ještě vyvede nějakou hloupost."
"To měli," přikývne Jirka.
"Řeknu Honzovi, že musím odejít a vyrazíme."
"Počkám v autě," uvědomí Romana Jirka a odchází z haly.

Roman přichází během pár minut. Nasedne k Jirkovi do auta a naviguje ho, až ke svému domu, kde by v jeho bytě pokud ho poslechla, měla Lina být. A naštěstí opravdu poslechla. Když uvidí ve dveřích vedle Romana, stát také Jirku, rozpláče se ještě víc. Roman ji pevně obejme a jemně ji hladí po vlasech. Lina celé situace velmi lituje a při pohledu na Jirku, se její lítost a sebeobviňování zdvojnásobí. Roman ji odvede do obýváku, kde se oba společně usadí na gauč a Jirka zaujme místo v jednom ze dvou volných křesel.
"Jak to s ní vypadá," zeptá se Lina, když se konečně trochu uklidní.
Jirka jen pokrčí rameny. "Nevím," přizná. "Když jsem odcházel, byla ještě na sále."
"Je to všechno moje vina," znovu se rozpláče Lina.
"Ale ne," snaží se ji uklidnit Jirka. "Není to ničí vina. Byla to prostě nehoda."
"Je to moje vina," stále si vede svou Lina. "Byla jsem za ni zodpovědná."
"Tuhle reakci nemohl nikdo čekat," snaží se ji přesvědčit Jirka.
"Má pravdu," souhlasí Roman. "Tohle opravdu nemohl nikdo dopředu očekávat."
"Já ano," pokračuje Lina v sebeobviňování. "Měla jsem to předvídat."
Jirka obrátí oči v sloup a zalomí rukama.
"Uklidni se," mírní ho Roman. " Nevidíš, že je rozrušená?!"
" A já jsem asi klidnej," prohodí Jirka se známkou rozčilení a zoufalství.
"Nikdo z nás není úplně klidnej," pronese Roman mírně. "Všichni jsme nervózní, protože nevíme, jak tohle celé dopadne."
"Tohle nemůže přežít," vykřikne Lina hystericky.
"Dostane se z toho, uvidíš," snaží se ji uklidnit Roman.
" A ta maličká," zajímá se Lina o osud Anitiny nenarozené holčičky.
"Nevím," pokrčí Jirka rameny. "Když jsem odcházel, byla ještě na sále."
" A proč jsi tam nezůstal," vyštěkne Lina na Jirku.
"Musel jsem najít tebe," odpoví Jirka. " A potom, je tam Pavel a kdyby se něco dozvěděl, už by mi určitě zavolal."
"A proč jsi mě hledal," zajímá se Lina. "Abys mě připravil na to, že jen co mě Josef najde, tak mě vyrazí?!"
"Ne," odpoví Jirka. "Mluvil jsem s ním. Vysvětlil jsem mu to a on plně chápe, co se vlastně stalo a že ty za to nemůžeš."
"Takže mě nevyhodí," zajímá se Lina o setrvání na své pracovní pozici.
"Ne," zaručí Jirka. "Můžeš se s klidem vrátit do domu a nikdo ti tam nezkřiví ani vlásek," mírně se na ni pousměje.

Kam dál