Cesta za štěstím - část 2

22. prosince 2009 v 20:16 |  Moje story o Johnovi a Maite
Když jsem odcházela stihla jsem ještě zaregistrovat udivené pohledy macechy a mých sester, které si mezi sebou navzájem vyměnily. Jen jsem se vítězně ušklíbla. Podle těch pohledů to vypadá, že moje drahá macecha o mém odletu netuší vůbec nic. A to je možná jedině dobře. Ještě by tam chtěla poslat se mnou i ty svý dvě dcery. A to by asi Kellyovi moc dobře nenesli.....Vejdu k otci do pracovny a posadím se do křesla. Otec s úsměvem vyndá z tašky obálku a nátáhne ruku s ní směrem ke mě. Vstanu z křesla a jdu za ním ke stolu a vezmu si od něj tu obálku.....

"Tvoje letenka...." říká s úsměvem

V tu chvíli nevím jestli mám skákat radostí nebo ne.....Ano jsem ráda ale na druhou stranu, to co cítím když vidím Johna, byť jen na obrazovce mě mírně děsí......A co teprv bude následovat až se s ním setkám osobně.....?

" Dě - děkuju táto....." vykoktám ze sebe
"Určitě se ti tam bude líbit...." povzbudivě se na mě usměje
"Snad ano....." odpovím
"Tobě se tam asi moc nechce že...?" zadívá se na mě zkoumavým pohledem
"Ale ano chce....." odpovím s hraným úsměvem a nadšeností...." Jen.....jen......"
"Co jen....? " zeptá se mě mírně udiveně
"Ale ne......ne nic.... Já....Já......raději už půjdu....."

Vystřelím z jeho pracovny přímo nadzvukovou rychlostí, uložím si obálku s letenkou do pokoje a pak se vydám do koupelny. Svléknu se a vlezu si do vany a pustím na sebe proud horké vody, jako by snad ze mě měl smýt ten pocit...pocit který vlastně ani nevím jak pojmenovat.Nikdy jsem nic podobného necítila. Vylezu ze sprchy, osuším se a obléknu a pomalu a potají, aby mě náhodou neviděla macecha si to štráduju k jednomu z pokojů pro služky. Ona nesnáší když tam chodím......"Služky jsou pod naši úroveň......." touto větou vždy začíná svůj proslov kdy mě vidí vycházet z jejich pokoje, nebo mě načape přímo tam a nebo najde jednu z nich sedět u mě v pokoji a vést normální konverzaci.

"Ale s kým jiným si o tom můžu popovídat...? " " S tátou....? "..." To je chlap.....ten tomuhle zrovna moc nerozumí. " S Marielou.....? " ...Už vidím jak by mě poslouchala...... Dojdu ke dveřím pokoje a zaklepu na ně....Otevřít mi přijde tak o dva roky starší dívka jménem Lucia. Je to velmi hodná mladá dívka. Otec ji k nám přivedl ze sirotčince, když dosáhla plnoletosti, ostatně jako i zbytek služebných.Všechny jsou to vesměs dívky pečlivě vybírané mým otcem v okolních sirotčincích, které po dosažení plnoletosti neměly kam jít.Neměly ani práci, ani střechu nad hlavou. Vejdu do pokoje a sednu si na Luciinu postel......zadívám se na ni a ona na mě. Nejspíš jí dochází že tu nejsem jen tak pro nic za nic.

"Ty Lucio......?" zeptám se docela nervózně
"Ano....? " zadívá se na mě
" Já......já nevím ale dneska.......dneska jsem ucítila něco zvláštního. " soukám ze sebe pomalu....
" Je....je to takový neznámý a zvláštní pocit...." mluvím pomalu dál......." Znáš.......znáš takové to že....že když se podíváš na nějakého.....jak bych to jen řekla......sympatického kluka...tak.....tak....tak cítíš takový zvláštní pocit......."
" A líbí se ti.....? " zeptá se mě s úsměvem
"Počkej.....Kdo......Kdo se mi má líbit .....?" zeptám se nechápavě
"No ten kluk přece....." řekne s úsměvem
" Jo aha...." odpovím již chápavě......" No on.....ano...líbí se mi.....vlastně......vždycky se mi líbil....už od mých dětských let......" zadívám se na ni zasněně....." A teď když dospěl.....no je....je z něho opravdu velmi atraktivní a pohledný muž....."
"Ty jsi zamilovaná...." vyhrkne na mě
" Cože.....? " vyhrknu a šokem spadnu z postele
" Milá Maite.....ty jsi se zamilovala.....tohle jsou první počátky lásky...." řekne mi s úsměvem
Vyhrabu se zpátky na postel...... " Ne......ne Lucio......to...to nejde....."
" Proč to nejde.....? " zeptá se mě
"Vždť se na mě podívej....."pronesu sebekriticky
"Náhodou ti to sluší....." zalichotí mi..... " A ....a kdo to vůbec je.....? " začne se zajímat dál
" No je....no.....jmenuje....." lezou ze mě slova jak kdyby je tahaly z chlupaté deky
" Tak už to vysyp....." ozve se druhá služebná....Jmenuje se Maria a sdílí pokoj společně s Luciou....
" No on.....jmenuje se....John Kelly....." vysoukám ze sebe
" Není to ten co si spolu pořád telefonujete....? " začne se zvědavými otázkami také Maria
"Ano....ano ...to je on..." odpovím tiše
"Tak na co ještě čekáš...? " šťouchne do mě Maria......" Jeď za ním......"
"Na let do Německa......" odpovím suše
" Co - cože...? " zeptají se obě holky najednou
"Ano dámy.....za dva dny odlétám do Kolína......A po dlouhý 14 - ti letech se s ním setkám....14 let jsme se neviděli.......Bojím se.....Bojím se toho co bude až se s ním zase uvidím......jestli....jestli neuteču......
"Neutečeš....." schodnou se obě holky ve stejný čas na stejné odpovědi
"Musíš si věřit Maite......" usměje se na mě Lucia
" To zvládneě....." doplní také Maria svou odpověď

Zadívám se na obě holky a usměju se. Jsem jim za tuhle chvíli moc vděčná. Najednou se však otevřou dveře a v nich stojí Mariela.... " Á...tady seš.....Kolikrát ti mám opakovat že tady nemáš co dělat......Že tenhle pokoj......a tyhle lidi......že to není pro tebe.....že služebné jsou jen spodina...obyčejné nicky.....jsou pod naši úroveň....." spustí tím svým jedovatým tónem. Zadívám se na ni...."Možná ano....ale leda tak pod tvoji...." odpovím s ledovým klidem. Holky mají co dělat aby se nezačaly smát. Raději se zvednu a odejdu z pokoje. Pokračování jejího výlevu opravdu slyšet nemusím. Jdu do svého pokoje kde se převléknu a lehnu si do postele. Zavřu oči a snažím se usnout. Ale popravdě moc dobře to nejde. Pořád musím přemýšlet nad tím pocitem který se dneska ve mě objevil při jediném pohledu na Johna, ale také na to co mi řekla Lucia. " Jsem do něj skutečně zamilovaná...? " ptám se sama sebe pořád dokola než se mi konečně podaří usnout.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama