Cesta za štěstím - část 3

22. prosince 2009 v 20:17 |  Moje story o Johnovi a Maite
Probouzím se do dalšího nudného rána. Obléknu na sebe nějaké slušnější věci a sejdu dolů do přízemí kde se nechází obývák a v něm vzadu tak aby nebyl moc na očích i jídelní kout a usednu ke stolu ke každodenní nudné snídani.Otec tu s námi není. Musel brzy do kanceláře a tak snídal dříve než mi. A macecha....? Ta si jako každé ráno prohlíží se sestrami módní časopisy a vybírají za co by zas trochu odlehčily svým kontům. Tiše dosnídám, pak se zvednu od stolu a jdu do pokoje kde si vezmu tašku a pomalu se vydám na cestu do akademie.Po cestě vyzvednu svého velmi dobrého kamaráda Pedra. Známe se spolu prakticky už od střední školy a jak jsme časem zjistili, tak naše cíle byly stejné i po maturitě. Studium operního zpěvu.To bylo to co nás oba lákalo a přitahovalo nás. Oba jsme si tedy podali přihlášku a ka našemu překvapení nás také tehdy oba přijali.

Sedneme si v učebně ke stolečkům. Pedro si mě pořád tak divně prohlíží. " Že by na mě snad něco poznal ? " říkám si v duchu. I když se snažím ten svůj pocit a tu zmatenost maskovat jak jen to jde. Celou dobu co nám profesor cosi vykládal jsem skoro nevnímala. Všechna moje pozornost a moje myšlenky se soustředily jen na jediné. Na Johna a na to co cítím když ho vidím nebo o němám mluvit.

O polední pauze vezmu Pedra za ruku a zatáhnu ho do parčíku kousek od školy. Posadíme se na lavičku. zadívám se na něj a pak položím takovou otázku přímo na tělo.....


"Ty Pedro.....byl jsi někdy zamilovaný.....? Ale..ale mslím opravdu zamilovaný ..? "
" No ehm....ano......" odpoví totálně nechápavě
" A co.....co jsi cítil......? jako třeba....třeba když jsi se na tu holku podíval...nebo....nebo jsi o ní slyšel....nebo o ní dokonce měl mluvit....?"
"Proč......proč se ptáš.....? " zeptá se mě když se nejspíš mírně probere ze šoku
" No já......no víš......pozítří mám odletět do Německa. Budu tam několik dnů u velmi dobrých přátel mojí rodiny a.....a oni....oni mají syna.....známe se prakticky od dětství.....a já.....nejsem si jistá.....ale.....ale mám takový zvláštní pocit že......že na něj musím myslet....chybí mi....chtěla bych být s ním, ale zároveň se toho setkání bojím. Bojím se že udělám nějakou pitomost......nebo že......že se mu nebudu líbit......Řekni Pedro.......je tohle zamilovanost....? "
Zadívá se na mě a pak odpoví.....
" No Maite, obávám se , že mám pro tebe podle tvého výrazu soudě špatnou zprávu....Jsi zamilovaná.....a to až po uši....."
" Bože Pedro.....to....to ne....." málem se o mě pokoušejí mdloby
"Proč ne......? " zeptá se nechápavě"Vždyť být zamilovaný je hezké...."
"To...to sice ano...." odpovím
" Ale.....ale je to hezké i když nevíš jestli ten druhý je schopen tvé city opětovat.....?" položím další docela základní otázku
"Tak na tohle ti opravdu nedokážu odpovědět......Tohle jsem jaksi zažít nestihl...." odpoví
" A teď pojď......Nechceš přece přijít o zbytek vyučování.....? " zaculí se na mě.....

Zvedneme se z lavičky a vrátíme se zpět do budovy akademie.Po celý zbytek přednášky se nesoustředím vůbec na nic. Moje hlava jako by v tu chvíli stávkovala. Jako by si mozek vzal na zbytek dne dovolenou.

Po skončení přednášky jdu jako vždy domů. A nebyla bych to já kdybych po cestě domů neměla alespoň jeden malér. No ono když myslíte na chlapa tak to někdy opravdu stojí za to. Když konečně dojdu domů, zavřu se ve svém pokoji. Tašku hodím kamsi do kouta, což nebývá mým zvykem. Praštím sebou do křesla a jen tak nepřítomě zírám před sebe. " Jsem zamilovaná......" zní mi stále v hlavě...."Ale co on...?" "bude schopný mé city opětovat.....? " pokládám si tyhle otázky stále dokola.Mám z toho stále větší strach. Možná bych pomalu měla začít balit. Zvednu se z křesla a ze skříně vytáhnu kufr a pak jdu ke skříni s oblečením. letím sice až pozítří, ale s tím mým zmatkem v hlavě bude lepší začít balit už dnes.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama