Cesta za štěstím - část 4

22. prosince 2009 v 20:18 |  Moje story o Johnovi a Maite
Vyndám ze skříně dvě sukně a chvíli se je prohlížím. Nemám ani ponětí, která by se na ten výlet hodila víc.A to jsou teprve první dvě.Ve skříni jich mám ještě hodně stejně jako i dalších kusů oblečení. Móda sice nikdy nebyla mojí silonou stránkou, ale i tak nemůžu říct, že můj šatník by byl zrovna chudý. Prohlédnu i zbytek sukní a některé naskládám do kufru a zbytek uložím zpátky do skříně. Poté se vrhnu na trička. No je jich taky požehnaně. Pečlivě vybírám které si vzít a které ne. A tak je to i sa dalšími kusy oblečení. Když to všechno naskládám do kufru a ještě si tu kupu oblečení prohlédnu, dojdu hned ke dvěma zjištěním.To první je že se mi to všechno do jednoho kufru nevejde a to druhé, že vlastně nemám nic tak nějak extra na sebe...něco v čem bych mohla letět." To bych si asi měla jít něco koupit...." pomyslím si. Zadívám se na hodiny. " No teď už budou mít všude zavřeno v tuhle hodinu...No, budu muset zítra.....Ale copak vím co vlastně.....co si na sebe koupit....? Vůbec nevím.....nevím co se nosí v Německu.....abychz tam nepřijela oblečená jak kdybych vylezla z popelnice......" Napadne mě zajít za Luciou. Je to sice jen služebná ale o módě toho ví docela dost. Ta by mi snad mohla pomoct něco vhodného na sebe vybrat a koupit.


Sejdu tedy dolů do obýváku. Je mi jasné že jinde v tuhle dobu nebude, jelikož zbývá tak půlhodinka do večeře tak musí připravit stůl v jídelním rohu obýváku kde se všichni scházíme, jelikož moje macecha musí mít vždycky jídlo připravené přesně na hodinu na kterou je doba jídla stanovena.

Dojdu až do jídelního kouta a vidím že jsem se nezmýlila. Oprarvdu tam je. Dojdu až k ní a hned vysypu co mám na srdci....


" Ty Lucio....mám....mám takový malý....nebo spíš velký...vlastně ani sama nevím jaký problém"
" Co bys potřebovala.....? " zeptá se
" No víš já..... odpoledne když jsem si balila věci tak......zjistila jsem, že prostě......no že by to na tuý cestu chtělo nakoupit nějaké pěkné oblečení.....ale já......v tomhle se moc nevyznám.......nevím co je v módě tady.....natož abych věděla co se nosí v Německu....."
" A ty chceš abych ti pomohla něco vybrat že ...? " zeptá se s úsměvem
"A- ano.....tak....tak nějak" dostanu ze sebe. V tuhle chvíli se totiž cítím docela trapně.
"Pomůžeš mi...prosím....? " položím další otázku
"Ráda ti pomůžu....." usměje se na mě
"Děkuju....." úsměv jí oplatím


Chvilku po mém rozhovoru s luciou se už všichni scházíme u jídelního stolu. Nejdříve přijde Mariela a ty její dvě kozy co si říkají mé sestry. Potom přichází také otec.Sednu si ke stolu a snad raději dělám že jsem neviditelná. Ono v tomhle domě je to kolikrát i lepší. Po večeři pozve otec Marielu do své pracovny. Snad je mě je v tu chvíli dokonale jasné, co jí chce oznámit.Když oba odejdou, také se zvednu od stolu a odcházím k sobě do pokoje.


Vejdu dovnitř a zadívám se na ty kufry......."jaké to tam asi bude...? "napadne mě při pohledu na ně. "A co John...?" napadne mě další otázka. Pořád na něj musím myslet. nemůžu ho vyhnat z hlavy.Všechny mé myšlenky se teď točí jen kolem něj. Je to jak kdyby mi včera píchli jakousi drogu, která na mě stále ještě působí a nejspíš ještě dlouho působit bude. "Už abych tam byla.." přeji si v duchu. " Horší než tady to tam snad být nemůže..." " Horší to nemůže být nikde...."



Pomalu se začnu převlékat do pyžama. ne že by bylo nějak pozdě večer a ani se mi nechce spát, ale možná to bude v tuhle chvíli nejlepší. Lehnout si....snažit se usnout....zaspat to....


Ráno dalšího dne bylo stejně nudné jako to předešlé. Stále ta samá scéna. I když něco divného ve vzduchu viselo. Zdálo se mi že atmosféra u snídaně byla o trochu hustší než obvykle. " Co by v tom asi tak mohlo být..? " pomyslím si. " Že by otec prozradil kam se jeho dcerunka chystá a na své druhé dcery se mírně vykašlal..? " " Patří jim to...mrchám...."


Je o něco později a já absolvuji svou cestu do školy. Je to moje poseldní cesta na akademii na dva týdny. Další dva týdny strávím daleko odsud. Daleko od domova, příšerné macechy a ještě příšernějších sester.


Zhruba v půli cesty se opět setkávám s Pedrem a jdeme společně do školy. Pedro celou cestu mlčí. Když už mě to jeho mlčení přestane bavit zadívám se na něj a natvrdo se ho zeptám....


"Pedro...co se děje...? Celou cestu mlčíš a to u tebe není zrovna normální....?"
" Ale ne..ne nic....." odpoví skoro až ignorantsky
" No když nic tak nic....." pokrčím rameny a raději se tím dál nezabývám, i když vím že mi lže a že mu nějaký brouk na tom mozku sedí. Jen o něm prostě nechce mluvit.


Když vejdeme do školy hned zapadneme do učebny a zalezeme až k zadním stolkům. "Tam na nás nebude vidět..." napadne mě. A ono vidět ty obličeje nás obou....no hned by každý věděl co se v nás odehrává a to nemáme ani jeden zapotřebí.

Do učebny vejde naše profesorka, která nás má učit techniku zpěvu a dýchání. Po celou dobu výuky si s Pederm jen vyměňujeme pohledy. Ono nejspíš je to tak lepší. Cítím že říct kdokoliv z nás dvou slovo byla by z toho slušná hádka. A já.....nechci se dohadovat. Hádek mám z domova až nad hlavu. Po skončení výuky se naše cesty rozděklí. Pedro má ještě další vyučování, jelikož se kromě studia zpěvu věnuje také hře na keyboard. Rozloučím se s ním a odcházím domů.


V domě je jako obvykle dusno. Sestry sice ještě nejsou doma, ale na pořádné dusno stačí i moje macecha sama. Rychle zalezu do pokoje kde se převléknu do něčeho pohodlného, nečeho v čem se mi bude dobře chodit jelikož je mi jasné, že dnes na těch nákupech strávíme nejspíš celé odpoledne. Spokojena se svým vzhledem vyjdu z pokoje a jdu dolů najít Luciu. Ani ji nemusím dlouho hledat. Najdu ji v obýváku leštit snad všechno sklo co máme v domě. A že ho není málo....



"Co...co tady ještě děláš.....? Jaktože nejsi oblečená...? " mírně na ni spustím
"Víte slečno....." zadívá se na mě smutně " Já.....já nikam nemůžu..."
"Ale to je mi novina...." uchichtnu se
" Víte ona paní Mariela...." začne ze sebe pomalu soukat
" Co paní Mariela....? zeptám se
" Nevím ona jen.....no nejspíš se dozvěděla o tom co pro váš otec přichystal a.....a došlo jí že....že asi podniknete takový nákupní výlet a ráno.....ráno když jste odešla tak....tak si nás všechny zavolala a zakázala nám opustit dům...a aby si pojistila že nikdo ten zákaz neporuší naložila nám tolik práce že máme všichni do večera co dělat.." vysouká ze sebe..."Ale slečno prosím...nechte si to pro sebe....Neříkejte jí nic...." dívá se na mě už téměř vyděšeně...
" Tak teď mě dobře poslouchej..." řeknu s přísným tónem v hlase. " Nechci to udělat ale nemám jinou možnost.....Takže, já ti teď nařizuji, abys nechala tohohle šmidlání a šla do pokoje, vzala si civilní věci a splnila to na čem jsme se domluvily...."
Lucia se na mě vyděšeně zadívá. takovéhle chování snad u mě ještě nezažila.
" No co tu tak stojíš a koukáš....jdi se obléct.." znovu na ni mírně zakřičím
" A co.....A co paní Mariela....? " zeptá se vystrašeně...Vyděšenější snad už ani v tuhle chvíli být nemůže
" Tyse jdi obléct a přenech laskavě Marielu a ten její zadek mě.." řeknu již mírněji a pousměju se. " Budu čekat před domem..."
"Ano slečno...." kývne Lucia a potom už mi zmizí z dohledu


A já pokračuji v cestě do garáže...Někdo nás přece musí odvézt. Přece to všechno nebudeme tahat v rukách.


"Pablo......" ozvu se když vejdudo garáže ale jeho však nikde nevidím
"Ano slečno....." ozve se kdesi zpoza auta
" Připravte auto prosím.....pojedeme do města...." vyslovím s úsměvem své přání
To už se však vedle mě objeví Lucia, oblečena v civilu a připravena mě na té cestě za nákupy doprovodit.Pablo si nás přeměří pohledem....
"promiňte slečno...." pronese s protáhlým obličejem. " nemůžu vás odvézt..."
" Jak nemůžete mě odvézt.....? " začnu být opět mírně naštvaná
"Promiňte slečno......vás....vás odvezu kam si budete přát, ale.....ale ona tu musí zůstat. Paní Mariela tak nařídila....."
"Paní Mariela.....paní Mariela....." syknu již mírně nasupeně
"Opravdu je mi to moc líto slečno ale....ale hrozila mi vyhazovem....a já....já nemůžu si dovolit přijít o práci ...."
"Tak podívejte se Pablo....." zadívám se na něj s výrazem rozzuřeného býka ve tváři. "teď vám něco řeknu....Kdo vám dal tuhle práci...? Kdo vás platí....?" na chvíli se odmlčím a potom zase začnu mluvit. "pokud vím tak tak o váš plat a i o to abyste tu pracoval se stará můj otec Carlos Itoiz a ten jediný má právo vás vyhodit. Ne paní Mariela.....a pokud hned teď nenastartujete to auto a neodvezete nás do toho města, tak vám garatuju, že o to místo přijdete."
Když skončím proslov sjedu oba pohledem
" A s paní Marielou mi můžete všichni políbit prdel..." dodám ještě na závěr
" Jak si přejete slečno....." odpoví Pablo a raději jde vykonat co po něm žádám.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama