Únor 2010

Cesta za štěstím - část 9

25. února 2010 v 23:33 | Trishka |  Moje story o Johnovi a Maite
Tento nápad vřele uvítám. Nakonec v Kolíně jsem ještě nebyla a ty nákupy...... To je také lákavý plán. Bude to nejspíš zajímavý výlet a snad mi pomůže alespoň na chvíli zapomenout na události psoeldních několika hodin. Rychle na sebe obleču džíny, triko, nějaký ten svetr a samozřejmě nesmí chybět ani pořádná teplá bunda, jelikož jak na vlastní kůži pociťuji, tady v Německu mají studenější zimu než u nás. Vyjdu před hausbót, kde už na mě čekají všechny sestry Kellyovy. Teda až na Kathy. Ta se našeho výletu za nákupy neúčastní. Usměju se na přítomné dámy a potom už zaujmu jedno ze zadních sedadel vozu. Celou dobu cesty do centra Kolína prakticky mlčím. Tak nějak nemám o čem bych mluvila. "Tak tohle je fakt uhozené." Celá tahle myšlenka je uhozená. Po 14- ti letech se znovu vidím s Kellyovými, ale já nemám co říct. Jo to je sakra uhozené

Když konečně Patricia zaparkuje auto, vystoupím z něj přímou tryskovou rychlostí ale můj dopad je je trochu tvrdší. Jen co se nohama dotknu země skončím na zemi, ležíc na zádech jak široká tak dlouhá. Všechny tři sestry při pohledu na mě neudrží záchvat smíchu. " Ha, ha ha. Velmi vtipné. " pomylsím si zatímco se zvedám ze země. Když se konečně zvednu, v duchu spočítám všechny modřiny na svém těle a zazubím se na ty tři. "Tak jste se pobavily dámy..? " pronesu rýpavě. "Ano.." odpoví Patricia stále ještě s pobaveným úsměvem na rtech a pak už se všechny vydáme na cestu k prvnímu nejbližšímu obchodnímu centru. " Jo tak tohle je vážně super výlet..." pomyslím si a pomalu kráčím za děvčaty. Jak procházíme městem, sna tři čtvrtiny mužů naá po cestě míjejících se za námi ootčí. No ani ne tak za námi jak spíše za mnou. Kdyby koukali po holká tak to bych ještě i pochopila, ale jejich pohledy směřované ke mě to mi opravdu hlava nepobírá. " Mám snad na čele napsáno že jsem odjinud?" No podle pohledů těch pánů asi ano, takže jsem ráda když konečně staneme v jednom z Kolínských nákupních center. "Patricia si opravdu uměla vybrat kde zaparkovat. To měla být asi ta slíbená procházka Kolínem..." znovu si pomyslím sama pro sebe.

Tři slavné ženy a jedna šedá myška, přesněji řečeno já na nákupech to opravdu stojí za to. "Přístě vím kam a s kým raději nemám chodit.." Snad na každých deseti metrech to vypadalo skoro jako autogramiáda amerického prezidenta a nej tří v německu docela slavných zpěvaček. "Příště abysme snad raději chodily kanálama.."

Zatím co se mé průvodkyně zuřivě podepisují, zahledím se do jedné z výloh obchodu s oblečením. Tmavě červený kostýmek na který se zahledím vypadá opravdu hezky. Vejdu do toho obchodu a prohlédnu si ten kostýmek ještě jednou a hezky zblízka. " No asi už je na čase začít se trochu lépe oblékat. " Zadívám se na ten kostýmek ještě jednou.. " Ale kam bych v tomhle chodila?" Vyjdu před obchod, je vidět že mé průvodkyně konečně ukončily autogramiádu a tak nějak se začaly zajímat kam jsem se asi mohla podít. Když mě konečně Maite zahlédne, jen se na ni zazubím a pokrčím rameny. " No co..nemáte mě nechávat samotnou...." pomyslím si a vítězně se culím. Pěkne i když nechtěně jsem je převezla, to se musí nechat.


Konečně se vydáme na cestu po obchodech. Projdeme jich....no hodně a když už toho máme po krk skončíme v jedné luxusní restauraci a pořádném obědě. Ani tam není o zábavu nouze. Jedno mě však zaráží. Nějak moc často všechny tři sestry míří v hovorech k tématu John a tak jakoby tajemně a zároveň spiklenecky po sobě pokukují. " Co má tohle znamenat...?" přemýšlím a zároveň sleduju hovor, aby mi snad náhodou něco neuniklo, ale také abych náhodou na sebe neupoutala pozornost a přítomné dámy se nedovtípily toho, že bych mohla něco tušit a že jsou tudíž málo nenápadné a že jejich plán pokud nějaký je, je vyzrazen

"A co ty a JOhny?" šťouchne do mě Maite se spikleneckým úsměvem.
Zadívám se na ni nechápavě. "Ehm....Jak....jak to myslíš, to co já a on...?"
"Neříkej že za celou dobu co jsi tady jste spolu ani jednou nepromluvili......" přidá se Barby
Sjedu včšechny tři pohledem. " Mluvili.....ale.....ale co na tom záleží..." pokrčím rameny a raději se začnu věnovat šálku kávy.
" Jo, jasně..." pronese Patricia..." Co na tom záleží..."
"Co vám k sakru je...?" teď už mírně vykřiknu a nechápavým pohledem si je přeměřím všechny tři. "Dokud jsme se bavily normálně, bylo všechno v pořádku a jen co přijde řeč na Johna , tak je hned oheň na střeše...."
"Holky klid..." ozve se BArby "Tohle přece není důvod abysme se hned jen co spolu po takové době trávíme delší chvíli hádaly..."
Zakroutím hlavou. " Ne to opravdu není" pousměju se
" jo asi máte pravdu....." kývne na souhlas Patricia

Vyjdeme z restaurace a pomalu se vracíme k autu. Naložíme do něj všechny tašky a pomalu vyjedeme na cestu k hausbótu. OPět zaujmu místo na zadním sedadle a jen tiše koukám oknem ven. Když dojedeme k hausbótu rychle vystoupím z auta, poberu svoje tašky a hodlám tiše a co nejrychleji zmizet ve své kajutě. Opravdu netoužím po tom potkat se někde na chodbě s Johnem. Což se mi samozřejmě nepodaří. Nebyla bych to já abych na něj nenarazila hned ve dveřích. Nemám ponětí kam se vypravil, ale tuším že nesjpíš někam na rande. jeho pěkně upravené vlasy svázané do culíku, světle hnědé teplé sako a tmavé kalhoty tomu i silně nasvědčují

"Můžeš mi laskavě uhnout....?" pronesu téměř ledově a snažím se i se všemi těmi taškami prorvat dovnitř hausbótu.
"Jistě...." sykne a potom odsekne...."Tenhle pohyb trénuju už od včerejšího večera...."


Rychle projdu dveřmi dovnitř a zastavím se až před dveřmi své kajuty. Tak tohle zabolelo a ne málo. Vejdu do kajuty a zabouchnu za sebou dveře, pustím tašky na zem a zády se opřu o dveře a nepřítomně se zadívám před sebe.Když se vzpamatuju, sundám si bundu a vyjdu na chodbu ve snaze najít důkaz, že se mi to před chvílí jen zdálo. Že to co jsem před chvílí viděla byl jen klam. Ale jak záhy poznám, všechno bylo skutečné. Ale jak se říká: " Naděje umírá poslední"


"A.....a John? " s touto otázkou doslova vpadnu do obýváku odkud ke mě chodbou doléhaly hlasy sourozenců Kellyových. Všichni se na mě v tu chvíli udiveně podívají. Nejspíš je všechny do jednoho zarazilo, že zrovna já se zajímám kde je jejich bratr

Toni 1 - část 3

21. února 2010 v 10:34 | Trishka |  Moje story o Kellys
Perla: A co?

Antonia: Můžeš mi dát chvíli pokoj

Po škole

Antonia: Promiň. Jsem z toho na prášky. Zítra bude zase někde obšťastňovat jiné omdlévající fanynky

Perla: Třeba tě má opravdu rád. Vždyť ve čtrnácti už byl taky docela slavný a miloval Brendu

Antonia: Jenomže on se s ní také ve čtrnácti rozešel

Perla: A napsal pro ni písničku
Brenda my love. Musela pro něho něco znamenat. A ty asi taky když ti na
koncertě věnoval písničku


Antonia: A ty tomu věříš

Perla: Možné to je. Já tam nebyla

Antonia: Já taky ne. Vydržela jsem skoro celý koncert. Byla jsem odnesena asi půl hodiny před koncem

Perla:Zeptej se ho až s ním budeš příště mluvit

U Toni

Telefon

Angela: Prosím

Paddy: Tady Paddy. Je doma Toni

Angela: Tonka ještě nepřišla ze školy

Paddy: Tak jí řekni že jsem jí volal

Angela: Určitě ten vzkaz dostane. Ahoj

Paddy: Díky

Venku

Perla: Tak co chceš dneska podniknout

Antonia: Nevím. Víš co. Po cestě domů něco vymyslím a zavolám ti

Perla: Ale určitě zavolej

Antonia: Spolehni se. Ahoj

Doma

Angela: Liv potřebuju pomoct s učením

Livia: Já teď nemám čas. Řekni si někomu jinému

Angela: Nikdo jiný není doma

Livia: A kde je Tonka. Už měla být dávno doma

Antonia: Mluvíte o mě

Angela: Tondo pomůžeš mi s úkolem

Antonia: No jasně

Livia: Vítejte doma slečno. Kde jsi byla

Antonia: Na cestě ze školy. Angelo kde seš

Angela: Tady

Antonia: Tak co máš

Angela: Tady

Antonia: Tak překládej

Angela: Ještě počkej. Málem bych zapomněla. Volal ti Paddy

Antonia: A odkud

Angela: To neřekl. Ale myslím že zavolá znova

Antonia: Jdu volat. Zatím si to napiš na papír, já ti to zkontroluju

Telefon

Perla: Halo

Antonia: Perlo tady Toni

Perla: Co se děje

Antonia: Volal mi

Perla: A kdo. Snad ne Paddy

Antonia: Jo. Za chvíli jsme u tebe. Čau.----Tak už jsi hotová

Angela: Tady

Antonia: No vidíš. Máš to dobře

Angela: Dík

Margita: Čau. To byl zase den

Antonia: Stalo se něco

Margita: Ale nic. Ty někam jdeš

Antonia: Ven

Livia: Co vzdycháš

Margita: Pojď do tvého pokoje. Řeknu ti to.Nemusí to vědět celá rodina

U Perly

Antonia: Tak jsem tady

Perla: Že ti to ale trvalo

Antonia: Musela jsem ségře pomáhat s učením. A sama víš jak k nám jezdí autobusy

Perla: No hlavně že jsi dorazila. Tak co?

Antonia: Volal mi. Ale ani neřekl odkud a jestli to zkusí znova

Perla: Třeba tě chce překvapit a zavolá večer znova

Antonia: Kéž by

Perla: Tak co. Jdeme do ulic?

Antonia: Jdeme. Tam snad bude nějaká sranda. Ještě žádná fanynka neví že jsem Paddyho holka. To by mě asi ušlapaly

Perla: Teď to nevědí ale zprávy se šíří rychle Toni. To bys už mohla vědět

Antonia: To vím. Ale tisk to neví. Žádné časopisy taky ne takže zatím se není čeho obávat

Perla: Zatím ne

Antonia: Naši to taky ještě nevědí že spolu s Paddym chodíme

Perla: Jsem docela zvědavá co ti na to řeknou

Antonia: Budu tě o tom informovat

Perla: Dík

Antonia: No já se budu loučit. Jdu domů, šprtat

Perla: Jo. To já taky. Na zítra toho máme hrozně moc

Antonia: Jo to máme. Tak zítra

Doma

Antonia: Ahoj

Livia: Pěkně vítám

Antonia: Co je

Livia: Nic čtvrtek

Antonia: To vím i bez tebe

Telefon. Všechny se k němu seběhnou. Z boje vychází vítězně Melánia

Melánia: Prosím

Petr: Tady Petr. Zavolej mi Livii

Melánia: Lívinko

Antonia smutně odchází

Margita: Tondo stalo se něco

Antonia: Nic

Angela: Odpoledne jí volal Paddy ale ona nebyla doma

Antonia: Zalez

Margita: A ty čekáš že zavolá znova

Antonia: Jo. Třeba už volá ale Liv se bude vykecávat nejmíň hodinu

Margita: Livie zkrať to. Čekáme mezistátní hovor

Livia: Budu muset končit. U vidíme se zítra

Petr: Tak zítra

Livia: Co to zas má znamenat. Tonko co je s tebou

Margita:Čeká že Paddy znova zavolá. Už prý odpoledne volal když byla ještě ve škole

Livia: Tak ať zavolá

Antonia: Dík

U Kellyových

Paddy: Patricie půjč mi na chvíli ten telefon

Angelo: Že uhádnu komu bude volat

Maite: Angelo nech ho bejt. On tě taky nebude buzerovat až ty si nějakou najdeš

U Toni

Telefon

Livia: Jdi si ho zvednout

Antonia: Halo

Paddy: Tady Paddy. Je doma Toni

Antonia: To jsem já

Paddy: Volal jsem ti už odpoledne

Antonia: Já vím. Sestra mi všechno doručila. Já jsem byla v té době na cestě ze školy

Paddy: Už jsme za hranicema a jedeme
stále dál. Teď máme pár koncertů po Německu. A pak snad konečně chvíli
pauza. To bude příští týden. Chtěl bych tě vidět


Antonia: Já tebe taky

Paddy: Co kdybys přijela sem k nám. Pošlu ti auto nebo letadlo

Antonia: To by bylo skvělý

Paddy: Ještě ti zavolám. Teď musím končit. Ahoj

Antonia: Ahoj

Margita: Tak co spokojená

Antonia: Jo. Chce abych přijela za ním do Irska

Margita: A co škola

Antonia: Samozřejmě o prázdninách

Margita: Naši tě s tím vypískají. Počkej

Antonia: Zkusím je ukecat

Margita: Tak na to jsem zvědavá
Antonia: To buď
Matka: Je někdo doma
Angela: Já jsem tady
Antonia: Tady na schodech
Matka: Co tam děláš

Antonia: Učím se. Mami můžeme jít na chvíli do obýváku. Chci s vámi o něčem mluvit

Otec: To jsem zvědavý co z tebe zase vyleze

Antonia: Na tom koncertě jsem osobně
poznala Paddyho. A teď šok pro vás. Paddy mě pozval k sobě do hotelu a
řekl mi že by se mnou chtěl chodit a myslí to zřejmě vážně když mě
pozval na týden do Irska


Otec: To jako že bys jela do Irska

Antonia: Ano

Otec: O tom si musíme s maminkou promluvit. Dáme ti vědět
Margita: Tak co?
Antonia: Dají mi vědět
Otec. Co ty na to

Matka: Já bych ji pustila. Je už dospělá a jestli ho má opravdu ráda a on ji tak nevidím důvod proč by nemohla jet

Otec: Nevím, nevím. Vždyť v Irsku v životě nebyla. Jak se tam asi bude orientovat. Tonko pojď sem

Antonia: Ano

Otec: Matka by tě pustila ale….

Antonia: Ale co

Otec: Jde o to až tam přijedeš

Antonia: Paddy pro mě pošle auto a nebo letadlo

Otec: Tak jeď ty Kellyová
Antonia: Dík tati
Margita: Už tě s tím vypískali co?
Antonia: Právě naopak sestřičko. Jedu do Irska

Další den

Perla: Tak co? Zavolal

Antonia: Jo. A pozval mě do Irska

Perla: A pojedeš?Antonia: Že váháš. S našima jsem to probrala včera, otec měl sice nějaké námitky ale pak to povolil
Ve škole
Učitelka: Vidím že dnes se asi nebudete soustředit na učení tak si
budeme povídat třeba o tom kam kdo pojede na to vaše ředitelské volno.
Pojede někdo z vás někam za hranice
Několik studentů zvedne ruku
Učitelka: Tak třeba ty Šárko. Kam pojedeš
Šárka: Do Francie
Ondra: Bacha ať neslítneš z Eifelovky. Je prej děsně chatrná
Učitelka: A co ty Antonie. Kam pojedeš ty?
Antonia: Do Irska
Ondra: Tam jsou ty Kelly Tlumily. Po stopách Kelly Tlumily
Pavel? Oh Paddy má lásko
Antonia: Ha, ha. To jsou vtipy. Myslíš si kdo ví jak seš směšném co?
Ondra: A nejsem snad
Antonia: Jak vidím tak ne. Ale s tím že tam jsou Kelly Family máš
pravdu. A právě tam mám namířeno. Jedu tam na jejich osobní pozvání
Ondra ztuhne
Antonia: To čumíš co?
Učitelka: To by snad stačilo ne? Ondro zmlkni už . A když už máš takovou bujnou fantazii ráda bych věděla kam pojedeš ty
Ondra: Já. Za babičkou do hor
Perla: Bacha na laviny
Ondra: V tomhle ročním období už laviny nepadaj
Perla: Já slyšela že jo. A prej dost velký
Po škole
Perla: Kdy odjíždíš
Antonia: Ještě nevím. Paddy mi musí nejdřív zavolat. Říkal že budou mít
ještě několik koncertů po Německu a pak budou mít volno. Ty někam
odjíždíš
Perla: Jedeme už zítra. Já i ségry. Budeme tejden u babičky
Antonia: Tak si to tam užij. Pošlu ti pohled
Perla: Já tobě taky
Antonia: Tak ahoj. Po prázdninách
Perla: Po prázdninách
Doma
Antonia: Je někdo doma
Angela: Není
Antonia: Tak dobrý pane Brtník
Angela: Dobrý den holčičko
Antonia: Nikdo nevolal
Angela: Ne nevolal
Antonia: Tak dík
Angela: Není za co. Nedáme si nějakou hru
Antonia: Můžeme. Vytáhni nějakou
Livia: Ahoj
Angela: Ahoj. Jdeš hrát s náma
Livia: Ale jo. Stejně nemám co dělat
Antonia: Čau ségra. Dneska mám chuť to dokončit. Ale až po hře. Slíbila jsem Angele že si s ní něco zahraju
Livia: Smůla. Já hraju totiž taky
Antonia: Budeš poražena
Livia: To určitě
U Kellyových
Paddy: Kdy budeme doma
Johny: Počítám v neděli večer. Aby věděla kdy má přijet co?
Paddy: Ty seš nějak moc chytrej. Nezdá se ti
Patricia: Nech toho Paddy, nebo mu to stoupne do hlavy a bude dělat chytrýho
Paddy: To bych mu neradil
Kathy: Kluci už byste toho hádání mohli nechat a radši se připravovat na koncert
Paddy: Mi se nehádáme. Že jo Johny
Johny: Ne. Mi si jenom vyměňujeme názory
Kathy: Jste jak malí
Paddy: Slyšels to. Prej jsme jak malí
Johny: Proč jak
U Toni
Antonia: Sláva vítězům. Čest poraženým
Livia: Mi máme ještě nevyřízené účty
Antonia: Tak pojď
Melánia: Ahoj
Angela: Čau
Melánia: Co se to tady děje
Angela: Zase bourají barák
Melánia: Musí si to užít dokud jsou mladé
Angela: Nezahrajem si spolu
Melánia: Můžeme. Počkej chvilku
Livia: Konečně jsem tě dostala
Melánia: Holky už byste se mohly uklidnit
Antonia: Ale my se nechceme uklidnit. Jau. Nech mě
Melánia: Kdyby tě takhle viděl Paddy
Antonia: Třeba by se přidal a pomohl mi ji zmlátit
Livia: Ty na mě sama nestačíš
Antonia: A to řekl kdo
Livia: Ty
Antonia: Já nic takovýho neřekla
Livia: Ale ano
Antonia: Jau. Ty seš blbá
Melánia: Už jste se povraždily navzájem
Antonia: Ne. Ale kvůli ní jsem se praštila do oka. Co když tam budu mít moncla
Livia:Pak se nebudeš Paddymu líbit nebo co
Antonia: Ne to ne. Ale bude se vyptávat co jsem dělala. Už toho necháme, ale přiznej že bych vyhrála
Livia: No dobře
Antonia: Mel co jdeš dělat
Melánia: Jdu něco hrát s Angelou
Livia: Jdeme taky?
Antonia: Jasně. Kde máme Margitu
Livia: Margita má nějakého objeva
Antonia: Doufám že ho přijde ukázat. Já vám ho taky ukázala
Livia: Tys nám ho ani nemusela ukazovat
Margita: Ahoj holky. Všechny čtyři pohromadě to se hned tak nevidí
Antonia: To víš no
Margita: Někoho vám představím. Tohle je Tomáš
Livia: Livia
Antonia: Antonia
Melánia: Melánia
Angela: Angela
Margita: Tonko co to máš na oku
Antonia: Je tam moncl
Margita: Jo a pěkný
Antonia: To je tedy gól
Margita: Proč
Antonia: Copak můžu jet takhle. Třeba pojedu už zítra nebo v neděli
Margita: Když to nezmizí udělám ti takovej make-up aby to nebylo vidět
Antonia: Dík
Tomáš: Tvoje ségra někam jede
Margita: Jo. Za svým miláčkem. Aspoň bude od ní tejden klid. Ty to ještě nevíš. Budeme mít v rodině Kellyho.
Tomáš: Kellyho?
Margita: Ano. Ten za kým jede není totiž nikdo jiný než Paddy. Jí se podařilo ho sbalit
Tomáš: Sestra bude smutná. Snila o tom že se do ní jednou zamiluje. Ona ho taky zbožňuje
Margita: To má smůlu
Antonia: Zase jsem vyhrála
Melánia: Dáme něco jiného
Livia: Co někam vyrazit
Antonia: To by nebylo špatný. Co vi na to
Angela: Já jdu
Melánia: Jdu taky
Antonia: Co si na louce zahrát fotbal. Já s Angelou proti tobě a Mel
Livia: Rozdrtíme vás
Antonia: Tím bych si nebyla tak jistá
Livia: Tak tím si jistá buď
Večer
Antonia: Ahoj sestřičko. Už bez showmana
Margita: Tady kudy jste lezli
Livia: Nikudy. Jenom jsme zase jednou uskutečnily nápad naší Tonky a hrály na louce fotbal
Antonia: Ale že jsme vám daly na frak co?
Livia: Zítra vyhlašuju odvetu
Melánia: Ale brzy odpoledne. Večer jsu na dízu
Livia: Neměj péči. Ještě se potom krásně stihneš vykoupat
Melánia: Ale neuschnou mi vlasy
Livia: Tak ti je vyfénuju
Matka: Ahoj holky. Takhle vás vidím ráda, všechny spolu. Ale Tondo co to máš na oku
Antonia: Spadla jsem při fotbale
Otec: Tys měla bejt kluk
Antonia: Proč.
Otec: Protože se většinou tak chováš
Antonia: To bych se pak jmenovala Antonín. A nemohla bych jet za Paddym do Irska
Otec: Jestli se dřív někde nezmrzačíš
Antonia: Neboj tati. Takový nemehlo zase nejsem
Livia: Ty Margito pojď hrát s náma. Někoho ještě seženeme
Angela: Katku. Zítra se u ní stavím
Antonia:A bacha na mě. Chci jet do Irska
Livia: Neboj. Pojedeš
Další den
Livia: Tak holky jdeme
Antonia: Už se řítím. Angela šla ještě pro tu svoji kamarádku. Musíme na ni počkat
Livia: To bude ještě doba než se ostatní vyhrabou
Antonia: Jo to bude doba
Melánia: Jsme tady
Angela: My taky
Livia: Tak vzhůru na hřiště
Melánia: Spíš na louku

Toni 1 - část 2

21. února 2010 v 10:33 | Trishka |  Moje story o Kellys
tak nám řekl abychom ti to řekly
Antonia: Byla hezká
Monika: Moc hezká
Antonia: Třeba mi ji někdy zazpívá. Mi totiž spolu chodíme. Ale víte to
jen vy a nikdo jiný. Fanynky by mě ušlapaly kdyby se to dozvěděly.
Musíte to držet v tajnosti. Máme tutově místa u pódia na dalším koncertu
Monika: Jestli na něj budeme mít a jestli bude tady u nás
Leona: Ty teď můžeš být na kterém koncertu chceš
Antonia: To ano. Ale teď rázně vykročit. Domů je to daleko a já se mám ještě hodně co učit. Doufám že mi budeš zítra napovídat
Perla: Doufám. Já totiž neumím vůbec nic
Antonia: Tak to jsme dvě
Doma
Livia: No konečně ses taky uráčila přijít domů. Tohle si nezvykej sestřičko
Antonia: Budu. A ty si taky budeš muset na něco zvyknout
Livia: A na co
Antonia: Na Paddyho. Mi totiž spolu chodíme
Livia: Holky pojďte sem. Naše Tonka sbalila na koncertě samotného
Paddyho. Jednou z ní bude paní Kellyová. Ale teď učit. Naši přijdou
pozdě takže hlavní slovo mám teď já
Margita: Tím bych si nebyla tak jistá sestřičko
Antonia: Myslím že byste se měly naučit slušnému chování. Mám v plánu
pozvat Paddyho zítra sem. Pokud bude souhlasit. No oni by bylo nejlepší
kdybyste vypadli z baráku někam hodně daleko aby se vás nelekl
Margita: Co?
Livia: No počkej. Tohle si odskáčeš
Antonia: Tak pojď. Chyť si mě
Melánia: Tak bude tady klid. Jak se má potom člověk něco naučit
Margita: Tak se neuč a pojď nám pomoct ji chytit
Melánia:Možná jste všechny plnoleté ale mozkově vám je tak pět
Margita: A proč ne. Člověku je tolik na kolik se cítí. A já se cítím na pět
Melánia: Ty jsou cáklý co?
Angela: Jo jsou. Chtěla jsem s něčím pomoct.
Melánia: A s čím?
Angela:Učivo osmé třídy snad ještě zvládneš
Melánia: To jo. To ještě zvládnu
Angela: Ty jednou zbourají barák
Petr: Tak jsme tady
Láďa: A seš si jistej že jsme správně
Petr: Ano. Tohle je v týhle rodině úplně normální
Zvonek
Antonia: Kdo to je
Livia: Ty někoho čekáš
Margita: Ne
Livia: Já taky ne
Zvonek
Margita: To bude určitě Paddy. Našel si adresu naší milované sestřičky a….
Petr: Ahoj
Margita: Ahoj Petře. Já ti zavolám ségru. Livie
Livia: Ahoj Petře
Petr: Změnily se plány tak jsem jel za tebou
Livia: To je milé překvapení. Tak pojď dál. Pomstě neujdeš
Antonia: Už se těším
Livia: Máš na co
Margita: Livia odpadla ale ode mě to schytáš hned a na místě
Antonia: Tak do toho Gituško
Melánia: Bude tady konečně ticho
Margita: Buď zticha Mel. A zalez do toho svýho pokoje. My tady bydlíme taky
Antonia: Už toho necháme. Musím se učit. Doděláme to večer
Margita: Večer tě zbiju
Antonia: Už se těším
Angela: Konečně chvíle klidu
Melánia: Ale jak dlouho to potrvá. Za chvíli to zase vypukne
Angela: Upřímně lituju Paddyho. Jestli jim to vydrží a on si jednou vezme moji sestru
Melánia: Jo s Tonkou zažije perfektní pozdvižení. Ale zpátky k učení
Livia: Tak kdepak je moje sestřička
Antonia: Odletěla na Mars. Běž na letiště. Možná ji ještě stihneš
Livia: Jsem v plné pohotovosti
Antonia: Ale já ne. Dej mi svátek
Livia: To, to dneska nedokončíme
Antonia: Dokončíme ale já se musím aspoň něco naučit. Až bude začátek přijdu pro tebe
Matka: Jsme doma
Livia: Tonko, naši jsou doma
Antonia: Škoda ale máš to pořád u mě schovaný
Angela: Naši jsou doma. Konečně bude klid
Další den
Perla: Umíš něco.
Antonia: Ne. Sestry mě doma pořád otravovaly
Perla: Melánia a Angela?
Antonia: Ne. Livia a Margita. Jsou to starý kozy ale chovají se jako by
jim bylo pět. Myslím že až je Paddy jednou uvidí tak uteče
Perla: Třeba ne
Antonia: Já taky doufám že ne
Perla: Co máš v plánu dnes po škole
Antonia: Jdu do hotelu a pak se budu učit a zítra odjíždí. Pak budeme zase spolu brázdit ulice
Perla: Něco pořádného vymyslíme
Po škole
Antonia: No tak zítra
Perla: Ne že tě napadne nepřijít do školy
Antonia: Určitě přijdu
V hotelu
Ochranka: Už vás čeká slečno
Antonia: Díky. Ahoj
Paddy: Ahoj. To máte tak dlouho školu
Antonia: Bohužel
Paddy: Byla mi tu docela dlouhá chvíle. Nevím jak to bez tebe vydržím
Antonia: Uteče to jako voda. Uvidíš. A co nevidět budete mít pauzu a ty se objevíš tady. Mám pro tebe takový návrh
Paddy: A jaký
Antonia: Chtěla bych abys jel se mnou k nám. Pokud je to možné
Paddy: Proč by to nebylo možné. A neleknou se vaši když tam bude moje ochranka
Antonia: Naši nejsou doma. Doma jsou jenom mé praštěné sestry a z těch obavy neměj. Ty jsou neškodné
Paddy: Héj Jimmy. Jedu se na chvíli podívat ven
Jimmy: Dávej bacha
Paddy: Neboj máme sebou skvělou průvodkyni a ochranku. Jo tohle je Antonia
Antonia: Toni. Ani se nemusíš představovat. Tobě je to odpuštěno protože znám tvé jméno
Jimmy: Chytrá holka
Paddy: Tak bacha
Antonia: Kdybyste ho náhodou hledali najdete ho na téhle adrese
Paddy: Tak mizíme
U Toni
Antonia: Tak tady bydlím
Paddy: Hezký dům.
Antonia: Tak pojď dál. Je někdo doma
Melánia: Já jsem nahoře
Antonia: Mel ráda bych ti někoho představila
Melánia: To jsem zvědavá kdo to zase bude
Antonia: Mel tohle je Paddy. Pravý a nefalšovaný
Melánia: Melánia
Paddy: Paddy
Antonia: Nikdo jiný doma není
Melánia: Ne. Ale Livia se vrátí každou chvíli a nebude sama
Antonia: Chápu
Paddy: Stalo se něco
Antonia: Ale nic. Livia tu bude s Petrem. To je její přítel
Paddy: Něco ti na něm nesedí
Antonia: Ale ne. Je dobrý ale někdy se mi zdá divný. Když náhodou Livia
zmizí má takové divné řeči na nás. Kromě Angely. Ta má klid
Paddy: A proč. Je vdaná
Antonia: Ne. Angele je teprve 14. Ví že by ho za jakékoli obtěžování, tím myslím sexuální mohli zavřít. Ona je ještě pod zákonem
Livia: Ahoj všichni
Antonia: Ahoj
Livia: Jé ahoj Tonko. Ty už jsi doma?
Antonia. Ano jsem
Livia: A ty musíš být Paddy. Já jsem Livia a tohle je Petr
Paddy: Paddy
Petr: Petr
Livia: No mi se uklidíme
Petr: Čau zlato
Paddy To bylo na tebe
Antonia: A vidíš tu snad ještě někoho jiného. Nech to být. On na tohle jednou doplatí
Paddy: Tak to byl ten Petr
Antonia: Ano
Paddy: Jakže ti to řekla? Tonko?
Antonia: Těšilo mě. Jmenuji se Antonia, pro přátele a známé Toni,
podomácku Tonka, někdy dokonce i Tonda, ale to jenom když něco chtějí.
Přece nebudeme v obýváku. Pojď---- Tak tady bydlím
Paddy: Hezký pokoj. Jenom tvůj?
Antonia: Ano jen můj
Paddy: Já jsem sdílel jednu kajutu s Angelem. Teď už mám taky vlastní pokoj ale to už jistě víš
Antonia: Ano to vím. Jaké to je mít pokoj s někým dohromady. Já jsem nikdy neměla pokoj dohromady s některou ze sester
Paddy: Já ani nevím. Měli jsme sice s Angelem společnou kajutu ale moc
jsem tam nebyl. Ta kajuta byla tak přecpaná že jsme se tam oba sotva
vešli. Je pozdě. Budu se muset vrátit do hotelu
Antonia: Jo jdeme
Paddy: Moc se mi váš dům líbí
Před domem
Angela: Ahoj Gito
Margita: Co tak pozdě domů
Angela: Hádej. Kdo bude dřív doma
Antonia otevírá domovní dveře. Když otevře Angela s Margitou které soutěžily o prvního doma se válí po zemi
Antonia: Ahoj sestřičky. Paddym se klanět nemusíš
Angela: Sorry
Antonia: A tohle jsou mé další dvě sestry. Margita a Angela
Angela: Ale stejně jsem byla první
Margita: Ne já byla první
Angela: Já. Měla jsem nohu u dveří když Tonka otevřela a ty jsi do mě vrazila a já slítla na zem
Antonia: Neboj. Víc sester už nemá. Už tě žádný šok nečeká
Paddy: Jste veselá kopa
Antonia: Ano to jsme ale někdy si taky lezeme na nervy
Paddy: Tak já sem doma
Antonia: Jo
Paddy: Nechceš domů odvézt. Je to odsud kus cesty
Antonia: Ne díky. Pojedu autobusem
Paddy: Přijdeš se zítra rozloučit. V devět odjíždíme z hotelu
Antonia: Přijdu. Tak ahoj a sladké sny
Paddy: A pusu na rozloučenou nedostanu
Antonia: Dostaneš
Paddy: Zítra nezapomeň
Antonia: Neboj. Nezapomenu
Jimmy: Tak co jaké to bylo?
Paddy: Dobré. Za tu chvíli jsem stačil poznat i všechny čtyři její
sestry osobně. A byly to příjemné šoky.Jenom jedno seznámení bylo
klidné. To první. Doufám že jsi o tom nikomu nevyprávěl.
Jimmy: Jako hrob. Ale nečekal jsem že se tady zamiluješ. Myslel jsem že stále ještě miluješ Brendu
Paddy: Miloval jsem Brendu a moc. Ale potom se objevila Toni. Ona je úplně jiná než Brenda
Angelo: Tak co. Jaký byl výlet
Paddy: přímo skvělý bráško. Měl jsi jet se mnou
Angelo:Pojedu příště
U Toni
Antonia: Tak co jak se vám líbil Paddy Kelly ve skutečnosti
Melánia: Ušel. Ale na plakátech někdy vypadá líp
Livia: Já nevím. Musela jsem si všímat Petra
Angela: Já byla v tu dobu něco jako koberec
Margita: Tak ses neměla d těch dveří rvát. A vůbec. Ty sis vymyslela to kdo bude dřív doma
Antonia: Paddy říkal že prý jsme veselá kopa
Livia: Jo to jsme. V tom má pravdu
Antonia: Livie nenapsala bys mi na zítra omluvenku že jsem zaspala. Paddy zítra odjíždí….
Livia: A ty ho chceš naposledy vidět než ti zase někam zmizí co?
Antonia: Jo
Livia: Dej sem papír. Tady to máš. A schovej to před našima
Antonia: Díky. Seš fakty skvělá ségra
Matka: Ahoj jsme doma
Angela: No konečně. Mám hlad
Matka:Hned bude večeře
Antonia: Angelo, našim ani muk jasný
Angela: A proč to říkáš zrovna mě
Antonia: Protože ty hned všechno vyžvaníš
Další den
9:00 před hotelem
Paddy se rozhlížel jestli někde neuvidí Toni
Antonia: Paddy, Paddy
Paddy: Toni. Konečně. Už jsem se bál že nepřijdeš
Antonia: Tohle je můj telefon. Zavolej mi kdykoli. Až budeš mít chvilku času
Paddy: Určitě ti zavolám
Johny: Tak Paddy
Paddy: Už letím. Uvidíme se brzy. Ahoj
Johny: Co ti tak dlouho trvalo
Jimmy: Musel se rozloučit
Kathy Ty víš něco co mi nevíme
Paddy: V tom má pravdu. Vím že tu holku miluju
Johny: Tak to byla tvoje holka
Paddy: Ano. A mám ji opravdu rád
Angelo: Jo pozór. Paddy se nám zamiloval
Patricia: Angelo
Angelo: Už mlčím
Ve škole
Učitelka: No pěkně vítám
Antonia: Dobrý den
Učitelka: Tak jaký byl důvod že jsi dnes nepřišla do školy na osmou
Antonia: Já jsem zaspala
Učitelka: Jen aby v tom nabylo něco jiného
Antonia: Nic v tom není. Prostě jsem jednou zaspala. To je snad zločin
Učitelka: Minčičová
Antonia: Promiňte
Perla: Tak co
Antonia: Jo dobrý
Perla: Byla jsi tam
Antonia: Byla

Toni 1 - část 1

21. února 2010 v 10:32 | Trishka |  Moje story o Kellys
Do města přijeli na koncert Kelly Family.
Antonia Minčičová je jejich velká fanynka. Celé dny před nemluvila o
ničem jiném než o Kelly Family

Antonia: Holky já se tak hrozně těším na ten koncert Kelly Family

Perla: Tebe to ještě nepustilo

Antonia: Ne ještě ne. A ještě dlouho
nepustí. Chtěla bych být v první řadě až u pódia a vidět na Paddyho.
Všiml by si mě a pozval mě na pódium….

Perla: Probuď se Toni. Tohle se nikdy nemůže stát

Antonia: Já vím ale sen je to nádherný. Tak pozítří ve škole

Perla: Doufám že tě tam neušlapou

Antonia: Neboj

Další den

Antonia: Ahoj holky

Monika: To je dost že jdeš. Kotoule je moje kamarádka Etela

Antonia: Toni

Etela: Etela

Monika: Máme šanci být v první řadě

Antonia: Určitě budeme

Po pouštění

Antonia: Dokázaly jsme to. Jsme až u pódia
Koncert trval klidě až do chvíle kdy….Paddy sešel z pódia a podával
dívkám ruce. Když se dotkl Toniiny ruky Toni pomalu sklouzla na zem.
Záchranáři ji okamžitě vynesli z davu aby ji vzkřísili
Po koncertě
Paddy: Kde je ta dívka co mi omdlela před očima
Ochranka: To bude ona
Paddy: Jsi O.K.
Antonia: Štípněte mě ať se probudím

Paddy: Tohle není sen. Tohle je skutečnost. Byla jsi skvělá. Rád bych si s tebou někdy popovídal

Antonia: Jo to já taky

Paddy: Ještě pár dnů si tu pobudeme. Bydlíme v hotelu

Antonia: Určitě přijdu

Paddy:Kdyby tě nechtěli pustit tak řekni že já o tom vím ať mě zavolají

Monika: No konečně jsme tě našly

Antonia: Holky. Paddy se mnou mluvil. Mám za ním přijít do hotelu

Monika: To se ti zdálo

Antonia:Dokážu vám že ne. Zítra za ním půjdu

Další den

Antonia: Ahoj Perličko jsem tady

Perla: Tak tě tam neušlapali

Antonia: No málem jo. Omdlela jsem zrovna
když mě Paddy držel za ruku.Po koncertě se mnou mluvil. A neříkej mi že
se mi to zdálo protože to byla skutečnost. Mě se to nezdálo

Po škole

Perla: Žádný strachy. My ti věříme

Antonia: To doufám

Ochranka: Přejete si slečno

Antonia: Jdu za Paddym. Včera se mnou mluvil. Jestli mi nevěříte zeptejte se ho

Ochranka: Paddy je tu za tebou nějaká holka. Říká že jsi s ní včera večer mluvil

Paddy: Přiveď mi ji nahoru

Ochranka: Tak tady

Antonia nejistě zaklepe na dveře

Paddy: Dále

Antonia: Ahoj

Paddy: Ahoj. Pojď dál. Můj prozatímní příbytek

Antonia: Je to nádherné

Paddy: Mám tu i křeslo. Prosím

Antonia: Díky

Paddy: Smím se tě zeptat na tvé jméno

Antonia: Antonia.Ale přátelé mi říkají Toni. Je to lepší než Antonia

Paddy: Toni to je hezké jméno

Antonia: Ano to je.Je takové neobvyklé. Moc lidí se takhle nejmenuje

Paddy: Na koncertě jsi byla báječná. Škoda že jsi nevydržela až do konce

Antonia: Jo škoda

Paddy: Teď ti položím takovou otázku. Asi
tě zaskočí ale já to myslím vážně. Víš líbila ses mi už na koncertě,
proto jsem taky za tebou po koncertě přišel. Chtěl bych abys se mnou
chodila. A myslím to vážně

Antonia: Teď jsi mě opravdu zaskočil. Já
bych s tebou taky chodila a jak ráda. Byl to můj sen jako ostatně asi
každé fanynky Kelly Family a hlavně tebe. Holky puknou závistí protože
mi nevěřily že jsi se mnou po koncertě mluvil. Říkaly mi že se mi to
zdálo

Paddy: Ale to byla skutečnost. To nebyl sen

Antonia: Ano nebyl. Budu už muset jít. Šla jsem za tebou rovnou ze školy. Můžu tě o něco požádat

Paddy: O cokoli

Antonia: Nemohly bys mi tohle podepsat. Pro mé dvě nevěřící kamarádky

Paddy: Ale jo. Jak se jmenujou

Antonia: Monika a Leona

Paddy: Tak a je to

Antonia: Jsi super

Paddy: Pro tebe jsem to udělal velice rád. Doprovodím tě dolů

Antonia: Jo.----Tak díky za doprovod

Paddy: Uvidím tě zítra? Pozítří odjíždíme na další koncert. Chtěl bych tě před odjezdem vidět

Antonia: Zítra přijdu.----Tak dívenky. Tady máte své obrázky i s originál podpisem.
Leona: Jo zapomněly ti něco říct. Paddy ti věnoval písničku. Než šel za tebou


Cesta za štěstím - část 8

15. února 2010 v 19:56 | Trishka |  Moje story o Johnovi a Maite
Pak si naleju trochu kávy a začnu snídat. V tom momentě na sobě ucítím pohledy všech sourozenců Kellyových. Asi jim teprvě teď došlo, že tady není něco v pořádku. Že ve vzduchu visí cosi divného. Ale co, to vím nejspíš jen já a on.Rychle se nasnídám a ještě rychleji a také nenápadněji se snažím z té kuchyně zmizet. Ale to se mi jaksi nepovede. Ještě než stihnu zmizet ze dveří, chytí mě Kathy za předloktí a vrátí zpět do kuchyně. " Ale kam bys utíkala? " zeptá se mě s milým úsměvem na tváři. Jen se na ni podívám a pokrčím rameny. V hlavě mi však koluje odpověď kterou bych nejraději řekla, ale bude lepší když zůstane nevyřčena. Nejraději bych jí řekla, že je tu člověk, kterému tu jaksi už od svého příletu nejsem vhod. Cítím, že je mi v celku jedno, jestli bych to řekla i před Johnem. Možná by to bylo i na jednu stranu lepší. Možná by mu pak došlo hodně věcí, které mu zatím nedochází. Sednu si zpátky ke stolu a do hrnku si doleju ještě trochu kávy. Pohledem sjedu všechny přítomné a pak jej sklopím kamsi ke dnu hrnku a jen mlčky sleduju pohupující se hladinu kávy. Znovu na sobě ucítím tentokrát jen jeden pohled. Neodvažuju se ani rozhlédnout kolem sebe, jelikož už teď vím,komu ten pohled patří. "Teď a nebo nikdy..." probleskne mi hlavou a rychle vstanu od stolu a ještě rychleji mizím z kuchyně. Běžím dlouhou chodbou až konečně uvidím dveře na palubu. Venku může být něco kolem nuly, ale mě to v tuhle chvíli vůbec nevadí. Stojím na palubě jen tak, v mikině a teplácích a domácích pantoflích, ale necítím chlad.V tu chvíli necítím vůbec nic. Vnímám jen sama sebe a ponořuji se stále hloub do svých myšlenek. Když najednou za sebou uslyším mužský hlas.......

" Když už jsi se rozhodla utéct sem tak by se ti bunda možná hodila i hodila......"
Otočím se a za mnou stojí John a v ruce drží moji bundu.
" Musel jsem se vloupat až do tvé kajuty abych ti ji mohl donést....." zazubí se na mě.
Podívám se na něj přímo ledovým pohledem...
"Tak až takovou obět jsem od tebe opravdu nechtěla a nečekala..."
" Jakou oběť? " zeptá se s udiveným výrazem ve tváři
"To že jsi mi donesl tu bundu..." ušklíbnu se
" No tak bylo by blbé tě tu nechat zmrznout..." zazubí se na mě
" No pro tebe by to bylo spíš prospěšné...." syknu
Zadívá se na mě totálně zlomeným pohledem
Ušklíbnu se na něj.... " Copak....Snad tě to nedorazilo?"
"Maite ...k sakru....." zakroutí nevěřícně hlavou.... " co se to s tebou stalo..?.....A.....a vem si tu bundu....." dodá již rázněji
"To se vážně tak bojíš abych tu nezmrzla..?" odseknu
" No i tak by se to dalo vzít...." odpoví klidně
"Ale, snad ti na mě nezačalo záležet?" rýpnu si
" Maite...." vydechne a zprudka si sedne na lavičku a zadívá se na mě už opravdu zoufale.
"Copak...to už ti došly slova? " znovu si rýpnu a pomalu jdu směrem ke vchodu do hausbótu ... " Jo a dík za tu bundu, ale už ji nebudu potřebovat..." zmizím uvnitř hausbótu.
Rychle zapadnu do své kajuty. sednu si na postel a znovu začnu přemýšlet nad jednou jedinou otázkou.."Proč....?"


Z mého zamyšlení mě vytrhne klepání na dveře. " Vstupte..." řeknu a ani se nepodívám ke dveřím, protože už teď je mi jasné, kdo za těmi dveřmi stojí. Jak však po chvilce poznám, mýlila jsem se, když jsem si myslela, že by za těmi dveřmi mphl být John. Nakonec se totiž z návštěvníka mé kajuty vyklube Patricia. Přichází s návrhem vyrazit si do města. Jen tak se prostě projít, podívat se po obchodech a třeba si i něco hezkého koupit.

Cesta za štěstím- část 7

14. února 2010 v 12:12 | Trishka |  Moje story o Johnovi a Maite
Bojím se zvednout oči. Vím že bych mohla zachytit něčí takový, až chladný pohled a matoucí pohled. No ne jen pohled. John sám mě za posledních pár hodin stihl zmást celý a osobně. Maite s Trish začínají servírovat na stůl talíře s večeří. No jídlo vypadá opravdu skvěle, ale ta chuť tu nějak chybí. Sním trochu jídla a pak se omluvím a odcházím z kuchyně. Chce se mi z toho všeho brečet. Mé sny a iluze se rázem rozplynuly, jako ta pára nad hrncem. Zajdu do své kajuty a sednu si na postel. Po tvářích mi pomalu začnou stékat slzy. No co jsem taky mohla čekat. Iluzí jsem měla spoustu, ale realita je trochu jiná. Když se trochu zklidním, přijde mi mírně neslušné sedět tady a nebýt s ostatními, když už jsem tady. Otevřu dveře a vycházím z kajuty, a na koho hned za dveřmi nenarazím. U dveří sousední kajuty vidím stát Johna. Je celý nahý.... jen kolem pasu má omotaný ručník.... " Asi právě vylezl z vany." Sklopím raději pohled do země a nakročím do chodby. " Tak tohle mi opravdu ještě scházelo....Mít kajutu zrovna vedle té jeho...."


" Kam si krásná slečna vykročila v tuto dobu? " ozve se najednou jeho hlas


Zadívám se na něj. Pohledem si přeměřím jeho krásné, hubené leč svalnaté tělo. Mému pohledu neujde ani uvolněný ručník, který pomalu padá na zem.


"Ehm...no já.... jdu si pro pití..." řeknu celkem chladně
"A jen tak mimochodem....neměl by ses obléct, když mluvíš s dámou...? Není zrovna slušné mluvit s dámou úplně nahý...." rýpnu si a zároveň se ušklíbnu


" Jo no ehm....." řekne a v tu chvíli zrudne jak přezrálé rajče a rychle se ohne pro ručník ležící stále na zemi.
" No nebylo by vhodnější se obléct...?" zaculím se
" Jo to...to aso ano...." řekne mírně nervózně. "Dej mi dvě minuty ano...?" pousměje se a po té zmizí v kajutě.

Zajdu zpátky do své kajuty. " To tak. Ještě na tebe budu čekat. To jsi uhodl..." pomyslím si. Jdu ke kufru a vytáhnu z něj knížku. Sednu si s ní na postel a rozevřu ji. Na matraci vypadne fotka. Zvednu ji a zadívám se na ni. Jsem na ní já a John. Může mu tam být tak 14 let. Ale i v té době už byl velmi pohledný mladík. V očích se mi objeví slzy. Doslova tu fotku hypnotizuju pohledem, když se ozve zaklepání na dveře a to mě vytrhne z mého zamyšlení. Rychle schovám fotku do knihy a otřu si slzy a pak vyzvu toho co je za dveřmi aby vešel do kajuty.

" Ahoj...." pozdraví mě John jen co vejde do kajuty.
Zadívám se na něj. " Už jsi se aspoň oblékl.... super...." řeknu přímo ledově
" Já no...jo...oblékl...a taky..... taky jsem ti přinesl to pití, které jsi chtěla a já.... tak nějak jsem přerušil tvou cestu do kuchyně" řekne mírně zaskočeně
" No to jsi se nemusel obtěžovat..." odpovím
" Ehm...co jsem se nemusel obtěžovat....?Oblékat, nebo ti donést tu sklenici...?" zazubí se
"Obojí..." řeknu téměř ignoračně
" Co to čteš?"zeptá se a pohledem sjede na knihu v mých rukách
" Jen takovou nudnou bichli...." odpovím se stále ledovým tónem v hlase
" ty asi nemáš moc náladu si povídat co ?" vyřkne další otázku
"Tak teď jsi na to kápnul..." pomyslím si...." Jen to má jeden háček....nechci si povídat s tebou. Mluvila bych klidně třeba i s Brtníkem, ale na tebe fakt náladu nemám.."
" No.." začnu svou odpověď..." Pravda je že jsem chtěla odpočívat, ale když už seš tady..."
" Já nevím Maite..." podívá se na mě.. " Ale...přijde mi že tě otravuju, že ti má spločnost není zrovna vhod..."
" A tobě je snad moje společnost či přítomnost vhod...? " pomyslím si
"Ale ne...víš je...je mi to tak nějak fuk, jestli tu jsi nebo ne...." odpovím s výrazem typu : Co se to stalo že se tak zajímáš...to ti nejspíš spadla cihla na hlavu.....
"Asi jsem sem opravdu neměl dneska chodit...." zadívá se na mě se smutným výrazem v obličeji
" Jo to jsi neměl...." odpovím ledabyle a ušklíbnu se..." Spíš jsi měl trávit večer se svojí přítelkyní.... Byl by určitě příjemnější než tenhle..."
Jen se na mě podívá, neveřícně zakroutí hlavou a odchází z mé kajuty.



Ráno se probouzím. Naivně jsem si myslela, že je to za mnou. Že celý včerejšek se přes noc vymazal, ale není tomu tak.Je stále tu. A snad ještě živější, než když se to všechno skutečně dělo. Převléknu se a pomalu odcházím do kuchyně. Tam už všichni sedí u snídaně. Uvědomuji si, že já jsem vlastně ten poslední, kdo k té snídani přišel.Pozdravím a s očima sklopenýma k zemi, jdu zaujmout poslední volné místo u stolu. I přes ten pohled do země zaznamenám, že John mi nevěnoval ani špetku pozornosti. " To jsem ho tolik urazila..? " pomyslím si sama pro sebe. vezmu si na stole rohlík a začnu si ho mazat marmeládou.

Cesta za štěstím 6

10. února 2010 v 18:02 | Trishka |  Moje story o Johnovi a Maite
Po několika hodinách skutečně přistaneme na Kolínském letišti. Vystoupím z letadla a jdu do výstupní haly, kde si vezmu svá zavazadla a potom už mířím k východu do hlavní haly. Vejdu do té haly, všude kolem měl je spousta lidí čekajících na přílety letadel a mluvících různými jazyky.Projdu tím největším davem a zastavím se na kousku volného místa a rozhlížím se všude kolem sebe a hledám někoho z Kellyových.Podle slov Danna Kellyho přetlumočených mým otcem, by tu měl někdo ze sourozenců na mě čekat a dovést mě na hausbót. Až zahlédnu mladíka se světlými vlasy až po zadek. Stojí však ke mě zády. Nejsem zas tak blbá, aby mi nedošlo že to bude můj doprovod z letiště. "Ale teď taková kontrolní otázka.... Kdo by to asi mohl být..? Angela a Paddyho můžu s jistotou vyloučit. Ti to rozhodně nejsou. Takže potom už zbývá jen Jimmy, Joey a Johny." Jen při pomyšlení na něj, mě polije vlna horka a v hlavě se mi honí miliony otázek. Vezmu oba kufry a pomalu se přibližuji až k němu. Když jsem dost blízko, položím kufry na zem a jemně mu zaklepu na rameno. Když se otočí poznám, že můj doprovod je ten, kterého jsem si celou dobu přála. je to John. Usměje se na mě a pozdraví mě. Také ho docela nejistě pozdravím a oplatím mu úsměv. Pak už vezme moje kufry a vyrazí k východu z letiště. Jdu pomalu za ním. Ostatně na tohle jsem plně zvyklá z domova. Vždycky když jsme někam šli, macecha šla několik metrů přede mnou, jen aby bylo co nejmíň poznat, že patřím k ní. Jeho chování mě však docela zaskočí. Čekala jsem trochu jiné přivítání. Ale tak, neviděli jsme se 14 let a za tu dobu se nejspíš hodně věcí změnilo. Společně nasedneme do auta, oba zaujmeme místa na zdaních sedadlech. No asi mu bylo blbé být vepředu a nebo naopak a vyjedeme k hausbótu. Celou cestu oba mlčíme. Je to divné. ale že bysme si po tolika letech co jsme se neviděli a mluvili spolu jen po telefonu neměli osobně co říct? No jak to vypadá tak asi ne .


Když přijedeme na hausbót, tam se mi dostane poněkud vřelejšího přivítání, než jaké mi připravil John na letišti. Ze sourozenců Kellyových je skutečně cítit, že mě tam rádi vidí. Teda až na jednoho. Ten raději někam zmizel. Už z dětství vím , že John byl vždycky dost ostýchavý a uzavřený. Že pokoud tomu skutečně nebylo vyhnutí společnost nijak nevyhedával. Ani toho nikdy moc nenamluvil. No spíš jak kdy.Když jsme si třeba všichni spolu hrávali tak toho namluvil někdy až dost..ale jinak....jinak moc ne. Snažím se před ostatními nedávat nijak najevo, že mě Johnovo chování mírně zaráží, a že docela zkazilo mé představy o něm. Pomalu mi dochází že t co jsem cítila při každém pohledu na obrazovku, to čemu Lucia i Pedro říkají zamilovanost, jako by se pomalu vytrácela . Kathy mě uvede do kajuty, kde budu po celé dva týdny bydlet. Rozhlédnu se kolem sebe. Trochu malý prostor na mé poměry, ale snad si tu zvyknu. Jedna postel, jedna skříň a malý stolek s křesílkem.... no ono..co bych ještě tak chtěla. Vždyť do téhle místnosti, by se už nic jiného nevešlo. Vyjdu ven a jdu zpátky do hlay a vezmu kufry a táhnu je do kajuty. Když dojdu dovnitř, zavřu za sebou dveře a sednu si na postel a zamyslím se...." Komu asi tahle kajuta dřív patřila.....? Kdo byl tak hodný, že se komplet vystěhoval a přenechal mi na dva týdny kajutu ....? No to se nejspíš brzy dozvím ...." Zvednu se z postele a začnu vybalovat věci z kufrů a dávat je do skříně. "To ty dva týdny opravdu skvěle začínají...." Když dovybalím všechny věci, jdu se trochu projít po lodi. Na to že je bílý den, je tu všude pusto a prázdno. Nikde ani živáčka. Vyjdu na palubu, stoupnu si k okraji a opřu se o zábradlí a zadívám se do hladiny Rýna. Je stejně špinavý jako řeky u nás.No možná trochu víc. V tom na mě cosi kápne. Podívám se nahoru a nade mnou krouží racek, asi hledá ryby, ale v týhle špíně může najít tak leda velkej prd. Pak sklouznu pohledem na rameno, kde mi svítí flek ptačího trusu. " Prase jedno ..." Vytáhnu z kapsy kapesník a očistím si rameno. Jelikož tu nikde v blízkosti nevidím nic podobného odpadkovému koši, pustím kapesník přímo do Rýna. Voda v řece je i tak dost špinavá, takže jeden kapesník to fakt nevytrhne. Dívám se jak nasakuje vodoua nechává se unášet po proudu, když o kousek dál uslyším kroky.V tu chvíli mi dojde že nejsem na palubě sama. Pomalu a nejistě se ohlédnu směrem, odkud ke mě dléhá zvuk něčích kroků, a i když stojí skoro na druhé straně paluby poznám že je to John. Při tom jediném pohledu na něj mě znovu polije vlna horka, ruce se mi rozklepou a barva mého obličeje má nejspíš barvu zralého rajčete a mé srdce bije neuvěřitelnou rychlostí, jako by mi snad mělo každou chvíli vyskočit z těla a běžet za tím kdo se mi od rána vyhýbá a mate všechny smysly v mém těle. Odlepím se od zábradlí a i od pohledu na špinavpou hladinu Rýna a pomalu jdu směrem ke vchodu do lodi. Celou dobu cítím na sobě jeho pohled. Ještě se na něj ze dveří podívám a pak už zmizím uvnitř lodi. Jdu do své kajuty, kde si vezmu čisté tričko a unavena po cestě se svalím na postel a usínám.


Probudí mě až klepání na dveře. " Dále..." řeknu ještě napůl v zemi snů. Do dveří strčí hlavu Maite a oznámí mi, že je čas večeře. Kývnu že přijdu a jen co se za ní zavřou dveře, vylezu z postele, natáhnu na sebe tepláky a pomalu se loudám do kuchyně. Cestou stihnu porazit Joeyho, který nejspíš také míří do jídelny. Jen se na mě blbě podívá a pronese cosi o tom, že bych měla používat oči když jdu. Dojdu až do kuchyně. Všichni krommě a Joeyho už tam jsou. Sednu si na jedno z volných míst, no ony už jsou jen dvě. Vezmu to co je dál od Johna a pohledem hypnotizuju desku stolu.