Květen 2013

Beatrice Egli -Doch immer wenn der wind sich dreht

26. května 2013 v 17:36 Texty písní - B
Seit tagen haengt der Nebel ueberm Fluss,
das Wasser fliest ganz langsam, weil es muss.
Du kommst nicht aus den Federn, draussen ist es kalt und grau.
Du wuenscht Dir die Sonne und etwas himmelblau.

Doch immer wenn der Wind sich dreht, dann weist Du das es weiter geht.
Wo es Schatten wirft, da gibt es Licht, denk einfach dran, vergiss es nicht.
Und wenn der Wind sich dreht, spuerst Du das jemand bei Dir steht.
Wie in jeder Nacht, gibt es Sternenschein, irgendwo, Du bist nicht allein.

Die Nacht sie bleibt solange wie die Seele,
in der Wohnung ueber Dir ist alles still.
Du hoerst kein Vogel singen und kein Auto faehrt vorbei,
Dir scheint alles so egal, irgendwie einerlei.

Doch immer wenn der Wind sich dreht, dann weist Du das es weiter geht.
Wo es Schatten wirft, da gibt es Licht, denk einfach dran, vergiss es nicht.
Und wenn der Wind sich dreht, spuerst Du das jemand bei Dir steht.
Wie in jeder Nacht, gibt es Sternenschein, irgendwo, Du bist nicht allein.

Die Zeit ist wie ein Karussel, sie dreht sich langsam und dann wieder schnell
Die Welt ist wie ein Aquarell, die Farben fuer mich und sich so schoen.
Doch immer wenn der Wind sich dreht.

Doch immer wenn der Wind sich dreht, dann weist Du das es weiter geht.
Wo es Schatten wirft, da gibt es Licht, denk einfach dran, vergiss es nicht.
Und wenn der Wind sich dreht, spuerst Du das jemand bei Dir steht.
Wie in jeder Nacht, gibt es Sternenschein, irgendwo, Du bist nicht allein

Láska a nenávist - část 11

20. května 2013 v 13:43 | Trishka |  Jiné příběhy
Eliška: Ty... ty tady bydlíš..?
Kamila: (usměje se ještě víc) Už od narození...
Eliška: Tak promiň... tohle....tohle byl velký omyl...
Kamila: Nebyl...(udělá pár kroků k telefonu ležícímu na zemi, zvedne ho a podá Elišce) Ty budeš Eliška..a tohle... tohle patří tobě...
Eliška: Jak..jak tohle všechno víš...?
Kamila: Tohle teď zrovna není důležité....důležitější je, abys teď udělala krok za branku a šla se mnou do domu...
Eliška: (vezme si od Kamily telefon) Děkuju...(stále však zůstává na místě)
Kamila: Co tady tak stojíš...? Ty nechceš znát skutečnou podobu toho kdo tě zachránil?
Eliška: Chci..ale... bojím se...
Kamila: Tady se nemáš čeho bát....jen pojď...
Eliška se nakonec uvolí a udělá ten první krok za branku a vedena Kamilou dojde až do domu....Kamila zastaví přede dveřmi jednoho z pokojů a pokyne Elišce aby vešla...
Eliška opatrně otevře dveře a vejde do pokoje...Pavel který stojí u okna a upřeně se dívá ven, se otočí a v tu chvíli si oba znovu, po dlouhé době pohlédnou do očí....
Pavel: Tady stojím....nyní vynes svůj soud....
Eliška: A já bych před tebou měla na kolena pokleknout...neskrývej se , už nemusíš nic předstírat...teď už vím, že jsi to ty kdo mě nenechal zemřít...že jsi to ty kdo riskoval, aby zachránil a zasloužíš si velký dík....
Pavel: Ale co když si přeju něco víc...
Eliška se při této otázce zarazí...Dochází jí, že tady není něco samo sebou...že ve vzduchu koluje jakási divná změna....
Eliška: A co by sis přál víc, než můj srdečný dík za to, co jsi pro mě udělal....?
Pavel: (přejde pokoj a zastaví se až těsně v její blízkosti a provinile se jí zadívá do očí) Na všechno člověk musí přijít časem, co ztratil, co zíkal a co ho posílilo...a někdy se musí stá něco hodně zlého, aby člověk pochopil a uvědomil si kým byl, kým je a kdo při něm za každé situace stojí.....a kdo hrál jen prázdnou hru...hru s lidmi a s jejich životy a jizvy na jejich duších a srdcích, pro něho byly jakýmsi pohonem, který ho nutil hrát tuhle hru dál a cítil se stále lepším a neporazitelnějším...ale ve skutečnosti tomu tak nebylo.....poznal člověka pro něhož tyto jizvy nebyly slabostí, ale odrazem toho, že mu na mě od začátku záleželo a stále velmi záleží....že lidé kteří milují se nemění z minuty na minutu a pro některé je pak je jedno výchdisko jak s zbavit bolesti a utrpení...odejít někam jinam...někam kde by člověk mohl být znovu šťastný, že to skutečně velké nosíme v sobě, a všechno nemusí být takové jaké se na první pohled zdá....je třeba se naučit vidět věci a lidi takové jakými jsou, a že ve skutečnosti možná člověk který má ten nejhezčí úsměv, nosí v sobě tu největší bolest.....že všechno je to o přítomném okamžiku, neboť ten je teď.....minulost nezměníme...co se stalo se stalo a nic s tím neuděláme...nemůžeme to vzít zpátky....že budoucnost je nejistá, a že někdy i každá vteřina může mít v sobě důležitá rozhodnutí a činy......že bychom nikdy neměli soudit lidi pokud neznáme důvod jejich počínání....učíme se stejně chápat jako soudit....zkrátka bychom se měli učit být lidmi s velkým srdcem.....A tohle všechno jsem poznal v tu noc kdy jsem tě držel v náručí a mým největším a jediným přáním bylo abys žila.....i kdybych za to měl dát cokoliv....třeba i svůj vlastní život.....díky tomu co jsi udělala jsem si uvědomil, jak špatným člověkem jsem vlastně byl....jak sobecky a zbaběle jsem se zachoval, když jsem uvěřil lži a dával jí přednost před pravdou...uvědomil jsem si, že krása je možná výhodou, ale ne předností...a že jen proto že jsem hezký si nemůžu pohrávat s lidmi jak se mi zlíbí...Lidé mají v sobě city, a někteří jich mají možná víc než ostatní, a když ty city psotupně zraňuješ a zabíjíš, tak se může lehce stát, žeti lidé nakonec odejdou a ty zůstaneš sám...a i když kolem tebe bude plno lidí, tak se budeš stále cítit sám a myslet jen na jednu osobu...na tu kterou miluješ a jediné co však ve skutečnosti děláš je to, že jí stále ubližuješ....Vím, že za lásku se má bojovatpokud za to stojí, a že ten kdo zradil a ublížil by měl udělat ten první krok a začít bojovat.....a ať už ten bpj bude jakkoliv těžký, že by ho neměl vzdávat i kdyby měl vyčerpat poslední zbytky sil, protože už jenom tím ukáže jak moc o toho druhého stojí, a jak moc lituje svých chyb a činů, a jak moc stojí o šanci to všechno napravit a ukázat, že se stal lepším člověkem....a za to všechno vděčím tobě Eliško...tvým slovům a činům, které mě dovedly až k vědomí, že se musím změnit...že musím začít žít jinak než jsem doposud žil...Ty jsi mi ukázala n ový směr, kterým bych se měl dát.... tu cestu kterou musím jít.....to, že mám svůj čas a v tom čase bych měl jít co nejlépe abych jednou až se ohlédnu mohl říct,byl jsem dobrý člověk a žil jsem dobrý život....a tohle všechno mohu dokázat jen s tebou...jen když budeš stát po mém boku.....
Eliška jen stojí a mlčky se na Pavla dívá a v očích se jí lesknou slzy...Takové dlouhé a dojemné a víceméně i pravdivé Pavlovo zamyšlení nad sebou samým skutečně nečekala....Čekala spíš pravý opak...že poděkuje a půjde...ale i kdyby te´d chtěla odejít, nemohla by....jako by při Pavlových slovech doslova přimrzla k podlaze....Pavel ji vezme za ruce a zadívá se na ni ještě smutněji...To, že ho za celou ani jednou nepřerušila v něm vyvolávalo velký pocit nejistoty...pocit strachu, že to nevyjde.....Ani Eliška si v tu chvíli nebyla sebou úplně jistá...Chtěla být s Pavlem stejně jako on s ní...ale ta nejistota kterou v sobě měla byla silnější než ona....
Eliška: Ale já...já už nechci...já už ani nemůžu.....( s pláčem vyběhne z pokoje..Tahle slova ji hodně zabolela, ale nemohla jinak.... ta nejistota a nedůvěra k Pavlovi byly silnější než její city...zastaví se až před brankou kde na ni čeká Lukáš...) Pojeďme odsud...prosím...
Na zahradě se objevuje také Pavel....Ani on nevypadá nadšeně....
Lukáš: neudělala jsi to...neodpustila jsi mu...
Eliška: Nechci o tom mluvit...vezmi mě odsud pryč....
Lukáš: jestli chceš opravdu odejít tak..tak můžeš..ale budeš muset jít sama...Já to neudělám....neodvezu tě odsud...tam vzadu stojí člověk, kterému na tobě velmi záleží...i když mu to došlo až pozdě...ale je to tak....už jste se jeden druhého natrápili až dost a je na čase to skončit.....a já nebudu ten který se zachová jako zbabělec a dovolí abyste si navzájem ubližovali....
Eliška: Tak v tom případě půjdu sama.... (vykročí k odchodu)
Lukáš: Stůj!!! Ještě naposled se ohlédni......ohlédni se a podívej se na toho člověka, co tam na té zahradě stojí...a dívej se pořádně...copak takhle vypadá někdo, kdo si chce jen s tebou pohrávat a nemyslí svá slova vážně.....
Eliška se zastaví a ohledne se směrem k místu kde stojí Pavel.... Pořádně se na něj zadívá...V tu chvíli jí dochází, že když teď odejde tak, že možná udělá velkou chybu....
Lukáš: Vrať se zpátky a dej mu šanci...dej mu šanci mít tě rád....On o to opravdu stojí Eliško.....
Eliška se ještě krátce zamyslí nad Lukášovými slovy a při pohledu na totálně nešťastného a zlomeného Pavla jí dochází, že Lukáš má v něčem pravdu, a že i teď v tuhle chvíli jí radí správně....Pomalu nasměruje své kroky zpátky do zahrady až stane před Pavlem....ví , že teď je řada na ní....Pavel už ten první krok udělal a ona ho zastavila.... teď je řada na ní...otázkou však stále zůstává jestli Pavel teď nezastaví ji...zadívá se na něj a jemně ho pohladí po tváři mokré od slz které se mu po ní koulely jak prudký letní déšť....Ani Eliška na tom nebyla jinak..Pavel zvedne pohled který až doposud zarýval kamsi hluboko do země a zadívá se na ni...Eliška zvolí hru beze slov a vsadí na činy....Přiblíží se k Pavlovi ještě víc a jemně ho políbí...Pavel se nebrání a k polibku který čím je delší tím víc nabírá na vášni přidá i pevné objetí které s narůstajícím štěstím z dobrého konce a láskou kterou k Elišce cítí nabírá na síle a pevnosti... jako by nechtěl, aby mu Eliška znovu utekla...A Eliška...? Ta od něj rozhodně nikam utíkat nechce.....

Láska a nenávist - část 10

20. května 2013 v 13:40 | Trishka |  Jiné příběhy
Lukáš: A co když ti řeknu že o tvém telefonu vím, ale nejsem si jistý tím, že má pro tebe takovou cenu, že by ho ani nový nenahradil....
Eliška: měla jsem tam tu první, poslední a jedinou fotku s Pavlem...moji jedinou a pro mě tak důležitou vzpomínku na těch pár hodin štěstí...vzpomínku na něco co začalo a nemělo skončit...a už vůbec ne takhle ...
Lukáš: A co když ti řeknu, že o tvém telefonu vím....
Eliška: A proč jsi mi ho už dávno nedonesl...?
Lukáš: Možná proto, že na jipce by ti ho stejně nepovolili a pak...
Eliška:Co pak..?
Lukáš: (pousměje se) Já ten telefon nemám...jenom vím kde je...musíš najít zachránce... pak najdeš i telefon...
Eliška: Tak ti pěkně děkuju.... Opravdu jsi mi pomohl....
Lukáš: Rád bych ti pomohl víc, ale v tuhle chvíli opravdu víc dělat nemůžu....
Eliška: Pomoct mi můžeš....vezmeš mě na místo kde se to celé stalo.....možná si pak vzpomenu alespoň na něco co by mě dovedlo k tomu tajemnému zachránci....
Lukáš: A seš si jistá, že to opravdu chceš?
Eliška: Jsem...
Večer
Lukáš opět navštěvuje Pavla....Eliška už je na normálním pokoji a je to už jen otázka dnů kdy ji pustí domů a pak bude chtít, aby Lukáš splnil svůj slib a vzal ji na místo kde se to všechno odehrálo....Lukáš moc dobře ví, že je třeba jednat a to velmi rychle... A taky Pavlovi vymluvit ty jeho noční návštěvy v nemocnici, protože ty jsou teď v jejich situaci opravdu nevhodné.....
Lukáš: Jak mám s tebou připravovat další plán, když nedokážeš dodržet ani základní domluvu....?
Pavel: Jaký plán...? Jakou domluvu ?
Lukáš: Eliška je rozhodnutá vrátit se sem a začít hledat...a mi na to potřebujeme plán....ale jak mám něco plánovat, když si nejsem jistý, že to zase nezpackáš....
Pavel: Co špatného jsem provedl tentokrát?
Lukáš: Proč jsi tam zase lezl...? Snad jsme se domluvili že....
Pavel: Aha... tak odtud vítr vane....tvoje sestra žvanila co...?
Lukáš: Schválně tam na tebe čekala...chtěla si ověřit pro ni a její plán jak mi uvolnit cestu k Elišce, jestli jsi to opravdu ty...a pak to Elišce podat takovým způsobem, aby tě přestala hledat...aby na tebe totálně zanevřela a už tě nikdy nechtěla vidět....Ale rozmluvil jsem jí to... teda snad....
Pavel: Promiň...já vím, že jsem to mohl celé podělat ale...ale já tam prostě musel....snažil jsem se udržet ten chtíč na uzdě ale...ale bylo to silnější než já...
Lukáš: Tak příště musíš být silnější a zdolat ho.... Já tě varuju Pavle....máš šanci dokázat všechno co chceš a jestli si ji necheš podělat tak už do té nemocnice nelez..ani ve dne...ani v noci.....Eliška už je opět plně při smyslech a pokud by tě tam viděla tak už bych jí jen těžko namluvil, že se jí to zdálo, nebo že měla vidiny
Pavel: Byl to krásný pocit...Držel jsem ji za ruku a pak...v jednu chvíli chytila i ona mě...jako by to snad ve spánku cítila, že ji držím a chtěla mě držet taky....pak se jí asi ěnco špatného zdálo...najednou mě stískla ještě pevněji...jako by snad tušila, že je to skutečnost , že ji držím, a že se mnou je v bezpečí...pohladil jsem ji pop tváři a ona zase klidně usnula...
Lukáš: ty jsi se snad dočista pomátl...? Pavle...já..já chápu co pro tebe tohle všechno znamená, ale vážně tě prosím...už to víckrát nedělej.....už žádné takové noční výlety...Jasný?!!!
Pavel: Tohle bylo naposled...na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí slibuju, že už mě tam neuvidíš....
Lukáš: No..jen abys to taky dodržel....
Pavel: A jaký je tedy tvůj plán?
Lukáš: Je jisté, že Eliška se sem chce vrátit jen co ji pustí z nemocnice a bude se snažit si vzpomenout na něco z té noci...na cokoli co by ji dovedlo k telefonu, který má pro ni z jednoho důvodu dost velkou cenu...
Pavel: Z jakého?
Lukáš: Opravdu to chceš slyšet?
Pavel: Ano...
Lukáš: A dokážeš se i potom držet plánu a nechovat se jako bejk co se urval ze řetězu jen proto, že kolem něj proběhla kráva..?
Pavel: Slibuju že to dokážu....
Lukáš: Když jsem s ní mluvil o telefonu a zkoušel na ni nabídku na nový ať už by byl jakýkoliv, tak mi řekla, že tenhle pro ni znamená moc proto, že v něm má první, poslední a jedinou památku na večer kdy jse se poprvé setkali....
Pavel se šťastně usměje..ani ve snu by nečekal, že její telefon pro ni bude mít takovou cenu jen kvůli té jejich společné fotografii....
Lukáš: Takže je jasné, že bude hledat zachránce, protože jí moc dobře dochází, že ten telefon má u sebe nejspíš právě on...
Pavel: A co mám dělat já.... ?
Lukáš: Ty položíš telefon k plotu a zalezeš někam kde tě nebude vidět...Až přijedeme sem nechám ji na ten telefon zavolat a podle zvuku ona půjde a dojde až sem ....
Pavel:A to ji má jako dovést ke mě ?
Lukáš: Ty seš fakt tupej...teď jsem říkal, že ji nechám po zvuku dojít až sem..a pak už bude jen na ní jestli stskne ten zvonek a překročí tu hranici mezi ulicí a vaší zahradou a nebo ne....
Pavel: Plán je to hezký...ale...jsi si jistý , že to vyjde....?
Lukáš: Jsem...
O dva týdny později
Elišku konečně propouštějí z nemocnice domů.... Větší radost než z toho, že je zase doma má z něčeho úplně jiného.....Konečně se totiž může vydat na cestu za rozluštěním té velké záhady a setkat se s tím kdo byl tak statečný, že ji zachránil....Lukáš který ji má odvézt domů tuší, že Eliška bude chtít jet nejlépe ihned a snaží se Elišku přemluvit, aby vyčkala do druhého dne....
Lukáš: Dneska bys měla ještě odpočívat....
Eliška: Jenže..já jsem hrozně zvědavá ...a taky....ráda bych měla zpátky co nejdřív svůj telefon...
Lukáš: Vyčkej do zítra a slibuju ti, že tě tam osobně odvezu...
Eliška: Slibuješ....
Lukáš: Na svou čest...
Jen co Lukáš odveze Elišku domů, začne zařizovat jejich plán...zavolá Pavlovi a domluví se s ním na hodině, kdy Elišku tam přiveze a požádá ho,aby pokud se Eliška rozhodne zazvonit za žádnou cenu nevycházel z domu....Pavlovi se sice poslední přání Lukáš moc nezamlouvá, ale i teď udělá to co Lukáš chce a domluví se se sourozenci na tom, že k té brance zítra půjde jeden z nich..Pavel je celý nesvůj...neví co mu zítřejší setkání s Eliškou přinese...I přes to všechno co slyšel od Lukáše si stále není jist tím, že i když Eliška k němu chová hluboké city, ho po tom všem neodmítne a neoplatí mu to co udělal stejnou mincí...A že by si to zasloužil to ví moc dobře.....sedí na posteli a v ruce svírá Eliščin telefon div ho nerozdrtí.....I když by tolik chtěl tak stále nemůže přestat myslet na zítřek...měl by být šťastný, zítra ji opět uvidí a má velkou naději, že ho vyslechne..ale zároveň má v sobě takový pocit úzkosti z toho, že se stane něco špatného, že Eliška na jeho nabídku nepřistoupí...S nabývajícími večerními hodinami jeho nervozita stále stoupá...chtěl by to zaspat, ale nejde to...stále ne a ne usnout.....Další den, přesně ve smluvenou hodinu bere Lukáš Elišku tam, kam se chtěla vrátit....na místo kde se odehrály málem poslední hodiny jejího života...Pavel stojí u okna a nervózně oba vyhlíží...Telefon má připravený hned u plotu tak, aby byl dobře slyšet a aby ho nikdo z ulice nemohl vzít.....tím si pojistil jednak to, že ho nikdo neukradne, ale i to, že Eliška pokud ho bude chtít dostat, tak bude muset zmáčknout to tlačítko zvonku a vejít do zahrady,aby se k němu dostala...mezitím Lukáš i s Eliškou dorazí na místo...Eliška vystoupí z auta a jen se upřeně dívá před sebe...Tohle místo jí připadá známé...Dochází jí, že tady dnes není poprvé.....že už tu někdy před tím byla....
Eliška: Tak tady se to odehrálo?
Lukáš: No přesně tady na tom místě ne...je to tam..o pár metrů dál....přesně tam....(ukáže směrem k prostředku silnice) ale lýzt bych ti tam neradil....to by mohlo být vážně to poslední co bys v životě udělala....
Eliška: Tady to znám....tady už jsem jednou byla...
Lukáš: A ne jen jednou....
Eliška: (rozhlédne se kolem sebe a při pohledu na pavlův dům si je téměř jistá tím kde se právě nachází) Ne...ne... (zadívá se na Lukáše nedůvěřivě) Proč... proč jsme tady...? Co je tohle k sakru za blbou hru...?
Lukáš: Tohle není hra...Vzal jsem tě tam kam jsi vzít chtěla...
Eliška: Ale tady přece...tady bydlí Pavel... ne...ne...ne... tady něco nehraje....
Lukáš: Všechno je pravda do posledního puntíku
Eliška: Ne...ne..ne...to není možné...tohle nemůže být pravda....
Lukáš: K tvému úžasu bohužel ano....
Eliška: Tohle není úžas...ale zděšení...
Lukáš: Chtěla jsi telefon a chtěla jsi sem.....Plním jen tvá přání...
Eliška: No vidíš... telefon.... úplně bych na něj zapoměla...Takže, kde je?
Lukáš: (Vytočí Eliščino číslo a spustí volání) Jdi za zvukem a najdeš ho....
Eliška se na chvíli zaposlouchá a opravdu uslyší známou melodii připomínající zvuk jejího vyzvánění...jde pomalu po směru odkud zvuk vychází až stane před barnkou, která dělí ulici a zahradu Pavlova domu...zastaví se a tázavě se podívá na Lukáše.....
Eliška: Tím chceš říct že...?
Lukáš jen kývne hlavou....
Eliška: Ne...ne...ne...tohle...tohle nemůže být pravda
Lukáš: Ale je... Teď už je to jen na tobě...máš co jsi chtěla....buď ten zvonek stiskneš a najdeš toho koho hledáš a nebo ho nestiskneš a pak... pak už to bude na osudu co se stane...
Eliška: A co bys dělal ty?
Lukáš: Být tebou tak ten zvonek stisknu a zazvoním....
Eliška: Tak já to zkusím...(nervozitou roztřesenou rukou stiskne tlačítko zvonku)
Po chvilce se v zahradě objevuje žena ve věku zhruba 30 let a jde přímo k brance....když uvidí za brankou stojící Elišku na její tváři se objeví úsměv.....Dojde až k brance a otevře ji...Eliška v tu chvíli neví co dělat...jak se zachovat...tu ženu si vůbec nepamatuje.........

Láska a nenávist - část 9

20. května 2013 v 13:38 | Trishka |  Jiné příběhy
Lukáš: To se ti jen zdálo...to byla jen halucinace....tvoje tělo se se zřejmě ještě pořádně nezbavilo toho hnusu co jsi do sebe narvala...a pak....určitě do tebe těma kapačkama lejou nějaký podpůrný léky, který tělu pomáhaj se z toho dostat....a může se stát, že některé mají halucinogení účinky...a jeden takový jsi měla právě v noci.....
Zatímco Lukáš s Eliškou živě debatují o tom co byla vidina a co skutečnost v Kristýně zraje ďábelský plán....jelikož zachránce stále ještě není znám, tak jím m ůže být prakticky kdokoliv a celému plánu hodně napomáhá i to, že Eliška si z oné osudné noci nic nepamatuje...Takže může v klidu označit zachráncem svého bratra a dopomoct mu tak k vytoužené dívce a zároveň porazit Pavla jednou pro vždy.....
Kristýna: Tak už se konečně přiznej Lukáši....
Lukáš A k čemu?
Kristýna: To víš snad sám moc dobře...už se konečně přestaň schovávat za tu masku tajemného zachránce a přiznej barvu
Lukáš: Ale já..já to nebyl...
Kristýna: nevoď nás za nos...nebo spíš Elišku...
Eliška: Takže to jsi nakonec byl ty...ten tajemný zachránce....
Lukáš: Ale....
Eliška: Pokud jsi to ty, tak proč tohle všechno...proč tahle hra na tajemství a záhady....Proč jsi se tedy nepřiznal rovnou...Kdo..kdo vůbec jsi, že nestojíš o poděkování...riskoval jsi svůj život za můj...znám tě už dlouho ale....ale až teď zjišťuju, že tě vlastně vůbec neznám....
Lukáš: Znáš mě dost dlouho a natolik abys věděla, že já tou osobou nejsem, a že kdybych jí byl, tak bych se k tomu přiznal...možná už jen proto, abys mi konečně dala šanci...ale já tou osobou nejsem ...nejsem ten kdo riskoval svůj život, aby zachránil ten tvůj...a ani nejsem ten komu jsi málem zemřela v náručí...i když, přiznám se, že bych tím člověkem rád byl...a ne jen pro nějaké poděkování...ale už jen pro tebe....a udělal bych to kdykoliv znova a to už jen proto, že tě mám rád, a že tě chci vidět žít...ale já tím člověkem opravdu nejsem....A ty... (podívá se na Kristýnu)..Pojď se mnou ven a hned!
Před pokojem
Lukáš: Co tímhle k sakru sleduješ...?
Kristýna: Řekněme, že ti tu tak trochu pomáhám....
Lukáš: To nemá cenu Kristýno....namáháš se zbytečně.....
Kristýna: jednou mi za to ještě budeš vděčnej....
Lukáš: Nebudu Kiko...protože k tomu nedojde....Ona stojí o svého zachránce a on zase stojí o ni....a víc než si oba umíme představit a než doposud ukázal....
Kristýna: nechceš mi náhodou naznačit, že tu kreješ někoho, koho oba známa, a kdo ji svým způsobem do tohohle srabu dostal....?
Lukáš: Nemůžu ti říct ani ano ani ne...řeknu ti jen to, že ten člověk ji opravdu miluje, a stejně tak miluje ona jeho....a nejspíš osud chtěl, aby se stalo to co se stalo, aby si uvědomil to co si dřív neuvědomoval...on o ni opravdu stojí...a já jim nebudu stát v cestě...
Kristýna: Takže mu ustoupíš...ale děláš velkou chybu....můžeš ji mít a ty tu šanci takhle zahodíš....
Lukáš: Možná ano....a možný mě přesvědčil, že když se vzdávám téhle šance a nechám ji jemu, že dělám dobrou věc....dělám to proto, aby dva lidé, kteří se bezmezně milují našli k sobě cestu a pokusili se vše napravit, znovu si uvěřit a mohli pak jít životem jen jednou cestou...tou společnou
Kristýna: Tak už i ty jsi mu naletěl na ty jeho nesmyslné kecy....no dělej jak myslíš..ale až zjistíš že jsi udělal chybu tak za mnou nechoď....(vchází zpátky do pokoje)
Lukáš vchází do pokoje hned za ní...
Eliška: Tak už jste to vyřešili...?
Kristýna: Promiň Eli...ale já radši půjdu....
Lukáš: Ne...půjdu já....
Eliška: Vzhledem k tomu, že jsem přivázaná k posteli všema těma hadičkama a odejít nemůžu tak....
Lukáš, Kristýna: Ahoj Eli.... (odcházejí z pokoje)
Eliška jen nechápavě zakroutí hlavou....
O chvíli později - Pavlův pokoj
Lukáš: Co sis k čertu myslel že deláš, když jsi do té nemocnice lezl?!
Pavel: Já tam nebyl....
Lukáš: Ona to ví Pavle.....ví, že jsi tam byl...viděla tě....namluvil jsem jí, že to byla jen halucinace a zdá se,že tomu snad i uvěřila...ale ty už tam laskavě příště nelez....a vypni ten děsnej doják, nebo z toho zmagořím....
Pavel: Doják? To je Elišky zřejmě oblíbená písnička... je to psoeldní písnička co poslouchala než jsem ji sundal ze silnice.....
Lukáš: Kde jsi k sakru nechal mozek, když ti nedošlo, že by tě tam klidně mohl někdo vidět...
Pavel: Možná tam kde ty si myslíš, že mám úplně prázdno....
Lukáš: Ale už tam prosím tě nelez....
Pavel: Chtěl jsem ji jen vidět..být alespoň na chvíli v její blízkosti....stál jsem tam několik minut a jen se tiše díval ja k spí....a i ve spánku se usmívá...Tolik mi chybí Lukáši....
Lukáš: Já vím Pavle....ale kvůli tomu tady ve skutečnosti nejsem....Máme totiž menší problém..
Pavel: Jaký problém..?
Lukáš: Moji sestru.....začala využívat toho, že zachránce se dosud neprozradil a začala Elišce předhazovat mě....
Pavel: A co s tím budeš dělat?
Lukáš: Snažil jsem se jí to vysvětlit a ona...zkrátka už to ví Pavle...Domyslela si to sama....a teď je jen otázkou času času kdy ten jazyk za zuby neudrží....
Pavel: A co tam teda přijít a přiznat se....říct, že tu noc se záhadně ocitla před mým domem, a že měla štěstí, že jsem byl zrovna venku...
Lukáš: to by nebylo moudré Pavle....Nemusela by zareagovat tak jak si oba přejeme....
Pavel: A co chceš teda dělat? Čekat až tvoje sestra všechno vyslepičí?..Ona má jen jeden cíl....abych se já s Eliškou už nikdy nestekal....A tohle co ví, by jí k tomu mohlo dost pomoct...Eliška je zmatená...neví kdo stojí za slovem zachránce a může se stát, že později přestane pátrat po tom skutečném a uvěří, že jsi to ty....a o tohle tvé sestře jde...
Lukáš: Ale já to nedopustím...
Pavel: Tomuhle nemůžeš zabránit...
Lukáš: Můžu...ale máme čas jen do té doby než Elišku pustí domů...Pak už čekat nemůžeme...
Pavel: Ale to může ještě nějakou dobu trvat ...
Lukáš: No moc dlouho už to nebude...Eliška je na tom dobře a brzy už půjde na normální pokoj a odtamtud to bude už jen krůček k tomu aby ji co nejdřív propustili....
Pavel: Já jsem připravený....jsem připravený bojovat a tenhle boj vyhrát...
Lukáš: Tohle bude ještě dlouhý příběh s nejistým koncem...No..co jsem chtěl jsem řekl a te´d už půjdu....
Jen co Lukáš odejde, Pavel znovu zapne přehrávač a z repráků počítače se znovu začnou ozývat tóny písně zpěváka Bossona a jeho hitu Say you will....Na ploše monitoru se zobrazuje zatím jeho jediná fotka Elišky kterou má...snaží se přebít své vědomí, které ho přemlouvá, aby dnes v noci opět jel do nemocnice, i přestože slíbil, že už se tam ani neukáže.....Jeho pokušení je však silnější a pavel tento souboj s valstním svědomím prohrává....Opět sedne do auta a zamíří do nemocnice....Vejde do pokoje a potichu se usadí na židli vedle postele,kde klidně spí ta, kterou tak moc miluje.....Po chvilce nečinného sezení se pokusí využít toho, že Eliška klidně spí a opatrně aby ji neprobudil ji vezme za ruku....Už jenom tohle ho naplňuje jakýmsi hřejivým pocitem a odvahou nevzdat to a vydržet až do konce....Najednou sebou Eliška ve spánku prudce cukne a Pavel ucítí jemný stisk její ruky....I on ji stiskne o něco víc než před tím...Eliška malinko pootevře oči a její dech se zrychlí...Pavlovou myslí proběhne myšlenka na to, že se jí asi musí něco zlého zdát...natáhne druhou ruku směrem k jejímu obličeji a jemně ji několikrát pohladí po tváři...činí tak do té doby dokud Eliška opět klidně neusne....Potom jijemně líbne na tvář a odchází...na chodbě ho však čeká překvapení v podobě Kristýny.....
Kristýna: A jéje... krysa nám vylezla z kanálu....Ty jsi mi ale hrdina....Zachraňovat ano, ale přiznat se už ne....!
Pavel: Co tady děláš...?
Kristýna: Na to samé bych se mohla zeptat i já tebe.....Ve dne se ukázat nechceš, ale v noci se sem vplížíš...To seš až takový srab, že se bojíš přiznat......že se musíš schovávat za identitu tajemného zachránce?
Pavel: Ne..nejsem...a jestli nevěříš, tak ji klidně vzbuď....no jen do toho....Já jsem připravený se jí podívat do očí a přiznat se.... Ale co ty?
Kristýna: Proč se staráš...?
Pavel: Možná proto, že vím, že tobě to není po chuti, že já a Eliška bychom se měli střetnout...nehodí se ti to do tvého plánu jak na moje místo dosadit tvého bratra.....vadí ti to....a hrozně tě to štve....ale mě je to jedno...já se s ní střetnu a pokusím se prolomot ty ledové zdi, které mě a ji od sebe dělí a znovu dát šanci tomu všemu krásnému co díky mě šanci začít nemělo....Přesvědčím ji o tom, že všechno začít může, a že to myslím tak vážně jak jen nejvíc to jde.....já to hodlám dotáhnout do konce...takže i kdyby ses snažila sebevíc tak tuhle bitvu prohraješ....(odchází z pokoje...ještě než odejde úplně, zastaví se u dveří a otočí se na Kristýnu...) zamysli se nad sebou, protože tím co děláš můžeš ztratit i mnohem víc než jen tuhle předem prohranou bitvu....(odchází z pokoje)
Další den
Elišku konečně převezou na normální pokoj, což jí dává naději, že snad už brzy bude moct jít domů...ale je zase o krůček blíž k tomu, aby nalezla toho, kdo se stále skrývá a kdo ji zachránil.....Konečně se přiblížilo odpoledne a čas očekávaných návštěv, které se hrnuly jak na běžícím pásu...ale ti dva které tolik čekala stále nepřicházeli.....chtěla sáhnout po telefonu, ale k jejímu zjištění a překvapení nikde nebyl....Při informaci, že ho musela někde ztratit bylo její zklamání ještě větší.....i poslední vzpomínka na Pavls a těch pár hodin s ním, v jeho blízkosti a objetí byla nenávratně pryč....konečně se ve dveřích objevil Lukáš....
Eliška: No konečně....už jsem myslela že nepřijdeš....a kde máš ségru?
Lukáš: Ta nepřijde...včera v noci nebyla doma, a když jsem ji potkal tak byla dost divná....ani sem jít nechtěla....
Eliška: To je nějaké podezřelé...
Lukáš: To ano...
Eliška: Mohl bys mi půjčit telefon....? Ráda bych jí zavolal ale... můj telefon zůstal ležet někde bůhví kde..... a nejhorší je, že nevím kde jsem ho mohla ztratit.....a i kdybych to věděla tak by to stejně nebylo nic platné...za tu dobu už ho mohl najít kdokoliv....

Láska a nenávist - část 8

20. května 2013 v 13:36 | Trishka |  Jiné příběhy
Lukáš: Hele ségra....já ti to fakt nemůžu říct...Slíbil jsem že nic neprozradím....
Kristýna: Já to nikomu neřeknu...
Lukáš: Můžu ti říct jen to, že je to někdo od koho bychom to v životě nečekali...Dostaneš se domů doufám sama...Já si ještě musím něco zařídit....
Kristýna: A mám snad jinou možnost...?
Lukáš jel hned z nemocnice rovnou k Pavlovi....
Lukáš: To s tou kytkou se ti fakt povedlo....
Pavel: O čem to mluvíš....?
Lukáš: O té kytce se vzkazem co jsi poslal Elišce...
Pavel:Ale já nic neposlal....
Lukáš: Když ně ty tak kdo teda....
Pavel: Někdo mě napadá...
Lukáš: A tomu někomu se povedlo splnit účel, který to mělo mít....
Pavel: Jaký účel...
Lukáš: Řeknu ti jen to, že už silně přemýšlí nad tím, kdo by ten zachránce mohl být....
Pavel: A bude hodně zklamaná až zjistí že jsem to já....
Lukáš: Tak na tohle bych být tebou nevsázel....
Pavel: Bude Lukáši....už od pvního dne kdy mě potkala, jsem pro ni jen jedno velké zklamání...možná by bylo lepší kdyby mě nikdy nenašla...
Lukáš: Ale ona tě najde....první krok k tomu jsi už udělal...
Pavel: A jaký...?
Lukáš: To že jsi jí poslal tu kytku....
Pavel: Ale já nikomu nic neposlal....Jak ti to mám proboha ještě vysvětlit...?
Lukáš: Tak kdo teda když ne ty?
Pavel: Ale já to vážne nebyl....
Lukáš: Jo fajn...věřím ti...ale někdo ji poslat musel...někdo kdo o tom všem ví...
Pavel: A já si začínám být naprosto jistý tím, že vím kdo za tím stojí....
Lukáš: Nezapomeň tomu člověku poděkovat, protože tím, že tu kytku poslal ti prokázal velkou laskavost....
Pavel:A teď prokaž laskavost zase ty mě....starej se mi o ni dobře, alespoň do té doby než se dozví pravdu...Potom už to snad budu moct udělat sám.....
Lukáš: Budu se o ni starat jak nejlépe umím.. to ti slibuju.....
V nemocnici
Kristýna: Je to, ale od něj hezké...zachrání ti život a ještě ti pošle kytku se vzkazem.....je to dost romantické....
Eliška: ale až na to, že nevím kdo to je...
Kristýna: kde máš ten papír....musí tam být něco co nás zavede na jeho stopu...
Eliška: Leží někde na stolku...
Kristýna: (znovu si přečte celý text) Bin go..zazubí se na Elišku...
Eliška: Co se tak zubíš...?
Kristýna: Protože jsem právě našla stopu...
Eliška: Jakou...?
Kristýna: Až si na mě jednou vzpomeneš....takže je to někdo koho znáš....
Eliška: Nefantazíruj....mohl to taky napsat jen proto, abych nezapoměla a pokaždé, když si na to vzpomenu, abych si připoměla, že tu někdo takový je....ale to všechno ještě neznamená, že ho nutně musím znát....
Kristýna: Ale podle všeho to bude někdo, kdo se s tebou chce setkta....takže to musí být někdo známý...
Do pokoje vchází Lukáš...
Eliška: kde se tak dlouho couráš...?
Lukáš: Musel jsem si něco důležitého zařídit...a malinko se to protáhlo....
Kristýna: Tak to v tom bude nějaká ženská....(uculí se na bratra)
Lukáš: Houby ženská.... a nerejpej se v tom....do toho totiž tobě vůbec nic není...
Eliška: Byl jsi za ním...že jo...?
Lukáš: Za kým...?
Eliška: Za tím zachráncem....
Lukáš: No..tak nějak...
Eliška: Takže ho znáš....?
Lukáš: Znám...ale jméno ti neřeknu
Kristýna: Proč s tím děláte takový tajnosti....Vždyť udělal dobrý skutek a měl by být odměněn...
Lukáš: Možná nechce odměnu....Možná je to někdo koho známe, ale bijí se...má strach se ukázat a hrdě říct...."To jsem já...."
Eliška: Ale čeho se bojí...? ...Bojí se snad toho, že mám pod polštářem přinejmemším kulomet, a že ho zastřelím?
Lukáš: Tak tohle já nevím.....
Eliška: A nebo víš, ale nepovíš....
Lukáš: To už je na tobě co si z toho vybereš....
Eliška: Vyberu si to, že až mě odsud pustí, což nevypadá , že by to mělo být tak hned, tak mě vezmeš na místo, kde se to všechno událo....
Lukáš: To bych i mohl...ale nevím jestli je to dobrý nápad.....
Eliška: Je Lukáši....já ho potřebuju najít...musím mu aspoň poděkovat....
Lukáš: Ty teď musíš spát a mi přijdeme zase zítra....
U Pavla
Pavel přímo vtrhne do pokoje své sestry a shodou okolností tam najde i svého bratra....
Pavel: Tak jsem vás odhalil vi spiklenci !
Jarda: A co jsme provedli?
Pavel: Stejnou otázku mám i já...Proč jste to k sakru udělali?
Kamila: A co jsme udělali?
Pavel: Proč jste jí poslali tu kytku?
Kamila: Tak o tohle tady jde....
Jarda: Jen jsme ti chtěli pomoct....
Pavel: Pomoct k čemu?
Kamila: Hele brácho....mi víme možná líp než kdokoliv jiný, jak moc se trápíš....I mi totiž máme oči, které viděly a vidí....a máme taky srdce které cítí....chtěli jsme ti jen pomoct k tomu aby sem přišla....a aby to udělala, protože to sama chce....a ne proto, že jí někdo řekne, že jsi to byl ty, kdo jí držel v náručí, když umírala...a že ty jsi to nevzdal a nenechal ji zemřít....
Jarda: víme, že ač jsi v poslední době udělal hodně chyb, tak, že právě tímhle je můžeš taky napravit, a že si to plně uvědomuješ, ale musí si to uvědomit taky ona....A ta cesta za tajemným zachráncem by jí k tomu mohla pomoct...
Pavel: Ale co, když to k ničemu nebude...?
Kamila: Uvidíš, že bude....
Jarda: Máš přece spojence, který jí bude nezjištně navádět tím správným směrem....
Pavel: To možná ano....ale co když ne...?...Co když to všechno obrátí ve svůj prospěch....? Není tajemnstvím, že o ni stojí stejně jako já.....a je jen otázka času, kdo přijde dřív a vyhraje....
Kamila: A ten kdo vyhraje budeš ty...
Jarda: rozhodnutí je především na ní...ale jsem si jistý, že ona se na tu cestu za svým zachráncem vydá...ona nezapomene....
Pavel: Ani já nemůžu zapomenout...
Jarda: Jen musíš ještě chvíli počkat....
Pavel: Ale já už nemůžu čekat....(Vyběhne z pokoje)
V nemocnici
Eliška klidně spí....Pavel potichu vejde do pokoje a jen stojí u dveří a dívá se na ni....Tak rád by jí řekl, že je to právě on, kdo ji zachránil.....kdo byl ve správnou dobu na správném místě...Prozatím však nemůže nic a jen ten pohled na ni mu musí stačit na to, aby dokázal dále čekat a nic neprozradit.....Věděl, že by tím mohl získat všechno co chtěl...všechno o co stál...ale také, že by tohle všechno mohl tím jediným přiznáním ztratit.....Ve svém rozjímání nad tím přiznat se či ne zaregistruje, že Eliška sebou na lůžku cukla, otevřela oči a z jejích úst vyšlo jediné, tichí, ale při tom tak srozumitelné slovo.... "Pavle"..Pavel rychle zmizí z pokoje...nemůže tušit na kolik byla Eliška v tu chvíli při smyslech, aby dokázala vnímat jeho postavu stojící u dveří jen jako sen.....
Další den - nemocniční pokoj
Eliška: V noci jsem měla živý sen...viděla jsem světlo....takové to bílé světlo, které lidi většinou vidí, když balancují na hranici života a smrti....a...nebylo to poprvé co jsem tohle světlo viděla....Viděla jsem ho už v tu noc kdy mě sem přivezli....Bylo jasně bílé...a...a bylo tak daleko...a na jeho konci stála jakási postava....Lákala mě ať jdu za ní.....říkala mi, abych šla tím směrem, že tam je život, a že když půjdu zpět pohltí mě temnota, ze které už nikdy nevyjdu....Ten hlas mi připadal tak známý...šla jsem za světlem a za hlasem a najednou jsem přestala věřit a udělala krok zpátky...v tu chvíli ta temná postava byla tak blízko mě...cítila jsem na svém těle něžné doteky....a na svých rtech polibek, který mi dal sílu jít dál...poslechnout tu tajemnou osobu...vložit svou ruku do její a vstoupit do onoho bílého světla, které bylo najednou tak blízko...a minulou noc jsem tohle světlo viděla zase...ale ta osoba v něm už byla jasná...bylt o Pavel.....Díval se na mě tak smutně...potom se přiblížil a já cítila dotek jeho nádherně teplých a vlhkých rtů...a pak jsem ho viděla....byl tady....stál v tomhle pokoji a díval se na mě....vypadal jako by mi chtěl něco říct.....
Lukáš: To se ti jen zdálo...on ani neví že jsi tady....a jak by to taky mohl vědět...vždyť ani neví, že existuješ.....
Eliška: Bylo to tak skutečné...stál tam u těch dveří a pak... pak zmizel...

Láska a nenávist - část 7

20. května 2013 v 13:29 | Trishka |  Jiné příběhy
Lukáš: Ten telefom bys jí měl vrátit ty....Můžu pomlčet o našem rozhovoru a o tvém doznání...ale ten telefon jí předat nemůžu...To musíš udělat ty sám....Měla by vědět že jsi to byl t kdo ji zachránil a dostat vysvětlení tvého chování...a tohle můžeš udělat jedině ty sám.....Tohle si Pavle vědět zaslouží...a měl bys to být kdo jí to řekne.....Pokud o ni opravdi stojíš tak jak říkáš, tak sebereš veškerou mužnost, kterou v sobě máš a uděláš to....
Pavel: Říct jí, že jsem to byl právě já, kdo ji zachránil...právě já...člověk kterého z celé duše nenávidí
Lukáš: možná to byl osud, co ji zavedl až sem...ve stavu v jakém byla...možná se to Pavle muselo stát....možná musela sejít na scestí...svést boj se životem a smrtí...a to jen proto, aby ses konečně probral a začal se chovat jako chlap...aby sis uvědomil, že krása se jepřednost a ne výhoda, a že jen proto, že jsi hezký si nemůžeš pohrávat s lidmi jak se ti zlíbí....ještě máš šanci tohle všechno napravit a pokusit se udělat z vašichn dvou cest jednu... tu společnou....
Pavel: Tohle je to co právě nejde....(zvedne se ze země a odchází)
Jarda: On se z toho dostane..mi mu pomůžeme....a na svou čest ti slibuju, že ten telefon vrátí jeho majitelce...ale o jedno tě žáddám....buď tak laskavý a udělej o co tě prosil...pomlč o tom co jsi tady od něj slyšel....jestli bude chtít poznat svého zachránce, tak si ho najde..... a až k tomu dojde, tak potom bude čas na to aby se ti dva setkali....
Lukáš: Jsi si tím jistý...?
Jarda: Jsem.. ty se především postarej o tu dívku...o zbytek se postaráme mi....Jeď za ní do nemocnice... tam tě teď bude potřebovat...
Lukáš: No..jak myslíš....jen doufám že to nejsou jen plané sliby...
Jarda: Nejsou... za to ti ručím...
Pavel jen co ukončil rozhovor s Lukášem zmizel pryč...potřeboval být sám... projít se...přemýšlet nad rpzhodnutím, které učinil, a které bude jednoho člověka nejspíš velmi bolet, ale nemohl jinak....A hlavně chtěl být teď co nejdál od místa, které mu tolik připomínalo to co se před chvílí stalo....to, že mu v náručí málem zemřela ta již tak moc miloval a zároveň ta, kterou mu nejspíš osud poslal do cesty proto, aby si uvědomil, že naděje na šťastný život tu stále ještě je..... a ta naděje má jen jedno jméno...ELIŠKA!!! Chdil v tuhle dobu již tichými ulicemi..jen občas narazil na nějakého opilce motajícího se z hospody domů....a myslel při tom jen na jediné....Na Elišku...v duchu si přál, aby se to povedlo, a aby před ním zase stála živá a zdravá...A i když v tuhle chvíli nemohl být s ní, stále měl u sebe něco co mu ji mohlo alespoň částečně připomenout.....Zaloví v kapse bundy a vyndá telefon...najede na přehrávač a spustí ho.....Z repráků se začnou ozývat tóny zřejmě poslední písničky, kterou si Eliška přehrávala...její tóny se mu pomalu vrývaly do celého těla a najednou ucítil jak do něj vstupuje jakási zvláštní energie...jeho téměř malá odvaha udělat ten krok který musel udělat se zvětšovala...cítil jako by Eliška v tu chvíli stála vedle něho.....jako byho pevně držela za ruku a tiše ho v jeho rozhodnutí podporovala...Její obraz se stáaval stále živější a stisk její ruky stále skutečnější.....Pavel reflexivně stiskne ruku, aby se ujistil, že je to skutečné, a že to všechno je jen zlý sen, ze kterého se právě probudil....ale jediné zjištění kterého dosáhl bylo to, že to co se dělo nebyla jen zlý en....že se to skutečně stalo....a že tím vším musí projít sám....jedinou oporou v tuhle chvíli mu je pouze myšlenka na Elišku...myšlenka na to, že na konci téhle cesty na něj čeká, a že on udělá všechno proto, aby se dočkala....Po celé noci a dopoledni prochozené po městě unavený, ale pevně rozhodnutý zazvoní na Luciin zvonek....když Lucie otevře dveře do domu, Pavel rychle vejde dovnitř a už na schodech ho znovu přepadne velká nejistota.....Není si vůbec jistý sám sebou a ještě bude muset čelit nepříjemnému rozhovoru s Lucií....Jen co překročí práh bytu, jeho psychický stav začne býát ještě horší....Na gauč v obýváku se přímo zhroutí a po tvářích mu pomalu začnou stékat slzy....Lucie se posadí vedle něhoa m starostlivě se na něj zadívá...Pavel si moc dobře uvědomuje, že je na čase říct pravdu a to co nejrychleji, i kdyby to mělo dopadnout jakkoliv.....Smutně se zadívá na Lucii a začne svůj proslov....
Pavel: Jednoho dne si uvědomíš, jak je pro tebe jedna osoba důležitá, co všehno by pro tebe byla schopná udělat..Pochopíš jak jí na tobě záleželo, že tu stále byla pro tebe, zatím co ty ty jsi tu pro někoho úplně jiného...Přijdeš na to, že ona je ta, která si zaslouží to co dáváš někomu jinému.....jednou to přijde, ale v tu chvíli už bude možná pozdě....Bude po všem....Ta osoba už tu pro tebe nebude...Odejde....odejde někam třeba i tak daleko od tebe kde se s ní nebudeš moct vídat.....odejde někam pryč a s někým, kodi jí třeba i modré z nebe k nohám složí, jen aby se usmívala a byla šťastná jako nikdy před tím.... A v té chvíli pochopíš, že jsi zůstala sama....kolem tebe může bnýt mraky lidí, ale ty vždycky budeš sama, protože mezi těmi všemi lidmi nebude nikdo takový jako ta osoba....Osoba kterou máš moc ráda...miluješ ji...člověk jehož návrat by spravil cokoliv na světě....V tom momentě ti dojde, že už se to nemusí změnit...že odešla a nic a nikdo ti ji nevrátí nazpět....Začneš vzpomínat na ty společné chvíle, byť jich bylo třeba sebemíň....Chvíle které bys nejradši zopakovala a dost věcí na nich změnila...Promítne se ti to období, o ketrém bys nikdy neřekla, že může někdy skončit.....že ti bude jen krásnou vzpomínkou.....Pak zůstaneš jen bezmocně stát a vnímat to prázdno ve tvém životě a srdci, které po sobě zanechala..Stalo se a ty musíš v sobě sebrat veškerou odvahu a naději na to, že všechno se ještě může v dobré obrátit...Já jednu takovou osobu našel a až teď jsem pochopil jak lehce jsem mohla přijít o všechno co mi mohla nabídnout....
Lucie: je to ta holka...že jo...? To o ní jsi teď mluvil...
Pavel: Ano...je to ona... je to Eliška.....jen ona mi může nabídnout to všechno...a když mi včera večer málem zemřela v náručí tak..uvědomil jsem si všechna tahle slova, a i to jak hnusně a podle jsem se k ní zachoval.....a nejvíc mi došlo to, že ji pořád miluju....že Eliška je ta o kterou stojím...pro kterou moje srdce bije a udělám všechno na světě, abych ji o tom přesvědčil, protože jedině tak mi možná dokáže odpustit a nechá začít něco krásného...něco co začalo už dávno a nemělo skončit....Doufám, že jednoho dne mi tohle všechno odpustíš....věř, že kdybych mohl jinak, udělám to...ale já nemůžu..je mi to líto....(zvedá se z gauče a rychle zmizí z bytu)

O den později
Eliška se pomalu probouzí...Lukáš sedí u její postele....
Lukáš: Ahoj Růženko....vítej mezi živé....(usměje se na ni)
Eliška: Pavle....
Lukáš: On tu není....
Eliška: Kde...kde to vlastně jsem....
Lukáš: V nemocnici...měla jsi nehodu...
Eliška: nehodu...? jakou nehodu?
Lukáš: Teď nesmíš moc mluvit a hlavně se nesmíš rozrušovat
Eliška:Jakou nehodu?
Lukáš: Lež klidně prosím....a zbytečně nemluv....
Eliška znovu usíná...Lukáš toho využije aby vyšel z pokoje na chodbu kde čeká celá její rodina včetně její kamarádky Kristýny....
Lukáš: nevzdala to....(šťastně se na všechny usměje)
Všem ostatním se moc uleví....Do pokoje zatím přispěchají doktoři, aby Elišku prohlédli...Lukáš zatím potají pošle SMS na Pavlovo číslo, které má ještě uložené z oné noci a napsal jen jedno slovo...ŽIJE!!! Více ani nebylo potřeba psát...Po hvíli doktoři vycházrjí z pokoje s dobrými zprávami...Eliška má o nejhorší za sebou, ale ještě nějakou dobu si v té nemocnici pobude...
Lukáš : Jděte domů a odpočiňte si...(pronese k Eliščiným stresem vysíleným rodičům) Mi tu s ní zůstaneme....
Matka: Jste hodní že se o ni tak staráte....
O dvě hodiny později
Do pokoje vchází sestra a nese velikou kytici různě barevných růží a ukáže ji Elišce....
Sestra: ten kdo ji poslal vás musí mít asi hodně rád...(usměje se na Elišku)
Lukáš: A víte kdo je poslal?
Sestra: Nevím.. přišly anonymně. Ale snad vám to prozradí tohle....(vytáhne z kytice obálku a podá ji Lukášovi a odchází z pokoje)
Lukáš otevře obálku a přečte si text a pousměje se...V tu chvíli mu dojde, že Jarda splnil to co slíbil, ale že Elišku ještě čeká dlouhá cesta k tomu aby se dopátrala toho kdo stojí na jejím konci.....
Eliška: Co je na tom lístečku?
Lukáš: (čte) " Drahá Eliško....
Možná si na mě jednou vzpomeneš, a až se tak stane tak jen doufám, že budeš žít šťastně a už nikdy nebudeš hazardovat se svým životem..Mohlo by se stát, že by tam zrovna žádný strážný anděl, který by tě vytáhl ze nspárů smrti nebyl.....Prosím odpusť, ale rád bych zůstal v anonymitě...."
Tvůj zachránce
Kristýna: To je krásné....
Eliška: To ano...ale...kdo...kdo to může být...?...ví kdo jsem....ví, že jsem tady.....
Lukáš: Třeba amděl strážný skutečně existuje a ty jsi ho v tu noc spatřila...A....andělé přece vědí všechno....
Eliška: Vy dva něco víte...
Kristýna: Já nevím nic....
Eliška: Lukáši...
Lukáš: Nevím nic...
Eliška: Ale víš...
Lukáš: No dobe... možná něco vím, ale dal jsem slib mlčení...Můžu ti říct jen to, že musíš ještě vyčkat než nastane ten pravý čas na to, aby ses dozvěděla kdo tím zachráncem je....
Eliška: No to je vážně úžasné....Jak mám poděkovat člověku, kterému vděčím za svůj život,když ani nevím kdo to je....
Lukáš: Poděkovat mu klidně můžeš, ale asi to nebude tak hned....
Eliška: Ale proč se nepodepsal...když už se namáhal poslat kytky se vzkazem, tak asi musí stát o to, abych mu vyjádřila vděk za to, že mě nenechal zemřít....
Lukáš: Možná, že o poděkování stojí...ale ne hned....
Eliška: tak už to vyklop...
Lukáš: Ne...nic ti neřeknu....Já ti pouze ukážu směr....ale zbytek musíš zvládnout sama.....
Do pokoje vcházejí Eliščini rodiče....
Lukáš: No..mi vás tu necháme....ale vrátíme se.....
Na chodbě
Kristýna: Tak kdo to je ?

Láska a nenávist - část 6

20. května 2013 v 13:24 | Trishka |  Jiné příběhy
Pavel: já se o to postarám...
Kamila: Ty se nejdřív musíš postarat sám o sebe....
Pavel: Sadová 15...tam bydlí její rodiče....
Lékař si zapíše její adresu, rozloučí se a zmizí v sanitce...Pavel se v tu chvíli sesune na kolena a opět se rozpláče....Až teď si uvědomil,že i přes všechna ta nedorozumění k Elišce něco cítí....A že ty city jsou skoutečné.....že to není jen tak něco přechodného....v tuhle dobu však není schopen určit na kolik v něm převládá lítost a na kolik láska....ale jeho srdce, jako by v tu chvíli opět začalo pořádně tlouct a přestalo se schovávat za tou tlustou stěnou z ledu, která ho celou dobu zakrývala a nedovolila mu ukázat co cítí....jeho srdce jako by se v tu chvíli zbláznilo a snažilo se přebít ten pocit lítosti a znovu dokázat, že to co cítil před pár minutami...to čemu se říká láska je silnější, než jakokoliv jiné pocity.....Probere ho až něčí dotyk na jeho ramenou.... Je to Kamila, která si sedla vedle něj a pevně ho objala kolem ramen....
Pavel: (podívá se na sestru) Že to přežije...? Viď že ano....
Kamila: (pokrčí rameny) Možná nějakou šanci ještě má, ale moc velkou asi ne...
Pavel: Musí to přežít Kamilo....jestli ne tak si to nikdy neodpustím....
Kamila: Nemůžeš cítit vinu, za to co se stalo....Vždyť ji ani neznáš..nevíš co ji k tomu vedlo....
Pavel: (podívá se na sestru očima plnýma slz) Znám ji Kamilo....a vím toho dost o tom co ji k tomuhle činu vedlo na to...abych mohl cítit zodpovědnost a vinu za to co se tady večer odehrálo....
Kamila: Jak si tímhle můžeš bejt tak jistej...?
Pavel: Pamatuješ na tu holku co byla v létě u nás na tom večírku...? Přišla s Natálií....
Kamila: No...trochu ano...ale...co s tím má tohle všechno spoelčného...?
Pavel: Pamatuju si to jako by to bylo včera....ne někdy před dvěma měsíci...Přišla sem a já...zaujala mě hned na první pohled...možná mě i totálně dostala a to jen pohledem.....byla tak jiná než ty ostatní holky co tu byly....nevšímala si mě a já....pořád jsem za ní chodil a ona....bylo vidět, že jí tahle moje pozornost...to nahánění a dobývání se k tomu abych mohl být v její blízkosti dělá dobře....a že..že se jí možná i líbím, ale že....že sama byla nezkušená a já....líbila se mi a ne málo....potom, když jsem ji konečně mohl oslovit mě přesvědčila i o tom, že i přes svůj nízký věk měla až moc dospělé názory...na to, že ještě není plnoletá se vyjadřovala a chovala tak dospěle....a to...to mě možná uchvátilo ještě víc....ale pak....
Kamila: Co bylo pak...?
Pavel: Řekl jsem jí to...řekl jsem jí co cítím a ona projevila ty samé city a pak se dostavil veliký zmatek a ...a možná i strach.....možná to bylo právě tím nízkým věkem, že jsem zpanikařil a najednou dostal strach a nevěděl co chci.....V tu chvíli mi bylo tak krásně,ale zároveň jsem se bál....začal jsem se bát svých vlastních citů....a tak...potřeboval jsem čas....čas na to aby se mi to pořádně rozleželo v hlavě a abych si uvědomil, že ona nebude jen další omyl v mém životě.....Vždyť vlastně oproti mě je to ještě nevyzrálá puberťačka.....ale pak... uplynulo pár dní co jsem ji neviděl a cítil jsem jak moc mi chybí....tak moc mi chyběla jako ještě žádná před tím.....chtěl jsem každý denm snad 100x jí zavolat a sylšet alespoň její hlas, když už by třeba nedovolil abychom se viděli....a kdyby souhlasila a já ji mohl vidět, třeba jen na pár minut a...a obejmou ji a třeba i políbit, byl bych ten nejšťastnější chlap pod sluncem....ale...neudělal jsem to....sám ani nevím proč....možná....možná jsem jen chtěl vyzkoušet, jako opravdové její city jsou...jestli vydrží čekat než se mi to v hlavě srovná a zbavím se toho pocitu strachu....a ona....ona vydržela....a nejspíš by teď všechno bylo jiné a krásné...kdyby.....kdyby se do toho nevložila Natálie......kdyby mě nedovedla tam kam mě dovedla a nenahlodala mě tím svým nápadem ty dva sledovat....a já potom nemusel vidět to co jsem viděl....a nepochopil....Snažila se mi to vysvětlit...a je smutné že až teď jsem pochopil, že ve všem co říkala měla pravdu......že ani slovíčkem nelhala....Je velmi smutné, že někdy to musí zajít až takhle daleko, že se musí stát něco takového jako teď, aby si člověk uvědomil, jak moc chyboval, když nevěřil....
Kamila: Takže ta holka....
Pavel: Jo....ta holka co ji před chvílí odvezli byla ona....Byla to Eliška....Ta co jsem se do ní zamiloval hned jen co jsem ji poprvé spatřil....a taky ta samá osoba, kterou jsem svojí nedůvěrou a nedospělým chováním dohnal až k tomu, že teď leží v nemocnici a bojuje o svůj život.....Raději nechcim ani pomyslet na to co by se stalo, kdyby se tu Šimon nezdržel a já v tu chvíli nestál u té branky....a nestihl ji srazit z té silnice.....A všechno by to byla jen moje vina...jen moje....protože jsem to byl já, kdo nedokázal dostát svým citům a její přesvědčení uvést v realitu.....místo toho jsem ty city zadupal hluboko pod zem, aby už nikdy nemohly vyjít na povrch....a udělal jsem to hned při první příležitosti, která se mi naskytla....Ona mě milovala Kamilo...milovala mě do poslední chvíle....a já jsem ji zradil....
Kamila: nemůžeš se z toho vinit bráško....ty jsi ty svinstva do ní nelil....vzala si to sama...
Pavel: Ale udělala to kvůli mě....už nesnesla to utrpení, které prožívala...nesnesla ten pád na to dno kam jsem ji já schodil....Je to moje vina Kamilo...jen moje....
Kamila: Takhle si to nesmíš brát....
Jarda: Nechci vás rušit ve vašem rozhovoru, ale řekl bych , že tohle (ukáže na telefon, který drží v ruce) patří jí.... a asi by se jí měl vrátit....
Kamila: A ten kdo jí ho vrátí budeš ty Pavle....mohl by to být první krok k tomu jak se moct setkatt...promluvit si a pokusit se usmířit a napravit chyby, které jsi udělal a ukázat jí, že ještě není všechno ztraceno....
Pavel: Ne... já...já tam nemůžu..nebude mě chtít vidět....
Jarda: Ale ten telefon vrátit musíme....
Pavel: A já vím kdo to udělá.....(vezme si od bratra telefon a najde si v seznamu číslo na Lukáše, opíše ho do svého telefonu a spustí volání...po chvíli se mu v telefonu ozve Lukášův hlas) Ahoj... hele vím že mě nenávidíš....nesnášíš....že bys mi nejsradši jednu vrazil a klidně to můžeš udělat, protože já si to zasloužím...ale tohle není to hlavní....teď v tuhle chvíli potřebuju abys odložil naše rivalství stranou a přijel sem a to hned..... jo..ještě teď v noci.... je to moc důležité...jde totiž o Elišku...dobře...děkuju....(ukončí hovor a zadívá se na sourozence) Přijede....
Kamila: Stejně si myslím, že bys měl udělat něco aby věděla, že o ni stojíš....
Pavel: Ale ona už o to stát nebude....
Kamila: Ale to nemůžeš vědět....
Pavel: Můžu a vím...
Kamila: Tak pak se ale nediv, až ti ji přebere ten její kamarád...
Před brankou zastaví Lukášovo auto....
Pavel: Už je tady....
Jarda: Nemáme zůstat s tebou..?
Pavel: Ne....tohle si musím vyřídit sám...(pomalu odchází k brance kde už na něj čeká Lukáš)
Lukáš: Takže....co mi chceš...?
Pavel: Chci ti dát tohle...(vztáhne k Lukášovi ruku na jejíž dlani leží Eliščin mobil)
Lukáš: mobil..? A kvůli tomu mě sem táhneš uprostřed noci?
Pavel: Věř, že kdyby to byl jen tak nějaký mobil, tak bych tě sem nevolal...
Lukáš: Je snad kouzelný nebo co?
Pavel: Ne..to taky ne....Je Elišky...a ty... ty jsi jediný, kdo jí ho může vrátit...
Lukáš: A proč to neuděláš sám..?
Pavel: Já to nemůžu udělat Lukáši...
Lukáš: A Eliška...?
Pavel: (sklopí pohled k zemi aby Lukáš neviděl slzy v jeho očích) Ona je....
Lukáš: Kde je....?!
Pavel: Je v nemocnici..a je to s ní moc zlé...
Lukáš: (chytne Pavla za bundu) Co jsi jí provedl?!
Pavel: Uklidni se Lukáši....já jí nic neudělal...spíš právě naopak....riskoval jsem svůj život abych zachránil ten její....
Lukáš: Lžeš...!!!
Pavel: Vím, že mi nevěříš a nakonec důvodů k tomu nevěřit mi jsem ti poskytl hodně,ale teď přísahám, že mluvím pravdu...
Lukáš: Kdybys aspoň nebyl tak zbabělý a neschovával se za hnusnou lež....
Pavel: Mluvím pravdu....
Na to se Lukáš neovládne a vrazí Pavlovi jednu pěstí....Pavel končéí na zemi.....posadí se a jen se mlčky očima lesklýma od slz dívá na Lukáše....
Lukáš: Tak co je...?! Já pořád čekám až mi to vrátíš....čekám, že mi taky jednu vrazíš...že budeme bojovat jako chlap s chlapem a ty nic....jen tam sedíš u plotu jak pytel hoven....
Pavel: Nebudu....a nechci se s tebou prát...a ani nečekám, že bys mi uvěřil... Tak teda do toho ty hrdino...v tuhle chvíli jsem totálně bezbrannej....vraž mi ještě jednu a třeba mě dobij k zemi....to si přece zasloužím....a pokud se rozhodneš to udělat, tak věř, že ta bolest bude o hodně menší než ta kterou mám tady....(ukáže do míst kde má srdce)
Jarda: nikdo nikoho mlátit nebude....alespoň ne teď....na to abyste si navzájem vymlátili všechny zuby budete mít ještě času dost... Teď by vám mělo jít především o ni....o tu dívku, která z nám neznámých důvodů tady balancovala uprostřed silnice a nebýt Pavlovy včasné reakce, tak už nemusela mít naději na přežití vůbec žádnou....Zamyslete se nad sebou pánové.... a to oba....Ona teď potřebuje vaše přátelství a ne nepřátelství...potřebuje abyste si podali ruce a snažili se být alespoň trochu přáteli....
Lukáš: A ty jsi kdo že se ho tak zastáváš...?
Jarda: Jsem jeho starší brácha a kdybych toho nebyl svědkem, tak se ho zsatávat nebudu....
Lukáš: no jo...bráchové...ti musí držet přece při sobě....
Jarda: A ty by ses nezastal svých sourozenců, kdyby se dostali do podobné situace? Pokud ovšem nějaké máš....
Lukáš: Mám...mám sestru....a shodou okolností je to Elišky spolužačka a kamarádka....
Jarda: A neudělal bys pro ni to samé...?
Lukáš: Nejspíš ano...
Jarda: No tak vidíš.... A místo toho abysme se tady dohadovali a počítali si zbytky zubů, by nám mělo jít především o jediné.....o to aby to děvče žilo.....a aby nemělo následky, které by ji poznamenaly na celý život....
Lukáš: To je rozumné....
Jarda: To bych řekl....
Pavel: Ona... byla tady....nejspíš neměla ani tušení jak se sem dostala, a že se dostala právě sem....byla totálně mimo....Neměl jsem čas na rozmýšlení o tom, že bych to nemusel přežít s ní.... měl jsem pár vteřin na to, abych jednal a zachránil ji....věděl jsem že se to nemusí povést, a že tam můžeme zůstat ležet oba, a že už by nám nic nepomohlo...a v tu chvíli, během těch pár vteřin jsem si uvědomil, že máš vlastně pravdu Lukáši.....že za to v jakém stavu byla, a že chtěla udělat to co udělat chtěla,že za to můžu já....abych...abych pochopil, že svšt se netočí jen kolem mě, a dozvěděl jsem se jaký jsem slaboch a sobec, když jsem už dřív neviděl jak je úžeasná a jak mi chybí, jak moc mi chybí a především jak moc ji miluju...a že tohle všechno mi došlo až teprve, když mi málem zemřela v náručí.....Věř, že v tu chvíli bych dal cokoliv za to, aby žila...až teprve po tom mi došlo, jak hnusně jsem se k ní choval, a že ona si to vlastně vůbec nezasloužila....Vím a přiznávám, že chyba ze které jsem vinil ji, byla po celou tu dobu ve mě....v mé sobeckosti a arogantnosti a taky už vím co všechno jsem tím svým jednáním ztratil....ale následky teď musím nést sám.....(natáhne k Lukášovi ruku s telefonem) Vrať jí ho a jestli můžeš, pomlč o tom kde jsi ho vzal....bude to tak lepší.....Bude lepší když zůstanu v utajení...jen jako vzpomínka na něco krásného co mohlo začít a já to ukončil dřív než to vůbec začít mohlo.....Vím, že jsem slaboch a zbabělec, když se jí nedokážu podívat do očí, a říst jí, že jsem to byl já, kdo jí zachránil život a smířit se třeba i s tím, že tomu neuvěří a odmítne mě stejně jako jsem to udělal já.....a vím že bych si to za svoje chování i zasloužil.....ale jsem slaboch,protože to nedokážu přijmout....nedokážu se smířit s tím že mě odmítne....že se mnou zamete stejně jako já zametll s ní...Já ji miluju Lukáši...ale bohužel mi to došlo až moc pozdě....

Láska a nenávist - část 5

20. května 2013 v 13:21 | Trishka |  Jiné příběhy
Kristýna: S čím...? S tím, že si stále a dokonale pohráváš s jeho city....?
Eliška: Kiko on to ví....
Kristýna: Nechápu....
Eliška: on moc dobře ví jak to mezi námi je.....a není moje chyba, že se s tím stále ještě nesmířil....
Kristýna: I to modrý z nebe by ti snesl....
Eliška: Tak tohle vím zase já....
Kristýna: líbíš se mu už hodně let....nehraj si s jeho city.....
Eliška: Poslouchala jsi vůbec co jsem ti právě říkala...?
Kristýna: Hluchá fakt ještě nejsem.....
Eliška: Tak potom ti muselo dojít i to,že já se tohle matení mozků snažím ukončit, a ne se do něj ještě víc zamotávat....
Kristýna: Jo..fajn... Snad jsem zas tak moc neřekla....
Eliška: Ale pomalu mě tady viníš z něčeho, za co já vlastně vůbec nemůžu....Nemůžu za to, že tvůj brácha je tvrdohlavej jako bejk a nestačí mu jedno NE, aby pochopil....
Kristýna: Tak si s ním o tom zkus znova promluvit....
Eliška: To stejně nebude mít žádnej smysl Kiko...On na tohle musí přijít sám a bude to zřejmě na delší lokte...Ale jednou to pochopí...snad.. (povzdychne si)
Kristýna : Jen aby to netrvalo zase moc dlouho... nebo se z něj snad zcvoknu...
Eliška: jedinej kdo potřebuje psychiatra je on sám...
Kristýna: Spíš pořádnou ženskou by potřeboval...
Eliška: Tak mu nějakou najdeme...
Kristýna: Ty seš fakt magor....(poklepe si na čelo)
Eliška: No..pomoct mu asi budeme muset...sám si nikoho nenajde...
Kristýna: Ten si ji nenajde ani s naší pomocí...
Eliška: A proč by ne....?
Kristýna: Protože je furt zabouchnutej do tebe...
Eliška: A to by nás mělo ještě víc popohnat k tomu, abysme mu rychle nějakou nabrnkly...a tím mu pomohy na mě rachleji zapomenout.....
Kristýna: Ale to nebude tak jednoduché....
Eliška: Dáme mu inzerát na seznamku....Tam je nejmíň 1000 holek. Který by ho braly všema deseti a udělaly by cokoli, jen aby o ně alespoň pohledem zavadil...
Kristýna: Tohle nezabere....
Eliška: A proč by nemělo...?
Kristýna: Protože on je v tomhle stejně tvrdohlavej jako ty....
Eliška: hmm... tak tenhle stav mu fakt nezávidím....
Kristýna: Místo těch blbejch keců bys radši měla zapomenout na toho debila Pavla a zvednout zadek a jít za bráchou a dát mu šanci....To by bylo nejjednodušší řešení...
Eliška: možná pro něj....
Kristýna: A pro tebe taky...
Další den - večer
Je pozdě večer a totálně opilá a sjetá Eliška jde v pohodě a s úsměvem prostředkem i v tuhle pozdní večerní dobu docela frekventované silnice....ale nevnímá to...v tuhle chvíli nepřemýšlí nad svým činy....a nevnímá vůbec nic.... Pavel se právě loučí u branky se svým kamarádem, kdž jeho zrak zaostří na Elišku v klidu si jdoucí prostředkem silnice....
Pavel: Eliško....!!! (zavolá na ni)
Eliška zaslechne známý hlas a na chvilku se zastaví a pohlédne směrem odkud k ní doléhá Pavlův hlas....V tu chvíli Pavel zaregistruje auto, řítící se vysokou rychlostí přímo proti Elišce...na nic nečeká, vběhne do slinice a srazí Elišku ke kraji.....A udělá to právě včas...Doběhnout o pár vteřin déle, byl by svědkem něčeho dost zlého.....Eliška pod vlivem všechn těch svinstev a nárazem na zem upadá do bezvědomí.....Pavel vezme její bezvládné tělo do náruče a přenese až za branku...Položí ji na zem a poklekne k ní....
Pavel: Eliško...?
Eliška však neodpovídá..
Pavel: (otočí se směrem k domu a zavolá) Kamilo, Jardo.... sem! Rychle!
Oba jehou souropzenci vyběhnou z domu a nestačí žasnout nad Eliškou ležící na zemi...
Pavel: (opatrně ji pozvedne) Eliško... prober se...!
Kamila: Co je s ní...?
Pavel: Nevím...asi je sjetá nebo co...před chvilkou jsem ji sundal ze silnice....(obrátí se zpět k Elišce) Eliško...sakra... prober se...!
Kamila: Zkusí Elišce nahmatat tep) Puls má velice slabý.....
Pavel: Sanitku....! A rychle...! (znovu se skloní k Elišce, přitiskne ji k sobě a po tvářích mu začnou stékat slzy) Ty ... ty nesmíš umřít....! ty to nesmíš vzdát....
Kamila: Ty ji znáš...?
Pavel: No...tak trochu....
Eliška se na malou chvilku probírá z bezvědomí....pomalu otevírá oči a před sebou uvidí Pavla....Pavel i přes všechen ten velký strach, smutek a bolest se na ni mírně usměje....
Pavel: Já věděl že to nevzdáš....
Eliška: Svůj život....
Pavel: (položí jí prst na ústa) Já vím...vím co mi cheš říct....ale te´d nemluv....
Eliška: Miluji tě... (znovu upadá do bezvědomí)
Pavel se v tu chvíli rozbrečí jako malý kluk a pevně tiskne Elišku k sobě......Při jejích slovech jako by se v něm cosi hnulo...a zároveň mu bylo Elišky velmi líto.....V tu chvíli jako by si jeho srdce konečně uvedomilo, na kterou stanu se má vlastně dát....Cítil obrovský pocit viny, za to co se právě teď děje a moc dobře si uvědomoval, že tomu mohl zabránit...a nebylo k tomu potřeba nějakýh hrdinských činů....bylo k tomu potřeba jen jedno... VĚŘIT!!! Už jen to pomyšlení, že by se Elišku nepodařilo zachránit, a že by ji už nikdy nespatřil a nemohl by se alespoň pokusit napravit své chyby bylo dost kruté....A vědomí, že za to může on bylo ještě krutější....Až v tuhle chvíli, kdy nikdo neměl ani tušení jako to vlastně dopadne si uvědomil, jak moc jsou jeho city k Elišce skutečné...že víc než kdykoliv před tím se to co teď právě kromě smutku a strachu cítí dá nazvat láskou....
Pavel: Tak kde je k čertu ta sanitka...?! Tomuhle říkají rychlá pomoc...?! (zakřičí přímo hystericky)
Jarda: Klid brácho.... už je na cestě.....
Pavel :Ale já se nemůžu uklidnit....a neuklidním se dokud tady přede mnou nebude stát živá a zdravá...(zadívá se na bratra totálně zoufale) Brácho... že ji zachrání...?
Jarda: Snad.... (pokrčí rameny)
Pavel se k ní nakloní a jemně ji políbí na její nehybné rty....
Kamila: Nedýchá...a puls žádný...(sklopí oči k zemi a tiše pronese)Je konec....
Pavel: Ne... ne ....ne...! Tohle nemůže být konec....! Tohle ještě nemůže skončit...! (skloní se k Elišce a přitiskne ji k sobě jak jen nejvíc může) Ty mi nemsmíš odjeít...už ne...(po tvářích mu stékají proudy slz přímo na její bledou a nehybnou tvář..)
Kamila: je mi to líto...
Pavel: ne... musí být ještě nějaká naděje jak ji zachránit.....
Kamila: není Pavle...ona už má svou cestu za sebou....
Pavel: Musí být něco co nám může pomoct....nesundavala jsem ji z té silnice jen proto aby mi te´d umřela v náručí....
Jarda: No tak brácho....zkus to pochopit...
Pavel: A co třeba první pomoc...? To vás nenapadlo...?
Kamila: Zkusit to můžeme...ale...?
Pavel: Jaké ale....?
Kamila: Ale pro ni už je nejspíš pozdě....
Jarda:Ale zkusit to musíme....
Kamila: Ale nikdo z nás to nikdy nedělal...
Pavel: Tak tohle bude premiéra....
Pavel za pomoci Kamily zahájí umělé dýchání...mezitím dorazí dlouho očekávaná sanitka a doktoři s jardou v čele spěchají směrem k Elišce....jen co doběhnou až k nim, ihned převezmou od Pavla a Kamily pokusy o Eliščino navrácení mezi živé....Po několika neúspěšných pokusech se jim konečně podaří znovu rozběhnout Elšičiny životní funkce...Když pavel vidí, že pokusy lékařů byly úspěšné, hodně se mu ulevilo....Pocit, že by se to nepodařilo a Eliška by zemřela nebyl zrovna příjmený a byl o to horší, protože si moc dobře uvědomoval, že to všechno se mohlo stát kvůli jeho sobeckosti a nerozvážnosti.....
Doktor: Znáte ji...?
Kamila: On ji zná....(ukáže na Pavla)
Doktor: (promluví směrem k Pavlovi) Znáte ji...? Její jméno...adresu...někoho komu mám dát vědět....
Pavel: (probere se ze zamýšlení nad sebou samým) Co..?
Kamila: Jestli ji znáš...?
Pavel: Ne... ne...ne tak dobře....
Doktor: Takže co o ní víte...?
Kamila: Jmenuje se Eliška...
Doktor: A dál.... nějaké další údaje...má snad rodinu ne..?
Kamila: To jistě ano ale... o ní nic nevíme...
Jarda: Doklady.... něco u sebe přece musí mít...
Doktor: Nemá u sebe nic..jen mobil...
Jarda: Musí tam mít přece čísla na rodinu....

Láska a nenávist - část 4

20. května 2013 v 13:15 | Trishka |  Jiné příběhy
Eliška: Tak já na sebe něco hodím....
Lukáš: To je ono....(uculí se)
Pár kroků od Eliščina domu potkávají Pavla jdoucího v těsném objetí s jeho novou přítelkyní a Eliščinou učitelkou angličtiny zároveň.....Když stanou proti sobě,. Pavel s Eliškou si vymění pohledy říkající "mám tě ráda - Mám tě rád" a " Moc mi chbíš, ale už je na všechno pozdě" Lukáš chytne stojící Elišku za ruku a táhne ji pryč....Jen co zmizí za rohem ulice, Eliška se zadívá na Lukáše....
Eliška: Proč mi tohle dělá...?(do očí se jí naženou slzy) Lukáši proč.....?
Lukáš: Tak na tohle ti nedokážu odpovědět.....
Eliška: mstí se mi snad...?
Lukáš: Tak to já nevím....(pokrčí rameny)
Eliška: Ale za co....?Za to že ho miluju...?
Lukáš: Nevím...
Eliška: nevím...nevím....nevím......co je s tebou...?Vždycky plná huba keců a rad a teď najednou nic.....
Lukáš: (vezme Elišku kolem ramen) Možná k tomu už nemám dost sil....
Eliška: nechápu....
Lukáš: Třeba že někdy se díváš, ale nic nevidíš.....
Eliška: To má být nějaká hádanka....?
Lukáš: Ne... jen jsem ti chtěl trochu napovědět.....
Eliška: to jako že bych se měla dívat jiným směrem než tím Pavlovým....?
Lukáš: Třeba tak.... Třeba je tu někdo, kdo o tebeč opravdu stojí a udělal by cokoli proto, aby i ty jsi opětovala jeho city.....
Eliška: Ty jsi to ještě nevzdal?
Lukáš: Ne...a jen takl to nevzdám....
Eliška: Lukáši....ale ty bys mohl mít hodně holek...a lepších než jsem já....
Lukáš: Ale já se zamiloval právě do tebe....
Eliška: A já do Pavla...
Lukáš: No..tak nějak....
Eliška: No...máme to tu opravdu krásný milostný trojúhleník....
Lukáš: Jen jedna strana jaksi vybočuje....
Eliška: A hodně vybočuje.....
Lukáš: Tak co ten trojúhelník prostě. Škrtnout a udělat z něj dvě osy které se navzájem přitahují....?
Eliška: Lukáši vzdej to.....Zbytečně se trápíš.....Najdi si holku která tě bude opravdu milovat.....
Lukáš: Tu už mám....Jen si stále ještě neuvědomila, že cítí to samé co já....
Eliška: Tak na to ani nečekej.....protože tohohle se nedočkáš....Ona si tohle neuvědomí....Ona chce jít za tím, za kým ji srdce táhne.....
Lukáš: A který z ní má jen srandu....
Eliška: Tohle nemůžeš vědět...
Lukáš:Ale můžu.....protože kdyby měl o tebe opravdu zájem, tak už by dávno něco udělal.....a neběžel by za jinou.....
Eliška: V tom máš nejspíš pravdu.....
Lukáš: Tím jsem si naprosto jistý....
Další den ve škole
Natálie si opět neodpustí jízlivé rýpnutí do Elišky....
Natálie: Co jsem ti včera říkala.....že taková chudinka jako ty na něj nemá....Ta naše anngličtinářka se k němu fakt hodí......
Kristýna: A vypadnout odsud by náhodou nechtěla...?
Natálie: To máš pravdu, že nechtěla .....
Kristýna: Přestaň tady oxidovat...My víme, že z toho máš hroznou radost, ale nemusíš nám to tady dávat najevo každou přestávku.....Už je nám z toho fakt zle....
Natálie: Ale mě se to líbí....
Vedle Natálie se objeví její kamrádka Lenka...
Lenka: A to kdybyste ještě věděly jak šílel po mě... (zazubí se)
Eliška: (postaví se v lavici a zakřičí na obě holky, žeje to slyšet po celé třídě.....) Nechtěly bste už konečně vypadnout....?! Už je mi z vás dvou opravu zle.....
Lenka: Však o to nám právě jde.....
Natálie: A máme radost z toho, jak se nám to skvěle daří.....
Eliška v tu chvíli vyběhne z lavice a mizí dveřmi ven na chodbu.....
Kristýna: Jste svině.....! Hnusný hloupý svině....! (opouští třídu a vydá se hledat Elišku)
Kristýna projde celou školu,ani zvonku ohlašujícího další vyučovací hodinu nedbá, ale Elišku nikde nenachází.....V šatně zjistí, že její boty i bunda jsou pryč...vrátí se zpátky do třídy, v hlavě plno myšlenek na to jak omluvit Eliščinu nepřítomnost....zaklepe na dveře a vchází do třídy....
Kristýna: Dobrý den...(řekne skoro až šeptem..)
Učitel: Mazačová....Takhle se chodí do hodiny...? Copak jsme měli tak důležitého, že ani přestávka na to nestačila?
Kristýna: já....já....byla jsem doprovodit Linhartovou....udělalo se jí náhle nevolno a tak jsem s ní počkala v šatně, než si pro ni někdo přijde.....a...trvalo to trochu déle než abych se stihla včas vrátit....
Učitel: No tak se rychle zapojte do vyučování....
Kristýna si z hluboka a s úlevou oddechne....Ani ve snu by nečekala, že jí tenhle výlet projde tak hladce.....Po vyučování posbírá i Eliščiny věci a opouští školu....Před školou už čeká Lukáš, ale i Pavel....vykukuje za rohem a tváří se hrozně nenápadně...., jen aby měl přehled o tom kdo vyjde ze školních vrat....To Lukáš stojící před vchodem má v tomhle téměř jasno, a když se ve dveřích objeví jen Krtistýna se dvouma školníma taškama je mírně zmaten....
Lukáš Čau ségra....(rozhlédne se kolem) A Eliška? Kde je....?
Kristýna jen pokrčí rameny....
Lukáš: Jakto, že nevíš...?
Kristýna: no nevím .... (zesílí hlas) Taky nemusím vědět a nevím všechno....!
Lukáš: No tak jí odvezeme věci domů a budeme doufat že ji tam najdeme...
Kristýna: A kde jinde by asi byla..?
Lukáš: Kiko přemýšlej.... zapoj ten svůj mozeček...mohla by taky třeba udělat nějakou blbost....
Kristýna: No vidíš... to mě vůbec nenapadlo....
Lukáš: Ještě že na tohle máš mě....
Kristýna: Jen se moc nevytahuj....
Lukáš zastaví před Eliščným domem.....
Kristýna: Já jí to tam odnesu....
Lukáš: Půjdu s tebou...musím ji vidět....musím vědět, že neudělala nějakou blbost....
Kristýna: (Vystoupí z auta a ještě se ohne do dveří) Tak na tohle je Eliška moc inteligentní....(zabouchne dveře a míří k brance)
Domem se rozezní zvuk zvonku....Eliška se zvedne z postele a jde k oknu...I přes slzy v očích poznává Kristýnu a mírně se jí uleví.....
Na ten zvonek přece mohl zvonit také úplně někdo jiný....Někdo kouho toužila, ale zároveň už nikdy nechtěla vidět....Kristýna znovu zazvoní....Elišce nezbývá nic jiného než se ukázat.....V tu chvíli už docela dost nevózní Lukáš vystoupí z auta a jde za sestrou....Eliška mezitím přichází k brance....
Kristýna: No konečně... jsem tu málem zapustila kořeny....
Eliška: No zropvna tady bych ti to opravdu nedoporučovala....
Kristýna: Nesu ti učení co sis ve škole nechala....
Eliška: A jak to tam probíhalo...? Nebude z toho průser...?
Kristýna: Snad ne....řekla jsem že ti nebylo dobře...
Eliška: Díky....
Kristýna: Ale pro příště si takovýhle výlety rozmysli....jasný?!!!
Eliška: Čekal tam...?
Kristýna: Nevím.... vážně jsem neměla čas se dívat jestli se tam někde motá nebo ne....
Lukáš: Zahlédl jsem ho, ale když jsme odjížděli tak už tam nebyl....
Kristýna: Že by se lekl?
Eliška: Jo...leda toho, že jsi mě narvala do mý vlastní tašky a pak mě chtěla pronýst ven...(zazubí se)
Lukáš: (zadívá se na Elišku) Ale co jsem to viděl...? Že by úsměv...?
Eliška: To se ti jen zdálo....To byl jen sen za bílého dne....
Lukáš: Za bílého dne se nesní....
Eliška: Ty sníš pořád prosím tě... hi hi hi
Lukáš: (Zatváří se posmutněle) Jo...to máš pravdu.....sním o tom co se nikdy skutečností nestane...No..tak abysme jeli ségra ne...?
Kristýna: Jeď sám....já tu ještě chvilku zůstanu....
Lukáš: Fajn...a kdyby něco tak stačí zavolat....
Kristýna? Neměj péči bráško.... Domů to zas nemám tak daleko, aby bylo potřeba taxi....(uculí se na bratra)
Lukáš nasedá do auta a odjíždí...Kristýna se posadí na posteli a spustí svůj proslov....
Kristýna: Ty už bys, ale vážně měla něco dělat....Brácha je z tebe totálně nešťastnej....To jsi slepá, že to nevidíš...?
Eliška: On se s tím stále nesmířil....?

Láska a nenávist - část 3

20. května 2013 v 13:09 | Trishka |  Jiné příběhy
Natálie: Co se tváříš jako by ti ulítnul komár...? (šťuchne do Elišky)
Eliška: Nechceš mi dát pokoj?!
Natálie: (zazubí se na ni) To kvůli bratránkovi....? S tím se netrap..... On by tě stejně brzo nechal...hi hi hi... Takový jako ty ho totiž vůbec neberou.....
Kristýna: (zadívá se na Natálii) Nechceš už laskavě držet hubu?!
Natálie: Kvůli tobě opravdu ne....
Kristýna: Vůbec bych se nedivila, kdybys v tom co se stalo měla namočený ty svý hnusný pačmáky....
Eliška: Vsadila bych se, že nejseš daleko od pravdy....
Natálie:Tohle sis zavinila sama....Mě do toho laskavě netahej....
Eliška: Ale někdo ho tam musel přece poslat....Hmm...?

Z chodby se ozve zvuko školního zvonku, který ohlašuje začínající hodinu angličtiny...Do třídy vchází mladá, žákům téměř neznámá učitelka....
Kristýna: (otočí se na vedle sedící Elišku) Kdo to je.. ?
Eliška: (pokrčí rameny) nevím...
Ivana: (otočí se na holky) kde je slepoňka?
Kristýna: Možná oslepla docela a už jí ani ty její popelníky nestačily a tak se šla zahrabat....
V tu chvíli se ozve z obou lavic hlasitý smích všech čtyř děvčat....
Učitelka: No tak dámy...co je to tam..?!
Dívky okamžitě utichnou ale na jejich tvářích je vidět, jak jen horko těžko zadržují další výbuch smíchu....
Učitelka: Jmenuji se Lucie Adamová a až do konce školního roku vás budu učit angličtinu....
Kristýna: Já už jsem ji, ale někde viděla...
Eliška: Máš halušky.... sis ráno zase lrhla co ?
Kristýna propukne v hlasitý smích....
Kristýna: Šlehla jsem si halušky.... he he he...
Učitelka: Tak a už klid!!!
Eliška: A umí i ječet...asi jí dáme na krk cedulku "Pozor zlá fena"
Kristýna se už neudrží a smíchy spadne ze židle....
Učitelka: (zadívá se na zasedací pořádek a potom na kristýnu) Mazačová zklidněte hormon nebo vás pošlu rovnou za dveře a s nedostatečnou z testu...
Kristýna se způspbně usadí do lavice...
Učitelka: No...doufám, že už nás nic nebude rušit, a tak si můžeme dát v klidu ten slibovaný test...
Kristýna: (nakloní se k Elišce) Jsem vyřízená.... neumím vůbec nic...
Eliška: Taky si nejsem jistá, že to napíšu....
Kristýna: A kdo mi bude radit?
Eliška: tak to já nevím....
Učitelka rozdá všem připravené testy a třída pomalu začíná psát....
Po škole
Dívky vycházejí před školu kde už na ně čeká Lukáš....
Lukáš: Dobré odpoledne dámy... Kam vás může soukromé taxi Lukáš značka rychle a zběsile odvézt...?
Kristýna: (všimne si opodál stojícího Pavla a rychle chytne Elišku za ruku a táhne ji k parkovišti) Rychle, zběsile a nejlépe kamkoliv.... jenom co nejdál odsud...
Eliška: Co děláš? (vyjekne na Kristýnu)
Kristýna: Nic..jen tě hodlám dostat co nejdřív odsud pryč...
Lukáš pochopí co se asi tak může dít a souhlasí s Kristýnou....Během cesty k autu to Elišce nedá a odhlédne se směrem ke škole, a když tam uvidí stát Pavla, rychle jí pár věcí dojde....Pavel se nenápadně dívá jejich směrem.... Stále víc si uvědomuje, že mu Eliška chybí, a že jeho unáhlené rozhodnutí nebylo nejspíš až tak úplně správné, ale už s tím nemůže nic dělat...za rohem budovy Eliška zastaví.....
Eliška: Viděl nás...?
Lukáš: Myslím, že ne, protože moje drahá sestra mu nedala šanci nás vůbec zahlédnout....
Kristýna: To vypadá jako by na někoho čekal....
Eliška: No mi to nejsme, takže můžeme v klidu pokračovat v krasojízdě.....
Kristýna: Mě by to ale docela zajímalo, protože to musí být tutově někkdo z naší školy....
Eliška: Tak to bude určitě Natálie....je to jeho sestřenice....
Kristýna: (nenápadně vykoukne za rohem a naskytne se jí nevídaný pohled...) Lidi tomu nebudete věřit....
Lukáš : Co tam zase vidíš...?
Kristýna: Podívejte se sami...
Lukáš s Eliškou nenápadně vykouknou z poza rohu a Eliška se málem skácí...Lukáš ji však včas zachytí....
Eliška: To je...naše nová učitelka angličtiny....
Kristýna: A já si říkala že už jsem ji viděla...
Lukáš: Vžyť je minimálně o deset let starší...
Eliška: A já zas minimálně o deset let mladší....Co to má se sebou společného?
Lukáš: Jenom to že mu asi na věku zase až příliš nezáleží....
Kristýna:A nebo je na starší.....a ty jsi byla jen taková zábava na jeden večer....
Eliška: Hmmm....děkuji za upřímnost....
Lukáš: Jdou směrem k nám....
Kristýna: rychle pryč.. nechci se s nima potkat tváří v tvář....
Eliška: A já už tuplem ne...
Z jedoucího auta ještě všichni tři zahlédnou Pavla objímajícího se s angličtinářkou....
Lukáš: (podívá se vedle sebe na Elišku) Jsi v pohodě?
Eliška: V pohodě nejsem už nějakou dobu...
Lukáš: Netrap se tím...on za to nestojí...kdyby za to stál, takm bude bojovat a nezahodí všechno co mohl mít, jen tak z minuty na minutu za hlavu.....
Kristýna: Eli...brácha má pravdu....
Lukáš zastaví před Eliščiným domem....
Eliška: Tak já...už půjdu....
Kristýna: A co odpoledne...?
Eliška: Co odpoledne...?
Kristýna: Mysela jsem že se stavíš....
Eliška: Promiň... ale mám spoustu učení...
Kristýna: (odsekne) Jo...to je přednější....
Eliška: Tak ahoj....(zabouchne dveře od auta a mizí za brankou)
Lukáš pomalu rozjíždí auto k cestě domů...
Lukáš: Nemusela ses k ní takhle chovat....
Kristýna: Tak mi ještě vynadej za to, že ji chci vytáhnout ven a pomoct jí, aby na něj alespoň na chvíli zapoměla....
Lukáš: Víš ségra... ono tohle není tak lehký....
Kristýna: Jo....ty to musíš vědět....
Lukáš: Večer za ní zajedu....
Kristýna: Ale jednej s ní opatrně....
Lukáš: Neboj... vím jak na to....(uculí se na sestru)
Kristýna: Ty ji máš hodně rád, že...?
Lukáš: Ano to mám....( zaparkuje před jejich domem a vypne motor)
Večer
Eliška leží na posteli a tupě zírá do učebnice....ať se snaží jak chce nemůže se soustředit....Místo řádků v učebnici před sebou stále vidí obraz Pavla objímajícího se s učitelkou angličtiny....Do očí se jí pomalu derou slzy....Opravdu mu byla jen pro pobavení...? Nebo někdy cítil něco víc...?Tohle už se asi nikdy nedozví.....Tolik ho miluje a o to víc ji tohle zklamání bolí.....Po chvilce přemítání nad touhle zmatenou a tak zraňující situací zaboří hlavu do polštáře a rozpláče se.....Do pokoje vběhne její mladší sestra.....
Tereza: Máš tu Lukáše.....
Eliška: (zvedne hlavu a otočí se na sestru) Dej mi pokoj!
Tereza: (uculí se na sestru) Čeká na tebe venku....
Eliška: (hodí po sestře učebnici) Vypadni..!!!
Tereza s voláním na rodiče rychle opustí sestřin pokoj....Eliška se pomalu zvedne z postele a přejde k oknu a vykoukne)
Lukáš: No to ti to trvalo....(uculí se)
Eliška: Lukáši dneska ne....
Lukáš: Co dneska ne...?
Eliška: Dneska nikam nejdu....
Lukáš: Jen na chvilku....Vyvětráš se.....přijdeš na jiné myšlenky....a pak ...přece bys mi nedala košem....
Eliška: (uculí se) To by byla ale troufalost co?
Lukáš: A velká....

Láska a nenávist - část 2

20. května 2013 v 13:01 | Trishka |  Jiné příběhy
Kristýna: Tohle nemohl nikdo tušit.... po městě je spousta klubů....a ani brácha nevěděl, že se tu objeví....
Eliška: Neměla jsem sem chodit.....Tušila jsem to....Měla jsem raději zůstat doma....Proč se tu k sakru musel objevit a všechno zkazit.....
Lukáš: To nevíme...mi ho sem nezvali.....
Eliška: Sorry lidi...ale já odsud mizím...nemůžu tady zůstat....
Lukáš: Tak půjdeme všichni.
Eliška: Ne... kvůli mě nemusíte odcházet a kazit si zábavu....Já zvládnu dojít domů sama .....
Kristýna: Když půjdeš ty...mi jdeme taky....
Lukáš: Půjdu první a budu mapovat situaci.....
Eliška: Alespoň jeden dobrej nápad ! (odsekne)
Kristýna: Co máš k sakru za problém?!
Eliška: Já....? Spíš co má on za problém....! Proč se pořád objevuje tam kde jsem já...? Baví ho snad mi ubližovat víc a víc...?!
Lukáš: Možná, že ano....
Eliška: A neříkal náhodou někdo, že ho odsud vyhodí? !
Lukáš: To jsem sice řekl, ale sama moc dobře víš, že to jen tak nejde....je to veřejný prostor a nebmůžu ho nechat odsud vyvést jen proto, že tu je a že se na tebe podíval... za tohle se fakt odsud člověk vyhodit nedá....
Kristýna: A mi ho z pudu sebezáchovy raději opustíme....
Eliška: To je asi ten nejlepší nápad za poslední půl hodinu....
Všichni tři odcházejí z klubu... První jde Lukáš a opravdu pozorně se rozhlíží, aby znovu někde nenarazili na Pavla.. Po cestě z klubu na něj nenarazí, ale co osud nechtěl narazí na něj hned před klubem.... Eliška si ho naštěstí nevšimne...Kristýna však ano...
Kristýna: Lukáši, vezmi ji k autu.....Já si musím ještě něco vyřídit....
Lukáš vezme Elišku kolem ramen a odvádí ji na parkoviště.....Kristýna si to zamíří rovnou za Pavlem....
Kristýna: Dělá ti to dobře..?!
Pavel: Nechápu o čem mluvíš....
Kristýna: A já se tě ptám, jestli ti to dělá dobře.....?! Jestli jsi konečně spokojený...!
Pavel: A já stále nechápu o čem tady mluvíš.....
Kristýna: Spíš o kom tady mluvím..... Co ti tak hrozného udělala, že s ek ní takhle chováš...?!
Pavel: A jak se zachovala ona...?
Kristýna: Čestně..... Ona nic špatného neudělala....
Pavel: Aha...
Kristýna: Ona se ničím neprovinila..... Vím o té story dost na to abych mohla říct že ji viníš neprávem...že jestli tu chceš někoho soudit, tak nesuď ji, ale mýho bráchu....On je ta záporná postava ve vašem příběhu....zkoušel to na ni, ale....ona se nedala.....odmítla ho.....odmítla ho kvůli tobě.....ale ty seš holt pan uražený....
Ze tmy se vynoří ženská postava a jde rovnou k Pavlovi..... Jemně ho obejme a líbne na tvář.... Kristýna si ji změří pohledem.... Je docela hezká...vkusně a stylově oblečená... pečlivě nalíčená a učesaná....ani tu postavu nemá zrovna nejhorší....
Lucie: Ahoj...(sladce se na Pavla usměje a pak si nedůvěřivě změří Kristýnu)
Kristýna: Jestli si chceš hrát na uraženou velmoc tak fajn.... dělej jak myslíš.....ale abys jednoho dne nelitoval.....(beuz rozloučení odchází za Lukášem a Eliškou......Když se ještě naposled ohlédne, vidí Pavla i s tou neznámou dívkou vcházet v těsném objetí do dveří discoklubu)
U auta
Lukáš: Můžeme jet?
Kristýna: Jo...jedem odsud a to co nejrychleji.... Umíš něco jako rozjezd rychle a zběsile...?
Lukáš: No snad jo... (pokrčí rameny)
Kristýna: Fajn...to právě totiž teď potřebujeme....
Lukáš: Tvé přání je mi rozkazem....(vyjede z parkoviště vysokou rychlostí) Stačilo..? (zazubí se)
Kristýna: Tohle bylo až moc velký rychle a zběsile....
Lukáš jen pokrčí rameny....
Další den
Pozdě odpoledne rodiče vysílají Elišku na nákup do nedalekého hypermarketu.....Eliška všechno rychle nakoupí a odchází.... po cestě k východu zaregistruje v protějším směru jdoucího Pavla.....Rychle sklopí pohled do země a jde stále dál.....Najednou ucítí jak ji někdo chytne za předloktí....zvedne oči, aby se podívala kdo to je a proti sobě uvidí stát Pavla....Na chvilku se jeden druhému zadívají do očí...Potom ji Pavel pustí a odchází.... Eliška ještě chvilku stojí na místě než se úplně probere, a potom co nejrychleji mizí pryčč z hypermarketu.....
O dvě hodiny později
Eliška se věnuje učení.....Další den ji čekají dvě docela těžké písemné práce, a také se soustředí na něco jiného než na to velké zklamání,které v poslední době prožila a které má jméno PAVEL!!! Elišku odpoutají od knih až otevírající se dveře pokoje, ve kterých se objeví Lukáš.....
Lukáš: Ahoj...
Eliška: Lukáši.... co...co tady děláš?
Lukáš: Přišel jsem se na tebe podívat , a aspoň na chvilku tě vytáhnout na vzduch....
Eliška: Jsi hodný Lukáši, ale to nepůjde....mám tady ještě spoustu učení....
Lukáš: A nebo tím taky zaháníš myšlenky....
Eliška: Mýlíš se....
Lukáš: Kdybys nekecala.....
Eliška si musela přiznat, že v tomhle má Lukáš pravdu....Opravdu nebyla chvíle, kdy zvedla oči od knih, aby si na Pavla alespoň na chvíli nevzpoměla, a každá ta vzpomínka v ní vyvolávala pokaždé větší a větší bolest......
Eliška: Viděla jsem ho....(v očích se jí zalesknou slzy)
Lukáš: A kdy....? Jsi celý den doma....nebo snad...že by si troufl přijít až sem..?
Eliška: Ne...to ne...Vždyť on...on ani pořádně neví kde bydlím.....
Lukáš: No ještě že tak....Chytit ho tady tak bych ho odsud hodně rychle vyhodil...
Eliška: (zadívá se na Lukáše) Já ho viděla Lukáši...dneska odpoledne... v obchoďáku....a on... chtil mě za ruku...a... pořád vidím ten jeho pohled jakým se na mě díval....(rozpláče se úplně) Díval se na mě tak záhadně a....a zároveň tak smutně....jako...jako by mi tím pohledem chtěl naznačit, že mu chybím stejně jako on chybí mě.....
Lukáš: A ty na to pořád myslíš....
Eliška: Není chvíle abych si na to nevzpoměla....abych když zvednu oči od knih neviděla před sebou jeho tvář a....a ten záhadně smutný pohled, jakým se na mě díval.....
Lukáš: Zkus na něj zapomenout....alespoň na chvíli....Jen se zbytečně trápíš..... a to pro někoho kdo za to ani nestojí....
Eliška: Díval se na mě.... ne dlouho, ale díval...naše oči se na pár vteřin potkaly a já....najednou jsem z něj měla takový zvláštní pocit....cítila jsem, že si uvědomuje jak špatně se zachoval....
Lukáš: Nemysli už n to.....kdyby si to opravdu uvědomil a stál o nápravu svého činu tak se zmůže na víc, než jen na letmý pohled v obchoďáku....Jen si s tebou hraje a dělá mu dobře, když tě může takhle provokovat...a trápit... kdyby za něco opravdu stál, tak se nebude chovat jako zabedněnej idiot....
Eliška: Ale co když za tohle všechno trápení stojí....?
Lukáš: nestojí....
Eliška: Co když k tomuhle všemu má nějaký důvod, který nechce a nemůže říct....a s námi to možná ani nesouvisí.....Jen mu to naše dostaveníčko pomohlo k tomu, aby se za něj mohl schovat.....
Lukáš: Nesmysl... akorát se pobavil a ty ses do něj ke tvý smůle zamilovala...ale až ho potkám tak....
Eliška: Tak neuděláš nic.....On ho jednou ten spravedlivý trest dostihne....na každou svini se najde řezník...jen ať se však modlí abych tím řezníkem nebyla já....
Lukáš: Tím řezníkem budu já...a dám mu to sakra sežrat.....
Eliška: A stojí ti za to, aby sis s ním špinil ruce...?
Lukáš: On ne....ale ty ano...
Eliška: Jestli to děláš jen kvůli mě, tak to opravdu nemusíš....
Lukáš: No kvůli sobě asi těžko.....
Eliška:Tak potom tě prosím..... nech ho napokoji.... vůbec se jím nezabývej...je to prostě jen další blbec v řadě.....a já jsem na ty blbce nejspíš magnet.....
Lukáš: Tím chceš říct, že já jsem taky jen další blbec v řadě?
Eliška: Ne... ty jsi světlá vyjímka....
Lukáš: Tak proč mě nechceš...?
Eliška: Možná právě proto....
Lukáš: Proč...?
Eliška: Právě proto že nejsi blbec....
Lukáš: Tak to ti teda fakt děkuju....
Eliška: Promiň Lukáši....ale tak to prostě je......já tohle všechno nedokážu vymazat z minuty na minutu a probudit v sobě nějaké city....a to k nikomu..... a te´d už jdi....mám ještě spoustu učení a potřebuju se z toho vyhrabat v nějakém solidím čase......
Lukáš: Já si počkám....a jednou moje chvíle přijde.....
Eliška: Lukáši ...!!!
Lukáš: Vždyť už jdu...
Další den ve škole - velká přestávka
Eliška sedí v lavici a s nikým ani moc nekomunikuje.....Ani se svojí nejlepší kamarádkou Kristýnou.....V hlavě má jen dvě věci....nadcházející hodinu angličtiny a v ní velký a těžký test a Pavla....Ač se snaží sebevíc, stále ho ne a ne vymazat z hlavy.....K její lavici se nenápadně přiblíží Natálie....Eliščina bývalá kamarádka a Pavlova sestřenice v jedné osobě....

Láska a nenávist - část 1

20. května 2013 v 12:59 | Trishka |  Jiné příběhy
Eliška čeká před barem na Lukáše se kterým má smluvenou schůzku....Je jí celkem jasné jaký ta schůzka bude mít průběh... I když Lukáše zná už dlouho neušlo jí, že k ní chová prozatím tajné, ale hluboké city.... Ona však nemůže jeho city opětovat.... Od jisté doby chová hluboké city k někomu zcela jinému....k někomu kdo vlastně neví jestli by ho ona zajímala...k někomu kdo potřeboval někonečně dlouhou dobu na rozmyšlenou.... K někomu kdo se od jejich prvního a zároveň zatím posledního setkání vůbec neozval...Eliščina víra v dobrý konec byla silnější než naléhání nejen Lukáše ale i dalších chlapců se kterými se v poslední době setkala...Lukáš přišel na místo schůzky na minutu přesně a byl velmi překvapený tím , že Eliška už tam čeká....... nebo spíš tím, že tam vůbec čeká......že jeho pozvání přijala.....

Lukáš: Ahoj.... (usměje se na ni a jemně ji obejme)
Eliška: Seš přesnej jak švýcary... (uculí se)
Lukáš: Pro tebe vždycky kotě....
Eliška: Neříkej mi kotě.... A sundej ze mě ty ruce !
Lukáš: No tak kotě...
Eliška: Mý jméno není kotě...!
Lukáš: Takže tohle není rande...?
Eliška: Promiň ale musím tě zklamat...tohle není rande... teda alespoň pro mě ne....
Lukáš: (přestane ji objímat) Škoda...a já se tak těšil, že mě konečně vezmeš na milost....
Eliška: Tak dneska to opravdu nebude....
Lukáš: Smím ti nabídnout alespoň procházku v tomhle ranně podzimním večeru?
Eliška: To bys i mohl...
Lukáš: Jo... (pousměje se) To bych i mohl...
Za živé debaty o všem možném dojdou až do nedalekého parku, kde se usadí na lavičku...Ani jeden z nich netuší, že brzy budou mít společnost....Lukáš se stále Elišce dvoří...V jednu chvíli ji znovu obejme kolem ramen...
Lukáš: (vezme Elišku kolem ramen) Ale se mnou by se ti to fakt líbilo...
Eliška: Lukáši... jak dlouho to budeš ještě zkoušet...?
Lukáš: No ehm...ještě hodně dlouho.....
Eliška: Jenom zbytečně marníš čas.....
Lukáš: Jak je to dlouho co jste se neviděli...? Dva měsíce...?
Eliška: Možná....
Lukáš : A nemyslíš , že kdyby o tebe opravdu stál, že by se už dávno ozval...nebo udělal něco co by alespoň naznačovalo stejné city i z jeho strany....?
Eliška: Zatím ne....
Lukáš: Tak na co ještě čekáš...?
Eliška: Možná na sníh v září....
Před jejich zraky se objeví Pavel....
Pavel: Doma bych tě hledal asi marně....
Eliška: Ty jsi mě tam snad hledal?
Pavel: Ano i ne ....
Eliška: Tak ano nebo ne ...?
Pavel: Ještě, že jsem tak napůl nevěřil tomu, že bys mohla být upřímná a počkala....
Eliška: Jak tohle sakra myslíš?!
Pavel: Byl bych blázen, kdybych si myslel, že počkáš a nevrhneš se do náruče prvnímu chlapovi, kterej o tebe zakopne, nebo spíš ty o něj....
Eliška: Neodpověděl jsi mi na otázku....
Pavel: Ani neodpovím.... Nemá to cenu Eliško... Přeju ti hodně štěstí....(odchází)
Eliška: Pavle... (zavolá za ním)
Pavel se však ani neotočí.....
Eliška: Lukáši...já.... musím za ním....
Lukáš: Eliško neblázni....akorát se před ním budeš zbytečně ponižovat.....
Eliška: Tak ať...možná mi za to ponížení ještě stojí....
Lukáš: No jak myslíš...
Lukáš s Eliškou přijíždějí k Pavlovu domu...Pavel akorát vchází za branku a jde pomalu k domu.... Eliška rychle vyskočí z auta a doběhne až k brance.....
Eliška: Pavle..! (zavolá)
Pavel se zastaví, otočí se a chvíli se na ni jen tak dívá.....
Eliška: Pavle... Pavle prosím ...neodcházej...(v očích se jí zaleskknou slzy)

Pavel pomalu přejde k brance a rukama se opře o vrch vrat a upřeně se jí dívá do očí....
Eliška: Pavle... proboha tě prosím.... nedělej to....nemůžeme skončit něco co ještě ani nezačalo, ale mělo šanci začít......Tohle všechno je jen nedorozumění.... Jo fajn...šla jsem ven s Lukášem, ale ne proto... pro co ty si myslíš, že by to mělo být.....Lukáš je jen kamarád a prostě si chtěl popovídat..... Za to mě nemůžeš odsoudit.....za něco co se nestalo.....nebo spíš za něco co si jen ty myslíš, že se dělo....ale jedině ve tvé mysli.....příběh který sis ty sám ve své hlavě napsal, a který nemá vůbec nic společného s realitou......Já s Lukášem vůbec nic nemám a nemůžeš mi vyčítat, že mám kamarády, a že s nima chodím ven..... Da měsíce Pavle.... dva měsíce uplynuly od našeho prvního setkání.....a co jsi za tu dobu udělal....? Ozval jsi se...? Přišel jsi někdy za tu dobu za mnou....? Přišel jsi někdy...třeba jen tak....prohodit pár slov....dát člověku naději, že je ještě vůbec na co čekat....? Ne Pavle....neudělal jsi vůbec nic.....a teď tu stojíš proti mě a mlčky mě soudíš....a odsuzuješ.....odsuzuješ za něco na čem nemám vůbec....ale vůbec žádnou vinu.....Víš Pavle..... já vím, že to krásné co mohlo začít, ale nezačalo, stále visí někde tady ve vzduchu....někde mezi námi, ale já už na to nemůžu čekat.....To je jako čekat na Ježíška v září....zbytečný a beznadějný.....
Pavel se na ni stále jen dívá....mlčky sleduje tu beznaděj, smutek, bezmoc a bolest, která z Elišky vyzařuje.....Pavel se na ni ještě naposled podívá, potom se otočí a odchází k domu....Eliška se zoufale a bezmocně otočí na Lukáše stojícího u auta......
Eliška: Odvez mě odsud.... co nejrychleji....

Elišce bylo z Pavlova chování zle..... A ne jen z toho.... celkově na tom nebyla psychicky dobře a tak další den nešla ani do školy.....Její smutný a téměř prolenošený den oživil až Lukáš, který se kolem čtvrté hodiny odpoledne objevil v jejím pokoji....
Lukáš: Zdravím šíleně smutnou princeznu....
Eliška: Co mi neseš...?
Lukáš: No.... (pousměje se) Sám sebe....A Kristýna ti posílá trochu toho učení mučení, když ses prej dneska neobtěžovala jít do školy....
Eliška: Na školu jsem fakt dneska neměla ani pomyšlení......a za to učení díky.... aspoň budu mít přes víkend co dělat....
Lukáš: Zítra večer jdeme s Kristýnou na diskotéku...pojď s námi....
Eliška: Promiň..ale to není dobrý nápad....
Lukáš: A proč ne...?Vyrazíme se trochu pobavit.... Přece tu nebudeš zavřená navěky....
Eliška: Možná by to bylo i v některých chvílích lepší.....
Lukáš: Prdlajs lepší....tohle neprospívá nikomu....
Eliška: Mě ano....
Lukáš: Ani tobě ne...
Eliška: Já prostě nikam jít nechci Lukáši....Při mojí smůle si Pavel vybere pro pobavení stejný klub jako my... a já...já to nezvládnu....
Lukáš: Víš kolik je po městě takovýchhle klubů...? Pokud bude chtít večer někam jít, tak je jen velmi malá pravděpodobnost, že bysme se s ním potkali.....
Eliška: Při mojí smůle ho tam potkáme ....
Lukáš: Neboj se.. pokud se tam náhodou objeví tak se o něj postaráme....
Eliška: A co uděláte? Necháte ho vyhodit z klubu..?
Lukáš: Když budeme muset tak klidně....Tak co...? Jdeš...?
Eliška: Jdu....
Lukáš: Dobře... v půl osmý tě vyzvedneme....
Eliška: Fajn....
Další den večer, Eliška s Kristýnou a Lukášem čekají před klubem až otevřou a pustí je dovnitř za noční zábavou....Konečně se dveře otevřely a Eliška s ostatními se začala cpát s davem dalších návštěvníků dovrnitř klubu....Každý chtěl být uvnitř první a zabrat co nejlepší stůl.... Kristýně se podařilo vecpat dovnitř o něco dřív než Lukášovi a Elišce a stihla zabrat jeden z těch posledních lepších stolů hned u tanečního parketu.....
Kristýna: Eliško...brácho...sem...! (volá na ty dva jen co je zahlédne uvnitř klubu)
Lukáš s Eliškou se také pohodlně usadí u stolu...
Lukáš: Tak co si dáte dámy...?
Eliška: To co vždycky....
Kristýna: Ale objednat to musíš ty... u nás je velký předpoklad že budeme muset ukázat občanky a po jejich skouknutí barman zjistí že nám nalejt nesmí... ta osmička za tou jedničkou nám ještě na krku nevisí....
Lukáš odchází k baru a objedná pití pro sebe a obě děvčata a i s objednanými drinky se vrací zpátky ke stolu....
Lukáš: Už se to nese dámy....(uculí se a postaví před každou panáka tequily a velkou sklenici coly)

Všichni tři se dobře baví....I Elišce tato zábava přišla vhod....Tanec a nějaký ten alkohol k tomu a dobrá společnost.....alespoň na chvíli zapoměla na všechno trápení které v poslední době zažila....Je kolem půlnoci a tancem unavená Eliška odchází z parketu......na schůdku jí uklouzne noha a Eliška končí na zemi.....Jak se sbírá ze země, zadívá se nahoru a před sebou uvidí Pavla..... Na pár vteřin se jeden druhému zadívají do očí... To už však přichází Lukáš s Kristýnou a pomohou Elišce postavit se na nohy a odvedou ji ke stolu...
Eliška: Co jsem říkala ?! (rozřkikne se a v očích se jí objeví slzy) Říkal jsi, že tu nebude...!!! (obrátí se na Lukáše)