Červen 2013

Neboj se, Pavle - část 4

27. června 2013 v 17:46 | Trishka |  Jiné příběhy
Anita: Co...Co ty tady děláš?
Pavel: Kluci mě sem dovezli. Neměla bys řídit, když nejsi psychicky v pohodě.
Anita: Tohle není tvoje starost.
Pavel: Hele...já...já vím že... že se na mě asi zlobíš, že jsme prostě oba vykročili špatnou nohou.
Anita: Tak v tom ses vyjímečně nespletl.
Pavel: Vím, že potřebuješ klid a podporu a to, že jsem dneska přišel do té hospody ti zrovna na náladě asi moc nepřidalo. Vědět, že tam budeš, tak tam radši nejdu a už vůbec ne s Lenkou. Ale ... já..nevěděl jsem to.
Anita: Ani já jsem netušila, že se tam dneska budu muset objevit.
Pavel: Je mi to opravdu líto.
Anita: Co je ti líto?
Pavel: Všechno. Čekala jsi ode mě asi něco víc, než jsem ti dal.
Anita: Protože ve mě vidíš bohatou a rozmazlenou holku, soudíš mě podle majetku, ale nemáš ani ponětí o tom, jak těžkou cestou jsem si prošla, abych tohle všechno měla. Mě tohle všechno Pavle nespadlo do klína jak ty si myslíš. Prošla jsem hodně těžkou cestou a ne jen tou sportovní.
Pavel: Anito já...
Anita: Radši už jdi!...(rychle zmizí za brankou. Opravdu nemá náladu na to poslouchat Pavlovo vysvětlování)
Pavel: Anito počkej!
Anita: Jdi pryč Pavle!...(zařve ode dveří)... A vrať se teprve tehdy, až ti na mě bude skutečně záležet, potom já si udělám čas na to, abych tě vyslechla! ...(rychle za sebou zabouchne dveře domu a jen co je zavře, sveze se k zemi a rozpláče se)
Teď potřebovala Pavlovu podporu. Potřebovala vědět, že není ještě všechno ztraceno. Na jeho výmluvy opravdu náladu neměla a na jeho další odmítnutí už vůbec ne. Probere ji až zvonící telefon. Anita zaloví v kabelce a vyndá ten rušivý element v její smutné chvíli. Na displeji svítí Jirkovo jméno.
Anita: (přijme hovor)...Proč jsi ho sem k čertu vodil?!
Jirka: Ahoj by znělo líp.
Anita: Na ahoj ti kašlu!
Jirka: Jsi v pohodě?
Anita: Ne! Nejsem! A v tuhle chvíli nejsem v pohodě vůbec!
Jirka: Co máš k sakru za problém?
Anita: Mám jeden velkej problém. Začíná na P a má pět písmen.
Jirka: S ním si hlavu nelam. On je malinko víc zabedněnej a některý věci mu docházejí pomaleji.
Anita: Ale soudit lidi aniž by je poznal umí velice rychle!
Jirka: No, on má někdy trochu unáhlená rozhodnutí.
Anita: Někdy?!
Jirka: Ano.
Anita: Víš co?! Jděte všichni do hajzlu!!!
Jirka ještě řekne do telefonu její jméno, ale Anita už ho neslyší. Zavěsila.
Jirka: Zavěsila.
Ivo: Neměli jsme ho tam vozit. Bylo vidět, že ji to co viděla hodně zamrzelo.
Jirka: V její situaci dokáže zamrzet úplně všechno.
Ivo: Ona ho má hodně ráda. To je vidět.
Jirka: Ale on to nevidí.
Ivo: A najde si za prvním rohem jinou.
Jirka: Bůh ví proč se s touhle holkou tahá. Anita se mu líbila od první chvíle. To na něm bylo vidět.A když měl možnost něco udělat tak vycouval.
Ivo: Možná ho žere svědomí.
Jirka: To by mělo a pořádně.
Ivo: Ale jeho dnešní výlet k ní taky malinko nechápu.
Jirka: Možná se nemůže rozhodnout. Může je mít obě, ale pořád neví kterou.
Ivo: Ale situace zatím vypadá líp pro tu Lenku.
Jirka: Ale všechno se může ještě změnit. A doufejme, že se tak stane. Že se Pavel probere a dojde mu jak moc tý holce na něm záleží.
Ivo: Modleme se.
Anita se probouzí na zemi ve verandě. Včerejšího večera tu zřejmě musela vyčerpáním a všemi těmi zvraty usnout. Celá prokřehlá a promrzlá se rozhlédne kolem sebe a nevychází z údivu, když zjistí kde se probudila. A dnes večer ji ještě ke všemu čeká ten večírek na uctění památky Dity. Dnes se jí tam chce ještě míň než kdy před tím, ale tam prostě musí. Další hořká záležitost která ji v těchto dnech čeká. "Kolik jich ještě bude?" položí si v duchu tuto otázku. V tuhle dobu by potřebovala alespoň jeden den klidu. Žádná vzrůša, žádná překvapení, žádná hořká zklamání. Jenže těm zklamáním se bohužel nevyhne. Zvlášť, kdy se člověk který ji zklamal a klame bude v budoucnu nejspíš objevovat v její přítomnosti a v těchto dnech toho člověka asi uvidí častěji než by sama chtěla. A bude jí to působit víc bolesti než v téhle době dokáže snést. Ale pořád by měla mít na paměti to jedno. To, že Pavel ji zavrhl neprávem a i když to nebude lehké tak mu bude muset jeho názor vyvrátit. Pomalu se posbírá ze země a dojde do koupelny, kde si napustí horkou vanu.

Odpoledne
Anita se chystá na večírek k uctění Ditiny památky. Čím víc se blíží začátek večírku, tím víc se jí tam nechce. Ale pokládá si za povinnost být na tom večírku přítomna, ale je tu i důvod proč by tam neměla chodit. Už teď věděla, že se tam stane něco špatného a že to, že Pavel tam přijde s Lenkou to nebude. Ani Filipova vtíravost a dolejzání nemělo být hodinou velkého třesku, o kterém měla tušení že se stane.Věděla to, ale netušila co to bude a kdo v tom bude hrát hlavní roli. Přiblížil se čas odjezdu. Anita nasedne do auta a jede do restaurace kde se má konat ten vzpomínkový večírek. Všichni kluci už na ni čekají před restaurací. Ale mají někoho navíc. Pavel sebou přivedl i Lenku.
Anita: A co tu dělá ona ?
Pavel: Je tu se mnou.
Ivo: No, on,Pavel potřeboval trochu podpořit a tak si vzal Lenku sebou.
Anita: A že já potřebuju podpořit možná víc než vy všichni dohromady to už vás nezajímá!
Jirka: Anito klid. Teď mluvíš jako sobec.
Anita: Možná se vám to zdá sobecké. Možná tak mluvím, ale sobec nejsem. Jen mluvím pravdu.
Pavel: Ale ty už podporu máš. Ten tvůj už je dávno uvnitř.
Anita: Já žádného svého nemám.
Pavel: A co to bylo před hospodou? Tohle rozhodně kamarád nebyl.
Anita: Jsme ve fázi rozchodu.
Pavel: A to znamená co?
Lenka se v tu chvíli zadívá na Pavla celkem naštvaně.
Lenka: A proč tě to zajímá?
Pavel: Protože mě to prostě zajímá. Abych věděl jak to nazvat až se do takové fáze dostanu.
Lenka: Do ní by ses mohl dostat taky třeba hodně brzo!
Anita raději zmizí za dveřmi restaurace. Na hádky a žárlivé scény opravdu nemá v tuhle dobu náladu ani nervy. Kluci mizí v závěsu hned za ní. Vejdou do restaurace která už je naplněna téměř k prasknutí a jediný člověk kterého tam znají je Anita a proto se jí všichni čtyři drží jako klíšťata. Anita je představí Ditiným rodičům a zvláště pak Jirku který nebýt té nehody by se stal pro příští měsíce jejich nastávajícím možná členem rodiny. Rodiče Dity se i ve svém špatném citovém i psychickém rozpoložení chovali ke klukům velmi mile ač věděli, že se všichni poznali až v den nehody. Tady Anitino vychvalování Jirky bylo takřka na místě. Kluci se ještě chvíli zdrželi s Ditinými rodiči a Anita zatím zmizela v davu. Pavel ač tam byl s Lenkou však stále pohledem sledoval každý Anitin pohyb. Lence jako správné přítelkyni to samozřejmě neušlo.
Lenka: Tak by mě zajímalo s kým tady vlastně seš!
Pavel: S tebou a s klukama.
Lenka: Že mi to tak vůbec nepřijde.
Pavel: Chceš mi tu snad dělat scénu?!
Lenka: Když budu muset.
Pavel: Řekl bych, že to nebude nutné.
Lenka: Pokud na ni budeš furt zírat a hlídat ji tak to asi nutné bude.
Pavel: Já po ní nekoukám.
Lenka: Nejsem slepá Pavle!
Pavel: No dobře. Tak se po ní dívám. A co má bejt!
Lenka: Tobě se líbí co?
Pavel už odpovědět nestačí jelikož se v jejich přítomnosti objeví Jirka s Ivošem. Lenka se v tu chvíli tváří ještě víc nafoukle.
Ivo: Asi jsme vás vyrušili co?
Pavel: Ale, ani ne. Nevedli jsme nijak důležitý rozhovor.
Ivo: Anita nás seznámila s hodně lidma. A některý jsou vážně super.
Jirka: Jo...(zazubí se)... Samý sportovci. Do hospody nechodí, pivo nechlastaj.
Ivo: Asi bysme si z nich měli vzít příklad...(zahihňá se)
Pavel:A Anita s vámi není?
Jirka: Šla ven. Říkala, že potřebuje chvilku klidu.
Pavel: (otočí se na Lenku)...Jestli chceš žárlit tak teď máš teprve důvod!...(odchází)
Anitu najde stát venku před restaurací. Je smutná a klepe se zimou. Pavel sundá mikinu a jemně ji Anitě přehodí přes ramena. Anita se na něj otočí a jen se na něj mlčky dívá očima plnýma slz.Pavel ji pevně obejme a přitskne k sobě. Anita si položí hlavu na jeho rameno a rozpláče se ještě víc. Pavel ji jemně hladí po vlasech a tiskne ji k sobě jak nejvíc může. Ač pro něj Anita byla svým způsobem nedostupná, tak v tuhle chvíli tomu bylo tak nějak naopak. I Pavel v sobě pocítil, že to co právě dělá není jen z povinnosti. Že ten kámen který měl na srdci se pohnul. Opatrně se od Anity odtáhne a zadívá se jí do očí pohledem, ze kterého by i slepý vyčetl, že jím říká ..."Miluji tě..." Pomalu se k Anitě nahne a jemně a malinko bojácně se dotkne jejích rtů. Potom se na ni znovu zadívá a když mu na tváři nepřistane facka kterou od Anity i v téhle situaci očekával, políbí ji znovu. Ale tentokrát se do toho už pořádně opře.. Anita jeho polibek se stejnou vášnivostí opětuje. Po chvilce oba přestanou a zadívají se na sebe.Anita se dívá na Pavla dost udiveně,ale zároveň zmateně.Neví co si o tom polibku má myslet. Jestli opravdu něco cítí a nebo jestli to udělal jen ve chvilce slabosti. Využil situace a Anitina stavu kdy byla schopná se podvolit snad čemukoliv. I Pavel byl v tuhle chvíli zmatený. I on v tuhle chvíli v sobě hledal odpověď na stejnou otázku jako Anita. Odpověď na otázku: "Proč?"
Anita: Ty jsi mě políbil.
Pavel: A ty jsi mi ten polibek oplatila.
Na to se mu Anita vytrhne a zmizí uvnitř restaurace. Pavel na nic nečeká a jde dovnitř hned za ní, ale ať se rozhlíží jak může, Anitu ne a ne najít. Po delší době hledání se mu ji konečně podaří v davu spatřit. Nemá však ani ponětí o tom, že i Anita ho sledovala a když zbystřila, že Pavel o ní ví a že se ji snaží mezi těmi lidmi objevit a přiblížit se k ní, začne před ním utíkat. Dobře si střeží místa kde se Pavel objeví a snaží se zmizet v davu, aby se mohla nenápadně a nezahlédnuta přemístit jinam a čekat až tahle hra na honěnou přestane Pavla bavit. Jenomže jak je vidět tak Pavla tahle hra asi jen tak bavit nepřestane. A do jejich hry se zapojil další člověk. Byla to Lenka kterou Pavlův nezájem v poslední době začal štvát. Nakonec se z toho stala tichá a nenápadná hra kdo z koho aneb kdo uteče vyhraje. A Anita chtěla za každou cenu tuhle hru vyhrát. Pomalu se prodírá davem lidí k východu, ale to nebyl zrovna v tuhle dobu ten nejlepší nápad. U dveří už na ni totiž čeká Pavel který vysledoval směr jejích dalších kroků a zastoupí jí cestu.
Anita: Mohl bys mi laskavě uhnout?!
Pavel: Ne!
Anita: Ustup! Já chci odejít!
Pavel: Klidně mě můžeš zkusit odstrčit, ale já sám neustoupím.
Anita:Akorát mi komplikuješ život!
Pavel: A čím? Tím že jsem tě políbil?
Anita jen tiše kývne hlavou.
Pavel: Ale ty jsi mi ten polibek vrátila. To nemůžeš popřít.
Do hovoru se vmísí Lenka, která zaslechla poslední Pavlovu větu. Změří si pohledem nejdřív Anitu a potom i Pavla.
Lenka: Polibek?
Anita s Pavlem se po sobě podívají. Ani jeden z nich netušil, že tohle uklouznutí se provalí tak brzy a ještě k tomu před člověkem který se o něm neměl nikdy dozvědět. Lenka se napřáhne a vrazí Pavlovi facku. Pak se nasupeně zadívá na Anitu.
Lenka:A tobě bych tu dršku nejradši rozbila taky!
Anita: Posluž si, když ti to udělá dobře. Já nemám co ztratit.
Lenka vší silou co v sobě má odstrčí Pavla ode dveří a vyběhne z restaurace. Anita využije Pavlovy nepozornosti a proklouzne dveřmi ven. Rychle doběhne k autu, nastartuje a co nejrychleji odjíždí pryč. Pavel za ní vyběhne ven, ale stihne už jen zahlédnout Anitino odjíždějící auto. Před restaurací se objeví také kluci kteří tušili průšvih. A že se nemýlili se jim brzy potvrdí.
Pavel: Jestli hledáte Anitu, tak máte smůlu. Chtěl jsem ji zadržet, ale viděl jsem už jen její odjíždějící auto.
Jirka: A Lenka?
Pavel: Ta je taky pryč...(posadí se na schůdek, ruce opře o kolena a schová obličej do dlaní)...Všechno jsem to posral. Dokonale posral.
Jirka: Co jsi jí provedl?
Pavel: Komu?
Jirka:Anitě.
Pavel: Políbil jsem ji.
Oba kluci se na něj udiveně podívají.
Pavel: Šel jsem za ní ven. Stála tady na chodníku a klepala se zimou.Přehodil jsem jí přes ramena mikinu a pak jsem ji objal. Nebránila se. A pak, možná jsem využil její momentální slabosti a možná se ve mě něco pohnulo, sám nevím co mě k tomu vlastně nutilo, ale udělal jsem to.Políbil jsem ji a ona mi ten polibek vrátila.
Jirka: Ty seš fakt totální vůl a k tomu dvakrát korunovanej.

Ivo: Souhlasím. Celou dobu tu holku akorát trápíš. Už ten první večer co se objevila v hospodě. Doslova jsi ji uhranul a omámil pohledem a ona si toho všimla Pavle. Všimla si toho, že se o ni zajímáš a chtěla ti tu šanci dát. Ale ty jsi tu šanci zahodil. Odmítl jsi ji, protože pro tebe byla jen snob, člověk o kterém si myslíš, že mu nemůžeš dát to co potřebuje. A ještě jsi tomu nasadil korunu, když jsi přišel do té hospody a za ručičku sis vedl Lenku. Udělal jsi chybu Pavle a velkou. Protože ať už si o Anitě myslíš cokoli tak pro ni city k tobě jsou víc, než všechno to bohatství které má a které si musela tvrdě vydřít. samo jí do klína nespadlo. Ona čeká na to, že ty jednou přijdeš na to, že k životu nepotřebuješ nic. Nic kromě toho, aby tě měl někdo upřímně rád. Není to žádná hra na to, jak si užít. Ale ty jí akorát házíš klacky pod nohy. Pro tebe možná byl ten polibek jen úlet, něco zmateného co jsi prostě z nějakého neznámého důvodu udělal. Ale pro ni znamenal víc než si vůbec dokážeš uvědomit.

Neboj se, Pavle - část 3

25. června 2013 v 22:40 | Trishka |  Jiné příběhy
Jirka už raději další otázku nepokládá. Dochází mu, že se asi muselo stát něco dost zlého, když Anita co se týká otázek ohledně Dity reaguje takovýmhle způsobem. Uvědomuje si, že je opravdu lepší počkat na vhodnou chvíli, aby se konečně dozvěděl to, co se dozvědět chce. O několik minut později Anita zastaví před jednou z luxusních vilek v takzvané milionářské čtvrti. Dálkovým ovládáním otevře bránu a zajede na dvůr. Jirka s Ivošem podruhé zůstanou užasle koukat. Čekali všechno možné, ale tohle opravdu ne. Anita společně s oběma kluky vystoupí z auta a vede je do domu.Jen co projdou malou verandou, vstoupí do prostorné haly, kde po stranách jsou několikery dveře do dalších pokojů a přímo proti sobě vidí dřevěné schody, potažené kobercem vedoucí do horního patra. V hale u stěn stojí vitríny a nějaké menší jsou zavěšeny i na stěnách. Kluci si v nich mohou prohlédnout medaile ze všech krasobruslařských závodů kterých se Anita za svou sportovní kariéru zúčastnila. A že jich nebylo málo. Jen jedna vitrínka byla zatím prázdná.
Anita: (vychází z kuchyně s tácem na kterém nese 3 hrnky kávy)....Když se budete hodně dlouho dívat, začnete v ní vidět zlatou medaili....(pousměje se)
Ivo:Jsi dobrá.To se musí nechat.
Anita: No, tak dobrá zase ne.
Jirka: Takže pojedeš na mistrák?
Anita: Když se dostanu do výběru tak ano....(kývne na oba dva chlapce, aby ji následovali)
V moderně zařízeném obýváku, se všichni tři usadí kolem stolku, kam Anita položí tác s hrnky kávy . Zadívá se na oba kluky a v očích se jí zalesknou slzy. Je na čase vyjít s pravdou ven. Ale neví jak. Jak jim tak nějak šetrně oznámit, že Dita už není. Že je mrtvá a že už jí nebylo pomoci.Zvlášť , když na Jirkovi je vidět, že o ni má opravdu vážný zájem.
Anita: Tak, přejděme k věci. Proč jsem vás sem vlastně dneska večer pozvala, ale problém je, že nevím jak začít. Jak říct něco co není zrovna nejlepší zprávou. Sama se s tím snažím smířit už od rána, kdy jsem se tuhle zlou a smutnou zprávu dozvěděla. A teď je na mě, abych tu zprávu předala vám. Neříká se mi to lehce. No, ono taky, komu by se tohle taky říkalo lehce. Mám pro vás bohužel hodně špatnou zprávu. A obzvlášť pro tebe Jirko...
Jirka: Děsíš mě.
Anita: Děsivé to taky je. Dita...(zhluboka se nadechne, aby v sobě zadusila další nával pláče)
Jirka: Stalo se jí něco ?
Anita: Dita je mrtvá Jirko. Je mrtvá...(rozpláče se úplně)
Jirka: Teďsi ze mě děláš srandu, že jo ?
Anita: A vypadám snad tak, že bych se u toho smála?!
Jirka: Ne, to ne.
Anita: Je to hrozné, smutné a já ne vím jaké ještě všeljaké, ale je to tak. Dozvěděla jsem se to dneska ráno na stadionu. Přišel nám to oznámit její trenér.
Jirka: Co se jí proboha stalo?
Anita: Podle toho co nám řekl Honza ji včera večer po cestě domů srazilo auto. A bohužel tak nešťastně, že už jí nebylo pomoci. Zemřela na následky zranění ihned, na místě.
I na klukách je vidět, že se jim slzy derou do očí. A Jirkovi obzvlášť. Měl Ditu rád. Včerejšího večera spolu žačali to, co se nazývá vztah. A myslel to opravdu vážně. Ale místo krásných chvil které s ní chtěl prožít se dozvídá,že z toho už nic nebude. Jejich tichou chvilku, kdy všem třem po tvářích tečou slzy a ani jeden neví co říct a ani k tomu nemá v tuhle chvíli dost sil a odvahy, protože by nepřemohl ještě silnější pláč který každého z nich pomalu stále víc ovládá přeruší zvonění Jirkova telefonu.
Jirka: (přijme hovor a snaží se mluvit klidně, jako by se nic nedělo) ...Ahoj Pavle
To je to jediné co Ivo a Anita zaslechnou, protože Jirka hned zmizí z obýváku do haly a pro jistotu za sebou zavře dveře, aby nebylo slyšet o čem s Pavlem mluví. Po chvilce se vrací zpět do obýváku.
Jirka: (zadívá se na Anitu) Moc mě to mrzí , ale budeme muset odjet.
Anita: Nechcete odvézt?
Jirka: Ne, to je dobrý. Zavoláme si taxíka.
Anita: Zaplatím ho.
Jirka: Ne, to... to nemůžeme přijmout.
Anita: Jen berte. Peníze jsou to, co mi opravdu nechybí. Je tu však někdo kdo mi chybí. Někdo koho mi ani ty peníze nenahradí. Ale já mu nechybím. Dala bych cokoli za to, aby tu teď byl, abych se mohla schoulit do jeho krásně uklidňující náruče, abych mohla cítit jeho objetí na svém těle, takové to láskyplné, podpůrné, které by mi dodalo alespoň trochu radosti a štěstí. Ale on o to zřejmě vůbec nestojí. Miluju ho, ale jemu jsem úplně volná. Raději se mi vyhýbá. Utíká přede mnou.
Ivo: Nemáme tu s tebou zůstat?
Anita: Ne. Nemůžu vám přece kazit večerní plány. Už takhle jsem vám ten večer pokazila až dost. A pak, Pavel vás určitě potřebuje víc než já. Jinak by nevolal.
Jirka: Ale to se dá klidně odložit. To může počkat i do zítra.
Anita: Jste hodní. Budu moc ráda, když zůstanete. Teda jestli vám to opravdu nevadí.
Jirka s Ivošem shodně zavrtí hlavami na důkaz toho, že jim noc strávená v jejím domě nevadí a Jirka ihned telefonicky uvědomí Pavla o náhlé změně plánu a domluví si s ním sraz na zítřek.
Anita: Děkuju. Jste hodní, že jste zůstali.
Ivo: To nestojí za řeč.
Anita: Mám pro vás návrh. Ráda bych se vám nějak odvděčila a tak vás tímto zvu na mistrovství republiky v krasobruslení které se koná za dva týdny v Praze. O ubytování a další nějaké výdaje se postarám já. Tak co, platí?
Ivo a Jirka shodně kývnou hlavou.
Anita: Apokud máte nějaké známé, nějaké kamarádky co tomuhle sportu fandí, vezměte si každý nějakou sebou.
Jirka: A co kamarád?
Anita: Tím myslíš Pavla?
Jirka: Ano.
Anita: No, s tím tak nějak počítám, že pojede s váma.

Další den

Anita se probouzí pozdě dopoledne. V kuchyni na stole nachází papírek se vzkazem. Je to odpověď od kluků kteří museli odjet brzy ráno. Stojí na něm, že kluci děkují za všechno i za peníze které jim tam nechala na výdaje a že zbytek těch peněz poctivě vrátí.Anita ani ve snu nepomyslela na to, že by z těch peněz někdy chtěla něco vrátit. Byla ráda, že tam s ní kluci zůstali, že včerejší večer nemusela trávit sama nebo ve společnosti Filipa kterého začínala čím dál víc nenávidět. Jen společnost jednoho člověka jí chyběla ze dne na den víc a víc. Jenomže pro ni byl takřka nedostupný. Nemohla ho nijak kontaktovat, jeho bydliště taky neznala a jak bylo podle jeho včerejšího chování zřejmé tak se jí snaží vyhýbat. Věděl, že tam za klukama přijede a odešel ještě před dřív než se tam stihla objevit. I když nechávala mu přece kontakt na sebe. Mohl se ozvat, ale neudělal to. Anita si záčíná být téměř jistá i tím, že se na ten papírek s číslem ani nepodíval. Ale i kdyby se na něj nepodíval, viděl ho někdo jiný. Anitina naděje na to, že by to s Pavlem dospělo výš než teď, je stále mizivá. Z jejích myšlenek vedoucích k Pavlovi ji vyruší domovní zvonek. Jde tedy otevřít. Za dveřmi nenechází nikoho jiného než Filipa.
Anita: Co tady chceš?!
Filip: Tvá uvítání bývala milejší.
Anita: Nepamatuju si, že bych tě zvala.
Filip: A jak bys taky mohla, když si sem zveš jiné. No, asi lepší společnost.
Anita: Jak víš, že tu byli?
Filip: Zastavil jsem se tu . Včera večer. Chtěl jsem se jen zeptat jestli něco nepotřebuješ. Když jsi nebyla doma, rozhodl jsem se chvíli počkat. A pak jsi přijela. I s nima.
Anita: Špehuješ mě snad ?!
Filip: Mám k tomu snad důvod?
Anita: To je na tobě?
Filip: Nepozveš mě dál ?
Anita: Ne! Náš rozhovor nebude zase tak dlouhý, aby stálo za to tě zvát dovnitř.
Filip: Ty tam někoho máš?
Anita: Nemám.
Filip: Tak proč teda potom nemůžu dovnitř?
Anita: Protože nechci! Protože nemám náladu, protože jediné co chci je,abys řekl co chceš a vypadnul!
Filip: Jen jsem ti přišel říct, že zítra se koná takové menší rozloučení s Ditou. Je to v té restauraci hned vedle stadionu. Je to taková vzpomínková akce. Roman říkal, že mu nebereš telefony a tak.....
Anita: Tak jsi se obětoval, že mi to vzkážeš. No, svou oběť jsi přinesl, já o tom vím a samozřejmě, že přijdu.
Filip: Mám tě vyzvednout?
Anita: Nemusíš se namáhat. Dostanu se tam i bez tvé pomoci.
Filip: No, jak myslíš. Tak zítra v šest.
Anita za ním zabouchne dveře. Jeho návštěva jí opravdu na náladě nepřidala. Ani na ten zítřejší večírek se jí nechtělo.Ale tam musela. Bylo by blbé, aby vynechala uctění památky své nejlepší kamarádky.Ale samotné se jí tam moc nechtělo. A s Filipem už vůbec ne. Věděla o vhodném doprovodu, jenomže ten se choval jako by neexistovala. I kdyby mu poslala pozvánku tak už teď věděla, že by nepřišel, že tohle prostě nemůže nikdy vyjít. Ona je pro něj nedostupná, protože je bohatá a on je pro ni nedostupný, protože je chudý a v palici si tvrdohlavě myslí, že by ho proto nechtěla. Ale i tak měla pořád v hlavě myšlenku na to, že to nějak musí jít a že tohle nemůže být ten zásadní problém, proč o ni nemá zájem. Že v tom musí být něco jiného. Možná úspěch? Faktem je, že Anita je o dost úspěšnější než Pavel a taky slavnější. A možná ta sláva by mohl být ten kámen úrazu. Ale Anita to nehodlala vzdát. Tak jako ve sportu šla za svým cílem, tak ani v tomhle nepoleví, i když moc dobře ví, že tohle bude o dost těžší boj než závody v krasobruslení. A že bude možná muset překonat hodně překážek, aby se k tomu cíli jménem Pavel dostala. A ona v sobě sebere všechen zbytek sil které ještě má, aby bojovala a vyhrála. Z přemýšlení nad další taktikou boje ji opět vyruší telefon. Už se nadechuje, aby mohla zpražit toho, kdo je na druhém konci, protože si byla jistá, že je to opět Filip. Ale tentokrát to on nebyl. Byla to Ditina matka. Pozvala Anitu na kávu a převzít parte. Anita přislíbila, že ihned vyjede a jak slíbila tak také učinila. Rychle se oblékla, upravila a vyrazila. Dveře Ditina domu jí přišla otevřít její matka. Bylo vidět, že za poslední hodiny toho víc probrečela než naspala, ale tak v takovéto situaci by se nejspíš každý rodič choval stejně. Anitě se při pohledu na ni vedraly slzy do očí. Vzpomínka na to jak ona prožívala smrt svých rodičů, jak jim mávala u letadla a maminka jí slibovala, že za týden se vrátí a jako pokaždé jí něco pěkného přiveze. Místo jejích rodičů se, ale po týdnu ve dveřích objevil policista a oznámil jí tu hroznou a smutnou zprávu, že mámu a tátu už nikdy neuvidí.
Anita: (podá Ditině matce ruku a obejme ji)... Upřímnou soustrast.
Anita tuto ženu brala jako svou tetu. Po smrti rodičů si ji právě tito lidé vzali k sobě a moc dobře se o ni starali. Až do té doby než byla naplněna vůle soudu a taky závěti, kde její rodiče chtěli, aby Anitu vychovávali Filipovi rodiče. V nich viděli nejlepší výchovu pro jejich dceru, ale ukázalo se, že to byl spíš pravý opak. Pro Anitu se stalo žití v této rodině doslova peklem. A i když se ať už Ditini rodiče, nebo Anitini vlastní příbuzní snažili závěť napadnout, když vyšlo najevo jak Filipova rodina s Anitou zachází, nepodařilo se. Všechny pokusy o odejmutí Anity z této rodiny byly neúspěšné. A tak Anita celých 6 let, než nabyla plnoletosti a mohla převzít majetek který jí rodiče zanechali do svých rukou, trpěla v rodině Hoškových. Ditina matka odvedla Anitu do kuchyně kde seděl u stolu i Ditin otec. Vypadal podobně jako její matka. A nebylo se čemu divit. Anita byla u Ditiných rodičů skoro celý den. Bylo vidět, že byli rádi, že přijala jejich pozvání zdržet se o něco déle, než jen na kávu. Když k večeru odjížděla, Ditina matka jí vtiskla do ruky několik natištěných parte, aby je rozdala známým a jedno aby zavezla i na stadion kde obě působily jako krasobruslařky. Anitina první cesta od Ditiných rodičů vedla přímo na stadion kde nechala parte na vrátnici a potom se vydala rovnou za klukama do hospody. V tuhle dobu tam už podle jí dostupných informací většinou bývali. Zaparkovala auto jen tak ledabyle, hned před hospodou, protože nečekala, že by se tam zdržela dýl než bylo nezbytně nutné. Našla tam však jen Jirku a Ivoše.Pavel tam nebyl a podle kluků tam ten večer ještě vůbec nebyl. Anita dala klukům parte a chtěla odejít, ale nakonec se nechala od Jirky přemluvit, aby tam s nimi chvíli zůstala. To pozvání jí přišlo docela vhod. Po dnešním dni byla ráda, že není večer sama doma. Po chvíli do hospody přichází Pavel a není sám. Vede sebou dívku na první pohled docela sympatickou, ale styl jakým ji vede naznačuje, že pro Anitu to bude sokyně a že bude jen na ní jesti vyhraje nebo ne. A Anita i přes to všechno co právě prožívá chce bojovat a zvítězit. Ta dívka byla sice pohledná a sympatická, ale Anitě nesahala ani po kotníky a Anita si to moc dobře uvědomovala.
Pavel: Kdo k sakru zaparkoval před hospodou tak prasecky? Rovnou do dveří si to svoje fáro zaparkovat nechtěl?!
Ivo: Jaký auto myslíš?
Pavel: (sjede pohledem Anitu) ...Myslím to nablejskaný Hyundai co málem parkuje čumákem ve dveřích do hospody!
Anita: Jestli ti tam tolik vadí tak ho klidně přeparkuju na místo kde ti vadit nebude! A sama sebe taky!
Pavel: Kvůli nám odjíždět nemusíš.
Anita: To je dobrý. Stejně jsem tu jen na skok. Jen jsem tady klukům něco přivezla. A tobě vlastně taky. A zdržela jsem se tu dýl než jsem plánovala... (podá Pavlovi parte)
Pavel se zadívá nejdříve na papír a při čtení textu na něm vyvalí rovnou oči, nejdřív na ten papír a potom i na Anitu.
Anita: Jestli mi chceš říct, že to je špatnej vtip tak tě můžu ujistit, že je to pravda.
Pavel: Co...co se jí proboha stalo?
Anita: Měla nehodu. Po cestě odsud ji srazilo auto. Byla na místě mrtvá.
Pavel: (podá Anitě ruku)...Upřímnou soustrast. Tobě i její rodině.
Lenka: (Též podá Anitě ruku)...Ode mě to samé
Anita: Děkuju. Její rodině to vyřídím.
Lenka: (Změří si Anitu pohledem)... Tebe odněkud znám.
Anita: To je možný. Moje tvář je poměrně známá.
Lenka: Už jsem tě někde viděla. Jen si nemůžu vzpomenout kde.
Anita: Jo, i to by mohlo být možné. Moje tvář občas zdobí stránky novin a časopisů.
Lenka: Jak že se jmenuješ?
Anita: Anita Štrajtová jméno mé.
Lenka: Děkuju.
Anita: Snad ti to pomohlo v tom, aby sis vzpomněla, ale já už se to nedozvím. Co jsem chtěla říct jsem řekla, co jsem měla předat jsem předala, vaše kondolence rodině vyřídím a teď už musím opravdu jít.
Jirka: Zůstaň ještě chvíli.
Anita: Ráda bych, ale zítra mě čeká jeden z těch snobských večírků, které tak nesnáším. Vůbec se mi tam nechce, ale bohužel musím. Je to na uctění Ditiny památky...(zadívá se na Jirku a Ivoše) A vi jste zváni také. Je to v restauraci hned vedle stadionu od 17:00.
Jirka: Přijdeme rádi.
Ivo: A Pavel s námi nejde? Když už tak bychom měli jít všichni.
Anita: Tomu přece snobárna nevoní. Tak proč by tam chodil?
Pavel: Já přijdu.
Anita: Fajn.
Lenka: Už vím...(rozsekne svou větou blížící se slovní potyčku mezi Pavlem a Anitou)...Ty jsi ta krasobruslařka. Ta co vyhrála poslední mistrovství Evropy a po dlouhý době dovezla do Čech tenhle titul.
Anita: No, tak už jste se o mě zase něco dozvěděli, tak můžu jít konečně přeparkovat to svoje snobský autíčko někam jinam...(zadívá se na Pavla naštvaně)...Kde nebude nikomu vadit...(nechá na stole peníze za útratu a odchází z hospody)

Dnešní večer se Pavel dozvěděl dvě docela zásadní věci a důležité věci z Anitina života. Znal celé její jméno a Lence se podařilo odtajnit i to, čím se Anita živí. A pokud Pavel není úplně zabedněnej , tak mu jistojistě muselo dojít, že to auto které viděl před hospodou má koupené za těžce vydělané peníze. Že ona není z těch rozmazlených bohatých holek. Dům který zdědila po rodičích a luxusně zrekonstruovala, Pavel ještě neviděl a v dohledné době ani neuvidí. Jestli vůbec, protože ta slečna co tam s ní byl nevypadala jen na něco chvilkového. Anitě se znovu draly slzy do očí. Během dvou dnů přišla o kamarádku a o iluze které ji držely nad vodou. Jediný pohon pro ni byl nadcházející republikový šampionát, kde může alespoň něco dokázat a posunout se zas o něco blíž ke svému vysněnému cíli. Alespoň tohle se může povést, když už nic jiného. A tuhle šanci rozhodně promarnit nehodlá. Na tuhle šanci čeká celý svůj dosavadní život. Bude se teď muset hodně snažit a dohnat ty dny které ztratila díky této smutné události. Přes slzy v očích už pomalu nevidí na cestu, ale v tuhle chvíli nemůže zastavit. Konečně vyjede z centra a zajede ke krajnici kde může alespoň na chvíli zastavit a trochu se uklidnit, aby byla schopná dojet domů.Když konečně po cestě která jí zabrala snad jednou tolik času než jindy přijíždí k domu, zahlédne před brankou postávající postavu. Malinko přibrzdí, aby dokázala postavu alespoň částečně identifikovat. A podle dojmu z toho co je schopna vidět, je tou postavou před brankou Pavel. Když dojede až k domu pozná, že její intuice se opravdu nemýlila. Ta osoba stojící před domem je opravdu Pavel. Anita vystoupí z auta a jde rovnou k němu.

Neboj se, Pavle - část 2

25. června 2013 v 17:48 | Trishka |  Jiné příběhy
Anita: Měla, neměla. Je to jedno.
Filip: Převléknu se a odvezu tě.
Anita: Nemusíš. Nepotřebuju tvoji péči. Ani tvoji, ani nikoho jiného!
Filip: Jak chceš, ale kdybys něco potřebovala....
Anita: Tak ty budeš ten poslední komu budu volat.... (zabouchne dveře šatny)
Anita i přes všechny pocity smutku, bolesti a viny v sobě objevuje další pocit. Je to pocit už úplné nenávisti k Filipovi. Po včerejším večeru jí začíná být ještě odpornější, než kdy předtím. Za to při každé myšlence na Pavla, na toho pro ní záhadného muže, ji polévá takový zvláštně krásný hřejivý pocit. Už jen vzpomínka na něj, na jeho tvář, ten upřený pohled, kterým ji celý večer sledoval a který měl možná říct něco víc než řečeno bylo, úsměv a v poslední řadě i ten krátký rozhovor, který nezněl zrovna moc přátelsky a vůbec se neslučoval s tím co říkal jeho pohled, jí alespoň malinko zlepšuje náladu a dává jí určitou sílu, aby se chtěla a mohla snažit, zvládat celou tuhle situaci tak nějak alespoň malinko normálně a nemít nutkání udělat nějakou nedospělou a pubertální pitomost. Jen co přijde domů, její cesta míří rovnou do koupelny, kde stráví poměrně dlouhou dobu pod sprchou. Jako by snad ze sebe chtěla smýt tohle všechno jako špínu a nechat to prostě odplavat do kanalizace a vylézt a najít všechno zase jako dřív. Ale jako dřív už to nikdy nebude. Ditinu nehodu nesmyje nic. Pod alespoň mírně uklidňujícím proudem vody si opět vzpomene na Pavla, a i když se znovu snaží přemoct další nával pláče, pousměje se a znovu v ní zavládne ten krásný a hřejivý pocit. Vyruší ji až zvuk domovního zvonku. Rychle na sebe oblékne župan a jde otevřít. Za dveřmi k jejímu zklamání stojí Filip.
Anita: Co tady děláš?
Filip: To mě ani nepustíš dovnitř?
Anita: Ne!
Filip: Jo. Fajn. Jen, chtěl jsem se ujistit, že jsi v pořádku.
Anita: Tak o tom už ses ujistil. Tak můžeš zase jít.
Filip: Co je s tebou? Nepozveš mě dál, pomoc odmítáš.
Anita: Má kamarádka je mrtvá teprve pár hodin. Nedošlo ti třeba, že chci být sama?!Že v tuhle dobu nestojím o žádnou společnost!
Filip: A hlavně o tu moji co?
Anita: Vypadni! ..(zakřičí) ...Vypadni! ...(prudce zabouchne domovní dveře)
Filip je zmatený. Neví k čemu má tohle Anitino chladné, odtažité a náladové chování přirovnat.Dita byla její kamarádkou, byla někým hodně blízkým. Člověkem bližším než byl on sám.Miloval ji. Miloval ji už od dětství a papír který jejich rodiče sepsali a podepsali, jen proto, že věděli, že ji má rád a chtěli, aby jejich vůle byla naplněna, mu v posledních letech hodně pomohl. A v tuhle dobu byla snad pro něj ještě důležitější, než kdy před tím. V tuhle chvíli se pro něj stalo nejdůležitějším být s ní, pomoct jí, podpořit ji.Ale jak to mohl udělat, když Anita mu to z nějakého jemu neznámého důvodu nedovolila. Ani na chvilku však nepomyslel, že za celým tímhle chováním může stát třetí osoba. Někdo kdo by v budoucnu mohl nahradit nejen jeho, ale i Ditu.Někdo kdo má v sobě ten dar, že dokáže sám nahradit dva lidi.Pro Anitu takový ten přítel k nezaplacení. A pro Anitu Pavel opradvu někým takovým byl. I když ho znala jen krátce a nevěděla co bude dál, tak už jen to pomyšlení na něj, na jeho objetí, které by si teď tak moc přála, jí dodávalo alespoň trochu té lepší nálady a dokázalo jí alespoň na chvilku vykouzlit úsměv na tváři.

Pozdě odpoledne
Anita nasedá do auta a jede do oné hospody, kde strávila dlouhý včerejší večer, a kde poznala Pavla. Člověka jež jí tak moc učaroval, že jen vzpomínka na něj byla málo.Musela ho alespoň vidět. Víc ani tak nějak nemohla očekávat a ani nečekala. Zaparkuje před hospodou, vystoupí z auta a vejde dovnitř. Rozhlédne se kolem sebe, ale kluky nikde nevidí. Jde tedy k baru. Od číšníka by snad nějaké informace mohla získat. Teda pokud tu pánové minulý večer nebyli poprvé, stejně jako ona.
Číšník: Máte přání?
Anita: Přání ani tak ne, ale spíš dotaz. Znáte ty mladíky, co tu včera s námi seděli?
Číšník: No, nějak moc osobně je neznám, ale chodí sem pravidelně každý večer.
Anita: Aha.
Číšník: Můžete tu na ně počkat. Určitě brzy přijdou. Rád vám zpříjemním čekání svou společností.
Anita: Ne to...to je dobré. Víte, nemám moc času.
Číšník: Je mi líto, že vám nemůžu pomoct.
Anita: Pomoct mi můžete. Půjčítě mi papír a tužku? Prosím...
Číšník: Velmi rád...(s úsměvem položí před Anitu papírek a tužku)
Anita na něj napíše své jméno a telefonní číslo a přeloží ho.
Anita: Mohu mít ještě jednu prosbu?
Číšní: Vy slečno, vy můžete mít třeba tři.... (uculí se na Anitu)
Anita: Jedna splněná mi úplně stačí....(oplatí mu úsměv) Dejte prosím tohle tomu klukovi co tady s námi včera seděl. Měl na sobě černé upnuté tričko...
Číšník: Můžete se spolehnout... (znovu se na Anitu mile usměje) Jen co se tu objeví, hned mu ten vzkaz předám.
Anita: Děkuji....(oplatí mu milý úsměv) Jste hodný.
Číšník: Pro vás slečno, udělám cokoli a rád
Anita: Moc děkuji. Ale tohle mi bude úplně stačit. (odchází z hospody a odjíždí zpět domů)
Všichni tři kluci se objevili v hospodě asi tak půl hodiny po jejím odjezdu. Číšník který jim nese pivo a nezapomněl na to co Anitě slíbil, jemně poklepe Pavlovi na rameno, aby si získal jeho pozornost a mohl mu předat papírek který mu tam Anita nechala.
Čísník: Byla tady ta holka ze včerejška. A něco tu pro tebe nechala. (položí Pavlovi na ruku papírek)
Ivo: Ale která? Včera tu byly dvě.
Číšník. Ta co odešla dřív. Byla tu před chvílí. Přijela sem v nablejskaným auťáku. Asi je to nějaká bohatá slečinka, protože to nebylo jen tak nějaký levný fáro, nebo nějaká ojetina z bazaru.Typuju, že takovej milion do toho auťáku vrazila. Říkal jsem jí, že na vás může počkat, ale nechtěla... Byla taková divná... taková hodně divná...(odchází od stolu)
Jirka: No pánové, já přímo čumím. Holka v nablejskaným auťáku. A hledala zrovna nás.
Ivo: Spíš jeho...(kývne hlavou směrem k Pavlovi)
Pavel se mezitím podívá na papírek, co tam je vlastně napsáno. Ono to tam ani tak moc zas nebylo, ale důležité to bylo.Na papírku najde napsáno Anitino jméno a telefonní číslo a pod tím velký a výrazný nápis " ZAVOLEJ". Pavel papírek zmačká a hodí do popelníku, který leží na stole a odchází od stolu. Jirka využije jeho nepřítomnosti, vyndá z popelníku papírek, rozbalí ho a rychle si opíše Anitino telefonní číslo, nic jiného tam taky napsáno není, do svého mobilu. Potom papírek zase rychle zmačká a položí ho zpátky do popelníku. Po chvilce se Pavel vrací zpět ke stolu.
Jirka: Hele, co bylo na tom papírku? Jsem koukal, že tě to nějak sebralo.
Pavel: Nic důležitého. Teda alespoň pro mě.
Ivo: Nebuď lama a řekni nám to. Mi se ti smát nebudeme.
Pavel: Nechápu proč, ale nechala mi tu svoje telefonní číslo.
Jirka: (zašklebí se) Ááá...Pavlovi svítí zelená....he he he
Pavel: Ne! Červená!
Jirka: Červenej seš leda ty sám.
Pavel: Má přítele. Včera tu pro ni byl. Chtěl ji odsud odvézt.
Ivo: A zabránil jsi mu aspoň?
Pavel: No, když jsem viděl jak se ji snaží násilím narvat do toho svýho snobskýho fára, tak jsem to nemohl nechat jen tak.
Jirka: A dál ?
Pavel: Dál nevím. Odešel jsem .
Ivo: Ty seš fakt blbá lama. Taková hezká ženská a ty ji necháš utýct.
Pavel: Ona není holka pro mě.
Jirka: To není na začátku žádná.
Pavel: Co jí můžu nabídnout? Nemám ani vilu, ani luxusní fáro, ani miliony.Nemám nic. Nemůžu jí dát to, na co je zvyklá.
Jirka: Můžeš jí dát sám sebe.
Pavel: Tak to jí fakt složím k nohám poklad... (ušklíbne se)
Jirka: Pokud se o tebe zajímala, tak jí asi musí bejt jedno, jestli seš chudej nebo bohatej. Zajímalo ji tvoje já. Po tom jde a šla. Ne po penězích.
Pavel: Jen samý kecy.
Ivo: Ty máš kecy. Bejt tebou vezmu ten papírek, opíšu to číslo a zavolám jí.
Jirka: Než ti ji vezme někdo jinej.
Pavel: Ten někdo jinej už ji dostal. A jestli po ní tak prahneš, tak jí klidně zavolej sám.
Jirka: Já nemůžu. To číslo je určený tobě.
Pavel: Klidně jí zavolej.
Jirka: No, jak chceš....(Vezme papírek z popelníku a z něj opíše do telefonu číslo a spustí volání)

U Anity

Anita jako už dnes poněkolikáté za večer nadšeně běží k telefonu. Při každém minulém zazvonění telefonu se na displeji objevilo místo neznámého čísla, které by mohlo patřit Pavlovi jen Filipovo jméno.Teď však na displeji svítí jen číslo. Anita hovor přijme.
Anita: Štrajtová.
Na druhém konci se ozve mužský hlas, podle kterého se za chvíli dozví, že ten dotyčný na druhém konci není Pavel jak čekala, ale Jirka.
Jirka: Ahoj. Tady Jirka. Doufám, že si na mě vzpomínáš.
Anita: Jistě, že vzpomínám.
Jirka: Máš tam kámošku?
Anita: (snaží se zadržet nával pláče) Dita, ona....není tu.... (urychlí odpověď, aby nebylo poznat, že tón jejího hlasu se v tu chvíli změnil)
Jirka: Tak pro ni zajeď a přijeďte sem.
Anita: Já přijedu, ale sama.
Jirka: A proč ne i s ní?
Anita: Neptej se. Promluvíme si o tom později a osobně. Tohle se nedá řešit jen tak, po telefonu. Zastavím se pro vás. ..(ukončí hovor a znovu ji přepadne nával pláče)
Anitu čeká další nepříjemný rozhovor. Podle Jirkovy otázky bylo jasné, že on a ani jeho kamarádi nemají ani ponětí o tom co se včera večer stalo. A co stálo Ditu život. Rychle se oblékne, nasedne do svého Hyundai Santa-Fe a vyrazí na cestu k hospodě. Přes slzy skoro nevidí na cestu. Až když zaparkuje před hospodou se jakžtakž uklidní. Zamkne auto a jde dovnitř. Kluci už na ni od stolu mávají, ale jsou jen dva. Je to právě Pavel, který jim u toho stolu chybí. Anita dojde až ke stolu, ale neposadí se. Jen si mlčky kluky prohlíží.
Jirka: Ahoj...(usměje se na ni)....A kde je Dita. Proč jsi ji nechtěla vzít sebou?
Anitu v tu chvíli znovu přepadne nával pláče. Je to ještě moc čerstvé, než aby o tom mohla v klidu mluvit. Dita ještě není mrtvá ani 24 hodin. Snaží se to téma alespoň na chvilku zamluvit. Oddálit debatu o Ditě, až do doby než budou někde mimo tenhle veřejný lokál.
Anita: A Pavel?
Ivo: Ten odešel. Je to tak 15 minut.
Anita: Takže to znamená, že mě tady nechtěl potkat.
Oba kluci jen pokrčí rameny.
Anita: Tak asi odsud vypadnem, ne?
Jirka: A nemůžeme se za Ditou alespoň zastavit? Celý den jí volám. Chtěl bych být s ní, alespoň chvilku, a aspoň jednou za dnešek ji políbit. Ale její telefon je stále nedostupný.
Na Anitu znovu přijde nával pláče. Otočí se na podpatku a rychle zmizí ven z hospody a snaží se zhluboka dýchat a rozdýchat ten nával pláče, který se jí snaží pohltit. Kluci se objeví před hospodou pár minut po ní.
Jirka: Jsi v pohodě?
Anita: Teď už ano...(Vede oba kluky k autu)
Když oba pánové uvidí před sebou její stříbrné Hyundai Santa-Fe, zůstanou stát s otevřenými pusami. Pod pojmem fáro si pro ženu představovali trochu něco jiného. Anita kluky vyzve, aby nastoupili a sama usedne za volant.
Jirka: (promluví k Ivošovi) Příště zavři hubu, když se divíš...hi hi hi
Ivo: Však ty jsi tu chlebárnu měl taky dokořán. Div sis nevyvrátil panty....(zazubí se na kamaráda)
Oba kluci konečně nastoupí a Anita se rozjede. V autě panuje celkem klidná atmosféra, až na pár vyjímek, kdy se kluci mezi sebou slovně pošťuchují. Anita je ráda, že cesta probíhá zatím v klidu, a že Jirka se nezmiňuje o Ditě, protože další otázku na téma její kamarádka by už asi nesnesla. Ale co ji v tu chvíli zajímá víc je Pavel. Podle jeho dnešního chování usuzuje, že se s ní Pavel asi zrovna dvakrát vidět nechce.
Anita: On se se mnou asi vidět nechce, že ?
Jirka: (v tu chvíli mu zamrzne úsměv na tváři. Zadívá se před sebe na ubíhající silnici a přemýšlí jak odpovědět. Jak říct co si myslí a co je zjevné tak, aby to Anitu ještě víc neranilo) No, on...Pavel...prostě....On má pravdu. Má pravdu v tom, že na tebe nemá, že ti nemůže dát to, co ty k životu potřebuješ a děsně ho to žere. On je obyčejný kluk, který dělá na živost a v poslední době o práci moc nezavadí. A i na holky má v životě velkou smůlu.On je hezkej chlap, ale pro holky nějak neviditelnej. Je mu 24 a ještě nikdy neměl holku. A pak mu najednou do života vtrhneš ty a uděláš mu něm pořádněj bordel.
Anita: Nevím, jestli to nebylo naopak.
Jirka: A ty už prej stejně někoho máš.
Anita: Spíš měla jsem.
Jirka: Takže ten kluk, co ho Pavel včera viděl...
Anita: To byl sice můj přítel, ale nikdy to mezi námi nijak moc neklapalo. Možná proto, že to byl vztah z lásky a rozumu. V jeho případě z lásky, v mém z rozumu. Prostě jsem udělala jen to, co bylo na papíře dáno. Ale to je na dlouhý povídání. A pak se objevil Pavel.
Jirka: Takže s ním nechodíš?
Anita: Ne. Ale on to ještě neví.
Jirka: Hele promiň, že jsem na tebe vyrukoval s těma otázkama o Ditě. Netušil jsem jak je situace vážná...(vyrukuje opět s citlivým tématem)
Anita: Je vážnější než si dokážeš představit.
V tu chvíli musí zajet ke krajnici, kde na chvilku zastaví. Oči se jí znovu zalévají slzami. Musí se malinko uklidnit, aby zvládla jet dál.
Jirka: Jsi v pohodě?
Anita:A vypadám snad tak?
Jirka: Nechceš se na chvíli vyměnit?
Anita: Ne, to je dobrý. Zvládnu to. A navíc, už jsi pil, takže tě za volant stejně nemůžu pustit.
Jirka: No, jak myslíš.

Anita: Jestli chceš abychom dojeli,tak už se prosím na ni neptej. Všechno co chceš vědět se dozvíš, ale jinde, v klidu.

Kristina Bach - Davon stirbt man nicht

25. června 2013 v 15:17 Texty písní - K
Erzähl ihr keine Märchen,
ich weis jetzt wer sie ist,
die schlange soll hier neu sein,
die du angeblich liebst,
und sie knallt in unser Leben,
sie zerstört was uns gehört,
seid dem fällt kalter Regen,in mein herz

Davon stirbt man nicht.
nur ein kleines bisschen verliebt in dich,
so ein blöder schmerz geht doch an mir vorbei.
Ich wünsch dir sehr viel spaß mit ihr

Davon stirbt man nicht,
ich treib im eismeer und kein land in sicht,
doch irgendwie komm ich daraus,
ich halt das aus,weis nur nicht wie
Davon stirbt man nicht,

Ich glaubte jede lüge,ich wollte dich nicht verlieren
als ich dich damals anrief,lag sie schon neben dir,
völlig blind aus lauter liebe,
und ein teil wird mit dir gehen,
doch ich geb mich nicht auf,
du wirst schon sehen

Davon stirbt man nicht
nur ein kleines bisschen verliebt in dich,
so ein blöder schmerz geht doch an mir vorbei.
Ich wünsch dir sehr viel spaß mit ihr

Davon stirbt man nicht,
ich treib im eismeer und kein land in sicht,
doch irgendwie komm ich daraus,
ich halt das aus.

Davon stirbt man nicht
doch irgendwie komm ich daraus,
weis nur nicht wie

Davon stirbt man nicht


Neboj se, Pavle - část 1

24. června 2013 v 21:09 | Trishka |  Jiné příběhy
Padla šestá hodina večerní a Anita se svojí kamarádkou Ditou vcházejí do jedné z hospod, které jejich rodné město nabízí. Anita, která za svých 21 let života viděla hospodu jen zvenku z ulice, zůstane nehnutě stát, už jen co překročí práh, který dělí ulici a vnitřek hospody.Poprvé vidí na vlastní oči to, co doposud znala jen z televizních serálů. Dita která je v tomhle malinko zběhlejší ji vezme za ruku a táhne k prvnímu volnému stolu. Usadí se a Dita začne studovat nápojový lístek. Mírně vyděšená Anita se rozhlíží kolem sebe a neujde jí pohled mladíka, který je nejspíš po očku sleduje, protože zabodne svůj pohled na půllitr piva přesně v tom momentě, kdy Anitin zrak zamíří na jejich stůl...
Dita: (konečně přestane studovat nápojový lístek) Tak čím bychom započaly naši oslavu?
Anita: My něco slavíme?
Dita: Mistrák. Podíváš se taky někam ven. Ale pořádně ven.
Anita: Jo, ale abych mohla jet, tak se tam musím nejdřív dostat.
Dita: Ty se tam dostaneš. O tom nepochybuj.
Anita: S mým štestím o tom silně pochybuju.
Ke stolu přichází číšník a přinese oběma dívkám lahev šampaňského a postaví ji na stůl i se dvouma skleničkama...
Dita: Tak, bublinky jsou tady....(uculí se )
Anita: To jako alkohol?
Dita: No, rychlý špunty to určitě nejsou.
Anita si nejistě zhlíží lahev. Ještě nikdy v životě alkohol nepila.
Dita: Co na to koukáš jak husa na flašku?
Anita: Já jen... Ještě nikdy jsem se alkoholu nenapila.
Dita: To myslíš jako vážně?
Anita: Ano
Mladíci u vedlejšího stolu se poťouchle usmívají.Anitino přiznání, že poprvé v životě pije alkohol jim přišlo mírně zábavné...
Dita: (ukáže pohledem na stůl kluků hned vedle nich) Podívej ty abstinente. I ti kluci se ti smějou.
Anita: Taky jsou pěkně zdemolovaný.
Dita: To ty budeš taky....(zazubí se)
Anita: No, poteš koště. Vypadat jako oni, fakt úžasná představa.
Dita: A napij se už. Ať je s tebou taky nějaká zábava.
Anita pomalu upije ze sklenky. Na první ochutnání je ten šampus trochu trpký, ale když se napije podruhé, tak už to chutná jinak.
Dita: No vidíš, že to není zase tak zlý. Taky je to vlastně taková limonáda.
Anita: Ale trochu trpká.
Dita: To jen na první ochutnání. Uvidíš, že za chvíli už ti to tak nepřijde.
O dvě hodiny později, když se dámy už mírně opily a zábava o něco vzrostla, se i mladíci sedící u vedlejšího stolu, kterým byly obě dívky už od první chvíle velmi sympatické a celý večer je po očku sledovali odhodlali přisednout si. Všichni se dobře bavili, až na Pavla. Seděl proti Anitě a pořád si ji tak nějak záhadně prohlížel.Ani Anitě nebyl Pavel lhostejný. Sice už byla zadaná, ale ne šťastně a ne ze své vůle, ale na Pavlovi viděla cosi zvláštního. Něco co ji k němu přitahovalo, asi jako když se konečně povede otočit magnet na správnou stranu a pak už ho jen stačí přiložit k něčemu kovovému. Pavel sice až takové pocity neměl, ale musel si přiznat, že Anita ho zaujala jen co vešla do dveří. Občas se snažil zapojit do debaty, ale myšlenky na jeho osobní problémy, na problémy s láskou a teď už i na Anitu ho mírně zaváděly do situace, kdy se cítil úplně na okraji té společnosti. Jako někdo, kdo v té chvíli vůbec nikam nepatří. Když už všechny tyhle pocity a zmatek naberou svých mezí, Pavel se beze slova zvedá a odchází ven z hospody. Anitu Pavlovo podivné chování nenechává chladnou. Vždyť v něm našla zalíbení už jen co vešla do dveří. Otázkou však zůstávalo, jestli s ní vůbec bude chtít o něčem mluvit. Neznala ho a on neznal ji. Konečně se odhodlala položit tu základní otázku, která měla alespoň malinko, asi tak co by se za nehet vešlo prolomit tu neznalost, ale zároveň poukázat i na to, že Pavel jí není lhostejný.....
Anita: Co je s ním?
Jirka: Nezabývej se tím. On se za chvilku vrátí.
Anita: Teď ale vážně nechápu váš nezájem. Je to přece váš kamarád a bylo by dobré se alespoň trochu o něj zajímat.
Jirka se už nadechuje k tomu, aby Anitě řekl něco, co by se jí asi vůbec nelíbilo. Dita ho však zastaví....
Dita: Nech ji. Ona je z jiného světa.... (uculí se)
Jirka: Jo tááák..slečna nadpozemská...hi hi hi
Dita: Nadpozemská zrovna ne, ale žije prostě v jiném světě. Ve světě neznalosti některých věcí pro lidi úplně normálních.
Jirka: Jo, takže taková slečinka nic nevím, ale druhejm bych radila... (otočí se na Ditu) No, jestli seš stejná, tak to teda potom potěš koště....
Dita : Mohu tě ujistit, že vůbec nejsem jako ona.
Jirka: No, to se mi opravdu ulevilo. Alespoň jedna z vás je normální.
Anita: (sjede pohledem všechny tři ostatní) ...Když blázen, tak blázen....(vezme sklenici s vínem a chrstne ji Jirkovi do obličeje. Hodí na stůl peníze a odchází)
Jirka zůstane jen udiveně koukat. Tohle totiž ani ve snu nečekal. Anita vyjde před hospodu a v kapse loví mobilní telefon, aby si mohla zavolat taxíka. Její pohled však upoutá postava sedící na lavičce kousek od ní. Ve tmě na tu vzdálenost nedokáže rozeznat, kdo tou osobou je. Ale jen podle obrysů těla jí svitne hlavou, že by to mohl být Pavel.Volání taxíku odloží na dobu neurčitou a pomalu a potichu se snaží přiblížit k oné postavě. Když se přiblíží dost na to, aby mohla tu sedící postavu identifikovat zjistí, že se nemýlila. Že člověk sedící na té lavičce je skutečně Pavel. Dojde až k němu a nejistě mu poklepe zezadu na rameno. Pavel se otočí a zadívá se na ni.....
Anita: Promiň. Já, jdu náhodou kolem a když... No prostě nechtěla jsem aby sis myslel, že tě sleduju nebo tak podobně.
Pavel: A co tady teda po tom děláš?
Anita: Jak už jsem řekla. Jdu náhodou kolem.

Na Pavlovi bylo znát, že jí tuhle pohádku zrovna dvakrát nevěří, ale bylo to, to první co ji v tom momentě napadlo, aby to vypadalo tak nějak necíleně.
Anita: Sedáváš tu takhle sám, nebo i s přáteli?
Pavel: Obojí. A možná právě proto tady pro tebe není místo.
Anita: (drze si přisedne) A co teda podle tebe jsem? Stvůra z bažiny?
Pavel: No, to zrovna ne, ale...
Anita: Co ale?
Pavel: Možná by ses měla vrátit dovnitř. Tam jsi chtěná.
Anita: A tady?
Pavel: Tady ne.
Anita: Fajn. Hlavně, že to vím. Děkuju...Děkuju tobě, ale i těm tam uvnitř, že jste mi ukázali jakej póvl pro vás všechny jsem. A omlouvám se jestli jsem tě svou přítomností obtěžovala. Už se to víckrát nestane.
Pavel: (chytne ji za ruku a zastaví ji) Promiň. Omlouvám se. Já jen...
Anita: Co?!
Pavel: Já prostě... Já nejsem kluk pro tebe.Ty máš na víc, byť bys měla být s tím člověkem jen kamarád. Ale já ti prostě nemůžu splnit ani tohle. Raději mě nech být. Zapomeň, že jsme se vůbec dneska potkali, protože já, ani v jednom případě ti prostě nemám co nabídnout.... (pouští její ruku)
Anita už odpovědět nestačí, protože před hospodou zaregistruje právě parkujícího Filipa. Ví ,že teď nastane problém a nebude to jen tak nějaký problém. Filip si Anity stojící venku ve společnosti cizího muže všimne a jde rovnou k nim.
Anita: Už musím jít.
Po cestě k hospodě se Anita střetává s Filipem.
Filip: Co tady k čertu provádíš?! V takovým smradlavým pajzlu. Co člověk to spodina. Jedna kapsa prázdná druhá vysypaná. A ještě k tomu sama na lavičce s takovým floutkem.
Anita: Chtěla jsem se jen pobavit. Normálně pobavit.
Filip: A dosud jsi se snad nebavila?
Anita: Myslíš ty snobské večeře v drahých luxusních restauracích? Nastrojené a ošperkované paničky s nosánky kdesi nahoře? Kecy o penězích, o tom kdo má hezčí vilu, auto, nebo snad večírky, kde se probíraly samé sportovní úspěchy? Kdo se kam dostal, dostane, ty věčné gratulace. Všechno vlastně pořád stejné a nudné. Ne Filipe! Možná jsem se bavila na začátku, ale pak už ne. A tak, chtěla jsem vyzkoušet něco normálního, něco kde se neřeší jenom peníze a úspěchy. Chtěla jsem prostě jednou vstoupit na neznámou půdu. Dozvědět se jak se baví normální lidé, s normálními platy. Stát se alespoň na pár hodin jedním z nich. Jedním z těch, nad kterými ty ohrnuješ nos.
Filip: Uvědom si , že tohle je hluboko pod tvoji úrověn.
Anita : A líbí se mi to! Je to sakra jiné a lepší!
Filip: Odvezu tě domů! A pamatuj si, že tohle bylo poprvé a naposled, co jsi něco takového udělala!
Anita: Jen pro tvoje info, nejsem tu sama.
Filip: S kým tu jsi?
Anita: S dalšíma deseti chlapma co maj jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou .
Filip: Jsi tu s Ditou?
Anita: Možná.
Filip: Nedáváš mi jinou možnost, než se tam jít podívat. A ty zůstaneš v autě.
Anita: Jdi si. A nezapomeň, že tenhle podnik není nic pro tebe.
Filip: Odvezeme Ditu a ty pojedeš k nám.
Anita: Já se do toho domu hrůzy nevrátím.
Filip: Dům hrůzy?
Anita: Přesně tak.
Filip: Měla bys bejt vděčná, že jsme se tě tenkrát ujali. Mohla jsi taky skončit o dost hůř.
Anita: Možná by to vyšlo úplně nastejno.
Filip: Tam by z tebe nikdy neudělali to co je z tebe teď.
Anita: Co tím cheš říct?
Filip: Že bys neměla zapomínat na to, že za to co z tebe dneska je vděčíš předeším mojí rodině.
Anita: Tvojí rodině?! Tvojí rodině, která mě celých 6 let jen ponižovala a zesměšňovala?! Celých 6 let, každou noc, když jsem usínala sama ve svém pokoji jsem prosila boha, aby udělal zázrak a vrátil mi je. Aby mi vrátil moje rodiče, můj život, moji rodinu se kterou jsem se po celá léta nesměla stýkat. Tvoje maminka se totiž bála toho, že by se o mě začali zajímat víc než bylo nutné, že by napadli ten cár papíru který naše rodiny podepsali a vzali si mě k sobě ona by pak přišla o služku v domácnosti!
Filip: Raději mlč nebo...Nebo se neovládnu!
Anita: A co uděláš? Vrazíš mi facku?
Filip: Za tohle by sis ji zasloužila.Jsi ožralá a ještě se tu budeš navážet do lidí kteří tě vychovali?
Anita: Podle mého názoru výchova vypadá trochu jinak.
Filip: Nastup si konečně do toho auta Anito!
Anita: Nenastoupím.
Filip: Nastoupíš!
Z jejich hádky je vyruší třetí osoba. Je to Pavel, který nechtěně vyslechl celou jejich hádku a právě se vracel zpět za ostatními do hospody.
Pavel: Neslyšel jsi?! Ona s tebou jet nechce!
Filip: Ty se do toho nepleť! Tobě do toho vůbec nic není!! ...(začne Anitu násilím strkat do auta)
Pavel ho však zastaví. Odstrčí ho od Anity a nepřátelsky se na něj zadívá.
Pavel: Nech tu dívku napokoji! Řekla, že s tebou nepojede! Radím ti dobře, nasedni do toho svýho nablejskanýho auťáku a zmiz odsud než se opravdu zdravě rozčílím! A neradil bych ti toho docílit!
Filip raději poslechne Pavlova slova a odjíždí. Moc dobře si uvědomuje, že by boj s Pavlem prohrál. Byl stejně jako Anita jen obyčejný krasobruslař a ne žádný svalovec a hospodský rváč. Jen co Filip odjede a Anita zůstane opět s Pavlem sama, zadívá se na něj vděčným pohledem. I když k ní nebyl zrovna moc laskavý, tak teď jí prokázal velkou službu.
Anita: Proč? Proč jsi to udělal? Nejsem ti přece dost dobrá. Tak proč jsi ho jen nenechal, aby mě do toho auta nacpal a odvezl?
Pavel: Možná proto, že nesnáším, když se chlap chová k ženě násilnicky. ..(nečeká na Anitina další slova a vrací se zpět do hospody)
Další den
Brzy ráno nastupuje Anita na svůj každodenní trénink. Mistrovství republiky je za dveřmi a tak teď musí makat víc než kdy před tím. Protože pokud se umístí má velkou šanci dostat se na blížící se evropský turnaj a odtamtud už je to jen krůček na světový šampionát, kam by se chtěla za každou cenu dostat. Celostátních a republikových soutěží už vyhrála hodně, ale na světový šampionát, nebo olympiádu to nikdy nestačilo. Ale teď se ta šance naskytla a Anita ji hodlala za každou cenu využít. Po včerejší prohýřené noci, byla dost unavená. Přece jen byla zvyklá na úplně jiný režim, kde alkohol a zábavy byly něco zakázaného, tedy pokud se to netýkalo večírků a společenských akcí, které by se bez její přítomnosti neobešly. Kromě únavy a kocoviny se její ymsl soustředila ještě na jedno. Na něj... Na Pavla... Na člověka který jí včera večer doslova učaroval. Byl tak laskavý a ochranitelský, ale na druhou stranu i malinko zlý. Jeho slova která jí tam venku řekl, opravdu nezněla zrovna přátelsky. Anita nastoupí na led a ihned k tomu přidá pořádný pád na zadek.
Roman: Tímhle toho moc nevyhraješ.
Z druhé poloviny kluziště se ozve hlasitý smích Anitiných kolegů mužského pohlaví.
Petr: Anito, přebory v padání na zadek zatím ještě nemáme!...hi hi hi
Anita: (zařve na celý stadion) Víte co mi všichni můžete?!!.. (postaví se zpět na nohy)
Roman: A už tady bude klid!!! Pánové, vi se věnujte svému. A ty... (promluví směrem k Anitě)...ty se seber. Chci vidět ty nejlepší výkony! Výkony hodné mistryně světového šampionátu.
Anita v tuhle dobu neměla na nějaké mistrovské výkony ani pomyšlení. Byla ráda, že se na těch bruslích vůbec udrží, a také tam postrádala svoji kolegyni a kamarádku Ditu. Od včerejší noci, kdy odjela taxíkem domů spolu nemluvily a ani dnes se tu neukázala. V hale se objevuje Honza, Ditin trenér.Je však sám a nevypadá zrovna vesele. Chvíli o něčem diskutuje s Romanem a po chvilce Anita zahlédne na tvářích obou mužů lesknoucí se slzy. Roman se vrací zpátky na led, a i když se snaží, nemůže zakrýt smutek, který mu vehnala do duše zpráva od jeho kolegy. Anita si ho chvilku zvědavě prohlíží. Neví co říct. Neví jakou zprávu mu jeho kolega přinesl. Ale ani on nevypadal dobře. V tu chvíli si vzpomene na Ditu a jen si v duchu přeje, aby se tohle celé netýkalo právě jí. Nakonec se na svou kamarádku odváží zeptat.
Anita: A Dita? Proč dneska nepřišla? Měla mít přece taky trénink.
Roman: (zadívá se na Anitu smutně) ... Dita není...(řekne tiše)
Anita: Není...?
Roman: Včera v noci. Ona, opila se měla nehodu...a...
Anita: Ne...ne...ne....(v tu chvíli ji popane nával pláče) ...Ona nemůže být mrtvá. Ona ne!
Roman: Je mi to líto Anito. Ani nevíš jak bych si přál, aby tohle celé nebyla pravda.
Anita: A opravdu se nedalo....?
Roman: Nemohli jí pomoci. Náraz který utrpěla byl tak silný, že pohlehla na místě.
Anita se v tu chvíli rozpláče úplně. Vědomí, že navždy přišla o nejlepší kamarádku, a že tomu mohla zabránit bylo ne zrovna hezké.
Roman: Jdi domů Anito. Dej si pár dnů pauzu. Teď bys stejně nic nedokázala a tvoje bruslení by bylo absolutně k ničemu. Jen bysme se tu oba zbytečně nervovali.Za tři dny se tu sejdeme a i přes tuhle smutnou zprávu budeme muset makat. Do mistráku zbývají dva týdny
Anita: Já vím.
Roman: Tak jdi. Snaž se dát alepoň trochu do kupy. Já vím, že to nebude lehké, ale...
Anita odjíždí z ledu. Přes slzy pomalu ani nevidí na cestu, takže se stane , že narazí do mantinelu. Hlasitě zakleje a pak už odchází do šatny. Ani v šatně její nálada není o moc lepší. Měla šatnu společnou s Ditou a všechno, každý kousek, každý milimetr prostoru v této místnosti jí tak moc připomínal nejen Ditu, ale i to co se stalo.Pohled na místo kde ještě včera Dita seděla a vtipkovala a plánovala výlet do hospody, na její věci které si tam nechala a pro které si už nikdy nepřijde, které už nikdy nepoužije. Zůstanou jen památkou a smutnou vzpomínkou na to, že tu byla, že sem chodila....Anita se znovu rozpláče. I její poslední blízký přítel, kterého tady na tom světě měla, byl nenávratně pryč. V tuhle chvíli už není nikdo o koho by se mohla opřít, nikdo kdo by ji ve všem podpořil, pomáhal jí a chránil. I ten poslední nejbližší člověk odešel a už se nikdy nevrátí. A velkou vinu na tom všem nese i ona sama. Kdyby nebyla tak pitomá a zbabělá a nechtěla z toho místa děsu utéct, nezavolala si taxíka s vědomím, že Ditě to dojde, že odjela dřív, a že se domů dopraví sama, nebo že se o její doprovod postará Jirka a vzala ji sebou,nemuselo k tomu dojít. Dita tu dnes mohla stát živá a zdravá a ne ležet někde v lednici. Byl to opravdu děsivý pocit viny, který v tuhle dobu cítila, a který ji stále víc a víc užíral. Včera se vůbec nezachovala jako kamarádka a jako ta nejlepší už vůbec ne. Zbaběle utekla. Utekla přede vším. Před Pavlem, před tou scénou co se tam včera večer odehrála a nakonec utekla i sama před sebou. Ze vzpomínek a sebeobviňování ji vyruší klepání na dveře. Zlostně odkopne brusle, které právě sundala z nohou a jde otevřít. Osoba stojící za dveřmi není nikdo jiný než Filip....
Anita: Už to víš?
Filip: Jo.
Anita: Řekl vám to Roman?
Filip: Ne, Adam. Náš trenér.
Anita: Jo. Jasně. Tohle se přece musí předat co nejrychleji dál.
Filip: Tohle bylo spíš nutné předat dál.
Anita: Možná..(pokrčí rameny)
Filip: Můžu ti nějak pomoct?
Anita: Ne. To je dobrý.
Filip: Roman říkal, že ti dal na dnešek volno. Nechceš odvézt domů?
Anita: Ne. To není potřeba. Mám tu své auto.

Filip: Ale v tomhle stavu bys neměla řídit.