Červenec 2013

Neboj se, Pavle - část 7

19. července 2013 v 13:45 | Trishka |  Jiné příběhy
Filip: Leda sex s půllitrem...hi hi hi
Anita: (otočí se na ostatní)...Jděte všichni do prdele s těma vašima blbejma kecama!...(snaží se Pavla podepřít a dovést k autu, ale na jeho váhu je sama slabá)...Můžete mi někdo k sakru pomoct, místo toho abyste tady blbě čuměli a pomlouvali?! Hovno víte o co tady jde, ale hlavně, že máte všichni plnou hubu keců!!
V hale se objevuje také Roman. Když vidí Anitu jak se snaží Pavla nějakým stylem postavit na nohy, na nic nečeká a běží k nim.
Roman: Co tady k čertu dělá?! ...(sáhne Pavlovi na čelo)... Má vysokou horečku.
Anita: Tak tohle vím i bez tebe. Pomoz mi s ním do auta. Odvezu ho domů.
Roman se beze slova ujme pomoci Anitě dopravit Pavla do auta. Společně jej dovedou do Anitina auta a usadí ho na sedačku.
Anita: Děkuju.
Roman: Nemám ti ještě nějak pomoct?
Anita: Ne. Tohle už zvládnu sama.
V Pavlově kapse začne zvonit telefon.Anita na nic nečeká a vyndá telefon z Pavlovy kapsy. Když uvidí na displeji "máma" ví, že teď nastane další průšvih.
Anita: (přijme hovor. Chvíli tiše poslouchá Pavlovu vystrašenou matku a když konečně nastane chvilka ticha odpoví)... Ano, paní Králová. Je tady. Je na stadionu. Osobně se postarám o to, že domů přijede v pořádku a snad najdu i vysvětlení toho, proč tohle udělal. Ostatní kteří mezitím vyšli ven zaslechnou její rozhovor s Pavlovou matkou.
Markéta: Vypadá to jako by už patřila do rodiny.
Petr: Tak už máme alespoň objasněno kde byla v noci. Nasadila ti parohy kámo...(zahihňá se)
Filip: (chytí Petra za bundu)...Drž hubu ti povídám!
Petr: Snad jsem zase tak moc neřekl.
Filip se odpojí od ostatních a míří rovnou k Anitě. Zachytí ji právě tehdy, když nasedá do auta.
Filip: Tak proto jsi nebyla v noci doma.
Anita: Špehuješ mě snad?
Filip: Ne, to ne. Jen jsem za tebou včera byl. Čekal jsem tam do půlnoci. Ale slečna nikde. Byla jsi s ním, že jo?
Anita: Do toho ti nic není.
Filip: Nečekal jsem, že klesneš tak hluboko. Že vyměníš svůj dosavadní život a svou rodinu za tohohle opilce.
Anita: Jen pro tvou informaci. Tenhle opilec jak jsi ho nazval má víc charakteru než ty a tvoje rodina....(nasedne do auta a odjíždí)
Jen co zastaví před Pavlovým domem, uvidí u branky Pavlovu matku. Je strachem bez sebe, ale když uvidí Anitino auto a v něm Pavla, mírně se zklidní. Na nic nečeká a pomůže Anitě dostat Pavla ven z auta a dovést do pokoje a následně ho uložit do postele. Anita přijme pozvání paní Králové na kávu, ale ještě než za ní jde do kuchyně všimne si, že její věci nejsou na svém místě. Fotka ze stolku zmizela a věci které si tam ráno nechala jsou zastrčené pod postelí. Došlo jí, že dneska tam kromě ní měl Pavel ještě jinou ženu. A před kým by schovával její věci než před Lenkou. Opustí Pavlův pokoj a jde za jeho matkou do kuchyně s vědomím, že tohle si bude žádat Pavlovo vysvětlení. Nechce a nehodlá být v jeho životě až ta druhá. Ta se kterou si bude krátit čas, když Lenka nebude k mání. Pavel prospal i čas večeře, ale na čas braní léků už ho probudit musely. Anita se ochotně nabídla, že se o to postará.Vezme sklenici minerálky a jde do Pavlova pokoje. Posadí se na postel a jemně ho několikrát pohladí po tváři. Pavel se probouzí. Anita mu podá sklenici a prášek, ale už se u toho chová tak nějak odtažitě. Pavel se ji snaží chytit za ruku, ale Anita ucukne. Pavel se zatváří posmutněle. Anitino odmítnutí ho docela zabolelo.
Pavel: Co je s tebou?
Anita: Nic...(odpoví s ledovým klidem)
Pavel: Tak proč jsi najednou tak odtažitá?
Anita: Možná čekám na vysvětlení! Možná čekám odpověď! Proč jsi to k čertu udělal?! Co měl ten tvůj výlet na stadion vlastně znamenat?! Co jsi tím chtěl dokázat?!
Pavel už ví která bije. Ví, že Anita o něj měla nejspíš opravdu pořádný strach a že jí tím nejspíš dost ublížil.
Pavel: Omlouvám se. Nechtěl jsem ti přidělávat další starosti. Jen, ráno jsi beze slova zmizela. Celý den jsi se neozvala. A já... měl jsem strach a zároveň jsi mi chyběla.
Anita: (pousměje se)... Promiň, ale...Dneska se to prostě ani nedalo. Roman protáhl trénink na celý den a já, neměla jsem vůbec čas.
Pavel: Já to chápu...(jemně ji pohladí po ruce)
K jeho překvapení Anita tentokrát neucukne.
Anita: Ale pro příště na takovéhle výlety zapomeň. Už jsem ztratila jednoho člověka a nechci ztratit i tebe.
Pavel: (přitáhne si ji k sobě a pevně obejme)... Mě neztratíš. To ti slibuju.
Anita se na něj usměje a jemně se dotkne jeho rtů.
Pavel: Zůstaneš i dneska?
Anita: Můžu? ... (uculí se)
Pavel: (uculí se a přitiskne ji k sobě ještě víc) Musíš!

Anita: Ale mám špatnou zprávu. Můžu zůstat už jen dneska.
Pavlova radost se v tu chvíli úplně vytratí.
Anita: Budu teď celé dny na stadionu. Blíží se ten mistrák a Roman ze mě totálně dře kůži. A moc dobře ví proč to dělá. Budu jezdit domů akorát spát. Mrzí mě to Pavle, ale v tuhle chvíli to bude tak lepší... (usměje se na něj)...Ale až tohle všechno skončí tak ti slibuju, že už budeme pořád spolu. Každou volnou chvíli. Ani na krok se od tebe nevzdálím.
Vidina Anitina slibu navodila v Pavlovi opět lepší náladu. Znovu ji pevně obejmul a tiskl k sobě. Ráno opět Anita zmizí bez rozloučení. Bude to pro oba lepší. Pavel by byl zbytečně smutný a jí by to loučení na náladě taky zrovna nepřidalo. Tentokrát už si, ale odnese i všechny věci které tu měla. Přece jen, týden sem nepojede a co kdyby náhodou nějakou z nich potřebovala.Jediné co tam po ní Pavlovi zbyde bude vzpomínka na těch několik hodin které spolu mohli prožít, a že v tom byly i chvíle na které do konce života nezapomene. Anita svého počínání lituje. Uvědomuje si jak moc tím Pavla zklame, ale opravdu to bude v téhle situaci to nejlepší řešení. A ten týden co se neuvidí uběhne jako voda a zase budou spolu. I když už teď ví, že Pavel ač je to chlap ponese tohle odloučení hůř než ona. Ještě naposled se rozhlédne po pokoji a pak už tiše a tajně zmizí z pokoje a poté i z domu. Ten pocit smutku a lítosti který v sobě momentálně má začíná nabírat na síle. Musí odjet co nejrychleji, jinak by ji všechny pocity a emoce ovládly a donutily ji se vrátit a s Pavlem se rozloučit. Ještě než vešla do haly stadionu napsala Jirkovi SMS, aby si přišel vyzvednout Pavlovo auto které tu stojí od včerejšího Pavlova výletu.Pavel se opět probouzí sám a opět bez jakéhokoli rozloučení s Anitou. Opět mu utekla jak Popelka z plesu. Ale i ta se alespoň s tím princem rozloučila. Kdežto Anita nic. A to se také na její přání neměli až do mistráku vidět. Pro Pavla jen jediná minuta bez ní byla věčnost a což teprve celý týden. Tolik zbývá do Anitina velkého dne. V ten den se opět uvidí a Pavel už teď doufá, že to shledání bude šťastné a že ho nic a nikdo nenaruší. A během toho týdne kdy bude sám musí vyřešit ještě jednu záležitost. Jak tohle všechno nastínit Lence. Tak, aby to pochopila a aby to pro ni bylo co nejmíň bolestné. Jenomže tuhle bolest ničím nezmírní. I kdyby se snažil sebevíc a Pavel to moc dobře ví. Ale nemá jinou možnost. Anitu miluje a tak Lenka musí z kola ven. Anita byla nakonec i ráda, že má ten týden pro sebe. Pavel se na ni v posledních dnech upnul víc než je zdrávo a to pro ni zrovna nebylo v tuhle dobu moc dobré. Teď potřebovala každou minutu kterou měla k tomu, aby se mohla soustředit sama na sebe a na dosažení svého cíle. A Pavlovi poskytla alespoň nějaký čas na to, aby mohl ukončit svůj vztah s Lenkou. Pavel stál před vážným rozhodnutím. Nechtěl Lence ublížit, ale musel. Věděl, že Lenka si to nezaslouží. Vžycky se k němu chovala dobře. Pomáhala mu, chápala ho. Ale ani to všechno nestačilo na to, aby nezačal mít city k Anitě které v tuhle dobu má. Ale jak na to? Běželo mu hlavou stále dokola. Ještě nikdy nic podobného nedělal. Vždycky to bylo spíše naopak. Holky odmítaly jeho a teď on musel také odmítnout. Ale jak to udělat? Jaká slova zvolit, aby to pro Lenku bylo co nejméně bolestné. Kolem čtvrté hodiny odpolední se na stadionu objevuje Jirka který si přišel vyzvednout Pavlovo auto.
Anita: (Podává Jirkovi klíčky)...Jen o jedno tě prosím. Dej ty klíčky komu chceš, ale za žádnou cenu je nedávej do ruky Pavlovi. Teď si vážně nemůžu a ani nechci dovolit jeho další výlet ukončený tady. Včera to stačilo.
Jirka: Já myslel, že je nemocnej.
Anita:To taky je.Ale ani to mu nezabránilo, aby si udělal výlet až sem. Ve stavu, že se sotva držel na nohou a na jeho těle by se dala smažit volská oka.
Jirka: Tak to tě má asi rád.
Anita: Možná...(pokrčí rameny)
Jirka: Jinak by takhle neriskoval.
Anita: Rád, nerád. Tohle neměl dělat. Neměl takhle riskovat. Ještě dneska se mi všichni posmívají, protože si myslí, že když sem přijel tak byl totálně na mol. Ale nebyl.
Jirka: A ty o něj stále ještě stojíš?
Anita: (Z Jirkovy otázky vyčte, že kluci o ní a Pavlovi ještě nic nevědí a ani to v tuhle chvíli prozrazovat nechce)...To teď není důležité. Důležité je abys vrátil to auto a znemožnil Pavlovi ještě alespoň na pár dnů řídit. A to uděláš tím, že klíčky dáš nejlépe jeho mámě. Ale chraň tě bůh se nechat ukecat a dát je do ruky jemu.
Jirka: Neměj obavy.Auto vrátím a o klíčky se postarám. I kdybych si je měl nechat já.
Anita: Je mi jedno kdo je bude mít, ale hlavně ať se k nim nedostane on.
Jirka: Na to se můžeš spolehnout.
Anita: A jeď už.
Jirka odchází. Anita na něj ještě zavolá.
Anita: A kdyby se něco dělo dej mi vědět... (usměje se)
Jirka: (uculí se) ... Tak na to se můžeš taky spolehnout.
Už během rozhovoru s Anitou začínal mít Jirka podezření, že mezi těma dvěma se něco děje. Něco co překračuje hranici přátelství. A Anitina poslední věta kterou na něj ještě zakřičela ho v tom jen dokonale utvrdila. Během cesty k Pavlovi se ještě zastavil pro Iva a jeli za Pavlem společně. Pavel kterému konečně ustoupila horečka seděl s mámou v kuchyni a když uslyšel v chodbě hlasy kluků, vystartoval ze židle v domnění, že s nima přijela i Anita. Jeho radost se však změnila ve zklamání jen co otevřel dveře kuchyně. Kluci přijeli sami. Pavel je ihned vede do pokoje. Je mu jasné, že kluci se s Anitou museli setkat už jen , když viděl klíčky od svého auta v Jirkově ruce. Pavel už nastavuje ruku v domnění, že mu Jirka ty klíčky vrátí.Jirka je však schová do kapsy své bundy.
Jirka: Promiň Pavle, ale ty klíčky ti dát nemůžu. Můžu je dát komukoli, třeba si je i nechat u sebe, ale ty je prostě dostat nesmíš. Slíbil jsem to člověku kterému na tobě nejspíš hodně záleží a ten slib neporuším.
Pavel: Takže jsi s ní mluvil?
Jirka:Ano mluvil. A můžeš si myslet co chceš, ale té holce na tobě opravdu záleží.
Pavel: Ne víc, než mě na ní.
Jirka: Mám to chápat tak jak si myslím ?
Pavel: Nevím co si myslíš.
Jirka: Že vy dva...
Pavel: Ale prozatím nikomu nic neříkej.
Jirka: Takže mám pravdu.
Pavel: Máš.
Jirka: No, že vám to ale trvalo... (uculí se)
Pavel: Spíš mě. Ona v tom měla jasno od začátku. Já byl ten hlupák co si myslel, že by se to nemohlo stát realitou a tak raději zalezl do ulity a všechny city vzal sebou.
Jirka: Tak hlavně , že jsi dostal rozum....(zazubí se)
Pavel: Nic mi nevzkázala?
Jirka: No, tam nebyla moc situace na vybavování. Řekl bych, že byla ráda, že mi vůbec může předat ty klíčky.
Pavel opět posmutní. Naděje na to, že mu Anita poslala po klukách alespoň vzkaz ho držela v lepší náladě, ale nesplnilo se to.
Ivo: Hele brácho, nebuď smutnej.
Pavel: Celej tejden. Celej tejden ji neuvidím. Teda spíš ona se nechce vidět se mnou.
Jirka: Pochop to. Má hodně práce a potřebuje se na to opravdu soustředit.
Ivo: Jestli jí na tobě opravdu záleží tak ten týdenní půst nevydrží.
Pavel: Záleží. Tsss... Ráno se ani nenamáhala se rozloučit. Tak moc jí na mě záleží.
Jirka: Možná k tomu měla důvod.
Pavel: Jo, jasně. Dvakrát po sobě.
Ivo: Ona tu byla celý dvě noci?
Pavel: A je na tom snad něco špatného?
Ivo: Ne...Ne, vůbec. Jen...Jen mě to udivilo.
Jirka: Neboj se. Tý holce na tobě záleží tak moc, že to dlouho nevydrží a kdyby sem měla přijet byť jen na pět minut, jen proto , aby tě viděla tak přijede.
Pavel: Kéž bys měl pravdu. I těch pět minut s ní by mi bohatě stačilo. Ale co je mi to platné, když ona nechce.
Jirka: Asi k tomu má nejspíš opravdu důvod. Anita mi nepřijde jako člověk který by dělal něketré věci jen tak, pro pobavení.
Ivo: Chce ti dát prostě jen čas. A sobě taky. Tobě na to, aby sis srovnal pár věcí v hlavě a ukončil jednu kapitolu svého života. Ona potřebuje čas na to samé co musíš udělat ty. Jen u ní to bude asi trochu snadnější, protože je vidět, že ona toho kluka nesnáší.
Pavel: Jo, to bych měl. Jenže horší je, že nevím jak na to.Jak to udělat, aby to tu Lenku tolik nezranilo. Protože vím, že to musím udělat, ale že ta holka si takovéhle jednání ode mě nezaslouží.
Jirka: Ale udělat to musíš.
Pavel: Já vím. Jenom ještě nevím jak.
Jirka: Já to chápu. Ale pomoct ti nemůžu.
Jen co kluci odešli, Pavel se zavřel do pokoje, uvelebil se na posteli, z nočního stolku vyndal Anitinu fotografii a jen na ni upřeně zíral. Uplynul jeden den a chyběla mu víc než je zdrávo. I Anitě která si myslela, že ten týden který zbývá do republikového šampionátu bez Pavla vydrží, ale už jen když vešla do prázdného domu, kde teď po dva dny nebyla, zjšťovala, že jí Pavlova přítomnost chybí.Ale musela to dokázat. Musela se na ty dny od Pavla úplně odpoutat, aby mohla splnit svůj slib který dala rodičům v den kdy je jako dvanáctiletá holka vyprovázela na jejich poslední cestě. V ten den slíbila, že jednou se na světový šampionát dostane a v téhle době už ji od toho dělí jen málo. Už jen malý krůček k tomu, aby vitrína v hale kam by měla patřit zlatá medaile ze světo vého šampionátu nezůstala prázdná. Pavel byl od té doby jako vyměněný. Odmítal jakékoli návštěvy. Vždycky, když někdo přišel poslal matku, aby jim řekla, že mu prostě není dobře a že spí. Paní Králové jeho chování začalo dělat starosti a ty se umocnily tím, když Pavel o tři dny později které uplynuly od doby kdy viděl Anitu naposledy odmítal i jíst. Měla o něj strach. Věděla, že tenhle stav nevěstí nic dobrého a obávala se, aby se nestal ještě horším. Proto jednoho dne večer tajně vzala z Pavlova pokoje jeho telefon a prošla si seznam. Ale číslo na Anitu v něm nenašla. Tak ji napadlo zkusit jeho kamarády Jirku a Iva. U Iva nepochodila, ale u Jirky ano a ten jí číslo ochotně nadiktoval. Když mu paní Králová vysvětlila o co jde a na co to číslo potřebuje věděl, že je zle. A že i kdyby se Pavlově matce nepovedlo Anitu přesvědčit, že to udělá sám. Anita se právě vrátila z tréninku, když jí v kapse zazvoní mobil. Podívá se na displej, ale je na něm jen cizí číslo. I když moc dobře tuší, že by to mohl být třeba Filip volající z jiného telefonu jen , aby mu to zvedla tak hovor raději přijme.Protože v tuhle dobu to může být kdokoli.
Anita: Štrajtová...(ozve se do telefonu a údivem se opře o zeď , když v telefonu uslyší hlas Pavlovy matky)
Králová: Anitko, vím že vás možná ruším, ale nedělala bych to kdybych nemusela. Víte mám starost o Pavlíka. Pavlík je na tom v poslední době dost špatně.
Anita se v tu chvíli zarazí. Věta, že Pavel je na tom špatně nevěstí nic dobrého.
Králová: Anitko, slyšíte mě?...(zeptá se, jelikož se Anita celou dobu v telefonu neozývá)

Anita: Ano jsem . Poslouchám vás.

Neboj se, Pavle - část 6

11. července 2013 v 20:02 | Trishka |  Jiné příběhy
Anita: Dobrý den. Já... Omlouvám se jestli vás ruším, ale všimla jsem si, že Pavel dneska asi nebyl v práci a tak...jen prostě...ráda bych věděla co se s ním děje.
Králová: (změří si Anitu pohledem) Vy budete asi Anita, že?
Anita jen tiše kývne. Nemá v tuhle chvíli z paní Králové zrovna dobrý pocit.
Králová: On, Pavlík je nemocný. Ráno jsem tam byla ho omluvit.
Anita: Můžu ho vidět?
Králová: (otevře branku a usměje se na Anitu)... Vy můžete kdykoli Anitko. Pavlík bude rád, že jste za ním přišla. V poslední době o vás hodně mluví a včera se na jeho stolku objevila vaše fotografie.Taky už mu to ta jeho stihla pořádně vyčíst.
Anita je udivena. Takovéhle uvítání od Pavlovy matky ani ve snu nečekala. A to jak ji oslovila, to už byla tuplem rána.Vůbec ji neznala a už ji oslovila stejně jako ji naposled oslovila její vlastní máma. A potom už tohle oslovení nikdy neslyšela. Znovu v sobě ucítila to velké prázdno které po rodičích v jejím srdci zbylo.Králová ji dovedla až ke dveřím Pavlova pokoje a s úsměvem jí pokynula, aby bez váhání vstoupila. Anita potichu otevře dveře a nejistými kroky vstoupí do pokoje. Rozhlédne se kolem sebe. I ten pokoj na ni dýchá takovou nezvyklou atmosférou. Možná je to i tím, že je zařízený úplně jinak než na co byla ve svém životě zvyklá. Šatní skříně pamatující snad ještě komunisty, několik také postarších menších skříněk. Psací stůl který pamatuje snad ještě Pavlova dědečka a v neposlední řadě noční stolek a postel na které klidně spal Pavel. Přejde rovnou k posteli a opatrně se posadí na okraj. Očima nezapomene přejet desku stolku na které opravdu leží její fotografie. Mírně se nad tím pousměje a pak se skloní k Pavlovi a lehce ho líbne na jeho horečkou rozpálené čelo. Pavel sebou lehce cukne, pootevře oči a při pohledu na Anitu sedící na okraji jeho postele jimi udiveně zamžourá.
Anita: (usměje se na něj) ...Nejsem vidina. Jsem skutečná.
Pavel: (posadí se na posteli a zadívá se na ni)... Co...co tady děláš?
Anita: Přišla jsem ti poděkovat.
Pavel: Poděkovat za co?
Anita: Za včerejšek. To co jsi pro mě včera udělal bylo opravdu hezké a já jsem ti za to vděčná.
Pavel: To nestojí za řeč.
Anita: Když nestojí tak nestojí. Možná...možná jsem z toho cítila něco víc, ale vidím , že jsem se mýlila. Máš pravdu. Prostě to smažme. Nestojí to za řeč...(zvedá se z postele)
Pavel kterému konečně začalo tak nějak všechno docházet a po včerejším prožitku si uvědomil, že k Anitě skutečně začal cítit něco víc než jen nějaké to zanedbatelné kamarádství ji pohotově chytí za ruku a stáhne zpátky na postel a druhou rukou ji jemně pohladí po tváři a konečně se na ni po dlouhé době zase usměje.
Pavel: Neodcházej.
Anita: Nemůžu tady zůstat Pavle.
Pavel: (Jemně vezme její tvář do svých dlaní a zadívá se jí přímo do očí)...Život je krátký, čas je rychlý, nedá se vrátit ani přetočit... A proto se těšme z každé minuty strávené s lidmi které máme rádi. A já bych se moc rád těšil z každé minuty strávené s tebou. A ne proto, že tě mám rád, ale proto, že tě miluju...
Anita je v tu chvíli zaskočena. Takové krásné vyznání od Pavla opravdu nečekala. V tu chvíli neví co říct a je silně vděčná paní Králové která je vyruší, když vejde do pokoje s tácem na kterém nese pro Anitu kávu a pro Pavla bylinkový čaj a velkou misku sušenek. Anita se letmo podívá na hodinky a zjistí, že ač nechce a je to i mírně nevhodné, že musí odejít.
Králová: Tady jsem vám k tomu povídání něco přinesla... (řekne s úsměvem)
Anita: Jste moc hodná paní Králová, ale já už budu muset jít.
Pavel: Opravdu se nemůžeš ještě zdržet?
Anita: Je mi to líto a věř, že bych se tu ráda zdržela, ale za chvíli mi začíná trénink a opravdu teď potřebuju každou minutu kterou na ledě můžu strávit.
Pavel chápavě kývne hlavou. Ví, že Anitu čeká těžký závod a taky ví jak moc Anita stojí o to, aby tento závod vyhrála.
Pavel: Přijdeš večer?
Anita:A co Lenka?
Pavel: Neodpověděla jsi mi na otázku.
Anita: Ty mě taky ne.
Pavel: Dneska nepřijde.
Anita: (nahne se k Pavlovi a jemně ho líbne na tvář a šeptne mu do ucha)...Přijdu...(pak už se zvedá z postele a zmizí z pokoje)
Anitě se odpolední trénink vůbec nedařil. Touha po tom být s Pavlem byla silnější než soustředěnost. Za běžného režimu by sestavu zvládala na jedničku, ale dnes dělala chyby kde jen to šlo.
Roman: Stop!!!....(zakřičí)...Anito, k sakru! Tam je trojitý axel, ne dvojitý!
Anita: (zazubí se na něj)...Ale axel to byl
Roman: To sice byl, ale jen dvojitý. Jak chceš skákat čtverné skoky, když nezvládáš ani trojité.
Anita: Pokud vím tak v ani jedné sestavě čtverný skok nemám.
Roman: Máš. Nahradil jsem jeden a právě ten tvůj nešťastný trojitý axel čtverným.
Anita: Tak to ti opravdu vřele děkuju.
Roman: Víš co? Pro dnešek to ukončíme. Tohle by stejně nemělo smysl. Ale zítra tě tu čekám dopoledne a to plněsoustředěnou.
Anita: (radostně se na něj usměje)...Spolehni se...(ještě než odjede z ledu tak na rozloučenou ukáže Romanovi , ale i ostatním špičkově provedeného čtverného axela)
Pak už na nic nečeká. Rychle se v šatně převlékne a v tu chvíli jí nevadí ani to, že při jízdě po městě překračuje povolenou rychlost jen proto, aby byla co nejdřív u Pavla. Jen co se objeví za brankou, paní Králová ji vítá s mnohem větším nadšením než, když u byla před tím. "Že by se Pavel svěřil?" pomyslí si a nechá se vést paní Králouvou až do domu. Uvnitř už může jít sama. Už ví do kterých dveří vstoupit. Lehce zmáčkne kliku, pootevře dveře a nakoukne do pokoje. Pavel sedí na posteli a oči má upřené do nějakého časopisu.
Anita : Nejdu pozdě? ...(usměje se)
Pavel: (Zvedne oči od časopisu a na jeho tváři se objeví radostný úsměv)... Spíš jdeš moc brzy.
Anita: Dneska mi to nějak nešlo. Nemohla jsem se soustředit a tak mě Roman pustil domů.
Pavel: Musíš na mě zapomenout.
Anita se v tu chvíli zarazí. Ale po chvilce najde vhodná slova.
Anita: Srovnej si v hlavě co vlastně chceš! Odpoledne mi tu vyznáváš lásku a teď mi říkáš, abych na tebe zapomněla?
Pavel: Počkej. Špatně jsi to pochopila. Myslel jsem při tréninku. Abys mě v tu chvíli vymazala z hlavy. Vím jak stojíš o to vyhrát ten šampionát a já ti nechci stát v cestě. Já tě budu podporovat. A proto bude lepší, když na mě po dobu tréninku zapomeneš a budeš se soustředit jen na sebe.
Anita: To je rozumný nápad.
Pavel: (vezme Anitu za ruku)...Že mi už neutečeš?...(zadívá se na ni psíma očima)
Anita: (mírně posmutí)..Uteču.
Pavel: (přitáhne si ji k sobě a pevně ji obejme) ... Nepustím tě...(uculí se)
Anita: Budu nad tím útěkem přemýšlet... (uculí se)
Pavel se k ní pomalu nahne a jemně se dotkne jejích rtů.
Anita: (zašklebí se a plácne ho po rameni)...Heej, chceš mě nakazit?
Pavel: (zazubí se)...Můžu tě nakazit?
Anita: To vážně nemůžeš... (malinko se pousměje)
V pokoji se objeví Pavlova matka se dvěma talíři jídla. Jeden talíř podá Anitě a druhý Pavlovi.
Anita: (Zadívá se na svou porci a hlavou jí projede, že tohle v životě nemůže sníst)...Děkuju, ale já zas tolik nemůžu.
Králová: Jen jezte Anitko. Jste taková pohublá.
Anita: Já...já, ale opravdu tolik nemůžu.
Pavel: Ona si hlídá linii.
Králová: Co to s váma mladýma dneska je? Je to hubený jak lunt a ještě to drží diety...(promluví směrem k Pavlovi)...Musíš ji trochu vykrmit, aby ti ji jednou neodfoukl vítr.
Pavel: Já nemůžu...(uculí se)...Víš mami, Anita si hlídá váhu a tak všeljak podobně kvůli sportu.
Králová: (sjede pohledem na Anitu)...A co že to děláte za sport?
Anita: No právě jeden z těch u kterých se člověk nesmí moc přejídat a musí si hlídat váhu.
Pavel: Přeloženo do jazyka českého, Anita je krasobruslařka.
Králová: A to jako závodí, nebo je bruslí v těch nablýskaných kostýmech.
Anita: Závodím. Ale ty kostýmy na sebe občas navléknu taky.
Pavel: Za pár dnů ji čeká mistrovství republiky.
Králová: (spráskne ruce)...Tak mi máme doma slavnou celebritu.
Anita: No, tak celebritu určitě ne.
Králová bez dalšího vyptávání opustí Pavlův pokoj. Anita s Pavlem zůstávají opět sami. Oba se vrhnou na tu večeři co se na ně z talíře přímo směje.
Pavel: A za chvíli mi nejspíš utečeš.
Anita: Ještě chvíli se můžu zdržet, ale pak už opravdu budu muset jít.
Pavel: Můžeš zůstat přes noc.
Anita: Ne, to nejde.Nemůžu tady zůstat.
Pavel: Pardon. Já zapomněl, že pro slečnu to tady není dost nóbl.
Anita: Ale taky bych mohla odejít hned!
Pavel: (pevně ji chytne za ruku) Nechoď. Prosím. Já to tak nemyslel. To jsem holt já Pavel. Někdy dřív mluvím než myslím.
Anita: Tak se nauč to dělat obráceně.
Pavel: A opravdu tady nemůžeš zůstat?...(zadívá se na ni prosebně)
Anita: A chceš abych zůstala?
Pavel: Chci.

Ráno

Anita se probouzí, ale tentokrát už ne sama. Probouzí se vedle toho koho tak moc miluje. Vedle Pavla! Jeho objetí ve kterém ji drží je tak pevné, že působí na první dojem tak nějak bojácně. Jako by se bál, že Anita si to rozmyslí a při první příležitosti uteče. To Anita však nechtěla.Okny do pokoje pronikalo denní světlo, což naznačovalo, že se někde stala chyba. Pomalu, aby Pavla nevzbudila se vymaní z jeho objetí, sáhne po telefonu, který leží na nočním stolku hned vedle Pavlova. Podívá se na hodiny svítící na displeji a ke svému zděšení se dozví kde se stala chyba. Zaspala. Spala tak dobře a tvrdě, že ani nezaregistrovala zvonící budík. Opatrně se vyhrabe z postele, rychle na sebe natáhne kalhoty a bundu, z kabelky vytáhne potřebné věci, jemně líbne Pavla na jeho stále horké čelo a potichu jako myška zmizí z pokoje. Domem jen proběhne, rychle na sebe natáhne boty a div se nepřerazí o branku jak spěchá, aby už seděla v autě a byla na cestě na stadion. Takový rychlý rozjezd už dlouho nedělala takže není divu, že na kluzké namrzlé silnici její auto po tomto pokusu málem skončilo v protějším poli. Měla docela velké štěstí, že v protějším směru nic nejelo, jinak by nejspíš dopadla o dost hůř. Ke stadionu dojede opravdu rychlostí blesku. Rychle zaparkuje a rychlým tempem se žene do haly, kde už na ni čeká Roman. A to docela netrpělivě.
Roman: Kde jsi k sakru byla?! Volal jsem ti několikrát, ale slečinka dělá mrtvýho brouka.
Anita: Možná jsem konečně po dlouhý době tvrdě a dobře spala. A holt jsem nevnímala ani budík a ani to, že jsi mi volal.
Roman: Tak se mazej převlíct. Chci vidět tvůj zadek ve vzduchu a to pořádně!
Anita: (uculí se) ...Tak na to se můžeš spolehnout.
Roman: To bych ti byl vděčný.
Anita se snažila při tréninku dát na Pavlova slova a na tu dobu ho úplně vymazat z paměti. Což se jí z půlky dařilo. Ale v té druhé půlce pořád byl. A tak se stalo že i dnes občas zachybovala. Ale Roman byl s jejím výkonem tak nějak spokojen, takže ty drobné chybičky které se týkaly ne úplně čistých a ladných dopadů po skoku tak nějak překousl. A když viděl, že Anita povinnou sestavu zvládá začal se pomalu soustředit na její volnou jízdu a zvláště na ten čtverný axel který věděl, že Anita zvládá a tak ho zaměnil s trojitým. Pavel se probouzí skoro až na oběd. To malé místečko vedle něj kde ještě v noci spala Anita je prázdné. Pavel posmutní. Od včerejšího večera si nic nepřál víc než to, aby se probudil a Anita ležela vedle něj. Pocit naděje, že se Anita ještě vrátí mu dodávají její věci které tam ráno nechala. Ale kdy se pro ně vrátí a jak bude jeho čekání dlouhé to sám netuší. Každá minuta čekání se stávala delší a delší a jak se čas jeho samoty prodlužoval, tím víc mu chyběla. Když se konečně domem rozezní zvuk zvonku nejradši by vyběhl ven, ale jeho zdravotní stav mu to dost dobře nedovoluje, tak dojde alespoň k oknu v očekávání, že ten koho venku uvidí bude právě Anita. A byl velmi zklamán, když za oknem uviděl Lenku. Rychle strčil Anitiny věci pod postel a její fotku schoval do šuplíku nočního stolku. Pak zklamaně zalezl pod deku a snažil se tvářit jako, že se nic neděje. Jen, aby Lenka nechytla další podezření. Na vysvětlování, že už o ni nemá zájem, a že ta se kterou chce být je Anita zatím neměl dost odvahy a ani dost sil. Nic netušící Lenka vejde do pokoje a ihned se k Pavlovi opravdu má. Pavlovi jsou její doteky dost nepříjemné, ale nechce a nemůže dát na sobě nic znát. Stále přemýšlí nad Anitou. Bylo po poledni a Anita stále nikde. Touhle dobou mívala přestávku mezi dopoledním a odpoledním tréninkem. Ale vůbec nepřišla. Ani žádnou zprávu neposlala. Prostě jako by se po ní ten den země slehla. Pozdě odpoledne už se Pavel začínal bát. O Anitě neměl za celý den ani jedinou zprávu, což ho znepokojovalo stále víc. Kolem páté hodiny odpolední Lenka konečně odešla. Pavel i přes to, že byl nadopovaný antibiotiky a stále se ještě nezbavil vysoké horečky se oblékne a pomalu a potichu vyjde z domu. Před domem rychle nastartuje auto a jede ke stadionu. Jeho silná angína mu působí trochu větší problém při řízení, ale touha po tom vidět Anitu je silnější než jakákoli nemoc. Když nepočítá to, že asi 3x za cestu málem usnul za volantem díky právě oné nemoci a což ho málem dovedlo i k tomu , že mohl skončit i s autem nabouraný někde ve sloupu nebo protijedoucím autě se mu cesta ke stadionu zdařila. Jeho naději umocnilo i to, že Anitino auto stále parkovalo před stadionem. Ale to stále nedokazovalo to, že Anita na tom stadionu opravdu je . Vejde dovnitř a z posledních zbytků sil dojde do haly kde se opře o mantinel. Dál už není schopen dojít. Led je však prázdný. Jediná osoba na ledě je jeho kolega který upravuje led rolbou. Po chvilce si všimne Pavla z posledních sil jen tak tak stojícího za mantinelem. Zastaví rolbu a spěchá k němu.
Standa: Člověče, co tady k sakru hledáš?!
Pavel: Anita. Je tady?
Standa: (pokrčí rameny)... Nevím. Dneska jeli skoro celý den. Je to tak hodina co to tady pro dnešek rozpustili.
Pavel: Já ji potřebuju.
V tu chvíli se v hale objevuje Anita i s ostatními. Když uvidí Pavla jen tak tak se držet na nohou u mantinelu tuší, že z tohohle bude ještě solidní průšvih. Menší průšvih už sice čekala, protože během dne na Pavla úplně zapomněla. Ani na to, aby mu napsala alespoň zprávu, že se na stadionu zdrží celý den si nevzpoměla. Filip s Petrem si při pohledu na Pavla mezi sebou prohazují nemístné poznámky o alkoholu směřované na Pavlovu adresu. Jen Anita věděla, že Pavel není opilý. Doběhne k němu, přizvedne jeho hlavu položenou na mantinelu tak, aby se mu mohla zpříma zadívat do očí. Moc dobře si uvědomovala jak mohl být pro Pavla tenhle výlet nebezpečný.
Petr: No, ten dneska , ale solidně přebral...(uchichtne se)
Anita se mezitím snaží Pavla alespoň trochu dostat do stavu vnímavosti.
Filip: Tak tohle už lecos vysvětluje.
Petr: A možná i to, proč nebyla včera v noci doma.
Filip: Holt šla za horším.

Markéta: Kluci nedivte se. Tady máte zářný příklad toho, jak sex dokáže dokonale unavit...(zahihňá se)

Neboj se, Pavle - část 5

2. července 2013 v 7:33 | Trishka |  Jiné příběhy
Pavel: Udělal jsem velkou chybu. Teď už to vím.
Jirka: No, tak aspoň, že ti to došlo.
Pavel: Musím za ní. Musím jí to nějak vysvětlit.
Ivo: Ty bys jí teď radši neměl vůbec chodit na oči. To bude teď ten nejlepší nápad.
Před restaurací zastaví Anitino auto. Anita vystoupí a jde rovnou ke klukům.
Anita: Nevracela bych se kdybych nemusela. Ale ve spěchu jsem zapomněla na jednu docela důležitou věc...(promluví směrem k Pavlovi)...Možná jsem se úplně zbláznila, když jsem to udělala, když jsem se za tebe Pavle zaručila. Za tebe, za člověka kterého vůbec neznám a který mi i tak dokázal do života přinést hodně utrpení, ale sehnala jsem ti práci. Takže tě čekám zítra v osm ráno na stadionu. Se vstupem si nedělej hlavu. Stačí říct moje jméno a oni se o zbytek postarají. No, co jsem chtěla jsem řekla a zase jedu. Užijte si zbytek večera...(nasedne do auta a odjíždí)
Ivo: Tak fajn. Ujasněme si to. Mám halucinace nebo to co jsem slyšel bylo skutečné?
Pavel: Bylo to skutečné.
Jirka: A ty tam zítra půjdeš. I kdybych tam měl jít s tebou. Ta holka se za tebe zaručila. Chceš zkazit i tohle?
Pavel: Buď bez starostí. Ráno tam budu.
Jirka: To bych ti vřele doporučoval.

Další den ráno
Anita sedí v šatně a je docela nervózní. Splní Pavel svůj slib a přijde, nebo ji opět podrazí jako to za tu krátkou dobu co se znají udělal už hodněkrát. Konečně se v rozhlasu ozve hlas vrátného.
Vrátný: Prosím slečnu Štrajtovou, aby se dostavila k hlavnímu vchodu.
Anita vyběhne ze šatny div se nepřerazí. Když uvidí u vchodu stát Pavla zpomalí , aby to nevypadalo jako, že na něj netrpělivě čeká.I když tomu ve skutečnosti tak bylo.
Pavel: Jsem tu na minutu přesně.
Anita: To je jedině dobře. Tak pojď... (vede Pavla do kanceláře)
Před dveřmi kanceláře Anita zastaví.
Anita: Tak tady to je. Půjdeš dovnitř a tam se dozvíš všechno ostatní.
Pavel si v tu chvíli připadá jak zlobivý žáček stojící před ředitelnou s vědomím, že si ho pan ředitel pěkně podá.
Pavel: (Zadívá se na Anitu) Půjdeš se mnou?
Anita: (jemně kývne hlavou) ...Půjdu... (Zaklepe na dveře kanceláře a i s Pavlem za zády vchází dovnitř. Představí Pavla úředníkovi a pak už zmizí z kanceláře)
Anita znovu po třech docela náročných dnech opět vstoupí na led. Z druhé strany kluziště se ozývá hlasité hihňání jejích mužských kolegů.
Petr: Tak co? Dneska budeš zase padat na zadek?...hi hi hi
Anita: (nedbá na Petrovu narážku a vykouzlí nádherně čistý čtverný skok)...To čumíte pitomečkové co?...(vyplázne na kluky jazyk a dál si jich nevšímá. Její pozornost upoutá neznámá dívka v další části kluziště)
Anita: Kdo to je? ...(otočí se s otázkou na Romana)
Roman: Je to nejlepší juniorka ve městě a blízkém okolí. Honza si ji vzal místo Dity.
Anita: Takže na mistráku bude taky?
Roman: Asi jo. Pokud zvládne sestavu tak bude nominovaná místo Dity. To místo je volné a svaz chce té dívce dát první větší šanci. Ale musí zvládat všechny prvky který budou na mistráku vyžadovaný.
Anita: A zvládá je?
Roman: No, většinu ano. A na ten zbytek má necelé dva týdny. Jinak šanci na mistrovství dostane ta která se umístí jako první za postupovými příčkami.
Honza: Takhle toho moc nenatrénujete... (ušklíbne se)
Anita: Okukujeme tvůj nový objev.
Honza: Dobrá co? ...(zašklebí se)
Anita: Prý bude závodit místo Dity.
Honza: Jo. Pokud to zvládne, tak ano.
Anita: Místo Dity by neměl nikdo závodit. Měli by nechat její místo volné. Myslím, že ta holka si to zaslouží.
Honza: Nikdo jí to místo nebere Anito.
Anita: Tak proč tam cpeš tu holku?
Roman: Oni by to místo stejně obsadili Anito. Oni ho nemůžou nechat volné.
Honza: A Markétka na to má, aby to zvládla.
Anita: Jo, Markétka. Tak doufám, že nepostoupí. Radši pojedu na mistrák s někým koho vůbec neznám, než s ní.
Honza: To se ještě uvidí.
Roman: Nemůžeš na ně být naštvaná. Honza přišel o bruslařku a museli ji někým nahradit. A ta holka, co jsem koukal má výborné výsledky. Dej jí šanci Anito. Uvidíš , že nezklame.
Anita: No, jak myslíš.
Zdá se, že Pavel měl dnes o něco šťastnější den než Anita. Vyhovoval všem požadavkům a tak se ode dneška mohl připojit k týmu údržbářů místního stadionu. Zato Anita měla plnou hlavu té nové holky kterou začal Honza trénovat místo Dity. Podle papírů do kterých společně s Honzou a Romanem nahlédla byla Markéta několikanásobná juniorská mistryně a to nejen doma v Čechách a podle výsledků , i když věkem patřila ještě mezi juniory mohla už soutěžit za ženy. A tak ji Honza vzal pod svá trenérská křídla a dal jí příležitost soutěžit mezi staršími a zkušenějšími soupeřkami. Pavel který právě ukončil pohovor a podrobnou prohlídku stadionu vchází do haly v domnění, že tam najde Anitu. Anita ještě bruslila. Postavil se k mantinelu a díval se jak bruslí. Po chvíli dal Roman Anitě malou přestávku. Té chvíle Pavel využil, aby se s Anitou setkal.
Pavel: Děkuju.
Anita: Za co mi děkuješ?
Pavel: Za to, že jsi se za mě přimluvila a pomohla mi tak dostat tu práci.
Anita: Ach tak. To nestojí za řeč.
Pavel: Jsem ti za to opravdu moc vděčný Anito.
Anita: Nemáš vůbec za co.
Chce odejít ale Pavel ji chytí za ruku a tím ji zadrží.
Pavel: Ty se na mě zlobíš?
Anita však mlčí a jen se na něj dívá.
Pavel: Došly ti slova?
Anita stále mlčí. Tolik by se ho chtěla zeptat na ten ukradený včerejší polibek, ale bojí se jeho odmítnutí. V jejich blízkosti se objeví Petr s Filipem.
Petr: Teda, tady to nějak jiskří. Abysme tu za chvíli nemuseli běhat s hasičákem, protože nám ta jiskra podpálí stadion...(zahihňá se)
Anita: Blbečku...(poklepe si na čelo)
Filip: Naši tě zvou před odpoledním tréninkem na oběd.
Anita: Nepřijdu.
Filip: Naši by tě rádi viděli.
Anita: Viděli mě včera na večírku.
Filip: A prej ses k nim ani nehlásila.
Anita: Možná nemám proč se k nim nějak extra hlásit a možná nemám proč chodit s tebou k vám na oběd.
Filip: Fajn. Takže po tréninku na tebe počkám a pojedeme k nám.
V tu chvíli Pavel pustí Anitinu ruku kterou stále držel ve své a odchází. Anita na nic nečeká a i s bruslemi na nohou ho doběhne a tentokrát chytne za ruku ona jeho.
Anita: (zadívá se Pavlovi přímo do očí) ...Jednou přijdeš na to, že k životu nepotřebuješ nic. Nic kromě toho, aby tě měl někdo upřímně rád...(pouští jeho ruku a odchází)
Pavel si v tu chvíli připadal jako totální idiot. Ani na okamžik ho totiž nenapadlo, že by ta věta kterou Anita vyslovila mohla být mířena právě na něj. Celou cestu ze stadionu až do hospody kde měl sraz s klukama dnes už odpoledne nad tím přemýšlel. Vycházelo mu hodně variant o kterých mohla Anita v této větě mluvit, ale nenapadla ho ani jedna, která by směřovala přímo k němu. I v hospodě místo toho , aby klukům řekl jestli tu práci dostal nebo ne jen zamyšleně sedí a pohledem hypnotizuje půllitr který má před sebou. Kluci si mezi sebou špitají a dohadují se jak seho zeptat, protože dedukují,že Pavel nakonec nevyhovoval podmínkám a tu práci nedostal.
Jirka: (šťouchne do Pavla)...Co se tváříš jako pasáček, když mu uteče stádo?
Ivo: Přes půlhodiny hypnotizovat pivo to zrovna není tvůj styl. Za tu dobu máš v sobě už nejmíň dvě...(zazubí se na Pavla)
Jirka: Tebe tam nakonec nevzali co ?
Pavel: Ale jo. Vzali mě. Byl jsem pro ně skvělý uchazeč a i Anita se za mě dost přimluvila.
Jirka: Tak proč tady sedíš jak hromádka neštěstí? Máš mít radost a slavit.
Pavel: No, to bych asi měl.
Ivo: To bys určitě měl.
Pavel jen kývne hlavou a dál zkoumá půllitr před sebou.
Jirka: S tebou něco je chlape...(pošťouchne Pavla)
Pavel: Tak teď jsi to trefil.
Jirka: Která tě zklamala dneska?
Pavel: Jak to myslíš která?
Jirka: Včera ti utekly obě.
Pavel:Anita.
Jirka: Ta, ale nezklamala tebe. Tu jsi zklamal ty a ona se tomu jen tak nějak brání. Omezuje už takhle napáchané škody, aby nebyly ještě větší.
Pavel: Dneska mi řekla takovou větu. Držela mě za ruku a řekla mi, " Jednou přijdeš na to, že k životu nepotřebuješ nic. Nic kromě toho , aby tě měl někdo upřímně rád." Já nevím, asi jsem úplněj idiot, když nemůžu přijít na to, co tím vlastně chtěla říct.
Jirka: Jestli úplnej to nevím, ale idiot seš.
Pavel: Tak ti teda pěkně děkuju. Čekal jsem spíš, že mi poradíš, pomůžeš mi najít význam.
Jirka: Tak na tohle budeš muset hochu přijít sám. Když ti ten význam totiž vysvětlím tak to v ničem nepomůže. Jen budeš znát prázdný význam té věty. Ale nikdy nepochopíš co ta slova v sobě všechno nesou. A už jen proto, abys pochopil na to musíš přijít sám.
Pavel: Tak to ti teda pěkně děkuju. Počkej až budeš chtít poradit.
Jirka: Dělám to jen pro tvoje dobro. Nikoli pro svoje.
Celé další tři dny byl Pavel jako vyměněný. S nikým moc nekomunikoval. Jen tak co bylo potřeba, ale víc nic. Občas se tam za ním zastavila Lenka. Nejspíš mu tam asi nosila obědy. Ale s Anitou to nijak necloumalo. Soustředila se pouze na to svoje. Na nadcházející republikový šampionát. Věděla, že na to má a chtěla na světový šampionát postoupit jako česká jednička a byla pro to schopna udělat maximum. Trénovala celé dny a domů se chodila vyloženě akorát vyspat. A možná to pro ni bylo lepší i z dalších důvodů. Ani nepomyslela na nadcházející pohřeb Dity na kterém také nesměla chybět a neřešila ani Markétu která se nebezpečně začala motat kolem Pavla. Ale Pavel zrovna moc velký zájem nejevil. Nadešel den Ditina pohřbu. Smuteční síň se zaplnila lidmi. A že jich nebylo málo. Anita po celý obřad seděla vepředu s Ditinými rodiči, ale její zrak vždy, když to bylo jen trochu možné zabrousil do zadních lavic kde seděl Pavel s klukama a měl sebou Lenku. Poslouchala proslovy vyvolených lidí a i ona sama dostala příležitost říct několik slov, i když to vůbec nebylo v plánu a tudíž neměla nic připravené. Předstoupila tedy před tu smuteční sešlost a nejdřív je všechny přejela pohledem a pak začala svůj totálně nepřipravený proslov.
Anita: (ještě jednou nervózně pohlédne na všechny smuteční hosty) ...Stejně jako před několika lety, tak i dnes vyprovázím na poslední cestě milovanou osobu. Dita byla hodný člověk, dobrý, obětavý a přátelský. A právě jí vděčím za to, že mé poslední roky nebyly zase až tak černé. Naučila mě, že i když mě věci byť stokrát srazí na kolena, že se nesmím vzdát, že slzy jsou mnohdy vzácnější než úsměv, že každá rána v životě bolí, ale důležitější je se zvednout a jít dál, jít tím správným směrem a nebát se stínů, protože právě ty stíny znamenají, že někde nablízku svítí světlo něčeho nového a něčeho co jistě bude stát za to. Pomohla mi alespoň okrajově nahlédnout do koutů života který jsem nikdy před tím neznala. Mohu říct, že každým tím poznatkem který mi pomohla objevit se ze mě stával lepší člověk. Člověk který poznal hodnoty mnoha věcí a činů. A za to všechno vděčím právě Ditě...(přejde k rakvi a položí na ni ruku)...Nikdy na tebe nezapomenu. Vždycky budeš mým strážným andělem o kterém vím, že mi ukáže to správné světlo...(Se slzami v očích vyběhne ze smuteční síně)
Pavel ,i když si moc dobře uvědomil, že Lenka tohle opět jen tak nestráví se zvedne z lavice a vyběhne za ní. Anita stojí na chodbě a snaží se zadržet pláč který ji neustále přemáhá. Ví, že v téhle společnosti se bude její útěk ze smuteční síně brát jako něco nevhodného. Něco co snobi, lidé mezi jejichž společenskou vrtsvu patřila zrovna moc nechápou. Tito lidé necítí. Teda ne, že by byli úplně bezcitní, ale všechno co se nedá vyvážit hodnotou peněz je pro ně takřka zavrženíhodné. Anita mezi ně také patřila, ale jen majetkem.Nikoli svou osobností. Pavel se k ní v tichosti přiblíží, jemně jí položí ruku na rameno, otočí čelem k sobě a pevně obejme. Anita se opět nebrání. Přitiskne se k němu a položí si hlavu na jeho rameno a onějž současně tlumí i své hlasité vzlyky.
Pavel: (Na chvilku ji od sebe odtáhne a jemně pozvedne její hlavu, aby se jí mohl podívat do jejích slzami zalitých očí)... Slzy jsou někdy vzácnější než úsměv. Úsměv rozdáváme každému, ale pláčeme jen pro toho na kom nám opravdu záleží.
Anita: (zadívá se na Pavla upřeným a udiveným pohledem. Taková slova od něj opravdu nečekala)... Tak to ty moje jsou opravdu vzácné, protože jsou pro dva lidi.

Pavel ji znovu přitiskne k sobě a jemně ji hladí po vlasech a jemnými polibky ji laská po tváři. Anita se těm jemným až skoro nezaznamenatelným dotykům plně oddává. Působí na ni velmi uklidňujícím dojmem. V Pavlových očích se tímto prožitkem stávala zase o něco větší osobností. Pomalu poznával, že Anita která se narodila v přepychu a bohatství a on v ní viděl jen nafoukaného a arogantního snoba je vlastně úplně někým jiným. Že navenek působí snobsky, ale uvnitř je člověk stejný jako on. Znovu u něho stoupla na ceně a to pořádně. I v tuhle chvíli si uvědomoval a možná i víc než kdy před tím jak moc mu pomohla. I když se sama topila ve sračkách a drápala se pomalu nahoru, nevzdala to. Pavlův cit k Anitě znovu o něco víc narostl. A i když věděl , že to nebude lehké už jen proto , že bude muset zklamat Lenku o které věděl moc dobře jak velké city k němu chová, byl rozhodnutý bojovat. Ve smuteční síni mezitím skončil obřad a ze dveří začali vycházet první smuteční hosté. Pavel pouští Anitu z objetí a rychle se připojí ke svým kamarádům a Lence. Nechtěl zbytečně provokovat společnost a Lenku a moc dobře věděl, že i Anita to cítí stejně. I ona se bez jediného náznaku něčeho co by znamenalo, že ji tím zklamal nebo urazil připojila k Ditiným rodičům. Po skončení celého obřadu spuštěním Ditiny rakve do hrobu se celá společnost přesunula do restaurace. Při tomto přesunu však Pavel nejspíš porušil utajení toho, že mezi nimi je bližší vztah, než jaký by měl být, když zakázal Anitě řídit a sám usedl za volant jejího auta. Někteří hosté si mezi sebou něco prohazovali na jejich adresu, ale během večerní smuteční večeře a následné akce kdy lidé mohli ještě společně zavzpomínat na Ditu celý tento incident utichl. Další den se Anita opět plně soustředila pouze na trénink. Vypouštěla tak z hlavy hodně věcí, ale jedna věc jí neunikla. To, že Pavel se dnešního dne nedostavil do práce. To ji poněkud znepokojilo. V přestávce šla rovnou za vedoucím údržby, aby se dozvěděla něco o tom proč Pavel nepřišel do práce a byla připravena mu chránit záda kdyby neměl omluvu.Od vedoucího se dozvěděla, že hned ráno se tam zastavila jeho matka a donesla potvrzení o Pavlově pracovní neschopnosti s diagnózou angíny. Anita nelenila a vyžádala si na vedoucím Pavlovu adresu a hned po skončení dopoledního tréninku se na to místo vypravila. Chvilku bloudila uličkama než konečně zastavila na adrese kterou dostala. Věděla že tahle okrajová městská čtvrť existuje, ale ještě nikdy se až sem nedostala. Zaparkuje auto u vjezdu a vystoupí. Před sebou má docela rozlehlou přední zahradu na jejímž konci stojí klasický domek. Je takový jiný než jaké doposud znala. Mírně oprýskaná šedá fasáda se žlutým pruhem a velká dřevěná okna kterým by malé úpravy jistě nezaškodily na ni působily takovým zvláštním dojmem. Přejde k vrátkům a zmáčkne tlačítko zvonku. Po chvilce z domu vyjde žena tak kolem šedesátky a jde rovnou k ní. Na její tváři je znatelný lehký úsměv. Anita mírně znervózní. Nečekala že u vrátek se objeví zrovna tato žena. Anita se snaží zamaskovat nervozitu a taky se chovat tak nějak nenápadně. Nemá ani ponětí jaký má Pavlova matka na ni názor a jestli vůbec ví kdo Anita vlastně je. Rozhodne se dělat, že o Pavlovi nic neví.