Srpen 2013

Neboj se, Pavle - část 9

15. srpna 2013 v 18:12 | Trishka |  Jiné příběhy
V tu chvíli se v baru objevuje také Pavel s ostatními. Roman je zaregistruje a v tu chvíli mu dochází, že tohle se bez pořádného průšvihu neobejde. Ostatní se usadí ke stolu a Jirka se ujme objednání nápojů. Přistoupí k baru a objedná drinky a pak se otočí na Anitu.
Jirka: Nádhera...(ušklíbne se)
Anita: Máš nějaký problém?
Jirka: Jo! Tebe a to co tady předvádíš! On to viděl Anito.
Anita: Pak neviděl nic co by neznal a co by sám nedělal!
Jirka: Jak tohle k sakru myslíš?!
Anita: I já ho viděla. Dneska odpoledne. Těsně před tím než jsem šla na led. Objímal se tam s ní jako kdyby byli pár století. Zabolelo to Jirko. A bolelo to celé dvě a půl minuty co jsem byla na ledě a snažila se to zajet. Snažila se splnit slib který jsem kdysi dala. A dokázala to. A co udělal on?! Ani jsem mu nestála za to,aby za mnou přišel, obejmul mě a řekl, "Byla jsi dobrá." Místo toho se někam vypařil s Lenkou a na mě se vůbec neohlížel. A je tu s ní i teď...(v očích se jí objeví slzy) ...Nestojím mu ani za to, aby to co mohl udělat odpoledne udělal teď. Místo toho abych trávila čas který můžu s ním a bavila se tak si tady vylejvám srdíčko tobě.
Jirka: Slíbil mi, že to ukončí.
Anita: Ale slib nespnil. Takový je ten tvůj kamarád.
Jirka vezme do ruky pití a pobídne Anitu, aby se přesunula s ním ke stolu. Anita už značně opilá udělá krok,ale zamotá se a skončí na zemi. Jirka jí podává ruku, aby jí pomohl se zvednout, ale to už je tam také Pavel. Naznačí Jirkovi, aby se vrátil za ostatními a sám nabídne Anitě pomocnou ruku. Anita se na něj jen nedůvěřivě dívá.
Pavel: Je to jen ruka.
Anita: (Jeho pomocnou ruku nakonec přijme a postaví se zpět na nohy)... A z toho plyne jedno ponaučení. Nechlastej když to neumíš.
Pavel: Odvedu tě do pokoje.
Anita: (vytrhne se mu) ...Nemusíš se namáhat. Tam trefím i bez tvé pomoci. Ty se radši starej o ni...(pohledem ukáže na Lenku)

Pavel: Větší starosti mi teď děláš ty.
Anita: Kdybys aspoň mluvil pravdu...(odchází z baru)
Pavel: (vyběhne za ní a dostihne ji u výtahových dveří a pevně ji na ně přimáčkne)...Anito, proč mi tohle děláš?!
Anita: A proč to děláš ty mě?! Proč mě takhle využíváš?!...(odstrčí ho a nastoupí do výtahu který právě přijel)
Pavel je opět hluboce zklamaný. Nečekal, že to bude až takhle těžké. Že Anita ho rovnou odkopne, aniž by mu dala šanci to vysvětlit. Do baru už se nevrací. Jeho cesta vede rovnou do pokoje. V tuhle chvíli by na nějakou oslavu stejně neměl ani náladu. A pak, co by to bylo za oslavu bez oslavenkyně. Dalšího dne byla Anita ráda, že nemusí absolvovat žádný závod. Po noci ze které půlku probrečela a tu druhou strávila na toaletě, protože včera večer to s tím alkoholem opravdu přehnala a její tělo které na takovou dávku alkoholu nebylo zvyklé reagovalo po svém. Pro jistotu pokud to nebylo nutné ani nevycházela z pokoje a ani na klepání na dveře nereagovala. Až k večeru kdy už její tělo přestalo tak nějak stávkovat na chvilku vyšla před hotel. Zklamaná Pavlovým chováním sedí na lavičce před hotelem, na sobě má jen lehký svetřík, klepe se zimou, ale v tuhle chvíli je to to poslední na co se soustředí. Pozoruje ulici před hotelem a její mysl teď nejvíc zaměstnává to, co viděla včera odpoledne na stadionu. K hotelu přichází Jirka který se právě vrací z odpolední procházky podzimní Prahou. Všimne si Anity sedící na lavičce a upřeně hledící před sebe a mlčky si k ní přisedne.
Anita: Proč mi tohle k sakru dělá?!
Jirka: Rád bych ti na tuhle otázku odpověděl, ale sám odpověď neznám.
Anita: Baví ho snad tahle hra na kočku a myš?
Jirka jen pokrčí rameny.
Anita: Fajn! Najednou nikdo nic neví! Tak jak to mám potom vědět já?! Jak nemám být zmatená a neudělat zase nějaký krok vedle?!
U hotelu se objeví také Pavel. Ale je sám. Namíří své kroky přímo k lavičce kde sedí Anita s Jirkou. Jen co se posadí Anita vstává a odchází. Pavel se bezmocně zadívá na Jirku.
Jirka: Neboj se, Pavle. Bude to dobrý.
Pavel: Jenomže já se bojím. Od včerejška se mi vyhýbá. Mám čím dál větší strach, že tohle dobrý nebude. Že tohle byl pěkně blbej nápad.
Jirka: Nebyl.
Pavel: Byl. Za celou dobu co tu jsme si nenašla ani chvilku na to, aby se zajímala jestli tu vůbec jsem . Aby se alespoň na pět minut odtrhla od toho všeho a třeba jen těch blbých pět minut mi věnovala. A pak udělá tohle.
Jirka: Ona to ví Pavle. Nevím jestli tě s tím včera stihla obeznámit, ale ví to.
Pavel se na Jirku jen tázavě zadívá. Anita byla včera hodně opilá a on tudíž jejím slovům nevěnoval moc pozornosti a tak si není ani jistý tím co myslela vážně a co ne.
Jirka: Ví, že jsi to s Lenkou ještě neukončil. Viděla vás včera na stadionu. Dost ji to zklamalo. A jak víme, tak má svoji hlavu a tak si to vyložila po svém, ale neboj se. Tohle se dá vysvětlit a napravit. Jen nesmíš mít strach udělat ten krok, i když víš, že jednomu člověku ublížíš, i když ten člověk si to nezaslouží. Ale udělat to musíš.
Pavel: Udělám to hned jak se vrátíme domů.
Jirka: To je rozumný nápad .
Po cestě na pokoj Anita potkává Romana a jak se nesoustředí na cestu málem do něj narazí.
Roman: Třeba mě poraž.
Anita: Promiň. Neviděla jsem tě.
Roman: (změří si Anitu pohledem) ... Jsi v pohodě?
Anita: Ale jo. Relativně.
Roman: Ale je dobře, že jsem tě potkal. Právě jdu totiž od tebe.
Anita: A co tak naléhavého jsi mi potřeboval?
Roman: Nesu ti nějaké novinky. Byl jsem na stadionu. Hodně se tam o tobě mluví.
Anita: Jo. Aha, no je mi jasné, že ne zrovna dobře. Spíš bych řekla, že naopak jako se o mě mluví v poslední době docela často. Takže vlastně mi nic nového neneseš.
Roman: Právě naopak. Porota z tebe byla úplně paf. Vsázeli spíš na Markétu ale ty jsi ji úplně zastínila. Mluví o tobě jako o velké naději. Prozatím víme, že jsi první a máš před ostatními docela slušný bodový náskok, takže máš dost velkou šanci jet na světový šampionát. I když, ty už to máš vlastně v kapse.
Anita: Ne tak docela. Ještě můžu zítra něco zvorat.
Roman: I kdybys to zvorala tak spadneš maximálně na druhé místo. Ale i to je postupové.
Anita: Jestli už nemáš nic jiného co bys mi chtěl říct tak mě omluv. Chci jít do pokoje a odpočívat. Dnešek i s tou kocovinou byl fakt náročný.
Roman: To ti jako trenér nařizuju...(uculí se)...A zbavit se té kocoviny dopručuju.
Anita: I když jsem v poslední době moc neposlouchala tak tohle nařízení poslechnu velmi ráda...(odchází do pokoje)
Do konce tohoto dne už z pokoje raději ani nevyjde. Pohled na Pavla a Lenku pohybující se někde po hotelu společně v objetí opravdu nepotřebuje. Moc dobře ví, že by na ně někde narazit mohla a že při jejím štěstí by se tak stalo. Nereaguje ani na klepání na dveře ani na zvonící mobil který se ozývá skoro nepřetržitě. Je jí jasné, že s tím vším má hodně společného jedna osoba. Člověk kterého nechtěla vidět, člověk který jí hodně ublížil, člověk který se k ní zachoval jako svině. Ani Pavel neměl zrovna náladu na nějaké společenské akce, ale do hotelového baru společně s klukama a Lenkou šel. Moc tam, ale nepobýval. Většinu času buď klepal na dveře Anitina pokoje nebo na chodbě před barem vytáčel její číslo s velkým přáním toho, aby Anita konečně alespoň ten telefon zvedla, když už se nemá k tomu, aby otevřela dveře pokoje, ale bezúspěšně.

Další den

Anita odchází z hotelu. Chystá se na druhé kolo závodů. Rozhodnuta dnes po závodu opustit Prahu prochází halou i se všemi zavazadly k východu. Tentokrát se setkání s Pavlem nevyhne
Pavel: Kam s těmi taškami?
Anita: Chtěla bych dnes večer po skončení závodů odjet. Já končím Pavle. Dnes odpoledne bruslím naposled.
Pavel: To jako, že úplně?
Anita: Jen tady. Na světový šampoionát pojedu. Teda pokud se dostanu do výběru.
Pavel: Ty nemůžeš odjet Anito!
Anita: Musím. Tady jsem dneškem skončila. A ne jen tady....(obejde Pavla a zmizí z hotelové haly)
Pavel v tu chvíli poznává která bije. Dochází mu, že tahle situace už začíná být hodně vážná a hraje bohužel v jeho neprospěch. Z celé téhle situace však těží Filip který kapitolu s Anitou stále ještě neuzavřel a doufá, že mezi ní a Pavlem to brzy skončí a že on bude zase pro Anitu ten nej, ten jediný. Nehne se od ní skoro na krok. Dokonce i při čekání než bude vyzvána, aby vstoupila na led a předvedla svou volnou jízdu je s ní. Snaží se jí dodat alespoň trochu nadšení a síly, aby to celé zvládla. Anita si z toho však nic moc nedělá. Moc dobře ví o co Filipovi v tomhle případě jde, ale hraje jeho hru, protože je jí zároveň velmi prospěšná. Může jí dopomoct srazit Pavla na kolena stejnou zbraní jakou srazil on ji. I přes to všechno co v posledních hodinách prožila se plně soustředí na svou volnou jízdu kterou právě začala. Nemá však ani nejmenší tušení o tom, že kdyby dnes v hledišti hledala Pavla, nenajde ho tam. Pavel se hned po jejich rozhovoru v hale sbalil a odjel domů. Zůstali tam jen kluci a Lenka která opět pojede domů s nima. Anitina jízda měla opět u poroty, ale také u diváků veliký ohlas. Anita opět předvedla výkon hodný šampionky. Je nadšením bez sebe. Tohle opravdu nečekala. Když se podívá na známky které hodnotí technický a umělecký výkon začne se objímat střídavě s Romanem a Filipem. Její radost je v tu chvíli opravdu vysoká stejně jako ty známky které ji posunuly na první a tím pádem postupové místo. A toto pořadí se už do konce závodu nezměnilo.Anita se stala mistryní republiky a zajistila si tak nominaci na světový šampionát. Při vyhlašování výsledků hrdě a s úsměvem vystoupila na nejvyšší stupínek na stupni vítězů.Ale do smíchu jí moc nebylo. To velké zklamání které jí Pavel připravil v ní pořád bylo. Po skončení všech ceremonií se rozloučí s Romanem který ještě v Praze zůstává a nasedá do auta, aby se mohla vydat na cestu domů. Ještě ve dveřích zaslechne volání svého jména. Otočí se a uvidí Jirku který spěchá směrem k ní.
Anita: Přišel jsi se rozloučit?
Jirka: A je k tomu důvod?
Anita: Odjíždím. Má přítomnost tady už není nutná. Ale vi tu klidně ještě zůstaňte. Hotel je zaplacený na dva týdny, tak si to tu v klidu můžete užívat a zůstat jak dlouho budete chtít.
Jirka: Mi jedeme taky.Stejně jsme tu zůstali už jen dva.
Anita: Dva?
Jirka: Pavel odjel ještě před začátkem závodu a Lenka už nejspíš sedí ve vlaku a je taky na cestě domů.
Anita: Aha. Tak to nebudu zdržovat. Ať vyrazíte včas a dojedete domů v pořádku.
Jirka: O nás se neboj. Mi se o sebe postaráme...(uculí se)
Anita: Tak já už pojedu.
Jirka: A ještě jedna věc.
Anita: Jaká?
Jirka: Ale radši nic.
Anita: Když už jsi to začal tak to taky dokonči.
Jirka: Ne, to je dobrý. To ti snad dojde samo.
Anita vyjíždí na cestu k domovu. Je to však cesta plná váhání, smutku, beznaděje a zklamání. Měla by mít radost. Dokázala se dostat tam kam chtěla. Ale neměla.Její radost kazila myšlenka na Pavla. Ty city které v sobě stále měla se nechtěly jen tak vzdát a rána v jejím srdci potřebovala lék. Ale jaký to věděla jen ona sama. A možná proto nejela rovnou domů, ale na první křižovatce na které mohla navedla své auto směrem k Pavlovu bydlišti. Auto pro jistotu nechala stát o dvě ulice dál, aby Pavel neměl ani tušení, že se odhodlala k tomuto kroku. Že za ním přijela. Pavel však zřejmě není doma. Jeho auto nestojí ani před domem, ani na zahradě kde běžně stává. Potichu projde brankou a ještě tišeji vejde do domu a jako duch se proplíží až k Pavlovu pokoji. Opatrně otevře dveře a zjistí, že pokoj je prázdný. Rychle vejde dovnitř a rozhlíží se kam by se schovala. Nemá moc času na přemýšlení. Pavel se může vrátit každou chvíli. Jak tak ve spěchu přemýšlí kam by se jen schovala a vzpomene si na Joey. Svoji oblíbenou seriálovou hrdinku která se pro utajení schovala do skříně. Pavlova skříň se dala pro její plán také dobře použít a tak do ní rychle zaleze a potichu za sebou zavře dveře. V té skříni ani není moc dlouho. O chvíli později uslyší z chodby Pavlův hlas a pak už jen naštvané otevření a bouchnutí dveřmi pokoje. Přes dveře skříně nic nevidí, ale podle kroků odhaduje, že Pavel od dveří přešel rovnou k posteli. Další zvuk který zaslechla bylo zřejmé odložení mobilního telefonu na stolek. A pak... Pak už začalo jít do tuhého. Podle zvuků značících sundávání bundy měla jen pár vteřin na to,aby si vzpomněla na větu kterou její oblíbená hrdinka prohlásila, když byla odhalena a která se jí teď také perfektně hodila, ale také na to jak začít. Jaká slova a věty zvolit tak, aby její vysvětlení bylo i pro takového zabedněnce jako je Pavel srozumitelné a pochopitelné. Pavlovy kroky se nezadržitelně přibližují ke skříni. Anita v tu chvíli ani nedýchá. Chvíle jejího odhalení se přiblížila. Pavel pomalu otevírá skříň. Anita v tu chvíli málem padá do mdlob. Její nervozita je víc a víc silnější. Dveře skříně se otevřou úplně a Anita s Pavlem si v tu chvíli pohlédnou přímo do očí.
Pavel: Co tady děláš?
Anita: Visím s oblečením.
Pavel pomůže Anitě vylézt ze skříně a dlouze a upřeně se jí zadívá do očí.
Pavel: Jak to, že o tobě nikdo nevěděl?
Anita: Chtěla jsem přijít tak, aby mě nikdo neviděl.
Pavel: Ale proč Anito?
Anita: (zadívá se na Pavla očima lesklýma od slz. Ví , že slova která řekne nebudou zrovna hezká, ale za to budou upřímná a pravdivá)...Až se ti jednou bude zdát, že pro toho druhého nic neznamenáš tak se podívej do zrcadla, protože v tom zrcadle uvidíš sám sebe...Své pravé já které můžeš nabídnout a které bude pro jednoho člověka znamenat víc než si vůbec dokážeš uvědomit. Až budeš mít někdy pocit, že život je k tobě nespravedlivej a krutej, vzpomeň si na to, že k některým se zachoval ještě hůř, že se k nim zachoval jako ta nejzákeřnější svině. Až se ti jednou bude zdát, že jsi nevyrůstal ve zrovna dobré rodině, tak buď rád, že vůbec nějakou máš. Až budeš někoho soudit podle toho v čem žije, uvědom si , že se v tom nemusel narodit. Že do toho života prostě jen spadl. Můžeš si říct, že měl štěstí, ale na druhou stranu takový život může se stát i utrpením. A ty nemůžeš nic dělat. Můžeš jen čekat. Čekat na to až tě někdo vysvobodí. Nauč se soudit lidi podle toho jací jsou a ne podle toho jak tučné mají konto. Protože to konto může být sebetučnější, ale dvě věci si za něj nekoupíš. Lásku a rodinu. Tyhle dvě věci se nedají koupit. Do té druhé se narodíš a pak v ní žiješ, ale tu první si musíš získat. A udržet. Myslíš si, že mi nemáš co nabídnout, protože nemáš na kontě miliony, ale já ač jsem ve tvých očích jen snob který měl všechno na co si vzpomněl tak ve skutečnosti jsem ještě chudší než ty. Buď rád Pavle za to co máš. A chraň si to. Protože i tohle málo co máš tě může činit šťastným. Já takové štěstí neměla...(rozpláče se úplně. Slova která teď Pavlovi řekne se nebudou říkat lehce, ale musí je říct. Musí je říct proto,aby Pavel pochopil některé věci které dosud nechápal)...Ty vůbec nevíš jaké štěstí máš, když máš rodinu. Máš rodiče, sestru, přítelkyni. Já takové štěstí neměla...(emoce které do ní vstoupí při myšlence na další slova která bude muset vyřknout ji donutí na Pavla skoro až hystericky křičet)... Já neměla mámu která by se o mě starala, ani tátu který by si se mnou hrál. Nikdo mě nepodpodřil, když jsem to nejvíc potřebovala. Celých 6 let jsem žila v domě kde jsem byla jen dalším přebytečným krkem k živení a kde mi to taky dávali dost silně najevo!!!
Pavel: (Ani on neudrží své emoce na uzdě a i v jeho očích se při Anitiných slovech objeví slzy)... Ale proč Anito?!...(zakřičí zoufale pod návalem nadcházejícího pláče)...Proč jsi mi nic neřekla?! Proč jsi celou dobu jen mlčela?!
Anita: (Chytne ho za ruce a zoufale se mu i přes slzami zalité oči zadívá do těch jeho)...A jak jsem to asi mohla říct?!! Jak jsem ti měla vysvětlit, že celých 6 let jsem neměla domov, že celých 6 let jsem neměla rodinu?!! Jak jsem měla k sakru vědět , že bys to pochopil?!! Byl jsi tak zahleděný do sebe, že jsi neviděl co se kolem tebe děje!!! Viděl jsi ve mě jen nafoukanou a bohatou holku!!! Jak jsem mohla tušit, že bys pochopil a uvěřil?!!
Pavel: (Vytrhne se jí a rozbrečí se úplně. Teď když konečně poznává pravdu, lituje toho jak se k Anitě choval)...A co ty?!! Nemluvila jsi o tom!! Neřekla jsi ani jediné slovo které by mi pomohlo tohle pochopit a zároveň pochopit i tebe!! Ale místo toho mi tu vyčítáš, že jsem se choval tak jak jsem se choval!! Ale jak jsi se zachovala ty?!!
Anita: Jak jsem se zachovala?!! Možná tak jak jsem musela!!!...(přejde k Pavlovi a vezme jeho obličej do svých dlaní)... Ty nemáš ani ponětí jak jsem ty roky trpěla!!!... (přitáhne si ho k sobě blíž a obejme ho)
Pavel: (odtáhne se od ní)...A proč jsem to nesměl vědět?! Všichni to věděli, ale jen blbej Pavel nesměl nic vědět, protože by to nepochopil!!!
Anita: Tohle nevěděl nikdo!! Nikdo nevěděl o tom jak jsem celých 6 let u Hoškových žila! Nikdo nevěděl a neví o tom jak mě celou tu dobu týrali, že mě Olga surově bila za každou blbost, že mě zavírala do tmavého studeného sklepa někdy i na několik dní, když jsem se jí nepodvolila. I vztah s Filipem byl vynucený. Nikdy jsem ho nemilovala. Celé ty roky jsem předstírala lásku k němu, abych měla klid a naplnila vůli mých rodičů kteří si přáli, abychom mi dva byli spolu a sepsali na to dokonce i papír. Předstírala jsem a hledala, hledala někoho ke komu budu mít skutečné city, někoho koho budu skutečně milovat. Někoho s kým se budu každý den vznášet na obláčcích štěstí. Hledala jsem tebe Pavle. A když už jsem tě konečně našla, když jsem konečně měla to co mě činilo opravdu bohatou, když jsem konečně našla pravou lásku, tak jediné čeho se mi dostalo bylo další zklamání...(ztiší hlas)... Zklamal jsi mě Pavle. A dokud nenajdeš způsob jak napravit alespoň něco z toho co jsi zpackal rozluč se s mojí přízní. Rozluč se s tím, že bys mě ještě někdy viděl. Rozluč se se vším. Miluju tě Pavle. A je mi líto, že teď musím odejít. Ale nemám na vybranou. Tohle je jediná možnost kterou mám. Měj se hezky Pavle...(otočí se k Pavlovi zády a jde ke dveřím)
Pavel který si uvědomil za tu krátkou chvíli tolik věcí, tolik provinění které udělal, i když nevědomě, ale udělal nechce , aby Anita odešla.Ani teď ani jindy. Udělá několik rychlých kroků a dožene ji. Jednou rukou se opře o dveře, druhou o futra a mírně přimáčkne Anitu na dveře a tím jí znemožní odejít.
Pavel: Neodcházej! Anito prosím, nesmíš mi už odejít. Můj život bez tebe neznamená nic....(otočí ji čelem k sobě) ... Ty už mi nemůžeš utéct! Miluju tě! (vezme její obličej do svých dlaní a jemně ji políbí. Několikrát na tvář a postupně přejde až k jejím rtům které se nejdříve spojí v krátký a jemný polibek, který při dalším střetnutí jejich rtů přeroste v polibek dlouhý plný vášně a lásky)



Konec

Neboj se, Pavle - část 8

14. srpna 2013 v 19:48 | Trishka |  Jiné příběhy
Králová: Bojím se o něj. V noci nespí, nikoho nechce vidět a už ani nejí. Jsem zoufalá a tak jsem vás chtěla požádat jestli byste nemohla přijet. Vím, že je to pro vás asi v téhle době problém, ale opravdu vás prosím, přijeďte.
Anitě je v tu chvíli jasné, že tohle se bez její návštěvy neobejde. Hlas Pavlovy zoufalé matky jí napověděl, že i když měla pravdu v tom, že to bude malinko problém už kvůli fyzické přípravě na nadcházející závod, že tohle prostě udělat musí.
Anita: Ne...Ne, to...to nebude problém. Hned tam jedu...(ukončí hovor)
Sedne do auta a jede co nejrychleji k Pavlovi. Situace v tuhle chvíli začíná být vážná. A v tomhle případě mohla její návštěva opravdu hodně pomoct. Paní Králová už na ni netrpělivě čekala u branky. Anita, když viděla zoufalý obličej Pavlovy matky rozhodla se udělat vážný krok. Sice ji ten krok bude stát to, že nesplní ani teď slib který dala rodičům v den jejich pohřbu, ale Pavel jí za tohle všechno stál. Byla rozhodnutá odstoupit ze soutěže. Jak z republikové tak i ze světové. Protože pokud nebude startovat na republikovém šampionátu nemá šanci se dostat ani na ten světový. Opatrně zaklepe na dveře pokoje.
Pavel: Pro nikoho tu nejsem.
Anita: (pomalu otevře dveře a vejde do pokoje)...Tak to bych asi měla zase jít.
Pavel: (přestane hypnotizovat strop a svůj pohled upře ke dveřím. Když uvidí ve dveřích stát Anitu na tváři se mu objeví úsměv)...Ty nemůžeš a nesmíš odejít...(vstane z postele, přejde k ní a pevně ji obejme)
Anita: (vytrhne se z jeho objetí)...Můžeš mi vysvětlit co má tohle všechno znamenat?! Proč k sakru takhle blbneš?! Nespíš, nejíš, nikoho nechceš vidět. Nezbláznil jsi se?! Pavle vzpamatuje se!! Chováš se jako malej kluk!!
Pavel přejde k posteli a usadí se na ni. Svůj pohled zarývá před sebe do země. Anitina slova se ho dotkla. Přímo ho ranila. Anita udělá pár kroků k posteli a posadí se vedle něj. Uvědomuje si, že svá slova malinko přehnala, ale v tu chvíli to prostě šlo jako, když se odjistí pojistka u granátu. Prostě vybouchne.
Anita: (položí svou ruku na Pavlovo stehno a jemně ho po něm pohladí,aby tím získala jeho pozornost)...Omlouvám se, ale..naštval jsi mě.
Pavel však nereaguje. Stále upírá pohled kamsi do země.
Anita: Koukej se rychle vzpamatovat nebo...
Pavel: Nebo co?
Anita: Nebo končím. Končím s mistrovstvím i se sportem. Máš na vybranou. Buď do sebe nasoukáš alespoň půlku toho jídla co ti tady leží na stole na talíři nebo končím.
Pavel: To ti nedovolím!
Anita: Tak se začni chovat jako normální člověk! Uvědom si, že tohle odloučení není první ani poslední a někdy se může protáhnout i na týdny a někdy na celý život...(sklopí pohled do země. Při jejích posledních slovech a vzpomínce na rodiče se jí do očí derou slzy)
Pavel: (v tuhle chvíli už zareaguje i na její ruku stále položenou na jeho stehně a pevně ji stiskne)...Děje se něco?
Anita: Ne, nic.
Pavel: Najednou jsi zvážněla a posmutněla.
Anita: To s tebou nesouvisí.
Pavel ji tentokrát už pevně obejme. Cítí z jejího chování jakési tajemství. Zlé tajemství o kterém Anita nechce mluvit. Anita nezabrání návalu pláče který ji při další vzpomínce na rodiče přemohl. Chvíli se nechá od Pavla objímat a hladit. Jeho objetí a doteky jsou tak uklidňující. Ale připozdívá se a Anita ví, že musí odejít.
Anita: (zadívá se na Pavla) ...Musím už jít.
Pavel: Ale já tě nemůžu pustit Anito. Sice nevím co se ti honí hlavou, ale jsi rozrušená a já nechci riskovat, že někde nabouráš a ztratím tě úplně.
Anita: Já, ale musím Pavle.
Pavel: Nepustím tě! Ty si tady dneska lehneš a odjedeš odsud až ráno.
Anita věděla, že tentokrát měl Pavel pravdu a to, že jí zakazoval odjet bylo rozumné a tak nakonec souhlasila.
Anita: Ale mám jednu podmínku.
Pavel: Jakou?
Anita: Že se hned pustíš do tý večeře co ti tu leží na stole.
Pavel: Mám lepší nápad...(uculí se)... Dáme se do ní oba.

Ráno se opět Anita snaží zmizet potají a bez rozloučení. Pavel však její plány překazí.
Pavel: Kdy už konečně přestaneš mizet ráno jako duch?
Anita: (zazrazí se. S tím, že Pavel si na ni po ránu jak se říká počká vůbec nepočítala)...No, ehm... já...
Pavel: Tebe doma nenaučili zdravit?
"Doma" při tomto slově se Anita zarazí úplně a sklopí s vůj pohled k zemi, aby Pavel neviděl jak se její oči zalily slzami. Naposled měla domov před necelými sedmi lety. Potom sice měla střechu nad hlavou, ale domovem se to opravdu nazývat nedalo. Taky proto jen co dovršila věku 18 - ti let začala bojovat o dům , který měla zdědit po rodičích. A naštěstí to úřadům netrvalo ani rok a Anita se konečně mohla odstěhovat.
Anita: (zadívá se na něj očima lesklýma od slz)...Neptej se...Prosím...(vyběhne z pokoje)
Pavel se snaží ji chytit, ale jeho opožděná reakce mu to znemožní. Vyběhne před dům v momentě kdy Anita už odjíždí. Zase jednou něco pořádně zvoral. I když sám vlastně neví co. Každý na tuto otázku obvykle reaguje slovy, že naučili a nebo si k tomu přimyslí nějakou vtipnou narážku. Jen Anita reagovala velmi nezvykle. Vlastně vůbec poprvé se Pavel setkal s takovou reakcí na tuto otázku. Dochází mu, že Anita něco tají. Že má v sobě něco o čem nemluví a nechce nebo nemůže mluvit. A on by to tajemství rád znal. Jak jinak se může vyhnout dalším takovým chybám, než tím, že pronikne do jádra Anitina tajemství. Jenže má to malý háček. Bude muset ještě pár dnů počkat než Anitu znovu uvidí. Leda, že by si udělal výlet k ní. Ale na ten může zapomenout. Klíčky od jeho auta má stále u sebe Jirka a ten mu je dobrovolně nevydá. Ví, že Jirka dal slib a že on ten slib dodrží. Ale možná by mohl něco vědět a tudíž by z něj Pavel mohl něco dostat. I kdyby to mělo být třeba jen jediné slovo, které by mu napovědělo oč v téhle situaci vlastně běží. Vytočí Jirkovo číslo a pod označením, že jeho dnešní návštěva je důležitá a nutná ho pozve k sobě. Jirka jakožto dobrý kamarád přispěchá hned jak může. Pavlův zadumaný a zoufalý výraz ve tváři ho jen utvrdí v tom, že ho tu asi dneska bude opravdu zapotřebí a že tohle všechno má něco společného s jednou osobou. V Pavlově životě v tuhle dobu dost důležitou.
Jirka: (změří si Pavla pohledem)...Tvůj výraz v obličeji se mi,ale vůbec nelíbí.
Pavel: To nejsi sám komu se nelíbí.
Jirka: Takže, kde je problém?
Pavel: To bych taky rád věděl.
Jirka:Anita?
Pavel: Trefa.
Jirka: Takže tvojí mámě se včera nepodařilo ji přesvědčit, aby sem přijela.
Pavel: Jestli se něco nepovedlo tak tohle to fakt nebylo.
Jirka: Tak kde je teda zakopanej pes?
Pavel: Ráno chtěla zmizet bez rozloučení. Vyzrál jsem na ni. A když jsem pak položil otázku jestli ji doma nenaučili zdravit tak řekla jen "neptej se". Ale bylo vidět jak najednou posmutněla. Málem brečela. Ale při téhle otázce přece lidi normálně nebrečí.
Jirka: Já možná vím. Ale nepovím.
Pavel: Ty seš taky koukám tajemnej jak ten hrad v Karpatech.
Jirka: Sorry kámo.
Pavel: Nejhorší je, že teď ji uvidím až v Praze.
Jirka: To už je za pár dní.
Pavel: Do tý doby se snad zcvoknu.
Jirka: Neber si to tak. Určitě pro to existuje nějaké vysvětlení a ona ho určitě zná a až bude ten pravý čas tak tě s ním i obeznámí.
Pavel: Jestli se do tý doby z toho někde nepověsím, tak se toho možná i dočkám.
Jirka: Dočkáš se toho.
Pavel: A ani nemusím čekat dlouho. Protože ty máš moje klíčky a v zájmu toho, abych se tady nezcvoknul a nešel si rovnou uvázat provaz na nejbližší strom mi je hezky předáš.
Jirka: Nedám ti je Pavle.
Pavel: Varuju tě! Dej mi je dobrovolně.
Jirka moc dobře věděl, že je zle a o hádku a v horším případě rvačku se svým nejlepším kamarádem opravdu nestál.
Jirka: Můžeš mě zbít jestli ti to pomůže, ale ty klíčky ti Pavle nedám. Anita moc dobře věděla proč mi říkala, abych ti ty klíčky nedával a já ti je nedám.
Pavel: No, jasný. Všichni jste proti mě spiknutý.
Jirka: Hele chlape, neblbni. Za dva dny se jede do Prahy a tam se zase sejdete. A možná ti celou tuhle záhadu vysvětlí.
Pavel: Alespoň tohle by pro mě udělat mohla. A ty pro mě prosím taky něco udělej. Vezmi sebou do Prahy Lenku.Prostě jí něco namluv, aby s tebou jela.
Jirka: Ty jsi to ještě neukončil?
Pavel: Ne. Pořád nějak nemám sílu a odvahu to udělat. Pořád nějak nemůžu nabrat sílu jí ublížit.
Jirka: Ale budeš to muset udělat.
Pavel: Já vím.
Jirka: Za dva dny ti donesu klíčky. Do tý doby se dej do kupy. Pamatuj na Anitu. Mysli na ni stejně jako ona myslí na tebe. Vím, že tě to zrovna si moc nepodpoří, ale nic jinýho ti poradit nemůžu. A o Lenku se neboj. Postarám se o ni...(uculí se)... Jsem přece kámoš.

O dva dny později

Pražské hotely se začínají zaplňovat nejen závodníky, ale i fanoušky, kteří sem přijeli na začínající šampionát v krasobruslení. Mezi fanoušky nechyběli ani Jirka, Ivo a s nimi i Lenka. Ten který měl jejich čtveřici uzavírat však chyběl. Pavel přijel do Prahy až v pozdně odpoledních skoro až večerních hodinách. Anita Pavlův pozdní příjezd ani nijak nezaregistrovala. Měla dost práce a starostí sama se sebou. Na zítřejší krátký program muselo být všechno perfektně připravené. Anita si plně uvědomovala, že tam půjde o všechno a že volné jízdy které se budou konat o dva dny později už jsou spíš jen taková třešnička na dortu. Pokud zajede krátký program bez chybičky a umístí se tak už ji od nominace na mistrovství světa jen tak něco neoddělí. Pavel, který ještě neměl vyřešený vztah s Lenkou věděl, že tady může nastat problém, že tady bude stát mezi dvěma ženami. Z jedné totálně šílí a druhé nechce ublížit. Dokonce si kvůli tomu zařídil i vlastní pokoj kde bude jen on sám. Lence to přišlo takové nějaké podezřelé, ale nechtěla zbytečně vyvolávat hádky a problémy. Na ty bylo ještě dost času, alespoň do návratu domů. Pak se ten problém stojící mezi ní, Anitou a Pavlem bude muset vyřešit. Bude se muset přeseknout to napětí které mezi těmi třemi panuje. Anita ani neměla moc příležitostí se se svými přáteli vidět. Přípravy na zítřejší závod jí zabraly celý den, což nejvíce mrzelo právě Pavla. Touha po tom strávit s Anitou alespoň pár minut byla hodně silná. Tak silná, že své zklamání nedokázal zamaskovat. Lence stále víc docházelo, že se tady něco děje a že to nebude nic dobrého. Ani další den Pavel Anitu v hotelu nepotká. Ta odjela už brzy ráno na stadion kde probíhaly konečné přípravy na odpolední závod.Zkouška kostýmů, rozbruslení, různé papírové ceremonie kterými se závodnice ještě před startem musely prokousat Bylo toho opravdu moc. Chvíli po poledni se hala začínala pomalu zaplňovat diváky. O dvě hodiny později je již zcela zaplněna. Mistrovství republiky v krasobruslení začíná. Anita stále hypnotizuje očima hlediště. Snaží se najít Pavla, ale pořád nic. Těsně před zhasnutím světel v hledišti ho konečně uvidí. Ale není sám. Vedle něj sedí i Lenka a i na tu dálku Anita poznává, že ji Pavel drží kolem ramen. V Anitě to v tu chvíli začne pořádně vřít. Neví na koho je v tu chvíli naštvaná víc, jestli na Pavla nebo na ni. Teď se však musí soustředit i na něco jiného. Právě nadešel čas jejího krátkého programu. Nejradši by utekla, ale teď už to nejde. Teď už musí nastoupit a chovat se jako, že se nic neděje. A soustředit se jen na jízdu. Ale jak tohle udělat, když v tu chvíli má opět v hlavě jen Pavla. A to jak si s ní posledních pár dnů hrál a užíval. Ale i přesto, že po celou dobu jízdy se dokonale nesoustředí svůj program zajede bezchybně a témeř dokonale. Tak jak se sluší a patří na budoucí reprezentantku světového šampionátu. Je co se objeví za mantinelem Roman ji hned s úsměvem obejme.
Roman: Byla jsi skvělá. Tohle ti na postup rozhodně stačit bude.
Anita: Tak proč z toho nemám vůbec žádnou radost?
Roman: Děje se něco?
Anita: Ne, nic. Jen snad...Pozítří po vyhlášení výsledků odjíždím.
Roman: Takže na exhibici nenastoupíš?
Anita: Ne...(s hraným úsměvem přijme květiny a gratulace a pak zmizí z haly)
Tak nějak když se to vezme kolem a kolem tak tam její přítomnost zase až tak důležitá není. Je tam Roman který tam zůstane až do konce, takže jí zprávu o umístění a možné šanci na postup doručí.

Večer

Anita sedí s Romanem v hotelovém baru a popíjí. Oslavují vítězství a téměř jistý postup na světový šampionát. Anita sice nemá moc náladu slavit, ale to že konečně možná splní svůj slib který dala rodičům se oslavit musí. Už má, no víc než pár skleniček v sobě a je to na ní pořádně znát. Ono s člověkem který není zvyklý pít těch víc než pár panáků tequily docela zacloumá.
Anita: (zadívá se na dno prázdného panáku)...Není to k smíchu, nebo k pláči? Sama ani nevím. Místo toho abych tu seděla s přáteli a zvlášť se jedním a slavila a bavila se tak mi do ksichtu čumíš ty. Můj osobní trenér. Teda ne že by mi to vadilo. A nakonec, ty máš na tomhle úspěchu taky svůj podíl a hodně velký.
Roman: Kdybys nekecala.
Anita: A kdo mě dřel málem do mrtva? Ani na svého přítele jsem neměla čas. A taky to podle toho dopadlo.
Roman: Ale to nic nemění na tom, že tohle celé je jen tvoje zásluha...(zadívá se na Anitu zkoumavě)...Ale Filip byl přece na stadionu taky.
Anita: Filip je dávno pasé. Už skoro měsíc s ním nic nemám.
Roman: Tak pak je to ten kluk ze stadionu, že jo?
Anita: Bingo
Roman: A kde vůbec je?
Anita: Někde se svou stále ještě přítelkyní...(pokyne barmanovi, aby jim nalil další tequilu)...popojedem.
Roman: Ty už bys měla přestat.
Anita: (ušklíbne se)...Tohle fakt potřebuju. Člověka co mi bude udělovat lekci o pití a nepití.
Roman: Radši tě odsud odvedu než tě takhle uvidí ten tvůj a bude z toho ještě průšvih.
Anita: (v očích se jí zalesknou slzy)...Ten si někde užívá s úplně jinou.
Roman: Ale já už opravdu půjdu. Jen doufám, že tě tu můžu nechat samotnou než se tu objeví tvoji přátelé a že se to obejde bez průšvihu.
Anita: (uculí se a vezme kolem ramen mladíka sedícího vedle ní a podstrčí mu Romanova panáka)... Na, a chlastej nebo tě vyměním. Prý nemám dneska dělat průšvihy takže mě máš nastarosti. .. (uculí se)
Mladík v tu chvíli neví která bije. Zadívá se nejdřív na Anitu a pak na Romana.

Roman: (omluvně se mladíka usměje) To je v pořádku. Je opilá. Odvedu ji odsud... (sundává Anitinu ruku z mladíkových ramen)