Leden 2014

Čekání na lásku - kapitola 5

27. ledna 2014 v 14:52 | Trishka |  Knižní tvorba
Ve škole právě probíhá velká přestávka. Eliška sedí v lavici a s nikým moc nekomunikuje. Ani se svojí nejlepší kamarádkou Kristýnou, což je dost podezřelé. V hlavě má v tuhle dobu jen dvě věci, nadcházející hodinu angličtiny a v ní velký a těžký test a Pavla. Ač se snaží sebevíc, stále ho ne a ne vymazat z hlavy a co teprve ze srdce. Jeho slova, jeho chování, jeho pohledy ji nenechávají ani na chvíli v klidu. Tyto tři věci se totiž od sebe hodně liší. Slova, chování, pohledy, každý tento pojem vyjadřuje úplně něco jiného. Tyhle tři věci by měly být za jedno, dávat nějaký smysl, ale v případě Pavla nedávají vůbec nic. U její lavice se nenápdně objeví Natálie. Eliščina bývalá kamarádka a Pavlova sestřenice v jedné osobě. Je určitě velmi dobře informována o situaci, která se právě děje kolem Elišky a Pavla a není vůbec dobrá. Což se Natálii velmi hodí a dělá jí to velkou radost. Však to byla právě ona, kdo si od samého začátku nepřál, aby ti dva byli spolu. A od té doby se snaží jak jen může, aby se Pavel od Elišky postupně a navždy odpoutal.
"Co se tváříš jako by ti spadly hračky do kanálu?" rýpne si Natálie do Elišky.
"Nechceš mi dát laskavě pokoj?!" vyjede Eliška na Natálii.
" A pro bratránka nebreč. Je to hloupý. Vlastně je to dost trapný pro něj brečet, protože on by tě stejně brzy nechal. Chudinky jako ty mu totiž sloužej jen pro pobavení." nepřestává si Natálie Elišku dobírat.
"Nechceš už laskavě sklapnout?!" snaží se Kristýna umlčet posmívající se Natálii.
"Kvůli tobě opravdu ne." odsekne Natálie povýšeně.
"Ani bych se nedivila kdybys v tom všem co se děje měla namočený ty svý hnusný pačmáky!" nedá se Kristýna
"Vsadila bych se, že nejsi daleko od pravdy." podporuje Eliška Kristýnin názor.
"Tohle celé je tvoje vina. Ty to máš na svědomí. Jen ty a ten tvůj kamarád nebo co to vlastně je. Mě do toho laskavě netahej." snaží se Natálie hodit vinu na Elišku.
"Bráchu do toho netahej!" zastane se Kristýna svého bratra.
"Ale někdo ho tam přece musel poslat ne?"
Víc už Eliška ani Natálie říct nestihnou. Otevřenými dveřmi třídy k nim dolehne zvuk školního zvonku ohlašující začátek vyučovací hodiny. Do třídy vchází mladá, žákyním téměř neznámá učitelka. Celá třída je tím mírně zaskočena.
"Kdo to je?" ptá se udivená Kristýna Elišky.
Eliška jen pokrčí rameny. Neví o nic víc než její kamarádka.
"Kde je slepoňka?" otočí se Ivana sedící v lavici před nimi.
"Možná oslepla docela a už jí ani ty její popelníky nestačily a tak se šla zahrabat." vysvětlí Kristýna spolužačce svým i slovy nepřítomnost jejich staré angličtinářky.
V tu chvíli se z obou lavic ozve hlasitý smích. Učitelka Adamová zvedne oči od stolu a rozhlédne se po třídě, aby se podívala, kdo narušuje počátek výuky a napomene všechny čtyři smějící se dívky. Dívky okamžitě utichnou, ale na jejich tvářích je vidět, že jen těžko zadržují výbuch smíchu. Učitelka Adamová předstoupí před třídu a představí se.
"Jmenuji se Lucie Adamová a budu vaší učitelkou angličtiny a to až do konce školního roku. Paní Suchá dlouhodobě onemocněla a už se do školy nevrátí." obeznámí třídu s nutnými fakty o sobě a nepřítomnosti jejich bývalé učitelky.
"Já už jsem ji ale někde viděla." prohodí Kristýna směrem k Elišce.
"Máš halušky. Sis ráno zase šlehla co?"
Kristýna propukne v hlasitý smích. Kamarádčina odpověď ji dokázala velmi pobavit.
"Šlehla jsem si halušky. He he he." směje se Kristýna
"Tak a už klid!" zakřičí Lucie směrem ke Kristýně.
" A umí i ječet. Dáme jí na krk ceduli Vzteklá fena." nasadí Eliška celé věci korunu.
Kristýna se už neudrží a smíchy spadne ze židle a chcechtá se na celou třídu, která se jejím pádem docela dobře baví. Lucie se zadívá na zasedací pořádek a hned na to Kristýnu okřikne, aby se usadila zpátky do lavice a přestala narušovat vyučování. Kristýna tak raději učiní. Nechce mít s Lucií problémy hned první hodinu. Když má Lucie dojem, že už je nic nebude rušit pokyne jedné ze žákyň sedící v první lavici, aby rozdala papíry na již zmíněný test. Kristýna která učení moc nedala se cítí naprosto vyřízená. Ani Eliška si není sebou moc jistá. Učila se sice poctivě, ale události posledních dní nehrají zrovna ve prospěch jejímu soustředění.
Po skončení výuky dívky opouštějí školní budovu. Před školou už na ně čeká jejich pánský doprovod v podobě Lukáše. Pozdraví se s oběma dívkami a nabízí jim odvoz až domů. Všímavá Kristýna mezi hemžícími se studenty kterých je v tuhle dobu před školou hodně zahlédne Pavla. O setkání s ním rozhodně nestojí a tak chytne Elišku za ruku a rychle ji táhne směrem k parkovišti kde mezi auty na ně čeká Lukášův Seat Toledo.
"Co děláš?!" vyjekne na Kristýnu Eliška
"Nic. Jen tě hodlám dostat odsud co nejdřív pryč."
Lukáš pochopí jaký důvod tento Kristýnin zběsilý útěk směr parkovitě mohl mít a podpoří ji.Elišce to však nedá a kryta rohem budovy vykoukne, aby si sama objasnila tu záhadnou příčinu tohoto zběsilého útěku. Když před školou uvidí stát Pavla, rychle jí všechno dojde. Pavel stojí před školou a nenápadně zahlíží jejich směrem. Tedy alespoň dokud se před školou neobjeví jeho nová společnice. Stále víc si uvědomuje, že mu Eliščina přítomnost v jeho životě chybí a dochází mu i to, že jeho unáhlené rozhodnutí nebylo zase až tak správné, jak si na začátku myslel, ale už s tím nemůže nic dělat.
"Viděl nás?" zeptá se Eliška svých kamarádů.
"Myslím si, že ne." odpoví Lukáš docela přesvědčivě. "Moje sestra mu totiž nedala ani tu nejmenší šanci si nás všimnout."
"Tohle vypadá jako by tam na někoho čekal."
"Mi to nejsme, takže můžeme pokračovat v krasojízdě." odpoví Eliška s nezájmem.
"Mě by to ale docela zajímalo." neskrývá Kristýna svoji zvědavost. " To musí být tutově někdo z naší školy."
" Tak to bude určitě Natálie." odbyde ji Eliška.
Kristýnu však zvědavost nahlodává stále víc a tak vykoukne zpoza rohu, aby se podívala na tu kterou Pavel hodlá poctit svým doprovodem. Pohled v který se Kristýně v tu chvíli naskytne je docela šokující.
"Lidi tomu nebudete věřit." otočí se šokovaná Kristýna na bratra a Elišku.
"Co tam zas vidíš?" ptá se Lukáš své sestry která v tu chvíli vypadá jako by snad před tou školou viděla přízrak.
"Podívejte se sami." pobídne Kristýna bratra a Elišku, aby také jen očkem vykoukli a viděli to, co viděla ona. Lukáš s Eliškou se tedy nenápadně krčíc se za rohem podívají. Eliška se při pohledu na Pavla a jeho doprovod málem skácí. Lukáš je však pohotový a stihne ji včas zachytit.
" To je přece, naše nová učitelka angličtiny." souká ze sebe Eliška nevěřícně.
" A já si říkala, že už jsem ji někde viděla."
"Vždyť je minimálně deset let starší." podotkne Lukáš. Nemyslel tím však věkový rozdíl mezi Pavlem a Lucií, nýbrž mezi Eliškou a již zmíněnou ženou.
" A já zase minimálně o deset let mladší." podotkne Eliška která přesně nepochopila čeho se Lukášova narážka na věkový rozdíl týká. " Co to má ale všechno dohromady společného?"
"Nic. Jenom to že jemu asi na věku zrovna nezáleží. Mladá nebo stejně stará..je to fuk. Prostě nepohrdne šancí si svou kořist ulovit." odpoví Lukáš na Eliščinu otázku, aby jí alespoň mírně napověděl jak to celé vlastně bylo myšleno.
"A nebo je na starší." neodpoustí si Kristýna svou poznámku k danému tématu. "Mladý holky jako ty ho prostě nezajímaj. Má rád stejně staré a starší než je on sám. Ty jsi byla jen zábava na jeden večer. Prostě jen mladá naivní slečna která mu uvěřila všechno co jí nakecal." dodá směrem k Elišce.
"Hmm...děkuji za upřímnost."
"Jdou směrem k nám." oznámí Lukáš dívkám situaci která se právě odehrává za rohem.
Nikdo z těch tří se s nimi v tuto chvíli potkat nechce a tak se rychle přesunou na parkoviště, nasednou do Lukášova Seatu a co nejrychleji z tohoto místa odjíždějí. Z jedoucího auta ještě všichni tři stihnou zahlédnout Pavla jak se kousek od školních vrat láskyplně objímá s Lucií. Lukášovi neujde, že to co viděli Elišku mírně rozrušilo. Ještě, aby ne. Pohled na Pavla a Lucii byl pro ni velmi bolestný a přiznat si fakt, že pro něj byla jen hračka na jednu noc také nebylo zrovna nic příjemného.
"Jsi v pohodě?" zajímá se Lukáš o Eliščin momentální stav.
" V pohodě nejsem už nějakou dobu!" odsekne Eliška.
" Už se tím nezabývej. Pokud by stál jen za jedinou tvoji myšlenku, tak bude bojovat a nezahodí všechno co mohl získat jen tak za hlavu." snaží se Lukáš alespoň trochu Elišku podpořit. Ale jak je vidět, tak se mu to zrovna moc nedaří.
" Brácha má pravdu Eli." podporuje Kristýna slova svého bratra.
Po celý zbytek cesty Eliška mlčí. Jen co Lukáš zastaví před jejím domem, snaží se co nejrychleji opustit vnitřek auta. V tuhle chvíli chce být sama. Jen ona a její myšlenky a nikdo jiný. Musí pořádně zapřemýšlet o tom, co dnes viděla a jakou by to mohlo mít spojitost s Pavlovým celkovým chováním. Možná se snaží pěstovat mnohoženství a ona ani Lucie nejsou zdaleka jedinými Pavlovými objekty lásky. Kdo ví.
Ač se Kristýna snaží domoct toho, aby spolu strávily odpoledne je neúspěšná. Což ji docela naštve. Eliška raději zabouchne dveře od auta a mizí za brankou jejího domu. Lukáš pomalu nastartuje auto a rozjíždí se k cestě domů. Po celou cestu se jeden přes druhého zahrnují výčitkami a názory ohledně Kristýnina chování k Elišce, které se Lukášovi vůbec nelíbilo. Což se Kristýně pochopitelně nelíbí. Myslela to dobře.Chtěla, aby Eliška nebyla sama a zbytečně se neutápěla ve smutku, ale Eliška s Lukášem si to jak se zdá vyložili přesně opačně.
"Večer za ní zajedu."
"Ale jednej s ní opatrně."
"Neboj, vím jak na to." uculí se Lukáš na sestru.
"Ty ji máš hodně rád že?" vyzvídá Kristýna na bratrovi pravdu. Už delší dobu má podezření, že mezi těmi dvěma se odehrává něco víc než jen obyčejné přátelství.
"Ano, to mám." odpoví Lukáš sestře a tím ji jen ujistí v tom, že její podezření mělo správný směr.

Čekání na lásku - kapitola 4

26. ledna 2014 v 12:14 | Trishka |  Knižní tvorba
Eliška je vyslána svými rodiči do obchodu, aby nakoupila pečivo a nějaké další drobnosti. Nákup má odbytý celkem rychle a vydává se na cestu zpět k domovu. Po cestě zpět k východu z obchoďáku občas koukne do výloh krámků na protější straně pokladen, co tam mají hezkého a zajímavého a jak tak kouká zaregistruje v protisměru jdoucího Pavla. Rychle sklopí pohled do země a jde stále dál, ve snaze vypadat, že nemá ani nejmenší tušení, že Pavel v tom obchoďáku je a že jde proti ní. Jdoucí stále dál k východu a upírající pohled kamsi do země ucítí na své paži dotek něčí ruky. Odlepí pohled od země, aby se podívala kdo je ten, co ji právě drží za ruku a proti sobě neuvidí stát nikoho jiného než Pavla. Na malou chvíli se jeden druhému zadívají do očí. Eliška cítí z jeho pohledu cosi divného a nedávajícího smysl. Už jen to, že si jí Pavel vůbec všiml, že se nechoval stejně jako ona a netvářil se, že ji nevidí bylo samo o sobě mírně divné. Po chvilce ji ale Pavel pouští a odchází. Neřekne ani jediné slovo kterým by byť jen naznačil, co tímto gestem chtěl naznačit, ale neudělá vůbec nic. Eliška ještě chvíli udiveně stojí na místě a snaží se vzpamatovat z toho co právě zažila. Když se z toho šoku který v ní znovu vyvolal pocit bolesti a zmatku probere, opouští obchodní dům jak jen nejrychleji může.
Zbývající odpolední čas věnuje Eliška učení. Další den ji čekají dvě docela těžké písemné práce a také se alespoň na chvíli soustředí na něco jiného, než na dnešní nečekané střetnutí v obchoďáku, a vůbec na celé to zklamání, které v poslední době prožila a které má jen jedno jméno PAVEL!!! Elišku odpoutají od knih otevírající se dveře pokoje, ve kterých se objeví Lukáš. Eliška je Lukášovou návštěvou zaskočena. Nečekala, že by se tu dnes zastavil. Už od doby co překročil práh jejího pokoje se nesnaží o nic jiné, než vytáhnout ji někam ven, alespoň na krátkou procházku, ale Elišce se popravdě nikam nechce. A když se podívá na ty učebnice angličtiny a matematiky ležící na jejím psacím stole a ve kterých bude muset dneska ještě hodně číst, aby zítra ty dva písemné testy zvládla a nepokazila si tak pověst premiantky třídy ví, že z dnešní procházky nebude nic i kdyby chtěla sebevíc. Lukáše na to však nenachytá. Dochází mu, že důvod který Eliška udává má z poloviny nějaký smysl, ale z té druhé je to jen ubohé zahánění myšlenek na někoho, kdo jí před pár dny krutě ublížil a zřejmě v tom vesele pokračuje dál a ta hra na city se mu jak se zdá velmi líbí.
"Výmluvy! Jenom tím zaháníš myšlenky na toho idiota!" konstatuje Lukáš, ve snaze už poněkolikáté za dnešní podvečer vyvrátit Elišiny výmluvy na učení.
"Mýlíš se."
"Kdybys nekecala..." nedá se Lukáš jen tak odbýt.
Eliška si však popravdě musela přiznat , že Lukáš má v tom co říká pravdu. Opravdu nebyla chvíle, kdy zvedla hlavu od knih, aby si na Pavla alespoň na chvilku nevzpoměla a každá ta vzpomínka v ní vyvolávala pokaždé větší a větší bolest.
"Viděla jsem ho!" vysouká ze sebe Eliška a oči se jí při těchto slovech zalijí slzami.
" A kdy? Snad si netroufl přijít až sem?!"
" Ne, to ne. Ani vlastně pořádně neví kde bydlím. teda asi..."
"Nachytat ho tady, tak bych ho odsud hodně rychle vyhodil!"
Eliška se rozpovídá o svém odpoledním zážitku z obchoďáku. V jejích hlubokých očích se lesknou slzy a na její tváři se objeví bolestný a zároveň zmatený výraz.
"Díval se na mě tak záhadně, tak smutně, jako..."rozpláče se. "Jako kdyby tím pohledem chtěl říct, že mu chybím stejně jako on mě , že o mě stále stojí, že všechno to co při pohledu do mých očí cítil bylo stejné jako to, co cítím já."
"A ty na to pořád myslíš."
"Nemůžu na to přestat myslet. Nejde na to jen tak zapomenout. Ten jeho záhadný pohled jakým se na mě díval."
"Jenom se zbytečně trápíš. A možná i pro někoho kdo za to vůbec nestojí."
"Ale co když za tohle všehno právě stojí? Co když tohle všechno u toho prostě musí být?" nedá se Eliška jen tak odbýt. "Ten jeho záhadný pohled...."
A právě ten pohled nenechával Eliškou chladnou. Musel přece něco znamenat. Pavel tím určitě chtěl něco vyjádřit.Otázkou však stále zůstávalo co. V Elišce vzbuzoval takový zvláštní pocit pokaždé, když si na něj vzpoměla. Jako by tím Pavel chtěl dát najevo, že si uvědomuje, jak špatně se zachoval. Že k tomuhle všemu má nejspíš nějaký zvláštní důvod , který nechce a nemůže říct a snaží se o tom přesvědčit i toho pařezovitě nevěřícího Lukáše, který si však stejně jako ona vede svou.
"Třeba má opravdu nějaký důvod proč tohle dělá a možná...možná to s námi ani nijak nesouvisí."
"Nesmysl." vyvrátí Lukáš jedním slovem její myšlenku. "Až ho jednou někde potkám tak...!"
"Tak neuděláš nic! On ho jednou ten spravedlivý trest dostihne. Na každou svini se přeci najde řezník."
" A tím řezníkem budu já." prohlásí Lukáš odhodlaně.
Rohodně totiž nemůže popřít fakt, že mít Pavla někde po ruce, nejradši a s chutí by mu jednu vrazil.
"A stojí ti vůbec za to, aby sis s ním špinil ruce? " zeptá se Eliška mírně zvědavě.
"On ne, ale ty ano."
"Jestli to děláš jen kvůli mě, tak to opravdu nemusíš."
"No, kvůli sobě asi těžko."
" Tak potom tě prosím, nech ho napokoji. Je to prostě jen další blbec v řadě. A já jsem na ty blbce nejspíš magnet."
Lukáš se její poslední větou, kde nazvala všechny své dosavadní nápadníky blbci cítí mírně dotčeně. Však i on se řadí mezi ty, kteří se o ni ucházejí a rozhodně žádný blbec není. Má ji opravdu rád, ale všechna jeho snaha Elišku o tom přesvědčit byla zatím úplně marná.
"Tím chceš říct, že já jsem taky jen další blbec v řadě?" zeptá se Lukáš dotčeně.
"Ty jsi světlá vyjímka." snaží se mu alespoň trochu zalichotit Eliška. Rozhodně ho svým vyjádřením nechtěla urazit. Lukáš se k n í vždycky choval dobře a neměla důvod ho řadit mezi ty ostatní. Mezi ty blbce v řadě.
"Tak proč mě tedy nechceš?"
" Možná právě proto."
"Proč?"
"Právě proto, že nejsi blbec."
Lukáš však s její odpovědí příliš spokojený není. Dozvěděl se sice, že není jen blbec v řadě, ale ani to mu nepřijde jako dobrý důvod, ale spíš jako chabá výmluva.Jako složení několika slov do věty, která ho má ukidnit a odvést jeho pozornost od tématu ona, on a Pavel. A možná by na tom mohlo být i něco pravdy. Eliška už začíná být jejich věčnými rozhovory na téma Pavel unavena a někdy až znechucena. Nedokáže to všechno co k Pavlovi cítí jen tak jednoduše vymazat. Jen tak z minuty na minutu říct, že se nic takového nestalo, že to všechno byl jen zlý sen, ze kterého se právě probudila a najít v sobě místo pro další city k někomu jinému. Například k Lukášovi .
"Raději už jdi. Mám ještě spoustu učení." snaží se Eliška nějak slušně Lukáše zbavit.
" Já si počkám. Jednou moje chvíle přijde. " řekne Lukáš odhodlaně.
"Lukáši!"
"Však už jdu."
Lukáš opouští Eliščin pokoj ne zrovna příjemně naladěn . Jejich rozhovor nebyl vůbec takový jaký si celou dobu plánoval a ani ta procházka na které se chtěl pokusit Elišku znovu získávat na svou stranu také nevyšla. Jediné co teď určitě ví je, že jeho šance u Elišky je ještě men ší než byla.

Čekání na lásku - kapitola 3

25. ledna 2014 v 13:50 | Trishka |  Knižní tvorba
Eliška byla na dně. Smutná a znechucená Pavlovým chováním snad až do morku kostí a tak dnešní den se ani nenamáhla jít do školy. Stejně by měla hlavu plnou Pavla a na učení by se ani moc nesoustředila, takže to vlastně vyšlo nastejno. Její smutný a téměř prolenošený den oživil až Lukáš, který se kolem čtvrté hodiny odpolední objevil v jejím pokoji.
Zdravím šíleně smutnou princeznu." zazubí se na Elišku.
"Co mi neseš?"
" No, sám sebe." pousměje se. " A Kika ti posílá trochu učení, abys nebyla pozadu, když ses dneska neobtěžovala jít do školy."
"Stejně by ch se tam nemohla plně soustředit, takže je to vlastně celkem jedno." povzdechne Eliška.
Lukášovi je Elišky líto. Pohled na ni a vědomí jak moc ta holka mu sí trpět mu nedá klid a v hlavě mu běhají myšlenky na to, jak jí pomoct, jak jí alespoň trochu té radosti do toho jejího smutného života vnést. Konečně mu v hlavě uzraje ďábelský plán. Další den chtějí jít s Kristýnou na jejich oblíbenou discotéku do podniku jménem Papírový měsíc a tak vyjeví své přání, aby je Eliška doprovodila. Elišce tento plán z rovna moc nesedí. Už od léta ví, že Pavel se také rád chodí o sobotních večer bavit na discotéky a myšlenka na to, že by ho tam zítra mohla potkat nebyla zrovna příjemná. Lukáš však stále naléhá a nedá se zastavit. Slovíčko ne jako by na něj v tuhle chvíli vůbec neplatilo. Chvílemi připomíná zaseklý gramofon, který hraje stále stejnou písničku pořád dokola.
" A proč ne? " naléhá Lukáš ve snaze dozvědět se nějaký rozumný důvod proč Eliška nikam jít nechce. " Trochu se pobavíme, zatancujeme. Vždyť to tam máš ráda stejně jako mi. A přece tu nechceš být takhle zavřená navěky."
"Možná by to i někdy bylo i lepší." povzdechne Eliška.
"Ale, prdlajs lepší. Tohle neprospívá nikomu."
"Mě třeba ano." vede si stále Eliška svou.
Když bude zavřená v pokoji a nevystrčí nos, má menší šanci narazit na Pavla a neprožívat tu velkou bolest stále znovu a znovu.
"Já prostě nikam jít nechci Lukáši! Při mé smůle si Pavel vybere pro pobavení Papírový měsíc stejně jako mi." při této větě se jí v očích zalesknou slzy.
Lukáš se však nedá odradit. Ví stejně dobře jako Eliška, že Papírový měsíc není jediný discoklub v Hrádku a tudíž je velmi malá pravděpodobnost, že by ho tam zítra večer mohli potkat. Leda, že by tam šel na udání, stejně jako do toho parku, kam ho taky jistojistě někdo poslal.
"Neboj se. " snaží se ji Lukáš uklidnit. " A pokud by se tam náhodou objevil, tak ho osobně vynesu v zubech." zahihňá se. Pomyšlení na to jak drží Pavla za tričko a jako pes který právě ulovil svou kořist ho hrdě vynáší ven je úsměvné.
"Já nevím."
"Eli prosím." naléhá Lukáš.
"No tak teda dobře." souhlasí konečně Eliška s tím, že zítra se všichni společně té discotéky zúčastní.
"Tak zítra v půl osmý. Buď připravená." upozorní Elišku Lukáš na čas, kdy ji s Kristýnou vyzvednou.
"Fajn." stihne ještě Eliška odpovědět, než se za Lukášem úplně zavřou dveře.

Dalšího dne večer Eliška společně s Lukášem a Kristýnou čekají před klubem Papírový měsíc až se otevřou dveře a budou v puštěni dovnitř za noční zábavou. Eliška je stále jako na trní. Myšlenka na to, že by se tam Pavel mohl objevit ji nenechává chladnou.Stále se rozhlíží kolem sebe, ale Pavla zatím nikde nevidí, což je pro ni v tuhle chvíli lepší.Nemá ani nejmenší tušení co by udělala, jak by se zachovala kdyby ho někde v tom davu natěšených tanečníků zahlédla. Konečně se otevřely dveře a Eliška s ostatními se začala cpát s davem dalších návštěvníků dovnitř klubu. Každý se cpal hlava nehlava, jen aby byl uvnitř mezi prvními a získal tím ty nejlepší stoly v klubu. Kristýně se podařilo procpat se davem o něco dřív než Lukášovi a Elišce a stihla tak obsadit jedny z posledních lepších míst poblíž tanečního parketu.
"Eliško, brácho, tady, sem!" volá na ty dva Kristýna jen co je zahlédne vejít do klubu.
Lukáš s Eliškou se pohodlně usadí ke stolu a Lukáš jako gentleman nabízí děvčatům své služby týkající se donášky pití. A i kdyby nenabídl stejně by musel. On jediný z jejich trojice byl plnoletý a děvčata si ráda na takovýchto akcích přihla a v tomto klubu docela přísně dbali na to, aby nebyl podáván alkohol nezletilým. I když u některých návštěvníků se dalo jen těžko rozpoznat, jestli už dosáhli hranice plnoletosti nebo ne.Lukáš odchází k baru a objená pro sebe colu a pro dívky tequilu taktéž sklenici coly. I s objednanými a zaplacenými drinky se vrací zpět ke stolu, kde už na něj netrpělivě čekají obě dívky.
Večerní zábava je v plném proudu a všichni tři se velmi dobře baví. Dívky tancují jako o závod a občas to proloží nějakým tím panákem, aby zábava byla ještě lepší. Ani Lukáš nezůstává pozadu. Jen ten alkohol vynechává. Sál je zaplněný k prasknutí. Na parketu ve světlech barevných blikajících reflektorů doplněných o velkou třpytivou discokouli, která připomíná měsíc se do rytmu hudby vlní návštěvníci různých věkových kategorií. Lukášovi neujde, že některá děvčata na něm mohou oči nechat. Ale jeho pohled však patří jen jediné, Elišce. Ta si užívá zábavy a tance a na Pavla a to co se mezi nimi odehrálo v tu chvíli úplně zapomněla. Ještě aby ne, když se kolem ní ten večer točilo mnoho nápadníků a někteří by na první pohled svým vzhledem Pavla i předčili. Eliška posilněná alkoholem jim jejich pozornost oplácí. Jen však do určitých mezí.
Eliška začíná být tancem již mírně znavena a chvilka odpočinku by teď rozhodně nebyla k zahození. Odchází tedy z parketu, aby si trochu odpočinula a posilnila se nějakým tím pitím na další taneční sérii. A co čert nechtěl, při odchodu z parketu jí na schůdku který odděluje zvýšenou část parketu od rovné země uklouzne noha a Eliška tak končí na zemi, hezky usazena na zadku. Při snaze zvednout se zamíří svůj pohled vzhůru směrem k ostatním návštěvníkům, kteří se jejím pádem docela dobře baví a mezi nimi nezahlédne nikoho jiného než Pavla. Stojí přímo před ní a jen se na ni upřeně dívá. Na pár vteřin se jejich pohledy střetnou a oba si hledí přímo do očí. Z Pavlova pohledu je cítit, jako by v jejích očích něco hledal. Jako by v nich chtěl číst, ale nemůže. To co by si v nich chtěl zřejmě přečíst tam totiž není. Lukáš s Kristýnou přispěchají Elišce na pomoc znovu se postavit na nohy a odvedou ji ke stolu.
"Co jsem ti říkala?!" rozkřikne se na Lukáše a v jejích očích se objeví slzy. "Říkal jsi že tu nebude!"
"Tohle nemohl nikdo tušit." zastane se Kristýna svého bratra.
"Proč se tu k sakru musel objevit?! Proč musel zase všechno zkazit?!" vybíjí si dál Eliška svůj hněv.
"To nevíme. Mi ho sem nezvali."krčí Lukáš rameny.
" Ne, nemůžu tady zůstat."
V tuhle chvíli má Eliška už jasno. Ne v tom, že by věděla, proč se Pavel objevil právě tady, ale proto, že ví , že tady už opravdu déle zůstat nemůže.
"Odcházím!" oznámí Eliška důrazně svým dvěma kamarádům.
"Tak v tom případě odcházíme všichni." rozhodne Lukáš i za sestru.
" Ne, to, to nemusíte." brání se Eliška, které by cesta domů o samotě docela i bodla a navíc nechce zkazit Lukášovi a Kristýně zábavu. "Zvládnu dojít domů i sama."
"Když půjdeš ty, tak mi taky."
"Půjdu první a budu mapovat situaci a hlídat, aby ses s ním tady už nestřetla." navrhne Lukáš zvedající se od stolu.
"Aspoň jeden dobrej nápad!" odsekne Eliška.
"Co máš k sakru za problém?!" vyjede už docela naštvaná Kristýna po Elišce. Už ji přestává bavit jak se Eliška slovně obouvá nejen do Lukáše, ale zčásti i do ní.
"Já?! Spíš co má on za problém! Považuje to snad za nějaký druh zábavy neustále mi ubližovat?!" supí Eliška dál.
"Možná, že ano." podotkne Lukáš.
" A neříkal ná hodou někdo, že ho odsud vyhodí?!"
"To jsem sice říkal,ale sama moc dobře víš, že to není tak jednoduché."
"A co je dneska jednoduché?!" vyjede znovu Eliška.
Na její poslední poznámku už raději nikdo z nich neodpoví a sosutředí se na to jak se co nejrychleji dostat ven. Eliška má stále plnou pusu narážek, Kristýna ji raději ignoruje a Lukáš má nejvíc práce s tím, aby ohlídal situaci a všichni se tak bezpečně bez Pavlova vědomí dostali z klubu. Štěstí se k nim na pár vteřin otočilo čelem, protože po cestě z klubu narazí na spoustu návštěvníků onoho discoklubu, ale na Pavla nikde nenarazí. Ale co osud nechtěl, narazí na něj hned venku před klubem. Eliška si Pavla stojícího jen pár metrů od nich naštěstí nevšimne, Kristýna však ano.
"Odvěď ji odsud." pokyne Lukášovi.
Lukáš udělá co si jeho sestra žádá a bere Elišku za ruku a oba odcházejí k parkovišti. Kristýna využije šanci která se jí naskytla, aby Pavlovi řekla pár slov a pokusila se ho nějak oblomit a dovést k tomu, aby Elišku buď přestal vyhledávat a nebo konečně začal dělat něco proto, aby tohle matení hlav už jednou pro vždy skončilo.
"Dělá ti to dobře?!" vyjede na Pavla jen co se ocitne v jeho blízkosti.
"Já vůbec nechápu o čem tady mluvíš?"
" A já se tě ptám, jestli ti to udělalo dobře?! Jestli jsi konečně spokojenej?!" vede si stále Kristýna svou.
"Ale já stále nemám ponětí o čem se tu vlastně bavíme." pronese Pavel a je na něm znát, že opravdu nemá ani nejmenší ponětí o čem Kristýna vlastně mluví.
"Ne o čem, ale spíš o kom se tady bavím! Co ti k sakru tak hrozného udělala?!"
Pavlovi už začíná docházet čeho se tento rozhovor týká a nehodlá jen tak ustoupit.
" A jak se zachovala ona, co?!"
"Ona nic špatného neudělala!" hájí Kristýna čest své kamarádky.
"Neudělala. Jasně." snaží se Pavel dělat jak by se ho celá ta věc netýkala. Ale při tom už má ve všem dopředu jasno.
"Ona se neprovinila." nedá se odradit Kristýna. "Vím toho dost na to, abych mohla říct, že teď tu soudíš nesprávného člověka. Jestli chceš někoho soudit tak suď mýho bráchu. ale ne ji. On je ta záporná postava ve vašem příběhu. Ale ty seš holt pan uražený!"
Pavel poslouchá Kristýnin výlev hněvu, ale nic moc si z toho nedělá. Kristýna je Lukášova sestra a asi ví víc, než by vědět měla a navíc kdo ví, proč by si tu story nemohla malinko přikrášlit, aby právě z něj udělala tu největší svini pod sluncem a ze svého bratra Lukáše málem svatého akčního hrdinu.
"Jestli si chceš hrát na pana uraženýho, tak prosím. Já ti v tom bránit nebudu! Ale abys potom nelitoval! " pokračuje Kristýna v kydání hnoje.
Pavlovi už to však v tuhle chvíli je a může být úplně jedno, protože z povzdálí se k nim přiblíží Pavlovi dobře známá, ale pro Kristýnu úplně neznámá žena.Kristýna nemá ani nejmenší ponětí o tom, že právě tato žena ještě mírně zamíchá karty osudu a musí uznat, že má něco do sebe. Kristýna si ji měří podezíravým pohledem. Odhadem může být asi tak v Pavlových letech , vkusně a stylově oblečená a pečlivě učesaná a nalíčená. Ani její postava nevypadá zrovna nejhůř. Sladce se na Pavla usměje a jemně ho líbne na tvář.
" Doufám, že jednoho dne se za tohle všechno budeš smažit v pekle!" pronese Kristýna znechuceně směrem k Pavlovi a bez rozloučení odchází za Lukášem a Eliškou, kteří už na ni docela netrpělivě čekají na parkovišti. Ještě naposledy se ohlédne a naskytne se jí pohled, který mluví za vše. Pohledem na Pavla odvádějícím si svou vyvolenou dovnitř klubu ji znechutí ještě víc. Rychle vyhledá Lukášův Seat Toledo bílé barvy a přeje si, aby tu po něm zbylo už jen prázdné místo.
"Můžeme jet?" zeptá se Lukáš opatrně.
"Jo a to co nejrychleji. Umíš něco jako rozjezd rychle a zběsile? "
"No snad jo." pokrčí Lukáš rameny.
"Fajn. Protože to je to co právě teď potřebujeme."
Lukáš vyjede z parkoviště jak jen nejrychleji může.
"Stačilo?" zazubí se na sestru.
"Tohle bylo až moc velký rychle a zběsile."
Lukáš jen pokrčí rameny. Dochází mu, že po zbytek dnešního večera se své sestře asi jen tak nezavděčí.

Čekání na lásku - kapitola 2

24. ledna 2014 v 17:56 | Trishka |  Knižní tvorba
Pavel stojí opodál dobře ukrytý vysokými keři a zároveň dost blízko na to, aby dobře viděl a slyšel vše, co se mezi Lukášem a Eliškou stále sedícími na lavičce a dohadujícími se právě o něm odehrává. Ač se bránil jeho svědomí nahlodané jeho sestřenicí Natálií ho donutilo sledovat snad každý Eliščin krok a tak se mu povedlo nepozorovaně za nimi jít od baru Zlatá hvězda až sem do parku, kde už se k nim mohl přiblížit víc. To co viděl a slyšel nebylo zrovna to, co by vidět a slyšet chtěl. Jeho hlavou najednou probíhaly snad stovky myšlenek, které na konci nedávaly skoro žádný smysl. Zkrátka sám nevěděl co si o tom všem vlastně myslet. Pohled na Lukáše snažícího se z Elišky konečně dostat něco víc než jen přátelství a Elišku která v jednu chvíli už skoro podléhá, ale pak zase rychle obrátí v něm vyvolává velký zmatek. V jednu chvíli se cítí oklamán a musí uznat, že jeho sestřenice Natálie měla pravdu, když ho sem posílala se slovy, že Eliška není schopna svůj slib dodržet a vyčkat až do chvíle, než Pavel v sobě najde tu skutečnou sílu a odvahu a směle přistoupí k dalšímu kroku. Stále stojí schován za keřem a poslouchá o čem ti dva diskutují a jeho pocit oklamání a bolesti z Eliščiny zrady se stále stupňuje a ujišťuje ho jen o jednom. Ač si myslel, že Eliška je ta která dokáže ten plamen který se náhle rozhořel v jeho srdci nechat hořet a neuhasit ho, tak právě v dnešní večer ho přesvědčila o tom, že to tak není. Že je to jen další taková holka, kterých může mít na každém prstu deset, na které se však nedá spolehnout, opřít se o ně, důvěřovat jim. Najednou byl velmi zmatený a nejistý. Nevěděl co v tuhle chvíli dělat, jak se zachovat. Jestli vylézt a dát těm dvěma vědět o své přítomnosti a nebo raději zůstat ukrytý v křoví a vyčkat na to, jaké pikantnosti mu ještě ti dva na lavičce nabídnou. Jeho svědomí a touha po tom dozvědět se něco víc a zárověň obeznámit ty dva na lavičce se svou přítomností je silnější a donutí ho vylézt z úkrytu a pomalu a potichu předstoupit až před nic netušícího Lukáše a Elišku.
"Doma bych tě asi hledal marně!" řekne chladně.
" Ty jsi mě tam snad hledal?" zeptá se Eliška udiveně. Ani ve snu by ji nenapadlo, že by Pavel přišel rovnou až k ní domů. "A odkud vůbec ví kde bydlím?" projede jí hlavou tichá myšlenka.
"Ano i ne." odpoví Pavel ne zrovna přímě.
"Tak ano, nebo ne?" zeptá se teď již docela zmatená Eliška.
"Ještě, že jsem tak nějak nevěřil, že bys mohla dostát svému slovu a počkala."
"Jak tohle sakra myslíš?!"
"Byl bych blázen, kdybych si naivně myslel, že holka jako ty by byla schopna počkat a nevrhnout se do náruče prvnímu chlapovi, který o ni zakopne!"
"Stále jsi mi však ještě neodpověděl na otázku."
" A ani na ni neodpovím. Nemá smysl na ni odpovídat Eliško. V tuhle chvíli už opravdu ne!"
Pavel pomalu mizí z jejich dohledu. Eliška sedí na lavičce jako opařená. Rozhovor s Pavlem který právě skončil nebyl zrovna příjemný. V tu chvíli se ani nezabývala tím odkud Pavel věděl, kde a s kým právě v tuhle dobu bude.Takovýhle rozhovor si opravdu nepřála. Celou dobu čekala spíš pravý opak a najednou tohle.
Pavel je hodně zklamaný. Nedával si u Elišky moc velké šance, ale to co kdyby tam stále bylo. A možná by se i naplnilo, kdyby ovšem neposlechl Natálii a nesledoval Elišku. Ale na druhou stranu se ušetřil velkého zklamání, které by mohlo následovat v podobě toho, že by ho Eliška mohla v pozdější době podvádět a potom opustit, což by mu zasadilo ještě větší ránu než to čeho byl svědkem dnes. A ač si Pavel myslí, že to co se dneska odehrálo a tím i on sám je Elišce fuk, tak se mýlí. Elišce rozhodně celá tahle situace fuk nebyla. Jen co se probrala ze šoku, začala naléhat na Lukáše, aby ji odvezl k Pavlovu domu ve snaze pokusit se ještě celou tuhle situaci zachránit. Lukáš s Eliškou přijíždějí k Pavlovu domu právě ve chvíli, kdy Pavel za sebou zavírá branku a pomalu jde směrem k domu. Eliška na nic nečeká a vyskočí z auta.
"Pavle!" zavolá na něj od branky.
Pavel se zastaví, otočí se a chvíli se na ni jen tak dívá.I přes tmu prosvětlenou jen pouliční lampou stojící kousek od branky Pavlova domu a na tu vzdálenost která mezi Eliškou a Pavlem je, Eliška poznává, že Pavlovi všechno tohle není zase až tak úplně fuk jak se tvářil. I přes tohle všechno Eliška vidí v Pavlově tváři smutek a zklamání, kterého se tento večer dopustila.
"Pavle, Pavle prosím, neodcházej." řekne mírně zoufale a v jejích hlubokých modrých očích se zalesknou slzy.
Pavel dá na její slova a pomalým krokem se vrací zpět k brance. Rukama se z vrchu opře o vrata a mlčky a upřeně se jí dívá do jejích slzami se lesknoucích očí. Eliška začíná svůj proslov, pravdivý a upřímný, ze kterého Pavel pokud není úplný pařez pařezovič kořen musí pochopit, že se v ní zmýlil a že by měl svůj postoj mírně přehodnotit.
"Pavle, proboha tě prosím, nedělej to! Nemůžeme skončit něco, co ještě ani nezačalo, ale mělo velkou šanci začít. Tohle všechno je jen omyl. Něco co sis zkrátka špatně vysvětlil. Ano, šla jsem ven s Lukášem, ale ne proto, abych jak ty si myslíš se nechala zlákat a nedodržela slovo, ale proto, že jsem prostě chtěla a potřebovala jít ven s někým koho znám už hodně dlouho a nezajímají ho jen nejnovější módní trendy. Za to mě nemůžeš odsoudit. Nemůžeš mě soudit a odsoudit ani za příběh, který sis sám ve své hlavě napsal a který tě jak vidím zcela ovládl. Dva měsíce Pavle. Dva měsíce uplynuly od našeho prvního setkání. A co jsi za tu dobu udělal? Vůbec nic. A teď mě tu jen tiše soudíš a odsuzuješ. Vím, že ty stejně jako já chceš tomuhle všemu dát šanci, ale já už na to nemůžu čekat, protože to je jako čekat na Ježíška v září. Zbytečný a beznadějný."
Pavel se na ni po celou dobu jejího slovního projevu jen mlčky dívá. Z jejího výrazu v obličeji a slov cítí beznaděj, smutek, bezmoc a bolest. Někde v koutku jeho nitra mu nejspíš dochází, že se v Elišce zmýlil. Ale v tuhle chvíli, v tom zmatku, který v sobě má s tím nemůže nic dělat. Ještě naposled se na ni zadívá a potom se otočí a pomalu, bez jakékoliv reakce odchází směrem k domu. Eliška se zoufale otočí na Lukáše který stojí opodál a opírá se o kapotu svého auta.Je jí z Pavlova chování a nedůvěry zle.
"Odvez mě odsud. Co nejrychleji." požádá Lukáše. Déle už na tomto místě nechce zůstat.
Lukáš udělá co Eliška chce a odváží ji pryč od Pavlova domu a místa, kde prožila snad to největší zklamání ve svém dosavadním životě.

Čekání na lásku - kapitola 1

23. ledna 2014 v 19:01 | Trishka |  Knižní tvorba
Úvodem,

Eliška Linhartová je sedmnáctiletá studentka střední školy, která se svojí stejne starou kamarádkou Kristýnou a jejím starším bratrem Lukášem, prožívá mnoho zážitků, ale také jedno velké zklamání jménem Pavel....


KAPITOLA 1

Eliška čeká před barem jménem Zlatá hvězda na svého dlouholetého kamaráda Lukáše, se kterým má domluvenou schůzku. Lukáše zná již několik let a poslední dobou má pocit, že Lukášův vztah k ní začíná být více než přátelský. Z jeho chování je na první pohled vidno, že k ní chová hluboké, ale zatím stále utajené city, které pomalu vyplouvají na povrch. Už jen proto Eliška moc dobře ví, jaký dnešní schůzka bude mít průběh a že Lukáš se jí nejspíš bude opět nabízet. Lukáš je poměrně hezký kluk, i když o pár let starší a oproti Elišce už dospělý muž. To mu však vůbec nevadí a Elišce by to nejspíš také nebylo zatěžko přijmout, kdyby však už nepomýšlela na někoho zcela jiného. Pavel je kluk zhruba ve stejných letech jako Lukáš. Má hnědé vlasy a modré oči. Elišku zaujal už na první pohled, stejně jako ona jeho. Vůbec se neznali, až do toho osudného večírku se nikdy neviděli a přesto během pár vteřin mezi nimi přeskočila tak mocná jiskra, která rozpoutala v jejich srdcích silný a velký plamen touhy. Ale jak se zdá, tak ten plamen stihl vyhasnout ještě dřív, než se mohl rozšířit dál. Uplynuly dva měsíce, pro Elišku snad nekonečně dlouhá doba na to, aby si Pavel uvědomil, co se v jeho srdci odehrávalo, a že by měl udělat něco proto, aby ty uhlíky které z toho ohně zbyly nevyhasly docela. Ale neudělal vůbec nic. Po celou dobu se choval jako by Elišku nikdy nepotkal. Jako by v jeho srdci nezažehla ten plamen něhy a lásky. Eliščina víra v dobrý konec, byla každým dnem silnější a pomáhala jí odolávat nátlakům nejen od Lukáše, ale i jiných mužů, kteří jí dávali najevo svou přízeň. Lukáš přichází k baru Zlatá hvězda na minutu přesně a je velmi překvapen tím , že Eliška už tam čeká, nebo spíš, že tam vůbec čeká. Že se nezalekla toho, že by se mohl o ni znovu pokoušet ucházet, a že i přesto, že si je vědoma toho, že by se tam něco takového mohlo odehrávat jeho pozvání přijala.Dojde až k ní a jemně a s úsměvem ji obejme kolem ramen, což Elišce není zrovna příjemné.
" Jsi přesný jak švýcary." neubrání se Eliška malému rýpnutí.
" Pro tebe vždycky kotě."
Elišce se toto oslovení vůbec nelíbí.
"Neříkej mi kotě a sundej ze mě ty ruce!"
Lukáš je zklamaný, ostatně jako pokaždé, když se pokusí k Elišce příblížit víc, než jen jako kamarád. Udělá tedy co Eliška chce a přestane ji objímat. Aby alespoň trochu zmírnil to napětí které mezi nimi v tu chvíli panovalo, pozve Elišku na čistě kamarádskou procházku tímto raně podzimním večerem. Eliška jeho pozvání přijímá. Je však stále tak nějak ve střehu, protože je nad slunce jasné, že Lukáš může své chování kdykoli zopakovat. Za živé debaty o všem možném dojdou až do nedalekého parku, kde se usadí na jednu za laviček. Nad hlavou jim září velký měsíc, který právě dospěl do fáze úplňku a tmavé nebe je kam jen oko dohlédne poseto drobnými hvězdami. Večer jako stvořený pro pár, který právě začíná něco nádherného. Celé tohle romanticky naladěné pozadí znovu pobízí Lukáše, aby se nevzdával a znovu se Elišce dvoří. Snaží se ji přesvědčit všemi možnými slovy, která ho v tuhle chvíli napadají. Něco na ni přece jen zabrat musí. Ale Eliška stále úspěšně odolává. Lukáš svou snahu nevzdává, a i když už vyčerpal snad všechny nápady i slova, zavede svou řeč na Pavla. Vyptává se na všechno možné, co by mu mohlo pomoct Pavla jakožto soka sesadit z první pozice a dosadit na ni právě sebe. Podle Eliščiných slov a reakcí mu dochází, že Eliška je schopná čekat na Pavla snad celý život, což by se jí mohlo stát osudným a mohla by skončit jako doživotně nepolíbená a nemilovaná žena věrná citům, které v sobě chová a pro než už nikdy nebude schopna přijmout lásku ať už jakéhokoli jiného muže.
"Tak na co ještě čekáš?!" zeptá se Lukáš už mírně dotčeně.
"Možná na sníh v září!" odsekne Eliška docela naštvaně.
Chtěla strávit s Lukášem večer plný zábavy a zatím poslouchá jen samé výčitky na téma ona a Pavel. Ani jeden z nich však netuší, že pořekadlo o kom se mluvívá nedaleko bývá se může stát i realitou, a že již brzy budou mít neočekávanou společnost.