Únor 2014

Neboj se Pavle - kapitola 2

28. února 2014 v 21:15 | Trishka |  Knižní tvorba
Dalšího dne brzy ráno nastupuje Anita na svůj každodenní krasobruslařský trénink. Mistrovství republiky už silně klepe na dveře a tak teď musí makat víc než kdy předtím. Musí se dobře umístit, aby dostala šanci zúčastnit se světového šampionátu, kam by se chtěla za každou cenu dostat. Celostátních a evropských soutěží už vyhrála opravdu hodně, ale na světový šampionát nebo olympiádu to nikdy nestačilo. Ale teď se jí ta šance naskytla a Anita ji hodlala za každou cenu využít. Po včerejší prohýřené noci jevila velké známky únavy. Přece jen byla zvyklá na úplně jiný režim , kde alkohol a noční zábavy byly něco zakázaného, tedy pokud se to netýkalo večírků a společenských akcí, které by se bez její přítomnosti neobešly. Kromě velké únavy a také kocoviny se její mysl soustředila ještě na jedno. Na něj. Na Pavla. Na člověka který jí včera večer doslova učaroval. Byl tak laskavý a ochranitelský, ale na druhou stranu i velmi nepřátelský. Jeho slova která jí tam venku řekl opravdu nezněla nijak přátelsky. Anita vstoupí na led a jen co se její brusle dotknou ledové plochy, ztratí rovnováhu a její nástup tedy končí pořádným pádem na zadek.
"Tímhle toho moc nevyhraješ," culí se právě přijíždějící Roman a její trenér v jedné osobě.
Z druhé poloviny kluziště se ozývá hlasitý smích Anitiných kolegů mužského pohlaví.
"Anito,přebory v padání na zadek zatím ještě nemáme," hihňá se pobavený Petr.
"Víte co mi všichni můžete," zařve Anita na celý stadion a postaví se zpátky na nohy.
"A už tady bude klid," přeruší Roman jejich výměnu názorů. "Pánové, vy se věnujte svému. A ty..." promluví směrem k Anitě. " Ty se seber a chci vidět tvůj zadek ve vzduchu."

Anita si tiše pomyslí cosi o zadnici. V tuhle dobu neměla na nějaké mistrovské výkony a zadek ve vzduchu ani pomyšlení. Byla ráda že se po té prohýřené noci vůbec na těch bruslích udrží a také s ní pěkně cloumala kocovina. Už jen pomyšlení na to, že by měla vytočit byť jen jednu piruetu jí pěkně hýbalo žaludkem. A co teprve skoky? To už by opravdu její únavou a alkoholem poznamenané tělo neuneslo. A navíc v hale postrádala svoji sportovní kolegyni a kamarádku Ditu. Od včerejšího večera kdy po hádce s Filipem a ne zrovna příjemném rozhovoru s Pavlem odjela taxíkem domů s ní nemluvila. A ani ráno se Dita alespoň po telefonu neozvala. Anita začínala mít strach. Co když se Ditě něco stalo? Co když jí ti kluci třeba nějak ublížili? V hale se objevuje Ditin trenér. Je však sám a z výrazu v jeho obličeji lze vyčíst, že nenese zrovna dobré zprávy. Do Anity v tu chvíli vstoupí ještě větší strach. Oba trenéři se spolu chvíli baví u mantinelu a na jejich tvářích jsou viditelné stopy slz. Anita je čím dál víc nervózní. Stojí na ledové ploše jen malý kousek od obou mužů a vyčkává. Co když se ten rozhovor skutečně týká právě Dity? Když oba trenéři ukončí svůj rozhovor, Roman se vrací zpátky za Anitou na led. I když se snaží sebevíc, nemůže zakrýt smutek a lítost, kterou mu vehnala do duše zpráva od jeho kolegy.Anita si ho chvilku zvědavě prohlíží a tak nějak čeká, že něco řekne sám. Neví co říct, jaká slova zvolit. Neví ani jakou zprávu mu jeho kolega přinesl, ale podle toho jak oba vypadali a stop slz na jejich tvářích to asi moc dobrá zpráva nebyla. Anita si znovu vzpomene na Ditu a v duchu si přeje, aby se celý tenhle divně smutný rozhovor netýkal právě jí. Nakonec se přece jen odváží na svou kamarádku zeptat.
" A Dita?" Proč nepřišla," zeptá se Anita Romana velmi opatrně.
Roman se zadívá na Anitu ještě smutněji než doposud. "Dita není," řekne tiše a do očí se mu znovu derou slzy.
"Není," zeptá se Anita šokovaně.
"Včera v noci. Vypadá to že se opila a měla nehodu a...," ne dokončí Roman větu.
"Ne,ne,ne...," rozpláče se Anita "Ona nemůže být mrtvá! Ona ne!"
"Je mi to líto Anito," pronese Roman smutně.
"A už opravdu...," zeptá se Anita opatrně.
"Nemohli jí nijak pomoct," sklopí Roman svůj pohled směrem k ledové ploše. Mrzí ho, že je to právě on, kdo musí Anitě říct tuhle smutnou zprávu. "Byla na místě mrtvá."
Anita se v tu chvíli rozpláče ještě víc. Vědomí, že navždy přišla o Ditu, nejlepší a tak nějak jedinou kamarádku kterou měla, a že tomu vlastně mohla zabránit nebylo zrovna radostné. Nemuselo by se to stát kdyby neodjela z té hospody dřív.
"Jdi domů Anito," řekne Roman sklesle. Dej si pár dnů pauzu. Trochu se uklidni a za tři dny se tu zase sejdeme. Dneska by to stejně bylo v šechno k ničemu. A i přes tuhle tragickou událost bohužel budeme muset pokračovat dál v přípravě. Do mistráku už moc času nezbývá."
"Já vím," řekne Anita skoro šeptem.
"Tak jdi. A snaž se přes to alespoň malinko přenést."
Anita odjíždí z ledu. Přes slzy skoro ani nevidí na cestu a tak se stane, že se netrefí do východu z ledové plochy, ale narazí do pevného mantinelu. Náraz je docela bolestivý. Anita hlasitě zakleje a pak už mizí z haly.

Ani v šatně není její nálada o moc lepší. Pohled na místo kde ještě včera seděla Dita a na její věci které tam po ní zůstaly a pro které už si nikdy nepřijde na ni působí ještě bolestněji. Už nikdy si pro ně nepřijde. Už nikdy je nepoužije. Zůstanou jen památkou a hezkou vzpomínkou na to, že tu byla. Anita stále nemůže zadržet pláč, který ji čím dál víc přemáhá. I její poslední blízký přítel, kterého tady na tom světě měla byl nenávratně pryč. V tuhle chvíli už není nikdo o koho by se mohla za každé situace opřít, nikdo kdo by ji ve všem podporoval, nikdo kdo by ji chránil. I ten poslední nejbližší člověk odešel a už se nikdy nevrátí. A velkou vinu na tom nese právě ona sama. Proč jen byla tak pitomá a chtěla z toho místa utéct aniž by počkala na Ditu. Proč jen si zavolala toho taxíka a odjela bez ní s vědomím, že Ditě nějak dojde, že Anita už to pro dnešní večer vzdala a domů se dopraví sama. Nebo že by se ti kluci o ni mohli postarat. Měla ji vzít sebou a nemuselo by k tomuhle dojít. Dita tu dnes mohla stát živá a zdravá a ne ležet někde v šuplíku v lednici. Byl to opravdu děsivý pocit viny který v tuhle dobu cítila a který ji stále víc užíral. Včera večer se opravdu nezachovala jako kamarádka. A kvůli chlapovi o kterém ani neví jestli za to vůbec stál zbaběle utekla. Utekla úplně před vším. Před Pavlem, ale i před tou scénou, co se tam ten večer odehrála a na konec utekla i sama před sebou. Ze vzpomínek a sebeobviňování ji vyruší klepání na dveře. Zlostně odkopne brusle, které právě sundala z nohou a jde otevřít. Za dveřmi uvidí stát Filipa.
"Už to víš?"
"Jo," pronese Filip sklesle. I jemu je Dity velmi líto.
"Řekl vám to Roman?"
"Adam, náš trenér."
"Jo. Jasně. Tohle se přece musí roznést co nejrychleji."
"Tohle bylo spíš tak nějak nutné předat dál. Tohle jsme si zasloužili vědět. A to všichni."
"Možná,"pokrčí Anita rameny.
"Můžu ti nějak pomoct," nabídne se Filip. Má Anitu rád a velmi ho mrzí když ji vidí trpět.
"Ne, to je dobrý."
"Nemám tě odvézt domů?"
"Ne to není potřeba. Mám tu své auto."

Filip se jen tak n evzdává. Anitin psychický stav není zrovna vhodný k tomu, aby si sedla za volant. Ještě by se mohlo něco stát i jí a tomuhle opravdu chtěl předejít. Její smrt by rozdýchával opravdu jen velmi těžko. Anita však stále odmítá. Nemá na nikoho náladu a na Filipa už vůbec ne.
"Jak chceš," ukončí své nabídky na pomoc Filip. "Ale kdybys náhodou..."
"Tak ty budeš ten poslední komu budu volat," odsekne Anita a zabouchne dveře šatny.
I přes všechny ty pocity smutku, bolesti a viny v sobě objevuje další pocit. Pocit nenávisti k Filipovi. Že ho nikdy zrovna nemilovala bylo docela jasné, ale po včerejším večeru jí začíná být odpornější ještě víc než kdy předtím. Za to při každé myšlence na Pavla, na toho pro ni tak záhadného muže, ji polévá takový zvláštně krásný a hřejivý pocit. A to i vtuhle dobu kdy je do nejvyšší míry zdrcena tou tragédií která se stala Ditě. Ať už ta vzpomínka byla jakkoli malá, cítila po těle takové příjemné mrazení. Ať už si vzpoměla na jeho tvář, upřený pohled kterým ji celý večer sledoval a který měl možná říct něco víc než řečeno bylo, úsměv který byl za ten večer vidět jen málo,ale za to byl vždycky nádherný a v poslední řadě i ten krátký rozhovor který nezněl zrovna moc přátelsky a vůbec se neslučoval s tím, co říkal jeho pohled, jí alespoň malinko zlepšuje náladu a dává jí určitou sílu, aby se chtěla a mohla snažit zvládat celou tuhle situaci alespoň tak nějak malinko normálně a nemít nutkání udělat nějakou nedospělou a pubertální hloupost. Jen co překročí práh svého domu, její první cesta míří do koupelny, kde pod horkou sprchou stráví poměrně dlouhou dobu. Jako by snad tím ze sebe mohla smýt tohle všechno, tu špínu kterou na sobě má a nechat ji prostě odplavat do kanalizace. Vylézt z toho sprchového koutu a najít všechno zase jako dřív. Jako dřív už to však nikdy nebude. Ditinu nehodu a smrt nesmyje nic.Pod alespoň mírně uklidňujícím proudem tekoucí horké vody si znovu vzpomene na Pavla a i když se ji zovu snaží přemoct další nával pláče, pousměje se a znovu ji polije takový ten krásný hřejivý pocit a na těle jí naskáče snad ještě příjemnější husí kůže. Z jejího rozjímání ji vyruší zvuk domovního zvonku. Rychle vyleze ze sprchy, oblékne na sebe župan a běží otevřít. Za dveřmi k jejímu zklamání stojí jen pouhý Filip.
"Co tady děláš," zeptá se Anita ne zrovna příjemně.
"To mě ani nepustíš dovnitř?"
"Ne!"
"Jo. Fajn. Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku."
"Tak už ses o tom ujistil, tak můžeš zase jít."
"Co je to s tebou Anito? Nepozveš mě dál. Mou pomoc taky odmítáš," ptá se Filip nechápavě.
"Má kamarádka. Je to pár hodin co je mrtvá. Nedošlo ti třeba, že chci být sama?! Že v tuhle dobu nestojím o žádnou společnost!"
"A hlavně o tu moji co," podotkne Filip.
"Vypadni!" zakřičí na něj Anita. "Vypadni!"

Filip je velmi zmatený. Neví k čemu by tohle Anitino chladné, odtažité a náladové chování přirovnal. Věděl co pro ni Dita znamenala. Jak moc blízkým člověkem pro Anitu byla. Dokonce bližším než byl on sám. Což ho někdy taky dokázalo pořádně naštvat. Miloval Anitu už od dětství a vždy se snažil, aby tím nejbliž ším člověkem byl pro Anitu právě on. A tenhle krásný cit co k ní choval už někdy od dob kdy byli ještě dětmi a papír který jejich rodiče sepsali a podepsali jen proto, že věděli že ji má opravdu rád a chtěli, aby jejich vůle byla jednoho dne naplněna mu v posledních letech hodně pomohl. A v tuhle chvíli byla pro něj Anita snad ještě důležitější než kdy před tím. V tuhle chvíli pro něj bylo na prvním místě být s ní, pomoct jí, podpořit ji. Ale jak to mohl udělat, když Anita mu to z nějakého jemu neznámého důvodu nedovolila. Mrzelo ho to. Chtěl jen vyjádřit lásku, podporu a pochopení tak, jak se na milujícího muže sluší a patří. Ani na chvilku však nepomyslel na to, že za celým tímhle Anitiným chováním může stát třetí osoba. Někdo kdo by v budoucnu mohl nahradit nejen jeho, ale i Ditu. Někdo kdo má v sobě ten dar, že sám dokáže nahradit dva lidi zároveň. Pro Anitu takový ten přítel k nezaplacení. A pro Anitu Pavel opravdu něčím takovým byl. I když ho znala jen krátce a neměla ani nejmenší tušení o tom co se bude dít dál, tak už jen to pomyšlení na něj, na to jaké asi krásné musí být jeho objetí, které by si teď tak moc přála cítit, jí dodávalo alespoň trochu té lepší nálady a dokázalo jí alespoň na chvilku vykouzlit úsměv na tváři.

Neboj se Pavle - kapitola 1

28. února 2014 v 15:30 | Trishka |  Knižní tvorba
Padla šestá hodina večerní a Anita se svojí kamarádkou Ditou vcházejí do hospůdky s takovým docela divným názvem U půllitru. Je to malá hospůdka v okrajové části města. Odhadem třetí cenová skupina. Anita která za celých dvacetjedna let svého života viděla hospodu leda z venku z ulice, protože pro samé krasobruslařské tréninky a turnaje neměla na nic jiného čas, zůstane nehnutě stát, už jen co překročí práh, který dělí ulici a vnitřek hospody. Poprvé vidí na vlastní oči to, co doposud znala jen z televizních seriálů. Velká zakouřená místnost kde je na každém rohu cítit pivo, kde u stolů sedí plno lidí a probírají všechno možné. U každého stolu se probírá něco jiného a někde se u toho i hrají karty. A u protější strany přímo naproti ní barový pult. Nehnutě stojí a jen se u diveně rozhlíží kolem. Pro samý sport neměla vůbec čas na nějaké takovéhle radovánky. Krasobruslení se věnovala už snad od prvních krůčků, bavilo ji a byla v tomto sportu velmi úspěšná. Proto se není čemu divit, že z půlky svého života, vyrostla na ledě. Jako jedna z nejlepších v republice musela věnovat tréninkům opravdu hodně času, protože reprezentovala místní klub Ledové zámky snad na všech závodech, kde to jen šlo a to nejen po Čechách, ale i v zahraničí. Má na svém kontě mnoho úspěchů z republikových mistrovství, ale i evropských. Dita která je v tomhle malinko zběhlejší ji vezme za ruku a táhne k jedinému volnému stolu, který v té místnosti byl. Dneska tu měli opravdu narváno. Usadí se a Dita začne studovat nápojový lístek. Mírně vyděšená Anita se rozhlíží kolem sebe a neujde jí ani pohled mladíka sedícího ještě s dalšími dvěma chlapci u vedlejšího stolu, který je nejspíš po očku a tajně sleduje, protože zabodne svůj pohled na půllitr piva, který stojí na stole před ním přesně v tom momentě, kdy Anitin pohled zamíří přímo k jejich stolu.
"Tak čím bychom započaly naši oslavu," zeptá se Dita když konečně přestane studovat nápojový lístek.
"My něco slavíme," diví se Anita. Nemá ani tušení, že by zrovna dneska byl nějaký zvláštní den vyžadující oslavu.
"Mistrák ty tele," zazubí se Dita. "Zase se podíváš někam ven."
"Jo, ale abych mohla jet, musím se nejdřív dostat do nominace."
"Ty se tam dostaneš. O tom nepochybuj," podpoří ji Dita.
Anita si svou nominací na světový šampionát v krasobruslení vůbec není jistá. Tohle bude velká konkurence a bude hodně težké se mezi těmi krasobruslařkami z různých zemí světa probojovat až k nominaci. Dita mezitím co Anita hloubá nad vysokou světovou konkurencí a obtížným postupem objedná lahev šampaňského, kterou jim číšník během chvilky přináší a postaví ji doprostřed stolu i se dvěma skleničkami.
"Tak, bublinky jsou tady, " uculí se Dita.
"To jako alkohol?"
"No rychlý špunty to vážně nejsou," zazubí se Dita.
Anita si dost nejistě zhlíží lahev stojící na stole. Ještě nikdy, za celý svůj dosavadní život se alkoholu ani nedotkla.
"Co na to koukáš jak husa na flašku," zubí se Dita.
Anitin vyjevený pohled na tu bezbrannou lahev je opravdu k pobavení.
"Já jen...Ještě nikdy jsem se žádného alkoholu nenapila," pronese Anita.
"Hi,hi, hi," vyprskne Dita smíchy. " A to myslíš jako vážně?"
"Ano."

Mladíci u vedlejšího stolu se poťouchle uculují. Anitino přiznání k tomu, že ještě nikdy v životě nepila alkohol jim přišlo stejně jako Ditě docela zábavné. Ditě neujdou ani jejich nenápadné poznámky na Anitinu adresu. Teda alespoň se snaží aby byly nenápadné, ale jak je vidět, tak se jim to zrovna moc nedaří.
"Hi, hi hi,"pohihňává se pobavená Dita a pohledem ukáže ke stolu, kde sedí ti tři mladíci. "Podívej ty abstinente,hi hi hi...I ti kluci se ti smějou."
"Taky jsou pěkně zdemolovaný,"pronese Anita na adresu těch tří posměváčků.
"To ty budeš taky," zazubí se Dita.
"No potěš koště. Vypadat jako oni je opravdu úžasná představa."
" A napij se už.Ať je s tebou taky nějaká zábava,"pobídne Dita Anitu zatímco nalévá šampaňské do sklenic a jednu přistrčí právě před Anitu.
Anita pomalu upije ze sklenky. Na první ochutnání je ten šampus trochu trpký, ale když se napije podruhé tak už má o trochu lepší chuť.
"No vidíš, že to není tak zlý. Taky je to vlastně taková limonáda," culí se Dita
"Ale trochu trpká," zaksichtí se Anita.
"To jen na první ochutnání. Za chvíli už ti to tak nepřijde."

O dvě hodiny později, když už obě dívky byly mírně připité a i zábava o něco vzrostla, obzvlášť s Anitou, které k opití stačily pouhé tři sklenky, se i mladíci sedící u vedlejší ho stolu, kterým byly obě dívky už od první chvíle velmi sympatické a celý večer je po očku tajně sledovali odhodlali přisednout si k jejich stolu. Všichni se velmi dobře bavili, tedy až na jednoho. Na Pavla. Seděl proti Anitě a pořád si ji tak nějak záhadně prohlížel. Ani Anitě nebyl Pavel lhostejný. Měl světle hnědé vlasy v horní části učesané na ježka, modré oči, široká ramena a svalnaté ruce i vypracovanou hruď, která vynikala v těsném černém tričku. Sice už byla zadaná, ale ne zrovna šťastně a ne ze své vůle. Sama nevěděla co na Pavlovi vlastně vidí. Byl úplně obyčejný a v porovnání s Filipem na něm nebylo nic co by shledala jako okouzlující. A přesto na něm viděla cosi zvláštního. Něco co ji k němu přitahovalo, asi jako když se konečně povede otočit magnet na správnou stranu a pak už ho stačí jen přiložit k něčemu kovovému. Pavel sice takovéhle závažné pocity jako Anita neměl, ale musel si v duchu přiznat, že Anita ho zaujala už jen co vešla do dveří. Vypadala jako úplně obyčejná dívka, ale zase tak obyčejná nebyla, což Pavel zatím ještě netušil. Občas se snažil zapojit do společné debaty, ale stále byl z větší části zaměstnán myšlenkami na své osobní problémy, hlavně s láskou, protože v tom zrovna nebyl moc úspěšný. Ne dávno oslavil dvacetpět let, ale pro dámy jako by byl neviditelný. Dosud ještě neměl žádný dlouhodobý vztah. Do těchto jeho myšlenek se pomalu vkrádala i naproti němu sedící Anita. A tohle všechno ho zavádělo do situace, kdy se cítil tak nějak úplně na okraji téhle společnosti. Jako někdo, kdo v tuhle chvíli vůbec nikam nepatří. Jeho dva kamarádi si u žívali pozornosti Dity a chvílemi to vypadalo, že snad soutěží o to kdo se dostane do přízně právě této dámy. Kluci samozřejmě nezapoměli ani na Anitu, ale tak nějak si drželi odstup. Stačil jediný pohled na Pavlův obličej a mohli z něj číst jako z knihy, že mezi ním a Anitou jde také o trochu víc než jen o večerní pobavení u stolu. Tedy alespoň z jeho strany. U Anity zrovna tohle čitelné nebylo. U Pavla však ano a velmi silně. Když už všechny ty Pavlovy zmatené pocity naberou svých mezí, Pavel se beze slova zvedá od stolu a odchází ven z hospody. Anitu Pavlovo divné chování nenechává chladnou. Nebyl tak rozjařený jako jeho dva kamarádi. Byl spíš takový tichý a uzavřený. Jako by ho něco tížilo a nebylo to zrovna nic dobrého. Nejraději by se ho zeptala a pokusila se objasnit si jeho dnešní chování. Vždyť i ona v něm našla zalíbení už jen co ho zahlédla od dveří. Otázkou však zůstávalo, jestli s ní vůbec bude chtít o něčem mluvit. Neznala ho a on neznal ji. A proč by se člověk jako Pavel svěřoval úplně neznámé holce? Chvíli jen tak sedí u stolu a poslouchá kluky a Ditu jak si navzájem povídají, když se konečně odhodlá položit tu základní otázku, která měla alespoň malinko, asi tak co by se za nehet vešlo prolomit neznalost co se týká Pavlova dnešního chování a odchodu z hospody, ale zároveň poukázat i na to , že Pavel jí není lhostejný.
"Co je s ním?"zeptá se Jirky jak vydedukovala jeho jméno ze vzájemného představování, které přes působení alkoholu a myšlenek směřovaných k Pavlovi nějak nevnímala.
"Tím se nezabývej," odpoví Jirka. Kluk se světle melírovaným čírem a modrozelenýma očima. I jeho postava byla docela pastva pro oči i když přes tmavě červenou košili kterou měl zrovna na sobě to ho moc vidět nebylo. Ale jeho široká ramena a svalnaté ruce se rozeznat daly.
"Možná jsem blbá, ale vážně nechápu váš nezájem," mírně se rozčílí Anita. " Je to přece váš kamarád. Tak by bylo dobré mu možná projevit trochu zájmu, zvlášť když vypadá, že by ho možná i potřeboval."
Jirka se už nadechuje k tomu, aby Anitu uzemnil a přestala se tak rejpat v něčem do čeho jí vůbec nic není.
"Nech ji, ona je z jiného světa," uculí se Dita na Jirku a tím ho v jeho my šlence usadit Anitu zastaví.
"Jo ták, slečna nadpozemská.Hi hi hi," pronese Jirka tento posměch patřící Anitě.
"No, nadpozemská zrovna ne, ale žije prostě v úplně jiném světě. V jakém, to bys asi jen těžko pochopil."
"Jo, takže taková zhýčkaná slečinka co ví o životě kulový, ale dobře by se jí radilo, " otočí se na Ditu a zadívá se na ni. "No, jestli ty seš stejná tak to teda po tom potěš koště."
"Mohu tě ujistit, že vůbec nejsem jako ona."
"No, to se mi opravdu ulevilo. Alespoň jedna z vás je normální."
Anita sjede všechny ostatní naštvaným pohledem. "Když blázen, tak blázen," vezme svoji sklenici s vínem a chrstne ji Jirkovi do obličeje. Potom hodí na stůl peníze na útratu a opouští hospodu.

Jirka jen zůstane udiveně koukat. Anita se na první pohled zdála jako jemná dívka a tohle by od ní ani ve snu nečekal.Anita rychle vyjde před hospodu a v kapse kožené bundy loví mobilní telefon, aby si mohla zavolat taxi. Jelikož měly v plánu pít tak své vlastní auto nechala stát na dvorku a i sem se s Ditou nechaly dopravit taxíkem. Její pohled upoutá postava sedící na lavičce jen pár metrů od ní. Ve tmě na tu vzdálenost, která dělí ji a tu sedící postavu nedokáže rozeznat kdo tou osobou sedící na té lavičce je. Ale už jen podle obrysů těla, které jsou celkem znatelné jí hlavou projede myšlenka, že ta osoba sedící na té lavičce by mohl být Pavel. Přestane lovit v kapse mobilní telefon a volání taxíku odloží na neurčito a pomalu a potichu se snaží přiblížit k té neznámé postavě. Když se přiblíží dost blízko , aby mohla tu sedící postavu identifikovat zjistí, že se nemýlila. Že člověk sedící na té lavičce je skutečně Pavel. Dojde až k němu a zezadu mu nejistě poklepe prstem na rameno. Pavel se otočí a zadívá se na ni.Jeho pohled je takový divný a smutný.
"Promiň, já..., jdu náhodou kolem," snaží se Anita tvářit jako, že tohle setkání je čistě náhodné. " No prostě, nechci, aby sis myslel, že tě sleduju nebo tak něco."
"A co tady teda potom děláš," zeptá se Pavel.
"Jak už jsem řekla. Náhodou procházím kolem."
Z Pavlova výrazu v obličeji je znát, že jí tuhle pohádku o náhodném setkání zrovna dvakrát nevěří. Ale tohle bylo to první co ji v tom momentě napadlo. Ještě mohla říct, že čeká na taxík, ale to by bylo asi průhlednější než to, že jde náhodou kolem.
"Sedáváš tu sám, nebo s přáteli?"
"Obojí. A proto tady pro tebe není místo," odpoví Pavel chladně.
Anitu to však neodradí a drze se posadí na lavičku vedle Pavla.
" A co teda podle tebe jsem? Stvůra z bažiny?"
"No, to zrovna ne, ale..."
"Co ale...?"
"Možná by ses měla vrátit dovnitř. Tam budeš zajímavější."
"A tady?"
"Tady o tebe nikdo nestojí," pronese Pavel a tím Anitu mírně zarazí. Ale ne na dlouho.
"Fajn," rozkřikne se Anita. "Hlavně že to vím. Děkuju. Děkuju tobě, ale i těm tam uvnitř, že jste mi ukázali jakej póvl pro vás pro všechny jsem. A omlouvám se jestli jsem tě svou přítomností obtěžovala. Víckrát se to už nestane," zvedá se z lavičky s úmyslem odejít. Pavel ji však pohotově chytí za ruku a tím ji zastaví.
"Promiň," řekne mírně. "Omlouvám se. Já jen..."
"Co?!" zadívá se Anita na Pavla naštvaně.
Pavel sklopí pohled do země. Anita ho opravdu okouzlila, ale už jen proto, co opilá Dita stihla na obě dívky prozradit si uvědomil, že není pro Anitu ten pravý a že by měl na ni zapomenout.
"Já prostě, něco jsem zaslechl už tam uvnitř a uvědomil jsem si, že já nejsem ten pravý muž pro tebe. Ty žiješ v luxusu a přepychu který já ti nikdy nemohu dát. Jsi slavná a bohatá a já žiju jen v myší díře. Ty si zasloužíš někoho ze stejné společneské vrstvy, někoho kdo ti dá všechno na co jsi byla doposud zvyklá a tím já opravdu nejsem a nikdy ani nebudu. Ty prostě máš na víc, i kdyby ten člověk měl pro tebe být jen pouhý kamarád. A já ti prostě nemůžu splnit ani tohle. Zapomeň na mě. Zapomeň na to, že jsme se dneska potkali, protože já....Já ti nemám co nabídnout," pustí její ruku a odchází.

Anita už se na nic dalšího nezmůže. Teda zmohla by se, kdyby nezaregistrovala Filipův nablýskaný stříbrný sporťák který právě zaparkoval před hospodou. Ví, že teď nastane problém, že Filip tu není proto, aby si s nimi sedl ke stolu a popíjel šampaňské, ale proto, aby ji odsud odvezl. Anita si ho všimne a má stěstí, že u lavičky už zůstala sama. Filip jde směrem k ní a nevypadá zrovna nadšeně.
"Co tady k čertu provádíš?!" zeptá se hezky zostra. " V takovým smradlavým pajzlu. Co člověk to spodina. Jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná."
"Chtěla jsem se jen pobavit. Normálně pobavit."
" A dosud jsi se snad nebavila?"
"Myslíš ty snobské večírky v předraženýchz luxusních restauracích? Nastrojené a ošperkované paničky s nosánky kdesi nahoře? Kecy o penězích, o tom kdomá větší a honosnější vilu, hezčí auto, úspěšnější děti, nebo snad ty večírky kde se probíraly samé sportovní úspěchy a nebyly vynechány ani ty moje? Kdo se kam dostal nebo má šanci se dostat? A ty věčné gratulace. Všechno pořád stejné a stejně nudné. Ne Filipe!!! Možná...možná že na začátku jsem se i bavila, ale postupem času už ne. A tak jsem jen prostě chtěla vyzkoušet něco normálního. Něco kde se neřeší jen peníze a úspěchy.Chtěla jsem prostě jednou vstoupit na neznámou půdu. Dozvědět se jak se baví normální lidé, s normálními platy. Stát se alespoň na pár hodin jedním z nich. Jedním z těch, nad kterými ty ohrnuješ nos.
"Anito, k sakru. Uvědom si že tahle zábava je hluboko pod tvoji úroveň."
"A mě se líbí. Je to sakra jiné a lepší."
"Odvezu tě domů!" vezme Anitu za ruku a vede ji k autu. " A pamatuj si, že tohle bylo poprvé a naposled co jsi něco takového udělala.
"Jen pro tvoje info, nejsem tu sama."
"S kým tu jsi?"
" S dalšíma deseti chlapama co mají jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou."
"Jsi tu s Ditou?" zajímá se Filip už jen proto, aby se ujistil, že si tu Anita nedává tajné rande s nějakým jiným mužem.
"Možná," odpoví Anita neurčitě.
Filip nemá jinou možnost, než se do té hospody jít podívat. Odvede Anitu k autu, otevře ho a nařídí jí, aby si nasedla a počkala v autě dokud nepřivede Ditu. Že po tom je obě odveze. Ditu domů a Anitu do domu svých rodičů.
"Já se do toho domu hrůzy nevrátím," dá se Anita na odpor. Dům Hoškových je to poslední místo kam by chtěla vkročit.
"Dům hrůzy," diví se Filip.
"Přesně tak."
Filip však nemá ani nejmenší tušení o tom, jaký život Anita v domě Hoškových prožívala a tak začne s poučováním o tom, jak by jim Anita měla být vděčná za to, že se jí před šesti lety po tragické smrti jejích rodičů ujali. Že mohla také skončit o hodně hůř. Což by možná vyšlo úplně nastejno. A možná by se jí v tom dětském domově vedlo o hodně líp. I když v jednom má Filip nejspíš pravdu. Tam by z ní nejspíš opravdu neudělali to čím dnes je. Několikanásobnou juniorskou mistryni republiky, ale i Evropy v krasobruslení. Jen ten světový šampionát jí zatím stále unikal. Ale má velkou naději dostat se na něj právě teď.
"Co tím chceš říct?!"
"Jenom to, že bys neměla zapomínat na to, že za to čím dneska jsi vděčíš především mojí rodině."
"Tvojí rodině?!" vyjede Anita po Filipovi zostra. "Tvojí rodině která mě celých šest let jen ponižovala a zesměšňovala. Každou noc , když jsem usínala sama ve svém pokoji, zbitá tvou matkou snad na každém místě mého těla, jsem prosila boha, aby udělal zázrak a vrátil mi je. Vrátil mi moje rodiče, můj život, zbytek mé rodiny se kterými jsem se po celé ty roky nesměla stýkat. Tvá matka se totiž bála toho, že by se o mě začali zajímat víc než bylo třeba a jednoho dne by mě z vašeho domu odvedli a vychovávali a ona by tak přišla o služku v domácnosti zadarmo.
"Raději už mlč!" zařve na ni Filip naštvaný do nejvyšší míry právě jejími slovy, ve kterých házela špínu na jeho rodiče. Kdyby ji nechal pokračovat asi by se neovládl a poprvé v životě by uhodil ženu.
" A co uděláš?! Vrazíš mi facku?!"
"Za tohle by sis ji i zasloužila. Jsi ožralá a ještě tu budeš házet špínu na lidi, kteří tě vychovali."
"Výchova vypadá docela jinak," odsekne Anita.
"Nastup si konečně do toho auta Anito!"
"Nenastoupím!"
"Nastoupíš!"
Z jejich hádky je vyruší třetí osoba. Je to Pavel který stál kousek od nich krytý rohem hospody a slyšel tu jejich hádku.
"Neslyšel jsi?!" zeptá se Pavel Filipa důrazně. "Ona s tebou jet nechce!"
"Ty se do toho nepleť! Tobě do toho vůbec nic není," odsekne Filip Pavlovi a začne Anitu násilím cpát do auta.
Pavel ho však zastaví. Chytí ho za rameno a odstrčí od Anity a nepřátelsky se na něj zadívá.
"Nech tu dívku napokoji!" varuje Pavel Filipa. "Dobře ti radím. Nasedni do toho svýho nablejskanýho auťáku a zmiz odsud než se opravdu zdravě rozčílím! A neradil bych ti toho docílit!

Filip má z Pavla strach. Při pohledu na jeho postavu si moc dobře uvědomuje, že by boj s ním prohrál a tak nechá Anitu být a raději odjíždí. Byl stejně jako Anita jen obyčejný krasobruslař a ne žádný svalovec a rváč. Jen co Anita zůstane s Pavlem opět sama, zadívá se na něj vděčným pohledem. I když k ní nebyl za celý večer zrovna moc přátelský a laskavý, tak teď jí prokázal velkou službu.
"Proč jsi to udělal," ptá se Pavla zmateně. "Nejsem ti přece dost dobrá. Tak proč jsi ho nenechal, aby mě nacpal do toho blbýho auta a odvezl?!"
"Možná proto, že nesnáším když se chlap chová k ženě násilnicky."
Na další Anitina slova už nečeká a rychlým krokem se vrací zpět do hospody. Anita zmatená jeho chováním, rychle vyloví z kapsy své kožené bundy mobil, zavolá si taxík a nechá se jím odvézt přímo do svého domu.

Čekání na lásku - kapitola 19

27. února 2014 v 15:47 | Trishka |  Knižní tvorba
Konečně se stejně jako Pavel i Eliška dočkala dalšího dne. Dne který v sobě nesl rozluštění jedné velké záhady a navrácení pro ni tak důležité věci jako je mobilní telefon , který v sobě ukrýval pro ni drahocenný poklad. Lukáš přijíždí k jejímu domu na minutu přesně a odváží ji tam , kde to všechno začalo. Tam kam se tak moc chtěla vrátit. Na místo kde to všechno začalo a kde se odehrály málem poslední minuty jejího života. Pavel stojí v obýváku u okna a nervózně je vyhlíží. Jeho nervozita přes noc ani trochu neopadla, spíš ještě nabrala na intenzitě. Telefon položil přesně podle domluvy k zídce plotu a jen malý kousek od branky, aby byl nejen dobře slyšet, ale i vidět a nikdo z kolemjdoucích lidí po ulici ho nemohl vzít. Tím si pojistil nejen to, že ho někdo jen tak neukradne, ale i to, že Eliška pokud se k němu bude chtít dostat, bude muset zmáčknout to tlačítko zvonku připevněné na sloupku u branky, ale i vstoupit na pozemek předzahrádky , aby se k němu dostala a mohla si ho odnést.

Mezitím Lukáš s Eliškou přijíždějí k jeho domu a také na místo, kam se Eliška chtěla vrátit. Na místo té tragické události, která naštěstí úplnou tragédií neskončila. Eliška vystoupí z auta a jen se upřeně dívá před sebe. Tohle místo jí připadá velmi známé. Jako by tu dnes nebyla poprvé. Rozhlédne se kolem sebe a v její mysli probíhají malé záblesky ze vzpomínek, které by pasovaly právě k tomuto místu. Ale jsou moc krátké a moc zmatené než aby dávaly nějaký smysl a napověděly jestli tu už skutečně někdy byla a nebo je toto místo jen velmi podobné tomu, kde už byla, ale jinak mezi těmito dvěma místy není žádná jiná souvislost.
"Tak tady se to všechno odehrálo?" zeptá se Eliška Lukáše, protože sama si nic nepamatuje. Lukáš však ano.
"No, přesně tady ne, " odpoví Lukáš a ukáže rukou směrem k postředku silnice u které oba stojí. "Bylo to tam, ale neradím ti tam chodit. To by mohlo být vážně to poslední co bys v životě udělala."
Eliška se odtrhne od bodu uprostřed silnice na který Lukáš ukázal a znovu se rozhlédne kolem sebe. Teď už si za číná být trochu víc jistá tím, že tady už někdy byla. Že ta podoba s jiným místem neexistuje. Ano, už jednou tu určitě byla a Lukáš přitaká jejímu zjištění a dodá, že tu dnes opravdu není poprvé. Že už tu byla víckrát. Eliška se znovu rozhlédne kolem sebe a při pohledu na branku Pavlova domu se zarazí. Prohlédne si i dům který není nijak honosný ani moderní. Prostě obyčejný domek nahozený šedou fasádou a kolem velkých oken svítí žlutě natřené lemy. Začíná si být téměř jistá kde se právě nachází. Ano, dnes tu opravdu není poprvé . Ten dům který má po pravé straně poznává velmi dobře. V tomto domě přece bydlí Pavel.
"Ne, ne, ne...Proč...Proč jsme tady?" zeptá se Lukáše zmateně. " Co...co je tohle za blbý vtip?"
"To není vtip," ujišťuje ji Lukáš. "Jen jsem tě odvezl tam, kam jsi chtěla."
Elišce se na celém to výletu stále něco nezdá. Tady přece bydlí Pavel. Ne, tohle nemůže být pravda. Tady něco nehraje. V tom musí být nějaká léčka, probíhá Elišce hlavou. Tady přece bydlí Pavel. Tady to všechno začalo a musela by být velká náhoda, že by se v ten večer dostala až sem. Nic nevěděla, nic necítila, nevěděla kam ji nohy nesou a měla by se objevit právě tady? Ne, v tomhle bude určitě nějaký háček.
"Ne, ne, ne...Tohle, to není možné," žasne Eliška.
"K tvému úžasu bohužel ano."
" To není úžas, ale zděšení."
Lukáš neváhá a připomene jí, proč je vlastně tady. Tedy kromě toho, že chtěla vidět to místo hrůzy, je tu ještě jeden důvod proč jsou tady. Něco co pro ni má neuvěřitelnou hodnotu. Její telefon. Eliška jako by se v tu chvíli probrala ze snu. Ve všem tom zmatku jakým na ni tohle místo působilo by na něj úplně zapoměla. Lukáš je však velmi tajemný. I když vlastně, ani on sám skutečně neví ve kterých místech předzahrádky se telefon nachází. Najde tedy ve svém telefonu Eliščino číslo, spustí volání a vyšle Elišku aby šla za zvukem.
Eliška se na chvíli zaposlouchá, aby jí neunikl ani jediný tón její vyzváněcí melodie. A skutečně ji po chvilce také zalechne. Její zvuk je velmi slabý, ale rozeznatelný. Eliška pomalu vychází směrem , odkud k ní ten slabý zvuk zvonění jejího telefonu doléhá, až stane před brankou, která dělí předzahrádku Pavlova domu od zbytku ulice. Těsně před brankou se zastaví a zadívá se na Lukáše.
"Tím chceš říct že...?" nedokončí otázku Eliška.
Lukáš jen kývne hlavou na souhlas. Malou část plánu už má za sebou. Ale ta větší a těžší ji stále pořád ještě čeká.
"Teď už je to na tobě," pobídne Lukáš Elišku. "Máš co jsi chtěla. Buď to tlačítko stiskneš a dostaneš se blíž k tomu koho hledáš a nebo nestiskneš a pak..." nedokončí Lukáš svou poslední větu.
"A co bys dělal ty?"
"Být tebou, tak ten zvonek stisknu a zazvoním."
"Tak já to zkusím," nervozitou roztřesenou rukou stiskne tlačítko zvonku a čeká co se bude dít dál.
V Pavlovi vše sledujícím z okna obýváku vysvitne jiskra naděje. Pobídne Kamilu, aby vyšla ven a sám se přesune do svého pokoje. Tam bude mít na případný rozhovor s Eliškou větší klid a soukromí.

Kamila vychází před dům a jde přímo k brance. Eliška stojící na ulici se marně snaží vzpomenout si, kdo by to mohl být, ale neví. Kamila ji však poznává a už během cesty se jí na tváři objeví úsměv. Což se ovšem o Elišce říct nedá. Nemá ani tušení proč se na ni ta neznámá žena ve věku kolem třiceti let usmívá. Vždyť ji ani nezná.
"Ty...Ty tady bydlíš?" zeptá se Eliška jen co se Kamila objeví u branky.
"Už od narození," usměje se Kamila na Elišku ještě víc.
"Tak promiň. Tohle..., tohle byl velký omyl,"omlouvá se Eliška Kamile.
Kamila která moc dobře ví, že ta dívka na ulici bude tou, po které její bratr Pavel tak moc touží podostoupí o dva kroky a sehne se pro telefon ležící v trávě. Zvedne ho, přejde zpátky k brance, otevře ji a telefon podá Elišce. "Ty budeš určitě Eliška."
Eliška jen mlčky kývne. Nechápe odkud ji ta žena může znát.
"Jak..., jak tohle víš?" zeptá se Eliška zmateně.
"To teď zrovna není důležité," usměje se Kamila. "Důležitější v tuhle chvíli je, abys šla se mnou. Abys vkročila na tenhle kus země a šla se mnou až do domu."
Eliška s děkováním vezme od Kamily telefon, ale stále zůstává stát na místě. Moc se jí do toho domu nechce . A už o to víc, když ví, že právě v tomhle domě bydlí i Pavel.
"Ty snad nechceš znát skutečnou tvář toho, kdo tě zachránil?" položí Kamila Elišce tuto docela zásadní otázku.
"Chci, " odpoví Eliška "Ale bojím se."
"Jen pojď," znovu se na ni Kamila usměje. "Tady se nemusíš bát. Není čeho."
Eliška se nechá Kamilou přesvědčit a nakonec do té předzahrádky vstoupí. Vedena Kamilou dojde až k domu a následně překročí i jeho práh. Kamila ji provede domem a potom po dřevěných někdy mírně vrzajících schodech až do podkroví, kde zastaví přede dveřmi Pavlova pokoje a pokyne Elišce, aby právě do tohoto pokoje vešla, pokud si to nerozmyslela a ještě stále hledá toho, kdo měl tolik odvahy skočit do té silnice za ní a tím ji zachránit. Eliška opatrně otevře dveře. Je docela dost nervózní a má strach. Nemá ani nejmenší tušení co, nebo kdo ji tam za těmi dveřmi čeká. Vejde do pokoje, ale dál však už nevstoupí. Zůstane stát u dveří a letmo se rozhlédne po pokoji a její pohled se zastaví až na mužské postavě u okna stojící zády k ní. Ani se nemusí otáčet, aby v ní poznala Pavla.

Pavel stále stojící u okna se otočí a v tu chvíli si oba po dlouhé době i přes celou délku jeho pokoje pohlédnou do očí. Pavel přistoupí k Elišce a svůj pohled upírá spíše do země než právě na ni.
"Tady stojím. Nyní vynes svůj soud," řekne Pavel ne zrovna nadšeně. Je rád, že Eliška přišla až do jeho pokoje, ale stále ještě neví jak bude celá další konverzace probíhat.
"A já bych před tebou měla na kolena pokleknout. Neskrývej se, už nemusíš nic předstírat. Teď už vím, že jsi to ty kdo riskoval, kdo mě tam na té silnici zemřít nenechal. A za to si zasloužíš můj neskonalý obdiv a vděk," řekne Eliška mírně.
"Ale co když já si přeji něco víc?" položí Pavel Elišce tuto mírně hádankovou otázku.
Eliška se při této otázce zarazí. Už jen tahle otázka napovídá hodně o tom, že tady něco není samo sebou. A ve vzduchu visí jakási divná změna. Pavlovo chování také není samo sebou. Po celou dobu se choval jako by ani neexistovala a najednou je milý a jenom její vděk za to co udělal mu nestačí.
"A co by sis přál víc, než můj srdečný dík za to, co jsi pro mě udělal?" zeptá se Eliška zmatená tou změnou v Pavlově chování.
Pavel přistoupí až k ní, jemně ji vezme za ruce provinile se jí zadívá do očí a začne svůj dlouhý ale za to krásný a dojemný proslov.
"Na všechno člověk musí přijít časem. Na to co ztratil, co získal a co ho posílilo. A někdy se musí stát něco hodně zlého, aby člověk pochopil a uvědomil si kým byl, kým je a kdo při něm za každé situace stojí. I když to někdy nemůže dát najevo veřejně. A pochopí i to, kdo hrál jen prázdnou hru. Hru s lidmi a jejich životy a jizvy na jejich duších a srdcích byly pro něho jakýmsi pohonem, který ho nutil hrát tuhle hru dál a dál a tím se cítil stále lepším a neporazitelnějším. Ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Poznal totiž člověka, pro něhož tyto jizvy nebyly slabostí, ale odrazem toho, že to nevzdal. Že mu na mě vždy velmi záleželo a každá rána kterou jsem tomu člověku zasadil ho neodradila. Právě naopak. S každou tou ránou mu na mě záleželo ještě víc. Poznal i to ,že lidé se ne mění z minuty na minutu a sami od sebe, ale mění je činy těch na kterých jim záleží a kteří jim neustále ubližují. A pro některé je pak jen jedno východisko jak se toho utrpení a té bolesti zbavit. Odejít. Odejít někam jinam. Někam kde by mohl být znovu šťastný, že to skutečně velké nosíme v sobě a všechno nemusí být takové jak se na první pohled zdá. Je třeba naučit se vidět věci a lidi takové jakými ve skutečnosti jsou a ne takovými jaké je vidět chceme. Neposuzovat jen to co vidíme na povrchu. Nedívat se jen na obal , ale tu knihu zvanou člověk i otevřít a podívat se do ní. Prolistovat její stránky a dočíst se, že člověk, který má ten nejhezčí úsměv nosí v sobě tu největší bolest, že všechno je to o přítomném okamžiku, neboť ten je právě teď. Minulost nezměníme ani nevrátíme. Nemůžeme ji přetočit jako kazetu a nechat hrát znovu od začátku. Co se stalo se stalo a nic s tím neuděláme. Nemůžeme to vzít zpátky. Budoucnost je nejistá a někdy i každá vteřina může mít v sobě důležitá rozhodnutí a činy. Nikdy bychom neměli soudit lidi, pokud neznáme důvod jejich počínání a neopoustět ty které milujeme jen kvůli pomluvám, věkovému rozdílu, a dalším špatným věcem které by naše rozhodnutí mohly ovlivnit a potom bychom mohli tomu druhému velmi ublížit i když by to za to vůbec nestálo a dalo by se to řešit úplně jinak. Stále se učíme stejně chápat jako soudit. Zkrátka bychom se měli naučit být lidmi s velkým srdcem, kde je dost místa pro ty co zklamali, ale poučili se a uvědomili si , že ten krok který udělali ve skutečnosti udělat nemuseli a že ten druhý si toto jednání nezasloužil. Dát tomu člověku šanci napravit svou chybu, i kdyby třeba tisíckrát přišel a prosebně žádal. A tohle všechno jsem poznal v tu noc, kdy jsem tě držel v náručí a mým největším a jediným přáním bylo abys žila. I kdybych za to měl dát cokoli co jen obyčejný smrtelník může dát. Třeba i svůj vlastní život. Díky tomu co se stalo jsem si uvědomil jak špatným člověkem jsem vlastně byl. Jak sobecky a zbaběle jsem se zachoval, když jsem uvěřil lži a dával jí přednost před pravdou a odešel. Uvědomil jsem si, že krása je možná výhodou, ale ne předností a že jen proto, že jsem hezký si nemůžu pohrávat s lidmi jak se mi zlíbí. Lidé mají v sobě city a někteří jich mají v sobě možná víc než ostatní. A když ty city postupně zraňuješ a zabíjíš, tak se může lehce stát, že ti lidé nakonec odejdou a ty zůstaneš sám. I když kolem tebe bude plno lidí, tak se stále budeš cítit sám a myslet na jednu osobu. Na tu, kterou v hloubi srdce miluješ, ale jediné co jsi jí ve skutečnosti dokázal bylo ublížit a stále a znovu a pořád dokola jí ubližuješ.. A při tom ji miluješ stejně, jako ona tebe. Vím, že za lásku se má bojovat, pokud za to stojí, a že ten kdo zradil a ublížil by měl udělat ten první krok a začít bojovat. A ať už ten boj bude jakkoli těžký, že by ho neměl vzdávat i kdyby měl vyčerpat i poslední zbytky sil a žádat třeba i tisíc šancí. Protože už jenom tím dokáže, jak moc o toho druhého stojí a jak moc lituje svých chyb a činů a jak moc stojí o tu šanci to všechno napravit a ukázat, že se stal lepším člověkem. A za to všechno vděčím tobě Eliško. Tvým slovům, tvým činům které mě dovedly až k vědomí, že se musím změnit. Že musím začít žít jinak než jsem doposud žil a litovat toho, že jsem tě dovedl až k tomu co jsi udělala. Ty jsi mi tím ukázala nový směr, kterým bych se měl dát, tu cestu životem po které se mám vydat. To že mám svůj čas a v tom čase bych měl jít co nejlépe, abych až se jednou ohlédnu mohl říct, byl jsem dobrý člověk a žil jsem dobrý život. A tohle všechno mohu dokázat jen s tebou. Jen když právě ty budeš stát po mém boku."

Eliška jen strnule stojí a mlčky a upřeně se na Pavla dívá a v očích se jí leskou slzy. Takové krásné a dojemné a zároveň velice pravdivé Pavlovo doznání, zamyšlení nad sebou samým a omluvu zároveň skutečně nečekala. Čekala spíš něco jako že poděkuje a raději zase hned půjde. Ale i kdyby teď chtěla odejít nemohla by. Při Pavlových slovech plných lítosti nad tím co způsobil jakoby doslova přimrzla k podlaze. A nebyla to jen ta slova. Byla to láska kterou k němu po celou dobu cítila a také ta krásná a pravdivá slova která ve svém doznání pronesl. Pavel se na ni zadívá ještě smutněji. To, že ani teď nic neřekla, že ho po celou dobu ani jednou nepřerušila v něm vyvolávalo velký pocit nejistoty a také strachu. Její mlčení v něm v tu chvíli nevyvolávalo zrovna ty nejlepší myšlenky. Bál se. Bál se toho, že ani po tom co tady v tuhle chvíli řekl mu Eliška nedokáže odpustit a dát mu šanci ukázat, že mluvil pravdu. Že to co řekl opravdu chce a je schopen proto udělat co jen bude moct. Ani Eliška si sebou není vůbec jistá. Pavlova slova na ni zapůsobila a skoro ji až přesvědčila. Ale trochu pochybností v ní přece jen ještě zůstalo. Chtěla být s Pavlem stejně jako on s ní, ale nemohla. Její nejistota a nedůvěra v některá Pavlova slova , ale i v něj samého byla silnější než ona. Tolik mu chtěla uvěřit, ale nemohla. stále si nějak nebyla jistá tím, že Pavel tohle všechno myslí opravdu vážně a že při prvním problému nebo lži zase neuteče a nebude ji znovu trápit tak, jako už to jednou udělal.
"Ale já už nechci. Já už ani nemůžu," opustí s pláčem Eliška Pavlův pokoj. V tuhle chvíli se řídila rozumem a ne srdcem. A tyhle dvě věci si v tu chvíli silně protiřečily, ale nakonec vyhrál rozum. To co řekla a udělala ji opravdu velmi bolelo, ale jinak to prostě udělat nešlo. Ta nejistota a nedůvěra k Pavlovi a jeho slovům, byly silnější než to, co po celou dobu uchovávala ve svém srdci. Tady už by možná by byly dobré právě činy. Své kroky zastaví až na ulici těsně před brankou, kde už na ni čeká Lukáš. "Pojďme odsud,"pobídne Lukáše k rychlému odchodu. "Prosím."

Lukáš však nehnutě stojí. Při pohledu na ni mu dochází, že to nakonec nedopadlo tak, jak oba chtěli. Ale nedopadlo to ani tak, jak chtěla Eliška. Mezitím se na zahradě objevuje také Pavel, který vyběhl hned za ní a také zrovna nezáří štěstím.I když Eliška chce odsud odejít, Lukáš ji musí přinutit zůstat. Ještě zřejmě nebyla vyřčena všechna slova. A možná to byla právě ta jeho.
"Neudělala jsi to, že?!" zeptá se Lukáš Elišky přímo. "Neodpustila jsi mu."
"Nechci o tom mluvit. Vezmi mě odsud pryč! Už tu déle nechci zůstat!"
"Jestli chceš opravdu odejít tak můžeš. Ale budeš muset jít sama," řekne Lukáš rozhodně. "Já to neudělám Eliško. Neodvezu tě odsud už jen proto, že tam," ukáže směrem na Pavla stojícího kousek od plotu a tiše a zdrceně je pozorujícího. "Tam v té zahradě stojí člověk, kterému na tobě opravdu bezmezně záleží, i když ty sama tomu nevěříš. I když mu to možná došlo až pozdě, tak je to pravda. Už je na čase skončit tohle nesmyslné trápení a já nebudu tím, kdo se zachová jako zbabělec a dovolí abyste v tomhle vzájemném ubližování jeden druhému poračovali!"
"Tak v tom případě půjdu sama," odsekne Eliška a vykročí směrem pryč od tohoto místa.
"Stůj!!!" zakřičí na ni Lukáš důrazně. "Ještě naposled se ohlédni. Podívej se na toho co stojí v té zahradě a dívej se pořádně. Dívej se a přemýšlej. Myslíš si, že někdo, kdo by si s tebou chtěl jen pohrát a zneužívat tvé důvěry a citů by tu takhle stál a díval se jak odcházíš bez nejmenší známky bolesti a utrpení?"
Eliška se zastaví a ohlédne se. Její pohled směřuje k místu , kde právě stojí Pavel a také se na ni dívá. Jeho pohled je jiný. Je plný bolesti a utrpení. Kdežto ten její nenávisti a pohrdání. V tu chvíli se nad sebou zamyslí a znovu si v hlavě přehrává všechna ta slova, která jí Pavel před chvílí řekl. Přemýšlí i nad tím, že by mohla udělat i velkou chybu kdyby teď odešla.
"Vrať se zpátky," snaží se ji přemluvit Lukáš. "Dej mu tu šanci o kterou tolik stojí. Tu šanci mít tě rád."
Eliška se krátce zamyslí nad Lukášovými slovy a při pohledu na totálně zoufalého a nešťastného Pavla jí dochází, že Lukáš se tentokrát nemýlí.Že moc dobře ví co říká, když jí radí aby neodcházela a že i v tuhle chvíli je jeho rada správná. Pomalu se otočí a své ještě pomalejší kroky nasměruje zpět do předzahrádky až stane těsně před Pavlem a upřeně se mu dívá do očí. Uvědomuje si, že teď je řada na ní. Že teď to musí být ona, kdo udělá ten první krok. Pavel už ho udělal a ona ho ne zrovna hezkým způsobem zastavila. Teď je tedy řada na ní. I když otázkou však stále zůstává, jestli Pavel teď stejným způsobem nezastaví ji. Stále se na něj upřeně dívá a jemně ho pohladí po tváři mokré od slz, které mu po ní tekly přímo proudem. Ani Eliška na tom v tu chvíli nebyla jinak. Litovala toho jak se zachovala. Pavel zvedne svůj pohled který až doposud zarýval kamsi hluboko do země a zadívá se jí do jejích v slzách se topících očí. Eliška volí hru beze slov a vsadí rovnou na činy. Nedokáže odhadnout jaká bude Pavlova reakce, ale musí to udělat. Přiblíží se k Pavlovi ještě víc a jemně ho políbí. Pavel se k jejímu údivu nebrání a k polibku který je snad nekonečný přidá i pevné objetí, které s narůstajícím štěstím z toho, že tohle všechno nakonec dobře skončilo je stále pevnější a pevnější. Jako by nechtěl aby mu Eliška znovu utekla. A ne jen teď v tuhle chvíli, ale už napořád. A Eliška? Ta už od něj rozhodně nikam utíkat nechce.



Konec

Čekání na lásku - kapitola 18

26. února 2014 v 23:05 | Trishka |  Knižní tvorba
Ještě ten samý den večer Lukáš znovu navštíví Pavla. Elišku už přesunuli na normální pokoj, což je už jen otázka dnů, kdy Elišku propustí do domácího léčení. Pro Pavla je to velmi dobrá zpráva a má z ní očividně velkou radost. Tu však kazí nemalý problém s tím, že Eliška je pevně rozhodnutá vrátit se na začátek téhle tragické příhody a Lukáš jak slíbil ji tam bude muset doprovodit. Oba kluci teď musí jednat velmi rychle a nesmí si dovolit žádnou chybu. A Pavel by měl přestat se svými nočními návštěvami v nemocnici, protože ty jsou už teď v tuhle dobu dost nebezpečné a mohly by všechno provalit dřív než bude ten správný čas.
"Jak mám s tebou spolupracovat, když nedokážeš dodržet ani základní domluvu," vyčte Lukáš Pavlovi jeho další návštěvu v nemocnici.
"Jakou domluvu?" dělá Pavel blbého,i když velmi dobře tuší odkud vítr vane.
"Ona je rozhodnutá se sem vrátit," oznámí Lukáš Pavlovi. "Chce začít hledat. A na to mi dva potřebujeme nějaký další plán. Ale jak mám s tebou něco plánovat, když si ale vůbec nejsem jistý, že to zase nezpackáš."
"A co jsem zase provedl?"
"Proč jsi tam sakra zase lezl?" ptá se Lukáš naštvaně. " Snad jsme se jasně domluvili že..."
"Aha, " dovtípí se Pavel. "Tak odtud vítr vane."
Pavel si byl téměř jistý, že Kristýna si jejich noční setkání nenechá pro sebe a že když s tím nepoběží rovnou za Eliškou tak se svěří alespoň svému bratrovi. Tedy v tom lepším případě. V tom horším by to rovnou vyslepičila Elišce. Během rozhovoru také Lukáš potvrdí plán své sestry , který má jen jeden cíl. Uvolnit mu cestu k Elišce ať to stojí cokoli. I kdyby měla prozradit, že tím zachráncem je právě Pavel a podat to Elišce takovým způsobem, aby na Pavla úplně zanevřela a přestala ho hledat a tím udělala volné místo pro Lukáše, ale tomu se snad podařilo jí tenhle pitomý nápad rozmluvit.
"Tohle bylo naposled. Vážně Lukáši,"dušuje se Pavel. " Na mou duši na psí uši na kočičí svědomí. Slibuju, že už mě tam víckrát nikdo neuvidí."
"No, jen abys to taky dodržel," není si Lukáš Pavlovým slibem moc jistý.
" A jaký je tedy tvůj plán?" vyzvídá Pavel celý nedočkavý.
"Ona se sem chce vrátit. Je rozhodnutá se vrátit právě sem, jen co ji pustí z nemocnice a hledat a najít cokoli co by jí pomohlo vzpomenout si alespoň na něco z toho, co se té noci událo a co by ji dovedlo k jejímu telefonu, který má pro ni z jednoho důvodu dost velkou cenu."
" Z jakého?" vyzvídá Pavel a v duchu doufá, že je to právě pro tu jedinou jejich společnou fotku kterou v tom telefonu nalezl.
"Opravdu to chceš slyšet?"
"Ano."
"A dokážeš se i po tom držet naší domluvy a nechovat se jako bejk co se urval od řetězu jen proto, že kolem něj proběhla kráva?"
"Slibuju."
Lukáš se dá do vyprávění o Elišce a hledání telefonu na který si až dnes vzpoměla. Rozpovídal se i o nabídce nového telefonu, ať už by byl jakkoli drahý, ale nezdařilo se. Ona stále chtěla ten svůj, který pro ni má nevyčíslitelnou hodnotu jen proto, že v něm je ukryta její první, poslední a jediná památka na ten večer kdy se ona a Pavel poprvé setkali a kdy prožila něco krásného a nezapomenutelného. Něco o co stála, aby i nadále pokračovalo a dostalo nové a ještě krásnější rozměry.Pavel se šťastně usměje. Ani ve snu by totiž nečekal, že ten telefon pro ni bude mít takovou cenu jen kvůli té jejich jediné společné fotografii, kterou ukrýval ve své paměti a vzpomínkách a přáních s ní spojených. Tudíž je jak Lukášovi tak Pavlovi jasné, že Eliška bude hledat toho kdo ji zachránil už jen proto, že je dost možné, že její telefon má u sebe právě on.
"A co mám dělat já?" zeptá se Pavel na svoji úlohu.
"Ty položíš ten telefon k plotu a zalezeš někam kde nebude mít ani nejmenší šanci tě zahlédnout," vysvětlí Lukáš Pavlovi první část svého plánu. "Až dorazíme, nechám ji chvilku tápat a potom zavolám na její číslo a nechám ji jít za zvukem."
" A to ji má jako dovést ke zjištění, že celou dobu vlastně hledala mě?"
"Ty seš fakt tupej," pronese Lukáš směrem k Pavlovi. "Teď jsem ti jasně říkal, že ji nechám jít za zvukem až k plotu. A dál už bude jen na ní je stli stiskne ten zvonek a překročí tu hranici mezi ulicí a vaším pozemkem a nebo zůstane stát na místě.
"Plán je to hezký," řekne Pavel pochvalně. "Ale jsi si jistý, že to vyjde?"
"Ano jsem."

O týden později Elišku konečně propouštějí z nemocnice do domácího léčení. Ještě není úplně v pořádku a bude muset dodržovat určité lékařské pokyny, ale její pobyt v nemocnici již není nutný. Větší radost než z toho, že bude konečně zase doma má však Eliška úplně z něčeho jiného. Konečně je volná a může se tak bez překážek vydat na cestu za rozluštěním té velké záhady a zároveň snad i poznáním toho, kdo neváhal riskovat a statečně jí přispěchal na pomoc. Lukáš který ji na její přání má odvézt domů již tuší, že Eliška dříve než domů bude chtít jet tam kde se stala ta tragická událost a snaží se ji během cesty přemluvit, aby vyčkala do druhého dne, že potom ji tam rád a osobně doprovodí.
"Jenomže...já... ráda bych měla zpátky svůj telefon a taky...Nemůžu se dočkat až poznám toho statečného muže, který se vrhl do té silnice jen proto, aby mě zachránil."
"Vyčkej do zítra, prosím. A slibuju ti, že zítra tě tam osobně doprovodím."
"Opravdu?"
"Na svou čest," přislíbí Lukáš Elišce zítřejší výlet za poznáním.

Jen co Elišku vysadí doma, začne ihned zařizovat vše potřebné na to, aby se cesta za poznáním a zároveň jeho a Pavlův společný plán mohl uskutečnit. Telefonicky se s Pavlem domluví na přesném čase kdy Elišku k jeho domu přiveze a požádá ho, aby pokud se Eliška rozhodne zazvonit za žádnou cenu nevycházel ze svého úkrytu. Aby raději pro začátek poslal někoho místo sebe. I když se to Pavlovi moc nelíbí, tak nakonec s Lukášem souhlasí a domluví se se sestrou, aby případně k té brance šla místo něho ona. Pavel je celý nesvůj. Neví co mu zítřejší setkání s Eliškou může přinést. Tedy pokud se vůbec setkají. Toho se bojí asi nejvíc. I přes to všechno co se dozvěděl od Lukáše o Elišce a jejích hlubokých citech k němu si vůbec není jistý tím, že ho Eliška po tom všem nakonec neodmítne a neoplatí mu tak to co jí udělal stejnou mincí. A že by si to zasloužil to ví až moc dobře. Znovu ho zmáhá velký strach. Stojí o ni a možná víc než si v tuhle chvíli sám dokáže uvědomit, ale bude ještě ona stát o něj? Nezadupe své city k němu hned ve chvíli kdy se dozví, že tím statečným zachráncem je právě Pavel, stejně jako to udělal on v jejím případě? Sedí na posteli a v ruce svírá Eliščin telefon který div nerozdrtí jak pevně ho nervozitou a strachem ze zítřejších událostí svírá. Stále na to musí myslet. Co se asi tak zítra bude dít? Jestli to bude mít dobrý nebo špatný konec. A jak se asi zachová ona až zjistí pravdu? Vyslechne ho nebo ne ? Nebo si jen vezme svůj telefon a odejde pryč bez jediného slova? Měl by být šťastný. Má velkou naději, že ji opět uvidí, ale zároveň má v sobě velký pocit strachu a úzkosti z toho, že se stane něco špatného. Že Eliška nakonec jeho nabídku nepřijme a celý plán tvořený s těmi nejlepšími úmysly znovu spojit cesty dvou lidí, kteří jeden o druhého velmi stojí ztroskotá. S nabývajícimi večerními hodinami, jeho nervozita nabývá stále větší intenzity. Lehne si na postel a snaží se usnout . Zaspat celý tenhle zmatek z událostí zítřejšího dne o kterých nemá ani nejmenší ponětí jak dopadnou, ale nedaří se. Spánek stále nepřichází.

Danity Kane - Stay with me

26. února 2014 v 18:15 Texty písní - D
Raindrops fall from everywhere
I reach out for you, but you're not there
So I stood, waiting in the dark
With your picture in my hands, story of a broken heart

Stay with me, don't let me go
'Cause I can't be without you
Just stay with me and hold me close
Because I've built my world around you
And I don't wanna know what's like without you
So stay with me, just stay with me

I'm trying and hoping for the day
When my touch is enough, to take the pain away
Cause I've searched for so long, the answer is clear,
We'll be OK, if we don't let it disappear

Stay with me, don't let me go
'Cause I can't be without you
Just stay with me, and hold me close
Because I've built my world around you
And I don't wanna know what's like without you
So stay with me, just stay with me

I've searched my heart over so many, many times
No you and I, is like no stars to light the sky at night
Our pictures hangs out of tune, remind me of the days
You promised me we'll always be and never go away
That's why I need you to stay

Stay with me, don't let me go
'Cause I can't be without you
Just stay with me, and hold me close
Because I've built my world around you
And I don't wanna know what's like without you
So stay with me, just stay with me

Oooo... oh oh
Don't leave...
So I stay waiting in the dark...


Jonas Brothers, Miley Cyrus, Demi Lovato, Selena Gomez - Send it on

26. února 2014 v 18:11 Texty písní - J
A word's just a word
Till you mean what you say
And love isn't love
Till you give it away
We've all got a gift
Yeah, something to give
To make a change

Send it on
On and on
Just one hand can heal another
Be a part
Reach a heart
Just one spark starts a fire
With one little action
The chain reaction will never stop
Make it strong
Shine a light and send it on

Just smile (just smile)
And the world (and the world)
Will smile along with you
That small act of love
Is meant for one
Who become two
If we take the chances
To change circumstances
Imagine all we can do
If we

Send it on
On and on
Just one hand can heal another
Be a part
Reach a heart
Just one spark starts a fire
With one little action
The chain reaction will never stop
Make it strong
Shine a light and send it on
Send it on (ooohh send it on)

There's power in all
Of all the choices we make
So I'm starting now
There's not a moment to waste

A word's just a word
Till you mean what you say
And love isn't love
Till you give it away

Send it on
On and on
Just one hand can heal another
Be a part
Reach a heart
Just one spark starts a fire
With one little action
The chain reaction will never stop
Make it strong
Shine a light and send it on

Send it on
On and on
Just one hand can heal another
Be a part
Reach a heart
Just one spark starts a fire
With one little action
The chain reaction will help things start
Make it strong
Shine a light and send it on
(Shine a light and send it on)
Shine a light and send it on


Čekání na lásku - kapitola 17

26. února 2014 v 18:07 | Trishka |  Knižní tvorba
Jen co Lukáš opustí jeho pokoj, Pavel znovu zapne přehrávač a z reproduktorů připojených k jeho stolnímu počítači se znovu začne ozývat hlas zpěváka Bossona který zpívá svou píseň Say you will. Na ploše Pavlova monitoru je zobrazena prozatím jediná fotka Elišky kterou má. Dívá se na Eliščin obličej na kterém je vidět její krásný úsměv a zároveň celá září štěstím a snaží se přebít své vědomí které ho přemlouvá, aby i dnes v noci jel do nemocnice, alespoň na pár minut se na Elišku podívat, i přesto že Lukášovi slíbil, že už se tam ani neukáže. Jeho pokušení vidět ji je však silnější a Pavel tento souboj s vlastním svědomím prohrává. Opět sedne do auta a zamíří do nemocnice. Vejde do pokoje a potichu se usadí na židli vedle postele, kde v tuhle dobu již klidně spí ta, kterou z největší hloubky svého srdce miluje. Chvíli takhle nečinně sedí a jen se na ni tiše dívá než se odhodlá k tomu, využít téhle chvíle, kdy Eliška klidně a snad i tvrdě spí a opatrně, aby ji neprobudil ji vezme za ruku. Už jenom ten dotek její ruky ho naplňuje jakýmsi nádherným hřejivým pocitem a ještě větší odvahou nevzdat se a vydržet. Vydržet až do úplného konce i kdyby to měl být sebevíc těžší konec, který je zatím v nedohlednu. Ale nad tím se raději nezamýšlí. Myslet na špatný konec by bylo pro něj v tuhle dobu ještě horší. Přemýšlí nad tím, jaké hezké chvíle bude moct s Eliškou prožít a také nad tím, že nedovolí, aby ty krásné chvíle které budou patřit jen jim někdy skončily. Náhle zaregistruje, že Eliška ležící na lůžku před ním už nespí tak klidně jako doposud. Její dech se zrychluje a Pavel ucítí jemný stisk kterým Eliška drží jeho ruku. Nemá ani ponětí nakolik může být tento stisk skutečný a nakolik pouze podvědomý. Nemůže si být jistý tím, že Eliška to nevnímá, ale přesto i on stiskne její ruku o něco pevněji než ji držel doposud. Eliška mírně pootevře oči a znatelně sebou škubne. Potom oči zase zavírá, ale její dech se nezpomaluje a z jejích úst vychází tichá, ale ne zrovna smysl dávající slova. Pavlovi v tu chvíli dochází, že má asi znovu nějaký zlý sen, stejně jako minulou noc, kdy stál jen u dvěří a ani o krok dál se jít neodvážil. Natáhne volnou ruku směrem k jejímu obličeji a jemně ji několikrát pohladí po tváři. Přestane až tehdy, když se Eliška zklidní. Jemně ji líbne na tvář a potom raději rychle opouští Eliščin pokoj a doufá, že Eliška si nic z toho nebude pamatovat a on tak nebude předčasně prozrazen. Na chodbě před pokojem ho však čeká ne zrovna milé překvapení . Je to Kristýna která se v noci tajně vyplížila z domu a čekala tu nejspíš právě na něj.
" A jéje, krysa nám konečně vylezla z kanálu," řekne Kristýna opovržlivě. "Ty jsi mi ale pěkný hrdina.Zachránit ano, ale přiznat se už ne."
" A ty tu chceš co?! Nemáš být doma v posteli?!"
"Na to samé bych se mohla zeptat i já tebe. Ve dne se schováváš a v noci se sem vplížíš. To seš až tak velký srab, že se bojíš přiznat a schováváš se za identitu tajemného zachránce?!"
"Nejsem."
"Pche...," odfrkne Kristýna nevěřícně.
"Tak jen do toho,"pobídne Pavel Kristýnu. "Vzbuď ji a uvidíme kdo je srab! No jen do toho! Já jsem připravený se jí podívat do očí a přiznat se. Ale co ty?"
"Proč se staráš?"
"Možná proto, že vím, že ty bys toho nejraději využila ke svému špinavému plánu, který se ti v hlavě zrodil a že ta šance je tu doopravdy velká. Eliška nemá ani tušení, že ten kdo riskoval jsem byl já. Takže identita tajemného zachránce je stále otevřená. A to tobě velice vyhovuje, protože ty se nemůžeš smířit s tím, že já a Eliška bychom se měli v budoucnu střetnout a tvůj bratr nám v tom pomáhá. Ty bys totiž nejradši viděla na mém místě právě jeho. Jenže on to nedovolí a tobě to vadí a děsně tě to štve. Ale mě je to jedno a zároveň je mi tě líto, protože i tohle se jednou provalí a pak to budeš ty kdo prohraje. Budeš to ty kdo ztratí o hodně víc než jen tuhle předem prohranou bitvu."
"Uvidíme kdo prohraje!" odsekne Kristýna.
"Budeš to ty. Protože já se s ní střetnu ať se ti to líbí nebo ne a tvůj brácha mi v tom pomůže. Prolomím ty ledové z di, které mezi mnou a Eliškou za tu dobu narostly. Přesvědčím ji o tom, že to všechno krásné co si přála se stane skutečností a že to myslím tak vážně jak jen se to myslet dá a udělám všechno proto, abych tenhle boj o naše štěstí dotáhl až do konce."
Dále už Kristýnin výlev hněvu, urážek a nedůvěry neposlouchá a opouští nemocniční chodbu plný nádherných myšlenek a plánů které hodlá uskutečnit jen co se Eliška vše dozví a pokud mu dá šanci celou tu zlou situaci, kterou on svým chováním zavinil napravit.

Dalšího dne dopoledne Elišku konečně přestěhují na normální pokoj. Eliška je relativně v pořádku, žádné zdravotní komplikace které by musely prodloužit její pobyt na JIP nemá a těch pár dní které tam ještě bude muset strávit už může být na normálním oddělení. Tento přesun dává Elišce velkou naději, že už brzy ji odsud propustí do domácího léčení a bude zase o krůček blíž k tomu, aby se pokusila a následně nalezla toho, kdo ji zachránil a kdo se zatím stále skrývá. Konečně se přiblížil tolik očekávaný čas návštěv. Tady na normálním oddělení už to není jako na JIP kde jí povolili mít v pokoji buď rodiče a nebo Lukáše a Kristýnu průběžně po celý den. Tady je stanovená doba návštěv od patnácti hodin odpoledne a ta se musí dodržovat. Návštěvy se hrnuly jak na běžícím pásu, ale ti dva které tolik očekávala stále nepřicházeli. Chtěla sáhnout po telefonu a zavolat Lukášovi nebo Kristýně a dozvědět se kde se zdrželi když stále ještě nepřišli. Ale k jejímu zjištění a také překvapení, telefon na stolku nebyl. Nebyl ani nikde jinde a to prohledala snad každý i ten nejmenší koutek pokoje. Eliščino zklamání z telefonu který není k nalezení je velké a stává se ještě větším , když ji její matka informuje o tom, že s jejími věcmi ho nedostali a tudíž ho musela v tu noc asi někde ztratit. I ta úplně poslední vzpomínka na Pavla a těch pár hodin které s ním mohla strávit, být v jeho blízkosti a objetí byla nenávratně pryč. Konečně se ve dveřích pokoje objeví Lukáš.Je však sám. Jeho sestra s ním tentokrát do nemocnice nepřišla. Eliška se po ní ptá ještě dřív než Lukáš stihne zavřít dveře pokoje. Od Lukáše se dozvídá jen tolik, že její kamarádka ji dnes navštívit nepřijde. V noci totiž nebyla doma a když se s ní Lukáš dnes doma potkal tak se chovala velmi divně a jít navštívit Elišku odmítla. Elišce je Kristýnino chování podezřelé. Nepamatuje si, že by Kristýna měla nějaký vážný důvod, proč by za ní nepřišla. Chce jí zavolat, ale uvědomí si, že její telefon vlastně tuhle dobu leží někde neznámo kde.
"Mohl bys mi půjčit svůj telefon," požádá Eliška Lukáše. "Ráda bych jí zavolala, ale můj telefon nejpíš leží někde ani vlastně sama nevím kde. Musela jsem ho v tu noc někde ztratit. Ale i kdybych si vzpoměla kde, stejně by to nebylo nic platné. Za tu dobu už ho někdo našel a sebral."
Lukáš se na ni mírně pousměje. " A co když o tom tvém telefonu vím, ale pořád si tak nějak nejsem jistý, že má pro tebe takovou cenu, že by ho žádný nový nenahradil."
Eliška se v tu chvíli zarazí. Každý telefon se přece dá nahradit i když jeho ztráta zamrzí, protože to není zrovna nejlevnější věc, ale to co bylo v něm jí nemůžou nahradit ani všechny telefony světa.
"O telefon ani tak nejde," povzdechne Eliška. "Ten se dá nahradit, ale to co bylo v něm se nahradit nedá."
"A co tam bylo tak důležitého?"
"Měla jsem tam tu první, poslední a jedinou fotku s Pavlem. Moji jedinou a pro mě tolik důležitou vzpomínku na něj a na těch pár hodin štěstí které jsme prožili a které vypadaly tak nadějně.
Lukáš se pousměje. Moc dobře ví, že telefon má u sebe Pavel, ale potřeboval vědět, jestli má cenu ho u něj ještě ponechávat a pokračovat v plánu a nebo celou věc ukončit. Eliška ho však přesvědčila o tom, že to cenu má.
" A co když vím, kde a možná i kdo ten telefon má?" uculí se Lukáš.
" A proč jsi mi ho už dávno ne donesl?"
" No, jednak proto že na jipce by ti ho nepovolili a pak..."
"Co pak...," zajímá Elišku další osud jejího mobilu.
"Já ho nemám," zavrtí Lukáš hlavou. "Jenom vím kde je a kdo ho má, ale nemůžu ti říct víc. Jediné co ti mohu říct je, že musíš najít toho kdo tě zachránil. Najdi jeho a najdeš i telefon."
"Tak ti teda pěkně děkuju," pronese Eliška nevrle.Už se těšila, že by mohla dostat svůj telefon a tu jednu jedinou fotku zpátky, ale nic.
Lukáš se omlouvá jak jen může, aby Elišku trochu uklidnil. I když ví, že ten tolik chtěný telefon má u sebe Pavel a střeží ho jako oko v hlavě nemůže a ani nechce si ho od něj brát dřív. Takhle Eliška bude mít důvod aby za Pavlem šla. Ale kdyby se k telefonu dostala dřív, mohla by celá tahle situace dopadnout úplně jinak. Lukáš se jí snaží vysvětlit, jak rád by jí v tomhle pomohl a jak moc ho mrzí, že v téhle situaci nic udělat nemůže. Na to má však Eliška pohotovou odpověď, ale zároveň i nápad. Dožaduje se toho, aby jen co jí pustí domů ji Lukáš vzal tam kde se to celé stalo. Na místo kde stála a odkud ji ten tajemný zachránce dostal pryč dřív než by došlo k tragédii. Myslí si, že by tam i po těch dnech mohla najít něco,co by ji alespoň malinko navedlo na stopu toho tajemného zachránce a pomohlo jí určit, kdo by jím mohl být.
" A jsi si jistá, že se tam opravdu chceš vrátit? " ujišťuje se Lukáš v tom, jestli si z něj Eliška náhodou neutahuje.
"Jsem," řekne Eliška velmi rozhodně.

Čekání na lásku - kapitola 16

26. února 2014 v 10:42 | Trishka |  Knižní tvorba
Zatímco Lukáš s Eliškou probírají co byl sen a co skutečnost, v Kristýně zraje ďábelský plán. Jelikož zachránce se stále ještě nepřihlásil a ani žádní adepti na tento post ve frontě nečekají, takže jím může být prakticky kdokoli, rozhodne se na místo onoho zachránce dosadit svého bratra a dopomoct mu tak k tomu, aby získal svou vytouženou dívku a zároveň se Pavla navždy zbavit. Vymazat ho Elišce z paměti, protože jedině tak je šance, že Eliška by po nějaké době začala k Lukášovi cítit něco víc než jen přátelství. A k tomu jí hodně napomáhá i to, že Eliška si z oné osudné noci nic nepamatuje.Tím pádem by mohla snadněji uvěřit tomu, že to byl právě Lukáš kdo ji zachránil.Nemá však ani nejmenší tušení o tom, že Lukáš zná pravou tvář zachránce a navíc ví o důkazu který může hodně napovědět.
"Tak už se konečně přiznej Lukáši,"přeruší touto větou Kristýna svého bratra a Elišku dohadující se o tom co byla skutečnost a co vidina.
" A k čemu?" nechápe Lukáš na co jeho sestra touto otázkou naráží.
"To snad víš sám. A myslím, že líp než mi všichni dohromady."
Lukáš jen nechápavě kroutí hlavou. Vůbec mu není jasné k čemu a proč by se měl přiznávat.Nic neudělal, takže nemá žádný důvod se k něčemu přiznávat.
"Už bys konečně mohl přestat bejt tak skromnej a schovávat se za masku tajemného zachránce. Tak už se konečně přiznej a nekrm nás tady pohádkama."
Lukášovi mezitím dochází na co jeho sestra naráží. Není zase až tak blbý, aby mu nedošlo , že Kristýna se ho snaží dosadit na místo které patří někomu jinému. Na místo které právem patří Pavlovi. Ale do jaké míry, to už si bude muset Eliška rozhodnout sama.
"Kiko, ale já to vážně nebyl. Sama moc dobře víš že jsem byl celý večer doma.," brání se Lukáš.
"Kdybys nekecal. Někam jsi v noci zmizel. A to proto, abys mohl jít za Eliškou a náhodou ji našel ve stavu v jakém byla," nedá se odradit Kristýna.
"Takže...," vloží se do jejich rozhovoru Eliška. "To jsi byl ty?"
"Ale..."
"Tak proč potom tohle všechno?" nechápe Eliška. "Proč potom celá tahle hra na schovávanou? Proč jsi prostě nepřišel a jednoduše se nepřiznal?"
" Možná proto, že já jsem to nebyl."
"Ale byl,"vede si Kristýna svou.
"Znáš mě dost a natolik abys dokázala poznat, že já tou osobou nejsem," namíří Lukáš svá slova k Elišce. " A znáš mě natolik dobře, že bys měla vědět i to, že kdybych tím zachráncem byl, že bych se k tomu i přiznal. A možná ne ani tak kvůli tomu, abys mi děkovala, ale kvůli tomu, abys mi konečně dala šanci. Ale já prostě nemůžu lhát. Nemůžu ti říct, že tím zachráncem jsem, když jím nejsem. Nejsem ten kdo riskoval svůj život, aby zachránil ten tvůj. A ani nejsem ten, komu jsi málem zemřela v náručí. I když...přiznám se, že bych rád byl na jeho místě. A ne proto, abys mi děkovala, ale pro tebe. A klidně bych to udělal, kdybych tam byl. Riskoval bych jen proto, že tě mám rád a že tě chci vidět žít. Ale já...opravdu jsem tam v tu dobu nebyl a tím zachráncem nejsem. A ty...," ukáže pohledem na Kristýnu. "Půjdeš se mnou. A to hned!"

Oba dva odcházejí před pokoj. Lukáš musí svou sestru nějak zastavit, aby konečně držela jazyk za zuby i kdyby měl prozradit, kdo tím skutečným hrdinou je. Tohle místo patří Pavlovi a Eliška se to musí dozvědět. Co bude následovat potom je čistě na ní. Buď dá Pavlovi šanci napravit své chyby a dokázat jí své city a nebo mu jen poděkuje a tím to celé skončí. A teprve potom by mohl Lukáš uvažovat o tom, že by se pokusil Elišku získat. Ale v tuhle chvíli je na tahu Pavel a zůstane do té doby než se bude moct střetnout s Eliškou tváří v tvář a ujasnit si jejich budoucí situaci. Kristýna z bratrových slov nabývá stále většího dojmu, že ten jehož jméno Lukáš zná a koho tak velmi tají by mohl být právě Pavel.
"Kiko měj rozum,"snaží se Lukáš vymluvit sestře její plán. "Ten člověk o ni opravdu stojí a tohle se nejspíš muselo stát, aby si to konečně uvědomil. On ji má opravdu rád a já nebudu ten kdo jim bude stát v cestě za jejich štěstím ."
"Takže mu prostě zbaběle ustoupíš. Necháš ho aby nad tebou jen tak vyhrál!" nedá se Kristýna jen tak odradit. Podle Lukášových slov je jí čím dál více jasné, že by to mohl být právě Pavel komu Lukáš jen tak bez boje vyklidí pole. Ale bohužel má jen slova která vedou k Pavlovi ale důkaz žádný.
"Děláš velkou chybu, " poučí Kristýna Lukáše. "Máš ji tady, naservírovanou na stříbrným podnose. A ty tu šanci prostě zahodíš."
"Možná mě dokázal přesvědčit o tom, že když tuhle šanci nechám jemu, udělám dobrou věc. A on o to opravdu stojí. Stojí o to aby mohl napravit to co zničil."
Teď už je Kristýně více než jasné že Lukáš kryje právě Pavla. Ještě chvíli snáší hromy a blesky na Lukášovu hlavu, ale když vidí, že to nemá žádný smysl raději se totálně znechucena vrací zpět do pokoje za Eliškou. Lukáš ji následuje. Však tohle si můžou dořešit jindy a jinde. Eliška je samozřejmě zvědavá na téma jejich soukromého rozhovoru, který jak je vidět z výrazů v jejich tvářích nebyl zrovna příjemný. Kristýna je bratrovým chováním znechucena snad až do nejvyšší míry. Snažila se mu pomoct. Všemožně mu radit jak to udělat, aby Eliška na Pavla dokázala zapomenout a on ji mohl získat a on to najednou jednoduše vzdá a zahodí tím vše o co stál a usiloval. A to jen kvůli nějakému magorovi co si najednou uvědomil, že by se měl začít chovat jako chlap a ne jako podlý zbabělec.
"Promiň Eli, ale já raději půjdu," rychle se loučí Kristýna.
"Ne, půjdu já," ozve se Lukáš
"Vzhledem k tomu, že jsem přivázaná k posteli všema těma hadičkama a odejít nemůžu tak..."
"Ahoj Eli,"rozloučí se Kristýna a Lukáš sborově a opoustějí její pokoj.
Eliška jen nechápavě zakroutí hlavou. Chování těch dvou bylo opravdu velmi divné. Tam za těmi dveřmi se muselo něco stát. Nějaký problém o kterém Eliška neví a ti dva se s tím rozhodně chlubit nehodlají. Ona jen může doufat, že se to netýká jí a jejího zdravotního stavu. Že nedostali nějakou špatnou informaci o které jí nechtějí nic říct, aby ji náhodou zbytečně nestresovali.

Lukáš odveze docela naštvanou Kristýnu domů a ujistí se, že tam zůstane a sám se opět vydá za Pavlem. Neví na koho má být v tuhle chvíli naštvaný víc. Jestli na svou sestru nebo na Pavla, který mohl svým nočním výletem do nemocnice hodně pokazit. Jen co vejde do dveří Pavlova pokoje, už ode dveří spustí svůj tok výčitek směřovaných právě k Pavlovi.
"Co sis k sakru myslel , že děláš, když jsi do té nemocnice lezl?!"
"Já tam nebyl," zkouší se Pavel vymluvit.
"Ona to ví Pavle. Ví, že jsi tam byl. Viděla tě," seznámí Lukáš Pavla s tím co slyšel od Elišky samotné a částečně trochu uklidní situaci tím, když prozradí i to, že se Elišce pokusil namluvit,že to byla jen vidina. Jakýsi přelud pod vlivem léků které do ní v té nemocnici cpou a upozorní ho, aby si příště takovéhle výlety za Eliškou odpustil, protože bude čím dál obtížnější namluvit Elišce, že jsou to jen sny a také by ho tam mohl vidět někdo úplně jiný než právě samotná Eliška.
" A vypni k sakru ten děsnej doják, nebo z toho zmagořím," požádá Lukáš Pavla trochu rázněji. Už samotná situace je sama o sobě dost depresivní a ještě k tomu poslouchat hudbu která do celé situace jenom zapadá mu na náladě zrovna nepřidávalo.
"Doják?" ohradí se Pavel. " Ne Lukáši, je to nejspíš poslední píseň kterou poslouchala než jsem ji sundal z té proklaté silnice," prohodí Pavel na svou obhajobu a pro klid situace raději přehrávač který má ve svém počítači vypne.
"Kde jsi k sakru nechal mozek?!" spustí znovu Lukáš hezky zostra.
"Možná tam, kde ty si myslíš, že mám úplně prázdno."
"Ale už tam prosímtě nelez."
"Chtěl jsem ji jen vidět. Jen vidět. Být alespoň na chvíli v její blízkosti. Kdybys jen věděl jak moc mi chybí Lukáši, " posmutní Pavel.
"Já vím Pavle," vyjádří Lukáš své pochopení a při tom přechází k hlavnímu problému. Vyvětlit Pavlovi, že jeho sestra Kristýna využívá možnost, že pravý zachránce se dosud neobjevil k tomu, aby na Pavlovo místo dosadila právě svého bratra Lukáše. A i přes to, že se Lukáš snažil jí to nějak vymluvit se dovtípila toho, že ten skutečný a tolik tajemný zachránce není ve skutečnosti nikdo jiný než sám Pavel osobně a tudíž je jen otázkou času, kdy Kristýna neudrží jazyk za zuby a všechno Elišce hezky zatepla vyslepičí.
Pavel navrhuje dřívější přiznání, ale Lukášovi se to moc nelíbí. Přece jen je ještě brzy a Eliška by nemusela reagovat přesně tak jak by si oba přáli a tím by celou situaci mohla pěkně zkomplikovat. Pavel však není tak hloupý, aby mu nedošlo, že Kristýna má jen jeden cíl. Aby se on a Eliška už nikdy nesetkali a celé tohle utajování jí v tom hodně nahrává. Eliška je zmatená. Neví kdo stojí za slovem zachránce a mohlo by se klidně stát, že by se nechala ukecat a přestala pátrat po skutečném zachránci a uvěřila, že tím zachráncem by klidně mohl být i Lukáš.
"Tohle já nedopustím,"prohlásí Lukáš odhodlaně.
"Tomuhle nemůžeš zabránit."
"Můžu. Ale máme čas jen do doby, než Elišku propustí. Potom už čekat nemůžeme."
"Ale to může ještě nějakou dobu trvat."
"No, moc dlouho už ne. Eliška je na tom po zdravotní stránce dobře, takže moc času už nezbývá. Možná týden," hádá Lukáš.
"Já jsem připravený! Chci bojovat a vyhrát!"
Pavlova rozhodnost Lukáše docela těší, ale i tak opouští Pavlův pokoj plný pochybností. Ví, že tohle bude ještě dlouhý příběh s nejistým koncem.

Čekání na lásku - kapitola 15

24. února 2014 v 13:47 | Trishka |  Knižní tvorba
Až na ten jeden zlý nebo spíš dobrý sen, kdy se Eliška na chvilku probudila a málem se nejspíš dopátrala některých věcí dřív než přišel jejich čas, prožila celkem klidnou noc a probudila se až někdy pozdě dopoledne. V pokoji už ovšem nebyla sama. U jejího lůžka již seděl Lukáš s Kristýnou a čekali na její probuzení. Eliška si je přeměří pohledem. Přemýšlí jestli jim má říct o tom co v noci viděla nebo ne. Ale nakonec se odhodlá svůj noční zážitek odtajnit.
" V noci jsem měla živý sen. Viděla jsem světlo, takové to bílé světlo, které lidé občas vidí, když balancují na hranici života a smrti. Bylo jasně bílé a...a bylo tak daleko. A v něm stála jakási postava. Nevím kdo to byl. Nebylo možné ji rozeznat.Lákala mě. Chtěla abych šla za ní. Abych šla za tím světlem , že tam je život, ale když prý zůstanu stát pohltí mě temnota, ze které už není možné vyjít. Ten hlas, připadal mi tak známý. Byl to muž. Tedy podle hlasu. Do tváře nebylo možné mu nahlédnout. Šla jsem za tím hlasem a to světlo a i ta postava se přibližovaly. Byla jsem stále blíž a blíž až najednou jsem zaváhala, přestala věřit a udělala ten krok zpět.V tu chvíli ta temná postava najednou vystoupila z toho světla a objevila se tak blízko mě. Cítila jsem jak mě bere do náruče a odnáší mě kamsi pryč. Šli jsme, tedy on šel a já se jen nechala nést a to světlo bylo najednou tak blízko. A pak...vstoupili jsme do něj, jako do nějaké brány a já, uvědomovala jsem si, že to místo odněkud znám, že už jsem tam někdy byla. Ten černý muž mě postavil na zem a zmizel. Prostě najednou nikde nebyl. Měla jsem v sobě takový zvláštní pocit. Stála jsem tam na té zelené trávě, za zády modročevená branka a za ní docela rušná ulice a ještě rušnější silnice. Stále víc a víc mi docházelo, že už jsem na tomhle místě někdy byla. Rozhodovala jsem se, nevěděla jsem jestli jít dál. Zamířit k tomu párty stanu plnému lidí, kteří se vesele bavili a k tomu jim hrála docela hlasitá hudba."

Lukáš se při jejích posledních větách zarazí. Popis místa by seděl přesně na plot a předzahrádku Pavlova domu. A ten stan. Ano, mluvila o něm, když přišla plná dojmů z Pavlova večírku kam ji vzala Natálie.
"Povídej dál." pobídne ji Lukáš ve snaze dozvědět se více o tom snu, který už jen v začátku připomínal skutečnou událost.

"Bylo tam plno lidí, ale nevím, neznala jsem je. Už jsem se chtěla otočit a odejít, když mě jakási žesnká ruka chytila a táhla přímo k tomu stanu. Byla jsem zmatená. Kolem mě se v tu chvíli začalo motat hodně lidí. Někteří byli opilí, někteří ne. Vypadala jsem v tu chvíli jako nějaká pouťová atrakce.

"A co bylo dál?" přeruší ji Lukáš. " Poznala jsi ty lidi? Viděla jsi jim do tváře?"
"No ano, viděla jsem jim do tváře, ale... nevěděla jsem. Když jsem se na ně dívala, docházelo mi, že už jsem je někdy viděla , ale kdy a kde to opravdu nevím. Jen ty známé tváře které si mě prohlížely jako hladová smečka lvů obklopující svou kořist. A pak se objevil on. Mladý muž s úhledným sestupně sestříhaným účesem z hnědých vlasů. Jeho vypracovaná postava také o něčem svědčila, ale ty oči. Zadíval se do těch mých a celé tělo jako by v tu chvíli bylo z kamene. Nemohla jsem se pohnout a stále se jen dívala do těch jeho nádherných modrých očí. Líbily se mi nejen ty oči, ale i on sám na mě velmi zapůsobil. Pozdravil mě a tak krásně se na mě usmál. V tu chvíli ze mě v šechno to co mě paralyzovalo opadlo a já..."
"Co ty? Co jsi udělala?" vyzvídá Lukáš. Čím dál víc si je jistý tím, že Eliška se v noci ve svém snu vrátila o několik měsíců zpátky. Vrátila se na začátek.
"Utekla jsem. Prostě jsem se prodrala mezi těmi lidmi a utekla. Schovala jsem se za stan. Asi jsem v tu chvíli musela být hrozně naivní, když jsem si myslela, že mě tam nenajde. V tu chvíli jsem si přála mít Arabelin prsten a prostě jen otočit a zmizet.
"Ale proč Eliško?" znovu ji přeruší Lukáš.
" Já ne vím. Nevím. Možná...Možná jsem se lekla, protože v tu dobu, cítila jsem něco co jsem nikdy předtím necítila. Takový krásný hřejivý pocit. Mé tělo zalévalo velké horko a studený pot mi vyrážel snad na každé části těla. V žaludku jako bych v tu chvíli měla snad 1000 mravenců kteří běhali sem a tam a někteří neváhali absolvovat cestu až o trochu výš. Do míst kde se nachází srdce. Chtělo se mi brečet, ale zároveň se smát. Byla jsem z toho vystrašená. Bála jsem se toho. Netušila jsem co v šechno právě tyhle pocity znamenají. Stála jsem tam u té stanové plachty a ani nedýchala. Toužila jsem s ní alespoň splynout, když už nemám tu šanci být neviditelná. Ale nic z toho se nekonalo. Byla jsem objevena. A ten kdo se tam za tím stanem v mé blízkosti objevil byl právě Pavel. V tu chvíli jsem v sobě znovu nabrala sílu k tomu vzít do zaječích a zdařilo se. Ani nevím jak dlouho... jak dlouho celé tohle nahánění trvalo, ale dělalo mi to dobře. Ten jeho vytrvalý zájem, hrát se mnou tuhle hru na kočku a myš a čekat jestli ta kočka tu myš chytí nebo ne.
" A chytila ji? " znovu ji přeruší Lukáš otázkou.
"Ano," šeptne Eliška sklesle. "Chytila ji. Nastražila past a myšku dostala. Pokaždé když se ke mě přiblížil, srdce mi málem vyskočilo z těla. V tu chvíli bilo snad dvakrát rychleji než normálně. Jako kdyby chtělo zrovna teď v tuhle chvíli vyskočit z mé hrudi a rozběhnout se za ním. Přála jsem si, aby mě jednou chytil, ale zároveň jsem se toho bála. Měla jsem velký strach. Ale ani ne tak z něho, jako z toho co bude. Líbil se mi a ne málo. To nemůžu a...a ani nechci popřít. Ale ten strach... ten strach z toho, že to krásné nemůže přežít realitu byl stále moc velký. Možná jsem ani v tu dobu neutíkala tak před ním, jako právě před strachem z toho, že žádná pohádka nebude. Že princ si nakonec nevybere Popelku, ale nějakou z okolních dam. Jeho zájem o mě byl viditelně reálný už jen proto, že byl ve svém úsilí dostihnout mě velmi vytrvalý. Až dokud past nesklapla a Popelka se nechytila. Byla to pěkně zbabělá past. Nechal mě obklíčit svými čtyřmi kamarády a nenechal je odejít až dokud si nebyl tak nějak jistý, že už nikam utíkat nebudu. Stáli jsme proti sobě, dívali se na sebe a nervozita která byla ve vzduchu cítit by se dala krájet na plátky. Dívala jsem se na něj a on na mě. Vypadal starší tak o deset let, ale mě to nijak nevadilo. Spíš jsem si celou dobu říkala, aby to nevadilo jemu. Jsem přece jen ještě školačka a on...on už dospělý muž. Ani nevím jak dlouho jsme tam takhle stáli a beze slova na sebe hleděli. Ta chvíle mi připadala pomalu jako věčnost. A potom konečně promluvil. Bylo vidět, že v tu chvíli je možná víc nervózní než já. Celý se chvěl a i jeho slova byla taková nejistá, ale tak přesvědčivá. A potom, pomalu se ke mě přiblížil a já ucítila jemný a zároveň trochu bojácný dotek jeho rtů na těch svých. Nebránila jsem se. Naopak, pokusila jsem se udělat to samé co on a ani on se nijak nebránil. Což jsem popravdě vůbec nečekala. A potom už to mělo rychlý spád. Další polibek už byl delší a vášnivější. Cítila jsem jak se snaží svým jazykem probojovat do mých úst. V tu chvíli jsem si připadala víc než trapně. Nikdy předtím jsem se s nikým nelíbala a tak... Nechala jsem se jím prostě vést. Stále víc do mě vstupoval takový nádherný pocit. Znovu mě polévalo horko a moje srdce už málem vyskočilo z mého hrudníku. Když potom přidal jemné doteky, tála jsem jako cukrová panenka. Jen jsem se nechala unášet na vlnách té slasti a rozkoše kterou mi tahle chvíle přinášela. Stáli jsme tam dlouhou dobu a vyplňovali ji těmi nádhernými polibky. Ale ta chvíle taky měla svůj konec. Někoho napadlo nás takto, v této pozici vyfotit. Záplava polibků v tu chvíli skončila, ale večer pro nás ještě neskončil. Vrátili jsme se zpátky k ostatním. Pavel mě stále pevně objímal a prakticky se ode mě nechtěl hnout na krok. Občas nás někdo zachytil svým foťákem a zbylo místo i na pár fotek pro mě a tuším že i Pavel sám půjčil někomu svůj mobil aby nás společně vyfotil. Začínalo se připozdívat. Ten krásný večer se pomalu chýlil ke konci, na zahradě už zbylo jen pár lidí, ale nám to nevadilo. Měli jsme jeden druhého a to bylo pro nás to nejkrásnější a nejdůležitější. Klidně bysme tam byli schopni zůstat a bavit se celou noc, kdyby to jen bylo možné."
" A zůstali jste?"
"Ne, ne...nezůstali. Jen jsme se přesunuli do jeho pokoje, kde jsme si ještě vyměnili mnoho krásných polibků a doteků, než jsme ve vší počestnosti usnuli."

Lukáš se na Elišku zadívá mírně záhadně. V tuhle chvíli by možná bylo dobré říct jí pravdu. Že to nebyl jen sen. Že znovu nejspíš upadla do nějakého kómatu nebo bezvědomí a v té chvíli její tělo a mysl nevěděly jak se s tím vypořádat a znovu tak bylo potřebné zabojovat o její život se vrátila tam kde to všechno začalo. Prostě cestovala v čase a vrátila se o několik měsíců zpátky a znovu prožívala něco, co již jednou prožila. Znovu se vrátila na večírek kam ji pozvala Natálie a tím i na celý začátek příběhu.
"Ale to nebylo poprvé co jsem tohle světlo viděla," přeruší Eliška tok Lukášových myšlenek.
"Nebylo poprvé? " nechápe Lukáš.
"Ano. Tohle světlo jsem viděla už předtím," přikývne Eliška. "Bylo stejně bílé a byla v něm i ta černá postava. Také mě lákala ať jdu za ní. Že v tom světle je život a tam za mými zády smrt. Musela jsem si vybrat. Buď poslechnu tu tajemnou postavu a uvidím světlo, nebo ne a navždy zůstanu bloudit v temnotách. Rozhodla jsem se jít. Šla jsem dlouhým temným tunelem a postupně se přibližovala ke světlu. Když jsem najednou za sebou uslyšela hlas. Hlas který mě lákal zpátky. Zastavila jsem se a ohlédla se. Ve tmě zářila bílá průhledná bílá postava. Mile mě lákala, abych šla za ní a toho černého přede mnou neposlouchala. V tu chvíli jsem pocítila velký zmatek a pomalu začínala podléhat té bílé postavě. A když... když už mě skoro držela za ruku tak...vzápětí se přiblížila i ta černá postava. Najednou byla velice jasná. Ne jako v dálce v tom světle. V té postavě jsem poznala Pavla. Díval se na mě tak smutně a potom... Neváhal a přiblížil své rty k těm mým. Jeho krásný polibek plný lásky mě tak nějak nakopnul, abych přestala poslouchat tu bílou paní a šla s ním směrem k světlu. A pak, viděla jsem ho. Stál tady v pokoji. Stál u dvěří a jen se na mě díval. V tu chvíli jsem měla pocit jako by přišel proto, aby mi něco řekl. Něco krásného co by mohlo znamenat velký obrat k lepšímu. Bylo to tak skutečné. Stál tam u těch dveří a najednou prostě zmizel."

Kristýna jen mlčky sedí a soustředěně poslouchá. O světle četla v různých knihách, ale o tom, že by skutečně existovalo slyšela poprvé. Lukášovi už je vše jasné. Nejen to, že Eliška se v noci vrátila tam, kde to všechno začalo, ale i to, že Pavel tu nejspíš v noci byl. Musela se tedy na chvíli probudit a zahlédnout ho. Ale naštěstí si tím není zase tak úplně jistá.
"To se ti jen zdálo. To byla jen halucinace," snaží se Elišku přesvědčit Lukáš. "Tvé tělo se ještě pořádně nevyčistilo od všeho toho hnusu co jsi v sobě měla. A potom, určitě ti těma kapačkama nedávají jen výživu, ale taky nějaký protilátky, které mají tvému tělu pomoct se od toho svinstva oprostit. A klidně se může stát, že potom můžeš mít vidiny. A jednu takovou jsi právě v noci prožila," dokončí Lukáš vysvětlení toho proč Eliška mohla vidět Pavla u dveří aniž by musel prozradit pravdu.

Čekání na lásku - kapitola 14

23. února 2014 v 11:14 | Trishka |  Knižní tvorba
Oběma dívkám odpoledne strávené dumáním nad pravou identitou Eliščina zachránce uběhlo velmi rychle. Přiblížil se podvečer a s ním vstupuje do pokoje i Lukáš. Eliška která ho čekala ještě odpoledne vyzvídá, kde se Lukáš tak dlouho zdržel. Lukáš v tomto směru nemá co skrývat a tak kápne božskou. Tedy jen v tom, že si musel něco důležitého zařídit a stavil se doma na malý odpočinek o kterém již cítil, že ho potřebuje.
"Tak to v tom bude určitě nějaká ženská." uculí se Kristýna.
"Houby ženská." uzemní Lukáš sestru. " A nerejpej se v tom."
"Byl jsi za ním, že jo." ptá se Eliška zvědavě, prahnouc po nějakých informacích o tom kdo by tím tajemným zachráncem mohl být.
"Za kým?" dělá Lukáš blbého.
"No za tím zachráncem. Za kým asi jiným."
Lukáš i teď přizná pravdu a obeznámí obě dívky s tím, že s tím zachráncem opravdu mluvil. Co se však týká jména, odmítá cokoli říct. Kristýna stále nechápe proč s tím ten dotyčný dělá takové tajnosti a připomene Lukášovi, že ten člověk neudělal nic tak malého, aby si za svůj čin nezasloužil odměnu, nebo alespoň poděkování. Podle Lukášových slov, které možná mají obě dívky dovést alespoň na malou stopu toho, kdo by onen zachránce mohl být, ale že možná nechce být jmenovám proto, že má strach.Že se bojí přijít, ukázat se a hrdě se ke svému činu doznat.
"Ale čeho se k sakru bojí? " nechápe Eliška ."To má snad strach z toho, že mám pod polštářem přinejmenším kulomet a že ho zastřelím?"
"Tak tohle já opravdu nevím.
Eliška ještě chvilku doráží svýma otázkama ohledně svého zachránce, až Lukášovi nezbyde nic jiného, než dát jí tak trochu na vybranou. Eliška je s výběrem velmi rychle hotova. Má jen jednu možnost. Pokusit se vrátit na začátek. Na místo, kde se celá ta špatná událost odehrála. Tam by možná mohla najít něco, co by ji k tomu zachránci trochu víc přiblížilo. Lukáš jejím nápadem zrovna nadšený není. A je nadšený ještě míň, když se dozví, že by to měl být právě on, kdo Elišku na místo té nehody doprovodí. Využije to ho, že už se připozdívá a raději navrhne odchod.

V Pavlově domě situace tak klidná není. Pavel může být z půlky rád, že jeho sourozence, tedy pokud to byli oni napadlo poslat tu kytici, ale z druhé půlky mu to moc příjemné není. Že by ho tížilo svědomí z toho, že tenhle nápad nedostal on sám? Nebo má tak velký strach z toho, že by se situace mohla vyvinout v jeho neprospěch? Vrazí do pokoje své sestry a k jeho potěšení tam najde i svého bratra, který mu tím ušetřil cestu do dalšího pokoje.
"Tak jsem vás odhalil vy spiklenci!"
" A co jsme provedli?" ptá se Jarda s hraným úžasem. Dochází mu, že Pavel už se asi dozvěděl o jejich nápadu se zasláním kytice.
" Proč jste to k sakru udělali?! Proč jste tu kytku poslali?!"
Kamila s Jardou vědí, že nemá cenu již déle zapírat a dají se do vysvětlování svého činu.Oba se předhánějí v důvodec proč a nač a jak mu chtěli dopomoct k tomu, aby se Eliška dozvěděla, že tu někdo takový je. Někdo, kdo jí pomohl vrátit se zpátky mezi živé. A protože vidí, jak moc Pavel touhle situací trpí chtěli dopomoct i tomu, aby Eliška přišla k nim. Aby přišla sama od sebe, protože to bude chtít a ne proto, že jí v šichni budou říkat jak je skvělé, že to byl právě on kdo jí pomohl a tím ji zachránil. Mohla by to brát jako jakési ovlivňování, protože sama si z oné noci nic nepamatuje. A to jak vypadal její zachránce už vůbec ne.
"Ale co když to k ničemu nebude?" zeptá se Pavel působící v tu chvíli jako by už házel flintu do žita.
"Uvidíš že bude."
"Máš přece spojence. Tak ho využij. Využij ho k tomu, aby ji navedl tím správným směrem." snaží se Jarda Pavla povzbudit tím, že mu připomene, že je tu ještě Lukáš který toho může v tuhle chvíli hodně dokázat.
"To možná ano. Ale co když...Co když tohle všechno obrátí ve svůj prospěch?" vyjádří Pavel nedůveru vůči Lukášovi. Není pro něj žádným tajemstvím, že Lukáš také o Elišku usiluje , ale ta dává přednost právě Pavlovi. A Lukáš by toho, že Eliška si nic nepamatuje a Pavel se zatím skrývá mohl využít k tomu, že se určí za onoho slavného zachránce.Tím by celá věc skončila. Eliška by zachránce viděla v Lukášovi a nejspíš by mu splnila i to, o co tolik usiluje a pravý zachránce tedy Pavel by upadl v zapomění. Kamila i přes to všechno zastává názor, že ten kdo nakonec vyhraje bude právě Pavel a Lukáš to bude muset vzdát.
"Rozhodnutí je především na ní. Ale jsem si naprosto jistý, že ona se na tu cestu za poznáním svého zachránce vydá. Že nezapomene." snaží se alespoň trochu uklidnit veřejné mínění Jarda.
"Ani já nemůžu zapomenout." pronese Pavel smutně.
"Jen musíš ještě chvíli počkat."
"Ale co když už nevydržím déle čekat?!" vykřikne Pavel zoufale a vyběhne z pokoje. Tenhle rozhovor se sourozenci mu na odvaze opravdu nepřidal.

Den se pomalu chýlil ke svému konci a Eliška na svém lůžku na JIP klidně spí. No tak, co by taky v čase který se skoro blížil k půlnoci sama v nemocničním pokoji dělala. Pavel, který se potají vydal do nemocnice ji navštívit potichu vejde do pokoje. Zůstane však stát u dveří. Dál do pokoje se jít neodváží. Jen tak mlčky stojí a dívá se na ni, na její celkem poklidný spánek. Jak rád by jí řekl, že je to právě on kdo jí pomohl a tím ji zachránil. Že to byl právě on, kdo byl v tu správnou dobu na správném místě. Prozatím však nemůže dělat vůbec nic. Jediné s čím si pro tuhle dobu musí vystačit je krátký pohled na ni, aby dokázal vydržet a pokračovat v domluvě a nic neprozradit. Věděl, že tím by mohl získat všechno co by chtěl, všechno o co stál a mohlo by to být mírně rychlejší, ale také by tak rychle mohl najednou všechno ztratit. Jeho rychlejší přiznání by byla spíš taková sázka do loterie. Ve svém rozjímání nad tím, přiznat se dřív či ne zaregistruje, že dosud stále klidně spící Eliška sebou na lůžku prudce cukla, otevřela oči a z jejích úst vyšlo jediné, tiché, ale při tom tak srozumitelné slovo " Pavle." Eliška zřejmě měla zlý sen, který se týkal právě jeho a díky tomu se na chvilku probudila ze svého doposud klidného spánku. Pavel, který už takhle riskoval docela dost rychle zmizí z pokoje. Nemá ani nejmenší tušení o tom, nakolik mohla být Eliška v tu chvíli při smyslech, aby dokázala rozeznat a vnímat jeho skutečnou postavu stojící u dveří a rozlišit ji od postavy ze zlého snu.

Čekání na lásku - kapitola 13

18. února 2014 v 21:34 | Trishka |  Knižní tvorba
O pár hodin později se v Eliščině pokoji objevují její rodiče. Moc odpočatí nevypadají, ale i těch pár hodin které strávili doma na nich zanechalo známky alespoň malinko lepšího dojmu. Lukáš s Kristýnou elegantně vyklidí pokoj, aby dopřáli rodičům a Elišce trochu toho soukromí. Ale daleko však nejdou. Zůstávají na chodbě před Eliščiným pokojem. Kristýnina zvědavost stále stoupá. I ji by velmi zajímalo kdo se pod pojmem zachránce skrývá. Lukáš je však neoblomný. Ani sebevětší sestřino naléhání na něj nezabírá. Lukáš je v tomhle pevný jako skála. Prostě nic neřekne. Ale aby alespoň malinko ukojil sestřinu zvědavost a zaměstnal tak její pubertální dívčí mozeček dá jí takovou menší hádanku.
"Můžu ti říct jen to, že je to někdo od koho bychom to nečekali."
Jak je na první pohled vidno, Kristýna opravdu zapojila svůj mozek. A taky se alespoň zabaví, zatímco bude Lukáš mimo nemocnici. Pošle svou sestru domů, kde nebyla prakticky už skoro 48 hodin, aby si taky odpočinula a moha se vrátit zpět v plné síle. Lukášova cesta z nemocnice míří rovnou k Pavlovi, kam svou sestru nemůže vzít a tudíž Kristýna se musí dnes spolehnout sama na sebe. Taxi Lukáš má naspěch úplně jiným a zatím dobře utajeným směrem.
Když konečně stane v Pavlově pokoji, sjede si ho pohledem a uculí se. " To s tou kytkou , to bylo opravdu povedený."
"O čem to mluvíš?" zeptá se Pavel nechápavě. O žádné zaslané kytitci a ještě k tomu pro Elišku nemá ani nejmenší ponětí.

Poté co se od Lukáše dozvídá další podrobnosti o oné kytici mu začíná svítat. Napadají ho minimálně dva lidi , kteří o tom všem moc dobře věděli a znali i všechny podrobnosti a tak mohli v klidu poslat tu kytici místo něho. Ale pořád si tím není až tak úplně jistý. Lukáš si dál vede svou o tom jak právě tahle pro něj Pavlem zaslaná kytice splnila svůj účel který splnit měla. Přinutit Elišku aby se zamyslela nad tím, kdo ten tajemný zachránce může být a připravila se tak na určitou možnost, že by tím zachráncem mohl být právě sám Pavel osobně. Pavel tomu však nevěří. Ani ne tak právě tomuhle jako tomu, že Eliška bude skákat radostí až se dozví, že to byl právě on, kdo ji z té silnice sundal a tím ji zachránil. Do hlavy se mu vloudí i myšlenka, že by možná bylo lepší, kdyby ho už nikdy nenašla a nepotkala. Lukáš ho však velmi rychle ujistí o tom, že tohle nevyjde a že Eliška se dříve či později dopátrá toho, že tím zachráncem je právě on, už jen díky té zaslané kytici o které Lukáš celou dobu mluví jako o prvním kroku.
"Ale já nikomu nic neposlal." snaží se znovu Pavel vysvětlit Lukášovi, že on s tou kyticí nemá vůbec nic společného.
" Tak kdo to teda byl, když ne ty?"
"Ale já to vážně nebyl."
"No dobře, věřím ti." nechá se Lukáš spíš jen tak na oko přesvědčit. "Ale někdo je poslat musel. Někdo kdo o tom všem ví."
Pavel se v tu chvíli mírně důvtipně pousměje.Může totiž s jistotou říct, že je v obraze, co se týká toho záhadného odesilatele té kytice.Nebo spíš odesilatelů, protože pokud to byli oni, jako že ano, tak potom byli dva.
"Nezapomeň tomu člověku poděkovat, protože tím, že tu kytku za tebe poslal ti prokázal velkou laskavost."
Pavel jen kývne hlavou. Za to by si možná ti dva, které má na mysli to poděkování asi opravdu zasloužili.
" A teď prokaž zase laskavost ty mě." požádá Pavel Lukáše. " Starej se mi o ni dobře. Alespoň do té doby než se dozví pravdu. Potom už to snad budu moct udělat já sám."
Lukáš přislíbí, že splní Pavlovo přání a opouští jeho pokoj. Jede na chvíli domů si také malinko odpočinout. Eliška v nemocnici určitě nezůstala sama a ten čas do jeho příjezdu jí určitě vyplní její rodina a jeho vlastní sestra.
Eliška opravdu v nemocnici sama nezůstala. Jen co odešli její rodiče, přišla jí dělat společnost její kamarádka Kristýna, se kterou probírají v tuhle dobu nejaktuálnější téma, Eliščina zachránce. Stále se usilovně snaží přijít na to, kdo by to mohl být. Žena či muž? No už jen podle podpisu jim dojde, že to bude nejspíš muž. Kristýna se u toho rozplývá nad romantičností celé situace, která je podle ní jak vystřižená z telenovely. Muž zachrání ženu a potom jí ještě pošle kytku. Elišku však víc než tohle stále zajímá odpověď na otázku kdo se pod tím podpisem zachránce skrývá.
"Kde máš ten papír?" pídí se Kristýna po vzkazu z kytice. "Musí tam být něco, co by nás mohlo zavést na jeho stopu."
"Nevím. Možná někde na stolku."
Kristýna tedy obhlédne noční stolek kde mezi nějakými těmi zdravotnickými potřebami opravdu leží obálka v níž je vložen ten tolik tajemný vzkaz.
Kristýna si ho znovu pozorně přečte. "Bingo." zazubí se na Elišku.
"Co se tak zubíš?" nechápe Eliška.
"Právě jsem našla stopu." prohlásí Kristýna s vítězným výrazem ve tváři.
"Jakou prosímtě." ptá se Eliška v očekávání, jakou že tak velikou stopu Kristýna našla.
"Až si na mě jednou vzpomeneš." přečte Kristýna nahlas první větu textu ze v zkazu. "Takže je to někdo koho znáš." zatváří se Kristýna jako ten nejlepší detektiv, který právě odhalil něco co by ho mohlo dovést k dopadení velkého zločince.
Eliška však její nadšení nesdílí. Tahle věta opravdu nutně nemusí znamenat, že tím zachráncem je někdo koho zná, ale může znamenat i to, že to může být někdo úplně neznámý. Někdo kdo jen chce, aby pokaždé když si na tuhle událost vzpomene si připoměla, že tu někdo takový je. Že je to někdo kdo prostě udělal co musel a nechce za to žádné ovace ani děkovačky. Chce jen to, aby si Eliška další takovéhle pokusy propříště rozmyslela.

Čekání na lásku - kapitola 12

18. února 2014 v 12:47 | Trishka |  Knižní tvorba
Lucie v tu chvíli posmutní ještě víc. Už ví, že Pavlova řeč nebyla a ni o ní, ani o něm, ale o někom třetím. O někom koho ona znala, ale v tuhle chvíli neměla ani nejmenší tušení, že ta o které Pavel mluvil je právě Eliška, jedna z jejích žákyň.
" Je to ta holka, že jo?" zeptá se Lucie opatrně.
O Pavlově zmatku a nevyjasněných citech k dívce jejíž jméno před ní Pavel tajil věděla hned od začátku. Možná se tom měla dozvědět už jen proto, aby věděla, že to s Pavlem nebude nějakou dobu lehké a mohla se sama rozhodnout jestli i s tímhle co ví chce do vztahu s Pavlem jít, nebo ne.
"Ano Lucie." souhlasí Pavel a poprvé za celou dobu co se znají odtajní i jméno té doposud neznámé dívky. "Je to ona. Je to Eliška. Jen ona mi může nabídnout tohle všechno. A když mi včera večer málem zemřela v náručí, tak teprve v tu chvíli jsem si uvědomil všechna tahle slova a i to, jak hnusně a podle jsem se k ní zachoval. A došlo mi i to , že je to právě ona o kterou stojím, pro kterou mé srdce bije a udělám všechno na světě, abych ji o tom přesvědčil. Protože...jedině tak mi možná dokáže odpustit a nechá začít něco krásného. Něco co začalo už dávno a nemělo skončit. Doufám Lucie, že jednoho dne mi tohle všechno odpustíš, protože...vážně jsem ti nechtěl ublížit a kdybych mohl jinak tak to udělám. Ale já nemůžu. Je mi to vážně moc líto. Nechtěl jsem ti ublížit a zklamat tě." rychle se zvedá z gauče a opouští Luciin byt. Ví, že právě v tuhle chvíli ji velmi zklamal a zranil a bylo lepší, že tak rychle zmizel a netrápil ji, ať už pohledem na něj, nebo dalšími slovy, která by mohla být vyřčena.
O den později ani Eliška ležící na jednotce intenzivní péče místní fakultní nemocnice svůj boj o život nevzdala a konečně se pomalu probouzí z toho kómatu do kterého se pod vlivem kombinace alkoholu a drog dostala. Lukáš střídavě s jejími rodiči a jeho sestrou proseděl u její postele celou dobu a unavený stresem a nedostatkem spánku a odpočinku tam sedí i teď.
"Ahoj Růženko." usměje se na Elišku. "Vítej zpět mezi námi smrtelníky."
"Pavle." vyjde z Eliščiných úst toto jméno, ale spíše než aby o tom věděla je to jakési podvědomé. Ještě si ani pořádně neuvědomuje, že začíná zase pomalu nabývat plného vědomí a ani to, že vedle její postele nesedí Pavel jak asi čekala, ale jen obyčejný Lukáš.
"On tu není."řekne Lukáš mírně.
Eliška již začíná více nabývat vědomí. Otevře oči a rozhlédne se kolem sebe. Ale je stále velmi zmatená. Neví kde vlastně je a ani jak se sem dostala. Nepamatuje si vůbec nic z uplynulých dvou dnů které strávila v tom takzvaném kómatu.
"Kde...kde to vlastně jsem?" ptá se Eliška zmateně.
" V nemocnici." odpoví Lukáš popravdě. " Měla jsi nehodu."
"Nehodu? Jakou nehodu?" začíná být Eliška zmatená ještě víc.
"Hlavně moc nemluv." snaží se Lukáš uklidnit Elišku zmatenou a rozrušenou tím co se právě dozvěděla. "Teď musíš být v klidu."
"Jakou nehodu?" domáhá se Eliška odpovědi ve snaze dozvědět se co a proč se vlastně stalo.
"Lež klidně, prosím." snaží se ji znovu uklidnit Lukáš a jemně ji přitom pohladí po tváři.
Eliška která ještě nemá dost sil po právě pro žitém kómatu únavou usíná.Lukáš této chvíle vyu žije k tomu, aby opustil alespoň na chvilku její pokoj a vyšel na chodbu kde již netrpělivě čeká její rodina a také jeho sestra na nějaké zprávy a také na to, komu Lukáš na chvíli uvolní židli u Eliščina lůžka. Lukášův úsměv na tváři značí, že nese dobré zprávy a taky že ano.Všem se moc uleví, když jim Lukáš oznámí, že Eliška se právě probrala a můžou být klidnější, protože to nejhorší už má Eliška za sebou. Do Eliščina pokoje zatím přispěchají lékaři přivolaní Eliščiným otcem, aby Elišku prohlédli a seznámili je s kompletními informacemi o jejím nynějším zdravotním stavu. Lukáš na malou chvilku zmizí z dohledu ostatních, rychle vyndá z kapsy telefon a pošle tajně zprávu na Pavlovo číslo, které má stále uložené od té doby, kdy mu Pavel v tu noc zavolal. Ve zprávě bylo jen jedno jediné, ale pro Pavla velmi potěšující slovo..."ŽIJE!" Víc ani k tomu nebylo potřeba psát. Tohle slovo mluvilo samo za sebe a bylo poslem dobrých zpráv. Lukáš se k ostatním vrací právě ve chvíli, kdy z Eliščina pokoje vycházejí lékaři. A mají pro ně dobré zprávy. Eliška už má to nejhorší za sebou, ale pár dní ještě v té nemocnici bude muset zůstat. Lukáš po dohodě s Eliščinými rodiči na kterých byly hodně viditelné známky únavy a odpočinek by jim jen prospěl zůstává v nemocnici. Jen on Kristýna a vedle v pokoji prozatím klidně spící Eliška. Eliščini rodiče jim jsou jak je vidět velmi v děční za starostlivost a podporu nejen pro ně, ale hlavně pro jejich dceru. Její úplné uzdravení bylo pro ně v tuhle chvíli to nejdůležitější. Lukáš s Kristýnou se vracejí zpět do pokoje a usadí se na židle, každý z jedné strany postele a jen tiše sledují vývoj situace a netrpělivě čekají na chvíli až Eliška znovu otevře oči. Netrvá dlouho a v pokoji se objeví další osoba. Je to sestra která má právě službu a v rukách nese ohromnou kytici složenou z růží různých barev a velikostí květů. Některé jsou teprve ve stadiu poupěte a některé už dosahují hezkého květu. To vše nakombinované tak, aby to k sobě ladilo a zabalené v nádherném průhledném celofánu posetým obrázky malých srdíček a proložené zelenými ozdobnými větvičkami. Eliška která se právě probudila jen zírá na sestru a kytici stejně jako Kristýna a Lukáš.
"Ten kdo je poslal vás asi musí mít hodně rád." usměje se sestra na Elišku, která si v tu chvíli připadá jako Alenka v říši divů. Ani Kristýna s Lukášem na tom nejsou jinak. Vždyť kromě rodiny, jich dvou a učitelského sboru Obchodní akademie o tom že je Eliška v nemocnici nikdo neví.
" Nevíte kdo je poslal?" zeptá se pohotově Lukáš.
"Nevím." pokrčí sestra rameny. " Přisly anonymně. Ale snad vám to prozradí tohle." vytáhne z kytice obálku se vzkazem a podá ji Lukášovi. Kytici položí na stolek a opouští Eliščin pokoj. Všichni tři zůstávají opět sami. Lukáš pohotově otevře obálku a rychle si přečte text napsaný na papíru, než se po něm začnou sápat obě děvčata a pousměje se. V tu chvíli mu dochází, že Jarda začal plnit to co slíbil, ale Elišku ještě čeká dlouhá cesta k tomu, aby se dopátrala toho, kdo stojí na jejím konci.
"Co je na tom lístečku Lukáši?" ptá se Eliška hoříc zvědavostí a nedočkavostí. Opravdu by ji velmi zajímalo , kdo tu kytici poslal, protože v tuhle chvíli to mohl být opravdu kdokoli. Třeba i samotný Pavel.
Lukáš si pohledem sjede obě děvčata a začíná číst.
"Možná, až si na mě jednou vzpomeneš a až se tak jednoho dne stane, tak jen doufám, že budeš žít a budeš žít šťastně a už nikdy nebudeš hazardovat se svým životem. Mohlo by se stát, že by tam zrovna žádný strážný anděl, který by tě vytáhl ze spárů smrti nebyl. Měj se hezky a brzy se uzdrav. A prosím, odpusť mi, ale rád bych zůstal v anonymitě.

Tvůj zachránce "
"Ale kdo... kdo to mohl poslat?" snaží se Eliška přijít věci alespoň malinko na kloub. " Ví, že jsem tady a nejspíš mě i zná."
"Třeba anděl strážný skutečně existuje a ty jsi ho v tu noc spatřila. A andělé, ti přece vědí všechno." snaží se Lukáš Elišku mírně zmást.
"Vy dva něco víte." sjede si Eliška oba kamarády pohledem.
"Já nevím nic." krčí rameny Kristýna.
Eliška tedy nasměruje své vyzvídání na Lukáše.
"Já taky nic nevím." snaží se Lukáš dělat blbého.
"Ale víš." nedá se jen tak odbýt Eliška.
"No dobře." přiznává Lukáš. "Možná ne co vím, ale ...ale dal jsem slib mlčení. Smím ti říct jen tohle. Musíš ještě nějakou dobu vyčkat než nastane ten pravý čas a ty se budeš moct s tím zachráncem setkat."
" No, to je vážně úžasné." mírně se urazí Eliška. " Jak mám tedy podle vás tomu člověku alespoň poděkovat, když už mu vděčím za svůj život, když ani nevím kdo to vlastně je?"
"Poděkovat mu klidně můžeš. Ale asi to nebude tak hned."
"Ale proč se tedy nepodepsal, když už se namáhal abych se dozvěděla, že někdo takový kdo mě zachránil existuje? Tak asi musí stát o to abych o něm věděla a vyjádřila svůj vděk za to, že mě nenechal zemřít."
"Možná o to stojí, ale ne hned." namítne Lukáš.
" Tak už to vyklop." naléhá Eliška na Lukáše.
Ten je však stejně tajemný jako hrad v Karpatech a nenechá se donutit k tomu, aby prozradil Pavlovu identitu a tím dal věcem rychlejší průběh než je zapotřebí.

Čekání na lásku - kapitola 11

16. února 2014 v 12:55 | Trishka |  Knižní tvorba
Oba kluci v klidu poslouchali Jardova slova a považovali je za rozumná. Opravdu teď bylo potřebné, aby spojili své síly a pomohli Elišce tohle těžké období překonat. V tu chvíli se Pavel možná pro klid svého svědomí, ale i možná pro zklidnění situace rozhodně projevit svou lítost a své city i před Lukášem.
"Ona...byla tady." rozsekne Pavel touto větou Jardovo poučování a tím strhne pozornost obou kluků na sebe. Tedy hlavně tu Lukášovu kterou i tak trochu upoutat chtěl, aby mohl alespoň pár věcí osvětlit. "Nemám ani tušení jak se sem dostala a nejspíš to nevěděla ani ona sama. Byla hodně sjetá, jak jsem později zjistil. V tu chvíli nebyl čas na rozmýšlení. Měl jsem pár vteřin na to, abych to udělal a nezůstali jsme na té silnici oba.A během těch pár vteřin které jsem měl na její záchranu jsem si uvědomil i to, že máš pravdu Lukáši."
Lukáš v tu chvíli zpozorní ještě v íc.
"Že za její stav i za to co chtěla udělat vlastně můžu já." pokračuje Pavel ve svém doznání. "Ale možná...možná se tohle všechno muselo stát. A možná právě proto, abych si uvědomil, že svět se netočí jen kolem mě a dozvěděl se jaký jsem slaboch a sobec a totální hlupák, když jsem už dřív nepohlédl pravdě do očí a neviděl jak je úžasná a jak moc velké a hluboké city k ní mám a hledal jsem na ní a viděl jen to špatné a podle toho ji také soudil a choval se k ní. A tohle všechno mi došlo teprve až když jsem ji držel v náručí a byla už jednou nohou na prahu smrti. Věř, že v tu chvíli bych dal cokoli za to, aby žila. Až teprve v tu chvíli mi to všechno tak nějak došlo. Tak husně a sobecky jsem se k ní choval a přitom ona si to vůbec nezasloužila.. Že ta chyba ze které jsem ji po celou tu dobu vinil byla vlastně ve mě. Jen...jen jsem si to nechtěl připustit. Potřeboval jsem tu chybu která byla v mé sobeckosti a arogantnosti na někoho hodit, abych mohl žít dál a věděl, že to co se talo nebyla moje chyba. Ale nakonec mi došlo, že byla a že díky tomu jsem přišel o všechno. A teď také sám nesu následky a jsou to opravdu kruté následky za něco co jsem mohl změnit, ale nezměnil." natáhne k Lukášovi ruku s telefonem a zadívá se na něj beznadějným a provinilým pohledem. " Vrať jí ho. A jestli můžeš, pomlč o tom co jsi tu dnes slyšel a kdo ti ho dal. Bude lepší když se když se nedozví , že jsem ti ho dal právě já. Už není naděje tak ať tůstanu v její paměti zapsán jako vzpomínka. Vzpomínka na něco krásného co mohlo začít, ale já jsem to díky svém u slabošství a zbabělosti ukončil dřív, než to vůbec mohlo začít. A teď se tak i cítím , protože se jí nedokážu podívat do očí a říct, byl jsem to já kdo tě zachránil ze spárů smrti a smířit se s tím, že tomu třeba ani neuvěří. Že mě odmítne stejně hnusně jako jsem to udělal já jí. A nejspíš bych si to i za svoje chován í zasloužil. Ale jsem totální slaboch a zbabělec, protože to nedokážu přijmout. Nedokážu se smířit s tím, že mě odmítne, že se mnou zamete stejně, jako já jsem zametl s ní. Já ji vážně miluju Lukáši. Jenomže mi to bohužel došlo až když už je vlastně na všechno pozdě."
V Lukášovi jako by se při Pavlových slovech něco hnulo. Vždyť Pavel se mu tady právě ve chvíli strachu a lítosti doznal k tomu co udělal a uvědomil si že to byla chyba a bylo na něm vidět že toho opravdu lituje. Ono v takové situaci si lidé většinou srandu ze svých pocitů a lítosti nad danou situací nedělají. Lukáš, ač si to nechtěl přiznat, protože moc dobře věděl, že když Pavlovi uvěří a dá mu šanci napravit alespoň něco co napravit půjde, může o Elišku přijít, ale musel. Z Pavlových slov a výrazů v očích a tváři bylo skutečně vidět a cítit, že mluví vážně, že si svou chybu uvědomil a stojí o to celou tu situaci nějakým způsobem napravit.
"Ten telefon bys jí měl vrátit ty." pronese Lukáš větu, kterou asi nikdo zrovna nečekal. " A abys věděl, že jsem chlap tak můžu pomlčet o tom co jsem tu slyšel, ale ten telefon jí předat nemůžu. To musíš udělat ty, Pavle. Zaslouží si vědět, kdo ji zachránil, kdo za ni riskoval a to můžeš nejlépe vysvětlit jenom ty. Takže pokud o ni opravdu stojíš tak jak říkáš, tak sebereš veškerou mužnost a odvahu kterou v sobě máš a uděláš to."
"Říct jí, že jsem to byl já, kdo tam do tý silnice skočil? Já, kterého z celé duše nenávidí."
"Možná se to Pavle muselo stát. Možná to tak osud chtěl, aby se dostala na scestí, sváděla boj se životem a smrtí před tvým a očima a to jen proto, aby ses konečně probral a začal se chovat jako chlap, aby sis uvědomil, že krása je přednost, ale ne výhoda a že jen proto že seš hezkej si nemůžeš pohrávat s lidmi tak jak se ti zlíbí. Možná máš ještě šanci to napravit. Tak to k sakru udělej!!"
" Tohle je to co právě nejde." dá Pavel znovu najevo svůj strach z toho, že to celé dopadne v jeho neprospěch a zvedne se ze země a raději odchází pryč, jen aby už dále nemusel čelit Lukášovým pokusům donutit ho k tomu, aby předstoupil před Elišku a přiznal se ke svému hrdinství a svým citům.
" On se z toho dostane." pronese Jarda alespoň něco na Pavlovu obhajobu. " A ten telefon vrátí. To ti můžu na svou vlastní čest slíbit. Jenom...jenom tě žádám, udělej o co tě prosil. Pomlč o tom co ti tu řekl. Jestli opravdu bude chtít vědět, kdo jí pomohl, tak si ho najde. A přijde čas i na to, aby se ti dva setkali."
"Jsi si tím jistý?
"Ano jsem." kývne Jarda na souhlas.
"No jak mysliš. Věřím ti." Ale doufám, že to nejsou jen plané sliby."
"Nejsou. za to ti ručím."
Jen co Lukáš ukončí rozhovor s Jardou nasedá do auta a odjíždí z toho místa hrůzy. Po celou cestu domů se stále ujišťoval že je to jen zlý sen ze kterého se probudí, ale nebyl.
Ani Pavel toho klidu zrovna moc neměl. Jen co ukončil ten nepříjemný rozhovor s Lukášem odešel pryč. Potřeboval být v tuhle chvíli sám a co nejdál od toho místa kde prožil jeden z nejhorších okamžiků ve svém životě. Potřeboval se projít, popřemýšlet nad rozhodnutím, které bude jednoho člověka nejspíš velmi bolet, ale nemohl jinak. Být co nejdál od toho místa které mu ji tolik připomínalo. Možná to osud opravdu tak chtěl. Chtěl mu tím pomoct k tomu, aby si uvědomil své city, ale i to, že ta naděje na šťastný život tu stále ještě je a že by se jí neměl jen tak vzdát. A že má jen jedno jméno, ELIŠKA!!!. Chodil v tuhle dobu již tichými ulicemi, jen občas narazil na nějakého opilce motajícího se domů v tomhle už mírně mrazivém počasí a myslel při tom na jediné. Na Elišku. V duchu si strašně moc přál, aby se to lékařům povedlo a aby před ním zase stála živá a zdravá. A i když v tuhle dobu nemohl být s ní, stále měl u sebe ně co, co mu ji mohlo alespoň trochu připomenout.Zaloví v kapse bundy a vyndá ten její telefon. Najede na MP3 přehrávač a spustí ho. Z repráčku se začnou ozývat tóny zřejmě poslední písně, kterou si Eliška když byla ještě plně při vědomí přehrávala. Tóny tohoto ploužáku se mu pomalu vrývaly do celého těla a najednou ucítil jak do něj vstupuje jakási energie. Jeho téměř malá odvaha udělat ten krok který musel se zvětšovala. Cítil jako by Eliška v tu chvíli stála vedle něj, jako by ho pevně držela za ruku a tiše ho v jeho rozhodnutí podporovala. Její obraz který viděl před sebou se stával stále živější a stisk její ruky stále skutečnější. Pavel reflexivně stiskne ruku, aby se ujistil, že je to skutečné a že to všechno je jen zlý sen ze kterého se probudil. Ale jediné co stejně jako Lukáš zjistil bylo, že to žádný zlý sen nebyl. Že se to skutečně stalo. A že si tím vším musí projít úplně sám. Jedinou oporou v tuhle chvíli mu je pouze myšlenka na Elišku.Myšlenka na to, že na konci téhle cesty na něj čeká a že on udělá všechno proto, aby se dočkala.
Po celé noci a téměř i dopoledni prochozenými po městě, unavený, vymrzlý a ospalý, ale pevně rozhodnutý zvoní na Luciin zvonek. Asi právě Lucii probudil, protože musel delší dobu čekat, než se konečně v domovním telefonu ozval její hlas a poté byl vpuštěn do domu. Už na chodbě a schodech které musí do toho druhého patra vyšlapat ho znovu přepadne velká nervozita. Není si sám sebou vůbec jistý a ještě bude muset čelit docela nepříjemnému rozhovoru s Lucií. Jen co překročí práh jejího bytu začne být jeho nervozita, ale i celkový psychický stav ještě horší než doposud byl. Na gauč v obýváku se přímo zhroutí a po tvářích mu pomalu začnou stékat slzy. Lucie se usadí vedle něho a tázavě se na něj zadívá. Z pohledu na Pavla má velký pocit, že se děje něco velmi špatného. Špatná zkušenost nebo událost která ho takhle poznamenala. Snaží se ho obejmout a trochu utěšit, ale Pavel který si moc dobře uvědomuje, že je na čase říct pravdu co nejdřív a neprodlužovat zbytečně její utrpení, i kdyby to už mělo dopadnout jakkoliv, se smutně na Lucii zadívá.
"Jednoho dne si uvědomíš, jak moc je pro tebe jedna osoba důležitá a co všechno by pro tebe byla schopna udělat. Pochopíš i to, jak moc jí na tobě záleželo, že tu stále byla pro tebe, zatímco ty jsi tu pro někoho úplně jiného. Přijdeš na to, že ona je ta která si zaslouží to, co dáváš někomu jinému. Jendou to přijde, ale pak už bude možná pozdě. Bude po všem a ta osoba už tu pro tebe nebude. Odejde. Odejde někam daleko od tebe, kde se s ní nebudeš moct vídat. Odejde někam pryč a s někým jiným, kdo jí třeba i modré z nebe k nohám složí, jen aby se usmívala, aby byla šťastná jako nikdy před tím. A v té chvíli pochopíš, že jsi zůstala sama. Kolem tebe může být mraky lidí, ale ty se vždycky budeš cítit sama, protože mezi těmi všemi lidmi nebude nikdo takový jako byla ta osoba. Osoba kterou máš moc ráda, miluješ ji. Člověk jehož návrat by spravil cokoli na světě. V tom momentě ti dojde, že už se to nemusí změnit, že odešla a nikdo a nic už ti ji nevrátí zpět. Začneš vzpomínat na ty společné chvíle, byť jich bylo třeba sebemíň. Chvíle které bys nejradši zopakovala a dost věcí na nich změnila. Promítne se ti období o kterém bys nikdy neřekla, že může někdy skončit, že ti bude jen krásnou vzpomínkou. Pak zůstaneš jen bezmocně stát a vnímat to prázdno ve tvém životě a srdci, které po sobě zanechala. Stalo se to a ty musíš v té chvíli v sobě sebrat veškerou odvahu a naději na to, že všechno se může ještě v dobré obrátit. Já jednu takovou osobu našel a až teď jsem pochopil, jak lehce jsem mohl přijít o všechno co mi mohla nabídnout." řekne Pavel téměř zdrceně. V každém slově se mu promítlo jak špatně se zachoval a jak moc musela trpět Eliška, ale i to, že právě zklamal dalšího člověka který si to od něj taktéž nezasloužil. Lucii!

Čekání na lásku - kapitola 10

15. února 2014 v 19:45 | Trishka |  Knižní tvorba
Kamila se snaží bratra uklidnit a podpořit jak jen může, ale zdá se že to bude hodně těžké. Pavel cítí obrovský pocit viny za čin, který Eliška spáchala. Má velký pocit viny z toho, že to byl právě on, kdo ji k tomuto činu dohnal. Cítí se jako ten největší slaboch a zrádce pod sluncem. A tenhle pocit z něj nikdo jen tak nevymaže. Byl to on kdo se špatně zachoval. Byl to on kdo ublížil a měl by nést následky. Jenomže ty místo něho nese Eliška.
" Ty jsi ty svinstva do ní nelil Pavle. Vzala si to sama." snaží se Kamila bratra uklidnit a alespoň malinko zmírnit ten pocit viny, který v sobě Pavel má.
"Ale udělala to kvůli mě!!! Kvůli mě Kamilo!! Možná jsem do ní ty svinstva nelil, ale... Sám svým jednáním jsem ji schodil na dno a ona ten pád neunesla. Dostala větší trest než byla vina. A za to všechno můžu já."
"Takhle si to nesmíš brát." znovu se snaží Kamila bratra podpořit. Už neví co by udělala, co by řekla, aby bratrův smutek a bolest zmírnila.
Ale zdá se, že je ještě naděje jak se tohle všechno pokusit. Tedy pokud Eliška ten svůj hazard se životem přežije. A tu i když s malou nadějí na úspěch má v ruce Pavlův starší bratr Jarda, kterému na dlani leží mobil patřící právě Elišce.
"Asi by se jí měl vrátit."
" A ten kdo to udělá budeš ty Pavle." pousměje se Kamila na bratra. "Bude to první krok k tomu, jak se s ní znovu setkat, pokusit se s ní usmířit, napravit chyby kterých jsi se dopustil a hlavně ukázat, že mezi vámi ještě není všechno ztraceno."
" Ne...ne, to nemůžu." brání se Pavel. Musí si přiznat, že nemá odvahu se po tomhle k Elišce jen přiblížit, natož s ní mluvit. " A stejně, nebude mě chtít nejspíš ani vidět."
"Ale ten telefon vrátit musíme. Nemůžeme si ho jen tak nechat a čekat až bude příhodná doba na to, abyste vy dva spolu dokázali mluvit, aniž byste se při tom nepovraždili navzájem.
Pavlovi v tu chvíli hlavě svitne nápad jak ten telefon doručit majitelce bez toho, aniž by se s ní musel setkat tváří v tvář.
" Vím kdo to udělá." pousměje se Pavel a vezme si od bratra Eliščin telefon. V seznamu si najde telefonní číslo na Lukáše, opíše ho do svého telefonu a spustí volání. Dlouhý tón v repráčku poukazuje na to, že Lukáš je momentálně k dispozici a je jen otázkou jestli ten hovor přijme. A tak se i stalo. Lukáš aniž by věděl kdo se ozve na druhém konci spojení hovor přijímá a je mírně zaskočen, když se mu na druhém konci ozve právě Pavel. Jeho slova začínají sebeobviňováním a sypáním popela na hlavu než konečně přejde k hlavnímu tématu hovoru. K tomu, že potřebuje od Lukáše docela velkou laskavost v podobě toho, aby Lukáš přijel k němu domů a pohovořili si jako dva rozumní muži, bez zlosti a výčitek. Jde přece o Elišku!
Pavlova sestra Kamila je však zcela jiného názoru. Je si jistá tím, že tohle by měl udělat právě Pavel a ne nějaký Lukáš o kterém ani pořádně neví, jestli tohle nebude chtít využít ve svůj vlastní prospěch, aby Pavla odstranil z cesty. Je téměř přesvědčena že tohle by mohl být i zároveň první krok k tomu, aby se Eliška dozvěděla, že Pavel ač udělal doposud hodně chyb o ni stojí. A možná víc než si ona sama dokáže uvědomit. Pavel však její přesvědčení nesdílí. Je přesvědčen o opaku.Že Eliška po tom všem co jí udělal už o něho stát nebude. Že to všechno co se stalo, ji postupně přivede k tomu, aby ho nenáviděla.
"Tak potom se nediv až ti ji přebere ten její kamarád." popíchne Kamila Pavla.
Je v celku možné, že by se to nakonec mohlo stát, pokud bude Pavel jen sedět schovaný v koutě a nebude dělat nic proto, aby se situace obrátila. K brance Pavel osdchází sám . Odmítne bratrovu nabídku, že by s ním při tomto rozhovoru zůstali. Za jiných okolností by možná Pavel souhlasil, ale tohle si opravdu musí vyřídit jen on sám. Lukáš je už jen při pohledu na Pavla pěkně na supený. A to, že ho zrovna on, Pavel vytáhl uprostřed noci k sobě domů mu na jeho momentálním stavu naštvanosti neubírá. Právě on, jeho sok. Nebýt jeho tak by Eliška už dávno skončila v jeho náručí.
"Takže, co mi chceš?!" zeptá se Lukáš mírně naštvaně.
Pavel natáhne směrem k Lukášovi pravou ruku na které leží Eliščin mobilní telefon. "Chci ti jen předat tohle."
Lukáš se zadívá na Pavla dost překvapeně. V hlavě mu projíždí myšlenka na to, že Pavel se asi musel malinko zbláznit. Ani ve snu by ho nenapadlo že ho bude Pavel uprostřed noci zvát k sobě domů kvůli blbému mobilnímu telefonu.
" A kvůli tomu mě sem táhneš uprostřed noci?Kvůli nějakému mobilu?" poklepe si Lukáš na čelo a ještě víc se ujistí, že Pavel se asi musel malinko pomátnout na rozumu.
"Věř, že kdyby to byl jen tak nějaký mobil, tak bych tě sem nevolal."
" A to je snad kouzelný nebo co?"
"Ne ale...Patří Elišce. Měli bychom jí ho vrátit, ale...ale já to nemůžu udělat a proto jsem zavolal tebe."
"A ona ?" zajímá se Lukáš o přítomnost Elišky. "Kde je?"
Na svou otázku dostane Lukáš docela rozsáhlou a pro něho neuvěřitelnou odpověď. Pavel moc dobře ví, že v tomhle případě nemá cenu něco zapírat a tak postupně a v klidu osvětlí Lukášovi celou pravdu o událostech dnešního večera. Od doby kdy sám riskoval svůj život aby zachránil ještě jeden další, tedy pokud se další záchranné pokusy podaří. Lukáš se dozvídá i to, že Eliška je v tuhle dobu v nemocnici. Do Lukáše vjede v tu chvíli ukrutná zlost, ale zároveň i jakási touha to svést na Pavla, aby měl ještě větší důvod ke své nenávisti. Chytne Pavla za bundu a s přímo vražedným výrazem ve tváři se domáhá odpovědi. Touží se dozvědět, že to byl právě Pavel kdo na ni špatně sáhl, lépe řečeno jí násilně ublížil a dostal ji až do místní nemocnice, kde se o její zdravotní stav starají lékaři. Pavel se snaží Lukáše uklidnit, znovu se snaží vysvětlit, že on nic neudělal. Že jediným jeho činem bylo to, že sám riskoval, aby zachránil. Lukáš mu však nevěří ani slovo a snaží se z Pavla udělat lháře a zbabělce, který se nechce přiznat k tomu, jak to doopravdy bylo a tak se jen schovává za hnusnou lež. Pavel si však stále stojí za svým a chvílemi se i diví, že mu Lukáš nevěří. I když pravdou je, že Pavel poskytl za tu dobu Lukášovi hodně důvodů proč by mu ani teď , v téhle situaci kdy by si málokdo dovolil lhát neměl věřit. Pavel za tu dobu opravdu neudělal nic, co by alespoň malinko nasvědčovalo tomu, že Eliška mu není lhostejná, a že ho tahle hra na zraňování citů nebaví. Lukáš rozčilen Pavlovým jednáním o kterém si myslí, že je od začátku jedna velká lež se neovládne a vrazí Pavlovi pořádnou ránu pěstí. Pavel který to nečekal, ale i kdyby to čekal tak by se nejspíš nebránil končí na zemi. Vzpřímeně se posadí a očima lesklýma od slz se zadívá na Lukáše. Lukášovi však tohle nestačí a vyzývá Pavla k odplatě. Chce s ním bojovat jako muž s mužem. A ten kdo vyhraje vrátí telefon a ještě navíc získá tu pro ně oba nejcennější trofej. ELIŠKU!!!
" Tak co je?! Myslel jsem, že jsi chlap, že umíš bojovat. Ale ty zatím jen sedíš na chodníku jako pytel hoven!!!" snaží se Lukáš Pavla vyprovokovat.
"Nechci se s tebou prát." pronese Pavel klidně. " A ani nečekám že bys mi uvěřil. Tak teda do toho ty hrdino!" vyzve Pavel Lukáše. " Vraž mi ještě jednu! Třeba mě tu dobij! Tohle si přece podle tebe zasloužím. Tak to udělej! Ale veř, že ač to uděláš, nebo ne tak ta bolest nebude tak velká, jako ta, co mám tady." položí si Pavel pravou ruku na srdce.
Možná by na ten pěstní souboj nakonec i došlo, kdyby se do toho nevložil Pavlův starší bratr Jarda, který raději vše z povzdálí sledoval.
"Nikdo nikoho mlátit nebude!" řekne Jarda důrazně. Potom už mluví o něco klidněji. " Na to, abyste si navzájem vymlátili všechny zuby a zlámali kosti budete mít ještě dost času. Ale teď...teď byste měli nechat vaše nepřátelství stranou a mělo by vám jít především o jedno. O ni! O tu dívku, která z nám neznámých důvodů se tu procházela po silnici a nejspíš chtěla ukončit svůj život. A díky Pavlově včasné reakci má ještě nějakou šanci, že se z toho dostane. Zamyslete se nad sebou pánové. Tohle vaše nepřátelství té dívce nepomůže."
" A kdo jsi ty, že se ho tak zastáváš?!" vyjede Lukáš na Jardu.
"Jsem Jarda. Pavlův starší bratr." představí se Lukášovi.
"No jo, bráchové. Ti přece vždycky musí držet při sobě." neodpustí si Lukáš jízlivou poznámku. Na to se Jarda ujme krátkého vysvětlení, ale i trochu poučení směřovaného k Lukášovi. A Lukáš si v tu chvíli musí uvědomit, že by udělal to samé. Že pokud by se jeho mladší sestra Kristýna dostala do problému, taky by to udělal. Taky by se jí zastal. Nakonec z toho vyjde to, že oba kluci by se měli přestat hádat, prát a potom si počítat zbytky zubů, ale měli by se nad sebou zamyslet a mělo by ji m oběma jít především o jedno. Aby Eliška přežila a neměla žádné následky, které by si sebou nesla v budoucím životě.

Čekání na lásku - kapitola 9

15. února 2014 v 14:22 | Trishka |  Knižní tvorba
Když je vše připraveno k převozu Elišky do nemocnice, kde se jí dostane ještě lepší pomoci, lékař zamíří k Pavlovi a jeho sourozencům stojícím opodál.Jeho zelené číro svítí ve tmě jako kdyby to snad ani nebyl člověk, ale nějaká přerostlá světluška a všem třem vykouzlí mírný úsměv na rtech. Doktorovi to samozřejmě neunikne, ale v tuhle chvíli má na práci důležitější věc než probírat svoje zelené číro.
"Znáte ji?" zeptá se doktor Pavla a ostatních.
"On...on ji zná." ukáže Kamila na Pavla.
"Vy ji znáte?" promluví doktor směrem k Pavlovi.
Pavel se probere ze svého zamyšlení. Je z celé té situace asi trochu víc mimo než ostatní sourozenci. A také přemýšlel sám nad sebou a nad tím, jak tohle všechno mohlo špatně skončit. "Co?" podívá se na doktora zmateně.
"Jestli ji znáš?" šťouchne Kamila do Pavla.
"Ne...ne...ne...no spíš...No, tak...tak trochu." vysouká ze sebe Pavel.
"Takže, co o ní víte?"
"Jmenuje se Eliška." odpoví Kamila to jediné , co se za ten večer o ní stihla dozvědět jen proto, že Pavel ji tímto jménem několikrát oslovil.
" A nějaké další údaje? Má snad rodinu a někde asi bydlí."
"To jistě ano. Ale nic víc o ní nevíme."
"Přece u sebe musí mít nějaké doklady." podotkne Jarda.
" Nic u sebe nemá. Jen mobil."
"Sadová 15." vysouká ze sebe Pavel. " Tam bydlí její rodina.
Lékař si vše zapíše a pak už se s nimi rozloučí. Jak odchází k sanitce stojící před domem jeho zelené číro stále svítí do tmy dokud neusedne do sanitky a nezavře za sebou dveře. Sanitka se hned po té rozjíždí a velkou rychlostí se vydává na cestu do nemocnice, kde se lékaři pokusí dát Elišku lépe do pořádku.
Pavel se v tu chvíli sesune na kolena a opět se rozpláče. Ani pohled na lékařovo zelené číro které mělo možná alespoň trochu tuhle situaci prosvětlit mu nezabránilo v tom aby nad sebou dále přemýšlel a uvědomil si. že i přes všechna ta nedorozumění a dohady, rýpání a nesmyslné lži kterým uvěřil, to nemusel nechat dojít až takhle daleko.Že všechno mohlo skončit jinak, kdyby si už dříve uvědomil jednu věc. Své city k Elišce. City které jsou hluboké a skutečné. Že to není jen tak ně co přechodného, co v něm vzbudila tahle událost. Ale zároveň není v tuhle schopen sám v sobě přesně určit na kolik procent v něm převládá lítost a na kolik láska. Jeho srdce jako by v tu chvíli opět začalo pořádně tlouct a přestalo se schovávat za tou tlustou stěnou z ledu, která ho celou dobu zakrývala a nedovolila mu se projevit. Ukázat jaké jsou jeho skutečné city. Jako by se v tu chvíli zbláznilo a snažilo se přebít všechny ty negativní pocity a dokázat, že to co před chvílí cítil nebyla lítost, ale láska. A že je silnější než jeho jakékoli jiné momentální pocity, ve kterých se zmítal. Z jeho úplného zoufalství ho probere až dotek něčí ruky, který ucítí na svém rameni. Je to Kamila která si sedla na tu studenou a vlhkou zem vedle něj a pevně ho objala kolem ramen. Oběma bylo v tu chvíli jedno, že je studená počínajícím listopadovým počasím a že by mohli oba pořádně nastydnout. To co se před chvílí odehrálo bylo silnější než strach z nějaké chřipky.
"Že to přežije?" zeptá se Pavel své sestry téměř zoufale. "Řekni, že ano."
"Možná nějakou šanci ještě má." pokrčí Kamila rameny. " Ale moc velkou asi ne. Už jen to, že se podařilo ji oživit byl zázrak."
" A když se ten stal teď, tak musí pkračovat. Ona musí žít Kamilo. Protože..." na chvilku utichne a těžce polkne. "Protože jestli ne tak si to nikdy neodpustím."
" Nemůžeš cítit vinu za to co se stalo." snaží se ho uklidnit Kamila. "Ani ji neznáš. Vůbec nevíš co ji k tomu vedlo."
Pavel se zadívá na sestru zoufalým pohledem a v jeho očích se lesknou slzy. " Já ji znám Kamilo. Znám ji a taky...Taky vím dost na to, abych mohl cítit zodpovědnost a vinu za to, co se tady večer odehrálo a...a i za to, jestli to přežije."
" Jak si tímhle můžeš být tak jistý?"zeptá se bratra Kamila zvědavě.
Pavel začne sestře vyprávět o Elišce. O tom kdy a kde ji poznal, aby Kamila pochopila a vzpoměla si, že Eliška ani pro ni není zase tak úplně neznámá.
"Pamatuju si to, jako by to bylo včera a ne někdy před třema nebo kolika měsíci." ponoří se Pavel do vyprávění té první, krásné a zároveň jediné vzpomínky, kterou na Elišku má. " Přišla sem s Natáliíí. V té době byly ještě kamarádky. A já, zaujala mě na první pohled. J ště jsem ani neznal její jméno, ještě se ke mě ani nepřiblížila, ale... ale už když stála u té branky celá nesvá, se mi líbila. Ani nevím čím mě tak zaujala. Nebyla to holka co nějak vyčnívá z řady a přesto byla tak jiná než ty ostatní holky co tu byly. Byla taková nejistá, plachá. Vypadala jako by z nás měla strach. Jako by cítila že jí chceme ublížit. Nevšímala si mě, ale ani nikoho jiného. Pořád jen běhala za Natálií. Jako by snad ona byla nějaký její ochránce před naší spoelčností upírů, kteří ji chtějí vysát až do poslední kapky krve. A já, něco mě nutilo za ní pořád chodit. V tu chvíli, připadal jsem si jako princ kterého zaujala neznámá princezna a se kterou si musel chvilku hrát na honěnou, než se mu podařilo ji chytit. A ona, bylo na ní vidět, že se jí to moje nahánění líbí, protože s tím nechtěla jen tak skončit.Že jí to dělá dobře a že, že se jí možná i líbím." na chvíli přeruší Pavel své vyprávění a pousměje se.
"Líbila se mi a ne málo, to nemůžu popřít. A když mi konečně dovolila ji oslovit, mě dokázala přesvědčit o svých kvalitách. Na to, že je jí teprve 17 se vyjadřovala a chovala tak dospěle a to... to mě možná uchvátilo ještě víc. Ale pak..." smutně si povzdechne a skloní hlavu a opře ji o kolena.
"Co bylo pak?
Pavel zvedne hlavu a upřeně se zadívá na sestru. "Odhodlal jsem se k tomu jí to říct a ne jen říct, ale i udělat něco víc. Odhalit jí co právě v tuhle dobu cítím a to ne jen slovy. A ona...ona za tu krátkou dobu také začala cítit to samé co já. Něco ji ke mě přitahovalo a u mě tomu nebylo jinak. Jako by mezi námi v tu chvíli bylo nějaké kouzlo, které nás mělo nakopnout. Napovědět nám , že mezi námi je něco silnějšího, než jen chvilková sympatie. A pak najednou to přišlo. Jako by zlý čaroděj se na mě zlobil a já... já si měl uvědomit, že z tohohle mě už nevysvobodí. Dostavil se zmatek. Velký zmatek a možná i strach. Možná právě její nízký věk ve mě vyvolal ten strach. Bál jsem se toho, že by to nemuselo fungovat, že by se se mnou nudila a co já vím co ještě dál. Najednou jsem zpanikařil a nevěděl co vlastně chci. Bylo mi s ní tak krásně a zároveň jsem se hrozně bál. Bál jsem se svých vlastních citů. Potřeboval jsem čas. Jen trochu času na to, abych si uvědomil, že ona nebude jen další omyl v mém životě. Nevyzrálá puberťačka, která by se mohla se mnou jen bavit a pak...pak by mě prostě odkopla. A potom...uplynulo několik dní co jsem ji neviděl, ale i přes ten zmatek a strach jsem cítil jak moc mi chybí. Chtěl jsem, toužil jsem po tom, ji znovu vidět. Chtěl jsem jí zavolat, jít za ní, ale...nakonec sám ani nevím proč jsem to neudělal. Možná jsem chtěl vyzkoušet jak opravdové a pevné jsou její city. Jestli to vydrží, jestli počká než se mi to všechno v hlavě srovná a zbavím se toho obrovského strachu z toho, že by to mohlo skončit. A ona...ona to dokázala. Čekala... čekala na mě. Věděla, že to může trvat týdny, měsíce a možná... možná i dýl, ale přesto dokázala nepodlehnout. A já nevěřil. Snažila se mi lecos vysvětlit, ale byl jsem jako tetřev hlušec. Neposlouchal jsem, nevěřil jsem. Byl jsem tak nahlodaný Natálií, že jsem nedokázal rozumně uvažovat. A je hodně smutné, že teprve až teď jsem pochopil, že ve všem co říkala měla pravdu. Že ani slovíčkem nelhala. Je velmi smutné, že to muselo zajít až takhle daleko, že se muselo stát něco takové jako se stalo, abych si uvědomil, jak moc jsem chyboval, když jsem nevěřil."
Kamile je bratra velmi líto. A i když musí uznat, že se k Elišce zachoval velmi nefér tak tohle si nezasloužil. Zažili spolu hodně dobrého i špatného, ale takhle trpět ho ještě nikdy neviděla. Chtěla mu nějak pomoct, ale jediné co mohla v tuhle chvíli pro něj udělat bylo s ním mluvit. Nechat ho vypovídat se z toho utrpení, které prožívá a přát si, aby Eliška tohle přežila.
"Takže ta holka..."
"Jo. To byla ona." smutně se zadívá před sebe. Hledí přímo na vstupní branku, jako by se snad každou chvíli měla otevřít a v ní měla stát právě Eliška. "Svým nedospělým a arogantním chováním jsem ji dohnal až k tomu, že teď leží v nemocnici a bojuje o holý život." Znovu ho přemůže pláč, který se po celou dobu vyprávění snažil potlačit. " A všechno je to jen moje vina.Jen moje. Byl jsem to já kdo nedokázal dostát svým citům. Nedokázal jsem její přesvědčení uvést v realitu. Místo toho jsem ty city zadupal někde hluboko pod zem, aby už nikdy nemohly vyjít na povrch. A udělal jsem to hned při první příležitosti, která se mi naskytla. Ona mě milovala a já ji zradil."
Víc slov už ze sebe Pavel v tuhle chvíli nedostane. Jediné na co se zmůže je pláč.Ten pocit viny a lítosti je moc silný na to aby to dokázal nějak v klidu a pokojně ustát a nezhroutil se.

Čekání na lásku - kapitola 8

8. února 2014 v 11:51 | Trishka |  Knižní tvorba
O dva týdny později, s nabývajícími nátlaky na její city k Pavlovi, jeho stálý nezájem, tedy pokud se nejedná o pohledy. Ty jí věnuje pokaždé, když je to jen trochu možné. A co teprve řeči o Lukášovi? Ty snad nikdy neskončí. Kristýna se v tom rýpe každou volnou chvilku, když právě její mysl není zaměstnána něčím jiným. Pořád hledá nějaké záminky k dohazování. Eliška, která už to nemohla unést se rozhodla tohle matení hlav a tlačení k něčemu co sama nechce ukončit rázným způsobem. Posbírala všechny peníze co doma měla a nebylo jich zrovna málo a nikým neviděna a neslyšena odešla z domu. Ještě než se za ní úplně zavřely dveře domu stihla vzít z domácí lékárny nějaké prášky na spaní které tam měli uložené její rodiče. A pak už to mělo rychlý spád. Pár prášků nějaký ten alkohol a jednom discoklubu kde se zastavila dostala i drogu zvanou extáze a poměrně snadno. Za posledních pár drobných a asi i pro její krásné modré oči. Kdo ví. A ta slečna která jí tu drogu prodala asi zřejmě měla peněz dost když jí prodala to svinstvo dost nízko pod cenou. Možná se toho potřebovala zbavit a tak to prodávala za cenu kterou kdo byl schopný zaplatit. Když Eliška vyjde z klubu jen ještě schopná trochu vnímat a dát se na cestu směrem který si vybrala. Postupně však přestává vnímat. Nevnímá vůbec nic. Ani neví jak ocitne se na místě na kterém chtěla ale zase ne tak doslova.V pohodě a s úsměvem si kráčí prostředkem silnice i v tuhle dobu docela frekventované jako by to byl obyčejný chodník. Ona to však vůbec netuší. Svět kolem ní jako by se najednou změnil rozmazané fleky které se kolem ní točí a mají různé odstíny barev. Některé září a jiné zase splývají do tmy. Nepřemýšlí nad ničím, nad svými činy, ale ani sama nad sebou. Právě ona. Hezká, mladá a úspěšná studentka, která to mohla v životě dotáhnout hodně daleko teď balancuje uprostřed silnice a čeká na svůj konec. Neví kde je, co je kolem ní, nepoznává nic. Nevnímá ani to, že se ocitla na místě kde to všechno začalo. V místě Pavlova bydliště, kousek od jeho domu. Pavel se právě u branky loučí s kamarádem, když jeho pozornost zaujme dívka v klidu si jdoucí prostředkem silnice. Po důkladnějším prohlédnutí v té dívce poznává Elišku.
"Eliško!!!" zakřičí na ni a doufá, že Eliška je schopná jeho hlas vnímat a rozpoznat.
Eliška jeho hlas skutečně zaslechne a i vnímá, protože v tu chvíli se zastaví a pohlédne směrem odkud k ní doléhá Pavlův hlas. Pavel ji stále nespouští z očí a dělá velmi dobře. Stihne tak zaregistrovat auto řítící se obrovskou rychlostí přímo proti Elišce. Na nic nečeká a plně vedom si vážnosti situace,ale i nebezpečí, které představuje vběhne do silnice a srazí Elišku ke kraji. A udělá to právě včas. Doběhnout jen o vteřinu později, už by té tragické události nezabránil. Eliška kterou úplně přemohlo všechno to svinstvo co během večera stihla pozřít upadá do bezvědomí.Pavel který si uvědomuje vážnost situace ji vezme do náruče a nese ji do předzahrádky jeho domu, kde ji položí na zem a poklekne k ní.
"Eliško." jemně s ní Pavel zatřese. Ale výsledek bohužel žádný. Eliška se neprobírá.
"Kamilo! Jardo! Sem. Rychle!" zakřičí co jen může a doufá, že oba jeho sourozenci ho unvnitř domu slyšeli. A nedoufal marně. Během pár minut se opravdu na předzahrádce objevují oba jeho sourozenci. Pohled na Elišku nejevící známky života je docela vyděsí.
"Co je s ní?" ptá se vyděšená Kamila, při pohledu na Pavla snažícího se Elišku přivést zpátky k vědomí.
Pavel se podívá na Kamilu dost rozrušeně. "Nevím! Asi je sjetá nebo co!" obrátí svou pozornost zpět k Elišce. "Eliško, prober se sakra!"
Eliška však stále nereaguje. Její tělo je vlemi silně na dopováno vším tím svinstvem které pozřela.
"Sanitku! A rychle!" křikne Pavel směrem k oběma sourozencům. Sám se skloní zpět k Elišce, pevně ji přitiskne k sobě a po tvářích mu začnou stékat slzy. " Ty... ty nesmíš umřít! Nesmíš to vzdát!" pronese zoufale mezi mírnými vzlyky.
"Ty ji znáš?" zeptá se Kamila opatrně. Podle Pavlových reakcí , pohledů a slov usuzuje, že Pavel se s tou dívkou již někdy v minulosti setkal.
"No, tak trochu."
Eliška se na malou chvíli probírá z bezvědomí. Spíš než úplné probrání je to cosi jakoby podvědomé. Neslyší hlasy kolem a ani její zrak nefunguje tak jak by měl a o zbytku těla se nedá říct nic lepšího. Jen to její podvědomí ve kterém se jí mlhlavě zobrazuje obličej Pavla jako vystřižený ze skutečnosti a ústa která nějakým zázrakem fungují a ač o tom sama neví, tak ze sebe dokáže dostat alespoň pár slov. Ani neví jestli dávají nějaký smysl, ale v tu chvíli se v ní někde najde tak velká síla, která jí umožní právě tato slova vyřknout. Pavel, ač si není jistý, že Eliška je dostatečně schopná to vnímat se na ni i přes ten velký strach, bolest a smutek mírně pousměje. " Já věděl, že to nevzdáš."
"Svůj život...." pronese Eliška velmi tiše, ale dost srozumitelně.
Pavel jí položí prst na ústa. Ví , že pro ni je teď i obyčejné šeptání hodně vysilující. " Já vím. Vím co mi chceš říct." snaží se Elišku ujistit o tom, že naprosto chápe význam těch dvou slov, i když zdaleka moc konkrétní a srozumitelný není. " Ale teď nemluv."
"Miluji tě." stihne ještě Eliška ze sebe dostat než znovu upadne do bezvědomí.
Pavel už v tu chvíli nedokáže zachovat tvrdou mužskou tvář a rozbrečí se jako malý kluk a pevně tiskne Elišku k sobě. Při jejích posledních dvou slovech, jako by se v něm cosi pohnulo, jako by si jeho mozek, ale i jeho srdce uvědomili na kterou stranu se dát a že to má ještě nějaký smysl. Litoval Elišku i proto, že si uvědomil ten obrovský pocit viny, za to, co se právě teď v předzahrádce jeho domu odehrává a že tomu mohl zabránit. Už jen to pomyšlení, že by se ji nepodařilo zachránit, že by ji už nikdy nespatřil, neviděl její krásný úsměv, neslyšel její slova, necítil její objetí a nemohl se alespoň pokusit napravit své chyby bylo dost kruté. A vědomí, že za tohle všechno je vlastně zodpovědný on, že svým chováním ji donutil snížit se a ž k tomuto hroznému činu a možná tak díky tomu zbytečně vyhasne jeden mladý lidský život bylo ještě krutější. Až v tuhle chvíli, kdy nikdo neměl ani nejmenší tušení, jak celá tahle situace dopadne, jestli Eliška přežije nebo nepřežije tenhle svůj boj si uvědomil, jak moc jsou jeho city právě k ní skutečné. Je si jistý víc než kdykoli předtím, že to, co kromě strachu, smutku a bolesti cítí se může nazývat láskou.
"Tak kde je k čertu ta sanitka?!" zakřičí Pavel už přímo hystericky.
"Klid brácho, už je na cestě." snaží se ho uklidnit a zároveň povzbudit Jarda.
"Ale já se nemůžu uklidnit! Nemůžu se uklidnit, dokud tady přede mnou nebude stát živá a zdravá!" vyjede ostře na bratra. "Brácho, že ji zachrání?" zeptá se teď už klidněji, ale velmi zoufale.
"Snad." Pokrčí Jarda rameny.
Pavel se k ní nakloní a jemně ji políbí na její nehybné rty.
"Nedýchá." všimne si Kamila a zkusí pro jistotu podle paměti jak to viděla ve filmech s lékařekou tematikou nahmatat puls, ale nic. " A puls taky žádný." Obávám se, že je konec." sklopí svůj pohled k zemi. Není jí zrovna příjemné pronést tuhle domněnku. Přece jen není lékař. Ale základní fakta naznačují tomu, že Eliška boj o svůj život prohrála.
"Ne...ne...ne,tohle nemůže být konec!" pronese Pavel totálně zoufale. Skloní se k Elišce a přitiskne ji k sobě jak jen nejvíc může. " Ty mi nesmíš odejít. A já...ne... nemůžu tě nechat." zní z jeho úst mezi zoufalými vzlyky a proudy slz které mu stékají po tváři , přímo na Eliščinu nehybnou tvář.
"Je mi to líto." řekne Kamila smutně. I když Elišku neznala, tak její pomalá cesta na onen svět se jí velmi dotkla.
"Ne, musí být ještě nějaká naděje jak ji zachránit!"
"Není Pavle. Ona už má svou cestu za sebou."
"Musí být něco, co nám může pomoct. Nesundával jsem ji z té silnice jen proto, aby mi teď umřela v náručí.
"No tak brácho, zkus to pochopit." snaží se Pavla uklidnit jeho bratr.
Pavel se však jen tak uklidnit nedá. Stále věří v to, že Elišku je ještě možné zachránit. Rozhodne se pokusit se o první pomoc. Bude to sice malinko risk, protože ani on a ani jeho sourozenci nikdy nic po dobného nedělali, takže ani pořádně neví jak vlastně v tomhle případě postupovat. V televizi viděli všichni tři záběry o provádění první pomoci dýcháním z úst do úst a masáží srdce nespočetněkrát, ale když se měli postavit v tomto směru realitě čelem, tak si nikdo z nich nebyl jistý, že to zvládne. Ono vidět a dělat je občas velký rozdíl. A zvlášť když jde o záchranu lidského života, kdy i sebemenší chybička může mít nedobré následky.
" A co nějaká první pomoc? To vás nenapadlo?" zeptá se Pavel svých sourozenců rozhořčeně. Očekával od nich jako od starších, rozumnějších a zkušenějších že toto řešení navrhnou a ne že hned Elišku skoro pohřbí.
"Ale nikdo z nás to nikdy nedělal. Co když uděláme někde chybu?" podotkne Kamila.
"Tak tohle bude premiéra." řekne Pavel odhodlaně a položí Elišku na zem do vodorovné polohy. Poté vyzve sourozence aby mu pomohli.
Kamile a Jardovi se do toho moc nechce. Nejsou si vůbec jisti že to zvládnou. To v tuhle chvíli ani Pavel. Ale jeho odhodlání udělat všechno co může proto, aby Eliška žila je silnější než strach z neúspěchu. Společným úsilím se tedy pokoušejí přivést Elišku zpět k životu. Tedy alespoň do té doby než dorazí sanitka s lékaři, kteří po nich převezmou snahu přivést Elišku k životu.Lékař se zeleným čírem na hlavě zaujme na chvíli pozornost všech třech a zabaví je. Tohle nikdo z nich nečekal. Všichni čekali normálního chlapíka, tak nějak dobře upraveného, ale určitě ne svalovce se zářivě zeleným čírem na hlavě.Toho by spíš čekali někde na zábavě, nebo koncertě nějaké rockové skupiny, ale určitě ne u záchranné akce. Po několika neúspěšných pokusech se lékařům znovu podaří rozběhnout Eliščiny životní funkce. Když Pavel vidí, že pokusy lékařů nakonec byly úspěšné, hodně se mu uleví. Už jen ten pocit, že by se to nepodařilo a Eliška by zemřela nebyl zrovna příjemný. A byl ještě o to horší, protože během té chvíle si začal moc dobře uvědomovat, že tohle všechno se mohlo stát kvůli jeho sobeckosti a nerozvážnosti. Že za to, že se choval jako namistránkovaný king, mohl někdo zaplatit životem. A že to mohla být právě Eliška, kdo by tuhle cenu zaplatil.

Helene Fischer - Doch ich bereu dich nicht

3. února 2014 v 13:03 Texty písní - H
Im Rausch
Der großen Zärtlichekit hab' ich mich ganz verlor'n
Gefühl
Das unerreichbar schien - mit dir war es gebor'n
Kann sein, ich müsste weinen
Dass du gehst, hast du gesagt
Ich steh' hier mit dem Gedanken: Haben wir zu viel gewagt

Doch ich bereu' dich nicht - keine Nacht
Denn diese Zeit hat mich - stark gemacht
Und du warst wie der and're Teil von meiner Welt
Nich, ich bereu' dich nicht - hey wozu
Ich weiss, kein and'rer Mann - war wie du
Und zum Bereu' hat dieser Traum zu viel gezählt

Den Tanz
Auf dünnem Eis, den hab' ich oft mit dir getanzt
Und wenn
Ich einmal fiel, war klar, dass du mich halten kannst
Komm, schließ' mich in die Arme
Dass ich dich nicht ganz verlier'
Und ich werd' sie nie vergessen
Diese Wahnsinnszeit mit die

Doch ich bereu' dich nicht - keine Nacht
Denn diese Zeit hat micht - stark gemacht
Und du warst wie der and're Teil von meiner Welt
Nein, ich bereu' dich nicht - hey wozu
Ich weiss, kein and'rer Mann - war wie du
Und zum Bereu'n hat dieser Traum zu viel gezählt

Wenn sich der Vorhang schließt
Der Tanz vorüber ist
Mach die Lichter an
Damit ich gehen kann

Doch ich bereu' dich nicht - keine Nacht
Denn diese Zeit hat mich - stark gemacht
Und du warst wie der and're Teil von meiner Welt
Nein, ich bereu' dich nicht - hey wozu
Ich weiss, kein and'rer Mann - war wie du
Und zum Bereu'n hat dieser Traum zu viel gezählt



Čekání na lásku - kapitola 7

2. února 2014 v 13:41 | Trishka |  Knižní tvorba
Lukáš s Kristýnou přijíždějí k Eliščinu domu. Na první pohled zdá se jako by uvnitř nikdo nebyl. Lukáš zastaví auto a vypne motor. Kristýna vezme ze zadní sedačky Eliščinu tašku a rychle se hodlá vypařit dřív, než Lukáš bude mít nějakou možnost jít s ní. I když tu možnost určitě mít bude. Času na to, aby vystoupil z auta a připojl se k oběma děvčatům bude mít dost.
"Já jí to tam odnesu."
"Půjdu s tebou. Musím se ujistit, že neudělala žádnou blbost." nabídne Lukáš starostlivě. Od doby co se dozvěděl, že Eliška utekla ze školy a zatím se ani neozvala je jako na trní. Bojí se toho nejhrošího. A Eliška se pomalu dostává do situace, kdy by to tímto způsobem řešit mohla. Kristýna vystoupí z auta a ještě než za sebou zabouchne dveře otočí se na bratra. " Tak na tohle je Eliška moc inteligentní." zabouchne dveře auta a přejde pár kroků k brance a zmáčkne zvonek upevněný na sloupku hned vedle vstupních vrátek.Domem se v tu chvíli rozlehne řinčivý hlas onoho domovního zvonku. Eliška která ze školy šla rovnou domů a celý čas strávila zavřená ve svém pokoji, neměla na nijakou společnost zrovna náladu. Zvedne se z postele a pomalu přejde k oknu. Ale neotevře ho. Jen stojí ukrytá za záclonou a dívá se, kdo že to stojí dole a tak mohutně mačká zvonek. I přes slzy které se jí stále derou do očí poznává, že dole u branky nestojí nikdo jiný, než Kristýna a kousek od ní v autě sedí Lukáš. Mírně se jí uleví. Na ten zvonek přece mohl zvonit i někdo jiný. Někdo koho toužila, ale zároveň už nikdy nechtěla vidět. Kristýna nervózně stojící dole před brankou znovu zazvoní. Elišce tedy nezbyde nic jiného než se ukázat. Jsou to přece její kamarádi a nemá sebemenší důvod se před nimi zapírat. V tu chvíli už i dost nervózní Lukáš vystoupí z auta a jde za sestrou. Eliška na sebe rychle hodí bundu, dole ve verandě nazuje boty a vyjde ven před dům.
" No konečně."volá Kristýna na Elišku jen co ji uvidí před domem. " Málem jsem tu zapustila kořeny."
" No, zrovna tady bych ti to nedoporučovala." uchichtne se Eliška, která mezitím došla k brance a odemkla ji.Kristýna jí podá tašku s učením a při tom odpovídá na otázky týkající se školy. Eliška má docela vážné obavy, aby z jejího útěku ze školy nebyl nějaký průšvih. Už takhle má trápení až nad hlavu a ještě aby ji obvinili ze záškoláctví. To by její rodiče kteří jsou na svou starší dceru právem hrdí, asi jen tak nezkousli. Ona, premiantka třídy a chodí za školu. Jo, to by byla pro rodinu Linhartovu pořádná rána. Kristýna ji ujistí, že všechno proběhlo hladce a že žádný průšvih nebude.
"Čekal tam?" zajímá se Eliška o Pavlovu dnešní přítomnost u školy.
"Nevím." odpoví Kristýna ledabyle. " Vážně jsem neměla čas se dívat, jestli se tam někde motá nebo ne."
"Zahlédl jsem ho tam, ale když jsme odjížděli tak už tam nebyl."
"Že by se lekl?" uchichtne se Kristýna.
" Jo, leda toho, že jsi mě narvala do mý vlastní tašky a chtěla mě tajně propašovat ven." zazubí se Eliška.
" Ale, co jsem to viděl? Že by úsměv?"
"To se ti jen zdálo. To byl jen takový malý sen za bílého dne."
"Za bílého dne se nesní."
" Ty sníš pořád." uchichtne se Eliška.
Lukáš zvážní. " Jo, to máš pravdu. Sním o tom, co se nikdy nemůže stát skutečností."
Eliška mlčí. Tato Lukášova poznámka totiž patřila právě jí a měla narazit na to co Lukáš cítí a co ona jen tak zahazuje.
" No, tak asi abysme jeli ségra, ne?" pobídne Lukáš Kristýnu.
"Jeď sám. Já tu ještě chvilku zůstanu."
Obě děvčata se rozloučí s Lukášem a pak už na nic nečekají a rychlým krokem se přesunou do domu. Tam je přece jen tepleji než venku. Zavřou se v Eliščině pokoji a pro jistotu i zamknou dveře, aby je nikdo nevyrušoval.Kristýna se uvelebí na posteli a spustí svůj proslov směrovaný k Elišce sedící na židli naproti ní. Slova která by měla Elišku navést k tomu, aby konečně přestala svou mysl zaměstnávat Pavlem a začala se zabývat Lukášem. Na první pohled to celé vypadá jako by Eliška využívala Lukášovy pozornosti a citů o kterých se pomalu dozvídala jen kvůli tomu, aby se cítila chtěnou a dobývanou a vůbec si Lukášových citů neváží.
"Kiko, on to ví."
"Co ví?"nechápe Kristýna.
"Moc dobře ví jak to je a není moje chyba, že se s tím stále ještě nesmířil." snaží se Eliška přesvědčit kamarádku o tom, že s jejím bratrem jedná čestně.
" I to modrý z nebe by ti snesl."
"Tak tohle vím zase já. Jen nechápu proč? Čím jsem pro něj k sakru tak vyjímečná, že žádná jiná nemá šanci nade mnou zvítězit?"
"Tak tohle ví zase jen on."
Eliška jen tiše kývne hlavou.Nikdy nad tím ani nepřemýšlela, proč a čím je pro Lukáše tak vyjímečná. Věk puberťačky, ale chování a vyjadřování dospělé ženy? Ne, tohle přece chlapa nemůže zaujmout. Taková normální, běžná a přízemní věc.
"Líbíš se mu, už hodně let. Nehraj si s jeho city." přeruší Kristýna tok Eliščiných tichých myšlenek.
"Poslouchala jsi vůbec, co jsem ti říkala?" zeptá se Eliška dotčeně.
"Hluchá fakt ještě nejsem."
" Tak potom ti muselo dojít i to, že já se tohle matení mozků snažím ukončit a ne se do něj ještě víc zamotávat."
"Jo, fajn. Snad jsem zas tak moc neřekla."
" Ale pomalu mě tady viníš z něčeho, za co já vlastně vůbec nemůžu. Nemůžu za to, že tvůj brácha je tvrdohlavej jako bejk a nestačí mu jedno NE, aby pochopil."
"Tak si s ním o tom zkus znovu promluvit."
Eliška už začíná být Kristýninými řečmi o Lukášovi, které se chvilkami mění v dohazování unavená a znuděná.Pořád jedno a to samé téma. Kdyby tak existoval knoflík, kterým by se dal život vypnout a zapnout zase, až tohle všechno bude za ní. Jenomže nic takového není a tak jen poslouchá a občas pronese nějakou poznámku. Teprve nápad Kristýny najít Lukášovi nějakou holku a tím ho zbavit citů k Elišce s ní pohne. Možná by to opravdu zabralo a Lukáš by na ni dokázal zapomenout.
"Dáme mu inzerát na seznamku." navrhne Eliška.
" Tohle nezabere."
" A proč by nemělo?"
"Protože můj brácha je v tomhle stejně tvrdohlavej jako ty."
"Hmm...tak tenhle stav mu fakt nezávidím."
Na Elišku se znovu začíná valit tok narážek a nadávek na ni samotnou, ale i na Pavla.Dozvídá se jak je blbá, že na Pavla stále myslí a Pavel jaký je idiot. A že nejlepší řešení pro ni a Lukáše by bylo, aby na Pavla zapoměla a dala Lukášovi šanci získat si její srdce. Ale copak to jde, když Eliška stále věří v dobrý konec? Věří, že ten kluk s vypracovanou svalnatou postavou, modrýma očima a hnědýma vlasama sestupně setříhanýma do úhledného pánského účesu není tak zabedněný jak vypadá. Že to chce asi jenom trochu víc času.

Čekání na lásku - kapitola 6

1. února 2014 v 20:07 | Trishka |  Knižní tvorba
Den plný špatných zkušeností se pomalu překulil do fáze večera. Eliška leží na posteli a tupě zírá do učebnice. Ať se však snaží jak chce, nemůže se plně soustředit. Místo řádků v učebnici, jejichž čtením by měla n abýt nové vědomosti před sebou vidí jen obraz Pavla ob jímajícího se s Lucií. Do očí se jí pomalu derou slzy. "Opravdu mu sloužila jen pro pobavení? Nebo k ní někdy cítil i něco víc?" Tohle se už a si nikdy nedozví. Tolik ho miluje a o to víc ji tohle zklamání bolí. Zaboří hlavu do polštáře a rozpláče se. Celá tahle zmatená a zraňující situace ji ubíjí stále víc a víc.
"Máš tu Lukáše." oznámí jí její mladší sestra která vtrhne do Eliščina pokoje .
Eliška zvedne hlavu a otočí se na sestru. "Dej mi pokoj!" zakřičí hystericky.
"Čeká na tebe venku." culí se Tereza na Elišku.
"Nerozuměla jsi?! Řekla jsem vypadni!" znovu zakřičí na Terezu a zlostně po ní hodí učebnicí.
Tereza opouští sestřin pokoj. Z chodby je slyšet její volání na rodiče, aby zasáhli, protože její starší sestra se k ní nechovala zrovna hezky.Eliška se zvedá z postele a přechází k oknu. Na Lukáše opravdu nemá náladu a nejradši by se před ním zapřela, ale to už bohužel nepůjde, protože je nad slunce jasné, že její sestra už stihla vyžvanit, že doma je.
" No to ti to trvalo." utrousí Lukáš rýpavou poznámku, když konečně uvidí Eliščin obličej v otevřeném okně.
"Lukáši dneska ne."
"Co dneska ne?" mírně nechápe Lukáš, co chtěla Eliška touto větou říct.
"Dneska nikam nejdu."
"Jen na chvilku." žadoní Lukáš. "Vyvětráš se. Přijdeš na jiné myšlenky a pak, přece bys mi nedala košem."
" To by byla ale troufalost co? " ušklíbne se Eliška.
" A velká."
"Tak já na sebe něco hodím."
"To je ono."
Ještě jim ani Eliščin dům nezmizí z dohledu, když proti sobě uvidí stát dvě postavy. Když se k nim přibliží jen o pár kroků, poznávají Pavla a Lucii. Pavel s Eliškou si vymění pohledy, které jasně říkají dvě slova. " Mám tě ráda - Mám tě rád" a z Pavlova pohledu dokáže Eliška vyčíst ještě jednu nevyřčenou větu. "Chybíš mi, ale už je pozdě." Lukáš chytne Elišku stojící jak solný sloup a zírající na Pavla za ruku a táhne ji pryč. Jen co zmizí těm dvěma z dohledu, Eliška se zastaví a zadívá se na Lukáše.
"Proč mi tohle dělá?" zeptá se zoufale a do očí se jí ženou slzy. "Lukáši, proč?!"
" Tak na tohle ti nedokážu odpovědět."
"Mstí se mi snad?!"
"Tak to já nevím." pokr čí Lukáš rameny.
"Ale za co?! Za co proboha? Za to, že ho miluju?!"
"Nevím."
"Nevím, nevím, nevím. Co je k sakru s tebou?! Vždycky plná huba keců a rad a teď najednou nic. Teď, když tvoji radu možná i opravdu potřebuju."
"Možná už k tomu nemám dost sil."
"Nechápu."
" Někdy se díváš, ale nic nevidíš."
"To má být nějaká hádanka?"
" Ne, jen jsem ti chtěl trochu napovědět."
Eliška je v tu chvíli zamatená ještě víc než před tím. Vůbec nechápe o čem to Lukáš vlastně mluví, na co naráží.
" To jako, tím chceš snad říct, že bych se měla dívat jiným směrem, než tím Pavlovým?" zeptá se nakonec Eliška Lukáše.
"I tak by se to dalo vysvětlit." kývne Lukáš hlavou na souhlas. "Třeba je tu někdo, kdo o tebe opravdu s tojí a udělal by cokoli jen proto, aby i ty jsi opětovala jeho city."
" Ty jsi to ještě nevzdal?"
" Ne a ani to jen tak nevzdám."
Eliška začíná být zoufalá ještě víc než doposud byla. Nejradši by se rozběhla to tmavou dlouho ulicí, kterou z obou stran lemují rodinné vilky a pár pouličních lamp, které už toho asi moc nenasvítí rovnou domů. Tam však nemůže. Mohla by tam opět narazit na Pavla s Lucií. A jinou cestou se k ní domů dojít nedá. Ulice která je dlouhá a průchozí však končí polem. A dál už není nic. Jen pole a nic jiného.
"Lukáši, ale ty bys mohl mít hodně holek a lepších než jsem já." pokusí se Eliška Lukáš ovy naléhací pokusy zahrát do autu.
" Ale já jsem se zamiloval do tebe."
" A já do Pavla."
Lukáš její poslední větu raději mlčky přejde.
" No, máme to tu ale krásný milostný trojúhelník." nasadí tomu všemu touto větou Eliška korunu.
"Ale jak z něho ven?" položí Lukáš Elišce logickou otázku.
Eliška v této otázce vidí šanci jak z tohoto tématu vybruslit. "Tím, že mě prostě oba vynecháte. On už to udělal a ty uděláš totéž."
Lukáš se už do další debaty raději nepouští. Doprovodí Elišku tichou ulicí zpět k jejímu domu a v rychlosti se s ní rozloučí. Elišce to ani nijak nevadí. Rychle zmizí v domovních dvěřích, ve verandě rychle zuje boty a nikým neviděna proběhne chodbou až ke schodišti a odtud rovnou nahoru do patra kde se zamkne ve svém pokojíku. Po tmě dojde rovnou k posteli na kterou se usadí, rychle ze sebe sundá bundu, svetr a džíny a zachumlá se pod deku. Je z té venkovní procházky i když byla krátká docela prochladlá.Inu podzim se přihlásil v plné síle. Dny jsou ještě docela teplé, ale večery už ne. Svůj pohled upírá do stropu. Měla by se ještě učit, ale na to teď nemá ani pomyšlení. Její mysl teď plně zaměstnává Pavel. Opravdu si z ní dělal jen srandu? Jen s epobavil, pár hodin se kasal s hezkou mladou holkou a jak večírek skončil, tak i jeho touha po ní utichla? Ne, to tohle nemůže být pravda. Pavel takový určitě není.
Ve škole je všechno jako obvykle. Dívky si mezi sebou v la vicích špitají, no o čem jiném než o klukách, některé za pomoci ochotných kamarádek hned píšou zamilovaná psaníčka. Jen Eliška sedí tiše v lavici a raději bloumá očima v učebnici matematiky a tváří se jak soustředěne si opakuje poslední látku, jen aby ji nikdo neotravoval a nemusela se s nikým bavit. Na tálii to však neodradilo a neodpustila si další jízlivé a bolestné poznámky a rýpance.
"Co jsem ti včera říkala? Taková chudinka jako ty, ho nikdy nemohla zaujmout. A lucie? To je fakt kus. Výborně se k sobě hodí."
" A vypadnout od sud bys náhodou nechtěla?!" snaží se ji Kristýna dostat od jejich lavice pryč a zajistit tak Elišce potřebný klid.
"To máš pravdum že nechtěla."
"Přestaň tady už konečně oxidovat. Nám je jasné, že z toho co udělal tvůj drahý bratranec máš hroznou radost. Ale nám to zrovna moc radostné a směšné nepřipadá."
"Ale mě se to líbí."
" A to kdybyste viděly, jak byl hotový ze mě." přiživí Natáliino rýpaní Veronika.
V tu chvíli už dojde trpělivost i Elišce, která až doposud dělala, že ji dohadování mezi holkama nijak nezajímá. Postaví se proti Natálii a pořádně hlasitě a naštvaně na ni zařve."Nechtěly byste už konečně vypadnout?! Dělat si srandu z cizího neštěstí. Je mi z vás zle!"
"Však o to nám právě jde." vysmívá se Veronika Elišce přímo do tváře.
" A jak je vidět tak se nám to i daří. Kdyby ti to toiž nevadilo a pořá nebyla zblázněná do Pavla tak bys nevyšilovala."
Eliška beze slova vyběhne ze třídy. Je jí z Natálie zle. Ale ta se tím vším ohromě bavila a jak bylo na první pohled znát, udělalo jí obrovskou radost obeznámit všechny spolužačky s takovou pikantností jako jsou Eliščiny city k Pavlovi.
"Jste svině! Hnusný hloupý svině!" zakřičí Kristýna na holky a potom opouští třídu.
Běží dlouhou školní chodbou lemovanou z jedné strany vysokými okny a řadou dveří do tříd ze strany druhé až ke schodišti. Seběhne dvě patra až dolů do přízemí. kde jsou hezky za sebou umístěny šatnové kóje. Vběhne do šatny na které visí cedule s nápisem 3.A, prohůédne oba věšáky přidělané na dvou protilehlých stěnách šatny, ale nenajde nic. Nevisí tam ani Eliščina bunda a pod lavičkou nejsou uloženy ani boty její kamarádky, což znamená, že Eliška úplně opustila školní budovu. Vrací se pomalu zpátky do třídy. V hlavě má plno myšlenek na to, jak omluvit Eliščinu nepřítomnost ve zbývajících hodinách. Loudá se dlouhou školní chodbou zpět ke třídě a ani zvonek ohla šující další vyučovací hodinu ji nepřiměje ke zrychlení tempa. Do třídy vchází jen pár minut po začátku vyučovací hodiny. Bez zaklepání vejde rovnou do třídy. Za katerdrou již sedí učitel a právě začíná probírat učivo, které by v této hodině měl svým žačkám nacpat do jejich hlav. Třída do které Eliška s Kristýnou chodí je dívčí. Kluka byste v lavicích této třídy hledali marně.
"Mazačová, vy nevíte kdy začíná hodina?" pronese učitel směrem ke Kristýně.
Kristýna v tu chvíli mírně zazmatkuje. Po cestě do třídy si přehrávala několik důvodů jak tohle celé vysvětlit. "Já, byla jsem doprovodit Linhartovou. Udělalo se jí náhle nevolno a tak jsem s ní čekala v šatně než si ji vyzvednou rodiče." podá Kristýna učiteli odpověď a v duchu doufá, že jí tahle lež projde.
"Tak se posaďte." vyzve učitel Kristýnu, aby se usadila do lavice a on mohl začít s výukou.
Kristýna si zhluboka a s úlevou oddechne. Ani ve snu by nečekala, že jí tenhle výlet projde tak hladce a že žádná z těch slepic typu Natálie neprozradí pravý důvod, nebo se alespoň nepokusí zpochybnit její omluvu.Po vyučování posbírá Eliščiny věci a opouští třídu a chvilku na to i školní budovu. Před školou už eká Lukáš, ale také Pavel. Vykukuje za rohem a tváří se hrozně nenápadně, jen aby měl přehled o tom, kdo právě vyjde ze školních vrat. Lukášovi který čeká hned u vchodu a má v tom na koho čeká oproti Pavlovi zdá se jasno, neujdou pohledy směrované právě k němu a vysílané právě od Pavla schovávajícího se za rohem. Zřejmě kromě své nynější přítelkyně vyhlíží ještě někoho. Někoho, koho však z těchto dveří dnes ani vyjít neuvidí. Ve dveřích Obchodní akademie se objeví jen Kristýna nesoucí na každém rameni jednu školní tašku. Lukáš začíná být zmatený.
"Eliška? Kiko kde je?" zeptá se Lukáš sestry.
Kristýna jen krčí rameny. "Nevím."
"Jakto že nevíš?"
"No nevím!" vyjede po bratrovi podrážděně. "Jsem její kamarádka, ne mozek!"
"Odvezeme jí domů věci a budeme doufat, že ji tam najdeme."
" A kde jinde by asi mohla být?"
"Přemýšlej Kiko! Zapoje alespoň teď ten svůj slepičí mozeček!" vyjede Lukáš na sestru. " Mohla taky třeba udělat nějakou hloupost."
" No vidíš." plácne se Kristýna do čela. " Tohle mě vůbec nenapadlo."
"Ještě, že na tohle máš mě." uchichtne se Lukáš.
"Se moc nevytahuj." popíchne ho Kristýna ve snaze srazit mu jeho mužské ego, protože se m u právě povedlo ji přechytračit. Tohle jako správná kamarádka měla navrhnout ona.