Pozdě večer už Pavel čekání před Anitiným domem vzdal a vrací se domů. Po cestě ještě v rychlosti zavolá Jirkovi, který jako dobrý kamarád, i když byla opravdu pokročilá večerní hodina vyslyšel jeho naléhání a přijel. Jen co vejde do pokoje, nachází Pavla sedět na posteli, totálně zdrceného a bez nálady. V jeho očích se lesknou slzy a v jeho obličeji se odráží výraz pocitu bezmoci, strachu a zoufalství.
"Nevidím žádný úsměv ani radost," konstatuje Jirka co vidí, při pohledu na Pavlův obličej.
"Tak to brýle nepotřebuješ.Vidíš velmi dobře," potvrdí Pavel kamarádovi jeho dedukci smutně.
"Že by ještě nějaký problém hned na nový rok? Že by se slečně Anitě zase v hlavě objevil nějaký důvod, proč by to mezi vámi nemělo vyjít?"
"Ale ne, všechno vyšlo. Jsme spolu a klape nám to."
"Tak proč potom nevidím na tvé tváři šťastný úsměv?"
Pavel zvedne pohled který až doposud zarýval kamsi do země a v jeho očích se stále lesknou slzy. "Zmizela."
"Zmizela," ptá se Jirka nechápavě.
"Jo. Od včerejšího odpoledne se neozvala, na stadionu taky nebyla a nikomu nic neřekla a její mobil je nedostupný. Prostě beze slova a beze stopy zmizela. Jel jsem se za ní podívat, čekal jsem tam dlouho,ale taky nic. Jenom jeden její soused mi říkal, že tam za ní včera byla nějaká žena s mužem, ale dál už nic nevěděl. Neměl ani tušení , kdo by to mohl být."
"To, ale potom znamená, že..."
"Co," vyhrkne Pavel.
"Že ji klidně mohl někdo unést. A mohli to být právě ti dva. A pokud to tak je, tak bysme to měli ohlásit."
"Jo, ohlásíme to a oni jí ublíží."
"Pochop to Pavle. Pokud se ani zítra neobjeví a ani nijak o sobě nedá vědět, tak to budeme muset nahlásit. A pokud ji opravdu někdo unesl, tak bude potřeba ji odtamtud dostat co nejrychleji a to sám nezvládneš."
" A nemůže být třeba jen někde u nějaké známé, nebo u své vlastní rodiny a jen se prostě nestihla vrátit?"
"Pavle, vzpamatuj se. To tvoje zoufalství ti úplně zatemnilo mozek. Kdyby odjela a nestihla se vrátit, tak by určitě dala vědět alespoň tobě a asi by nejspíš jela i svým autem."
"To ale na dvorku stálo," nadhodí Pavel.
"No vidíš, tak to už něco naznačuje."
"Proč mám, ale tedy furt takový divný pocit, že utekla. Že ji nikdo neunesl, ale utekla právě přede mnou a nechala se někým odvézt dobrovolně. A nikomu se neozvala, protože ví, že kdyby to udělala, že bych se to dozvěděl a že bych si tam pro ni dojel."
"To je dost nepravděpodobné," zamyslí se Jirka. " A pokud po celou tu dobu bylo opravdu všechno v pořádku, tak neměla ani sebemenší důvod před tebou utíkat."
"Víc než v pořádku," pousměje se Pavel při krásné vzpomínce na jejich vánoční noc, která byla opravdu se vším všudy.
"Co jsem to zahlédl," ptá se Jirka s úculem "Že by úsměv?"
"Možná. Trochu," odpoví Pavel neurčitě.
"Vzpomínky?"
"Tak, tak" lehce kývne Pavel hlavou na souhlas.
"Tak je to lepší," snaží se ho povzbudit Jirka. "Vzpomínej na to krásné, co jste spolu prožili."
"Ale já nechci jen vzpomínky," zesílí Pavel mírně hlas. "Chci, aby se ty obrázky, které mám před očima a které se takto nazývají staly realitou."
"Tak tohle ti bohužel slíbit nemůžu."
Ani další den se Anita na stadionu neukázala. Opět o ní nikdo nic nevěděl a její telefon byl stále nedostupný. Pavel už začínal být na pokraji zoufalství, což lidem kolem něho nemohlo uniknout. Ta zoufalost, bolest a smutek, které v něm v tu dobu převládaly už nemohl zakrýt, i kdyby se snažil sebevíc. Ale s pravdou se nikomu svěřit nechtěl. Jen s Romanem si občas vyměnili nějaké informace o bezúspěšnosti pátrání po tom, co se vlastně stalo. Tohle však ani nemusel moc zakrývat, protože každý na stadionu už věděl, nebo měl alespoň malé podezření, že vztah mezi ním a Anitou už překročil hranici obyčejného přátelství. A tak někteří věděli a jiní jen čekali jestli jim Pavel jejich domněnku potvrdí a nebo vyvrátí.
Anita měla v tuhle dobu úplně stejné pocity jako Pavel. Její zoufalství však stávalo se větším už jen proto, že dnešního dne se jí podařilo prohledat i několik dalších skříní v Josefově pracovně, ale smlouvu kterou hledala tam nenašla. A co víc. Byla zavřená v domě Hoškových jako ve vězení. Jejím největším přáním bylo mít možnost poslat Pavlovi alespoň krátkou zprávu, aby se nebál, že je v pořádku a nedělal nějaké blbosti a unáhlené závěry a počkal. Že tohle všechno dobře dopadne a ona se bude moct brzy vrátit zpět k němu. A už je nikdo a nic nerozdělí. Zatím měla pouze jednu možnost. Navrhnout Olze zrušení té smlouvy, protože už dále nechce být Filipovou prozatím ještě stále přítelkyní,ale žít svůj život po boku Pavla. Věděla, že Olga na to nikdy nepřistoupí, ale mohla by si tak alespoň vynutit docházení na stadion, aby mohla začít trénovat a konečně se tak vidět s Pavlem a nějak potají mu nastínit, aby se o ni nebál, že bude v pořádku a nebude to snad ani dlouho trvat a budou moct být opět spolu. Dnes večer to však udělat nemohla. Byl ten večírek a Olga si ji velmi dobře pojistila, aby nemohla utéct a nikdo ze známých lidí ji tam nespatřil. Nadopovanou uspávacím prostředkem ji za pomoci Richarda zamkla do temného sklepa. Tam nikdo z hostů nebude mít přístup a Anita nebude mít žádnou šanci utéct.
Pavel opět čekal před Anitiným domem, ale tentokrát už nebyl sám. Vzal sebou i Jirku, aby ho mohl na vlastní oči přesvědčit, že to co včera říkal, byla pravda. Ani Jirka neodolal a za Pavlova hlídkování, aby je náhodou nikdo neviděl a nepovažoval za zloděje, přelezl ten vysoký dřevěný plot a všemi okny, kterými to jen šlo, nahlédl do domu.Ale naskytl se mu stejný obrázek jako den předtím Pavlovi. Auto se kterým nebylo po dva dny hnuto a ani v pokojích, kam okny nakoukl nenašel nic, co by naznačovalo tomu, že tu za poslední dva dny někdo byl. Stále víc a víc ho nahlodávala myšlenka, že Anita byla opravdu unesena. Ne však pro tučné výkupné, ale ze zcela jiného důvodu. Zabránit Anitě ve startu na světovém šampionátu a druhý důvod, který by mnohé vysvětloval byl právě Pavel. Někdo se je nejspíš snaží rozdělit a udělal to tímto způsobem. Jirkovy domněnky mají sice ten správný směr, ale ke které se obrátit. Která z nich je skutečně pravdivá? Na to v tuhle chvíli znala odpověď jen Anita a ti, co tento ohavný čin spáchali. Pomalu se rozednívalo a Pavel s Jirkou ještě stále seděli v autě a hlídali snad každý pohyb, který se před Anitiným domem udál v domnění, že to může být právě Anita, vracející se po dvou dnech od svého zmizení konečně domů.
"Hele brácho, nechci malovat čerty na zeď,ale tohle už začíná být vážně podivné," upozorní Jirka Pavla. "Já osobně bych to nejradši ohlásil."
"Na to zapomeň," odpoví Pavel rázně.
" A co, když ti řeknu, že tohle není obyčejný únos."
"Jak...,jak tohle k sakru myslíš," ptá se Pavel nechápavě.
"Nevím, ale od doby co zmizela se nikdo neozval, nikdo nechce žádné výkupné."
"To máš pravdu," uznává Pavel.
"Domnívám se, že tím důvodem můžeš být i ty."
"Já?"
"Ano ty."
"Blbost," nevěří Pavel. "Jakým důvodem bych pro ně mohl být já?"
"Přemýšlej Sherlocku," pobídne Jirka Pavla.
"Počkej, nech mě hádat," na chvilku se Pavel odmlčí, aby si srovnal v hlavě jednu malou, ale docela reálnou myšlenku. "Já ho zabiju," procedí mezi zuby nazlobeně a snaží se nastartovat auto.
Jirka ho však zarazí a pro jistotu mu vezme klíčky, aby Pavel nemohl řídit.
"Přesedni si," pobídne Jirka mírně rázně Pavla k výměně míst.
"Dej mi ty klíčky Jirko!"
"Nedám Pavle! Vzpamatuj se k sakru! Všechno jsou to jen domněnky a jak tě znám, tak ty bys byl schopný do toho domu jet a pokud je naše domněnka správná, celou věc ještě víc pokazit," snaží se Pavlovi domluvit Jirka. "Teď musíme počkat až se objeví. Potom se nám hned hodně věcí vyjasní."