John a Maite na Blog.cz

Pozdě večer už Pavel čekání před Anitiným domem vzdal a vrací se domů. Po cestě ještě v rychlosti zavolá Jirkovi, který jako dobrý kamarád, i když byla opravdu pokročilá večerní hodina vyslyšel jeho naléhání a přijel. Jen co vejde do pokoje, nachází Pavla sedět na posteli, totálně zdrceného a bez nálady. V jeho očích se lesknou slzy a v jeho obličeji se odráží výraz pocitu bezmoci, strachu a zoufalství.

"Nevidím žádný úsměv ani radost," konstatuje Jirka co vidí, při pohledu na Pavlův obličej.

"Tak to brýle nepotřebuješ.Vidíš velmi dobře," potvrdí Pavel kamarádovi jeho dedukci smutně.

"Že by ještě nějaký problém hned na nový rok? Že by se slečně Anitě zase v hlavě objevil nějaký důvod, proč by to mezi vámi nemělo vyjít?"

"Ale ne, všechno vyšlo. Jsme spolu a klape nám to."

"Tak proč potom nevidím na tvé tváři šťastný úsměv?"

Pavel zvedne pohled který až doposud zarýval kamsi do země a v jeho očích se stále lesknou slzy. "Zmizela."

"Zmizela," ptá se Jirka nechápavě.

"Jo. Od včerejšího odpoledne se neozvala, na stadionu taky nebyla a nikomu nic neřekla a její mobil je nedostupný. Prostě beze slova a beze stopy zmizela. Jel jsem se za ní podívat, čekal jsem tam dlouho,ale taky nic. Jenom jeden její soused mi říkal, že tam za ní včera byla nějaká žena s mužem, ale dál už nic nevěděl. Neměl ani tušení , kdo by to mohl být."

"To, ale potom znamená, že..."

"Co," vyhrkne Pavel.

"Že ji klidně mohl někdo unést. A mohli to být právě ti dva. A pokud to tak je, tak bysme to měli ohlásit."

"Jo, ohlásíme to a oni jí ublíží."

"Pochop to Pavle. Pokud se ani zítra neobjeví a ani nijak o sobě nedá vědět, tak to budeme muset nahlásit. A pokud ji opravdu někdo unesl, tak bude potřeba ji odtamtud dostat co nejrychleji a to sám nezvládneš."

" A nemůže být třeba jen někde u nějaké známé, nebo u své vlastní rodiny a jen se prostě nestihla vrátit?"

"Pavle, vzpamatuj se. To tvoje zoufalství ti úplně zatemnilo mozek. Kdyby odjela a nestihla se vrátit, tak by určitě dala vědět alespoň tobě a asi by nejspíš jela i svým autem."

"To ale na dvorku stálo," nadhodí Pavel.

"No vidíš, tak to už něco naznačuje."

"Proč mám, ale tedy furt takový divný pocit, že utekla. Že ji nikdo neunesl, ale utekla právě přede mnou a nechala se někým odvézt dobrovolně. A nikomu se neozvala, protože ví, že kdyby to udělala, že bych se to dozvěděl a že bych si tam pro ni dojel."

"To je dost nepravděpodobné," zamyslí se Jirka. " A pokud po celou tu dobu bylo opravdu všechno v pořádku, tak neměla ani sebemenší důvod před tebou utíkat."

"Víc než v pořádku," pousměje se Pavel při krásné vzpomínce na jejich vánoční noc, která byla opravdu se vším všudy.

"Co jsem to zahlédl," ptá se Jirka s úculem "Že by úsměv?"

"Možná. Trochu," odpoví Pavel neurčitě.

"Vzpomínky?"

"Tak, tak" lehce kývne Pavel hlavou na souhlas.

"Tak je to lepší," snaží se ho povzbudit Jirka. "Vzpomínej na to krásné, co jste spolu prožili."

"Ale já nechci jen vzpomínky," zesílí Pavel mírně hlas. "Chci, aby se ty obrázky, které mám před očima a které se takto nazývají staly realitou."

"Tak tohle ti bohužel slíbit nemůžu."

Ani další den se Anita na stadionu neukázala. Opět o ní nikdo nic nevěděl a její telefon byl stále nedostupný. Pavel už začínal být na pokraji zoufalství, což lidem kolem něho nemohlo uniknout. Ta zoufalost, bolest a smutek, které v něm v tu dobu převládaly už nemohl zakrýt, i kdyby se snažil sebevíc. Ale s pravdou se nikomu svěřit nechtěl. Jen s Romanem si občas vyměnili nějaké informace o bezúspěšnosti pátrání po tom, co se vlastně stalo. Tohle však ani nemusel moc zakrývat, protože každý na stadionu už věděl, nebo měl alespoň malé podezření, že vztah mezi ním a Anitou už překročil hranici obyčejného přátelství. A tak někteří věděli a jiní jen čekali jestli jim Pavel jejich domněnku potvrdí a nebo vyvrátí.

Anita měla v tuhle dobu úplně stejné pocity jako Pavel. Její zoufalství však stávalo se větším už jen proto, že dnešního dne se jí podařilo prohledat i několik dalších skříní v Josefově pracovně, ale smlouvu kterou hledala tam nenašla. A co víc. Byla zavřená v domě Hoškových jako ve vězení. Jejím největším přáním bylo mít možnost poslat Pavlovi alespoň krátkou zprávu, aby se nebál, že je v pořádku a nedělal nějaké blbosti a unáhlené závěry a počkal. Že tohle všechno dobře dopadne a ona se bude moct brzy vrátit zpět k němu. A už je nikdo a nic nerozdělí. Zatím měla pouze jednu možnost. Navrhnout Olze zrušení té smlouvy, protože už dále nechce být Filipovou prozatím ještě stále přítelkyní,ale žít svůj život po boku Pavla. Věděla, že Olga na to nikdy nepřistoupí, ale mohla by si tak alespoň vynutit docházení na stadion, aby mohla začít trénovat a konečně se tak vidět s Pavlem a nějak potají mu nastínit, aby se o ni nebál, že bude v pořádku a nebude to snad ani dlouho trvat a budou moct být opět spolu. Dnes večer to však udělat nemohla. Byl ten večírek a Olga si ji velmi dobře pojistila, aby nemohla utéct a nikdo ze známých lidí ji tam nespatřil. Nadopovanou uspávacím prostředkem ji za pomoci Richarda zamkla do temného sklepa. Tam nikdo z hostů nebude mít přístup a Anita nebude mít žádnou šanci utéct.

Pavel opět čekal před Anitiným domem, ale tentokrát už nebyl sám. Vzal sebou i Jirku, aby ho mohl na vlastní oči přesvědčit, že to co včera říkal, byla pravda. Ani Jirka neodolal a za Pavlova hlídkování, aby je náhodou nikdo neviděl a nepovažoval za zloděje, přelezl ten vysoký dřevěný plot a všemi okny, kterými to jen šlo, nahlédl do domu.Ale naskytl se mu stejný obrázek jako den předtím Pavlovi. Auto se kterým nebylo po dva dny hnuto a ani v pokojích, kam okny nakoukl nenašel nic, co by naznačovalo tomu, že tu za poslední dva dny někdo byl. Stále víc a víc ho nahlodávala myšlenka, že Anita byla opravdu unesena. Ne však pro tučné výkupné, ale ze zcela jiného důvodu. Zabránit Anitě ve startu na světovém šampionátu a druhý důvod, který by mnohé vysvětloval byl právě Pavel. Někdo se je nejspíš snaží rozdělit a udělal to tímto způsobem. Jirkovy domněnky mají sice ten správný směr, ale ke které se obrátit. Která z nich je skutečně pravdivá? Na to v tuhle chvíli znala odpověď jen Anita a ti, co tento ohavný čin spáchali. Pomalu se rozednívalo a Pavel s Jirkou ještě stále seděli v autě a hlídali snad každý pohyb, který se před Anitiným domem udál v domnění, že to může být právě Anita, vracející se po dvou dnech od svého zmizení konečně domů.

"Hele brácho, nechci malovat čerty na zeď,ale tohle už začíná být vážně podivné," upozorní Jirka Pavla. "Já osobně bych to nejradši ohlásil."

"Na to zapomeň," odpoví Pavel rázně.

" A co, když ti řeknu, že tohle není obyčejný únos."

"Jak...,jak tohle k sakru myslíš," ptá se Pavel nechápavě.

"Nevím, ale od doby co zmizela se nikdo neozval, nikdo nechce žádné výkupné."

"To máš pravdu," uznává Pavel.

"Domnívám se, že tím důvodem můžeš být i ty."

"Já?"

"Ano ty."

"Blbost," nevěří Pavel. "Jakým důvodem bych pro ně mohl být já?"

"Přemýšlej Sherlocku," pobídne Jirka Pavla.

"Počkej, nech mě hádat," na chvilku se Pavel odmlčí, aby si srovnal v hlavě jednu malou, ale docela reálnou myšlenku. "Já ho zabiju," procedí mezi zuby nazlobeně a snaží se nastartovat auto.

Jirka ho však zarazí a pro jistotu mu vezme klíčky, aby Pavel nemohl řídit.

"Přesedni si," pobídne Jirka mírně rázně Pavla k výměně míst.

"Dej mi ty klíčky Jirko!"

"Nedám Pavle! Vzpamatuj se k sakru! Všechno jsou to jen domněnky a jak tě znám, tak ty bys byl schopný do toho domu jet a pokud je naše domněnka správná, celou věc ještě víc pokazit," snaží se Pavlovi domluvit Jirka. "Teď musíme počkat až se objeví. Potom se nám hned hodně věcí vyjasní."

Anita se dává do úklidu. Ať však dělá cokoli, její mysl se víc než na to soustředí na Pavla. Každou minutu tohoto nedobrovolného odloučení jí chybí stále víc a jejím jediným přáním je zmizet z tohohle vězení, bežet za ním a vběhnout mu přímo do jeho otevřené náruče a být v ní tak dlouho, jak jen to bude možné. Pavel jí velmi chybí a čím déle je bez něj, tím větším utrpením se pro ni pobyt v domě Hoškových a myšlenky na něj stávají. " A co teprve Pavel," proběhne jí hlavou tahle otázka. Od včerejšího odpoledne o ní nemá ani jedinou zprávu. Nemá ani tušení o tom, co se v jejím domě po návratu odehrálo. Neví vůbec nic. Neví kde je, co se děje a ani jak dlouho bude ještě Anita muset v tomhle pekle přežívat. Vydrží čekat, než se Anitě podaří osvobodit se z tohohle vězení a nebo si to přebere tak nějak po svém a znovu ji zavrhne? Najde si mezitím jinou, nebo se vrátí zpět k Radce a Anita už bude jen krásnou vzpomínkou. Tohle Anitu trápilo možná ještě víc , než všechno to zlo a utrpení, které za těch pár hodin v tomto domě musela prožít a která ještě přijdou. Musí najít tu smlouvu co nejrychleji a jednou pro vždy ji zničit. Jedině tak jí Olga konečně dá pokoj a Anita se bude moct plně soustředit na svůj vztah s Pavlem.

Během úklidu se Anita dostává i do Josefovy pracovny. Zde v této místnosti jsou uloženy všechny důležité rodinné dokumenty, takže i ta smlouva musí být někde tady. "Ale kde," pomyslí si Anita při pohledu na skříňky a police s knihami a dokumenty rozestavěné kolem zdí. Nezapomene ani na psací stůl stojící uprostřed pracovny, který má uzamykatelné šuplíky. Do nich se Anita nejspíš nedostane, protože tam jsou uloženy ty nejdůležitější dokumenty a Olga a Josef je pečlivě zamykají. Tak může jen doufat, že ta prokletá smlouva není uložena právě v jednom z těch šuplíků.

"Tak Anito, teď a nebo nikdy," pobídne sama sebe nahlas. " Máš šanci, tak ji využij."

Musí jednat velmi rychle. Nemá moc času Olga a Josef se můžou vrátit každou chvíli a kdyby ji našli jak prohledává skříně, rychle by jim došlo, co Anita tak úmorně hledá a mohli by ten kus papíru, pokud se nachází v některé z těchto skříní, přesunout někam jinam.Otevírá hned první skříňku kterou má po své levici a začíná s hledáním. Ale úspěch se nedostaví.

"Sakra," zakleje si nahlas sama pro sebe. V první skříňce smlouvu nenašla.

Další už bohužel prohlédnout nestihne. Z velké vstupní haly, používáné zároveň jako obývací pokoj zaslechne hlas Olgy. Pomalu se vyplíží z pracovny a snaží se dělat, že pilně uklízí jak jí Olga ráno nařídila a postupně se tak dostala až do míst poblíž Josefovy pracovny.

Pavel byl už do včerejšího podvečera jako na trní. Anita se podle slibu po příjezdu do svého domu neozvala a neučinila tak ani večer a ani dnešní dopoledne. Pomalu se ho zmocňoval stále větší strach. Každou chvíli kontroloval mobil, jestli tam náhodou nepřišla nějaká zpráva o tom, co se děje a proč se Anita dnes neobjevila na plánovaném tréninku. A nebo alespoň pár slovíček o tom, kdy a jestli ještě vůbec se s ním Anita bude chtít vidět. Ale nic. Ani jedno jediné slovíčko. Zkusil na její číslo zavolat, ale nikdo to nezvedal, což začínalo být ještě divnější.

" Tak jak, víš něco," ptá se Pavel Romana , když se konečně střetnou o samotě.

"Nic," krčí Roman rameny. "Volal jsem jí snad stokrát, ale nic."

"Taky jsem volal a taky jsem nepochodil," informuje Pavel Romana smutně.

Odpoledne se Pavlův strach stává ještě větším a přidává se k němu i bezmoc a zoufalost. Anita nebyla po celý den k nalezení. Na stadion nepřišla, na její telefon se už později také dovolat nedalo a ani Roman, který by měl být jeden z prvních komu by měla o své nepřítomnosti dát vědět, neměl ani nejmenší tušení proč nepřišla.

Filip, který moc dobře věděl, kde Anita je a proč se dneska na stadionu ani neukázala a o své nepřítomnosti ani nikoho neinformovala se tvářil, jako že nic neví, že od té doby co se dozvěděl, že Anita má pletky s Pavlem, jehož považoval za místní spodinu ho nezajímá. Nemohl prozradit, že jeho matka odvezla Anitu násilím zpět do jejich domu a nutí ji splnit podmínky smlouvy a tím přiznat, jaký trestný čin jeho matka vykonala a on jí v tom ochotně napomáhal. Věděl, že kdyby cokoli prozradil, mohl by dostat za mříže na několik let nejen svou matku, ale i sebe. A o to v žádném případě nestál.

Pavel začínal být zoufalý čím dál víc. Hned po skončení směny nasedl do auta a jel rovnou k Anitě. Zvonek málem zničil jak usilovně ho mačkal, aby se dozvonil, ale nic. Nikdo se v domovním telefonu neozval. Rozhodl se tedy přelézt ten vysoký dřevěný plot, který dělil pozemek patřící k Anitinu domu od okolní ulice a pokusil se alespoň okny v přízemí nakouknout do domu, jestli Anita náhodou není uvnitř a něco vážného se jí nestalo. Jinak si její dnešní nepřítomnost na stadionu, to že po celý den o sobě nedala vědět a i její odpoledne už nedostupný telefon nedokázal vysvětlit. Opatrně přeleze plot a snaží se u toho tvářit opravdu nenápadně. Anita sice bydlela na okraji téhle satelitní milionářské čtvrti, ale na protější straně ulice měla nějaké sousedy a z pravé strany také. Věděl, že tihle lidé by ho mohli lehce považovat za zloděje a byli by schopni na něj za volat policii. A o to, aby byl odvezen na stanici a musel vysvětlovat, proč vlastně přes ten plot vůbec lezl a kdo vlastně je a že tam nechtěl nic ukrást, v tuhle chvíli opravdu nebylo nic pro něj. Pomalu prochází zahrádkou až k domu. Anitino auto parkující před garáží značilo, že od jejího včerejšího návratu s ním nebylo nijak manipulováno, což nasvědčuje tomu, že Anita neměla v plánu nikam odjet ani dnes. Pomalu obejde dům a každým oknem kterým to jen jde nahlédne dovnitř. Dům je však prázdný a na první pohled vypadá, že Anita se tu včera moc dlouho nezdržela. "Kam jen mohla zmizet," pomyslí si Pavel v duchu. "Jen aby ji někdo neunesl," napadlo ho tohle hrůzné vysvětlení Anitina zmizení, ale i toho proč je její telefon už docela dlouhou dobu nedostupný. Tohle vědomí v něm vyvolávalo ještě větší strach, než doposud měl. "Vždyť ji můžou i zabít," dochází mu tahle krutá myšlenka a v tu chvíli se jeho bezmoc a zoufalost ještě víc umocní. Už jen ta představa, že by mu někdo přišel oznámit. že Anita už není, že ten kdo ji odsud odvedl spáchal ten nejhorší čin. Vraždu. Představa, že už by ji nikdy nemohl obejmout, políbit, být s ní, byla velmi děsivá a svírala jeho srdce opravdu pořádně. Přeleze plot zpět na ulici a situace které se obával byla na obzoru. Jeden ze sousedů stojící na druhé straně ulice už tahal z kapsy mobilní telefon a chtěl uvědomit policii o zloději, který se údajně vloupal na pozemek Anitina domu.

"Ne, nevolejte policii," zavolá Pavel na toho muže, rychle seskočí z plotu a rychlým krokem přechází až k němu. "Prosím, nikoho nevolejte," žádá toho muže. "Já nejsem zloděj."

" A kdo tedy k čertu jste?! Normální člověk by přes plot nelezl!"

"Jsem..., jsem její přítel a přes plot jsem lezl jen proto, že mám o ni strach. Celý den se nikomu neozvala, na telefony taky neodpovídá," vysvětluje Pavel zoufale.

"No, dobře," kývne hlavou muž.

"Děkuju," řekne Pavel vděčně.

" A co jste tam tedy hledal, když jste tam nechtěl krást?"

"Já...,jak už jsem řekl, jsem její blízký přítel, hodně blízký. A když se nám neozvala což není jejím zvykem tak..Měli jsme strach a tak jsem prostě jel sem a chtěl se podívat do domu jestli se jí třeba něco nestalo nebo...Nevíte jestli ji tu během včerejška nebo dneška někdo nenavštívil?"

"No," zamyslí se ten muž ze sousedství. "Viděl jsem vcházet do zahrady nějakou ženu s mužem, ale víc opravdu nevím."

"Děkuju," poděkuje tomu muži Pavel dnes už podruhé. Rozloučí se s ním a usadí se zpět do auta a čeká. Stráví takto před jejím domem několik hodin, ale Anita se stále nevrací. Ani jeho mobil, který každou chvíli kontroloval, nevykazoval za celou dobu žádnou zprávu odeslanou z jejího telefonního čísla a když na něj Pavel zkoušel volat, bylo stále nedostupné.

Tuto krátkou povídku na téma umlácení smíchy o mě napsala uživatelka serveru pište povíky užívající umělecké jméno Žížala a já neodolal a musím se o ni podělit :-) přeji příjemnou zábavu :D

Na vědomost se dává, že vážená uživatelka literárního webu www.piste-povidky.cz, mladá paní Trishka, zemřela včera v 18:31, na následky záhadného zmizení bránice, které bylo podle slov veřejně přihlížejících přičiněno nekontrolovatelnými záchvaty smíchu u rádoby literárních děl uživatelky zizaly.

Jakýsi mladík, který měl tu drzost vloupat se do jejího bytu pomocí klíčů, které mu údajně propůjčil vrátný, sepsal její poslední slova.

"Po-po-stav mi-i..." To už se mladík nedověděl, protože mladá dáma, vážená uživatelka paní Trishka, se elegantně sesunula k zemi a vydala zvuky, který podle mladíkových slov připomínalo gebení osla (pozn.redakce: smích osla) a vydechla naposledy.

Dovolili jsme si nahlédnout do jejích dokumentů. Nějaký měla rozepsaný, ale posledních pár vět, podle slov zcela osvědčených průzkumníků, nedávalo smysl, takže cerifikovaní vědci usoudili, že její smrt nebyla tak náhlá, jak popisoval onen mladík.

Mladík u dívky zůstal nadále, konkrétně osm hodin po její údajné smrti (viz. výše) a podle slov náhodně veřejně přihlížejících a kolemjdoucích a samozřejmě také sousedů, jí poskytoval první pomoc, protože prý pravil, že tak krásná talentovaná mladá dáma přece nemůže zemřít, zrovna když zjistil, že dosáhl plodnosti.

Po dlouhém a vyčerpávajícím maratonu kurzu a následné praxe umělého dýchání, se mladík dámy vážené uživatelky Trishky tázal, co jí má tedy postavit. Mladá dáma vážená paní uživatelka Trishka se prudce posadila na zemi, na kterou se předtím podle slov mladíka tak elegantně sesunula a pravila: "Sněhuláka, debile!"

S nadcházejícím dnem, kdy už úplně vyprchal účinek omamných látek, které včera Anita nevědomě snědla s večeří, se jí navrací paměť a s ní i vzpomínka na člověka, od kterého byla násilím oddělena. Na Pavla. Rozhlédne se po opět známém pokoji. Všechno je tu přesně jako včera. Nic se nezměnilo. Až na Filipa, zatím ještě klidně spícího vedle ní. Ne však dlouho. Anita se ještě ani pořádně nestačí vzpamatovat z toho momentu překvapení a Filip už se na ni z druhé půlky postele šťastně usmívá.

"Co tady děláš," vyjede Anita na Filipa ostře.

Filip se jen stále spokojeně usmívá. " Až doteď jsem tu klidně spal."

" A teď odsud hodně rychle vypadni!"

"No tak, lásko," jemně ji pohladí Filip po tváři. "Přece mě po takové krásné noci nevyhodíš."

"Co tím chceš říct," ptá se Anita udiveně.

"Že jsme si to včera nádherně užili. Jako za starých časů. Tehdy jsi mě ještě milovala."

"Vypadni," zakřičí Anita. " Okamžitě vypadni," otočí se k Filipovi zády a usedavě se rozpláče.

Filip ani nemusel nazvat věci pravým jménem, aby jí došlo, co se vlastně v noci stalo. Aby věděla, že podvedla. Ač nevědomě, protože byla omámena silnou drogou, která jí na několik hodin zbavila veškeré paměti to udělala a podvedla. Podvedla člověka, kterého tak moc miluje. Podvedla Pavla!!! A už teď je jí jasné, že díky jistým lidem se Pavel o tomhle provinění dozví a určitě ji zavrhne. A tentokrát k tomu bude mít i důvod, který mu ona sama zadala. Nezbyde jí tedy nic jiného, než žít vedle Filipa, vedle člověka, kterého z celé duše nenávidí. Je nad slunce jasné, že Pavel jí tu šanci napravit tuhle chybu nedá. Před očima se jí jako film znovu začínají odehrávat vzpomínky na ty nádherné týdny, které mohla strávit v Pavlově domě. A nebylo jich zase tak málo. Poklidné večery u sledování televize, kdy ji Pavel neustále objímal a málem na krok ji od sebe nepustil. A to ne jen po večerech. Podoné scénáře měly i dny. A to nemluvě o něžných chvilkách, strávených o samotě v Pavlově pokoji, jimž se nevyhnula ani chodba a na silvestra také kuchyň. Při vzpomínce právě na tuto silvestrovskou příhodu v kuchyni se Anita mezi vzlyky pousměje. Tahle vzpomínka je tak krásná a živá a jako i další takové vzpomínky, kterých má opravdu víc než dost. Vzpomíná si na štědrý večer, kdy se jí podařilo od Pavla vzdálit dál, než jen na pár kroků. Chtěla se umýt po náročném dni, ale do koupelny se nedostala. Pavel ji stihl překvapit a v tom momentě ji jemně přimáčkl na dveře a na tváři cítila jeho nádherné a jemné polibky a v uších jí zněl jeho vzrušený dech. Už v tu chvíli bylo úplně jasné o co Pavlovi jde a kdyby to šlo, tak to odbyde rovnou na té verandě.

"Pavle, tady ne," zní jí hlavou ve vzpomínce.

" A proč ne?"

"Jsme tu moc na očích. Každou chvíli tudy může někdo projít."

"Myslím, že bysme jim neukázali nic, co by neznaly," otočí Anitu proti sobě a pro jistotu jí zacpe ústa dlouhým, něžným a vzrušeným polibkem. Anita se nebrání. Chtěla to stejně jako on. Jen nečekala, že to bude tak brzy a právě v tento sváteční den. Pavel ji bere do náruče a odnáší do pokoje. I v tuhle chvíli, při té krásné, ale tolik živé vzpomínce, na sobě ucítí jeho nádherně něžné doteky a tu záplavu polibků, kterou jí zasypával. A pak to pokračovalo dál nocí plnou nežností a také odstraněním Pavlova nedostatku - panictví. Z téhle nádherné vzpomínky ji vyruší otevření dveří, jimiž do pokoje vchází Olga a nese jí snídani. Položí ji na stolek a zadívá se na Anitu.

"Zítra pořádám velkou párty a musí tu být bezvadně uklizeno," pronese Olga chladně. "Takže se koukej vyhrabat z tý postele a zapoj se mezi obyčejné služebnictvo, protože tím taky seš a dokud nerozhodnu jinak tak i budeš! Koukej začít něco dělat, jinak je tohle poslední jídlo které vidíš. Zadarmo tě živit nebudu," s bouchnutím dveří odchází z pokoje.

Anita se jen zadívá na stůl, kde leží její snídaně a pak odvrátí hlavu zase na druhou stranu. Snídaně nevypadá špatně, ale Anita nemá ani nejmenší chuť se jí dotknout. Už teď je jí jasné, že v tom jídle by zase mohlo být namícháno něco podobnéno jako včera večer v té večeři. Nějaký přípravek, který by jí na několik hodin zase úplně vymazal paměť, aby zapoměla nejen na svůj život, ale i na Pavla. Nakonec, když tohle nesní, nají se jinde. Dole v kuchyni bude určitě dost jídla, které bude čisté a ne smíchané s nějakým svinstvem. Rychle se oblékne, vyběhne z pokoje a běží dlouhou chodbou až ke schodišti, kde ty schody bere snad po dvou a už z předposledního schodu bere za kliku vchodových dveří. Chvíli tou klikou lomcuje , ale bezúspěšně. V zápalu boje s dveřmi zaslechne odkudsi z druhé strany místnosti dívčí hlas.

"Jsou zamčené. Jako všechny dveře tady," pronese Lina. Dívka sice mluvící česky, ale s jakýmsi divným přízvukem, který značí, že ta dívka rozhodně nepochází z České republiky a zřejmě tu ani moc dlou ho nežije.

Anita přestane lomcovat klikou a otočí se za hlasem. Na druhém konci místnosti stojí mladá dívka v uniformě služky. Musí tu být určitě nová, protože jinak by si ji Anita pamatovala.

"Klíče má jen paní Olga, pan Josef a mladý pán Filip," upozorní Lina Anitu.

Anita sklopí pohled k zemi. Je jí té neznámé dívky velmi líto. Ani ona, ale ani ostatní, kteří jsou tu zamčeni si tohle vězení nezasloužili. Proto se dům zamyká. Kvůli ní. Aby nemohla utéct a běžet zpátky za Pavlem.

"Ty tu nejsi dlouho že," zajímá se Anita.

"Ne.Pracuju tady jen pár měsíců."

"Tak proto tě neznám."

"Jsem Lina," pronese dívka jen co dojde až k Anitě a podá jí ruku na seznámenou.

Anita si chvilku měří tu mladou,štíhlou dívku s hnědými dlouhými vlasy a kulatým obličejem nedůvěřivým pohledem, ale nakonec její nabídku na seznámení přijme. "Anita," představí se.

"Pojď," usměje se Lina na Anitu. " Dáme si něco dobrého ke snídani, než se panstvo vrátí."

Ani kuchyně tohoto domu se nijak výrazně nezměnila, jak Anita už na první pohled poznává. Velká kuchyňská linka, vestavěné spotřebiče,skříně na nádobí i velký napevno zabudovaný pracovní stůl k přípravě jídla a u velkého okna jídelní stůl se skleněnou deskou u které ho se stravuje služebnictvo. Přejde k lednici a začne hledat nějaké žádným svinstvem nepoznamenané pochutiny.

"Takže jsme tady vlastně všichni takový vězni," pronese Anita když na chvilku vystrčí hlavu z lednice.

Do kuchyně vchází další členka personálu tohoto domu. Starší žena,tak kolem padesátky,středně silné postavy s krátkými, tmavými mírně prošedivělými vlasy.

"Tak co je to tady," řekne Milena rázně.

Anita znovu vystrčí hlavu z lednice a jen se dívá na tu ženu.

"Anito," spráskne Milena ruce. " Proč jsi se sem vracela," zeptá se udiveně. Dojde až k Anitě a obejme ji. " Měla jsem tušit, že neposloucháš, když jsem ti říkala, abys odsud odešla a už nikdy se sem nevracela. Abys žila svůj život, našla si nějakého chlapce a na tenhle dům zapoměla."

"Já tu nejsem dobrovolně tetičko," odpoví Anita smutně. "A toho chlapce...,toho mám," při vzpomínce na Pavla se jí v očích objeví slzy. " A právě kvůli němu jsem tady."

"Proboha," nevychází Milena z údivu.

"Tam venku, tam je někdo skutečně úžasný. Někdo, kdo mě zaujal už jen, když jsem na něj poprvé pohlédla. Jen co jsem poprvé překročila práh toho podniku. Seděl tam ještě se svými kamarády u stolu, pil pivo a najednou zvedl svůj pohled a ty jeho studánkově modré oči se na mě tak nádherně dívaly. Po celý večer ze mě nespustil oči. Byl na první pohled velmi nesmělý, ale na druhou stranu té smělosti měl až moc. A pak se to všechno pokazilo. Díval se na mě jako na bohatou holku které nemá co nabídnout. Několik dní jsme byli jako na houpačce. Jednou nahoře, jednou dole.Vyhýbal se mi. Nechtěl se mnou ani mluvit, až do dne, kdy jsme se sešli na jednom večírku. No nebylo to nic radostného. Byl to smuteční večírek, ale tam se porpvé odvážil postupně vyjádřit své city. Dělal to beze slov, pouze činy, ale musela bych být blbá kdybych nepoznala co tím chce naznačit. Bylo to krásné a já byla neuvěřitelně šťastná. Konečně jsem pro něj něco znamenala. Něco víc než kdy předtím. Celé to bylo tak krásné, že to ani jinak než takhle dopadnout nemohlo," sklopí Anita pohled do země.

" A on tě má taky rád stejně, jako ty jeho?"

"Ano má," kývne hlavou Anita. " A vím, že v tuhle chvíli opravdu velmi trpí. Neví co se děje, neví kde jsem a nemůžu mu to ani nijak sdělit. Ta čarodějnice mi sebrala mobil.

"Musíš odsud pryč. Jdi zpátky za ním."

"Nemůžu tetičko, nemůžu odsud jen tak odejít. A i kdybych mohla, nešlo by to. Musím najít to, co mě s touhle rodinou navždy svazuje. Bez toho odsud odejít nemůžu. Jedině, až ten kus papíru zničím, budu mít konečně v životě klid."

"Co tím myslíš?"

" Ta smlouva. Ten kus papíru, který naše rodiny sepsaly a podepsaly, kde je dokázáno, že nezáleží na tom člověk chce a cítí, ale pouze na tom, co je na něm napsáno. Ten, kde se píše, že já a Filip máme být párem na celý život, bez ohledu na to chceme a co cítíme. Musím ji najít za každou cenu a zničit. To je moje jediná šance jak se odsud dostat a žít v klidu a šťastně. Prožít život po boku Pavla. Nic jiného si nepřeju víc než být s ním."

"Můžeš od té smlouvy přece odstoupit."

"Nemůžu. I kdybych se pokusila to jenom navrhnout, tak to neprojde. Olga svůj souhlas ke zrušení té smlouvy nikdy nedá. Lpí na tom, aby byl Filip šťastný a to podle ní bude jedině se mnou. Musím tu smlouvu zničit. Jinak mě Olga bude mít pořád v hrsti a nikdy už nebudu moct být s Pavlem. Teda, jestli mě ještě vůbec bude chtít," smutně si Anita povzdechne. "Jestli mě zase předčasně neodsoudí a dokáže počkat," očima přejede hodiny visící na stěně. "Proboha, to je hodin. Musím začít uklízet," rychle zmizí z kuchyně.

Po měsíci stráveném u Pavla se Anita vrací zpět do svého domu. Nemá však ani nejmenší tušení, jaké ne zrovna milé překvapení ji uvnitř jejího domu čeká. Plna radosti a štěstí otevírá dveře domu, kde však tyto pocity vlemi rychle zmizí, při pohledu na sbalený kufr a Olgu stojící i se svým nohsledem Richardem v hale. Anita už v tuhle chvíli ví, že návštěva Olgy v jejím domě nevěstí nic dobrého.

"Co tady chceš," zeptá se Anita nepříjemně.

"Přijela jsem si pro tebe děvče," pronese Olga rozhodně.

"Já s tebou, ale nikam odejít nehodlám!"

"Na to se tě milá slečinko ptát nebudu! Ty teď prostě hezky v klidu odejdeš se mnou. A nesnaž se mi odporovat!"

"Já se odsud nehnu Olgo"!

"Ale hneš!"

"Ne!"

"Dovol, abych tě upozornila, že díky jistému dokumentu, jsi stále v mé moci a můžu tě odsud odvést, kdykoli se mi zachce."

" A ty bys neměla zapomínat na to,že už tři roky jsem odpovědná sama za sebe a na nějakou smlouvu ti zvysoka kašlu!"

"Tím bych si nebyla tak jistá."

"Nemáš žádné právo mě odsud odvést!"

"Díky té smlouvě ano. Ale máš štěstí, že jsem se rozhodla být k tobě velkorysá a učiním ti tedy nabídku. Buď to s tím hospodským floutkem hodně rychle ukončíš a začneš plnit podmínky smlouvy. Nebo to neukončíš a potom tě varuju. Stačí mi opravdu málo k tomu, abych zařídila, že z mého domu nevystrčíš nos do konce života!"

"Pavla si do huby neber! Vůbec nic o něm nevíš," upozorní Anita Olgu rázně.

"Vím toho dost na to, abych měla dostatečná práva na to, abych tě z téhle přízemní společnosti vyrvala a udělala z tebe zase dívku patřící do naší vysoké společenské vrstvy!"

"Já ti na nějakou vysokou vrstvu kašlu! Pavla mám ráda a budeš mě muset jedině zabít, abys mě od něj oddělila!"

"No, vybrala sis sama," pronese Olga a pokyne Richardovi,aby vykonal svou práci.

Richard ochotně chytne Anitu za ruce a i když se brání, nepomůže jí to. Richard má nad ní silovou převahu a po chvilce boje jí injekční stříkačkou vpíchne do žil uspávací prostředek. Naloží ji do auta a společně s Olgou ji odváží do domu Hoškových.

Když se Anita konečně po delší době probouzí, je zděšena. Rozhlédne se kolem sebe a žjišťuje, že byla odvezena do domu Hoškových a uložena do svého pokoje, který za časů, když byla ještě v péči této rodiny obývala. Za ty tři roky, co zde nebyla se tam ani nic nezměnilo. Stůl stále stojící v rohu u okna, velká šatna a i bílé skříňky a police rozestavěné kolem stěn zůstaly na svých místech. Všechno bylo tak, jak to opustila. Tedy ne zcela. Jedna věc v tom pokoji přece jen chyběla. Anitin osobní počítač, který zde nechala. Pomalu jí začíná docházet co se vlastně stalo. Byla odvedena ze svého domu a proti své vůli. Posadí se na posteli a rychle hledá po kapsách mobilní telefon, ale i ten jí Olga sebrala. Zvedne se z postele, doběhne ke dveřím a začne zoufale lomcovat klikou. Ale marně. Dveře jsou zamčené. S pláčem se sesune k zemi. Stále více jí dochází co tohle všechno znamená. Znovu si vzpomene na Pavla. Na ten krásný měsíc, který spolu prožili a z něhož si odnesla spoustu nezapomenutelných zážitků. Společné chvíle plné lásky a objímání a něžností, čehož jí Pavel projevoval opravdu dostatek. Dalo by se říct, že někdy to s tou pozorností až přeháněl. A nemůže opomenout také jejich první sexuální zážitek, který se stal přesně v den vánoc a kdy se také podařilo odstranit takové Pavlovo malé citové trauma. Ve večerních hodinách štědrého dne se z Pavla panice stal Pavel muž. Ale tím to neskončilo. Potom přišlo ještě hodně takových krásných a něžných zážitků. A nakonec tohle. Je zamčená v pokoji, bez jakékoli možnosti komunikovat s okolním světem. Bez možnosti alespoň jedinou větou uvědomit Pavla o tom, co se tady stalo. Doufá, že Pavel si nezačne časem myslet, že zklamal a nevzdá to, protože sama neví jak dlouho tu bude ještě zavřená a nebude moct dát vědět kde je a ani se s ním neuvidí. A už vůbec nechápe co má tohle všechno znamenat a co po ní vlastně chtějí. Tedy ne tak docela. Ví, že Olga si zakládá na té smlouvě, kde je napsáno že Anita si jednoho dne musí vzít Filipa a to za každou cenu a Anita podle ní porušila podmínky, když se zamilovala do Pavla, ale i to se stává. Ale Olga to prostě nedokázala pochopit a pořád chtěla to samé. Anita se vrací zpět k posteli, lehne si a očima ze kterých jí nepřestávají téct slzy, jen upřeně hypnotizuje strop.

Ve večerních hodinách se konečně na malou chvilku pootevřou dveře a ženská ruka jimi prostrčí talíř s jídlem a sklenici vody. Anita to koutkem oka zaregistruje, ale neudělá ani jediný pohyb, který by mohl značit, že už se probudila. Jen stále upřeně sleduje ten nabílo natřený strop. Teprve až když znovu cvakne zámek u dveří připomínající zamčení, zvedne se z postele a jde k těm dveřím. Jídlo ležící na zemi vypadá celkem normálně a i chutně, ale přece jen s ním něco není v pořádku. Vychází z něj jakýsi divný pach. Anita která jedla naposledy oběd a hlady by snědla snad cokoli se do té večeře pustí, ať už to divně smrdí nebo ne. Když do sebe nacpe i poslední sousto a zapije ho sklenicí vody, ucítí jakýsi divný tělesný stav. Motá se jí hlava její tělo začíná mírně ochabovat. V mysli má jen tmu. Jako by její mysl někdo zablokoval a vymazal z ní všechno co mohl. Nemohla si vzpomenout na nic, co v minulosti prožila a tím ani na Pavla. Bylo to jako by ho vůbec nikdy nepotkala. I ten pokoj, který dřív tak dobře znala jí v tuhle chvíli připadal úplně neznámý. Jako by v něm dnes byla poprvé. Znovu se snaží vyvolat ve své mysli vzpomínky na cokoli co v minulosti prožila, ale nejde to. Jako by před tím snad ani nežila. Mírně potácivým krokem se přesune k posteli, lehne si a znovu hypnotizuje očima ten bílý strop. Jako by se snad mávnutím kouzelného proutku měl změnit v promítací plátno, na kterém se každou chvíli začne odvíjet film. Příběh, který napsal sám její život a dostal jméno minulost. Její pozornost víc než strop znovu upoutá cvaknutí zámku dveří. Pomalu se otevírají a do pokoje vstoupí muž, celkem hezký, vysoký blonďák s mírně delšími vlasy, sportem vypracovanou postavou, zhruba stejně starý jako je ona sama. Anita si ho změří pohledem, snaží se vzpomenout si na to, kdo by to mohl být, ale marně. Jeho tvář i zbytek těla je jí úplně cizí, stejně jako všechno kolem ní. Filip přejde až k posteli, sedne si na okraj, nahne se k Anitě a jemně ji líbne na tvář.

"Ahoj lásko," usměje se Filip na Anitu.

Anita si ho znovu přeměří nedůvěřivým pohledem. " Kdo jsi?"

Filip se v tu chvíli zarazí. Dochází mu, že ty prášky, co jí do jídla přimíchali splnily svůj účel, ale na druhou stranu je to pro něj i jakési varování, že příště by měli dát menší dávku. Anita si nepamatuje vůbec nic. Nepoznává ani jeho. To je na jednu stranu dobře, ale při pohledu z druhé strany to takhle daleko zajít nemělo. Měla zapomenout jen na Pavla a ne i na něho.

"Jsem Filip," konečně odpoví na její otázku. "Ty mě nepoznáváš?"

"Ne."

" To je v pořádku. Na to si zvykneš," pousměje se Filip.

"Co..., co se se mnou vlastně děje?"

Filip se znovu zarazí. Teď musí rychle přemýšlet a najít nějaké vysvětlení Anitina stavu zmatenosti a náhlého výpadku paměti a podat to tak, aby až se Anitě zase paměť vrátí neměla ani nejmenší tušení, že to byl právě on a jeho matka, kdo ji do tohoto stavu uvedl.Musí najít něco, čemu by i sama Anita mohla uvěřit a nikdy se nedozvěděla, že to byla jen velká lež. Až konečně ten nápad přijde.

"Víš, máš takovou poměrně vzácnou a dosud ještě neprozkoumanou nemoc," začne Filip s vysvětlováním. "Tvůj mozek nepracuje správně a tak při určitých podnětech se u tebe dostavují výpadky paměti. Tahle nemoc je poměrně vzácná a zatím se ještě nedá léčit. Dá se pouze zmírnit, ale ani u toho není zaručeno, že se takové záchvaty občas nedostaví."

" A ty? Ty jsi kdo," ptá se Anita na Filipovu totožnost.

"Já...,já jsem přece Filip. Ani tohle si nepamatuješ?"

"Ne."

"Jsem tvůj snoubenec. Bydlíme v tomhle domě a tohle je naše společná ložnice. Jenom naše.

"Aha, takže..."

Filip přes ni opatrně přeleze na druhou stranu postele, lehne si vedle ní a usměje se. "Nechme už vysvětlování. Mám lepší nápad než hrát si se slovíčky," obejme ji a dlouze a jemně ji políbí. Tenhle polibek opakuje ještě několikrát a přidává stále víc nežnosti a vášně. Stejné jsou i jeho doteky, kterými Anitu pomalu hladí po těle a snaží se ji naladit na stejnou vlnu jako je on sám.

Anita se nebrání. Právě naopak. Filipovy doteky a polibky jsou jí velmi příjemné a brzy i ona je začíná postupně opětovat. A nebrání se ani tomu, když ji Filip po chvilce začne svlékat. A tak se stane , že po chvilce už oba vedle sebe leží tak, jak je příroda stvořila.

Přiblížil se čas večera a s ním také počínající oslava příchodu nového roku 2013. Stolek v obývacím pokoji se prohýbá pod tíhou chlebíčků, jednohubek, chipsů a dalších možných pochutin. V pozadí oživují atmosféru večerní silvestrovské pořady. Kluci otevírají svá první piva, paní Králová s Alenou daly přednost červenému vínu a Anita jako jediná abstinentka v této sešlosti, se drží obyčejné coly. Na alkohol ani chuť nemá. Naposled v Praze jí ta panáková smršť bohatě stačila a nevděla na tom nic extra zajímavého. I ta chuť byla horší, než chuť obyčejné coly. A mělo to ještě jednu výhodu. Pokud by se cokoli stalo Anita byla schopná sednout do auta a dojet kam by bylo potřeba. Svůj telefon pro jistotu nechala ležet na stolku v Pavlově pokoji. Věděla, že Olga s Filipem nedají pokoj a určitě ještě několikrát během večera zavolají. A o to Anita opravdu nestála. Chtěla dnešní večer strávit s Pavlem v klidu, když ten den se zrovna moc nepovedl. Tohle však jinak udělat nešlo. Boj o to, aby byla smlouva zrušena, musí Anita bojovat sama. Pavel o tom nesmí vůbec nic vědět. Jen by ho to zbytečně trápilo a to Anita vážně nechtěla. Jirka pokyne Pavlovi, aby mu rozdělal další pivo a z kapsy mikiny vytýhne foťák, aby začal fotodokumentaci dnešního večera.

"Úsměv, vyletí ptáček," culí se Jirka a namíří objektiv foťáku na Pavla a Anitu.

"Zmáčkni tu spoušť a garantuju ti, že vyletí král," zubí se Pavel.

"Že tu žádného nevidím," hihňá se Jirka.

" A co jsem potom já," zeptá se Pavel s úsměvem.

"Ty nejsi král. Nemáš korunu."

"Může být i král bez koruny," culí se Anita.

"Leda král odpadků," řehtá se Ivo.

"Osle," zazubí se Pavel na Iva.

"Já za to nemůžu," řehtá se Ivo.

"To ten za tebou,co vypadá jako prase s kamerou," pronese Anita se smíchem.

"Co, kde," rozhlíží se Ivo. "Kde je prase," zadívá se na dno prázdné lahve. "Tady taky není prase?"

Všichni přítomní přímo slzí smíchy. Ivo je svým komickým výkonem velmi pobavil.

"Ale teď vážně," pronese Jirka a zadívá se na Pavla a Anitu. " To vám to není ani trochu líto, že nemáte žádnou společnou fotku?"

"V tom má pravdu," otočí se Anita na Pavla.

"No, tak to bysme to asi měli změnit," usměje se Pavel a přitáhne si Anitu k sobě a na tváři vykouzlí šťastný úsměv.

"Krásné foto," usmívá se Jirka.

"Ukaž, chci ho vidět," domáhá se Pavel toho, aby mu Jirka jejich společnou fotku ukázal.

"Ne, ne, ne," zubí se Jirka. "Jen si pěkně počkej."

"Ty seš ale," zatváří se Pavel na oko uraženě.

Čím víc se připozdívá, tím víc se zábava rozjíždí. Kluci už jsou mírně opilí a pro pobavení předvádí doslova psí kusy a Jirka nezapomíná poctivě fotit všechno co jen jde a nevyhnou se tomu ani Pavel s Anitou. Tak nakonec budou mít alespoň velkou památku na tenhle večer. Anita se zvedá z gauče, aby si došla do lednice pro další lahev coly. Ještě ani nestihne zavřít dvířka lednice, když se za ní objeví Pavel. Pevně ji zezadu obejme a je znát, že jeho mužská chlouba není v normální poloze. Vezme Anitu do náruče, posadí ji na kraj linky a vzrušeně na ni doráží.

"Pavle, ovládej se," uculuje se Anita.

"Já za to nemůžu, že jsem..."

"Opilej a nadrženej."

"No, tak nějak," uznává Pavel.

"Ale tady to nejde," snaží se ho zastavit Anita.

V Pavlovi posilněném alkoholem se však bouří snad všechny mužské hormony, co v těle má. "Neboj se," šeptá Pavel vzrušeně. "Nikdo sem nepřijde."

Anita je Pavlovým chováním a odvahou překvapena. Pavel na ni doráží stále intenzivněji a tak nakonec neodolá pokušení,a i když si moc dobře uvědomuje, že by je tam mohl někdo načapat hezky při činu se nakonec Pavlovým svodům plně poddá. V tuhle chvíli se nedá přesně vyjádřit, kdo je vzrušený víc, jestli Pavel, nebo Anita. Jasné je jen jedno. Jejich touha po tomto milostném prožitku je tak silná, že i kdyby se sebevíc přemáhali, stejně by neodolali.

" A co ochrana," zeptá se Anita věcně.

"Neboj," ujistí ji Pavel s úsměvem. "Budu opatrný a za pět minut."

Celý tento zážitek byl opravdu velmi rychlý, ale i tak si oba přišli na své. V kuchyni se objevuje Jirka. Byl vyslán, aby doplnil zásoby alkoholu. A pokud se chtěl dostat do sklípku, musel projít i přes kuchyň.

"Ježíši ne," zaupí Jirka a zakrývá si oči. "Pavle, prosím tě. Oblíkni se."

"Co tady děláš," vyjede Pavel na kamaráda a rychle si obléká kalhoty.

"Jdu náhodou kolem," culí se Jirka a vidím, že vašim hrátkám se nevyhnula ani kuchyňská linka."

Anita v tu chvíli zrudne. Rychle seskočí z linky a mizí ve verandě. Připadala si v tuhle chvíli velmi trapně.

"No jo," culí se Jirka. "Aspoň budete mít z dnešního večera hezkej zážitek."

"To nejspíš ano," kývne Pavel hlavou na souhlas.

"Zážitek si nekoupíš. Ten si musíš prožít," pronese Jirka s úsměvem. "A pojď mi pomoct. Je potřeba dopravit do obýváku další zásoby alkoholu."

"Jirko," zastaví Pavel svého kamaráda. "Nikomu nic neříkej."

"Neboj," ujišťuje Jirka Pavla. "Nic jsem neviděl."

"To je dobře."

Anita sedí v zahrádce na plastovém křesílku a tiše pozoruje hvězdy, kterých je na jasné zimní obloze opravdu mnoho. Snaží se zapudit tu úzkost,která ji najednou po tom, co je Jirka odhalil přepadla. Může jen doufat, že Jirka to hned nebude za tepla vyprávět ostatním, což by byl pro ni dokonalý trapas. A jak by se na ni Pavlova matka s jeho sestrou asi dívaly? Ví, že Alena má k ní určitě výhrady, díky kterým je jí Anitu zatěžko přijmout. A tohle by jí k lepší pověsti opravdu nepomohlo. Pavel, jen co pomůže Jirkovi s dopravením zásob pití do obýváku, se vydá do zahrady za ní. Jemně jí zezadu položí položí ruce na ramena. "Bude čas přípitku. Měli bychom se vrátit dovnitř."

" A co Jirka," zajímá se Anita.

"Ten bude mlčet."

"To doufám," odpoví Anita a společně s Pavlem se vrací zpět do domu.

I u novoročního přípitku se Anita držela pouze coly. Pití alkoholu ji nikdy nelákalo. A sport a alkohol jí taky nikdy k sobě zrovna moc nepasovaly. Po přípitku se přesunou do zahrady, kde kluci začínají odpalovat silvestrovské rachejtle. Anita se dívá na oblohu, kde blikají různě barevná světélka, společně s Pavlem, který ji zezadu peně objímá. V tuhle chvíli je opět neskutečně šťastná. Má všechno co si přála. Lásku, štěstí a i trochu té radosti. A té lásky jí Pavel projevuje opravdu hodně. Někdy i možná víc než je zdávo.

"Líbí se ti to," zajímá se Pavel.

"Moc," šeptne Anita nadšeně. " Krásnější oslavu jsem ještě nezažila."

"To jsem moc rád," řekne Pavel s úsměvem a jemně ji líbne na tvář, po které sem tam ukápne slza dojetí.

"Ty pláčeš," zeptá se Pavel starostlivě.

"To jsou slzy štěstí," usměje se Anita a ještě víc se k němu přitiskne.

Jen co Jirka s Ivem odpálí poslední rachejtli, všichni se přesunou zpět do domu, aby mohli pkračovat v oslavách příchodu nového roku 2013. Všichni pokračují v cestě do obýváku, kromě Aleny. Ta se zdrží v kuchyni, aby donesla ještě nějaké občerstvení. Prochází kolem linky, když najednou jí podjede noha a Alena se hezky usadí na zadek.

"Do prkenný ohrady," zakleje Alena a zvedá se ze země. Na ruce ucítí cosi vlhkého. Po pečlivém prozkoumání zjišťuje co to je a po čem vlastně uklouzla. V některém z pánů se vzbouřily hormony a nevyhnula se tomu ani kuchyň. "Bože, který prase," pomyslí si nahlas a velmi naštvaně se přesune do obýváku. "Vy hovada," zakřičí ze dveří. " Když si chcete dělat dobře v kuchyni, tak si to po sobě taky alespoň ukliďte a nečekejte až si na tom někdo zlomí nohu.

Pavlova matka v tu chvíli nenachází slov a Jirka s Ivem slzí smíchy. Moc dobře vědí, že oni to nebyli takže už zbýval jedině Pavel. Jirka sice znal přesnou příčinu, ale odhalit ji nemohl. Anita rudá snad až na zadku se schovává za Pavla, aby nebylo poznat, že by s tím mohla mít něco společného. Pavel se jen lehce usmívá, ale zároveň se cítí docela trapně. V momentě vyvrcholení, kdy je vyrušil Jirka, zapoměl, že to co mělo zůstat kdesi jinde, ale určitě ne v kuchyni na podlaze, tam prostě nějakým omylem vyteklo.

"No, hlavně, že se dobře bavíte," supí Alena.

"No, jinak to ani nejde," hýká smíchy Ivo.

" Kdybyste se raději přiznali. I když...," zaměří svůj pohled na Pavla a Anitu. "Je mi celkem jasné, kdo má tohle na svědomí."

Anita v tu chvíli vstane z gauče a opouští obývák. Nechce být přítomná u toho, pokud by Alenu napadlo rozebírat tuhle příhodu do detailů. Vejde do pokoje, rychle se převlékne do něčeho na spaní a zaleze pod deku. Dnešní večer, nejen že byl nádherný, ale byl také docela vyčerpávající. Pavel vchází do pokoje chvilku po ní. Svlékne se do trenek, což je jeho obvyklé spací oblečení, lehne si vedle Anity a pevně ji obejme.

"Jsi v pohodě," zeptá se starostlivě.

"Jo," šeptne Anita.

Pavel ji otočí k sobě, ze šuplíku nočního stolku vytáhne ochranu a nastaví ji Anitě před oči. "Tak můžeme pokračovat," uculí se. " Tyhle už by měli být pevnější."

Anita se v tu chvíli musí smát. Všechno to napětí a nejistota jako by z ní v tu chvíli opadly. Dlouze a vzrušeně Pavla políbí a znovu začíná tát pod jeho něžnými doteky o kterých věděla, že jen tak neskončí a že dnešní noc bude ještě dlouhá, ale za to nádherná.

Po vánočních svátcích se přiblížil silvestr, který Anita opět netrávila nikde jinde než u Pavla. Oslava se opět bude konat v rodinném kruhu který se dnes během dne ještě rozšíří o Jirku a Iva, kteří tu v tento večer nesmí chybět. Anita se opět těší na další nádherný večer a Pavel doufá, že dnešní den se snad obejde bez nějakých tajných útěků oknem, které se Anitě asi velmi zalíbily. A pokud jde o Anitu, tak ta dnes nikam utíkat nehodlá. Oba dva si moc dobře uvědomují, že tohle je jejich předposlední společný večer. Po novém roce bude muset Anita zase odjet a ani jeden z nich netuší, kdy se jejich setkání opět protáhne na dobu delší než pár hodin ve dne. Anita opět začne trénovat a zabere jí to hodně času.Mistrovství světa sice ještě nebude tak hned, ale na přípravu na takovýto šampionát není času nikdy dost. A zvlášť pokud chce vyhrát,což Anita chce a to za každou cenu. Slíbila to a tenhle slib se pro ni stal posvátným. Bude muset začít zase od začátku. Nová choreografie,nové prvky a to všechno sestavit v jeden celek.

Zatímco Pavel je zalezlý v obýváku a sleduje silvestrovský program v televizi, Anita se připojila k Aleně a paní Králové a snaží se podat pomocnou ruku v kuchyni. No, není v tom nijak zběhlá, jelikož u sporáku toho moc odstáno nemá. V dětství to za ni dělala máma a u Hoškových se o jídlo staralo služebnictvo. A ty necelé tři roky co bydlí sama, toho času na kuchyň moc neměla. Trénovala od rána do večera a svůj dům používala spíš jen na vyspání než na bydlení. Ale ta dřina se jí teď opravdu vyplatila. Do kuchyně přichází Pavel se zvonícím Anitiným telefonem v ruce a netváří se zrovna nadšeně. Anitě při pohledu na displej na kterém svítí jméno Filip Hošek dochází proč.

"Co chceš," zeptá se Anita Filipa nepřátelsky jen co přijme hovor.

"Bývala jsi milejší," ozve se Filip z druhé strany spojení.

"Předtím jsem možná měla proč."

" A teď už ne?"

"Ne."

"Škoda."

"Moje určitě ne."

"Máma si tě žádá na dnešní silvestrovskou párty," řekne konečně Filip důvod svého telefonátu.

"Tak jí můžeš vyřídit, že nepřijdu," pronese Anita rozhodně.

"Budeš zase s ním co," zeptá se Filip s opovržením.

"Jo! Mám ho ráda a chci s ním být!"

"No, jak myslíš. Jen nezapomeň, že je tu něco, co nás navždy spojuje."

" Na to ti kašlu," ukončí Anita hovor a mrskne telefonem na stůl. "Proboha, kdy už tohle skončí," zaúpí zoufale.

Pavel ji pevně obejme a usměje se na ni. "Bude líp," jemně ji pohladí po tváři.

"Právě, že může být ještě hůř," odpoví Anita sklesle.

Pavel se na ni nechápavě zadívá. Nenachází ani jediný důvod, proč by se konečně neměli mít dobře. "Máš snad ještě nějaké další tajemství?"

"Tím bych si život nekomplikovala," odpoví Anita. Vytrhne se Pavlovi a zmizí za dveřmi jeho pokoje, které pro jistotu zamkne,aby za ní Pavel nemohl jít a vyzvídat další podrobnosti o kterých se opravdu nechtěla bavit. A s Pavlem už tuplem ne.

Jirka s Ivem přicházejí kolem poledne a nezapoměli dovézt i nějaké ty zásoby jídla a pití na dnešní večer a také nějaké ty silvestrovské rachejtle. A není jich málo. Je to bedna, že by z ní mohli rovnou pořádat ohňostroj pro celé město. S úsměvem vstoupí do kuchyně, kde probíhají stále ještě přípravy večerního pohoštění a Pavlova matka dokončuje dnešní sváteční oběd.

"Brácha je v obýváku," otočí se Alena od linky.

"No, jen doufám, že ho nebudeme v něčem rušit," uculí se Jirka.

"Neřekla bych. Je tam sám."

" A kde má svou podnájemnici?"

"Ta je zavřená v pokoji. Špatná chvilka," obeznámí Alena stručně kluky s právě probíhající situací mezi Pavlem a Anitou.

"Už zas," ptá se Jirka udiveně.

"Já to říkám pořád, že tahle bohatá slečinka není pro něj. Kdyby zůstal s Radkou, udělal by líp."

Jirka s Ivem se po sobě podívají a oba shodně pokrčí rameny. Je fakt, že Radka s Anitou jsou povahově velmi rozdílné. Radka byla úplně obyčejná holka,kdežto Anita je něco jako princezna, která našla zalíbení v chudém chlapci a i když mohla mít prince, nehodlala se své lásky k chudému chlapci vzdát. I když měli možnost obě dívky poznat, tak tohle bohužel posoudit nedokážou. Raději opouští kuchyň a odcházejí do obýváku za Pavlem. V chodbičce se však rozdělí. Ivo pokračuje v chůzi do obýváku, Jirka si udělá zastávku v Pavlově pokoji.

"Jdi pryč Pavle," zakřičí Anita sedící na posteli jen co zaslechne klepání na dveře.

"To jsem já, Jirka," ozve se Jirka z chodby.

Anita vstane z postele, dojde ke dveřím a odemkne je. Jirka vstoupí do pokoje a změří si Anitu pohledem.

"Proč tohle k sakru děláš," zeptá se Jirka docela rázně.

"Co," zeptá se Anita a znovu se usadí na postel. "Že mám perfektní život a nevážím si toho?"

"Trefa," kývne Jirka hlavou a usadí se vedle ní. " Co to máš k sakru za tajemství, že ráno odcházíš jako duch a když chceš odejít ve dne tak lezeš oknem?"

"Tím bych si nekomplikovala život."

"Mě ho tím nekomplikuješ, ale jemu ano."

" Tak to mu ho asi ještě nějakou dobu komplikovat budu."

" Ale proč Anito? Co tak hrozného skrýváš, že se o tom nesmí nikdo dozvědět?"

"To je moje věc."

"Není."

"Ne," zeptá se Anita zvědavě.

Ne," odpoví Jirka. " Jeho to mrzí Anito a hodně. Ty to možná nevidíš nebo to vidět nechceš ale je to tak. A jestli budeš takhle pokračovat tak on to vzdá. Už nebude mít dost sil na to, aby chápal a odpouštěl a vzdá to."

"A co mám teda podle tebe dělat?"

"Mluvit s ním. Svěřit se mu."

" Když to je to, co právě nejde."

" Ale proč to nejde?"

"Protože tohle se týká jen mě. Je to jen moje věc a i kdybych se pokusila mu to nějakým způsobem vysvětlit tak vím, že by mi chtěl pomáhat, ale to nemůžu přijmout. Tenhle tajný boj musím dokončit sama. A nemůžu ho do toho zatahovat. Je to riskantní a nebezpečné. Může jít i o život a já ten jeho rozhodně riskovat nehodlám."

" No jak myslíš. Já jen doufám, že tohle neskončí špatně."

"To já taky."

V obýváku mezitím Ivo obeznamuje Pavla s tím, co všechno na večer nakoupili. Pavel ho však poslouchá spíš jen tak napůl. V jeho mysli se stále zobrazuje Anitin telefon s Filipovým jménem na displeji a potom otázka proč. Co chtěl tak důležitého, že jí musel volat? Proč nemůže pochopit, že Anita už o něj nemá zájem a konečně žije život tak, jak ho žít chce.

"Posloucháš mě vůbec," zeptá se Ivo.

"Poslouchám, " odpoví Pavel nepřítomně.

"To vidím, jak mě posloucháš."

"Jirka s tebou nepřijel," zeptá se Pavel na přítomnost svého druhého kamaráda.

"Přijel," odpoví Ivo. "Jen to vzal přes náměstí se zastávkou ve tvým pokoji."

Pavel se nad odpovědí svého kamaráda mírně pousměje, ale hned zase zvážní. "Nějaká dlouhá zastávka."

Ivo jen pokrčí rameny. Nemá ani tušení o tom, co se v pokoji právě teď děje, ale jelikož ticho v domě narušuje jen pořad v televizi a občasné hluky z kuchyně, tak v Pavlově pokoji musí být tedy klid.

Jirka s Anitou mezitím pomalu ukončují svůj dlouhý a poměrně vážný rozhovor a pro Jirku také velmi poučný co se věcí z Anitina života týká. Zase je o něco chytřejší. Pavel však o těchto věcech nemá ani tušení a Anita nejspíš sama nejlíp ví proč. A ani se mu s nimi v brzké době svěřit nehodlá. Oba společně opouští Pavlův pokoj a přecházejí za ostaními do obýváku. Ještě než překročí práh dveří dělící obývák a chodbičku, Jirka Anitu zastaví.

"Pamatuj na moje slova. Zbytečně ho netrap. Jeho všechny ty vaše žabomyší války hrozně mrzí. On tě má hrozně rád,ale tím jak se chováš mu akorát dodáváš pocit, jako by byl ve tvém životě navíc. Začni s ním už konečně ve svém životě počítat. On o to stojí, ani nevíš jak moc. Začni s ním konečně mluvit a nic neskrývat." poučí ještě Jirka Anitu.

Anita bez jakékoli odpovědi otevře dveře a vkročí do obýváku. Pavel rychle vstane z gauče, své kroky zamíří přímo k ní a pevně ji obejme.

"Omlouvám se," šeptne Anita a tiskne se k Pavlovi.

Kluci stojící v pozadí se jen usmívají. Jirkovi se muselo to mluvení do Anitiny duše povést, když zakončení bylo takové, jaké na vlastní oči viděli.

"Děcka,oběd je na stole," oznámí všem Alena vcházející do obýváku.

Jirka s Ivem v tichosti opustí obývák, Pavel s Anitou však stále zůstávají stát na místě.

" A co vy dva? Vy tu budete stát do půlnoci," houkne Alena na Pavla a Anitu.

"Vždyť už jdeme," odpoví Pavel sestře. Vezme Anitu za ruku a vede ji do kuchyně.

Oběd probíhá celkem poklidně. Všichni se věnují své porci, kterou mají na talíři a občas někdo něco prohodí jen tak, aby řeč nestála a nebylo v té kuchyni takové hrozné ticho.Tuto poklidnou atmosféru naruší Anitin zvonící telefon, ležící na stole.

"Nech to zvonit," požádá Pavel Anitu, když zahlédne jméno volajícího, které zní Olga Hošková.

"Já to musím vzít," sáhne Anita po telefonu a hovor přijme. " Co zase chceš," zeptá se Anita velmi nepříjemně.

"Jen bych tě chtěla upozornit, že máš nějaké povinnosti vůči naší rodině."

"Já už s vámi nemám a nechci mít nic společného!"

"To možná chceš ty! Ale existuje malý dokument, který tě s naší rodinou navždy spojuje."

"Tak si ho strč někam! Nechci se s vámi scházet a na ten váš pitomej večírek taky nepřijdu!"

"Je to tvé poslední slovo?"

"Ano, poslední!"

"No, jak myslíš," řekne Olga a ukončí hovor.

Anita v tu chvíli mrskne telefon na stůl, zvedá se od stolu a odchází. Olga jí tak hnula žlučí, že ji přešla i veškerá chuť k jídlu.

Ještě dlouhou chvíli stojí v těsném objetí, než Pavel vezme Anitu do náruče a odnese ji do svého pokoje, kde ji posadí na postel, sedne si vedle ní a pevně ji obejme kolem ramen. Má spoustu otázek, týkajících se Anitina tajemství spojeného s jejím dnešním tajným výletem. Byl by velmi rád, kdyby si Anita konečně uvědomila, že ji plně chápe a že se mu může svěřit se vším, co ji trápí. Ať už je to minulost nebo přítomnost. Zkrátka si musí tak nějak konečně uvědomit, že už není na všechno sama. Že je tu i on a je schopný jí pomoct a podpořit ji, jak jen bude v jeho silách.

"Povídej," pobídne Pavel Anitu mile.

"Tady není o čem mluvit."

"Hele Anito, já...,já vím, že jsi byla na všechno sama, ale uvědom si, že teď už nejsi. Jsem tu já a byl bych velmi rád, kdybys se mnou konečně začala ve svém životě počítat. Kdyby ses konečně naučila, že někdy je dobré si o tom co tě trápí popovídat."

"Hele," zadívá se Anita na Pavla smutně. " Nechtěla jsem se do toho pouštět. Jsou vánoce a já je nechci ničit zbytečnostma."

"Tohle ale není zbytečnost Anito."

"Pro tebe možná ne, ale pro mě ano."

"Ani pro tebe ne. Hraješ si na tvrďačku a nedovolíš nikomu, aby se k tobě příblížil, aby ti pomohl. Všechno víš, na všechno stačíš sama, nikoho nepotřebuješ. Tohle je, ale špatné Anito."

"Já vím ," řekne Anita tiše. "Vím, že je to špatné."

"Tak s tím něco udělej. A můžeš začít tím, že se alespoň pokusíš se mnou mluvit."

Anitě se v tu chvíli znovu zalijí oči slzami. Pavel ji v tu chvíli obejme ještě pevněji. Možná si měl tenhle rozhovor nechat na pozdější dobu.

"Děcka," řekne Alena jen co se objeví ve dveřích pokoje. "Budeme večeřet."

"Neumíš klepat, " vyjede Pavel na sestru.

" O co ti jde," uculuje se Alena. "Že bych tě viděla jinak než oblečenýho? No, tak to bych opravdu viděla sedmý div světa," rychle zavírá dveře, aby se vyhnula polštáři, který po ní Pavel hodil.

Anita se poprvé po dlouhé době opět pousměje. Je to sice jen obyčejné sourozenecké škádlení, ale Anitě i tahle maličkost přijde velmi úsměvná.

Nastal čas štědrého večera. V obýváku pod stromkem, jsou naskládány dárky a všichni i s Anitou,která se dnešním dnem už také tak nějak stala členem rodiny Králových se scházejí u stolu. Anita s Pavlem sedí u stolu vedle sebe a paní Králová jim servíruje velkou porci bramborového salátu a kapra. Anita se znovu dívá na ten bezbranný talíř a svou porci, kterou nemůže v životě sníst. Alespoň si však objasní tajemství Pavlovy silné postavy, protože po takových porcích by ztloustl asi každý. V tom případě asi potom Pavlova sestra Alena musí držet nějakou dietu, když nevypadá jako sud plný sádla, ale spíš jako tyčka od jejich plotu. Pomalu se pustí do jídla a svým neustálým pošťuchováním s Pavlem, oživují atmosféru u stolu, na což zřejmě Královi nejsou zvyklý, protože Pavlova matka je stihne za tu dobu několikrát napomenout. Anita se snažila paní Králové tak nějak vyhovět, Pavel však ne. Stále Anitu pošťuchuje alespoň doteky a šťouchanci pod stolem, až Anitě dojde trpělivost, strčí vší silou z boku do Pavla, který se po té zhoupne na židli a padá na zem. Anita se jen uculí a pokrčí rameny a dělá, že ona nic. Že Pavel z té židle prostě spadl sám.

Jak je v této rodině zvykem, po večeři jde vždy do obýváku první Pavlova matka, která podle tradice pouští z gramofonu vánoční koledy a zazvoní vánočním zvonkem, aby ostatní věděli, také mohou do tohoto pokoje vstoupit. Anita stojí před svítícím stromkem a vypadá jako by vánoční stromek viděla snad poprvé v životě. Pavel stojí za ní, ruce má zlehka položené na jejích ramenou a šťastně se usmívá. Čas rozbalování dárků je asi ten nejhezčí pro všechny. Nejen, že Pavlova matka i Alena byly velmy překvapeny oblečením a kosmetikou na kterých Anita opravdu penězmi nešetřila, tak i Pavel byl velmi překvapený. Měl toho tento večer pod stromkem opravdu hodně. I Anita našla pod stromečkem plno dárků, ale největší radost jí nejspíš udělala malá krabička, ze které po otevření zářil zlatý řetízek s medailonkem, do kterého po otevření mohla vložit dvě miniaturní fotografie. Anita je v tu chvíli štěstím bez sebe. Skočí Pavlovi kolem krku tak prudce, až ho povalí na za ním stojící gauč.

"Uber sporťáku," brzdí Pavel Anitu zasypávájící ho polibky s úsměvem. "Potřebuju taky dýchat."

"Promiň," uculuje se Anita. " Nějak mi to nedošlo."

"Ještě chvíli pokračuj a brzy se něco stane," uculuje se Pavel. Nakonec nebyl zase tak daleko od pravdy. Stačila by chvilka a nejspíš by neudržel své mužské pudy na uzdě a v lepším případě by došlo k menší nehodě.

"Bude zemětřesení," zeptá se Anita s úsměvem.

"Jo, ale tam dole," zubí se Pavel.

"Sopka se zaktivuje a láva vyteče," zubí se Anita.

"No, ještě chvíli seď v téhle poloze a garantuju ti, že to nebude dlouho trvat," nežně se usmívá Pavel.

Anita raději sleze z jeho klína a způsobně se usadí na gauč vedle něho. Pavel se snaží zakrýt svůj ztopořený penis polštářem, ale jeho matka a sestra nejsou tak hloupé, aby nepoznaly, že se v něm po Anitině nájezdu vzbouřily snad všechny mužské hormony. Zbytek večera byl celkem poklidný. Anita seděla vedle Pavla, který ji stále objímal kolem ramen a i jeho mužská chlouba se během večera vrátila do původního stavu a sledují večerní vánoční program v televizi. Připozdilo se a Anita zmožená všemi dnešními zážitky odchází do koupelny. Nejen že se jako každý večer pořádně umyje, ale bude mít také chvilku jen sama pro sebe, aby mohla vstřebat zážitky z dnešního dne, který byl v poslední době jedním z nejhezčích, jaké v poslední době zažila. Už chytá za kliku dveří koupelny, aby mohla vejít dovnitř, když se za ní objeví Pavel a jemně ji zezadu na ty dveře přimáčkne. Na tvářích cítí jeho nádherné a jemné polibky a v uších jí zní, jeho vzrušený dech. Anita velmi dobře tušila, o co Pavlovi v tuhle chvíli jde a kdyby to bylo jen trochu možné, tak to udělá rovnou na té verandě.

"Pavle, tady ne," šeptne Anita vzrušeně.

" A proč ne?"

"Třeba proto, že jsme tu moc na očích. Každou chvíli tudy může někdo projít."

"Myslím, že bysme jim neukázali nic, co by samy neznaly."

"Pavle, prosím."

"Toužím po tobě Anito," šeptá Pavel něžně a vzrušeně. " A vím, že ty to chceš stejně jako já."

Pavel nebyl daleko od pravdy, když tuto větu vyslovil. Anita to opravdu chtěla, stejně jako on. Čekala na tento den dlouhou dobu a dnešní den, čas vánoc byl k tomu úplně ideální. Dnes večer dostane Pavel od ní ještě jeden dárek. Nečekaný, neplánovaný, ale pro něj určitě nádherný a stane se pro oba nezapomenutelným zážitkem. Pavel otočí Anitu proti sobě a pro případ, že by zase chtěla mít nějaké slovní námitky, jí zacpe ústa dlouhým a něžným polibkem. Anita se nebrání a stále víc Pavlovi podléhá. Chtíč nechat se unášet na vlnách Pavlových nežných polibků, objetí, ale i samotného milování byl velmi silný a Anita si byla jistá, že dnes večer k němu dojde. Pavel ji vezme do náruče a odnáší do svého pokoje, kde ji položí na postel, lehne si ve dle ní a znovu jí začne zasypávat polibky a něžnými doteky a odváží se dotýkat i takových míst jako jsou její ňadra a postupně se jeho ruka přesune i na další místa Anitina těla. Anita mu jeho doteky s velkou vášní oplácí. Jejich vzájemné doteky a polibky, začínají nabývat na intenzitě a pomalu při tom zbavují jeden druhého oblečení hezky kousek po kousku, až vedle sebe leží úplně nazí, ale to jim v tuhle chvíli vůbec nevadí. Anita i když bere antikoncepci, stejně Pavlovi pro jistotu navlékne kondom, aby byli dostatečně chráněni. Nakonec, člověk nikdy neví. I sebelepší antikoncepce může selhat a Anita si dítě v tuhle dobu dovolit nemohla. Pavel do ní pomalu a jemně vstoupí. V tuhle chvíli si vůbec není sám sebou jistý a má velký strach z toho, že by mohl naporvé selhat. Nakonec, pro něho je dnešní večer prvním sexuálním zážitkem. Anita i přes jeho snahu tu nervozitu zakrýt ji vycítí a rozhodně mu žádné selhání nehodlá dovolit. Oba se vznášejí na vlnách vzrušení a touhy. Jejich první sexuální zážitek se stává něčím nesmírně krásným. Pavel konečně dosáhne svého prvního vytouženého orgasmu. Anita se jen šťastně usmívá. I když pro Pavla to bylo poprvé a čekala, že to asi bude mít malé chybičky, tak nakonec se Pavel ukázal, jako by byl v tomto směru zkušenější, než byla skutečnost. Leží vedle sebe na té úzké posteli a s úsměvy na tvářích spokojeně oddychují. Když najednou se Pavel zarazí. Při sundávání kondomu zjišťuje, že tato malá gumová pomůcka, sloužící k ochraně před pohlavními chorobami, ale i početím praskla. Pavel v tu chvíli zvážní. Hlavou mu v tu chvíli probíhá jen jediná my šlenka. Co když tahle malá nehoda bude mít do budoucna následky?

"Děje se něco," zeptá se Anita starostlivě.

"No, ehm...já nevím jak to...no, jak to prostě říct."

"Tak to řekni."

"Praskla," pronese Pavel vážně.

Anitu v tu chvíli popadne záchvat smíchu. Pavel je zmatený. Nechápe čemu se Anita směje. Na tom, že mu praskla ochrana nic tak směšného není.

"Nechápu co je na tom směšného," tváří se Pavel jako kdyby to byla světová katastrofa.

Anita se stále jen směje. Moc dobře si uvědomuje, co by tahle nehoda mohla znamenat, ale jelikož po několik let pravidelně užívá antikoncepci tak ví, že se jí to stát nemůže. Tím však vtipnost tohoto večera ještě nekončí. Pavlova matka vchází do pokoje právě ve chvíli kdy Pavel zkoumá prasklý kondom. Zarazí se a mírně zrudne. Anita se v tu chvíli přestane smát a přitáhne si deku až k bradě. Pavel studující prasklý kondom se zadívá na matku, potom na Anitu a v tuhle chvíli je to právě on, kdo se musí smát. Paní Králová raději rychle opustí pokoj. Připadala si docela trapně, když načapala svého syna s jeho přítelkyní v posteli a to hezky in-flagranti.

"Příště bys neměl zapomínat zamykat," upozorní Anita Pavla.

"Příště," uculí se Pavel a přitáhne Anitu k sobě a pevně ji obejme. "Líbilo se ti to," zeptá se něžně.

"Moc," šeptne Anita nadšeně.

" Tak to bychom to měli zopakovat," uculí se Pavel a znovu začne Anitu něžně a zároveň vzrušeně líbat.

Anita místo plánovaného jednoho týdne strávila v Pavlově domě nakonec celý měsíc. Kromě skoro tří nádherných týdnů, plných lásky a štěstí strávila s Pavlem i vánoční svátky. Byla velmi nadšená, když jí Pavlova matka tuto nabídku učinila. Jinak by totiž musela strávit tyto svátky sama ve svém domě.

V obýváku stál velký vánoční strom a všude kolem leželo plno krabic s ozdobami a nechyběly ani čokoládové figurky, které měli Pavel s Anitou za úkol navěsit na stromek, zatímco Pavlova matka i s jeho sestrou Alenou pobíhaly po kuchyni a věnovaly se přípravám štědrovečerní večeře. Anita je v tuhle chvíli opět dokonale šťastná. Vánoce jako tyhle, už velmi dlouho nezažila. A je velmi překvapena, když jí Pavel podá jednu z barevných velkých koulí, na které není žádné zdobení a do druhé ruky jí vtiskne slabý štěteček a pobídne ji, aby na tu kouli napsala své jméno a jen co barva trochu zaschne ji pověsila na stromek. Anita je udivena, ale nakonec se šťastným úsměvem své jméno na kouli napíše a jen co barva zaschne, pověsí ji navětvičku, hned vedle koule, na které je napsáno Pavlovo jméno.

"Tak, jak se cítíš," zeptá se Pavel s úsměvem a jemně Anitu zezadu obejme.

Anita se o něj lehce opře a šťastně se usmívá. " Já...,já nevím. Je to všechno až moc krásné."

"Jsem rád, že se ti to líbí."

"Moc," šeptne Anita nadšeně.

"Takhle toho moc neuděláte," zazubí se Alena, která strčí hlavu do dveří.

"Zalez," vyžene ji Pavel s úsměvem.

Anitu při pohledu na ty dvě koule visící na stromku a dozdobené jejich jmény, napadne přímo geniální nápad. Zatímco Pavel se stále věnuje věšení ozdob na stromek, Anita se usadí na gauč, vezme jednu z těch prázdných barevných koulí a štěteček a věnuje se zdobení. Na tváři má šťastný úsměv a dává si opravdu záležet, aby srdce do jehož vnitřku vepíše svoje a Pavlovo jméno, bylo co nejhezčí.

Když je dílo dokončeno, zvedá se z gauče a i s tou koulí v ruce jde k Pavlovi, jemně ho zezadu obejme a svůj výtvor mu nastaví těsně před jeho zrak.

"Nádhera," řekne Pavel nadšeně.

" A kam ji pověsíme," uculí se Anita.

Pavel si od ní vezme kouli a pověsí ji na jednu z horních větví tak, aby byla vidět snad z každého úhlu pohledu.

" Jo, to by šlo," uculí se Anita.

"Jenom šlo," zeptá se Pavel s úsměvem.

"No dobře. Je to skvělý."

"To jsem rád," usměje se Pavel na Anitu a jemně se dotkne jejích rtů.

"No, měli bysme pokračovat," pobídne Anita Pavla. " Nemáme na to celej den."

"Ne?"

"Ty možná ano," odpoví Anita. " Já však ne."

Pavel je mírně zaskočený. Asi měl o vánocích trochu jiné představy než Anita. A nebyl tak daleko od pravdy. Královi opravdu slavili vánoční svátky trochu jinak, v kruhu rodiny. Všichni po celý den pobývali doma a věnovali se přípravám na večer a sledování pořadů v televizi. Anita však kromě těchto běžných vánočních zvyků, měla ještě jeden. Každý rok tento den jezdila pravidelně na Milkovický hřbitov, navštívit hrob svých rodičů. A dnes se její návštěva hřbitova ještě o trochu prodlouží, protože zajde zapálit vánoční svíčku i na hrob Dity. Své nejlepší kamarádky , která jí v jejím životě velmi chyběla. Ale jak to udělat. Je si naprosto jistá, že kdyby se Pavlovi jen slovíčkem zmínila, chtěl by ji doprovodit. Ale to není možné. Jednak tyhle akce dělala vždycky sama a potom, nechtěla Pavlovi kazit vánoční den zapalováním svíček na hrobech. On byl zvyklý na šťastné vánoce a nemohla mu je tímhle kazit. Beze slova opouští obývák, doběhne do Pavlova pokoje, kde na sebe v rychlosti natáhne bundu, vezme klíčky od auta a oknem vyleze ven a v domácích pantoflích proběhne zahradou až k brance a pak rovnou ven. Rychle nastartuje a odjíždí. Nemůže riskovat, že by ji Pavel dostihl a snažil se ji zadržet. Dojede až ke hřbitovu, kde se teprve v autě přezuje do pořádných bot, z kufru vyndá krabici se svíčkami, ale také malými světýlky, kterými každý rok na vánoce přizdobovala hrob svých rodičů a které fungovaly na světelnou energii. I když to možná působilo mírně nevhodně, tak pro Anitu se to stalo součástí vánočního rituálu. Alespoň takhle si trochu připoměla vánoce, ve kterých figurovali i její rodiče. Dojde až k jejich hrobu, přes náhrobek navěsí vánoční světýlka a zapálí dvě svíčky. Zadívá se na jména vytesaná do náhrobního kamene zlatým písmem a oči se jí zalijí slzami. " Tak už jsou zase další vánoce," řekne tiše. " Teď si nevzpomenu kolikáté.Jo, vždycky jsem to měla spočítané, ale dnes opravdu nevím. Hodně věcí se za tenhle rok změnilo. Ale nic z toho nemůže ani na malou chvilku zastínit to, jak moc mi tu chybíte. Jak moc mi chybí máma s tátou. A zvlášť teď, když bych mámu opravdu potřebovala a tátu samozřejmě taky. Dostala jsem se na mistrák a taky mám kluka," pousměje se při vzpomínce na Pavla. " A není to žádnej šampónek typu Filip Hošek. Je úplně obyčejný a... A normální. A má charakter. Jo, já vím. Asi byste mi řekli, že ten kluk není pro mě, protože nepatří do naší společenské vrstvy, ale já vím, že je. S ním prožívám ty nejhezčí dny svého života," na chvíli se odmlčí a nechá jen tak stékat slzy po tvářích a očima upřeně sleduje mramorovou desku zakrývající hrob. Nezaregistruje ani Filipa, který se přišel podívat na hřbitov. Ale kvůli návštěvě zesnulých tam nebyl.

"Věděl jsem, že tě tu najdu," řekne Filip jen co se objeví v její blízkosti.

"Co tady k sakru děláš," zeptá se Anita zaskočeně a mírně vztekle. Filipova přítomnost jí není zrovna příjemná.

"Vím, že každý rok, touhle dobou jezdíš sem zdobit hrob a popovídat si se svými rodiči a tak nebylo zase tak těžké tě najít."

"Ty jsi mě snad hledal?"

"Ano," pousměje se Filip. "Byl jsem u tebe. Chtěl jsem tě odvézt na večeři k nám."

"Tak to jsi se nemusel namáhat. Já vánoce oslavím, ale s tvojí rodinou to nebude!"

"Budeš u něho?"

" I když ti to může být jedno, tak ti odpovídám, ano."

"Nechápu co tě na něm tak fascinuje.Tyhle lidi ti bývali k smíchu."

"Možná v přítomnosti tebe a tvé rodiny, ale jinak...Jinak jsem se cítila být víc jedním z právě takových jako je Pavel!"

"Že jsem si toho nikdy nevšiml."

"Někdy se díváš, ale nic nevidíš."

Filip jen nechápavě pokrčí rameny. Význam této věty mu ani v nejmenším nedochází.

"Promiň, ale už musím jít.Musím navštívit ještě jeden hrob."

"O společnost asi nestojíš co?"

"To máš pravdu, že nestojím," v rychlosti se zadívá na hrob svých rodičů a odchází. Chce ještě v rychlosti zapálit svíčku Ditě, člověku na kterého nikdy nezapomene a který se za ty roky stal takovou její malou rodinou.

Pavel, který opět zůstal sám je velmi nervózní. Neví co se děje, co si o tom všem myslet. Anita opět odešla bez jakéhokoli slova a bez toho, aniž by ji někdo zahlédl. Na její telefon, který Pavel nachází ve svém pokoji na nočním stolku, také nemá cenu volat. Mohl by si tak leda povídat sám se sebou. Znovu po třech nádherných a šťastných týdnech se všechno pokazilo. Další tajemství, které mezi ním a Anitou stojí. Když už si myslel, že po té jejich hádce, která nastala v den, kdy se vrátili z mistrovství republiky v krasobruslení konaném v Praze, byla všechna tajemství, která mezi nimi byla odhalena, tak přece jen ještě nějaké zbylo. "Kam ale jela, že ho sebou vzít nechtěla," běhalo mu stále dokola v hlavě. Tři týdny, kdy byli každou volnou chvíli spolu a Pavel pomalu pronikal do tajů Anitina života a myslel si, že v šechno, co by vědět měl, aby pochopil bylo odhaleno, tak něco přece jen zůstalo utajeno. A bohužel tohle tajemství naruší jejich vánoční pohodu a klid, který mezi nimi doposud panoval. Stojí v obýváku před ozdobeným vánočním stromem a pohled upírá na tu jednu jedinou kouli na které je nakresleno velké srdce a Anitiným písmem napsána obě jejich jména.

Anita se vrací zpět do domu. Chce vlézt zase dovnitř oknem Pavlova pokoje, ale to, jak záhy zjistí je zavřené. Bude tedy muset do domu vejít vchodem a nejspíš se tak setkat v lepším případě s Alenou nebo Pavlovou matkou, v tom horším přímo se samotným Pavlem hned, jen co vstoupí do domu. Pomalu otevře dveře do verandy, domácí pantofle do kterých se opět před domem v autě přezula otře o rohožku a vstoupí do kuchyně.

"Čeká na tebe v obýváku," ozve se Alena od linky, aniž by se otočila ke dveřím.

"Jak víš, že jsem to já," ptá se Anita udiveně.

"Zklamala jsi ho."

"Já vím," řekne Anita tiše a zároveň provinile.

"Tak proč jsi to k sakru udělala?!"

"Možná proto,že jsem musela," odpoví Anita a rychle projde kuchyní a zamíří rovnou do obýváku. Pavel stojí zády ke dveřím a čelem ke stromku a stále pohledem sleduje tu jejich společnou vánoční kouli.

"Máš ještě nějaké překvapení, o kterém bych měl vědět," zeptá se Pavel jen co zaregistuje otevření dveří.

"Kromě dárků zabalených v krabicích už ne," odpoví Anita a pomalu vchází do obýváku.

" A tohle byl taky nějaký dárek, který jsem rozbalil dřív než večer?"

Anita dojde až k Pavlovi, postaví se před něj, vezme ho za ruce a zadívá se mu do očí. "Omlouvám se, ale nemohla jsem jinak."

"Tak ty jsi nemohla? Pche...," vydechne Pavel naštvaně.

"Mrzí mě to, opravdu. Ale když..., když jsem viděla tu rodinnou radost a pohodu a cítila tu nádhernou vánoční atmosféru tak...Nemohla jsem. Nemohla jsem ti kazit radost z tohohle svátečního dne."

"Tak tohle se ti opravdu nepovedlo."

"Pavle, pochop to prosím. Nechtěla jsem a nemohla. Nechtěla jsem ti kazit vánoce tím, že tě povedu na hřbitov. A navíc..., tohle je věc kterou dělám zásadně sama."

"Ale proč jsi mi to alespoň neřekla?"

"Možná proto, že bys chtěl jet se mnou a já ti nechtěla kazit tuhle vánoční náladu," v očích se jí objeví slzy.

Pavel konečně zažené své zklamání a pevně ji obejme. Anita se v tu chvíli rozpláče. Lituje toho svého útěku na hřbitov, ale jinak to opravdu udělat nemohla a navíc se cítí velmi osamělá. Chybí jí rodiče a to v tuhle dobu víc než kdy jindy. Pavel ji pevně objímá a hladí po vlasech. Ví jak náročné a bolestné pro ni tohle musí být a chápe, že možná bylo v určitém směru lepší, že to absolvovala sama.

Anita vyjíždí na cestu k domovu. Je to však cesta plná váhání, smutku, beznaděje, bolesti a zklamání. Měla by mít radost. Dokázala se dostat tam kam chtěla a je zase o kousek blíž ke svému vysněnému cíli. Ke startu na mistrovství světa v krasobruslení. Ale neměla. Její radost kazila myšlenka na Pavla a na to jak se k ní zachoval. Její rozum chtěl, aby se na něj vykašlala a pro příští chvíle svého života se mu raději vyhla, ale její city, které měla hluboko ve svém srdci, se nechtěly jen tak vzdát. Celá tahle její duševní bolest potřebovala neprodleně lék. Ale jaký, to věděla jen ona sama. A možná právě proto, nejela rovnou domů, ale na první křižovatce na které mohla navedla své auto směrem do čtvrti Stříbrná alej, ve které bydlel Pavel. Auto pro jistotu zaparkovala o dvě ulice dál, aby Pavel neměl ani tušení, že se odhodlala k tomu za ním přijet. Chtěla ho nachytat nepřipraveného a nic netušícího.

Pavel jak poznala podle toho, že před jeho domem a ani na dvorku neviděla parkovat jeho auto, nebyl doma. Potichu projde brankou a jde nejdřív k oknu a zkusí jestli není otevřené. Cesta do jeho pokoje by pro ni tak byla snadnější. Ještě, že Pavel má pokoj v přízemí. Do podkroví by se asi oknem špatně dostávala. A měla štěstí, okno otevřené bylo. Pomalu ho otevře, přehoupne se přes okenní rám a už stojí na podlaze Pavlova pokoje. Pokoj je sice prázdný, ale podle tašek hozených na zemi je zřejmé, že Pavel se po cestě z Prahy doma zastavil. Rychle se rozhlédne po pokoji a hledá kam by se schovala. Nemá moc času. Pavel se může vrátit domů kdykoli a nebylo by moc dobré, aby ji našel stát ve svém pokoji. Když se někam schová, může se možná i něco dozvědět o jeho vztahu s Radkou, který ji velice zraňuje. Rychle přemýšlí kam by se jenom schovala, až konečně při pohledu na šatní skříň ten nápad přijde. Jo, to bude přesně ono. Po vzoru své oblíbené seriálové hrdinky, zaleze do skříně a potichu za sebou zavře dveře. O chvíli později uslyší, otevření a potom naštvané bouchnutí dveří pokoje, což znamená jen jedno. Pavel se vrátil domů a asi nemá zrovna dobrou náladu. Přes dveře skříně nic nevidí, ale podle kroků a dalších zvuků odhaduje, že Pavel přešel od dveří rovnou k posteli. Další zvuk který zaslechla, bylo zřejmé odložení mobilního telefonu na stolek. A pak..., pak už začalo jít do tuhého. Podle zvuků značících sundávání bundy, měla jen pár vteřin na to, aby si vzpoměla na větu, kterou její oblíbená hrdinka řekla, když byla v té šatní skříni odhalena a která se jí teď perfektně hodila do plánu. Ale také na to jak začít, jaká slova zvolit tak, aby její vysvětlení bylo i pro takového zabedněnce jako je Pavel srozumitelné a pochopitelné. Pavlovy kroky se nezadržitelně přibližují ke skříni. Anita v tuhle chvíli ani nedýchá. Čas jejího odhalení se přiblížil. Pavel pomalu otevírá skříň a Anita sedící uvnitř nervozitou málem omdlévá. Její nervozita a také strach z Pavlovy reakce, nabývaly na síle. Dveře skříně se otevřou úplně a Anita s Pavlem si v tu chvíli pohlédnou přímo do očí.

"Co tady děláš," ptá se Pavel udiveně.

"Visím s oblečením."

Pavel pomůže Anitě vylézt ze skříně a dlouze a upřeně se jí zadívá do očí. " Jakto, že o tobě nikdo nevěděl," ptá se zvědavě.

"Chtěla jsem přijít tak aby mě nikdo neviděl."

"Ale proč Anito?!"

Anita se zadívá na Pavla očima plnýma slz. Ví, že slova která v tuhle chvíli vysloví, nebudou zrovna hezká, ale za to budou upřímná a pravdivá. " Až se ti jednou bude zdát, že pro toho druhého druhého nic neznamenáš, tak se podívej do zrcadla, protože v tom zrcadle uvidíš sám sebe. Své pravé já, které můžeš nabídnout a které bude pro jednoho člověka znamenat víc, než si vůbec dokážeš uvědomit. Až budeš mít někdy pocit, že život je k tobě nespravedlivej a krutej, vzpomeň si na to, že k některým se zachoval jako ta největší svině. Až se ti jednou bude zdát, že jsi se nenarodil , do té zrovna nejlepší rodiny, buď rád, že vůbec nějakou máš. Až budeš někoho soudit a odsuzovat za to, v jakých majetkových poměrech žije, uvědom si, že se v tom zlatém paláci nemusel narodit,ale prostě do toho všecho luxusu jen spadl. Můžeš si pak říct, že takový člověk měl v životě velký štěstí, ale na druhou stranu takový život může být i velkým utrpením. A ty nemůžeš vůbec nic dělat. Jediné co ti zbývá je čekat až tě jednou z toho pekla někdo vysvobodí. Nauč se soudit lidi podle toho jací jsou a ne podle tučnosti jejich konta. Protože i když je to konto sebetučnější, dvě věci si za něj nekoupíš. Lásku a rodinu. Tyhle dvě věci se nedají koupit. Tu první si musíš získat a udržet. A do té druzhé se prostě narodíš, bez možnosti výběru. Myslíš si, že mi nemáš co nabídnout, protože na tvém kontě se nedrží částka milionových hodnot? Tak potom se šeredně pleteš. Možná jsem ve tvých očích jen snobská slečinka, která měla v životě všechno o čem si hodně holek může nechat jenom zdát. Ale ve skutečnosti jsem ještě chudší než ty. Buď rád za to co máš Pavle, chraň si to a važ si toho. Protože i tohle málo co máš, tě může činit nesmírně šťastným. Já takové štěstí neměla," rozpláče se úplně. Slova která teď Pavlovi řekne, se nebudou říkat lehce, ale musí je říct. Musí je říct už jen proto, aby Pavel pochopil některé věci, které dosud nechápal. " Ty vůbec nevíš jaké štěstí máš, když máš rodinu! Já takové štěstí neměla," pocity které ji ovládnou při myšlence na další slova, která bude muset vyřknout ji donutí na Pavla velmi hlasitě skoro až hystericky křičet. " Já od svých dvanácti let neměla mámu, která by se o mě starala, ani tátu který by si se mnou hrál, bral mě na výlety, do bazénu a já nevím kam ještě! Nikdo mě nepodpořil, když jsem to opravdu potřebovala! Celých šest let jsem žila v domě, kde jsem byla jen dalším a přebytečným krkem na živení a kde mi to taky dávali dost silně najevo!"

Ani Pavel neudrží své emoce na uzdě a při Anitiných slovech mu vtrhnou slzy do očí. " Ale proč Anito," zakřičí zoufale pod návalem pláče. " Proč jsi mi nic neřekla?! Proč jsi celou dobu jen mlčela?!"

Anita ho chytne za ruce a očima plnýma slz se mu zoufale zadívá do těch jeho. " A jak jsem ti to asi mohla říct?! Jak jsem ti měla vysvětlit to, že celých šest let jsem neměla domov, že celých šest let jsem neměla rodinu?! Jak jsem měla k sakru vědět, že bys to pochopil?! Byl jsi tak zahleděný do sebe, že jsi neviděl co se kolem tebe děje!!!"

Pavel se jí vytrhne a rozpláče se úplně. Teď, když konečně poznává pravdu, lituje toho, jak se k Anitě ze začátku choval. " A co ty?! Nemluvila jsi o tom!! Neřekla jsi ani jediné slovo, které by mi pomohlo tohle všechno pochopit a tím pochopit i tebe!!! Ale místo toho mi tu předhazuješ, jak špatně jsem se zachoval! A jak jsi se zachovala ty?!!"

"Jak jsem se zachovala?! Možná tak, jak jsem musela, " přejde k Pavlovi ,vezme jeho obličej do svých dlaní a zblízka a zoufale se mu zadívá do očí. " Ty nemáš ani ponětí, jak jsem trpěla," přitáhne si ho k sobě a obejme ho.

Pavel se od ní však odtáhne. " A proč jsem to nesměl vědět?! Všichni to věděli, ale jen blbej Pavel nesměl nic vědět, protože by to nepochopil!!!"

"Nechtěla jsem, abyste mě litovali!! A zvlášť ty ne!!! Proto tohle nikdo nevěděl! Nikdo z vás, kromě Dity nevěděl, jak jsem celých těch šest let u Hoškových žila!! Jak mě Olga týrala nejen surovým bitím, ale i hladem a zavírala mě do tmavého studeného sklepa, klidně i na několik dní, když hrozilo že by někdo mohl její chování ke mě odhalit. Před rodinou a veřejností se však tvářila jako velmi vzorná macecha. Proto mi nikdo nevěřil, že se to skutečně děje. Ani strýc Josef. A pokud jde o Filipa, jo možná na začátku jsem ho měla ráda, ale za psoeldní dva roky se moje láska k němu změnila v nenávist. Nemilovala jsem ho a po celé ty dva poslední roky jsem lásku k němu pouze předstírala, Abych měla klid od Olgy, která si velmi zakládá na smlouvě, kterou sepsali s mými rodiči a ve které se píše, abychom já a Filip spolu navždy zůstali. A zatím co jsem předstírala své velké štěstí po boku Filipa, jsem hledala.Hledala jsem někoho ke komu budu mít skutečné city. Někoho koho budu milovat a vážit si ho a respektovat. Hledala jsem tebe Pavle. A když už jsem tě konečně našla a s tebou přišlo i to, co mě činilo tou nejbohatší holkou na světě, když jsem konečně našla pravou lásku, tak jediné co mi z toho všeho zbylo je velké zklamání," ztiší hlas. " Zklamal jsi mě Pavle. A dokud nenajdeš způsob, jak bys tohle celé napravil, rozluč se se mnou. Rozluč se s tím, že bys mě ještě někdy viděl. Miluji tě Pavle. A je mi opravdu velmi líto, že teď musím jít. Měj se hezky Pavle," odchází ke dveřím pokoje.

Pavel který si za tu krátkou chvíli uvědomil tolik věcí a také své velké provinění, které svým chováním udělal, i když nevědomě, ale udělal, nechce aby Anita odešla. Ani teď v tuhle chvíli, ale ani jindy. Rychle ji dožene, ruce položí na dveře z obou stran ve výšce jejího obličeje, mírně rozkročí nohy a svým tělem ji jemně přimáčkne na dveře a tím jí znemožní jakýkoli další pohyb. " Anito ne," řekne tiše a zároveň velmi zoufale. " Ty už mi nesmíš odejít. Můj život bez tebe neznamená nic," malinko poodstoupí a otočí ji čelem proti sobě a pevně obejme, " Ty už mi nesmíš utéct. Miluji tě Anito a myslím to vážně," řekne tiše a nežně. Lehce vezme její obličej do svých dlaní a zasypává ji jemnými polibky na tvář, ze které postupně přechází až k jejím rtům, které se nejdříve spojí v jemný a krátký polibek, který dále přechází v polibek dlouhý, plný lásky a vášně.

KONEC

Ani Pavel neměl po zbytek dne zrovna náladu se s někým vidět a tak se zavřel do svého pokoje a dlouhou chvíli si krátil tím, jak se úmorně snažil se s Anitou spojit a vidět se s ní. Promluvit si a vyřešit alespoň nějakou část toho problému, který mezi nimi v tuhle dobu stojí. Ale bezúspěšně. Anita nereagovala ani na klepání a ani na telefony. Teprve večer se ostatním konečně podařilo ho alespoň na chvíli vytáhnout z pokoje a zajít do hotelového baru, kde ale stejně moc nepobýval. Většinu času trávil na chodbě před barem , kde znovu a znovu vytáčel Anitino číslo s velkým přáním toho, aby Anita konečně alespoň ten telefon zvedla, když už se nenamáhla otevřít dveře pokoje. Ale bez úspěchu. Anita ani po celý večer na jeho zoufalé pokusy s ní jakýmkoli způsobem komunikovat nereagovala.

Nadešel další den. Anitu čekala další část závodu, ale pro ni také poslední den v Praze. Byla tak zklamaná, že se rozhodla dnes po po skončení závodu opustit Prahu. Závěrečná exhibice není povinná a tak se jí zúčastnit nemusí. Jediné co dnes musí je, zajet volnou jízdu tak, aby se dostala na postupové místo na světový šampionát a potom sbohem Praho. Ihned po vyhlášení výsledků odjede domů. Prochází halou k východu, zavazadla si nechává poslíčkem donést až do auta které jí bude přistaveno před hotel a jediným jejím přáním je, aby dnes Pavla raději vůbec nepotkala. Tohle přání se jí však nesplní. Setkávají se hned u východu z hotelu.

"Kam kráčíš," zeptá se Pavel s mírným úsměvem.

"Závodit."

" A co ty zavazadla," vyzvídá Pavel.

"Chtěla bych dnes večer po své jízdě odjet. Já končím Pavle. Dnes odpoledne bruslím naposledy," odpoví Anita smutně.

"To jako úplně," zeptá se Pavel zaskočeně.

"Jenom tady. Na světový šampionát pojedu. Tedy, pokud se dostanu do výběru."

"Ty nemůžeš odjet Anito!"

"Já musím Pavle. Dneškem to tady pro mě končí. A nekončí jen tohle," obejde Pavla a zmizí z hotelové haly.

Pavlovi v tu chvíli za číná hodně věcí docházet. Situace už začíná být hodně vážná a hraje bohužel v jeho neprospěch. Až dnes odpoledne mu Anita ukázala, jak moc jí jeho zbabělost co se týká Radky zarmoutila a zlomila.

Z celé téhle situace však těží Filip, který kapitolu s Anitou stále ještě neuzavřel a doufá, že mezi ní a Pavlem to brzy skončí a že on bude zase pro Anitu ten nej, ten jediný. Doprovodil ji od hotelu až ke stadionu a choval se k ní velmi galantně. A ani na stadionu ve svém úsilí nepolevil. Nehnul se od ní skoro na krok. Dokonce jí svou společností zpříjemňoval i dobu, kterou musela čekat než bude vyzvána,aby vstoupila na led. Snažil se jí dodat alespoň trochu nadšení a podpořit ji, aby to celé zvládla a nebyla pořád tak utrápená. Anita si z toho však nic moc nedělá. Moc dobře ví, co Filip tímhle vším sleduje, ale i tak tuhle jeho hru hraje, protože je jí zároveň velmi prospěšná. Může jí dopomoct k tomu,aby srazila Pavla na kolena stejně, jako srazil on ji. Ale i přes to všechno, co právě teď prožívá, se ze všeho nejvíc soustředí na to, aby až bude vyzvána zajela svou jízdu co nejlépe a aby zvládla ty dva čtverné skoky, které jí Roman ani ne dva týdny před začátkem šampionátu zaměnil, za původní skoky trojité. Nemá však ani ponětí o bezvýznamnosti celé té jejich hry na šťastný pár, protože toho, kvůli kterému celé tohle divadlo hrála by v hledišti hledala marně. Pavel totiž hned po jejich krátkém rozhovoru v hale šel do svého pokoje, sbalil si pár svých věcí co tam měl a odjel domů. V rychlosti se o tom zmínil klukům, když jim oznamoval, že na stadion s nimi dnes nepojede. Zůstali tam jen kluci a Radka, která u jejich rozhovoru naštěstí nebyla přítomna a tak Pavel mohl odjet dřív, než by se mu mohla vnutit a pojede opět domů s klukama. Konečně je Anita vyzvána, aby vstoupila na led a předvedla svoji volnou jízdu. Jen co začne hrát hudební doprovod, Anita se pomalu rozjíždí ke krátké krokové pasáži, ze které si najíždí na nejtěžší prvek celé sestavy. Trojkombinaci jednoho čtverného, trojitého a dvojitého ridbergera. Ze správného nájezdového postoje se odpíchne a začne svou trojkombinaci, kterou provede opět ukázkově a bez jediné chybičky. Hala i porotci jsou nadšeni.Anita je první a jediná krasobruslařka v této soutěži, která do své sestavy zařadila čtverné skoky, které jsou v ženské soutěži velkou vyjímkou. Znovu následuje kroková část a po ní nádherně čistě skočený čtverný axel. I zbytek sestavy zajede Anita opět bezchybně a právě ty čistě provedené čtverné skoky ji posunou na první místo v celkovém pořadí. Může být na sebe opravdu pyšná. Její výkon měl velký ohlas nejen u diváků, ale i u samotné poroty. Anita je nadšením bez sebe. Když se zadívá na známky hodnotící její výkon, nadšení ještě naroste. Známky za její výkon jsou opravdu vysoké a zařazují ji definitivně na první místo. Střídavě se objímá s Romanem a Filipem a její radost nebere konce. Toto pořadí se už do konce závodu nezmění. Anita vítězí a stává se tak mistryní republiky v krasobruslení žen a zajišťuje si tak nominaci na světový šampionát. Při vyhlašování výsledků hrdě a s úsměvem vystoupila na ten nejvyšší stupínek stupně vítězů. Jinak jí však do smíchu moc nebylo. To velké zklamání, které jí Pavel připravil, bylo stále v jejím nitru a velmi ji mrzelo. Po převzetí zlaté medaile se rozloučí s Romanem, který ještě v Praze pár dnů zůstane a nasedá do auta, aby mohla konečně odjet domů. Ještě než ty dveře auta zabouchne, uslyší volání svého jména. Rozhlédne se kolem a uvidí Jirku který spěchá směrem k ní.

"Přišel jsi se rozloučit?"

" A je k tomu důvod," ptá se Jirka zvědavě.

"Odjíždím," odpoví Anita. " Má přítomnost zde již není nutná. Ale vy tu klidně ještě zůstaňte. Hotel je zaplacený na dva týdny,takže si ještě můžete v klidu užívat luxusu," uculí se.

"My už taky odjíždíme.Stejně už jsme tu zůstali jen dva."

"Dva," diví se Anita.

"Ano. Pavel odjel ještě před začátkem závodu a nevím, asi se pohádali, protože Radka s námi na stadionu taky nebyla. Nechala se vysadit na nádraží a v tuhle dobu už je nejspíš asi doma."

"Aha. Tak to vás nesmím zdržovat. Měli byste taky vyrazit včas, abyste dojeli v pořádku."

"O nás se neboj," uculí se Jirka. " My se o sebe postaráme."

" Tak já už pojedu."

" A ještě jedna věc."

"Jaká," zeptá se Anita zvědavě.

"Ale, radši žádná."

"Ne, když už jsi to nakousl, tak to taky dokonči," naléhá Anita na Jirku.

" Ne, to je dobrý. To ti snad dojde samo."

Pavel se zklamaně vrací zpět do pokoje. V tuhle chvíli může být naštvaný jedině sám na sebe. Na téhle situaci opravdu nese vinu jen on sám. Strávil s Radkou noc a navíc teď hraje na dvě strany. Na jedné je Anita, ze které přímo šílí a na té druhé Radka, které nechce ublížit.

"Promiň," omlouvá se Radka která tak nějak cítí vinu za to co se dělo, jen co Pavel vejde do pokoje.

"Ne, neomlouvej se," řekne Pavel smutně. " Nemáš se za co omlouvat. Ty jsi nic neprovedla."

" A ty snad ano?"

"Já..., ano, ne,nevím, možná," nenachází Pavel zrovna v tuhle chvíli vhodnou odpověď.

" A teď, kterou z těch možností si vybrat."

"Hele promiň, já...Tohle jsem vážně nechtěl."

"Máš nějakej problém," zeptá se Radka starostlivě.

"Ne...,ne. Nic co by nemohlo počkat do doby než se vrátíme."

"To už nebude trvat tak dlouho. Zítra volné jízdy, pak exhibice a bude konec."

"Takhle rychle to neskončí. Po ženách budou soutěžit ještě muži a sportovní a taneční páry. Teprve potom celá tahle estráda skončí."

"Teda, na chlapa jsi v tomhle nějakej moc zběhlej," uculí se Radka.

"To víš, díky práci na stadionu a...A taky trochu díky Anitě, jsem tak nějak trochu víc pronikl do světa tohohle sportu.

" A co kdybysme teď pronikli do trochu jiného světa," sladce se na Pavla uculí Radka.

"Promiň," omlouvá se Pavel. "Ale já..., zajdu za klukama a můžeme něco podniknout společně."

"Dobře," souhlasí Radka mírně zklamaně.

Anita po chvíli strávené v hotelové kavárně u šálku horké kávy, který jejímu tělu dodal alespoň malinko lepší pocit, se vrátila zpět do pokoje, zamkla se a pro jistotu dělala, že tam vůbec není. Ještě by Pavla mohlo napadnout za ní dolejzat a to v tuhle chvíli potřebovala opravdu ze všeho nejmíň. Pavel měl docela dobrý nápad, když navrhl společnou akci pro všechny. No, všichni tam vlastně nebyli. Chyběla jim právě Anita. A nejvíc asi Pavlovi . Po celou dobu co chodili po Praze, dělali zastávky v různých obchodech a kavárnách a prošli i nějaké památky, které stihli, myslel jen na jedno. Na Anitu. V duchu se ptal sám sebe, jestli by se jí dnešní plán líbil stejně jako jim a jestli by byla i z některých věcí stejně nadšená jako oni. To by Anita jistě byla. Kdyby však tento den mohla strávit s nimi a ne sama zavřená v pokoji. Teprve k večeru bezpečí svého pokoje opouští a vyjde před hotel. Zklamaná Pavlovým chováním, ale i sebou samotnou sedí na lavičce před hotelem, na sobě má jen lehký svetřík, klepe se zimou, ale v tuhle chvíli je to to poslední na co se soustředí. Pozoruje ulici před hotelem a její mysl teď nejvíc zaměstnává to, co viděla včera odpoledne na stadionu a i to, co prožila dnes ráno, když se šla Pavlovi omluvit, ale místo Pavla narazila na Radku a bylo vidět, že si minulou noc výborně užili. K hotelu přichází Jirka, který se při návratu z procházky malinko zdržel v nedalekém parčíku a oddával se svým pocitům a vzpomínkám. Vzpomínkám na člověka, kterého znal jen pár hodin a kterého velmi miloval. Ale osud jim tuhle lásku nepřál a navždy je rozdělil dřív, než jim dovolil něco krásného společně zažít.Všimne si Anity sedící na lavičce před hotelem a upřeně hledící před sebe a mlčky si k ní přisedne.

"Baví ho snad tahle hra na kočku a myš," ptá se Anita Jirky zoufale.

Jirka jen pokrčí rameny. Sám neví co si o téhle situaci a Pavlovu celkovému chování vlastně myslet.

"Fajn. Tak jak to mám, ale k sakru potom vědět já?! Jak nemám být z toho všehno zmatená a neudělat zase nějaký krok vedle?!"

Před hotelem se objeví také Pavel. A je sám. Namíří své kroky přímo k lavičce, kde sedí Anita s Jirkou. I on se má za co omlouvat. Jen co se usadí na lavičku, Anita se zvedá a odchází. Pavel se bezmocně zadívá na Jirku.

"Neboj se Pavle, bude to dobrý," uklidňuje ho Jirka.

"Jenomže já se bojím," odpoví Pavel bezmocně. " Od včerejška se mi vyhýbá. A já mám čím dál větší strach, že tohle už dobrý nebude. Že to tohle celý už může být jedině horší. A že tohle byl pěkně blbej nápad."

"Nebyl kámo," pousměje se Jirka.

"Tak hele, za tu dobu co jsme tady, si nenašla ani chvilku na to, aby se zajímala, jestli tu vůbec jsem. Aby se alespoň na pět minut odtrhla od toho všeho a i těch blbých pět minut mi věnovala. A potom udělá tohle."

" A co jsi udělal ty?! Co jsi udělal proto, abyste se viděli," zeptá se Jirka upřímně a mírně ostře.

"No já," zamyslí se Pavel a pokrčí rameny.

"No vidíš," pronese Jirka. "Neudělal jsi vůbec nic," vyčte Pavlovi jeho chování. " Ona to ví Pavle. Nevím jestli tě s tím sithla večer obeznámit, ale ví to."

Pavel se na Jirku tázavě podívá. Anita byla včera večer hodně opilá a moc toho neřekla a on tomu, už jen proto, že si myslel, že z půlky z ní mluví právě alkohol, nevěnoval moc velkou pozornost. A ta noční návštěva Radky, o které se Anita nechtěně dozvěděla, mu na popularitě taky nepřidala. A jelikož Anita byla i hodně naštvaná, tak nedokázal pořádně rozlišit co mysela vážně a co ne.

"Ona to ví, že jsi to s Radkou ještě neukončil," obeznámí Jirka Pavla s jistou součástí pravdy. " Viděla vás včera na stadionu a dost ji to zklamalo. Možná proto, se ti celou dobu vyhýbá a ne jen proto. Čekala, že něco uděláš, že když nemůže ona už jen proto, aby na to nepřišla Radka, tak jsi to měl udělat ty. Ale neudělal jsi vůbec nic. Jen ses jí s Radkou vystavoval na očích, aby viděla jaký tvoříte nádherný pár. Tohle všechno ji dost zklamalo Pavle a jak víme, tak Anita má svoji hlavu a tak si to holt vysvětlila po svém. Ale neměj strach. Tohle se dá ještě vysvětlit a napravit. Jen se nesmíš bát udělat ten krok, i když víš, že jednoho člověka to bude bolet a víš, že ten člověk si to nezaslouží. Ale udělat to musíš!"

"Já vím," kývne Pavel hlavou. " A udělám to hned jak se vrátíme domů."

"Jo," pousměje se Jirka a přátelsky poplácá Pavla po rameni. " To je rozumný nápad."

Anita se vrací na pokoj. Nemá náladu nikoho vidět a obzvlášť ne Pavla. Jediné co chce, je zamknout se v pokoji a nevystrčit nos. Na chodbě se střetává s Romanem a protože má hlavu plnou myšlenek na Pavla a celou tu špatnou situaci mezi nimi, nesoustředí se na cestu a narazí do něj.

"Třeba mě poraž," upozorní Roman Anitu.

"Promiň, " omlouvá se Anita. "Neviděla jsem tě."

"Jsi v pohodě," změří si Roman Anitu pohledem.

"Ale jo. Relativně."

"Ale je dobře, že jsem tě potkal. Právě jsem byl totiž u tebe. Klepal jsem docela dlouho, ale nikdo neotevíral."

"Promiň, byla jsem venku. Potřebovala jsem trochu čerstvého vzduchu."

"Jo, tak ten ti určitě prospěl."

"Ne tak docela," posmutní Anita. " A co tak naléhavého jsi potřeboval," změní Anita raději téma.

"No, nesu ti nějaké novinky. Byl jsem na stadionu, podívat se na kluky a hodně se tam o tobě po včerejšku mluví."

"Jo, aha," pokýve Anita chápavě hlavou. " No,ale je mi jasné, že ne zrovna dobře. Spíš bych řekla, že právě naopak, jako se o mě mluví v poslední době docela často. Takže mi vlastně vůbec žádné novinky neneseš."

"Právě naopak," rozzáří se Roman. "Porota z tebe byla úplně paf. A ne jen porota. I pro novináře jsi velké sousto. Musel jsem s nima udělat krátký rozhovor. Mluví se o tobě jako o velké naději. Před ostatními máš hodně velký náskok a mají velká očekávání. Očekávají, že se dostaneš do nominace. I když, ty už tu nominaci máš vlastně v kapse."

"Ne tak docela. Ještě můžu zítra něco zvorat."

"I kdybys to zvorala, tak horší jak druhá být nemůžeš. A i druhé místo je postupové."

"Jestli už nemáš nic jiného, co bys mi ještě chtěl říct, tak mě omluv. Chci jít do pokoje, dát si na kliku ceduli NERUŠIT a být sama a odpočívat. Dnešek byl náročný. A když k tomu přidám ještě tu kocovinu."

"To ti jako trenér nařizuju," uculí se Roman. " A zbavit se té kocoviny doporučuju."

"I když jsem v poslední době moc neposlouchala," pousměje se Anita. " Tak tohle nařízení poslechnu velmi ráda," odchází do pokoje. Jen co dojde ke dveřím, na kliku pověsí ceduli NERUŠIT, zavře za sebou dveře a zoufale sebou plácne na postel. Na jednu stranu je i ráda, že hotel nabízí služby donášky jídla na pokoj. Nemusí tak alespoň už do konce dnešního dne vystrčit nos z pokoje. Pohled na Radku a Pavla, na které by mohla klidně někde v hotelu narazit a při jejím štěstí by se tak stalo a ještě by se spolu objímali a vášnivě líbali. Nereaguje ani na klepání na dveře a ani na neustále zvonící mobil, o kterém už jen při prvním nahlédnutí na displej ví, že je to Pavel a jeho zoufalé, leč marné pokusy o to, jak se s ní opět střetnout. Člověk kterého nechtěla vidět, protože jí hodně ublížil, který se k ní zachoval jako ta největší svině.

Zatím co se Roman snaží Anitu přemluvit, aby opustila bar, ve dveřích se konečně objevují i její přátelé. Sice pozdě, ale přece. Pavel, který byl velmi zklamaný, že ani dnešní odpoledne nemohl strávit s Anitou, ale místo toho musel trávit odpoledne s Radkou, která na něm už od začátku co přijel do Prahy doslova visí a ani na krok se od něj nevzdálí, jen hodí pohledem k baru, kde Roman svádí boj s Anitou, stále visící kolem krku tomu neznámému mladíkovi a v tu chvíli s ním začne cloumat ukrutná žárlivost. Ale díky Radce visící mu kolem krku, nemůže nic dělat. Jirka kterému dochází , že tohle se bez pořádného průšvihu neobejde, pošle ostatní, aby se usadili ke stolu a sám se ujme objednávky nápojů. Přistoupí k baru a objedná drinky pro sebe i ostatní a potom svůj pohled zaměří vedle sebe na Romana svádějícího s Anitou boj o odchod z baru.

"Přeberu ji," mrkne Jirka na Romana s úsměvem.

" Tak to ti potom přeju hodně štěstí," mávne Roman rukou a odchází z baru.

"Nádhera," ušklíbne se Jirka na Anitu.

"Máš nějaký problém?!"

"Jo," odpoví Jirka. " Tebe. A to co tady předvádíš! Ruplo ti v bedně nebo co?!"

"Ne!"

"On to viděl Anito!"

"Tak potom neviděl nic, co by neznal a co by sám nedělal!"

"Jak tohle k sakru myslíš?!"

"Nedělej, že nic nevíš!"

"Nemám nejmenší tušení," pokrčí Jirka rameny.

"Tak se podívej," ukáže Anita směrem ke stolku, kde sedí Pavel a láskyplně se objímá s Radkou.

"Už chápu," kývne Jirka.

"I já ho viděla. Dneska odpoledne. Těsně před začátkem závodu. Seděli jste tam na té tribuně a on se tam s ní objímal, jako kdyby byli pár století. Zabolelo to Jirko. Bolelo to hodně a bolelo to celou dobu co jsem čekala na svůj výstup a bolelo to i celé dvě a půl minuty co jsem byla na ledě a snažila se to zajet. Snažila se splnit slib, který jsem kdysi dala a dokázala to. A nepřestalo to bolet ani po tom co jsem ten led opustila. A co udělal on?! Nestála jsem mu ani za to, aby za mnou po závodě přišel, ať už na stadionu, nebo pak později v hotelu, obejmul mě a řekl: Byla jsi dobrá. Místo toho šel někam s Radkou a hádám, že se vrátili až někdy v tuhle večerní dobu. Vůbec se na mě neohlížel. A i teď přišel s ní a tvářil se jako by vztah se mnou bylo to poslední co by v životě chtěl," v očích se jí objeví slzy. " Krutě to bolí Jirko. A ani sama nevím co v tuhle chvíli bolí víc. Jestli to, že je tu s ní a nebo to, že mu nestojím ani za to, aby to co mohl a měl udělat odpoledne, udělal alespoň teď.Místo toho, abych trávila svůj čas s ním, bavila se, oslavovala, tak si tady vylejvám svý bolavý srdíčko tobě."

"Taky to nechápu. Slíbil mi, že to ukončí."

"Ale slib nesplnil. Takový je ten tvůj kamarád."

" A ty jsi ho snad splnila?"

"Narozdíl od někoho ano."

"Tím bych si nebyl až tak moc jistý."

"Já však ano."

Jirka se ohlédne ke stolu , kde sedí ostatní a když uvidí, že jejich pití už bylo doneseno na stůl, pobídne Anitu, aby se s ním přesunula k jejich stolu. Anitě se vůbec nechce. Vidina sezení u stolu s Pavlem, který se stále pilně věnuje Radce, nebyla právě povzbuzující. Ale i přesto ten krok za Jirkou udělá. Jelikož je však značně opilá, tak už při tom prvním kroku se jí zamotají nohy a skončí na zemi. Jirka jí podává ruku, aby jí pomohl se znovu postavit na nohy, ale to už se tam objevuje také Pavel, který je po celou tu dobu tajně od stolku sledoval a konečně dostal příležitost, jak se k Anitě přiblížit a vypadat při tom věrohodně. Naznačí Jirkovi, aby si šel sednout ke stolku a sám nabídne Anitě pomocnou ruku. Anita stále sedí na zemi a nedůvěřivě se na něj dívá.

"Je to jen ruka," pronese Pavel směrem k Anitě.

Anita si ho ještě chvíli měří nedůvěřivým pohledem,ale nakonec jeho pomocnou ruku přijímá a postaví se zpět na

nohy. "A z toho plyne jedno ponaučení. Nechlastej, když to neumíš."

"Máš dost. Odvedu tě do pokoje."

"Nemusíš se namáhat," vytrhne se Pavlovi. " Tam trefím i bez tvé pomoci."

"Udělám to rád," usměje se Pavel.

"Ty se raději starej o ni," ukáže pohledem na Radku sedící s klukama u stolku.

"Větší starosti mi teď děláš ty."

"Kdybys alespoň mluvil pravdu," řekne Anita nevěřícně a opouští hotelový bar.

Pavel na nic nečeká a vyběhne za ní. Dostihne ji na hotelové chodbě právě ve chvíli, kdy se snaží přivolat si výtah. Pevně ji vezme za ramena, otočí proti sobě a zadívá se jí zpříma do očí. "Anito, k sakru! Proč mi tohle děláš?!"

" A proč tohle děláš ty mě?! Proč mě takhle sprostě využíváš," vytrhne se Pavlovi a zmizí ve dveřích výtahu, který právě přijel.

Pavel je opět hluboce zklamaný. Nečekal, že jejich další shledání, na které se tolik těšil a o kterém snil, jak bude krásné a šťastné, které nikdo a nic nebude narušovat, bude nakonec takhle těžké a smutné. Nečekal, že Anita bude reagovat takhle, že ho rovnou odkopne, aniž by mu dala šanci cokoli vysvětlit. Anita byla v tuhle chvíli zraněná a možná víc, než si Pavel v tuhle chvíli dokáže uvědomit. Zpět do baru se už Pavel nevrací. Stejně by na nějaké oslavy neměl náladu a tak odchází rovnou do svého pokoje. A potom, co by to bylo za oslavu, když hlavní oslavenkyně chybí.

Dalšího dne byla Anita velice ráda, že nemusí absolvovat žádný závod. Po noci ze které půlku probrečela a tu druhou strávila v koupelně s hlavou u záchodové mísy, protože její tělo nebylo zvyklé na takovou dávku alkoholu, kterou včera vypila a reagovalo na ni po svém. Snídaně, kterou jí dovezli do pokoje se ani nedotkla a kdyby to nebylo nutné, ani by nevystrčila nos z pokoje. Ale jednu věc udělat musela. Během včerejšího večera si uvědomila, jak moc ji celá ta situace mezi ní a Pavlem mrzí a že včera svoji reakci mírně přehnala. Soudila Pavla za něco co i ona sama udělala. Od doby co přijeli do Prahy si nenašla ani chvilku na to, aby se s Pavlem viděla a alespoň pozdravila a možná i na nějaké to setkání plné vášnivých polibků, které si tolik přála cítit na svých rtech.A tím uvolnila cestu Radce. Ale nakonec, i Pavel se mohl pokusit o to samé. Mohl se pokusit alespoň na pět minut se té otravné Radky zbavit a zaklepat na dveře jejího pokoje. Ale neudělal to. Vlastně, za ty dva dny, co v té Praze byli si ani jeden nedokázal najít alespoň malou chvilku na to, aby se spolu setkali i jinak, než jen za té dramatické večerní události. I když věděla, že je to možná i trochu ponižující, cítila potřebu se za ten včerejšek omluvit. A nejen za včerejšek. Vyjde z pokoje a při pohledu na zaměstnace, který veze vozík se zbytky jídla které nejspíš posbíral v jiných pokojích se jí udělá zle. Chce jít zpátky do pokoje, ale dveře jsou zamčené a jak záhy zjistí,klíče od pokoje zůstaly ležet na stolku. I když by v tuhle chvíli dala přednost tomu, jít na recepci a vyžádat si otevření pokoje, udělá jen pár kroků k vedlejším dveřím pokoje ve kterém bydlí Pavel. Zaklepe na dveře a čeká, že to bude právě Pavel koho v nich uvidí, ale zmýlila se. K jejímu překvapení jí dveře otevře Radka. Anita je v tu chvíli docela zaskočená.

"Já..., omlouvám se. Asi jsem si spletla pokoj," nakročí k odchodu. V tu chvíli, však zaslechne z pokoje Pavlův hlas.

"Požádej o nějaký další ručníky," volá Pavel na Radku stojící ve dveřích jeho pokoje.

Anita se v tu chvíli zastaví a jen nakoukne do pokoje a zahlédne Pavla. V tu chvíli se i on podívá směrem ke dveřím a když zahlédne na chodbě stojící Anitu je udivený. Ta už v tu chvíli na nic nečeká a rozběhne se k výtahu.

"Do prčic," zakleje Pavel. Vyběhne z pokoje a běží rovnou za Anitou. Do výtahu nastoupí na poslední chvíli.

"Ne, neomlouvej se," vystartuje Anita jako první. " Radka! No jo, to se vlastně i dalo čekat! A já se ti přišla omluvit."

"Fajn, omluva přijata."

" A to je všechno?"

" A co jsi ještě čekala?!"

"Proč jsi nepřišel za mnou, když jsi tak hrozně potřeboval společnost?!"

" Nevěděl jsem, že bys o to stála!"

"Čekala jsem tě. A ne jen tebe. Možná..., možná jsem čekala i něco víc než tohle!"

" Já jsem taky čekal. A čeho jsem se dočkal?! Ignorace, opovržení?!

" Tak teď mi křivdíš!"

"Já tobě?!"

"Ano, ty mě."

" No, blahořečmi, možná bych se tě nedočkal!"

" A tak sis raději do postele natáhl Radku!"

"Anito, k sakru, pochop to!"

"Ne, Pavle...tady už není nic co bych ještě měla chápat!"

"Jo, fajn, přiznávám. Spal jsem s ní. Ukamenuj mě za to!"

"To bych možná i měla. Podvedl jsi mě Pavle a to ti nikdy neodpustím!"

"Fajn, tak do toho! Ale dřív než cokoli uděláš, tak mi odpověz na jednu otázku. Co jsi pro nás dva za tu dobu co jsme tady udělala ty?!"

Výtah dojede do přízemí a Anita se chystá vystoupit. " Můžeš mi uvolnit cestu?!"

"Ne, nemůžeš jen tak odjet z místa nehody!

"Já ale musím! A ukážu ti jak," odstrčí Pavla a vyběhne z výtahu a rychle zmizí v hotelové chodbě.

Ani dnešního dne neměla Anita ani tu nejmenší šanci se s Pavlem setkat. Na stadion musela odjet už brzy ráno, protože na dnešní závod muselo být všechno perfektně připravené. Soutěž v krátkých programech, která se konala dnes odpoledne, byla pro Anitu velmi důležitá a Anita si to plně uvědomovala. Dnes odpoledne jí půjde o všechno a volné jízdy, které se konají o dva dny později, jsou už spíš jen taková třešnička na dortu. Pokud zajede krátký program bez chybičky a umístí se, tak už ji od nominace na mistrovství světa, jen tak něco neoddělí. Pavel, který ještě neměl vyřešený vztah s Radkou věděl, že tady může nastat problém, že bude stát mezi dvěma ženami. Z jedné totálně šílí a druhé nechce ublížit. I ten vlastní pokoj, který Anita každému zařídila, mu teď přišel velmi vhod.

Radka však tuto situaci viděla trochu jinak. Ač ji Pavel informoval o tom, že pokoje v hotelu a všechno ostatní zařídila Anita, tak jí ty oddělené pokoje přišly mírně podezřelé. Anita přece věděla, že ona a Pavel spolu chodí a mohla jim tedy zamluvit pokoj společný.Na mysl jí přišlo i to, že Anita to mohla udělat schválně, aby se v tom pokoji mohla potají s Pavlem scházet, ale nechtěla se na to moc ptát a vyvolávat tak zbytečně hádky a problémy. Na ty bylo ještě dost času, alespoň do návratu domů. Pak se ten problém stojící mezi ní, Anitou a Pavlem bude muset vyřešit. Bude se muset přeseknout to napětí, které mezi těmi třemi panuje.

Anita díky přípravám na dnešní závod neměla ani během dne tu nemenší šanci se, se svými kamarády setkat, což nejvíc mrzelo právě Pavla. Touha po tom, strávit s Anitou , alespoň pár minut byla velmi silná. Radka stále víc chytala podezření, že se tu něco děje a že to nebude nic dobrého. Naváděla ji k tomu i Pavlova náhlá změna v chování, když ani dnes Anitu nikde v hotelu nepotkal.

Anita byla na stadionu už od brzkého rána a účastnila se konečných příprav na odpolední závod. Poslední zkoušky, úpravy kostýmů, rozbruslení a další věci spojené s odpoledním závodem.

Kolem jedné hodiny odpolední se hala pomalu začínala zaplňovat diváky. O hodinu později je již zcela zaplněna a mistrovství světa republiky začínající o čtrnácté hodině odpolední bude odstartováno. Závod začíná. Hala je zaplněna fanoušky téměř k prasknutí. Čekají na své favority, až je uvidí na ledové ploše předvádět jejich výkony a čekají, že právě ten jejich favorit dnes zajede tu nejlepší jízdu a postoupí do první dvanáctky ze které jen dvě krasobruslařky umístěné na první a druhém místě budou moci reprezentovat Českou republiku na nadcházejícím mistrovství světa. Anita která byla zařazena až do třetí rozjížďky, čeká na své vystoupení a hypnotizuje pohledem čtyři místa v hledišti hned v první řadě, kde by měl sedět Pavel s ostatními, ale ta jsou stále prázdná. Mrzelo ji, že za celou dobu, co jsou v Praze si na Pavla nenašla ani malou chvilku. Že mu nevěnovala ani blbých pět minut, ze svého volného času, kterého jí sice zbývalo dost málo , ale těch pár minut s ním, by jí určitě neublížilo. Až těsně před pohasnutím světel v hledišti, je konečně uvidí. Sedí na svých místech a vypadá to že jsou docela natěšení na to co dnes uvidí. Pavel sedí vedle Radky a Anita i na tu vzdálenost poznává, že ji Pavel drží kolem ramen a ona jeho také. Anita v tu chvíli znervózní. Neví na koho má být v tuhle chvíli naštvaná víc, jestli na sebe, na Radku nebo na Pavla. Tohle tedy opravdu nečekala. Věděla, že Radka bude v Praze také přítomná, ale nečekala, že Pavel ještě ve věci jejich rozchodu nic nepodnikl a tváří se jako by ji snad miloval ještě víc, než kdy předtím.

Konečně nadešel čas kdy závodnice třetí rozjížďky pomalu nastupovaly na led. Z reproduktoru se ozve hlas komentátora který vyzývá Anitu, aby na stoupila na led. " Naší další závodnicí je Anita Štrajtová reprezentující klub Ledové zámky v Milkovicích. Tato několikanásobná mistryně Evropy je velkou nadějí krasobruslařského světa a má velké šance umístit se do kvalifikace na postup. Pokud se jí v tomto závodě zadaří má velkou šanci probojovat se až na účast na mistrovství světa které se bude konat již za pár měsíců a na které mohou odjet pouze dvě nejlepší krasobruslařky," zaslechne Anita z reproduktorů. Ví že teď přišel její čas. Stojí u vchodu na led a její nervozita stále stoupá. V následujících dvou a půl minutách jí půjde opravdu o všechno. Teď musí jet opravdu naplno a tuhle jízdu zajet bez jediné chybičky. Musí na chvíli zapomenout na to, co se děje a i na to co po celou dobu sledovala v hledišti a soustředit se jen na jízdu. Ale jak tohle může udělat, když v tuhle chvíli má opět plnou hlavu jen Pavla. A toho jak si s ní posledních pár dnů jen hrál a užíval. Do očí se jí derou slzy. Dívá se na prázdnou ledovou plochu a v hlavě má zaječí úmysly. V tuhle chvíli by nejradši odsud utekla. Odstoupila ze závodu a odjela.

"Musíte jít," pokyne jí jeden z pořadatelů který se stará o to, aby závodnice vstupovaly na led ve správném pořadí.

Anita kývne hlavou a se slzami v očích vstoupí na led. Snaží se usmívat, ale i slepý by poznal, že tenhle úsmě v je doslova vynucený. Její jízda právě začíná. Anita se rozjíždí k první krokové pasáži, po které následuje povinná trojkombinace trojitého skoku se dvěma dvojitými. Anita zaujme správný nájezdový postoj, odrazí se a následuje bezchybná kombinace trojitého ridbergera a dvou dvojitých, naštěstí skočená čistě a bez jediné chybičky. Publikum jásá a oceňuje tím Anitinu snahu. Anitě jako by tahle povedená trojkombinace vlila novou krev do žil. V tu chvíli zapomene na Pavla a Radku a jede jen pro diváky a taky porotu, která má její výkony hodnotit a díky jejich hodnocení se Anita buď na tu postupovou příčku dostane nebo ne. A znovu přichází chvíle dalšího skoku. Tentokrát je to trojitý axel, který je také velmi čistě provedený. Porota jen udiveně zírá. Tohle je zatím nejlépe provedená jízda, kterou měli za dnešní odpoledne možnost vidět. I zbytek své jízdy zvládla Anita přímo ukázkově a ukázala tak, že je horkou favoritkou na postup nejen do volných jízd, ale i na světový šampionát a svou jízdou nasadila dalším soutěžícím dost vysokou laťku k tomu, aby ji překonaly. Anita je se svou jízdou velmi spokojená. Jen co skončí s poklonami, odjíždí z ledu a za mantinelem se ihned nadšeně vrhá Romanovi do náruče. To nadšení je však jen chvilkové. Teď, když už se nemusí soustředit na skoky a piruety, její mysl se znovu začíná obracet k Pavlovi a k tomu co viděla v hledišti. Její nadšení jako mávnutím kouzelného proutku mizí.

"Byla jsi skvělá," chválí ji Roman nadšeně. " Tohle ti rozhodně na postup stačit bude."

"Tak proč z toho nemám vůbec žádnou radost," zeptá se Anita zoufale.

"Ale nevypadáš tak."

"To se ti jen zdá."

"Děje se něco," zeptá se Roman starostlivě.

"Ne,nic. Vůbec nic," odpoví Anita Romanovi a s hraným úsměvem přijímá květiny, které jí donesl jeden z pořadatelů a odchází.

Na výsledky tak Roman čeká sám. Nakonec, u toho Anita zase tak potřebná není. Výsledky jí Roman může sdělit i v hotelu. Věděla, že na postup mezi prvních dvanáct soutěžících, které za dva dny pojedou volné jízdy a kde se rozhodne o tom, které dvě soutěžící budou reprezentovat Českou republiku na světovém šampionátu, jí její výkon bohatě stačil.

Večer Anita sedí v hotelovém baru, ale nesedí tam však s Pavlem, se kterým by se dalo očekávat, že tam bude sedět, ale s Romanem. Se svým osobním trenérem. Oslavují Anitin už jistý postup do volných jízd a to z prvního místa, ale také už téměř jisté místo v týmu který pojede na světový šampionát. Anita nemá zrovna náladu slavit. Od toho okamžiku v hale, kdy ho viděla sedět na tribuně v těsném objetí s Radkou se nesetkali. A i když se mohli spojit třeba po telefonu, nestalo se tak. Ona mu napsat ani zavolat nemohla. Nevěděla jestli s ním zrovna není Radka, ale on, kdyby chtěl, tak by si určitě chvilku, alespoň na to, aby napsal pár slovíček a mezi nimi i to, kde by se mohli tajně sejít našel. Alespoň trochu radosti jí dodává pocit, že má velkou šanci splnit slib který dala rodičům a to za alespoň malou oslavu stojí. A zároveň má chuť udělat něco šíleného a také otupit své trpící srdce a tak místo obyčejné coly si dá s Romanem panáka tequily. A neskončí jen u jednoho. Už po nějakých šesti panákách je to na ní velmi slušně znát. Nakonec, na alkohol není zvyklá, vlastně kromě toho večera , kdy byla s Ditou v té hospodě a ochutnala šampaňské se alkoholu nedotkla. A tvrdý alkohol nepila ještě nikdy. Asi po osmém panáku se Anita zadívá na dno prázdné sklenky a pousměje se. " Není to k smíchu? Nebo k pláči? Sama vlastně ani nevím k čemu. Místo toho, abych tu seděla a oslavovala se svými přáteli, zvláště pak s jedním a bavila se, tak mi tu do ksichtu čumíš ty. Můj osobní trenér. Teda, ne že by mi to nějak vadilo. Nakonec, taky máš na tomhle úspěchu svůj podíl. A hodně velký."

"Akorát blbě žvaníš."

"A kdo mě dřel málem do mrtva," zadívá se na Romana tázavě. " Ani na svého přítele jsem neměla čas," posmutní. " A taky to podle toho dopadlo."

"Ale to nic nemění na tom, že tohle celé je tvoje zásluha," usměje se na ni Roman. " A navíc," zadívá se na Anitu zkoumavě. " Filip byl přece na stadionu taky. Trávil tam stejně dlouhou dobu jako ty."

Anita zavrtí hlavou a objedná si dalšího panáka. "Filip už je dávno pasé. Už skoro měsíc spolu nechodíme. Ukončila jsem to. Nemělo to smysl."

" Tak, kdo to tedy je," ptá se Roman zvědavě. " Snad ne ten kluk ze stadionu. Ten co jsi ho tam sbírala ze země."

"Bingo," potvrdí Anita Romanovu dedukci.

" A kde vůbec je?"

"Nevím," pokrčí Anita rameny. "Možná si někde užívá se svou stále ještě přítelkyní a nějak zapoměl, že i já jsem tady," pokyne barmanovi, aby jim nalil dalšího panáka. "Popojedem."

"Ty už bys měla přestat," krotí ji Roman.

"Jo, tohle fakt potřebuju," ušklíbne se Anita. "Člověka co mi bude udělovat lekci o pití a nepití."

"Radši tě odsud odvedu, než se tady objeví ten... Jak se vlastně jmenuje," ptá se Roman na Pavlovo jméno.

"Pavel," odpoví Anita.

"Fajn, takže tě odsud radši odvedu, než se tu objeví Pavel a bude z toho ještě průšvih."

Anitě se v tu chvíli v očích objeví slzy. "Ten," mávne zklamaně rukou. " Ten si někde užívá s někým úplně jiným a na mou existenci se úplně vykašlal."

"Ale já už opravdu půjdu," zadívá se Roman na Anitu starostlivě. "Jen doufám, že tě tu můžu nechat samotnou a že se to obejde bez průšvihu."

"Bez obav," uculí se Anita a vezme kolem ramen mladíka sedícího na barové stoličce po její levici a podstrčí mu Romanův nevypitý panák. " Na a chlastej nebo tě vyměním," sladce se na mladíka uculí. " Prý nemám dělat dneska problémy, takže mě máš nastarosti."

Mladík je v tu chvíli velmi zmaten a udiven. Celkem vyplašeně se zadívá na Romana. " Hele, to nemyslí vážně, že ne?"

"Omlouvám se," pronese Roman směrem k mladíkovi a sundá Anitinu ruku z jeho ramen. " Je opilá a právě odchází."

"Ty odcházíš," pronese Anita rozhodně směrem k Romanovi. "Já zůstávám."

Jirka , který tuší, že situace je velmi vážná, je neoblomný. Pomalu byl připravený i na pěstní souboj.

"Můžeš mě klidně zbít, jestli ti to pomůže, ale ty klíčky ti Pavle nedám," řekne Jirka rozhodně. " Anita moc dobře věděla, proč chtěla abych ti ty klíčky nedával a taky, že ti je nedám."

"No jasný," pronese Pavel skoro zoufale. " Všichni jste proti mě spiknutý."

"Hele chlape, neblbni," snaží se ho podpořit Jirka. " Za dva dny se jede do Prahy a tam se zase spolu sejdete. A možná ti konečně celou tuhle záhadu vysvětlí."

"Alespoň tohle by pro mě mohla udělat. A ty," požádá Pavel Jirku. " Ty pro mě prosím taky něco udělej. Vezmi sebou do Prahy Radku. Já..., se mnou prostě jet nemůže."

"Ty jsi to ještě neukončil?"

"Ne. Pořád nějak nemám sílu a odvahu to udělat. Pořád nemůžu nabrat tu sílu na to, abych jí ublížil."

"Ale budeš to muset udělat."

"Já vím."

"Za dva dny ti ty klíčky donesu. A do tý doby se koukej dát do kupy. Pamatuj na Anitu. Mysli na ni stejně, jako ona na tebe. A o Radku se neboj," uculí se Jirka. " Postarám se o ni. Jsem přece kámoš."

O dva dny později

Pražské hotely se začínají zaplňovat nejen závodníky, ale i fanoušky, kteří sem přijeli snad ze všech koutů České republiky na začínající šampionát v krasobruslení. Mezi fanoušky nechyběli ani Jirka, Ivo a s nimi do Prahy přijela také Radka. Pavel, který měl jejich čtveřici uzavírat, však zatím stále chyběl. Jirka s Radkou a Ivem už byli ubytování, každý ve svém soukromém pokoji a nestačili se divit. V prvním okamžiku vypadali, jako by hotel viděli snad poprvé v životě. Tedy alespoň ten pětihvězdičkový. Velká vstupní hala dlážděná mramorem, podél celé jedné zdi velký pult za kterým běhalo několik recepčních a přímo v hale rozmístěné dřevěné stolky s proutěnýmy křesílky, které nabízely příjemné posezení. Jen co došli k výtahům byli úplně paf. Nebyly to takové ty obyčejné výtahy jaké znali. Za pevnými kovovými dveřmi se skrývala jakási ze všech stran prosklená kukla, která měla připomínat kabinu výtahu a ze které byl při jízdě nádherný výhled na pozemky před hotelem. Projdou po chodbě potažené červeným kobercem a nad hlavou jim svítí velké křišťálové lustry.

"Pozor," uculí se Jirka. " Právě procházíme po červeném koberci. Kolem nás všude samý paparazzi a fotí jako kdyby jim šlo o život."

"Kde vidíš paparazzi," nechápe Ivo.

" Na lustru, vole," zubí se Jirka a ukáže na jeden z lustrů před nimi. " A támhle ještě před chvílí seděl kačer Donald."

" A podával si křídlo s Fantomasem," směje se Ivo.

Na chodbě u dveří jednotlivých pokojů se jejich cesty postupně rozdělí. Každý vejde do svého pokoje a všichni tři oněmí úžasem.

"Ty vole," vykřikne Ivo a vyběne na chodbu. " Ty vole, ty vole, ty vole."

"Co tady svoláváš stádo," vykoukne Jirka ze dveří svého pokoje.

"Štípni mě," žádá Ivo Jirku.

" A proč jako," diví se Jirka.

" Abych věděl, že se mi to nezdá," zubí se Ivo.

"Ty seš vážně hovězí mozek," zazubí se Jirka a zmizí zpátky za dveřmi pokoje.

Jejich pokoje, byly stejně jako zbytek hotelu, také velmi luxusně zařízené.Malá předsíňka ze které vedly dveře do mramorem dlážděné, ale i obložené koupelny s velkou vanou i sprchovým koutem. Další dveře, přímo proti těm vchodovým, vedly do samotného pokoje. Podél jedné zdi byly umístěny dřevěné skříňky které stejně jako postel která byla umístěna na protější straně pokoje, byly také velmi luxusně vypracované. Byly z tmavého lakovaného dřeva a leskly se ve světle lampiček umístěných po stěnách pokoje a osvětlovaly ho. Nechyběla ani plazmová televize a minibar. No prostě luxus jaký si mohou dovolit opravdu jen ti nejbohatší.

Pavel do hotelu dorazil až k večeru a nebyl zrovna mile překvapený, že Anita jeho příjezd neočekávala. Prošel tou snobsky zavánějící halou k recepci, kde si vyzvedl klíč od svého pokoje a zamířil k výtahům. Byl z toho kde se nachází stejně udivený, jako jeho kamarádi, ale neprožíval to tolik jako oni. Jeho radost z té vší nádhery mu kazila Anitina nepřítomnost. Kluci kteří seděli na chodbě u stolku ho šli přivítat jen co vylezl z výtahu. Celý rozesmátí ho ihned zasypali svými dojmy z několika prvních hodin v tomto hotelu. Pavel je poslouchal spíš jen tak, na půl ucha. Jeho mysl víc než tohle všechno zaměstnávala Anitina nepřítomnost.

"Anitu jste nepotkali," ptá se Pavel kamarádů.

"Ne," zubí se Ivo. " Ale viděli jsme kačera Donalda."

"Slezte z toho lustru Donalde, vidím vás," hýká smíchy Jirka a rukama napodobí tvary dvou revolverů a začne se jimi ohánět kolem sebe a záhy namíří i na jeden z lustrů. "Pif, paf... hi hi hi" snaží se Jirka vydávat zvuky podobné střelbě, proložené záchvaty smíchu.

Pavel si poklepe na čelo. "Svěrací kazajka by vám slušela, pánové," uculí se.

"Jdi do háje, amatére," chechtá se Jirka.

Oba kluci ho doprovodí až do jeho pokoje a uvelebí se na široké posteli.

"Ale stejně jsem rád, že tě zase vidím," zubí se Ivo.

"Já bych taky rád někoho viděl."

"Radka má pokoj hned vedle."

"Tak tu jsem zrovna na mysli neměl. Ale i tak, díky."

"Anitu jsme neviděli," řekne Jirka vážně.

"Ale hlavně, že jste potkali kačera Donalda," zazubí se Pavel na své kamarády.

Oba kluci se smíchem pokývají hlavami.

Anita která do Prahy přijela už brzy ráno, jejich příjezd ani nezaregistrovala. Po celý den se v hotelu nezdržovala. Měla pár hodin na to, aby ještě mohla trénovat před zítřejšími krátkými programy a také vyřídit další věci spojené se startem na zítřejším mistrovství. A bylo toho opravdu hodně. Do hotelu se vrátila až pozdě večer a pro únavu a vyčerpání si na své kamarády ani nevzpoměla. Ti zatím, v tuhle chvíli už i společně s Radkou trávili večer v Pavlově pokoji a užívali si luxusu, který jim jejich hotel nabízel. Zatím co Ivo objevil minibar a tvářil se u toho, jako by ho snad právě vynalezl, Jirka studoval seznam čísel, položený na stolku u pokojového telefonu.

"No tak to je servis," zubí se Jirka. " Tohle si nechám líbit."

"Co jsi našel," zeptá se Ivo a na chvilku vystrčí hlavu z minibaru.

"Tomu bys nevěřil," culí se Jirka. "Tady ti večeři donesou přímo až pod tvůj nos."

"Nekecej."

"No fakt. Vytočíš číslo a za chvíli přibehne hbitý pikolík a začne servírovat slavičí jazýčky v mandlové omáčce," hihňá se Jirka.

" A nebo taky slimejše žvanivý, natvrdo vařený," uchichtne se Ivo.

Jirka se chytrácky poškrábe na hlavě a zadívá se na Iva. " A to je co?"

" No to jsou černý slimáci a ještě na talíři ti přejou dobrou chuť," odpoví Ivo se smíchem a tím pobaví ostatní kamarády.

"No ale teď vážně," ozve se Radka. "Nějakou večeři bys objednat mohl."

" A co by to mělo být," ptá se Jirka.

"Slimejš žvanivý se salátem a na stříbrném podnose," chechtá se Ivo

"Zalez do toho baru, ty slimejši, než po tobě něco hodím,"odpoví mu se smíchem Jirka.

"Jo, tu večeři bys po mě mohl hodit."

Pavel jen sedí u stolečku a sleduje dění kolem sebe a občas se usměje nad nejapnými žerty svých kamarádů. Jeho mysl stále zakaluje myšlenka na Anitu, která se za celý den ani neozvala a ani v hotelu se spolu nepotkali. On sám jí zavolat nemohl. Radka, která měla už nějakou dobu takovou zlou předtuchu mu byla stále v patách a hlídala si ho jako ostříž a kdyby se vypařil z pokoje, třeba jen na chodbu a ona přišla na to, že mluví právě s Anitou, měl by opravdu hodně co vysvětlovat. Stále ještě jejich vztah neměl uzavřený a tady v Praze to opravdu řešit nechtěl.

"Hele, a nemají tam třeba kaviárové tousty," hihňá se Ivo.

"Bože," chytí se Jirka za hlavu. "To je ale vůl, kaviárové tousty," rozchechtá se.

"Jsem se jenom zeptal," zubí se Ivo.

Pavel se musí smát taky.Kluci mu v tu chvíli přišli jako páreček malých dětí, které doplňovala Radka tím, že komentovala jejich přihlouplosti a smála se snad každému jejich nejapnému vtípku. Pavel jejich zábavy využije k tomu, aby na chvíli zmizel z pokoje. Hned přede dveřmi potkává Romana. Pavlovi hned svitne, že ten určitě musí vědět kde Anita v tuhle chvíli je.

"Ahoj," pozdraví Pavel.

"Ahoj,"pousměje se Roman. "Ty budeš jeden z těch Anitiných čestných hostů," uculí se.

"No..., ehm..., jo," kývne Pavel na souhlas. " A když už o ní mluvíme, nevíš kde je?"

Roman jen pokrčí rameny. Věděl, že Anita se vracela do hotelu už tak před dvouma hodinama, ale jestli opravdu dorazila, tím si jistý nebyl. "Nevím. Ze stadionu odjížděla už před dvouma hodinama, byla unavená a říkala, že jede rovnou do hotelu, ale jestli sem dojela, to vážně netuším."

"No, tak díky," pousměje se Pavel.

Ze dveří jeho pokoje vykoukne Radka, které neuniklo, že Pavel na chvíli opustil pokoj. "To už čekáš na tu večeři miláčku," zeptá se a sladce se na Pavla usměje.

Roman to raději nekomentuje a odchází.

"No, tak nějak," zalže Pavel a vrací se zpátky do pokoje k ostatním.

Anita sedá do auta a co nejrychleji se snaží dojet k Pavlovi. Situace v tuhle chvíli začíná být vážná. A v tomhle případě by mohla její návštěva opravdu hodně pomoct. Paní Králová už na ni netrpělivě čeká u branky. Když Anita přijíždí k domu a uvidí ten zoufalý výraz v obličeji Pavlovy matky, rozhodne se udělat ten nejvážnější krok k jakému byla doposud donucena. Sice tím nikdy nesplní slib,který dala rodičům v den jejich pohřbu a který byl pro ni takřka posvátný, ale Pavel jí za to všechno stál. Byla rozhodnutá odstoupit ze soutěže. Jak z republikové, tak z té světové. Opatrně zaklepe na dveře Pavlova pokoje.

"Pro nikoho tu nejsem," dolehne k ní Pavlův hlas zevnitř pokoje.

Anita i přes tuto odpověď pomalu otevře dveře a vejde do pokoje. "Tak to bych asi měla zase jít."

Pavel přestane hypnotizovat strop a svůj pohled upře ke dveřím. Když uvidí Anitu,na tváři se mu objeví šťastný úsměv. Rychle vstane z postele, dojde až k ní a pevně ji obejme. " Ty nemůžeš a nesmíš odejít."

Anita se však z jeho objetí vytrhne a zadívá se na něj velmi naštvaně. " Můžeš mi vysvětlit, co má tohle všechno znamenat?! Proč k sakru takhle blbneš?! Nejíš, nespíš, pro všechny se děláš nedostupným. Nezbláznil jsi se?! Nedal ti tvůj mozek vale a neodkráčel s batůžkem na zádech do Rakouska?! Pavle, k sakru, vzpamatuj se!!"

Pavel přejde k posteli a usadí se na ni. Svůj pohled upřeně zarývá kamsi do podlahy. Anitina slova ho velmi ranila. A musel si uvědomit, že má pravdu. Že se opravdu choval jako kdyby jeho mozek v tu chvíli měl dovolenou a ne jako dospělý a rozumný muž. Anita se usadí na postel vedle něj. Uvědomuje si, že svá slova malinko přehnala. Měla právě pro tohle dětinské chování na Pavla ohromný vztek a neovládla se. Bylo to asi jako, když se odjistí granát. Prostě vybouchne. Položí svou ruku na jeho stehno a jemně ho po něm pohladí, aby si tak získala jeho pozornost. Pavel však nereaguje. Stále upírá pohled kamsi do země a dělá, jako by tam prostě nebyla.

"Hele já..., omlouvám se. Ale..., naštval jsi mě. To teda ano."

Pavel však stále mlčí.

"No, tak já abych zase šla co?"

"Nechoď. Prosím," prolomí Pavel konečně své mlčení.

" Tak se koukej hodně rychle vzpamatovat nebo...!"

"Nebo co?!"

"Nebo končím! Končím se vším! S mistrovstvím, sportem, ale i s tebou!!! Máš na vybranou. Buď se začneš chovat normálně a z týhle večeře, co tady leží na stole nezbyde ani jediný kousek, nebo ti garantuju, že končím!!!"

"To ti nedovolím!"

"Tak se začni chovat jako normální chlap a ne jako rozmazlenej kluk! Uvědom si, že tohle odloučení není první ani poslední a někdy se může protáhnout i na týdny! A někdy i na celý život," sklopí pohled do země. Při svých posledních slovech a vzpomínce na rodiče se jí do očí derou slzy.

V tuhle chvíli už Pavel začne konečně rozumně reagovat.Pevně stiskne svou rukou tu její, stále lehce položenou na jeho stehně. " Děje se něco?"

"Ne, nic."

"Najednou jsi zvážněla a posmutněla," všímá si Pavel Anitiny náhlé změny.

"To s tebou nesouvisí."

Pavel ji pevně obejme. Z jejího chování cítí jakési zlé tajemství, o kterém se Anita nechce zmiňovat. Anita nezabrání návalu pláče, který ji při další vzpomínce na její rodiče přemohl. Chvíli se nechá od Pavla objímat a hladit. Jeho doteky a objetí jsou v tuhle chvíli tak nádherně uklidňující. Začíná se připozdívat a Anita ví, že nastává čas jejího odchodu. Vytrhne se z jeho objetí a smutně se na něj zadívá. "Musím jít."

Pavel ji však znovu pevně obejme. " Já tě nemůžu a nepustím Anito. Sice nevím, co tak děsivého se ti v tuhle chvíli honí hlavou. A není tajemstvím, že bych to rád znal."

"Neptej se Pavle," snaží se Anita Pavla odradit od dalších možných otázek, týkajících se odhalení jejích smutných vzpomínek.

"Jsi rozrušená a já, nechci riskovat, že někde nabouráš a ztratím tě úplně."

"Já, ale musím Pavle," naléhá Anita.

"Nepustím tě," zdůrazní Pavel tahle slova. " Ty si tady dneska lehneš a odjedeš odsud až ráno."

Anita si začíná uvědomovat, že tentokrát má Pavel možná i v něčem pravdu, když jí zakazuje dnes večer z jeho domu odejít. A možná jí nakonec tohle řešení přišlo i rozumné a tak nakonec souhlasí. " Ale mám jednu podmínku."

"Jakou," ptá se Pavel zvědavě.

"Ty se teď hned pustíš do tý večeře, co ti tady leží na stole."

"Když si to přeješ," uculí se Pavel.

"Já si to nepřeju," pousměje se Anita. "Já ti to přikazuju!"

Ráno se opět Anita snaží zmizet bez rozloučení. Pavel, který snad ani v noci nespal jen , aby její odchod nepropásl, jí její plán překazí.

"Kdy už konečně přestaneš mizet jako duch," zeptá se Pavel a pevně chytí Anitu za ruku, aby nemohla utéct.

Anita se zarazí a jen se na Pavla tak nějak záhadně dívá. S tím, že by na ni Pavel ráno čekal vůbec nepočítala.

"No, ehm..., já...," souká ze sebe Anita a rychle hledá další vhodná slova, ale nenachází je.Pro tohle zkrátka žádné jiné vysvětlení než to, o kterém mluvit nechce nemá.

"Tebe doma nenaučili zdravit," položí Pavel další otázku.

"DOMA" při tomto slově se Anita zarazí úplně a sklopí svůj pohled k zemi, aby Pavel neviděl jak se její oči zalily slzami. Naposled měla to, čemu mohla říkat domov před necelými sedmi lety, když ještě měla rodinu.Tu rodinu, kterou další roky velmi postrádala. Střechu nad hlavou sice měla, protože péče o ni se ujali Hoškovi, přesně tak jak bylo sepsáno v poslední vůli jejích rodičů. Ale domov jí ve svém domě rozhodně nenabídli. Roky které musela v jejich domě strávit, by se daly nazývat bojem o přežití. Ale domovem určitě ne. Také proto, jen co dovršila věku osmnácti let, začala bojovat o dům a další věci, které jako univerzální dědička měla dostat do své správy. A naštěstí i úřady pracovaly v tomhle směru velmi rychle a tak se během necelého roku Anita mohla konečně od Hoškových odstěhovat.

"Neptej se," řekne Anita tiše a zadívá se na Pavla očima plnýma slz. "Prosím," vyběhne z pokoje jak jen nejrychleji může.

Pavel se ji snaží dohonit, ale Anita je rychlejší a má před ním i malinko náskok. Pavel vyběhne z domu přesně v momentě, kdy Anita už rozjíždí své Hyundai a vjíždí na silnici. V tu chvíli už je jakákoli jeho snaha ji zastavit marná. Zase jednou něco pořádně zvoral. I když sám ani pořádně vlastně neví co. Jenom se zeptal na otázky týkající se věcí, které normálně lidé běžně dělají. A také na tuto otázku většinou reagují stejně. Obvykle slovy, že naučili a nebo si vymslí nějakou jinou odpověď. Jen Anita reagovala velmi nezvykle. Vlastně vůbec poprvé se Pavel setkal s takovouhle reakcí, na tuto docela běžnou otázku. Přemýšlí nad tím, co za tajemství to Anita skrývá, na které on nechtěně narazil a mělo by zůstat i nadále utajeno. Ale on by tomu tajemství velice rád přišel na kloub. Tím se může vyhnout dalším chybám podobným té,jakou byla ta dnešní. Musí proniknout do jádra tohohle Anitina tajemství. Jenomže to má malý háček. Není si jistý, že by Anitu přemluvil k tomu, aby se mu s tím tajemstvím svěřila a i kdyby ano, tak si bude muset ještě pár dnů počkat, než Anitu znovu uvidí. Jiná šance tu bohužel není. Na nějaký svůj malý výlet k ní může rovnou zapomenout, protože klíčky od jeho auta má stále u sebe Jirka a ten mu je dobrovolně nevydá. Ví, že Jirka dal slib a ten slib také dodrží. Ale možná právě on by mohl něco vědět a Pavel by tak z něj mohl dostat nějaké informace, týkající se Anitina tajemství. Jen co se vrátí zpět do svého pokoje, vezme telefon a vytočí Jirkovo číslo a pod označením, že jeho návštěva u něj je dnes velmi nutná a důležitá ho pozve k sobě. Jirka jakožto nejlepší kamarád přispěchá hned jak může. Pavlův zamyšlený výraz, který uvidí jen co překročí práh Pavlova pokoje, ho jen ujistí v tom, že dneska ho tu bude asi opravdu zapotřebí a že tohle všechno má něco společného s jednou osobou. V Pavlově životě v tuhle dobu dost důležitou.

"Tvůj výraz v obličeji se mi, ale vůbec nelíbí," pronese Jirka jen co si přeměří Pavla pohledem.

"To nejsi sám komu se nelíbí."

"Takže, kde je problém?"

"To bych taky rád věděl."

"Anita?"

"Trefa."

"Takže, kde je teda zakopanej pes," ptá se Jirka zvědavě.

"Tak to bych taky rád věděl," pokrčí Pavel rameny. "Ráno se snažila beze slova zmizet. Ale vyzrál jsem na ni. A když jsem jí položil takovou normální a docela významnou otázku, jestli ji doma naučili zdravit, tak řekla jen, "Neptej se," Ale bylo vidět, jak se najednou změnila. Byla taková hrozně smutná. Skroro až brečela.Ale při takové otázce lidi přece nebrečí."

"Já možná vím," pronese Jirka. "Ale nepovím."

" Ty seš taky tajemnej jak ten hrad v Karpatech."

"Sorry kámo," omlouvá se Jirka.

" A nejhorší na tom všem je, že teď ji uvidím až v Praze."

"To je už za pár dní."

"Do tý doby snad zcvoknu."

"Neber si to tak," uklidňuje Jirka Pavla. " Určitě pro to existuje nějaké vysvětlení a ona ho určitě zná a až bude ten pravý čas, tak tě s ním i obeznámí."

"Jestli se z toho do tý doby někde nepověsím, tak se toho možná i dočkám."

"Dočkáš se toho," ujišťuje ho Jirka.

" A ani nemusím čekat dlouho. Protože ty máš moje klíčky a v zájmu toho, abych se tady nezcvoknul a nešel si rovnou uvázat provaz na nejbližší strom, mi je hezky předáš."

"Nedám ti je Pavle," řekne Jirka rozhodně.

"Varuju tě," spustí Pavel už téměř výhružně. "Dej mi je dobrovolně!"

Jirka si moc dobře uvědomuje, že tady přestává končit veškerá legrace a začíná jít do tuhého. Pavel začínal být agresivní a to znamenalo, že by klidně mohlo dojít i na víc, než jen na nějakou slovní potyčku. Tady už by mohlo dojít i na pěsti a o rvačku se svým nejlepším kamarádem Jirka rozhodně nestál.

Pavel kterému konečně ustoupila horečka, seděl s mámou v kuchyni a když uslyšel ve verandě hlasy kluků vystartoval ze židle rychlostí blesku, v domnění, že s nimi přijela i Anita. Jeho radost se však změní ve zklamání, jen co otevře dveře kuchyně. Kluci přijeli sami. Pavel je hned vede do svého pokoje. Bylo mu jasné, že kluci se dnes s Anitou museli vidět , když zahlédl klíčky od svého auta v Jirkově ruce. A to přece včera muselo zůstat před stadionem, protože domů v něm nepřijel. A když v něm nepřijel, tak je jasné, že ho domů někdo přivezl a ten někdo nemohl být nikdo jiná než Anita. Pavel už natahuje ruku v domnění, že mu Jirka ty klíčky vrátí. Jirka je však místo toho schová do kapsy své bundy.

"Promiň Pavle, ale ty klíčky ti dát nemůžu," omlouvá se Jirka. "Slíbil jsem člověku, kterému na tobě, i když sám nevím proč, nejspíš velmi záleží, že ti ty klíčky nedám. A ten slib neporuším."

"Takže jsi s ní mluvil," ptá se Pavel kamaráda.

"Ano, mluvil," odpoví Jirka popravdě. " A můžeš si klidně myslet co chceš, ale té holce na tobě opravdu záleží."

"Ne víc, než mě na ní," odpoví Pavel smutně.

"Mám to chápat tak, jak si myslím?"

"Nevím co si myslíš."

"Že vy dva," nadhodí Jirka.

"Ale prozatím nikomu nic neříkej," žádá Pavel Jirku, aby o něm a Anitě pomlčel.

"Takže mám pravdu?"

"Máš," přizná Pavel pravdu.

"No, že vám to, ale trvalo," uculí se Ji rka.

"No, spíš mě," přiznává Pavel. "Ona v tom měla jasno hned od začátku. Já byl ten hlupák, co si myslel, že by se to, co mezi námi postupně vznikalo, nemohlo stát realitou. A tak jsem raději zalezl do ulity a všechny své city vzal sebou."

" Tak, hlavně, že jsi dostal rozum," plácne Jirka Pavla pochvalně po rameni a zazubí se na něj.

Pavel zase mírně zvážní. Teď, když ví, že Jirka s Anitou mluvil a odhalil jejich tajemství, pátrá alespoň po nějakém vzkazu, byť jen sebemenším, ale je zklamán. Anita nevzkázala nic.Jirka se to snaží zamluvit tím, že Anita spěchala, když mu ty klíčky předávala, ale Pavlovo zklamání tím nezmírní. Jeho naděje, že by Anita poslala po klukách alespoň nějaký vzkaz, ho držela tak nějak v té lepší náladě, ale jeho očekávání se nesplnilo.

" Hele brácho, nebuď smutnej," snaží se Pavla podpořit Ivo.

"Celej tejden. Celej tejden se se mnou nechce vidět, nic nevzkáže a já mám bejt veselej?"

"Pochop to," snaží se Jirka Pavlovi alespoň trochu vysvětlit momentální stav situace. "Má hodně práce. Potřebuje se na to soustředit. Dala si vysokej cíl a záleží jí na tom, aby ho dosáhla."

"Ale to nic nemění na tom, že jí záleží i na tobě," podotkne Ivo.

"Tsss...," sykne Pavel nevěřícně. " Prej záleží. Pche...," pronese teď už i s určitou mírou opovržení. "Ráno, když odcházela, tak se ani nenamáhala se rozloučit. Jo, takhle jí na mě pánové záleží."

"Možná k tomu měla důvod."

"Jo, a dvakrát po sobě."

"Ona tu byla celý dvě noci," žasne Ivo

" A je na tom snad něco špatného," odpoví mu Pavel ne zrovna příjemnou otázkou.

"Ne, ne..., vůbec. Jen..., jen mě to udivilo," odpoví Ivo, kterému až teď docházel pravý stav věci.

Nakonec v posledních dnech byl o některých věcech, týkajících se Pavla a Anity méně informován, než jeho kamarád Jirka.

Jirka je přesvědčený o tom, že i přes tohle všechno Anitě na Pavlovi velmi záleží.Anita na něj nepůsobí dojmem člověka, který by se touhle situací bavil a dělalo jí dobře, když mohla Pavla jakýmkoliv způsobem trápit. Pavel tomu však zcela nevěří. A to ho možná mrzí ještě víc.Zjištění, že Anitě zrovna moc nedůvěřuje, není nic příjemného. A bez důvěry se jejich vztah neobejde.

"Chce ti dát prostě jen čas," namítne Ivo. " A sobě vlastně taky. Tobě na to, aby sis srovnal v hlavě některý věci a ukončil jednu kapitolu svého života. A ona potřebuje ten čas na to samé co ty. I když, u ní to bude asi trochu snadnější, protože je vidět, že ona toho kluka přímo pekelně nenávidí.

"Jo, to bych asi měl," kývne Pavel hlavou. " Ale jak," pokrčí rameny. "Jak to udělat, aby to Radku tolik nezranilo. Vím, že to musím udělat. Ale vím i to, že ta holka si to nezaslouží."

"Ale udělat to musíš," podotkne Jirka.

"Já vím," kývne Pavel bezmocně hlavou. "Jenomže ještě nevím jak."

"Já to chápu," snaží se vyjádřit Jirka své pochopení Pavlovy situace. "Ale pomoct ti nemůžu."

Jen co kluci odešli, Pavel se zavřel v pokoji, uvelebil se na posteli, vzal do ruky časopis o krasobruslení a otevřel ho na stránce, kde již před tím četl článek o Anitě. Tím se však nezaobíral. Jediné co ho na tom článku zajímalo, byla její fotografie, velká přes celou jednu stránku a upřeně na ni zíral. Neuplynul ještě ani jeden den, co Anitu neviděl a ani s ní nemluvil a už mu chyběla víc než je zdrávo.

I Anitě, která byla na samotu a delší odloučení poměrně zvyklá a myslela si, že ten týden, který zbývá do republikového šampionátu a který se i pro své vlastní dobro na cestě k úspěchu, rozhodla strávit bez Pavla nějak vydrží se ve svém rozhodnutí nejspíš malinko unáhlila. Pocítila to už jen , když vešla do svého domu, kde teď dva dny nepobývala a kde na ni na každém rohu dýchala velká osamělost a prázdnota. Pavlova přítomnost nejen tam, ale i všeobecně jí velmi chyběla.Ale musela to dokázat. Až doteď si s nějakým odjezdem a odloučením od Filipa nijak velkou hlavu nedělala. Naopak, byla ráda, když odjela na nějaký ten závod, kde mohla být alespoň na chvíli mimo dům Hoškových. Ale její nová situace, se kterou se postupně smiřovala, byla úplně jiná. Už možná jen proto, že Pavla skutečně milovala, kdežto Filipa ne. No, ze začátku možná ano, ale postupem času si uvědomila, že to ani nebyla láska, ale spíš zvyk a hodně k tomu přispívalo i to, že se s Filipem znali od mala a vlastně spolu i tak nějak vyrůstali. Kdežto s Pavlem to bylo úplně jiné. I její city k němu byly hlubší, než jaké kdy měla k Filipovi. Ale musela to dokázat. Musela se na ty dny od Pavla úplně odpoutat, aby mohla dosáhnout svého cíle a splnit tak svůj slib, který dala svým rodičům v den, kdy je jako dvanáctiletá dívka vyprovázela na jejich poslední cestě. V ten den slíbila, že jednou se na ten světový šampionát dostane a tu medaili domů přiveze. A v tuhle chvíli už ji od toho dělilo jen málo. Už jen malý krůček k tomu, aby ta vitrína v hale, kde se má třpytit zlatá medaile ze světového šampionátu nezůstala prázdná.

Pavlova deprese, jak by se jeho chování dalo nazvat, od toho dne ještě víc narostla.Jako by za ten den na něj nějaké zlé síly začaly působit a tím ho ovládly. Ale ty ani nebyly nijak moc potřeba. Na jeho totální proměnu stačila jedna úplně obyčejná holka. Začal odmítat návštěvy svých blízkých a hlavně Radky, které neměl odvahu se podívat do očí. Cítil se před ní jako ten největší srab a zbabělec, protože se nedokázal v jejím případě zachovat jako chlap a nedostál svému slovu a svým citům, které k ní měl. Paní Králové už jeho chování začínalo dělat starosti a dovršil je tím, že po třech dnech utápění v samotě, žalu a smutku, začal odmítat i jídlo. Moc dobře si uvědomovala, že tento Pavlův stav nevěstí nic dobrého a rozhodla se zakročit. Večer, když Pavel zrovna trávil svůj volný čas u televize, ve společnosti své sestry, kam byl skoro násilím dotažen, vzala ze stolku jeho telefon a rychle prohledala telefonní seznam, s úmyslem najít Anitino telefonní číslo a pokusit se jí zavolat. A zdařilo se. Rychle si opsala to číslo na kousek papírku a opustila Pavlův pokoj. V kuchyni pak ze svého mobilního telefonu vytočila Anitino číslo a spustila volání a v duchu doufala, že Anita ten telefon co nejrychleji zvedne.

Anita se právě vrátila domů, po náročném tréninku, když zaslecha v kapse bundy zvonící mobil. Rychle jej vytáhne a zadívá se na displej, aby mohla identifikovat volajícího, ale na displeji bylo jen cizí číslo. I když moc dobře tuší, že by to mohl být klidně Filip, volající ze zapůjčeného telefonu, jen proto, že ví, že kdyby volal z vlastního mobilu, tak by se Anita ani nenamáhala ten hovor přijmout, stejně ten hovor nakonec přijme. Protože ač vsází na Filipa, tak v tuhle dobu to může být prakticky kdokoli.

"Štrajtová," představí se Anita do telefonu a musí se opřít o zeď, když v telefonu uslyší hlas Pavlovy matky, která ji tímto žádá o pomoc, protože Pavel se prý ponořil do jakého si stavu osamělosti, kdy nechce přijímat návštěvy, špatně spí a dnešní den už dokonce přestal i jíst. Anita se v tu chvíli zarazí. Ví, že tohle něvěstí nic dobrého a zároveň si pomyslí, že Pavel se musel asi dočista zbláznit.

"Anitko, slyšíte mě," ozývá se z telefonu hlas Pavlovy matky, jelikož Anita po celou dobu stále jen mlčela a poslouchala.

"Ano, paní Králová. Poslouchám vás,"odpoví Anita.

"Já, uvědomuju si, že to pro vás asi bude v tuhle dobu problém, ale chtěla jsem vás poprosit, jestli byste se tu nemohla zastavit a promluvit mu do svědomí," ozve se v telefonu tahle zoufalá prosba Pavlovy matky.

"Ne, ne...,to..., to nebude problém," odpoví Anita ochotně. "Hned tam jedu," rychle ukončí hovor. Je jí celkem jasné, že tohle se bez její návštěvy neobejde. Hlas Pavlovy zoufalé matky, byl přesvědčivější než cokoli jiného. A i kdyby nebyl, tak už jen proto, že o Pavla velmi stojí to udělat musela.

Dopoledne, zatím co Pavel ještě tvrdě spí, Anita opět mizí bez rozloučení. Nebyla na nějaké takové srdceryvné loučení zvyklá a takhle to bude pro oba lepší. Pavlovi by to bylo zbytečně líto a jí by to taky na naládě zrovna moc nepřidalo. Tentokrát už si, ale odnese i všechny věci, které u Pavla měla. Celý týden se sem nedostane a mohlo by se stát,že by nějakou z nich mohla potřebovat. Jediné co tam po ní Pavlovi zbyde, bude vzpomínka na těch několik hodin, které spolu mohli prožít a že v tom byly i chvíle, na které do konce života nezapomenou. A fotka v časopise o krasobruslení. Anita svého počínání velmi lituje. Uvědomuje si, jak moc tím Pavla zklame, ale v tuhle chvíli to bude opravdu to nejlepší řešení. A nakonec, ten týden co se neuvidí uběhne jako voda. Je to jen týden, sedm dní, kterí budou od sebe odloučeni a Anita je schopná to vydržet. Ale co Pavel? Ten tohle odloučení, i když je to dospělý a rozumný muž ponese hůř. I když je to chlap, tak v případě Anity se někdy chová jako malý kluk. Ještě naposled se Anita rozhlédne po pokoji a pak už z něj tiše a potají, raději oknem, než dveřmi zmizí. V tuto dopolední hodinu by hrozilo, že by ji mohla zahlédnout Pavlova matka, kterou by v kuchyni, přes kterou by musela projít, určitě potkala. Pocit smutku a lítosti, který v sobě momentálně má, začíná nabírat na obrátkách. Musí co nejrychleji odjet, aby ji její vlastní pocity a emoce neovládly úplně a nedonutily ji se do toho domu vrátit a s Pavlem se rozloučit.

I přes to, že byla s Romanem dohodnutá spíše až na odpolední trénink, jela ihned na stadion. Roman tam i tak už touhle dobou musí být, tak ještě stihne využít ten čas, o který přijela dřív jako náhradu za čas dopoledního tréninku, kterou zameškala. Ještě než vejde do haly stadionu, pošle SMS Jirkovi, aby si přišel vyzvednout Pavlovo auto, které tu stojí od jeho včerejšího výletu a jehož klíčky má u sebe také ona a dovezl ho zpět Pavlovi. Potom už zmizí za dveřmi stadionu. Roman, kterému se hned po svém příchodu nahlásí je rád, že Anita přišla přece jen dřív než odpoledne.Musí ještě pořádně nacvičit ty změny v sestavě její volné jízdy, které jí pozměnil a tím jí malinko zkomplikoval situaci, ale pevně věří, že Anita to zvládne a na mistrovství republiky zazáří.

Pavel se opět probouzí úplně sám a opět chybí nějaké, byť jen malé rozloučení s Anitou. Zase mu utekla, jako ta Popelka z plesu. Ale i ta se s tím princem rozloučila a alespoň ten střevíček mu nechala. Kdežto Anita nic. I všechny věci které tam měla si odnesla. A to se ještě k tomu všemu neměli na její přání, po celý ten týden, který zbývá do začátku mistrovství vidět. Po Pavla i ta jediná minuta byla věčnost a což teprve celý týden? Přesně tolik dní zbývá do toho dne, kdy se opět s Anitou setkají. A Pavel už teď doufá,že to shledání bude šťastné a že ho nikdo a nic nenaruší. Během tohoto týdne, kdy zůstane úplně sám, musí vyřešit ještě jednu docela smutnou záležitost. Vyřešit svůj vztah s Radkou. Vysvětlit jí události posledních dní, které se děly kolem něj a Anity a které je tak nějak nakonec spojily dohromady tak, aby to pochopila a bylo to pro ni co nejméně bolestné. Jenomže tuhle bolest a zklamání, ani tím nejlepším vysvětlením, ani těmi nejhezčími slovy, která by mohl zvolit nezmírní. Pavel si to moc dobře uvědomuje, ale nemá jinou možnost. Anitu miluje a to víc než cokoli, nebo kohokoli jiného a tak Radka musí z kola ven.

Anita byla nakonec i ráda, že bude mít ten týden jen sama pro sebe. Za ty dva poslední dny co byli spolu se na ni Pavel upnul víc než je zdrávo a to pro ni nebylo příliš dobré. Ani v tuhle chvíli, ale ani do budoucna. Jako reprezentantka České republiky, bude jezdit i po světě a někdy nebude možné, aby Pavla vzala sebou. A navíc teď potřebovala každou minutu k tomu, aby se mohla plně soustředit na dosažení svého cíle, ale také na to, aby Filipovi nějakým způsobem konečně vysvětlila, že je konec. Nestojí o to, aby se v dalším článku v novinách dočetla, že Filip ji ještě stále považuje za svou přítelkyni, i když ona už jí dávno není. A na to samé, co musela udělat ona, tímto poskytla čas i Pavlovi, který v tuhle chvíli stál před velmi vážným rozhodnutím. Nechtěl Radce ublížit, ale musel. Moc dobře věděl, že se zachová jako ta největší svině, protože Radka si tohle od něj nezasloužila. Vždycky se k němu chovala velmi dobře, pomáhala mu,chápala ho, podporovala, zkrátka dělala co mu na očích viděla jen proto,aby s ní našel své štěstí. Ale bohužel nic z toho nestačilo na to, aby dokázal potlačit ty narůstající city k Anitě, kterým nakonec podlehl. "Ale jak na to," běžela mu tahle otázka hlavou stále dokola. Neměl s tím vůbec žádné zkušenosti, protože tohle byl první vztah, který musel ukončit on. Doposud dívky odmítaly jeho, ale teď to musel udělat on. Ale jak to jen udělat? Jaká slova zvolit, aby to pro Radku bylo co nejméně bolestné?

Kolem čtvrté hodiny odpolední se Jirka s Anitou scházejí u vchodu do haly stadionu. Anita si vyžádala na Romanovi malou přetávku, aby mohla Jirkovi předat ty klíčky od Pavlova auta.

"Jen o jedno tě prosím," podá Jirkovi klíčky. " Dovez to auto k němu domů. Ale za žádnou cenu nedávej ty klíčky do ruky Pavlovi. Teď si vážně nemůžu dovolit, jeho další výlet sem. Ten včerejší bohatě stačil."

"Já myslel, že je nemocnej," diví se Jirka.

"To taky je, " odpoví Anita. " Asi zcvrknutí mozku. Protože včera sem přijel ve stavu, že se ani na nohou udržet nemohl a na jeho těle by se dala smažit volská oka."

"Tak to tě má asi vážně rád," podotkne Jirka.

"Možná," pokrčí Anita rameny.

"Jinak by takhle neriskoval."

"To je všechno hezký, ale tohle prostě neměl dělat. Neměl takhle riskovat! K sakru...," rozčílí se Anita. " Mám na hřbitově už hodně lidí který tam chodím navštěvovat a nechci tam chodit navštěvovat i jeho!"

"Ty jsi to s ním ještě nevzdala co," zeptá se Jirka. " Stále o něj ještě stojíš?"

Z Jirkovy otázky Anita vyčte, že kluci o tom, že mezi ní a Pavlem už něco začalo, ještě nemají ani tušení a v tuhle chvíli to ani prozrazovat nechce. " To teď není důležité! Důležité je to, abys vrátil to auto a znemožnil Pavlovi ještě pár dnů řídit. A chraň tě bůh, aby ses nechal ukecat a dal ty klíčky do ruky zpátky jemu!"

"Neměj obavy," usměje se Jirka. "Auto vrátím a o klíčky se taky postarám. I kdybych si je měl celou dobu nechat u sebe."

"Mě je jedno, kdo je bude mít. Ale hlavně ať je nedostane on!"

"Tak na to se můžeš spolehnout."

" A jeď už! A kdyby něco, dej mi vědět," usměje se na Jirku.

"Tak na to se můžeš taky spolehnout," uculí se Jirka. Už během celého jejich rozhovoru, začínal mít takové divné tušení, že mezi těmi dvěma se něco děje. Něco co již překračuje hranici přátelství. A Anitina poslední věta ho v jeho podezření jen utvrzovala. Během své cesty k Pavlovi ještě vyzvedl jejich společného kamaráda Iva a vypravili se k Pavlovi společně.

Pavel prospí i čas večeře. No, ono se není čemu divit. Ten jeho výlet na stadion, mu musel dát pořádně zabrat. Nebylo by nic divného , kdyby takhle prospal třeba celou noc a dá se to i tak nějak očekávat. Anita, která po večeři zůstává v kuchyni s Alenou sama, má alespoň čas na to, aby si s ní v klidu popovídala.

"Ty jsi ta krasobruslařka," uvědomí Alena Anitu o tom, že už také ví, koho má vlastně doma.

Anita se na ni udiveně otočí. Nemá ani zdání o tom, že by během večeře padlo jediné slovo o tom, kdo ve skutečnosti je. Potom jí však dojde odkud by mohl vítr vát. " Brácha žvanil co?"

"Ne, odpoví Alena. "Četla jsem o tobě tady," zvedne ze stolu časopis, ve kterém ještě odpoledne četl Pavel a potom si ho odnesla jeho matka.Otevře ho na stránce kde je vytištěn článek a je tam přidána i její fotografie. "Jsi hezčí než jsem si myslela."

Anita se po usměje. Alenina pochvala ji opravdu potěšila.

" A taky zadaná," pronese Alena důrazně.

Anita se v tu chvíli zarazí. S Filipem sice už nic nemá, ale faktem je, že jejich rozchod ještě nebyl veřejně ohlášen a i kdyby byl, tak Filip a jeho matka by stejně stále všude prohlašovali že je to jen mýlka a že Anita s Filipem stále tvoří krásný pár. "Cože," zeptá se udiveně.

"Anita Štrajtová a Filip Hošek nejsou jen velkými nadějemi Českého krasobruslení, ale zároveň spolu tvoří i dlouholetý milenecký pár, který co nejdřív oznámí své zásnuby. Takže pánové, pokud si děláte zálusk na tuto úspěšnou dámu musíme vás bohužel zklamat," cituje Alena větu z textu článku v časopisu.

"Ale to..., to není pravda," vykřikne Anita nevěřícně.

Alena jen pokrčí rameny. "Pokud je to pravda, pak máš průser holčičko. Pokud není, tak doufej, že to brácha ještě nečetl, protože kdyby ano, tak máš průser taky."

"Tak potom budu doufat, že k téhle větě ve svém čtení ještě nedošel."

"Zůstaneš tu přes noc? " zajímá se Alena a tím tak nějak odbočí od původního tématu.

"Pokud mě tu Pavel ještě bude chtít tak ano," odpoví Anita nejistě.

"Ten o ničem jiném ani nepřemýšlí."

"Ale můžu zůstat už jenom dneska," řekne Anita vážně.

"No, tak tohle se bráchovi líbit nebude," zakroutí hlavou Alena a zatváří se velmi vážně. "On tě má hodně rád Anito."

"Ne víc než Radku," pronese Anita smutně.

"Neřekla bych."

"Tak, proč potom před ní schovával moje věci pod postel?! Proč nesměla vědět, že jsem tu byla," zeptá se Anita rozčileně.

"Jak víš, že tu byla?"

"Nejsem blbá Aleno," zakroutí Anita hlavou. " Před kým jiným by ty věci asi tak schovával?!"

"A nenapadlo tě, že ve stavu v jakým momentálně je, neměl náladu vysvětlovat Radce, že nakonec se přece jen stalo to,čeho se už pár dnů obávala," vyjede Alena po Anitě.

"Ona to tušila," zarazí se Anita.

"Ano."

" Ale na výlet na stadion, na ten měl síly dost," odsekne Anita. "Začínám si tu připadat jako dobře utajovaná milenka a ne jako jeho přítelkyně."

"Tak teď mu křivdíš Anito!"

"Já?!"

"Ano ty."

"Tak co tady potom ještě k sakru dělám?!"

"Nervózně běháš po kuchyni, zlostně tu máváš rukama , jak kdybys snad měla každou chvíli vzlítnout," odpoví Alena. " Hele i mě se zdá, že by se ta Radka k někmu prostě hodila víc.Ale..."

"No fajn, takže teď už bych vážně měla přemýšlet o odchodu."

"Anito, k sakru, uklidni se! To seš vážně tak pitomá, že ti vůbec nedochází, že ten výlet možná měl něco znamenat?!"

" Jo, že jsem ho mohla jít taky místo sem navštívit do márnice!"

"Myslela jsem si, že jsi inteligentnější."

"Tak potom ses spletla."

"Anito k sakru," zoufá Alena. " Nehledě na to co si myslím tak..., ale ne..., raději nic. To už je teď vlastně celkem jedno."

"Co jsi chtěla říct?"

"Nezklam ho Anito! On tě má opravdu rád a myslím, že dneska to dokázal víc než dost. Jeho by to opravdu hodně zasáhlo."

"Tak to potom bude muset nejdřív zklamat on mě," řekne Anita velmi rozhodně. "Můžeš si o mě myslet co chceš, ale já ho nezklamu! Já ne!"
Aby se vyhnula další konverzaci s Alenou která se ke konci začala trochu více přiostřovat, vezme Pavlovy léky, sklenici minerálky a zmizí za dveřmi jeho pokoje. I když oba plánovali, že tu i dnes zůstane přes noc, tak v tuhle chvíli by nejraději utekla. Posadí se na kraj Pavlovy postele a zadívá se na něj. Spal klidně a na tváři měl úsměv. Možná se mu asi něco hezkého zdálo. V tuhle chvíli si tu připadala jako nějaký vetřelec a Alena neváhala jí to tak nějak naznačit. Až do dneška si byla jistá tím, co pro Pavla znamená, a dneska ji o tom opět stihl ujistit. Tak proč si tu v tuhle chvíli připadala nechtěná.

Přiblížila se půlnoc a Anita na kterou tahle povinnost jaksi dnes padla musela ukončit své hloubání o chtěnosti a nechtěnosti a milovanosti a nemilovanosti a pro udit Pavla a podat mu jeho pravidelnou dávku antibiotik. Několikrát ho jemně pohladí po tváři a i když jí do smíchu zrovna moc není, tak pro něho ten úsměv na své tváři nějakým způsobem vykouzlí. Pavel se pomalu probouzí. Očima mžourá v ostrém světle stolní lampičky která osvětluje jeho pokoj. Anita mu podá a prášek a sklenici minerálky, ale na jejím chování je vidět změna. Je takové chladné a odtažité. A taky moc dobře ví proč. Opravdu si tu dnes večer připadá , jako nějaká druhořadá milenka.

"Co je s tebou," zeptá se Pavel starostlivě a přitom se ji snaží chytit za ruku.

Anita však ucukne. "Nic," odpoví s ledovým klidem.

"Tak proč jsi najednou tak chladná a odtažitá?"

Do Anity v tu chvíli vjede pořádný vztek. Pavlův dnešní výlet na stadion ji opravdu velmi rozzlobil. A nebyl to jen ten výlet. " Možná čekám odpověď! Možná čekám vysvětlení! A to vše na jedinou otázku. Proč Pavle," ptá se Anita velmi naštvaně. " Proč byly moje věci schované pod postelí?! Kdo tu byl, že je nesměl vidět?! A proč...,proč jsi to k sakru udělal?! Co měl ten tvůj výlet na stadion znamenat?! Co jsi tím chtěl k sakru dokázat?!

Pavel už ví která bije. Dochází mu, že Anita o něj musela mít v tu chvíli asi pořádný strach. A nemýlil se. Opravdu ji velmi vylekal. A dochází mu i to, že Anita si tohle všechno od něj opravdu nezasloužila.

"A co jsem jí asi měl říct?!"

"Komu?"

"Radce," prozradí Pavel jméno své odpolední návštěvy. " Měl jsem jí snad říct, že ta kabelka sem přišla sama?!"

"No, tak tomu by asi neuvěřila."

"Já, musel jsem ji rychle někam schovat. Anito prosím, pochop to.

"Tak pro příště bych prosila, nechat mé věci tam kde jsou," požádá Anita Pavla důrazně.

Pavel lehce kývne hlavou na znamení, že pochopil a při tom zvážní ještě víc.

"Promiň, " omlouvá se Anita. " Nechtěla jsem po tobě takhle vyjet. Ale..., naštval jsi mě."

"Já vím," uznává Pavel své pochybení. " A omlouvám se. Vážně jsem ti nechtěl přidělávat další starosti."

"Tak to se ti teda opravdu nepovedlo."

"Ale, ráno jsi beze slova zmizela. A za celý den jsi se vůbec neozvala."

" A jak jsem asi mohla," zeptá se Anita.

"Telefon přece používat umíš."

" To sice ano, ale bez tvého čísla se s ním můžu dát tak leda vyfotit a zarámovat."

Pavlovi jako by se v tu chvíli v hlavě rozsvítilo. " Jsem to, ale trouba," plácne se do čela.

"Ale hezkej trouba," uculí se Anita.

" A po uši zamilovanej," zazubí se Pavel.

"Tím si nejsem jistá," provokuje Anita Pavla s úsměvem.

Pavel ji k sobě přitáhne, pevně obejme a jemně se dotkne jejích rtů. "Zůstaneš i dneska?"

"Můžu," zeptá se Anita se šibalským úculem.

Pavel se na ni sladce usměje a přitiskne ji k sobě ještě víc. "Musíš!"

"Ale můžu zůstat už jenom dneska."

Pavlova radost se po této větě vytratí. Z výrazu v jeho tváři lze vyčíst smutek, ale také lítost.

"Pavle, pochop to. Budu teď celé dny na stadionu. Blíží se ten mistrák a Roman mi nasadil do sestavy nové prvky a tak ze mě teď totálně dře kůži, abych to zvládla. A ten člověk moc dobře ví, co dělá. Domů se budu jezdit akorát vyspat. Mrzí mě to Pavle a ani nevíš jak moc, ale..., v tuhle chvíli to tak bude lepší," usměje se na Pavla. "Ale až tenhle blázinec skončí, tak ti slibuju, že už budeme pořád spolu a ani na krok se od tebe nehnu."

Pavel se mírně pousměje. Vidina splnění Anitina slibu v něm, opět navodila alespoň malinko lepší náladu.

" A teď to číslo, " uculí se Anita. "Nebo snad nestojíš o to , abych alespoň občas napsala nebo zavolala?"

No vidíš," uculí se Pavel. "Málem bysme na to zapoměli."

Výměna telefonních čísel nebyla nijak složitá a Pavel by se měl pořádně klepnout do čela, už jen proto, že si na to nevzpoměl dřív. Nadiktuje Anitě své telefonní číslo a pak ji na něj nechá zavolat. Nejen, že tím získá její číslo snadněji, ale také mu to dopomůže k najití jeho vlastního telefonu, o kterém nemá ani ponětí, kde se vlastně v tuhle dobu nachází.

Jeho naději na to, že by Anitu ještě mohl na stadionu zastihnout,posílila vidina jejího auta stojícího na parkovišti před stadionem. Ale to stále ještě nutně nemusí dokazovat, že Anita na stadionu ještě opravdu je. Vystoupí z auta a z posledních zbytků sil dojde do haly, kde se opře o mantinel. Dál už není schopen dojít. Ještě očima přejede ledovou plochu, kde už však jezdí jenom jeho kolega s rolbou a upravuje led. Všimne si Pavla z posledních sil stojícího u mantinelu a pak už jen vidí, jak Pavlova postava za ním mizí. Ihned zastaví rolbu a spěchá k němu.

"Co tady k sakru děláš," ptá se David a jen co se dotkne Pavlova těla, aby mu pomohl dostat se do polohy sedu zjišťuje,že Pavel má vysokou horečku. " Co si myslíš, že děláš, ty vole?! Máš horečku, měl bys bejt doma v posteli," promluví David k Pavlovi.

"Anita, je tady," zeptá se Pavel

"To nevím," pokrčí David rameny. "Dneska jeli celý den, bez nějaké velké přestávky. Je to chvilka co to tady pro ndešek ukončili."

"Já ji potřebuju," řekne Pavel prosebně.

David by mu rád pomohl a zkusil se podívat do šaten, ale nemůže ho tady v tomhle stavu nechat samotného. To by byl docela risk. Buď by se Pavel mohl pokusit o další procházku a to nejlépe k Anitině šatně a nebo by se mu mohlo ještě přitížit, což by byl o dost větší průšvih,než kdyby šel hledat Anitu do šaten.

V podstatě mají oba takové štěstí v neštěstí, jelikož Anita s ostatními se objeví v hale, chvilku po Pavlově příchodu. Když uvidí Pavla sedícího na zemi a vypadajícího, že snad každou chvíli vypustí duši, se k němu rozběhne. Tuší, že z tohohle bude ještě nejspíš solidní průšvih. Menší průšvih už sice tak nějak čekala, protože v čase, kdy má dlouhou přestávku mezi dopoledním a odpolední tréninkem, se u Pavla vůbec neukázala a Pavlův telefon stále ještě neznala a zapoměla i na to, aby zavolala alespoň Jirkovi, aby Pavla uvědomil o tom, že se dneska na stadionu zdrží.

"Teda, ten dneska, ale pořádně přebral," chechtá se Petr.

"Má ji jako z praku," odpoví mu, se smíchem Filip.

"Nemá chlastat, když to neumí," dále se baví Petr na Pavlův účet.

"Hele pozor," varuje Petra se smíchem Filip. "On to umí,he he he. Však je v tý hnusný hospodě naloženej denně."

"No, tak dneska si asi musel k tomu i něco šlehnout."

"I to je možný," stále se nepřestává smát Filip.

Jen Anita ví, že Pavel není opilý a za neutichajících poznámek Petra a Filipa, které jak je vidět velice baví Pavla ponižovat a bavit se na jeho účet,doběhne až k němu a přizvedne jeho hlavu tak, aby se mu mohla zpříma zadívat do očí. Tímhle ji Pavel dokonale vyděsil. Moc dobře si uvědomovala, jak mohl být pro něho tenhle výlet nebezpečný.

"Tak, tohle už lecos vysvětluje," pronese Filip při pohledu na Pavla a Anitu.

" A možná i to, proč nebyla včera v noci doma," připomene svému kamarádovi Petr.

"Holt, šla za horším," povzdechne si Filip s úculem.

"Pánové, nedivte se a rovnou valte oči, protože tady máte zářný příklad toho, že asi musí bejt v posteli mistr, když potom nezvládla, ani dojet domů," uchichtne se Markéta.

"Leda sex s půllitrem," rozchechtá se Filip.

Do Anity v tu chvíli vjede ukrutná zlost. Všichni mají celou dobu, jen plné pusy přiblblých řečí, ale aby se někdo obtěžoval jí třeba jen malinko pomoct, tak k tomu se nikdo nemá. Otočí se na celou tu trojici a naštvaně na ně zakřičí. " Jděte všichni do prdele s těma vašima blbejma kecama," snaží se Pavlovi pomoct vstát, ale na jeho tělesnou váhu, je sama slabá. " Můžete mi někdo k sakru pomoct,místo toho, abyste tady jen blbě čuměli a pomlouvali?!!! Hovno víte o co tady jde, ale hlavně, že máte všichni plný huby keců!!"

Do haly vchází také Roman s Honzou a nemůže jim neuniknout, že se něco děje.

"Co se tam děje," ptá se Honza svého kolegy.

"To nevím, ale vypadá to na pěknej průser kamaráde," odpoví Roman na Honzovu otázku.

Když dojdou o něco blíž, zahlédnou Anitu snažící se postavit Pavla na vlastní nohy a kousek od nich trojici ostatních krasobruslařů, kteří se celou situací velmi baví.

"Do pytle," pronese Roman a rozběhne se Anitě na pomoc. " Co tady k sakru dělá," ptá se Roman Anity a přitom sáhne Pavlovi na čelo. "Vždyť má vysokou horečku."

"Tak tohle vím i bez tebe ," odpoví Anita. "Pomoz mi ho zvednout. Dovedu ho do auta a dovezu domů."

Roman se bez jakéhokoli další ho vyptávání ujme pomoci Anitě, nejen postavit Pavla na nohy,ale také ho dovést až k Anitinu autu, kde ho usadí na sedadlo spolujezdce.

"Děkuju."

"Nemám ti ještě nějak pomoct," ptá se Roman starostlivě.

"Ne, to je dobrý," odpoví Anita. " Tohle už zvládnu sama. Jo, a ráno mě nečekej, přijdu později," oznámí Anita Romanovi.

"Důvod," ptá se Roman.

"Ten ti vysvětlím později. Jenom mě prosím ráno nečekej."

Roman, i když se mu to zrovna moc nelíbí, kývne hlavou na souhlas.

V Pavlově kapse u bundy, začne vyzvánět jeho mobilní telefon. Anita na nic nečeká a vyndá ten telefon z jeho kapsy. Když si na displeji přečte jméno volajícího, které zní "Máma," ví, že teď nastane další průšvih. Je jí celkem jasné, že o Pavlově odchodu z domu nic neví, protože v tomhle stavu, by ho pryč z domu nepustila. Anita ten hovor nakonec přijme místo Pavla a jen tiše poslouchá jeho vystrašenou matku, která v tuhle chvíli musí být strachy bez sebe. Když konečně její hlas na chvilku utichne, Anita se odváží odpovědět. "Ano paní Králová, je tady," potvrdí Anita podezření paní Králové, o Pavlově utajené cestě na stadion. " Nevím jak se mu to povedlo, ale na stadion dojel a já osobně se postarám o to, aby se vrátil domů a snad se mi podařít najít i nějaké vysvětlení, nebo alespoň odpověď na otázku proč."

Ostatní, kteří opustili halu hned po nich, ale zůstali stát o kousek dál a stále se celou situací velmi dobře baví, zaslechnou Anitin rozhovor s Pavlovou matkou.

"To vypadá, jako by už patřila do rodiny," rýpne si Markéta.

"Tak už máš konečně jasno v tom, kde strávila včerejší noc. A Karlštejn to rozhodně nebyl," chechtá se Petr. "Nasadila ti parohy, kámo,he he he."

Do Filipa v tu chvíli vjede velká zlost a chytí Petra za bundu. "Drž hubu, ti povídám!!"

"Snad jsem zase tak moc neřekl."

Filip se odpojí od ostatních a míří rovnou k Anitě. Pokud se Petr nemýlil, tak Anitina noční nepřítomnost v jejím domě, před kterým na ni dost dlouho čekal, si bude žádat vysvětlení. Zastihne ji akorát, když nasedá do auta.

"Tak teď už je mi jasné, proč jsi nebyla v noci doma!"

"Špehuješ mě snad," zeptá se Anita.

"Ne, to ne," odpoví Filip tak nějak klidně. "Včera jsem se za tebou večer zastavil. Čekal jsem tam do půlnoci. Ale madam nikde. Byla jsi s ním, že jo?!"
"Do toho tobě nic není!"

"Nečekal jsem, že klesneš tak hluboko. Že vyměníš svůj dosavadní život a svou rodinu za tohohle opilce."

"Jen pro tvou informaci. Tenhle opilec, jak jsi ho právě nazval, má víc charakteru než ty a tvoje rodina dohromady," odsekne Anita rázně. Rychle nastoupí do auta a odjiždí. Už takhle ji Filip zdržel příliš dlouho.

Jen co zastaví před Pavlovým domem, uvidí u branky Pavlovu matku, která už tam na ni netrpělivě čeká. Je strachem bez sebe, ale když uvidí před bránou zastavit Anitino auto a v něm sedícího Pavla, trochu se uklidní. Na nic nečeká, vyjde ven ze zahrady a pomůže Anitě dostat Pavla ven z auta a dovést až do jeho pokoje a následně ho uložit do postele. Anita s radostí přijme její pozvání, aby s ní a Pavlovou sestrou v kuchyni povečeřela a vypila si šálek kávy a vyzvání k tomu, aby zde zůstala přes noc, už bere jako samozřejmost. Nakonec v plánu to měla. Ještě než odejde do kuchyně, její pozornost upoutá prázdné místo na Pavlově psacím stole, kde ještě ráno měla položenou kabelku. Rozhlédne se po pokoji, ale kabelku nikde nevidí. Chvilku hledá ve skříních a podívá se i pod postel, kde ji konečně najde. Dochází jí, že kromě ní, tam měl dneska Pavel ještě jinou dámskou návštěvu. A před kým by schovával její věci, než právě před Radkou. Pavlův pokoj opouští s vědomím, že tohle se bez nějakého jeho, alespoň malého vysvětlení neobejde. Nehodlá být v jeho životě až ta druhá. Ta, se kterou si bude krátit čas, když Radka zrovna nebude k mání. Pomalu vchází do kuchyně, kde u stolu nesedí jen Pavlova matka,ale ještě další žena. Věkově může mít tak kolem třiceti let, celkem hezká a Pavlovi i v některých rysech obličeje mírně podobná. Má dlouhé blond vlasy dosahující délkou pod lopatky, zelené oči a takovou středně silnou postavu. Králová pokyne Anitě stojící ve vchodu oddělujícím kuchyň a další část domu, aby se s nimi posadila. Anita znervózní. Přítomnost té cizí ženy, v ní nevyvolává zrovna dobré pocity. Nakonec však těch pár kroků k tomu stolu udělá a usadí se na židli. Jak se hned poté dozví, tak ta neznámá žena, ze které měla ještě před chvílí docela strach je již zmiňovaná Pavlova starší sestra Alena. Zkoumavě si Anitu prohlíží. Ani ona zrovna nežije v nevědomosti o tom, kým Anita ve skutečnosti je. Ale Pavel nic neprozradil. Znala Anitu stejně jako většina Čechů z novin, časopisů a také televizních pořadů.