Duben 2014

Konec dobrý, všechno dobré - kapitola 3

28. dubna 2014 v 18:56 | Trishka |  Knižní tvorba
Anita se vrací domů po náročném tréninku. Už zítra odlétá do Londýna, pokusit se vyhrát mistrovství světa v krasobruslení a splnit si tak svůj sen a také slib, který dala rodičům. Vítězství právě na tomto šampionátu pro ni znamená velmi moc. A i kdyby nevyhrála a jen se dobře umístila, zajistila by si tak velké postupové šance na další velký závod, kam se hodně sportovců dostane třeba i jen jednou nebo dvakrát, během své sportovní kariéry.

V domě je však úplná tma. Vypadá to, jako by tu kromě Anity nikdo nebyl. Což by nemělo být zase až tak pravdivé. Měl by tu být přece Pavel. Od rána se spolu neviděli, ani na stadionu, ale ani jinak spolu přes den nekomunikovali. "Že by ještě, nebo už spal," pomyslí si Anita v duchu a rychle vyběhne po schodech rovnou do patra a zamíří přímo do ložnice. Rozsvítí světlo, ale zjistí jen jedno. Pavel tu není a ve své posteli dneska vůbec nebyl. Je stále ustlaná tak, jak byla i ráno. Anita seběhne zpátky do přízemí a projde každý z pokojů, ale po Pavlovi nikde ani stopa. Vstoupí do poslední místnosti, kde by Pavel ještě mohl být, jídelny. Rozsvítí a rozhlédne se kolem sebe, ale jídelna je prázdná. Na stole leží jen list papíru a na něm položený svazek klíčů. Anita přejde ke stolu, zvedne ty klíče a pořádně si je prohlédne. Poznává v nich klíče od svého domu, které dala Pavlovi, když u ní začal postupně přebývat. Zadívá se na list papíru, kam Pavel napsal před odchodem, krátký dopis na rozloučenou a kde jí přeje hodně štěstí do dalšího života s někým, kdo jí bude moct dát takový život, jaký Anita potřebuje a jaký si zaslouží a který jí on nemůže nikdy dát. Anitě v tu chvíli do očí vtrhnou slzy.
Vždyť tohle byl dopis na rozloučenou. Byl to rozchod. Pavel byl pryč a ona vlastně ani pořádně neví proč. Nic zlého neprovedla, tedy kromě toho, že včera mluvila se svým strýcem, což se Pavlovi zrovna moc nelíbilo. Potom se pohádali, odešel a vrátil se až dnes ráno. Ale kvůli takovéhle věci se přece lidé nerozchází. A zvlášť ne ti, co prožili tak kruté situace, jako právě oni dva. Ty by je měly naopak ještě více spojit, ale jak je vidět, nestalo se tak. Pavlova zášť a nenávist vůči Hoškovým a jeho zvyk unáhleně se rozhodovat vykonaly své. Alespoň to byl tak nějak jediný důvod pro Pavlův odchod, který by mohl být reálný, ale opravdu velmi slabošský. Anita se v tu chvíli rozpláče ještě víc. Pavel byl to nejlepší, co ji v životě potklalo. Milovala ho celým svým tělem, ale i duší. A najednou odešel a nechal ji tu samotnou. A navíc teď, když zítra má odlétat na svůj velký životní závod. Měla by taky balit, ale nemůže. Tahle Pavlova rána pod pás, ji dočista zlomila. Po tom všem, co spolu prožili, by ani ve snu nečekala, že Pavel by byl schopný udělat něco takového, jen kvůli obyčejné hádce.Zvedne se ze židle a opět se přesune do ložnice, kde ze skříně vytáhne velký kufr a začne do něj házet oblečení. Ani neví co všechno tam vlastně hází. Její mysl je stále zaměstnána Pavlovým odchodem. Velmi ji tento Pavlův náhlý krok mrzí. Odešel, aniž by jí dal nějakou šanci promluvit si a dozvědět se, co vlastně tohle všechno zavinilo. To je to, co stále neví. Důvod Pavlova odchodu. Ten jí nejenže nesdělil osobně, ale nenapsal o tom ani jediný řádek ve svém dopise na rozloučenou. " A měl vůbec nějaký," ptá se sama sebe. Stále totiž kromě té hádky a toho, že se zastávala svého stále přátelského vztahu se svým strýcem, nemůže přijít na nic, co by mohl Pavel použít jako důvod k rozchodu. Usadí se na postel a v hlavě stále hledá nějaký rozumný důvod Pavlova odchodu. Její pozornost zaujme deník, ležící na posteli otočený stránkami nahoru, což vypovídá o tom, že Pavel ten deník musel číst, nebo se do něj alespoň podívat. Což by pro Pavla mohl být také určitý důvod k odchodu. Ale to také svědčí o Pavlově neslušnosti a i o tom, že Pavel je schopný se v klidu hrabat v jejích věcech a tím by ji mohl také dobře sledovat a hlídat. Takže, možná bylo i lepší, že odešel.

Po celou cestu na letiště Anita nepromluvila ani slovo. Seděla na předním sedadle a pohledem hypnotizovala ubíhající krajinu. Stále musela myslet na Pavla a na to hrozné překvapení, které jí připravil. Ani neví jak projde letištní kontrolou a už sedí v letadle, kde ji z toho důkladného zamyšlení a bezvědomí z nedostatku spánku probere až hlas letušky, která ji žádá, aby se připoutala, protože letadlo ve kterém sedí, se chystá k odletu.
"Všechno v pořádku," zeptá se Roman Anity. Nemohl si nevšimnout náhlé změny Anitina chování a jejích od pláče opuchlých očí.
"No, jo..., ano. Jo..., ano. Nebo ne? Nevím. Snad..., asi," odpovídá Anita, snažíc se Romana přesvědčit, aniž by musela s pravdou ven.
"Hele, nejsem slepý. A taky tě dost dobře znám. Takže vím, že tímhle se možná snažíš oblbnout sama sebe, ale mě neoblafneš."
"Odešel," řekne Anita tiše a v očích se jí objeví slzy.
"Pavel," zeptá se Roman nevěřícně.
"Můj pes to určitě nebyl, když žádného nemám."
"To je mi opravdu líto," soucítí Roman s Anitou.
"To mě taky."
"A není ještě...?"
"Není," přeruší Anita Romanovu otázku svou odpovědí. "Jediná šance která tu teď je, je vyhrát tenhle závod a to je teď to nejdůležitější."
"Tak tohle si myslíš?"
"Ano. A je to rozhodně lepší, než myslet na někoho, komu na mě vůbec nezáleží."
"To je to, co chceš?"
"Jo."
"No jak myslíš," odpoví Roman a dál už se raději k tomuto tématu nevyjadřuje.

Po celou dobu letu Anita mlčí. Jen se dívá z okna a po tvářích jí stékají slzy. Každá i jen sebemenší vzpomínka na Pavla, je vlemi bolestná. Konečně letadlo přistane a na Londýnském letišti.Anita projde letištní kontrolou, vyjde před halu a zhluboka se nadechne. Je tisíce kilometrů od domova a ten vzduch, který právě dýchá, se jí zdá tak jiný. Na chvíli se cítí šťastnější a volnější. I vzpomínky na Pavla a na tu bolestnou zkušenost, kterou jí připravil, najednou mizí. Jen co se venku objeví i Roman, vezmou si taxi a nechají se odvézt do hotelu London Eye, který se stane pro příštích pár dnů jejich domovem. Hotel je vskutku velmi krásný a to nejen z venku ale i zevnitř. Mramorem dlážděná hala s velkým recepčním pultem a koženými křesílky rozestavěnými kolem malých kulatých stolků, sloužících k příjemnému posezení zákazníků hotelu. Anita si vyzvedne klíče a odebere se do svého pokoje. Je celý zařízený v bílé barvě. Po levé straně má dveře vedoucí do koupelny. Odloží svá zavazadla a usadí se do jednoho z bílých kožených křesílek sedací soupravy, umístěné hned pod oknem. Měla by odpočívat, ale z nějakého neznámého důvodu nemůže. Zvedne se z křesla, odchází z pokoje a zamíří přímo do hotelového baru, kde si objedná panáka stříbrné tequily. A potom dalšího a dalšího. Značně opilá si přisedne k jednomu ze stolků, kde osaměle sedí docela sympatický mladík.
"Čau fešáku," zubí se Anita na toho blonďatého mladíka s mužně vypracovanou postavou.
Mladík jí však neodpoví a jen se na ni udiveně dívá.
"Jsi snad němý," zeptá se Anita.
Mladík však stále mlčí.
"No, dobře. Tak začneme lehčí větou. Jak se jmenuješ? Já jsem Ani...Š...No to je skvělý. Už ani nevím jak se jmenuju. A víš to alespoň ty?"
Mladík však stále mlčí a to z jednoho prostého důvodu. Nerozumí česky, což Anitě v jejím podnapilém stavu nedochází.
"Ty seš snad ryba. Jinak si tvé mlčení nedokážu vysvětlit."
Do baru přichází Roman a jde nejspíš právě včas, aby zabránil skandálu, který je díky Anitinu stavu opilosti a neudržení sebekontroly na spadnutí.Přejde až ke stolku, kde Anita zatím neúspěšně mluví na mladíka. A jelikož on je německé národnosti, tak jí nerozumí ani slovo.
"Tak asi půjdeme," pronese Roman směrem k Anitě.
"Já, ale nechci," odporuje mu Anita.
"Anito, k čertu. Jsi vožralá jak to prase na terase!"
" A líbí se mi to!"
"Ale mě ne," vyjede na ni Roman docela naštvaně.
"A mě ano! Je to tak krásné. A nejhezčí na tom je, že nic necítím."
"Tak to ti ze srdce přeju. Ale bylo by dobré, kdyby ses s tou svojí necitelností přesunula někam mimo tuhle místnost."
"A podle mého by s tím necitlivěním bylo dobré, tu zůstat."
"No," rozhodne se Roman. "Nedáváš mi jinou možnost," vezme Anitu na záda a za jejího neustálého nadávání, se ji snaží dopravit do pokoje.
Není to zrovna lehká cesta, protože Anita je ve svém úsilí být postavena na vlastní nohy, opravdu vytrvalá.
"Můžeš mě už konečně pustit," vyjede Anita na Romana, jen co překročí práh jejího pokoje.
"Jak si dáma přeje," uculí se Roman a prudce pustí Anitu na zem.
Anita se pod vlivem alkoholu zamotá a usadí se hezky na zadek. "Co děláš, ty magore," zakřičí Anita na Romana.
"Chtěla jsi pustit na zem," uculí se Roman. "Tak jsem jen splnil tvé přání."
"Ale pěkně blbě," sykne Anita naštvaně a přesune se do křesla.
"Hele, já vím nebo nevím co tě žere! Možná je to on, možná ještě něco jiného, ale tímhle to rozhodně nevyřešíš," vyjede Roman na Anitu naštvaně. "Přijela jsi sem proto, abys něco dokázala! Tak na to k sakru mysli!"
"Bolí to," pronese Anita tiše a se slzami v očích.
"Já vím," odpoví Roman chápavě.
"Tak proč to muselo takhle skončit?"
"Tak na tohle ti odpovědět nedokážu," řekne Roman vážně. "Ale dokážu ti poradit, co bys teď měla udělat. Zkusit se soustředit na něco jiného. Na něco hezkého."
"Já vím," odpoví Anita. " Teď jsem tady a jsem tu proto, abych vyhrála. A to musím splnit."
"Tak, tak," řekne Roman souhlasně.
"A já to dokážu."
Roman jen s úsměvem kývá hlavou. "Tak si odpočiň a zítra žádný alkohol. Jestli chceš chlastat, tak prosím. Ale nech si to až domů, do Čech."
"Zítra se chlastu ani nedotknu. To ti můžu slíbit."
"To je dobře," pochválí Anitu Roman. Jemně a s úsměvem kývne hlavou na rozloučenou a opouští její pokoj.

Konec dobrý, všechno dobré - kapitola 2

23. dubna 2014 v 16:48 | Trishka |  Knižní tvorba
Anitina náklonnost k Josefovi, nedávala Pavlovi zrovna moc možností. Dokázal pochopit, jak se Josef v této chvíli musí cítit, ale byl to Hošek a pro Pavla člen rodiny, kterou z duše nenáviděl. To, co tato rodina provedla Anitě a v pozdější době i jemu samotnému, bylo neodpustitelné. Nechtěl dávat Anitě na vybranou a tak jediným východiskem v této situaci bylo odejít. Bude to velmi těžké rozhodnutí. Anitu má rád a nechce ji opustit, ale pokud dál bude mít přátelské vztahy s Hoškovými, tak v jejím životě být nemůže. Jeho cesta končí v hospodě U Půllitru, kam chvilku po něm dorazí také Jirka a Ivo. Jsou to jeho nejlepší kamarádi a právě u nich by Pavel rád našel radu, jak se v téhle situaci zachovat.
"A co s tím hodláš dělat," zajímá se Jirka o vysvětlení řešení Pavlovy situace.
"Já nevím, " pokrčí Pavel rameny. "Je to velmi těžké rozhodnutí."
"Ale nějak to řešit musíš," podotkne Ivo.
"To vím i bez tebe, " odpoví Pavel. "Ale problém je v tom, že vůbec nevím jak."
"Dej jí prostě na vybranou," navrhne Jirka. "Buď ty nebo on."
" A pokud tě má opravdu ráda, vybere si tebe," dodá Ivo.
"Ono, tohle není tak jednoduchý. I kdybych jí dal na vybranou a měla mě sebevíc ráda, stejně si vybere jeho. Má pocit, že je pro něj nesmírně důležitá a nepostradatelná."
" A je to opravdu tak," zeptá se Jirka.
"Obávám se, že ano," odpoví Pavel nejistě a pokrčí rameny.
" A já si myslím, že by sis s ní měl promluvit," podotkne Ivo.
"To je zbytečné," odpoví Pavel.
"Do prčic Pavle, vzpamatuj se," řekne Jirka vážně. " Skoro rok tady za ni bojuješ, málem se necháš zastřelit a teď tady sedíš a mluvíš o odchodu? Ty se dej vážně do kupy!"
Pavel je však v tuhle chvíli pevně rozhodnutý. "Ano, odejdu," oznámí svým kamarádům. "Ona si vybrala a já ji nemůžu nutit, aby své rozhodnutí změnila."
"Tak potom seš pěknej vůl," odpoví Jirka na rovinu.
"Abys jednou nelitoval," uprozorní Pavla Ivo.
"Lituju už teď," odpoví Pavel oběma kamarádům posmutněle. " Toho, že jsem ji vůbec kdy potkal."

Anita se probouzí pozdě dopoledne. Při pohledu na budík, který ukazuje skoro deset hodin ráno v ní zavládne zděšení. Zaspala!! Druhé zděšení ji čeká při pohledu na Pavlovu postel, která zůstala stále ustlaná, což značilo jen to, že Pavel v noci nespal doma. Rychle se oblékne, posbírá nutné věci a klíčky od auta a co nejrychleji seběhne do haly, kde ji přímo praští přes nos smrad z cigaret a alkoholu. A nakonec uvidí na zemi ležet Pavla. Domů sice trefil, což je pro něho jisté plus, ale byl tak opilý, že ani do té ložnice nedošel. Anita ho ignorativně obejde, aniž by se ho alespoň trochu snažila vzbudit a odchází z domu. V případě Pavla dokázala překousnout hodně věcí, stejně jako to musel dokázat on u ní. Ale tohle ožralství nepřekousla nikdy a ani to udělat nehodlá.

Ani na stadionu nepanuje o moc lepší nálada. Filipova smrt všechny velmi poznamenala a co se Anity týká, cítila ty pohledy skrze prsty, kterými se tam na ni dívali. A k tomu všemu ještě velmi naštvaný Roman. Anita se rychle převlékne a nastoupí na led s omluvným výrazem ve tváři.
"Šípková Růženka se nám konečně probudila," poznamená Roman , jen co se Anita objeví na ledě.
"Promiň," omlouvá se Anita. "Zapoměla jsem si nastavit budík."
"Já jen doufám, že na něj nezapomeneš, až budeme odlétat do Anglie."
"Tohle nemůžu prošvihnout," pousměje se Anita.

Ač se Anita snažila sebevíc, Roman její šťastnou masku na tváři velmi rychle prokoukl. Ač se tvářila šťastně, tak v jejím nitru zrovna žádné štěstí, ani klid nepanovaly. Stále jí vrtalo hlavou, proč se Pavel na noc nevrátil domů a kde tedy byl. Alespoň tu část noci, kterou nespal na podlaze v hale. I ta jejich včerejší hádka ji velmi mrzela. Byla to jejich vůbec první hádka za tu dobu co se znali, tedy pokud nepočítá ty potřebné výměny názorů, které mezi nimi prostě musely proběhnout, aby si Pavel konečně uvědomil, že by se občas neměl unahlovat ve svých názorech a nechat Anitu některé věci vysvětlit. Musel některé věci sám pochopit,aby dokázal pochopit i ji a mohli spolu žít šťastně, bez hádek a jiných problémů. "Co mu na tom Josefovi tak vadí," ptá se Anita sama sebe v duchu. Že Pavel tuhle rodinu nikdy neměl rád, to už věděla, ale že bude soudit Josefa za činy které nespáchal jen proto, že se jmenuje Hošek opravdu netušila. Josef mu nikdy nic zlého neudělal. Naopak, byl to on, kdo ho pomáhal ošetřit, když ho Olga postřelila. Mohl se na něj taky klidně vykašlat a nechat ho tam trpět, dokud by nepřijela záchranka. Toto si Pavel zřejmě vůbec neuvědomuje. Anitina zamyšlenost a nesoustředěnost, začínala dělat stále větší starosti i Romanovi, který ji opět musel upozorňovat na časté chyby, kterých se dopouštěla. Nebyl snad jediný prvek, který by Anita neprovedla bezchybně.
"Co je to dneska s tebou," ptá se Roman Anity starostlivě.
"Promiň, " omlouvá se Anita. "Nějak se nemůžu soustředit. Hlavou se mi honí spousta věcí."
"Nějaké problémy?"
"Nevím," pokrčí Anita rameny. "Možná."
"Něco s Pavlem?"
"Tak trochu," odpoví Anita nejistě.
"Všiml jsem si, že se tu dneska vůbec neukázal."
Anita jen mávne rukou. "Nemůže skousnout strýce Josefa a tak to šel zapít do hospody a teď ještě nejspíš spí v hale na podlaze."
K tomu se Roman raději nevyjadřuje. Rodinu Hoškových samozřejmě znal a měl o nich svůj vlastní obrázek. Tedy spíše o Olze. Ta byla ten hlavní nepřítel. Josef se jen stal obětí své vlastní nevědomosti.

Pavel se během dopoledne konečně probírá, ze svého alkoholového bezvědomí. Usadí se a rozhlédne se kolem sebe. Když zjistí kde vlastně strávil zbytek noci, mírně se zhrozí. Když se v noci vrátil domů, myslel si , že uléhá na postel v ložnici, ale jak se ukázalo, realita byla jiná. Místo v posteli strávil těch pár nočních hodin na studené zemi v hale Anitina domu. Vyjde do patra a zamíří rovnou do ložnice, kde první věc která upoutá jeho pozornost, je Anitin deník ležící na posteli a přívěsek sloužící zároveň jako klíč hned vedle. Pavel se dlouho nerozmýšlí. Vezme deník do ruky a pomalu v něm začne listovat. Příběh v tom deníku je velmi ucelený, zachycující život Anity a Filipa. Fotografie a články a u nich přidané vlastnoručně Anitou a Filipem psané komentáře. Další takové malé tajemství, o kterém Pavel nic nevěděl a nejspíš se ani dozvědět neměl, což ho v tuhle chvíli naštvalo ještě víc. Po prohlédnutí celého deníku, má v hlavě ještě víc jasno. Ví, že tohle pouto nelze zpřetrhat a proto musí odejít. V rychlosti nahází do tašky oblečení a poté zamíří do koupelny, kde posbírá i své hygienické potřeby. Postaví tašku do haly a usedne ke stolu v jídelně, aby mohl napsat alespoň dopis, když už nemá dostatek odvahy postavit se Anitě tváří v tvář, ale ani čas. Neví, kdy se Anita může vrátit a čekat tu na ni jen proto, aby jí mohl říct, že odchází, už ani nechce.
"Drahá Anito," začíná jeho dopis. " Říká se, že mluviti stříbro, mlčeti zlato a tak i moje ústa zůstanou tichá. Bude za mě mluvit jen tento list papíru. Věř, že přemýšlel jsem dlouho a dobře a toto rozhodnutí je tudíž velmi promyšlené.
Nejlepší jak se v lidech nezklamat je, od nich nic neočekávat a tohle jsem bohužel nedodržel. Očekával jsem od tebe víc, než jsem mohl dostat a o to víc jsem se v tobě také zklamal. A tak mi nezbývá nic jiného, než odejít a dopřát ti takový život, jaký skutečně chceš a jaký si zasloužíš.
Přeji ti hodně štěstí ve tvém dalším životě a jen o jedno tě prosím. Neroň kvůli mě slzy. Já za to nestojím.
Tvůj Pavel."

Dopis nechá na stole a na ten list papíru položí i klíče od domu. Už je nebude potřebovat. Projde halou a ještě naposled se kolem sebe rozhlédne, než vezme tašku a rozhodnutý navždy opustit tento dům, odchází.

Konec dobrý, všechno dobré - kapitola 1

19. dubna 2014 v 10:24 | Trishka |  Knižní tvorba
Již dva týdny uplynuly od poslední Anitiny návštěvy v domě Hoškových a také tragické smrti jejich jediného syna Filipa, kterého jeho matka nešťastnou náhodou zastřelila, když se prala s Pavlem o pistoli. Tahle kulka však neměla patřit jemu, nýbrž Anitě. Dívce již Olga nenáviděla a její nenávist vyvrcholila dnem, kdy Anita poznala Pavla a později odmítla vyplnit znění zásnubní smlouvy, kterou byla už od dětství k Filipovi vázána. A Olga si na jejím naplnění velmi zakládala. Anita sedí v jídelně u hrnku kávy, ve společnosti Pavla, se kterým konečně může v klidu žít a užívat si jejich společné lásky a své svobody a který se k ní už pomalu začíná stěhovat. Ve skříni v ložnici už leží pár kousků jeho oblečení a i koupelna je doplněna o jeho hygienické potřeby. Od té doby, co ho Anita vyzvedla z nemocnice, kde se úspěšně zotavil ze střelného zranění, také způsobeného Olgou v ten samý den, kdy se stala ta Filipova tragická a pro něho bohužel smrtelná nehoda, když se snažil zabránit zásnubám právě Filipa, ale také Anity, se Pavel doma už moc nezdržoval a trávil veškerý volný čas, který mohl, ve společnosti této dívky. A to mohl dělat nejlépe jedině tak, že se k ní už tak nějak z půlky nastěhoval. Právě probírají nadcházející světový šampionát, který se bude zanedlouho konat v Lodnýně, kam Anita tentokrát odletí sama. Pro Pavla to není zrovna příjemná informace. Zvykl si na to, být s Anitou jak jen to šlo a za pár týdnů se budou opět loučit. Anitě to však na jednu stranu přišlo i celkem vhod. I když Pavel je pro ni ten, o kterém může hrdě prohlásit, že je to ten pravý, tak určitou volnost, by rozhodně uvítala. A tu dostane v Londýně. Vždyť spolu byli vlastně pořád. Přes den na stadionu a večer v jejím domě. Od té doby, co se vrátil z nemocnice se ještě nestalo, že by Anita byla, byť jen na chvíli sama. Pavel ji všude doprovázel a dokonce se naučil, jen kvůli ní chodit i na snobské párty, kde byla Anitina účast bohužel nevyhnutelná. Pavel právě začal vtipkovat o tom, jak tady bez ní zešílí, když se domem rozezní zvuk zvonku. Anita odejde do haly, kde zvedne sluchátko domovního telefonu, ve kterém se ozve hlas jejího strýce Josefa, stojícího před brankou. Anita vpustí strýce do zahrady a sama mlčky čeká ve dveřích domu, až Josef dojde až k ní.
"Strýčku, co...,co tady děláš," ptá se Anita udiveně.
"Přišel jsem se ti omluvit Anito," na chvíli pomlčí, než opět najde další vhodná slova své omluvy. " Vím, že je možná na všechno pozdě, ale tohle prostě musím udělat. Vím, že si o mě asi myslíš to nejhorší a máš na to plné právo. Byl jsem zaslepený, protože jinak bych určitě viděl, co se děje. Já vím, snažila jsi se mi to říct, napovědět mi, ale já byl jak tetřev hlušec. Věřil jsem Olze, veřil jsem zlu. Teď už však vím, jakým zlým a chladným člověkem Olga byla a velmi lituji toho, že jsem se jí nechal zaslepit. Chtěla jsi pomoc, pochopení, volnost a já ti to odmítl dát. Možná, že tohle všechno co se stalo, je nějaký můj trest za to, jak špatně jsem se k tobě zachoval. Za své jednání, už jsem trest dostal. A to ten nejvyšší. A tohle všechno, co se v poslední době dělo, mi otevřelo oči a začal jsem konečně vidět svět jinak. Začal jsem se na něj dívat svýma očima a ne těma, které Olga zaslepila. Před těmi dvěma týdny, jsem ztratil opravdu hodně, ale neztratil jsem všechno. Přišel jsem o jediného syna, ale stále mám ještě dceru. Mám tebe Anito. Mám už jen tebe. Pochopím, když mi to všechno utrpení, které jsi musela prožít a kterému jsem nedokázal zabránit, nikdy neodpustíš. Ale i přesto chci, abys věděla, že tě mám stále rád a že se na tom nikdy nic nezmění," zaloví v kapse saka a vytáhne malý medailonek ve tvaru srdce, vyrobený ze zlata a zavěšený na silném řetízku vyrobeném ze stejného materiálu a podá ho Anitě. " Chtěl by, abys ho měla ty."
Anita se zadívá na strýce a potom na medailonek, ležící na její dlani. Připadal jí velmi známý a to ne jen proto, že patřil Filipovi, který ho neustále nosil na krku. Ale pro Anitu měl ještě jiný význam. V tuhle dobu si však nemůže vzpomenout jaký. Rychle schová medailonek do kapsy u džín a udělá to právě včas, protože na verandu přichází Pavel, kterému se zdála Anitina nepřítomnost již příliš dlouhá.Postaví se za ni a lehce jí položí ruce na ramena. Anita se na něj ohlédne a pousměje se.
"Kdo je ten člověk," zeptá se Pavel a měří si Josefa nedůvěřivým pohledem.
"To je..."
"Josef Hošek," představí se Josef a nabídne Pavlovi ruku na seznámenou.
Pavel však stále stojí a měří si Josefa pohledem. Jméno Hošek v něm vzbuzovalo nedůvěru, ale také nenávist. Nenáviděl tuhle rodinu už jen proto, že to byli snobi a nejbohatší rodina ve městě. A nenáviděl je ještě víc za to, co se dozvěděl o Anitině životě v jejich domě. Anita která vycítí vážnost situace, dloubne do Pavla a pobídne ho, aby Josefovu nabídku na seznámení přijal.
"Pavel Král," představí se Pavel a Josefovu ruku přijme.
"No, mrkne Josef na hodinky. "Budu už muset jít. Mám ještě nějaké jednání," pousměje se. " Rád jsem tě viděl Anito a kdybys měla někdy cestu kolem, tak se zastav. Budu rád, když přijdeš," kývne hlavou směrem k Pavlovi. "Těšilo mne."
"Mě taky," zahuhlá Pavel za odcházejícím Josefem.
"Milý člověk, že," pohlédne Anita na Pavla, jen co zavře dveře domu.
"Je to Hošek!"
"A je to můj strýc !"
"Prober se Anito," řekne Pavel důrazněji. "Už jsi zapoměla co jsou ti lidé zač?!"
"Ne," řekne Anita tiše. "Na to se ani zapomenout nedá."
"Tak proč se divím, že jsi ho nevyhodila!"
"Před dvěma týdny pohřbil svého syna, Pavle. Přišel o jediné dítě!"
" A já ho mám snad za to litovat?"
"Nedivím se, že takhle mluvíš. Ty jsi nikoho neztratil. Nemáš ani ponětí, jaké to je!"
" A co, když vím?"
"Nevíš, protože kdybys věděl, mluvil bys jinak."
"Vím, ale to ty v životě nepochopíš!"
"Myslíš?"
"Vím to!"
"Fajn! Jsem velmi ráda, že jsi mě uvědomil o tom, co si o mě skutečně myslíš," odsekne Anita a zmizí na schodech, po kterých vyběhne až do patra, kde se zamkne v ložnici. Nemá ani nejmenší chuť poslouchat další Pavlovy narážky na její inteligenci.

Pavel se na ni tentokrát nedobývá, jako to dělával snad pokaždé, když se naskytl nějaký problém a Anita se zamkla ať už v jeho pokoji, nebo ve své ložnici. Najednou, jako by se v něm cosi zlomilo. Jako by nějaký zlý skřítek mávnul kouzelným proutkem a změnil jeho velkou lásku v krutou nenávist. Nenáviděl Hoškovi a v tuhle chvíli i Anitu,která se svého strýce víceméně zastávala. Vezme klíče, telefon a s mohutným bouchnutím dveří opouští dům.
Anitě bylo v tu chvíli ještě hůř. Čekala od Pavla pochopení, ale nic. Jediné, čeho se jí dostalo, byla vlna Pavlových narážek na její nevědomost. Kdo jiný, by měl vědět lépe než ona o tom, co Pavel prožíval, když zmizela a on měl strach, že už ji nikdy nespatří. Vyndá z kapsy medailonek, který dostala od strýce Josefa, položí ho na dlaň a jen se na něj upřeně dívá. Snaží se vzpomenout si, co má tehnhle zlatý tvar srdce ještě znamenat, kromě symbolu jejich věčného přátelství. Až jí to konečně dojde. Zvedne se z postele, rychle přejde ke skříňce, kde má v šuplíku schované svoje vzpomínkové cennosti. Chvíli v něm hrabe, až najde zamykatelný deníček, jehož zámek tvoří dva otvory ve tvaru srdce, zhruba stejně velké jako je ten zlatý rozevíratelný přívěsek na řetízku. Rozevře ho a vloží do těch dvou dírek. Ozve se cvaknutí a kniha nazvaná deník, se otevírá. "Tak proto chtěl, abych ho měla já," uvědomí si Anita v duchu. I s knížkou se přesune na postel a pomalu v ní začíná listovat. Na stránkách tohoto deníku, který skýtá opravdu hodně zápisků,článků a fotografií se odvíjí příběh několika let a vrací ji do doby, kdy byli ještě dětmi a jejich přátelství bylo krásné a ničím nenarušené. Je v něm zaznamenán snad každý sportovní úspěch a to nejen její, ale i Filipův. Články, které o nich byly kdy napsány a také jejich společné fotografie z nichž je znát, že oběma toto přátelství velmi prospívalo. Není však dokončený. Poslední záznam je z doby, před necelými sedmi lety, právě ze dne, kdy se Anita nastěhovala do domu Hoškových a díky dalším událostem, to mezí a Filipem začalo skřípat až nakonec skoro dva roky zpátky, se jejich vztah rozpadl úplně, bez možnosti jakékoli nápravy.

Já to nevzdám,Anito! - kapitola 28

14. dubna 2014 v 18:04 | Trishka |  Knižní tvorba
Pavel se nehodlá jen tak vzdát. Teď musí získat hlavně čas a i v tom prokáže dost velkou odvahu. Postaví se před Anitu a promluví směrem k Olze velmi odvážně. "Zabijte mě jestli, se vám uleví. Třeba zabijte nás oba, ale já Anitu neopustím. A jestli má zemřít ona, tak potom chci zemřít taky!"
"Oh...," ušklíbne se Olga povýšeně.
Anita se postaví před Pavla a zadívá se mu přímo do očí. " Pavle, odejdi! Prosím," žádá ho Anita mírně zoufale. "Zmiz odsud, než to udělá! Zmiz, než tě zabije!"
"Ne Anito," odporuje jí Pavel velmi odhodlaně. " Neodejdu! Bez tebe se odsud ani na krok nehnu!"
"Pavle, prosím," žádá ho Anita teď už zoufale. "Alespoň jednou mě poslechni a zmiz odsud. Ty nemůžeš a nesmíš zaplatit životem za něco, na čem nemáš vůbec žádný podíl. Ona chce mě, a je schopná tě zabít, pokud odsud ihned nevypadneš!"
"Ať si ho vezme. Bez tebe Anito, by stejně neměl žádnou cenu."
"Oh..., jak dojemné, " pronese Olga povýšeně. "Ani nevíte, jak jste až neskutečně odporně směšní."
Anita se tím však nenechá vyvést z míry a stále trvá na svých slovech. "Bež Pavle, zmiz odsud! Tohle je jen mezi mnou a jí. A já tohle musím vyřídit sama. Jedině já můžu ukončit tuhle její tyranii jednou pro vždy!"
"Doufám, že nemáš v plánu se s ním zasnoubit," zeptá se Pavel velmi vážně.
"Tak tohle vážně v plánu nemám," odpoví Anita a pousměje se. " A teď už jdi! Prosím."

Pavel, ač si v tuhle chvíli nemůže být jistý vůbec ničím, při pohledu na Anitin odhodlaný výraz v obličeji, nabývá stále většího dojmu, že Anita moc dobře ví co dělá, když ho teď posílá pryč. Ale zároveň si uvědomuje, že by byl za zbabělce, kdyby teď odešel a nic nepodnikl a nechal tím Anitu prokázat víc odvahy, než má on sám. Ale to však nesmí dopustit. Při pohledu na Anitin odhodlaný výraz v obličeji si začíná být sám sebou stále jistější. V hlavě se mu pomalu klube ďábelský plán, který však Anita nesmí prokouknout, protože pokud by se tak stalo, zastavila by ho. Na oko tedy souhlasí a odchází.
V mžiku se však otočí a rozběhne se přímo proti Olze, která stále míří svou zbraní na Anitu.
"Pavle, ne," vykřikne Anita na Pavla ve snaze, zastavit ho.
Pavel však na její výkřik nedbá a za běhu do ní prudce strčí, čímž ji ji srazí na zem. Olga stále mířící jejich směrem neváhá a zmáčkne spoušť. Z pistole se ozve rána a kulka která vzápětí vylétne, zasáhne Pavla do ramene. Měl opravdu velké štěstí, že kulka neletěla o něco níž, jinak by ten zásah mohl mít i horší následky. Pavel se v tu chvíli chytí za rameno a padá na zem. Anita stále ještě mírně v šoku z toho rychlého sledu událostí se zvedá a chce přejít k němu, ale Olga pohotově znovu namíří svou zbraň proti ní.
"A ty," pokyne Olga Anitě důrazně. "Pokud nechceš skončit jako on, tak půjdeš sem a uděláš to, na co tu všichni netrpělivě čekáme!"
"Jsi obyčejná vrahyně," zakřičí na ni Anita naštvaně.
"Varovala jsem ho! A není moje chyba, že neposlechl!"
"Alespoň tu sanitku bys mohla zavolat," vyjede Anita na Olgu. "Nebo ho tady necháš chcípnout?!"
"Kéž by se tak stalo! Alespoň by si pak přestal brát něco, co mu nepatří!"
"Jsi odporná," odsekne Anita opovržlivě.
"Postarám se o to," vmísí se do jejich rozhovoru Josef.
"Děkuji strýčku," odpoví Anita vděčně.
Josef pokyne Lině, aby ihned zavolala záchrannou službu a sám za pomoci Mileny další služebné z jejich domu se ujímá poskytnutí první pomoci a částečného ošetření Pavlovy rány.
"Prosím, nenechte ji to udělat," žádá Pavel Josefa, aby se pokusil ty zásnuby ještě zastavit.
"Vy se teď hlavně uklidněte," doporučí Josef Pavlovi.
"Prosím, nenechte ji to udělat!"
"Uvidím, co pro to můžu udělat," slíbí Josef nejistě. " A vy se teď hlavně uklidněte!"
Pavla už pomalu opouštějí síly a na další, ať už jakýkoli odpor se nezmůže. Jen sedí na zemi, zezadu podepírán Josefem a z těžka vydechuje.

Olgu ani to, co se před chvílí a co ona sama zavinila nezastaví v tom, aby dále pokračovala v zásnubách svého syna a Anity, na kterou stále míří pistolí, aby si pojistila, že Anita bude souhlasit a to ano Filipovi řekne. Protože kdyby řekla ne, nejspíš by si tím pojistila jízdenku na hřbitov. Filip se šťastným úsměvem na tváři otevírá malou černou krabičku, ve které je uložen zlatý prsten, zdobený velkým bílým broušeným diamantem. Anita jen strnule stojí a po tvářích jí stékají slzy. Teď už nebude tak lehké vycouvat. Ohlédne se za sebe směrem k místu, kde leží Pavel a v tuhle chvíli se již o něj starají lékaři. Ne, nesmí to udělat. Není to poprvé co pro ni Pavel riskoval a ona už jen proto, ho nesmí zklamat. Nesmí ten prsten přijmout,i kdyby jí Olga měla tu hlavu ustřelit. Tohle prostě udělat nemůže.
"A já říkám, že ne," odmítne Anita důrazně přijetí Filipova prstenu a tím i celé jejeich zasnoubení.

V hale se v tu chvíli rozhostí naprostý klid. Všichni jen stojí a mlčky čekají, jak se bude tato situace nadále vyvíjet.
"Neudělám to," promluví Anita směrem k Olze velmi rozhodně. "Můžeš mě klidně zabít, ale tvého syna si nikdy nevezmu!"
"Být tebou, bych to rychle odvolala," doporučí jí Olga také velmi rázně.
"A co, když to neudělám," zeptá se Anita. "Zabiješ mě? Ukážeš všem tady v hale, jaká jsi chladnokrevná vražedkyně? No tak prosím, jen směle do toho! Zabij mě, když po tom tolik toužíš!"
V tu chvíli do hry opět vstupuje Pavel, který se doslova vytrhl lékařům a rozběhl se znovu proti Olze s úmyslem ji odzbrojit.
"Anito, k zemi," zařve na ni Pavel, běžíc proti Olze.
Anita ho tentokrát poslechne a rychle uskočí, čímž mu uvolní cestu,ale zároveň tím dodá Plze prostor, aby na něj mohla znovu vystřelit. Pavel chytí Olgu za zápěstí a tou jednou rukou, kterou může ještě tak nějak bez problémů použít, se snaží Olgu odzbrojit. Do boje se krátce poté zapojí i Filip, ve snaze zneškodnit Pavla, který brání v pokračování jeho zásnub. Během této přetahovačky z pistole vychází další rána a kulka která z ní tentokrát vylétne zasáhne Filipa. Filip se chytí za hruď a padá na zem. Olga v tu chvíli pouští zbraň a s vyděšeným výrazem a slzami v očích k němu poklekne,čehož využije Pavel a z posledních sil odkopne tu zbraň co nejdál do sálu, kde už ji převezme během večera služebnictvem přivolaná policejní hlídka. Potom se i on skácí na zem hned vedle Filipa. Už nemá sílu dále stát na nohách a jen těžce a hlasitě vydechuje. Lékaři se ihned přesunou ke zraněnému Filipovi, ale pro něho už je bohužel pozdě. Kulka která ho zasáhla do jeho hrudi se mu stala osudnou. Anita využívá situace, kdy se konečně může přesunout k Pavlovi a jen co se k němu dostatečně přiblíží, ho pevně obejme.

Olga je v tu chvíli zdrcena. Právě, i když nechtěně, přišla o svého jediného syna a vlastní rukou mu pomohla na onen svět. Anita na chvíli odpoutá svou pozornost od Pavla a upřeně se na ni zadívá. Je to snad poprvé za celý její život, co vidí Olgu plakat a v tuhle chvíli, i když by ji měla z celého srdce nenávidět, ji pouze a velmi lituje. Lékaři naloží Filipovo tělo na nosítka a odvážejí ho pryč z haly. Josef se slzami v očích vyzývá hosty, aby opustili dům a Olgu si převezme policejní hlídka a odváží ji na stanici. Bude jim muset hodně věcí vysvětlit a konečně i ona dostane svůj trest. Vězení neunikne a nejspíš si tam pobude hodně dlouho.

A tím celý večer končí. Nekončí bohužel šťastně, tedy alespoň pro některé přítomné. Anita s Pavlem mohou prohlásit, že dnes večer měli opravdu z pekla štěstí, když po všech těch událostech zůstali stále naživu. Anita pomůže Pavlovi vstát a odvede ho ke gauči, kam mu pomůže se usadit, než se ho znovu ujmou další přivolaní lékaři, kteří ho odvážejí do nemocnice, aby se odborně postarali o jeho střelné poranění.

O týden po zději

Anita přijíždí do nemocnice, vyzvednout Pavla, jehož střelné poranění způsobené Olgou, si vyžádalo operativní vyjmutí kulky z ramene a následnou týdenní hospitalizaci na oddělení chirurgie, kde i přes své veškeré protesty musel zůstat, než se rána zhojila a mohlo dojít k vytažení stehů. Nepřijíždí však svým vozem,nýbrž tím Pavlovým. Jeji Hyundai Santa-Fe je stále ještě v opravě poté, co jej elegantně zavěsila do vjezdové brány, patřící k domu její tety. Oba mohou být spokojeni, že to celé nemělo pro ně ještě horší následky. Společně s Pavlem opouští Anita budovu chirurgické kliniky s úsměvem na tváři. Dnešním dnem jim začíná úplně nový život.
Jen co se ocitnou před bránou nemocničního areálu, Pavel na chvíli zastaví, otočí Anitu proti sobě a šťastně se na ni usměje. "Dneškem počínaje nám za číná úplně nový život," pronese se šťastným úsměvem, než ji pevně obejme a dlouze a vášnivě políbí.


KONEC

Já to nevzdám,Anito! - kapitola 27

13. dubna 2014 v 18:06 | Trishka |  Knižní tvorba
Olga je v tu chvíli nasupená ještě víc. Pomalu jí dochází, že tohle může znamenat její konec. A ne jen její. Pokud by Anita tu smlouvu zničila, už by neměla v ruce nic, čím by ji donutila zasnoubit se s Filipem, ale také by nad ní ztratila vešketou moc, kterou díky tomuto listu papíru stále ještě má. Anita by tak byla úplně volná a mohla by v klidu být s Pavlem, nebo kterýmkoli jiným mužem. V nestřežené chvíli rychle natáhne ruku s úmyslem Anitě tu smlouvu vzít. Pavel si však celou situaci dobře hlídá a pohotově její ruku zachytí ještě dřív, než se té smlouvy vůbec stihne jen dotknout.
"Tohle bych nedělal," upozorní Pavel Olgu s varovným tónem v hlase.
"Ty jeden mizero," utrousí Olga jedovatě. "Hned mě pusť!"
Pavel však jen mlčky stojí proti Olze, stále pevně držíc její ruku za zápěstí a nepřátelsky se jí dívá do očí.
"Tak pustíš mě," vyjede Olga na Pavla.
Pavel hodí rychlým pohledem po Anitě. Ta mu jeho pohled opětuje a kývnutím hlavy naznačí, aby Olgu pustil. Pavel tedy pouští Olžinu ruku, ale stále zůstává ve střehu. Olga mu právě ukázala, že je schopná udělat všechno proto, aby tu smlouvu získala.
"A teď se dobře dívej, co s tím kusem papíru udělám," promluví Anita směrem k Olze. Z kapsy vytáhne zapalovač, škrtne jím a zapálí jeden z dolních růžků papíru.
"Ne," vykřikne Olga hystericky. "To nemůžeš udělat!"
"Jistě, že mohu," odpoví Anita celkem klidně. " A právě to dělám. Činím konec zlu. Činím konec něčemu, co mě stále svazovalo a nedovolovalo mi svobodně žít."
"Nemáš ani kousek vděku a slušnosti," supí dál nahněvaná Olga. "Starala jsem se o tebe, živila tě! Snažila jsem se z tebe udělat dámu, odpovídající tvému společenskému postavení. Zachránila tě, před životem v dětském domově. A tohle je tvůj vděk?!"
"Ty jsi mě zachránila," zeptá se Anita nevěřícně. "Ale no tak. Tomu ani ty sama nevěříš," pronese posměšně. "Já jsem měla kam jít a ty to moc dobře víš!"
" A kam bys šla? Ke svý stejně trapný tetičce?!"
" K ní a nebo jinam. Měla jsem hodně příležitostí kam jít a dětský domov nebyla ani jedna z nich. A měla bych se tam rozhodně líp!"
"Jsi nevděčná," prskne Olga nasupeně.
Anita rozšlape po zemi popel který už jako jediný zbyl ze smlouvy a vítězně se na Olgu usměje.
"Jsi zlá a nevděčná," opakuje se Olga. " Dala jsem ti domov, peníze, lásku, výchovu. A co jsi udělala ty?! Jak jsi se mi za tohle všechno odvděčila?!"
" A tady máš její plod," odpoví Anita rázně. "Ano Olgo, tohle je plod tvé výchovy, nebo spíš nevýchovy. Protože tomu, co jsem tady za celých těch šest let zažila se nedá říkat výchova. A domov už vůbec ne! Já nemám za co ti být vděčná Olgo. Nebo jsi snad opravdu tak naivní, že si myslíš, že za to jak hnusně a prohnile jsi se mnou zacházela, ti ještě budu prokazovat vděk?! Že ti snad budu děkovat a klanět se za to, jak jsi mě skoro denně surově bila a zavírala tam dolů, do toho tmavého a studené ho sklepa, bez oken kterými bych viděla denní světlo a jedinou společnost mi tam dělali potkani, se kterými jsem se dělila o to kolikrát i jediné jídlo za celý den?!"
Josef v tu chvíli zpozorní. A není sám. S ním zpozorní také všichni hosté, kteří jsou přítomni v hale. O praktikách své ženy, které prováděla na Anitě neměl ani nejmenší tušení, stejně jako nikdo ze zde přítomných hostů. Pokaždé, když Anita nebyla přítomna ve svém pokoji a ani v domě, mu Olga namluvila, že přespává u kamarádky nebo, že se zdržela déle na stadionu. Olga je v tu chvíli velmi ponížena a to nejen před Josefem, ale i celou Milkovickou smetánkou.
"Dělala jsem to pro tvoje dobro," brání se Olga.
"Jo, tak pro moje dobro jsi mě, jak už jsem zmínila skoro denně surově bila a zavírala tam dolů," ušklíbne se Anita nenávistně. "Do tmavého studeného sklepa a to ne jen na hodiny, ale i dny a noci. Bála jsi se, že by se o tom, jak se ke mě ve skutečnosti chováš někdo dozvěděl. Že by tě někdo, ať už kdokoli mohl udat a byla bych předána do péče jiných. A to nejlépe svých vlastních příbuzných, kteří mi tu na tomhle světě ještě zbyli. Snažili se a chtěli mě vychovávat, ale ty jsi pokaždé všechno zničila! Bála ses, že bych odešla a tak bys nade mnou ztratila veškerou moc a kontrolu. Ale nejvíc ses bála toho, že bych se mohla skutečně zamilovat. Protože pokud bych tak učinila, tak by se nikdy nestalo to, po čem ty tak hrozně prahneš a co se ke tvé smůle ani nikdy nestane.Chtěla jsi, abych se zasnoubila s Filipem, s člověkem kterého nemiluju a nikdy jsem ho doopravdy nemilovala. Ale k tomu nikdy nedojde! Ze smlouvy už zbyl jen popel a už není nic, co by mě s ním a vaší rodinou spojovalo. Já mám novou rodinu Olgo! A i když nemají honosný dům jako ty a ani miliony na kontě, tak jsou stokrát bohatší. Protože tihle lidé nosí to bohatství v sobě a to je vzácnější, než cokoli na světě a dokáží si ho chránit i vlastním životem. Tady jsem prožívala jen smutek, bolest a utrpení. Tady jsem jen přežívala a každý den si přála zemřít,abych už nemusela snášet to utrpení, které jsi mi tu denně připravovala. Kdežto tam žiju. Tam mi nejsou každodenní odměnou jen facky, nadávky a ponižování, ale laskavá a vlídná slova a tam také chci nadále, svobodně a šťastně žít. S těmi, které mám ráda a kteří mají rádi mě. A proto, jestli se dnes budou konat nějaké zásnuby, tak ty po kterých tolik prahneš, moje a Filipovy to nebudou. Ale budou to právě ty, kterým jsi se snažila, ze všech sil zabránit. Takže, jestli se mám dnes večer s někým zasnoubit, tak s tím, koho jsem si já sama, svobodně a bez nátlaků vybrala. S Pavlem. Sice trochu brzy, ale i tak budou z čisté, hluboké a oboustranné lásky a ne jen z lásky a donucení. A tvým prvním trestem a taky ponížením za to všechno, co jsi mi způsobila bude, že tomu budeš muset na vlastní oči přihlížet!"
"Ty jedna malá potvoro," supí Olga. "Zničím tě," zakřičí na Anitu výhružně. "Zničím tebe, ale i jeho!" Ještě mě budete na kolenou prosit, abych vám v životě dopřála klid!"
"Nezničíš Olgo," odporuje Anita nadále, teď už si plně jista, že tenhle boj vyhraje. " Už nemáš žádné právo s mým životem manipulovat. Už ti nepatřím. Poslední věc která ti dávala právo, dělat si s mým životem co chceš a manipulovat se mnou, leží tady na zemi a nezbylo z ní víc, než jen hromádka popela. Jsem konečně svobodná Olgo a se svým životem si mohu naložit, jak sama budu chtít. A vím, že pokud mou volbou bude Pavel, pokud právě on bude stát po mém boku, že se svým životem naložím správně. Přeji ti krásné zásnuby bez snoubenky a veřím, že i tak si tenhle večer velmi dobře užiješ," společně s Pavlem odchází ke dveřím domu.

Olga se však nehodlá jen tak vzdát a nechat se porazit, ponížit a zesměšnit, což by se jistě stalo, pokud by Anitu s Pavlem nechala, jednoduše z tohoto domu odejít. A i když už se nemůže ohánět smlouvou, která byla až doposud její velkou zbraní a dovolovala jí ovládat Anitin život a nutit ji k tomu, aby prožila svůj život po boku jejího syna Filipa, stále má ještě jednu zbraň, kterou může Anitu donutit, aby se s Filipem zasnoubila. Z výstřihu vytáhne malou pistoli a namíří ji přes celou místnost přímo na Anitu.
"Ještě pořád si myslíš, že nemám žádnou moc," zeptá se Olga Anity vítězně.
Anita se otočí, aby opět Olgu uzemnila nějakou ze svých odpovědí, ale na zbraň namířenou proti ní, bohužel žádnou odpověď nemá. Ví, že v tuhle chvíli se bude muset podvolit, aby zachránila alespoň Pavla, protože sebe už asi nejspíš nezachrání. Ale když teď udělá to, co Olga chce, zachrání nejen Pavla, ale může se pokusit zachránit i sebe.

V hale se v tu chvíli rozhostí naprosté ticho. Hosté jsou mírně udiveni a vystrašeni a jen čekají, co se bude v následujících chvílích v této místnosti odehrávat.
" A ty," promluví Olga směrem k Pavlovi. "Zmiz odsud dřív, než tě zabiju!"

Já to nevzdám,Anito! - kapitola 26

12. dubna 2014 v 20:22 | Trishka |  Knižní tvorba
O týden později se Anita opět vrací do domu Hoškových a z celého srdce doufá, že dnes to bude naposled, kdy do tohoto domu musí vkročit a že už se tam nikdy nebude muset vrátit. Že tahle návštěva v tomto domě je ta úplně poslední. Vstoupí do domu, kde už jen po překročení prahu vchodových dveří se ocitá ve velké hale, která je používána zároveň i jako obývací pokoj, či společenská místnost. Všude po zdech i zábradlí schodiště visí výzdoba ze stuh a květin, která ještě více přibližuje událost, která se zde dnes večer bude konat. Všude je plno lidí, snad celá Milkovická smetánka se tu dnes sešla, aby oslavila dlouho připravované a Olgou věhlasně vyhlašované Filipovy zásnuby. Lidé se mezi sebou baví a služebné nestíhají nosit podnosy s občerstvením a nápoji. V hale už je přítomen i Josef s Filipem a velmi galantně se baví s pozvanými hosty. Jen Olga v hale zatím chybí. Anita s Pavlem, kterým se podařilo nepozorovaně proklouznout do kuchyně, kde je rozhodně nikdo hledat nebude, ani samotná Olga, stojí hned u dveří, aby jim nic z dění v místnosti neuniklo a čekali na pravou chvíli, kdy budou moct vyjít, ze svého kuchyňského úkrytu. Anita stále pevně tiskne Pavlovu ruku ve své a on ji snad drží ještě pevněji, jako by se bál, že i v té kuchyni mu ji někdo vytrhne a zase někam odvede. Což za žádnou cenu nechce a nesmí dopustit. Tady jsou dobře schováni a nikdo si jich jen tak nevšimne. A z malé chodbičky vedoucí od kuchyně do haly, kam se oba po chvilce přesunuli mají i dobrý přehled o tom, co se právě v hale děje. Anita začíná být docela nervózní. Jak ještě před chvílí měla odvahy na rozdávání, tak teď v ní převládá stále větší strach.
"Já se bojím," přizná Anita tiše a bez obalu.
Pavel ji jemně pohladí po tváři a usměje se na ni. "Klid lásko," vezme ji za obě ruce a pevně je stiskne. " Bude to dobrý. Uvidíš."
"Tak proč si tím nejsem vůbec jistá?"
"Nemáš se čeho bát," něžně se na ni Pavel usměje. "Jsem tu s tebou."
Anita se spíš vynuceně pousměje. Opravdu si není jistá ani sama sebou, ale ani tím, jak tohle celé dopadne.

Do haly vchází Olga, oblečená do nádherných dlouhých šatů světlemodré barvy,které nahoře drží korzet bez ramínek i rukávů,zdobené krajkou a perlami stejné barvy jako šaty samotné. Ty šaty jsou opravdu pastva pro oči a musely být jistě také velmi drahé, což pro Olgu nic moc neznamenalo. Peněz měla tolik že by se v nich mohla koupat. Sejde až do haly, rozhlédne se kolem sebe a sladce a zároveň omluvně se na všechny usměje.
"Promiňte, ale trvalo mi skoro hodinu, než jsem se do těch šatů vůbec oblékla," pronese s omluvným úsměvem a zdá se, že hosté stojící v hale to nejen pochopili, ale i se touto větou příjemně pobavili.
Anita je stále víc nervózní. Pavel se jí snaží dodávat odvahu, ale v tuhle chvíli jeho podpůrná slova, jak je na první pohled vidět, asi vůbec nezabírají.
Olga projde halou až k místu, kde stojí její manžel Josef a také Filip, přpravený přijmout svůj osud a zasnoubit se s Anitou, i když moc dobře ví, že Anita ho nemiluje a nikdy milovat nebude. Ale to nic nemění na tom, že on ty city k ní stále má a toto zasnoubení by mu udělalo velkou radost, ať už si uvědomoval či ne, že další dny se pro něj můžou stát doslova peklem. Olga se rozhlíží po místnosti. Vypadá, jako by někoho hledala, ale stále tu osobu nemohla najít. Toho využije Anita, stále schovaná v té chodbičce a s Pavlem po boku vstoupí do haly. Projde mezi udiveně tvářícími se hosty a zastaví se až přímo před Olgou.
"Hledáš mě," zeptá se Anita Olgy odvážně.
"Ano," odpoví Olga s úsměvem. "Ale jak to proboha vypadáš," zhrozí se. " Jak to,že ještě nejsi oblečená?"
"Je snad nějaký důvod, proč bych se měla obléct jinak, než momentálně jsem?"
"To ano," řekne Olga souhlasně. "Přece nehodláš prožít své zásnuby v otrhaných džínách a pánským svetru, který na tobě visí jako pytel na strašákovi."
" A ty máš zase pěkný šaty na to, že nic nebude," ušklíbne se Anita.
"Co prosím?"
"Nic nebude," odpoví Anita rozhodně.
"Jak tohle k sakru myslíš," zeptá se Olga udiveně.
"Tak, jak to říkám," stojí si Anita za svým. "Já jsem dnes večer nepřišla proto, abych udělala to, co ty chceš a do čeho mě nutíš!"
"A teď ti něco povím já slečinko," řekne Olga nasupeně. "Ty teď přestaneš s těmahle blbostma, půjdeš se nahoru převléct a přijdeš zpátky sem, oblečená a učesaná jako dáma. A ne jako nějaký strašidlo!"
"Vyprošuju si, abyste Anitu takto urážela," snaží se Pavel Olze zabránit v dalších urážkách směřovaných na Anitinu osobu.
Olga se v tu chvíli hlasitě rozesměje. "Ty, takový trhan z ulice a chce mi tu říkat, co mám a nemám dělat?!"
"Ano," stojí si za svým Pavel. " A proto vás žádám, abyste tu dívku nechala jednou pro vždy napokoji! A nenuťte mě, abych použil horší prostředky, než jsou jen obyčejná slova!"
"Pavle dost," snaží se ho zastavit Anita. "Nezhoršuj to celé ještě víc."
"Promiň Anito," odpoví jí Pavel. " Ale někdo by měl tuhle rádoby dámu naučit, jak se chovat k lidem."
"Pavle prosím, nemá to cenu."
"Ano," vloží se do jejich rozhovoru Olga. "Poslechni ji. Nemá to cenu. Nade mnou totiž takový šupák jako ty, nikdy nemůže vyhrát."
"To se ještě uvidí."
"A ty," promluví Olga směrem k Anitě. "Okamžitě se jdi převléct a začni se chovat tak, jak máš!"
"Ne,Olgo,"staví se Anita na odpor. "Jediné co udělám bude, že tyhle zásnuby zruším!"
"To neuděláš!"
"Myslíš," ušklíbne se Anita. "Tak se dobře dívej," vyžádá si pozornost Olgy a následně se otočí čelem k hostům. "Vážení hosté," osloví celou společnost shromážděnou v hale. "Je mi to velice líto, ale dnešího večera se žádné zásnuby na které jste byli všichni pozváni, konat nebudou.Chybí vám tu totiž někdo, kdo je pro tento večer velmi důležitý. Osoba, bez které by se tato sláva nemohla obejít. A tou osobou jsem já. Já mám být tou, které má patřit dnešní večer. Ale bohužel, z mé vlastní vůle se tak nestane!"
Mezi hosty to v tu chvíli hlasitě zašumí.Ptají se zmateně jeden druhého a nedokážou si celé dění večera nijak vysvětlit. Olga v tu chvíli vzteky mění barvy a Josef s Filipem jen tiše stojí a udiveně zírají. Samozřejmě, že i Josef by si přál, aby si Anita jednoho dne vzala Filipa, ale narozdíl od Olgy je rozumnější a nechává Anitu, aby si sama rozhodla, jaký život chce v budoucnosti vést. I kdyby to mělo být po boku někoho úplně jiného. Třeba i toho Pavla.
"A ty nic neuděláš," supí Olga směrem ke svému manželovi.
"Opravdu si to nechceš ještě rozmyslet," zeptá se Josef Anity mírně.
Anita se zadívá na strýce, potom na Pavla a zase zpět na strýce. "Ne strýčku, nechci."
"Snad ji nebudeš ještě prosit," supí Olga nevěřícně.
Anita stále držící Pavla pevně za ruku obrátí svou pozornost zpět k Olze. " I kdyby mě na kolenou prosil, má odpověď by byla stejná. Ne Olgo! Nechci a nestanu se snoubenkou tvého syna. Nemilovala jsem ho a nikdy jsem neměla ani v tom nejmenším úmyslu, si ho vzít. Protože, nejvíc ze všeho, jsem chtěla odejít z tohohle domu, což se mi splnilo a jednoho dne se stát ženou toho, koho si sama vyberu. To všechno předtím byla jen hra. Jen velmi špatný scénář k příběhu, jak dostát poslední vůli. Tolik jsi po tom naplnění prahla, snažila jsi se mě ovládat, abych se tím řídila. Ale ty sama jsi ani jediné slovo z té smlouvy nevyplnila. A v tom tvém, honu za naplněním té smlouvy jsi na něco důležitého zapoměla. Zeptat se budoucí nevěsty, jestli by si vůbec tvého syna vzít chtěla. Jenomže já Olgo nikdy nezapomenu na to, jak jsi se mnou po celé ty roky zacházela, jaký život jsi mi v tomto domě připravila, ale to co jsi podepsala, jsi nesplnila. Na ničem jiném , než na naplnění druhého bodu smlouvy ti nezáleželo. Ale co bod první Olgo? Ten, ve kterém se píše, že se o mě postaráš a zajistíš mi domov a péči, jsi asi přehlédla. Byla a stále jsi schopna ublížit mnoha lidem jenom, aby bylo po tvém. Ale s tím už je teď konec Olgo," pokyne Pavlovi, aby jí dal do ruky tu smlouvu, kterou měl celý večer u sebe a poctivě ji střežil.
Pavel vyndá z náprsní kapsy bundy ten papír, který je v tuhle dobu pro Anitu i Olgu velmi důležitý a předá ho Anitě.
"Mám to, po čem tak velmi toužíš," pokračuje Anita ve svých slovech směrovaných k Olze. "Mám to, po čem doslova prahneš. Tedy, ne ani tak po tom papíru, který právě držím v ruce,ale spíš po naplnění toho, co je na něm napsáno.
"Kde jsi to vzala," ptá se Olga nasupeně.
"To bys chtěla vědět co," řekne Anita s vítezným úsměvem ve tváři. "Ale to se bohužel ty nikdy nedozvíš."

Já to nevzdám,Anito! - kapitola 25

11. dubna 2014 v 20:48 | Trishka |  Knižní tvorba
Čím déle je Jirka pryč a nepodává ani žádné zprávy o tom, zda Anitu našel nebo ne, tím víc je Pavel zoufalejší. V tuhle chvíli má opravdu velký strach. Podle Radčiných slov Anita ráno odešla bez převleku a tím se stala snadnějším terčem pro Olgu, která nebude mít pokoj, dokud ji neprovdá za Filipa a v horším případě rovnou nezprovodí ze světa živých. Sedí na posteli, ruce opřené o kolena, obličej schovává do dlaní a jeho největším přáním je, aby Anita z tohohle všeho vyvázla živá a zdravá.
Radka se usadí na postel vedle něj a jemně ho obejme kolem ramen. "Neboj se," snaží se ho alespoň trochu uklidnit. "Hlavně klid. Uklidni se. Ona to zvládne."
Pavel ji od sebe naštvaně odstrčí. "Jak se mám uklidnit," vyjede na Radku zoufale.
"Promiň," omlouvá se Radka tiše. "Jenom jsem chtěla být užitečná."
"Na ni tu moc nekřič," neudrží se Ivo. "Chtěla ti jenom pomoct."
"Omlouvám se," promluví Pavel směrem k Radce.
"To je v pořádku."
"Hele Pavle," pokračuje Ivo ve svém mírně naštvaném proslovu. "Jestli si myslíš, že jenom ty seš zoufalej až na půdu a my jsme královsky klidní, tak se šeredně pleteš! Chápu, že o ni máš strach, ale kvůli tomu tady po nás nemusíš hned vyjíždět!"
"Kluci dost! A oba," snaží se Radka zastavit následující hádku mezi oběma kluky. "Zuby si můžete vymlátit potom. Teď je důležitá ona!"
Pavel s Ivem v tu chvíli zapomenou na svou slovní potyčku a udiveně zírají na Radku. Její poslední slova je opravdu velmi ohromila. Ani jeden z nich nečekal, že Radka by mohla co se Anity týká vyslovit takovou větu, jakou právě vyslovila. Anita jí přece ublížila a právem by si od ní zasloužila urážky a nadávky, ale rozhodně ne větu, že v tuhle chvíli je důležitá.
"Co na mě tak zíráte," ptá se Radka užasle.
"Nic. Vůbec nic," odpoví Ivo a mírně se pousměje.
"Jenom nás udivilo to, co jsi řekla," vysvětlí Radce Pavel.
"Řekla jsem jen to, co si myslím."
"Jsi vážně dobrá. Víš to," pronese Pavel uznale.
"Jenom škoda, že jsi to neviděl dřív," odpoví Radka upřímně a velmi vážně.

Ondra využil času, který zbýval do odjezdu a trochu se Jirkovou návštěvou protáhl, aby zařídil ještě nějaké věci ohledně odjezdu. Vrací se zpátky k Anitinu domu, kde ho čeká ne zrovna milé překvapení. Před domem stojí tři cizí muži v černých kalhotách a bundách stejné barvy. Ondrovi až tak cizí nejsou. Poznává v nich detektivy, které jeho bratr poslal, aby hlídali každý Anitin krok od doby, co se vrátila zpět do města. A na chodnílu před domem leží čtvrtý, také zřejmě asi muž. Ondra zastaví těsně na začátku vilové čtvrti a také hned u kraje plotu Anitina domu, který je hned na kraji této čtvrti. Vytočí bratrovo číslo, aby mu oznámil co se před domem právě děje, ale jak se zdá, tak Tomáš už o všem ví, protože i on je na cestě k domu. Ondra vystoupí z auta, přejde ten kousek ulice který mu zbývá k tomu, aby se přiblížil až k brance, kde už stojí jeden z těch tajných agentů a nedůvěřivě si ho prohlíží a po delší rozmluvě ho vpouští za branku domu. Jen co vejde dovnitř, zamíří do jídelny, kde Anita s Jirkou teď už klidně probírají její odjezd.
"Teď není možné odjet," upozorní Jirka Anitu, jen co se objeví ve dveřích jídelny.
"Děje se něco," zeptá se Anita mírně vystrašeně.
"Zdá se, že někdo se chtěl dostat do domu a ti chlápci co tě hlídali ho dostali."
"Bože," lekne se Jirka. " Jen doufám, že to není ten, koho myslím."
"Pavel," zeptá se Anita.
Jirka jen kývne hlavou a zvedá se od stolu. "Musím si zavolat," opouští jídelnu.
"Tři," zeptá se Anita Ondry, jen co Jirka opustí jídelnu.
"Co tři," nechápe Ondra.
"Tomáš říkal, že bude jen jeden!"
"Ale nakonec jsou tři."

Jirka který se pro dostatek soukromí zavřel v obýváku, zatím telefonicky mluví s Ivem a je o dost klidnější, když se dozví, že Pavel je stále ještě doma a netrpělivě očekává jeho návrat a také zprávy které přinese,načež mu Jirka vysvětlí, co se vlastně před Anitiným domem stalo.
" A co Anita? Je v pohodě," zeptá se Ivo. V tu chvíli zapomene i na to, že se nachází v Pavlově pokoji a ten jeho otázku ohledně Anity, položenou Jirkovi prostřednictvím telefonu nemohl přeslechnout.
Pavel v tu chvíli zpozorní. "Co je s A nitou," zeptá se kamaráda.
"Ale nic," odpoví Ivo a znovu se věnuje telefonickému rozhovoru s Jirkou. "Hele, musím končit. Mám tu problém," ukončí rychle hovor.
"Ptám se tě znovu," vyjede Pavel na kamaráda rozzlobeně. "Co je s Anitou?!"
"Hele, uklidni se vole," vyjede Ivo na kamaráda. "Už jsem ti řekl, že se nic neděje."
"Fajn. Jak chceš," řekne Pavel odhodlaně. "Zjistím si to sám!"
"Ty nikam nepůjdeš!"
"Vsadíš se?!"
"A vyhraju," ušklíbne se Ivo vítězně.
"Myslíš?"
"Vím."
"Opravdu?"
"Jo. Protože k tomu, abys odsud odešel ti něco chybí."
"To, že jste mi sebrali klíčky od auta ještě neznamená, že se tam nedostanu i jinak."
"Jo, můžeš jít pěšky," řekne Ivo posměšně.
"Mám lepší nápad," pousměje se Pavel. "Zavolej taxík. A byl bych rád, kdyby to bylo hned."

Jen co Jirka ukončí hovor s Ivem, vrací se zpět do jídelny, kde Anita ještě stále sedí ve společnosti Ondry a plánují jejich společný odjezd.
"Takže, ty jsi byla celou dobu hlídaná," ušklíbne se Jirka.
"Ano," odpoví Anita tiše a sklopí pohled do stolu.
"No, to je výborný! Jo. Fakt skvělý," pronese Jirka uznale, ale zároveň i mírně naštvaně a vejde do jídelny. "Pavel se mohl doslova přetrhnout, aby tě ochránil. Je tak zoufalej a podělanej strachy, že jsi ho málem mohla chodit navštěvovat někam úplně jinam, kdybych mu nesebral klíčky. Je ještě pořád vožralej a kdyby ty klíčky měl, tak by nasedl do auta a taky by to nemuselo skončit nijak dobře. Ale to je tobě úplně fuk. Protože, slečna je hlídaná!"
"Nemohla jsem mu to říct," vykřikne Anita zoufale. "Nesměla jsem o tom mluvit. Mělo to zůstat v tajnosti."
"Tak tys nesměla!"
"Ne!"
"No, já vás tu raději nechám," omluví se Ondra a opouští jídelnu.
"Já ho nechtěla Jirko! Nechtěla jsem, aby mě někdo hlídal. Ale Tomáš si nedal říct," snaží se Anita přesvědčit Jirku o tom, jak to celé bylo.
"Ty už raději mlč a nic dál nevysvětluj," řekne Jirka opovržlivě. " Další tajemství už vážně slyšet nechci. Jsi tak tajemná že ani ten hrad v Karpatech na tebe nemá. Už teď se bojím toho, jaké další lži bys mi tu ještě namluvila!"
"Jirko, počkej," snaží se ho Anita přemluvit k tomu, ji dále poslouchal.
"Ne Anito! Už to nezkoušej, protože já už ti nevěřím!"
Anita je v tuhle chvíli velmi zklamaná. Jirkova nedůvěra ji velmi ranila. Až na toho detektiva a ještě pár maličkostí o kterých v rámci svého pátrání nemohla mluvit, jim řekla úplně všechno. Na další hloubání nad svými činy, už jí však čas nezbyde, protože domem se rozlehne hluk, způsobený příchodem Pavla s Ivem a Radkou v závěsu, následováni Tomášem, který se Pavla snaží ze všech sil zadržet. Pavel s Tomášem vpadnou do jídelny jako velká voda.
"Omlouvám se, ale nedal se zadržet," pronese Tomáš omluvně a pokyne ostatním,aby vyklidili jídelnu.
"Jo má pravdu," přizvukuje mu Ivo. " Ten taxík kterým jsme přijeli málem tlačil, protože se mu zdálo, že jede pomalu a tady u branky se doslova popral s tím klukem co s náma přišel jen, aby se dostal dovnitř," dovysvětlí Ivo Pavlův vpád do domu a odchází za ostatními.
Pavel s Anitou zůstávají v jídelně sami. Chvilku na sebe jen mlčky zírají, než Anita pokyne rukou směrem k jedné z volných židlí, rozestavěných kolem stolu.
Pavel neváhá. Vstoupí do jídelny a usadí se na židli přímo naproti ní.
"Proč jsi sem k sakru chodil," zeptá se Anita rázně.
Pavel po ní hodí udeveným pohledem. "Láska je myslím dost dobrý důvod, proč za tím druhým jít.
"Že jsi se podle toho v poslední době vůbec nechoval."
"To uznávám. A rád bych se ti za to omluvil."
"Tohle, ale jedno promiň nespraví Pavle!"
"Tak, co mám tedy udělat, abys mi odpustila," zeptá se Pavel s mírným náznakem zoufalosti v hlase. "Mám si tu snad před tebou kleknout na kolena a prosit tě o to, abys mi uvěřila, že jsem tu jen proto, že tě miluju. Jen tebe a žádnou jinou."
"Jo, a v noci jsi tohle samé vykládal Radce!"
"Ne Anito! Radka mě možná přivedla domů, ale v noci jsem u ní nebyl."
"No, tak jsi byl u jiné."
"Nebyl jsem ani u ní, ani u žádné jiné."
"Čekala jsem na tebe. Chtěla jsem ti pár věcí vysvětlit, ale..."
"Já vím. Vím, že jsem to podělal."
"Jo, tak v tom máš úplnou pravdu."
"Anito, já tě prosím. Vrať se!"
"Já nemůžu Pavle," odpoví Anita smutně. "Nemůžu se vrátit."
"Ale tady zůstat nemůžeš."
"Ale nemůžu se, ani vrátit."
"Uvědomuješ si vůbec jak je to nebezpečné? A ať už si teď myslíš cokoli, tak věř, že strachy zešílím, jestli v tomhle domě zůstaneš."
"Vím, že tu nemůžu zůstat," odpoví Anita vážně. " A proto odjíždím. Odjíždím někam, kde mě nenajdeš ani ty, ale ani Olga."
V Pavlových očích se zalesknou slzy. "Cheš mě úplně zničit?! Protože jestli teď odejdeš, tak to uděláš!"
Anitě je Pavla líto. A i když ho miluje jako ještě nikoho jiného, tak ví, že odjezd je pro ni v tuhle chvíli tím nejlepším řešením. Ví, že Pavel bude díky tomu znovu velmi trpět a znovu se opije do němoty a bude to tak dělat, dokud se Anita nevrátí zpět do města a nejlépe do jeho domu. Což určitě pár dnů bude trvat. Do zásnub, které jsou už za týden se Anita ve městě určitě neobjeví. Bude schovaná v Polesí v domě své tety, kde bude mít klid a bezpečí. Ale šťastná nebude. Ví, že to budou dny plné strachu, protože Pavel, jak už ji mnohokrát přesvědčil, když se opije, vyvádí různé hlouposti a ty by nemusely dopadnout zrovna dobře. Dochází jí, že i když odjezd by byl pro ni nejlepší, tak teď prostě odjet nemůže. Nechce Pavlovi ještě víc a zbytečně ublížit. Miluje ho a ztratit ho, je to poslední co v tuhle chvíli chce a potřebuje.
"Dobře tedy," souhlasí Anita. "Zůstanu. Ale mám podmínku."
"A ta zní?"
"Přestaneš pít," pronese Anita vážně. "Já ráno neodešla proto, že tě domů přivedla Radka, ale proto, že jsi se opil kvůli blbosti, která se dala vysvětlit."
" Takže jste spolu mluvily?"
"Jo, chvilku ráno. Přesvědčovala mě o tom samém, co ty."
"Tak proč jsi tedy ráno odešla, když jsi jí věřila?"
"Nevěřila. A ani nevěřím. Ale jak už jsem řekla. Odešla jsem kvůli tomu tvýmu zasranýmu chlastu. Protože jsi šel raději do hospody a vožral se jako to prase, než abys zůstal a dal mi trochu času. Jenom to jsem od tebe potřebovala. Čas na to, abych našla vhodná slova, abych dokázala to nedorozumění, které se mezi námi odehrálo nějak vysvětlit. A mohla se s tebou jak se patří rozloučit."
Pavel se zvedne ze židle a pevně ji obejme. " Ale já nechci, aby ses loučila. Já chci, abys zůstala. S tím chlastem přestanu," usměje se na ni. "To ti slibuju."
"Ráda bych ti věřila Pavle."
"Tak proč zůstáváš, když mi nevěříš?"
"Možná právě proto, abych ti věřit mohla," odpoví Anita s mírným úsměvem.

Já to nevzdám,Anito! - kapitola 24

10. dubna 2014 v 21:32 | Trishka |  Knižní tvorba
Radka je v tu chvíli šokována ještě víc, než Pavel. Vůbec by ji totiž nenapadlo, že by tu Anita byla a že by se tu s ní znovu střetla. Že by byla nucena znovu pohlédnout do očí ženě, která jí před několika měsíci vzala někoho, na kom jí velmi záleželo. V téhle věci měla však Anita stejné pocity jako Radka. Ale i její včerejší nedorozumění s Pavlem ji velmi mrzelo.
"Omlouvám se, " pronese Radka, která se probere z údivu jako první. " Asi jsem tu tak nějak navíc. Ale nedělejte si starosti. Už odcházím."
"Myslím, že ten si s tím hlavu nijak neláme," ukáže pohledem na opilého Pavla. " A pokud jde o mě, nemusíš se obtěžovat. Ten kdo půjde, budu já," rychle se zvedne z postele, oblékne na sebe nějaké věci a zbytek se snaží v rychlosti nacpat do cestovní tašky.
"Hele promiň, " omlouvá se Radka. "Vědět, že tu seš, tak sem ani nevkročím."
"Ne, to je dobrý," odpoví Anita. " S tím si hlavu nelam. Ten přebytečný, tedy já, ti uvolní místo za pár minut."
Radka se však nedá jen tak odbýt. Z Anity cítí jakousi zvláštní nedůvěru. "Hele nevím co si myslíš, že se dělo a děje, ale už teď vím, že se šeredně pleteš a že teď, když odcházíš, děláš hodně velkou chybu."
"O to se ty nestarej," odbyde ji Anita rázně. " To není tvoje věc."
"Ale stejně si myslím, že bys tu měla zůstat."
"O to se ty nestarej!"
"Hele, mě je úplně jedno, jestli mě nenávidíš, nebo naopak, ale pokud teď odejdeš, udělá to zase. Zase se opije tak, že i chůze mu bude dělat velké problémy. A já ho rozhodně nechci sbírat na horších místech, než je chodník před domem."
"To už je jeho boj," odpoví Anita s nezájmem a ochdází z pokoje.

Pavel se probouzí až po poledni. Rozhlédne se po pokoji a kromě obvyklé sestavy kluků zjišťuje, že v pokoji je někdo navíc a někdo tam zároveň chybí.Kluci, které Radka během dopoledne zavolala a měla i dost času na to, vysvětlit jim, co se tu vlastně ráno odehrálo, dokázali pochopit celou situaci a ani nemají Radce za zlé, že tu nakonec zůstala.
Pavel se posadí na posteli a očima přejede sešlost v jeho pokoji. "Anita," zeptá se na tu, která mu tady chybí do počtu.
"Je pryč," odpoví Radka. "Odešla brzy ráno. Snažila jsem se jí ten odchod rozmluvit, ale nedala si říct. Ta holka má pěkně tvrdou palici a jen tak neustoupí."
"Kam šla? Kde je?" pokládá Pavel další otázky.
Radka jen prokrčí rameny. Tohle jí Anita ráno vážně zapoměla sdělit. Ani kluci nejsou o moc moudřejší. Ani jim se za celou tu dobu neozvala a ani slůvkem nenaznačila, kam šla a kde by se v tuhle dobu mohla nacházet. Pavlovi se v tu chvíli objeví v očích slzy. Lituje toho, co včera udělal a jak nehezky se k Anitě zachoval a zároveň má velký strach. Moc dobře si uvědomuje, že pokud by Olga Anitu našla, tak by ji živou nenechala. Rychle se zvedne a jelikož jeho tělo ještě stále vykazuje mírné známky opilosti, zamotá se a znovu se usadí na postel.
"Musím za ní," pronese Pavel odhodlaně. "Musím ji najít," sahá po klíčkách od auta, ležících na stolku.
Radka stojící jen o malý kousek dál, je rychlejší a ty klíčky stihne vzít a hodit je Jirkovi.
"Ty si tady sedneš a budeš sedět," nařídí Jirka Pavlovi.
"Dej mi ty klíčky!"
"Ty rozhodně nikam nepojedeš," snaží se i Radka Pavla zastavit. " V tomhle stavu rozhodně ne!"
Pavel se zoufale rozpláče. Má velký strach, protože si moc dobře uvědomuje co by se mohlo stát, pokud by Olga našla Anitu dřív než on.
"Oni ji zabijou," vykřikne Pavel zoufale a stejný pohled se skýtá i v jeho očích. "Zabijou ji, jestli ji najdou!"
"Fajn," pronese Jirka. "Zajedu se podívat k ní domů. Ale ty," promluví směrem k Pavlovi. "Ty zůstaneš tady! A vy dva," pohledem ukáže na Radku a Iva. " Máte ho nastarosti."

Jirka opouští Pavlův pokoj ujištěn, že Pavel pro tuhle chvíli opravdu zůstane doma, jelikož klíčky od jeho auta má on, ve své kapse. Zapoměl však na to, že existují i klíčky náhradní a Pavel také jedny takové vlastní. Nasedne do auta a jede přímo do čtvrti, kde má Anita svůj dům. Je to první místo, které ho napadlo, že by se tam mohla schovat. A kam jinam by mohla utéct? Kdyby chtěla odcestovat ven z města, tak bez auta by se zřejmě moc daleko nedostala.
Dojede až k jejímu domu a jeho pohled zaujme červený Ford parkující před bránou. Tohle auto je mu na první pohled dost povědomé. Určitě už ho někde viděl. Zaparkuje u kraje, hned za tím červeným Fordem, vystoupí a zazvoní na zvonek upevněný na plotu u branky. Otevřít mu však nepřijde Anita, jak očekával, ale Ondra kterého si Anita zavolala, aby ji odsud odvezl do Polesí. Jirka si změří Ondru pohledem. "My už jsme se někde viděli."
"Ano, viděli," odpoví Ondra.
"Jen si nemůžu vzpomenout kde."
"Bylo to před domem tvého kamaráda," osvěží Ondra Jirkovi paměť. "Snažil se mě zbít jen proto, že jsem mu přinesl dopis od sestřenky a lhal mu, když jsem říkal, že nevím kde je."
"Ty jsi ten bratranec," dovtípí se Jirka.
"Uhodl jsi."
"Anita je uvnitř," zeptá se Jirka na její přítomnost v domě.
"Ano je," odpoví Ondra popravdě. " Ale za chvilku odjíždíme."
"Ona nesmí odjet!"
"Ona musí pryč," snaží se Jirku přesvědčit Ondra. "Tady zůstat nemůže."
"Pusť mě dovnitř," domáhá se Jirka vstupu do domu. "Musím s ní mluvit a to hned!"
"Ona s tebou nejspíš chtít mluvit nebude," řekne Ondra nejistě.
"To je mi teď úplně jedno," pronese Jirka a odstrčí Ondru od branky, aby mohl vejít do zahrady a následně i do domu.
Anita sedí v jídelně nad hrnkem kávy. Jirka se postaví do dveří a v tu chvíli si vůbec neuvědomuje význam slov, která v tuhle chvíli vyřkne a jejich následky. Ale říct je prostě musí, ať už by to mělo dopadnout jakkoliv.
"Jestli o něj ještě opravdu stojíš a tvé city k němu byly opravdu skutečné a ne jen nějaký špatný vtip, tak se tam vrátíš," vyzve Jirka Anitu k návratu do Pavlova domu.
Anita zvedne pohled o šálku a zadívá se na Jirku. "Tak, abys věděl ty drzoune," vyjede Anita na Jirku zostra. "Všechno co jsem k němu kdy cítila, bylo pravdivé a upřímné. Nikdy jsem k nikomu nebyla upřímnější, než k němu. Nikdy jsem nikoho nemilovala víc, než jeho. A nikdy mě nic tak nebolelo, jako některé jeho chování a činy!"
"Tak proč jsi potom odešla?"
"Možná právě proto."
"Pro co?"
"To bys nepochopil."
Jirka vstoupí do jídelny a usadí se ke stolu na židli přímo proti Anitě. "Tak do toho," pobízí ji. "Zkus mi to vysvětlit."
"Hele,tohle nemá cenu, " snaží se Anita této konverzaci nějak vyhnout.
"Co nemá cenu," vyzvídá Jirka. "Vracet se tam?"
"Možná," pokrčí Anita rameny.
"Leda pro tebe," odpoví Jirka. "Pro něj to však cenu má a velkou."
"Opravdu?"
"Ano."
"Neřekla bych."
" A já zase, že ano."
Do jídelny přichází Ondra a gestem Anitě naznačí, že nastal čas odjezdu.
"Už jdu," odpoví Anita Ondrovi a potom zavede svou řeč zpět k Jirkovi. " Já se tam nemůžu vrátit Jirko. Já už jsem v jeho životě přebytečná," řekne smutně. " A tak balím kufry a odjíždím se schovat jinam. Někam, kde přečkám ty dny, než nastane čas mého dalšího návratu."
"Anito, snažně tě prosím," žádá ji Jirka. "Neodjížděj. Alespoň ne takhle."
"Nepros, Jirko. Je to zbytečné. Já se k Pavlovi nevrátím," odpoví Anita velmi rozhodně.
Nemá ani nejmenší chuť se do Pavlova domu vracet a každé ráno se dívat na to, jak se vrací opilý podepírán Radkou, se kterou si nejspíš v noci někde užívá.

Já to nevzdám,Anito! - kapitola 23

10. dubna 2014 v 17:09 | Trishka |  Knižní tvorba
Pavel ještě chvíli upřeně sleduje to otevřené okno a v hlavě se mu honí myšlenky, že by ho měl pro příště asi lépe zabezpečit, aby Anita, které se útěky právě oknem asi velmi zalíbily, už neměla kudy utíkat. Ještě by se mohl nastěhovat do patra, ale to taky není tak nějak možné. To už celé obývá jeho starší sestra Alena. Vrací se zpátky do kuchyně, kde všichni ještě živě debatují o tom, co se právě před chvílí odehrálo. Ani se nezastaví a zamíří rovnou do verandy a potom ven z domu. Ještě se však vrátí zpět a z věšáku sundá bundu, se kterou se vydá do zahrady, kde Anita jen tak nehnutě stojí a pozoruje hvězdy na jasné zimní obloze. Dojde až k ní a lehce jí zezadu přehodí bundu přes ramena. Za normálních okolností by ji u toho rovnou i obejmul, ale teď ne. Je opět velmi zklamaný a tak vedle ní jen tak mlčky stojí.
"Někdy se díváš, ale nic nevidíš," přeruší Anita svými slovy tu chvíli ticha. "Já však viděla. Viděla jsem znamení a vidím ho i teď a proto odcházím."
"Opravdu chceš odejít?"
"Nechci," odpoví Anita smutně. " Ale musím. Tvá sestra mě nenávidí. Kluci se ti v jednom kuse pošklebují a taky...," na chvilku se odmlčí. " Musím ještě něco zařídit. Já musím odejít Pavle. Nemůžu tu už déle zůstat."
"Nepustím tě," pevně ji chytí za ruku.
"Nedělej to jestě horší, než to je."
"Uvědomuješ si vůbec, jak je to nebezpečné," zeptá se Pavel mírně bojácně.
"Vím to," odpoví Anita. " Ale v tuhle chvíli nemám jinou možnost."
"Vždyť tu můžeš zůstat," nabídne jí Pavel.
"Ne, Pavle," odmítne Anita. "Už jsem ti způsobila dost potíží."
"Jestli myslíš ségru, tak tím se netrap," uklidňuje ji Pavel. " Ono ji to časem přejde. A kluci? To jsou jen obyčejný rejpálci, co jsou dobrý jen v tom, jak se snažej bejt dobrý," mírně se pousměje.
"Ráda bych, ale nemůžu."
Pavel ji v tuhle chvíli pevně obejme. "Nepustím tě! Ne Anito! Teď, když jsem tě znovu našel, už ti nemůžu dovolit zase odejít!"
"Pavle prosím," žádá ho Anita. "Nedělej to ještě horší. Už takhle to loučení bude hodně bolestné."
"Ty..., ty se přece neloučíš," pronese Pavel. "Vždyť ty ani nevíš, co to je."
"Teď už ano."
"A předtím?"
"Předtím," mírně se zamyslí Anita. " Věděla jsem co je to loučení, ale neměla jsem důvod."
Pavel ji v tu chvíli od sebe odtáhne a zadívá se jí přímo do očí. "Tohle mi asi budeš muset vysvětlit."
Anita mlčky sklopí pohled do země. Nechce znovu vytahovat na povrch dění, které bylo na denním pořádku po celé ty roky, co žila v domě Hoškových. A ani jak člověku jako je Pavel vysvětlit, že po celé ty roky nebylo s kým, se loučit. Že pokaždé, když z toho domu odcházela,nebo se tam vracela, jí nikdo dobrého dne nepopřál. Za ty roky si už navykla, neloučit se a jen prostě přicházet a odcházet, jako by byla jen duch. Neviditelná, to pro tu rodinu po celé ty roky byla.
"Teď už aspoň vím, co jsem pro tebe až doposud znamenal," podotkne Pavel smutně, pouští ji z objetí a odchází.
Anita ho pohotově chytí za ruku. "Pavle počkej," snaží se ho zastavit.
Pavel se jí však vytrhne a beze slova odchází.
Anitě v tu chvíli vtrhnou slzy do očí. Je zklamaná Pavlovým chováním. Čekala všechno možné, ale takovou reakci opravdu ne. Stojí v zahradě, zabalená do Pavlovy bundy, kterou jí před chvílí přinesl a hlavou se jí honí spousta myšlenek. Z otevřených dveří verandy k ní dolehnou hlasy kluků, ale i Pavla. Kluci pořád něco melou a Pavel jim spíš jen tak nějak nepřítomně odpovídá. I jen na doslech je znát, že zrovna nemá stejnou náladu se bavit, jako jeho kamarádi. Anita se rychle schová za roh domu. Zrovna teď opravdu nepotřebuje, aby ji kluci viděli brečet. Jen se za nimi dívá, jak procházejí brankou a ocházejí směrem k hospodě. Pavel se ani neohlédne. Ani ho nenapadne se podívat, jestli Anita na té zahradě ještě vůbec je. Vůbec nemá strach a ani zájem, což Anitu velmi zamrzí.

Jen co kluci zmizí z dohledu, se Anita vyhoupne do okna Pavlova pokoje a zmizí uvnitř. Dveřmi se jí moc nechtělo. Musela by projít kuchyní, kde ještě určitě sedí Pavlova matka s jeho setrou a Anita se s nimi v tuhle chvíli opravdu potkat nechtěla. Sundá z ramen bundu a ze stolku vezme tu vzácnou pohádkovou knížku, a lehne si na Pavlovu postel, rozevře ji na místě,kde Pavel se čtením skončil a začne číst. Pavel svou četbu skončil zrovna uprostřed pohádky o Popelce. Tuhle pohádku měla Anita ze všech nejraději a ten dobrý vztah k této pohádce ji nepřešel ani poté, co sama prožívala podobné chvíle, jako ona hlavní hrdinka.

Je už kolem půlnoci, ale Pavel se stále ještě nevrátil. Do pokoje nakoukne jeho matka. Asi se jde podívat, jestli se už její syn nevrátil, ale v pokoji nachází jen Anitu.
"Neruším," zeptá se Pavlova matka jen co překročí práh pokoje.
Anita odloží knihu a posadí se. "Od čeho byste mě mohla rušit?"
Pavlova matka projde pokojem a usadí se na okraj Pavlovy postele. "Děje se něco," zeptá se starostlivě.
"Ale ne. Teda, nic co by stálo za řeč."
"Pavlík byl nějaký smutný, když odcházeli. Vy jste si něco udělali?"
"Asi ano," odpoví Anita nejistě."
"Ani nevíš, co to pro něj bylo. Jak moc se trápil, když o tobě nevěděl, " poznamená Pavlova matka. " Byl velmi nešťastný a zoufalý, když nevěděl kde jsi a ani kam jsi mohla utéct. Měl opravdu velký strach," jemně Anitu pohladí po ruce. "On tě má opravdu rád."
"Já to vím, " pronese Anita smutně a mírně provinile.
"Tak se tím prosím řiď a chovej se podle toho. Netrap a neklamej ho zbytečně. Jemu záleží jen na jediném. Abys byla šťastná a aby ti vynahradil všechno to trápení, o kterém ví, že jsi v životě prožila."
"Já tohle všechno vím, " odpoví Anita provinile. " A věřte, že si to plně uvědomuju. Ale, když se někdo urazí kvůli blbosti, jen kvůli tomu, že člověk neví, jak odůvodnit něco, co po dlouhá léta nedělal a ne proto že by nechtěl, ale proto, že nemohl. Neví jaká slova zvolit, jak celou situaci vysvětlit tak, aby dávala smysl. A tohle se právě stalo Pavlovi. Unáhlil se a takhle to dopadlo."
"Anitko, já tě prosím," žádá ji Pavlova matka. "Zkus najít nějaké řešení. Najdi ta vhodná slova a vysvětli to nedorozumění , které mezi vámi vzniklo. Pavlíka to opravdu velmi mrzí."
"Já vím," odpoví Anita. "Ale v tuhle chvíli s tím bohužel nemůžu nic dělat."

Anita se probouzí dalšího dne velmi brzy ráno. Venku teprve pomalu svítá. Anita se rozhlédne po napůl tmavém pokoji, ale jediné co vidí je, že je tam sama. Očima přejede s vou postel, ležící na druhém konci pokoje v domnění, že Pavel, když se v noci vrátil a našel ji spát ve své posteli, si lehl do té její. Ale ta byla prázdná. Zůstala přesně tak, jak ji Anita včera ráno opustila, což značilo jen jedno. Že Pavel celou noc nebyl doma. Musel tedy zřejmě vysedávat někde po hospodách, nebo chodit nočními studenými ulicemi a nebo strávil noc někde jinde, v jiné posteli. A nemuselo to být u Jirky, nebo Iva. Mohl klidně skončit v ložnici úplně jiné neznámé ženy, což Anitu velmi zabolelo. Z přemítání nad tím, kde a v čí posteli mohl Pavel strávit dnešní noc, ji vyruší hlasy paní Králové, Pavla a ještě třetí osoby, doléhající k ní z kuchyně, přes zavřené dveře pokoje.Ten třetí hlas v kuchyni patří další ženě. Není to však Alena. Její hlas by Anita už velmi dobře poznala. Ale hlas této ženy jí byl zcela neznámý. Rychle se zavrtá pod deku a dělá, že stále ještě spí. Zaslechne cvaknutí kliky u dveří pokoje a podle hlasu poznává, že ten, kdo právě vešel do dveří, je Pavel a je silně opilý a není sám. Vedle jeho kroků jsou v pokoji zřetelné ještě kroky další. Znovu uslyší ten ženský hlas, ale teď už velmi dobře poznává, komu patří. Není to nikdo jiný než Radka.
"Tak za ní teda šel. V její posteli se nejpíš celou noc válel," pomyslí si Anita v duchu. Radka dovede Pavla až k posteli a ten se na ni v tu chvíli svalí, aniž by se zaobíral tím, jestli je prázdná nebo ne a dopadne vrchní částí svého těla přímo na Anitu. Anita v tu chvíli vyjekne bolestí, protože dopad i jen části váhy Pavlova těla,zabolí.
"Co děláš ty magore," vykřikne Anita. Posadí se a očima si měří na posteli ležícího Pavla a hned vedle stojící Radku.
Pavel na Anitu jen vylekaně zírá. Nečekal, že by Anita byla po včerejším rozhovoru ještě v domě a už vůbec ne v jeho posteli.

Já to nevzdám, Anito! - kapitola 22

9. dubna 2014 v 19:07 | Trishka |  Knižní tvorba
Jejich vzájemné polibky začínají nabývat na intenzitě a s nimi se znovu do jejich srdcí vracela nejen vášeň, ale i láska, kterou k sobě cítili a která začínala být stále silnější, než všechno to špatné, co ještě chvíli předtím prožívali. Z postele, ve které po této záplavě vášnivých polibků probouzejících neskutečně velkou chtíč být zase tělo na tělo, se jim jen tak nechce. Tedy spíš Pavlovi.
Anita si opět nasadí paruku a uculí se." Tak co kámo. Co teď ? Nepůjdeme na pivo," zeptá se, se smíchem.
"Ne, ne, ne," uculí se Pavel a dlouze Anitu políbí. " Já tě z téhle postele nenechám odejít dřív, dokud tě ještě asi tak stokrát nepomiluju."

Jejich něžná chvilka však netrvá dlouho. Je přerušena přicházejícím Jirkou s Ivem za zády. Oba kluci se nestačí divit, při pohledu na Pavla a Bořivoje, ležícími vedle sebe v Pavlově posteli a už na první pohled je jasné, že šachy tam nehráli. Jirka se málem skácí při pohledu na ty dva a Ivo má podobné pocity jako jeho kamarád. Pavel je v tu chvíli mírně v šoku a Anita se krčí pod dekou a snaží se dělat, že tam vůbec není.
"Bože,ne," vykřikne Jirka vyděšeně. "Pavle ne! Řekni mi, že to není pravda! Řekni mi, že špatně vidím!"
"Mám stejné pocity, jako ty," podotkne Ivo, ke kamarádovu zděšení.
"Ne, ne, ne! Tohle je vážně blázinec," raději zavře dveře pokoje, aby se už dále nemusel dívat na ty dva.
Anita s Pavlem v tu chvíli dostávají záchvat smíchu. Tahle situace sama o sobě vypadala opravdu velmi komicky, ale zároveň na Pavla vrhla stín zvaný homoseualita. Pavel už teď ví, že kluci si nenechají ujít příležitost, aby ze svých úst mohli vypustit nějakou tu narážku na to, co před chvílí viděli. Pavel s Anitou však věděli své a tudíž je tyhle narážky nemohly nijak rozhodit. Věděli jak klukům zavřít ty jejich ukecané zobáky jednou provždy.Obléknou se a s provinilými výrazy ve tváři vstoupí do kuchyně. Je jim jasné, že kluci už se nejspíš pochlubili tím, co viděli.
"Co se tváříte, jako kdybyste přinejmenším vyhodili do vzduchu Pražský hrad," zeptá se Pavlova matka těch dvou provinilců, jen co se objeví ve dveřích kuchyně.
"Ale nic," mávne Pavel rukou. "To je dobrý mami."
Kluci sedící u stolu se pochechtávají a Pavel jim od dveří hrozí zaťatou pěstí.
"Co vy čtyři to mezi sebou máte," nedá se odbýt Pavlova matka.
"Ale nic," odpoví Pavel. "Jen pánové si dneska dali asi trochu víc vtipné kaše."
"Vůbec nic," uculí se Jirka posměšně. " Jenom Pavlík se nám mírně zbláznil."
Pavel s Anitou za zády přejde ke stolu a zadívá se na kluky vražedným pohledem.
"Zabiju tě, jestli jen cekneš," hrozí Pavel Jirkovi.
"Ale, ale...," šklebí se Jirka. "Ono by se to chtělo prát."
"Místo toho vyhrožování bys měl raději říct pravdu a to včas, než se to tvoje máma dozví někde na ulici a bude z toho mít ještě větší šok, než teď," doporučí Ivo Pavlovi.
"Zadržte pánové," promluví Pavel k oběma kamarádům mírně rázně. "Važte svých slov a zamyslete se nad nimi, než budete pouštět na povrch jen lživé domněnky. Vždyť Bořivoj je dívka."
Všichni v tu chvíli jako na povel utichnou a jak je znatelné z výrazů na jejich tvářích, nevycházejí z úžasu. Anita ví, že teď už nemá cenu déle zapírat. Pavel už část jejího tajemství prozradil a zbytek musí okolí objasnit ona sama. Rozhodne se odhalit své pravé já a tím hodně věcí vysvětlit a také zbavit Pavla nařčení z toho, že je někým, kým ve skutečnosti vůbec není. Což by se klidně mohlo stát, kdyby si Jirka a Ivo pustili své pusy na špacír.
"Už se tady dělo hodně bláznivejch věcí, ale tohle je vážně na Bohnice," pronese Jirka jen co se trochu vzpamatuje z údivu. "Anita nám sem na stěhuje úplně cizího kluka a teď už ani nevíme, kdo to vlastně je. Jestli je to chlapec, nebo dívka. Jo, tenhle barák. To je opravdu poctivej blázinec."
Alena si změří Anitu nedůvěřivým pohledem. "Vypadáš jako kluk, ale kluk nejsi. Odhal se ty tajemná dámo, ať tedy víme, kdo vlastně skutečně jsi."
"Pavel má pravdu. Jsem dívka. Jsem ta, kterou teď z celého srdce nenávidíš a přeješ si, aby se v pekle smažila," sundá si brýle a paruku a postaví se před Alenu jako ta, kterou ve skutečnosti je.
Alena je v tu chvíli šokována a dlouhou doubu si Anitu jen prohlíží. Nemůže, stejně jako i ostatní uvěřit tomu, co vidí.
"Cože?! To jsi ty," zeptá se Alena, když se konečně probere z údivu.
"Ano, jsem to já," odpoví Anita. " Jsem ta, která se musela vydávat za někoho jiného, kdo ve skutečnosti vůbec neexistuje. Jsem ta, která musela hrát tohle divadlo proto, aby se oprostila od všechno zlého a mohla se svobodně vydat na svou další cestu životem. A to po boku tvého bratra, protože on je tím, po kom nesmírně toužím a o kom vím, že může dát mému životu znovu smysl. Svých činů velmi a hluboce lituju, ale neměla jsem na výběr. Věř, že kdybych měla jinou možnost, určitě bych jí využila. Ale jiná šance prostě nebyla. Musela jsem využít té příležitosti,které se mi dostalo k tomu, abych tohle všechno vyřešila, bez zbytečného matení hlav a utrpení. Lituji všech svých posledních kroků a činů, které jsem v poslední době udělala a co na mě vrhají stín obyčejné bezcitné svině, která má velkou zálibu ve hrách s lidmi a jejich životy. Ovládat je a manipulovat jimi. Uvědomuji si, že jsem se nezachovala zrovna fér, ale jiná šance tu opravdu nebyla. Nevyužít ji, nikdy bych nezabránila ještě většímu zlu, které moje macecha na mě s velkou radostí páchala a mohlo by mít ještě horší následky, než doposud mělo, kdybych tomu nezabránila. Došlo by to až tak daleko, že by v sázce byly i lidské životy a já jsem ta jediná, která jí může zabránit v tom, aby dále páchala zlo nejen na mě, ale i na ostatních a brala si jejich životy, jako by to bylo jen nějaké zboží v obchodě. Jsem vám velmi vděčná za to, že jste mě tu nechali, protože už jen tím jste mi opravdu velmi pomohli, zabránit mé maceše, páchat další a ještě větší zlo, než už doposud napáchala. Nikdy vám vaši ochotu a pomoc nezapomenu. Svůj úkol jsem splnila, důkazy které potřebuju jsem našla a teď už mi zbývá jen odejít. A to ještě dneš udělám," se slzami v očích vyběhne z kuchyně.

Všichni ostatní po celou tu dobu jen mlčky a s údivem poslouchali Anitina slova. Čekali cokoli, ale to, že se ze záhadného Bořivoje, jako mávnutím kouzelného proutku stane docela obyčejná Anita a ještě ke všemu přidá docela obsáhlé vysvětlení a omluvu vztahující se k jejím posledním činům, nečekal opravdu nikdo.
"Tak tohle je teda fakt poctivej blázinec," pronese Jirka, který se jako první probere z úžasu. "Ještě může z vodovodu vystrčit hlavu Kryštof Kolumbus a budeme fakt komplet."
Pavel beze slova odchází z kuchyně. Jeho první kroky vedou do pokoje, kde si je téměř jistý, že Anita bude. Pokoj je však prázdný a jen otevřené okno značí, že Anita v tom pokoji opravdu byla a kudy zmizela.

Já to nevzdám Anito - kapitola 21

8. dubna 2014 v 17:46 | Trishka |  Knižní tvorba
Anita sedí na jeho posteli docela dlouho a stále držíc jeho ruku ve své přemýšlí, jak se odtajnit. Jak se znovu objevit v jeho životě a říct:" To jsem já.Vrátila jsem se." Ví, že nebude snadné vysvětlit Pavlovi, proč se ty dny co byla u něj převlékala a vydávala za svého neexistujícího bratrance. Co všechno jí k tomu vedlo a jakou cestou ještě bude muset projít, než ukončí tohle trápení jednou pro vždy. Než budou moct konečně otevřít novou komnatu s názvem Štěstí a začít psát nový příběh a na tohle všechno zlé postupně zapomenout. A jak Pavel správně odhadl situaci, když řekl, že se ještě uvidí, kdo skončí v Bohnicích, protože události dalších dnů nejspíš opravdu přinesou chvíle, kdy ty Bohnice budou tak nějak na místě a uvidí se, jestli se z toho dokážou dostat. Jestli si dokážou vzájemně pomoct a dostat se až ke dveřím nové komnaty s názvem Štěstí. Ale k tomu je třeba ještě ujít ten poslední kus cesty. Zbavit se té smlouvy a také Olgy jednou pro vždy, aby jim už nemohla ovládat a ničit životy. K tomu bude ještě třeba vynaložit hodně úsilí a trpělivosti, aby se i tento poslední krok v jejich plném osvobození podařil. Anita si plně uvědomuje, že velký kus této cesty, která ještě ke konci zbývá, bude muset ujít sama. Bude mít sice po boku Pavla, ale ten s ní nebude moct být všude tam, kde ho bude potřebovat.

Pavel se pomalu probouzí. Ještě než otevře oči úplně vmíná stisk Anitiny ruky, ve které drží tu jeho. Pomalu otevírá oči s jistotou, že ho někdo za tu ruku držel. Anita v tu chvíli rychle uskočí. Zrovna takhle si být odhalena nepřála a jen doufá, že Pavel o ničem neví. Ale mýlí se. Pavel moc dobře ví, že ho někdo za tu ruku držel, že někdo u něj seděl. A v pokoji byla pouze Anita.
Pavel se posadí na posteli a zkoumavě se na Anitu zadívá. "Co mělo tohle k čertu znamenat?!"
"Nevím o čem mluvíš."
"Mluvím o tom, že jsi mě držel za ruku. A nesnaž se mi namluvit, že ne!"
Anita ví, že hodina jejího prozrazení právě nastala. Pavel cítil doteky její ruky na své a jelikož kromě nich dvou nikdo jiný v pokoji nebyl a tudíž nebylo na koho to svést, musela opatrně s pravdou ven. I kdyby neměla mít zrovna ty nejlepší následky.
"No tak! Dozvím se to," dožaduje se Pavel odpovědi ne zrovna mile.
"Já...,já jen."
"Tak bude to?!"
"Já jen... Chtěl jsem..."
"A nechtěj mi namluvit zase to, že někdy se dívám, ale nic nevidím. To bys mě ale opravdu a vážně naštval!"
"Ale ty opravdu nic nevidíš! Jsi tak slepej, že bys neviděl ani slona, kdyby stál před tebou!"
"Snažíš se ze mě udělat ještě většího blázna a zoufalce než už jsem?! To ti vážně připadám dost málo zoufalej na to, abys mě tu srážel svejma blbejma názorama ještě víc," zoufale se Pavel usadí na postel a obličej schová do dlaní.
"Ne,ne. Vůbec."
" Tak mi to nějak vysvětli," zadívá se na Anitu zoufale." Protože..., protože já si to vysvětlit nedokážu."
"S tebou jsem poznala svou první a poslední lásku," začne Anita citovat svůj vlastní dopis. "Jednou snad mi uveříš a možná i odpustíš. A abys to udělat mohl, tak na paměti měj. Láska silnější než smrt je a vždy nad zlým vyhraje.Stejně tak se ti dostane toho největšího štěstí a najdeš to co hledáš a co tě šťastným učiní. A toto všechno uchráníš jen tím, že tenhle drahocenný poklad v srdci uchováš a budeš si ho vážit víc než života svého."
"Odkud tahle slova znáš," zeptá se Pavel udiveně. " A proč mi je znovu připomínáš,"setře si rukou slzy které mu pomalu začínají stékat po tváři. "Nejsem už snad takhle dost zoufalý?! A ty mi tu ještě k tomu začneš citovat dopis, který jsi někdy potají četl," v tuhle chvíli už ho pláč přemůže úplně.
I Anitu přemáhá pláč. Pohled na zoufalého Pavla v ní vyvolává velký pocit viny a lítosti. Lituje svého činu a ne málo. Nechtěla ho ještě víc trápit a už vůbec to nechtěla nechat zajít až do takovéhle míry. Už to nemůže déle odkládat. Musí s pravdou ven. Tedy alespoň před Pavlem. U ostatních zatím není jisté, kdy bude muset odhalit svou pravou tvář.

Anita se zadívá na Pavla lítostivě. "Ten dopis jsem ani číst nemusela, abych každé slovíčko z něj znala," sundá paruku a brýle. " Protože Pavle já...Od té doby co jsem ti ta slova řekla, jsem tě nepřestala milovat. Ani na jednu jedinou vteřinu. Ať se dělo co chtělo."
Pavel sundá dlaně z obličeje a zadívá se na Anitu a jeho zoufalství a to velké zklamání se ještě víc prohloubí. Velmi se ho dotklo také vědomí, že Anita mu tak málo věřila, že se ani slůvkem nezmínila o tom, že ten kluk co s ním několik dnů spal v jednom pokoji vlastně žádným klukem není. Že to všechno byla jen hra, kterou si Anita vymyslela, aby všechny kolem oklamala a mohla tak dokončit to, co již dříve začala. Její nedůvěra ho velmi ranila.

Pavel se postaví a zadívá se na Anitu zpříma. "Ne,ne, ne. To není možné. Řekni mi, že jsem stále ještě na šrot opilý. Řekni mi proč?! Proč sis ze mě po celou tu dobu dělala jen blázny a tak hnusně mě obelhala?! Proč jen jsi mi tak málo věřila?!"
"Pavle prosím,poslouchej mě," žádá ho Anita zoufale." Snaž se to pochopit."
"Ale co?! Co Anito?! Co mám pochopit?! To, že jsem několik dnů spal s tebou v jednom pokoji, žil s tebou v jednom domě a ty jsi mi za celou tu dobu nedokázala říct, kdo skutečně jsi," neubrání se Pavel zoufalému pláči který ho v tu chvíli zcela přemohl. "Proč Anito?! Proč jsi to jen udělala?! Proč jsi mě takhle obelhala?!"
"Pavle prosím, dovol mi to celé vysvětlit," žádá Anita kterou také v tuhle chvíli docela přemohl zoufalý pláč.
"Ne ,ne.., raději už nic neříkej. Zase by to byla jen snůška dalších lží, kterými bys mě chtěla oklamat!"
"Pavle, snažně tě prosím. Zkus mi uvěřit. Už nemáš co ztratit, tak prosím, dovol mi tě přesvědčit."
"Jo, v tom máš pravdu. Nečekaně. Opravdu jsi se trefila v tom, že nemám co ztratit, protože ty jsi to všechno zničila. Během té jediné chvilky jsi zabila všechnu lásku, kterou jsem k tobě kdy cítil!"
"Musíš mi věřit, protože...Nemohla jsem to udělat jinak. Byla jsem odsouzená k tomu, abych tě už nikdy neviděla. Zamčená v tom velkém domě, kde jsem kolikrát najíst nedostala. Protože jedině tak si Olga byla jistá, že to co chce bude splněno. Čekala jsem na první příležitost, abych mohla utéct. Prosím, pochop, že jsem se nemohla vrátit zpátky jen tak a riskovat, že mě Olga najde a zavře v tom jejím domě navěky!"
"To jsem pro tebe vážně tak nedůvěryhodný?! To mi vážně tak málo věříš, že jsi mi nemohla nic říct, nebo alespoň slůvkem naznačit?!"
"Všechno jsem to dělala kvůli tobě! Prosím Pavle, zkus to pochopit!"
"Sám ani nevím, jestli to ještě pochopit chci! Jestli ti ještě vůbec můžu věřit po tom, co jsi mě tak krutě obelhala! Co když tohle je jen další lež. Další pohádka sloužící k tvému osobnímu pobavení?!"
"Tak tohle si myslíš?!"
" A dáváš mi snad na vybranou?! Dáváš mi snad důvod myslet si něco jiného?!"
"Tohle všechno jsem udělala jen proto, abych ti zachránila život. Olga přísahala, že tě zabije, pokud se k tobě vrátím. Z tohohle mě nemůžeš vinit! Udělala jsem to s dobrým úmyslem. Jenom, prostě jsem tě chtěla ochránit!"
"To, že Olga Hošková je zmije, která nemá srdce už jsem taky pochopil. Ale nemůžu pochopit, že se jí podařilo vzít mi moji největší a jedinou lásku!"
Anita udělá pár kroků, aby se k Pavlovi přiblížila a objala ho.
"Hnusíš se mi Anito," zoufale a naštvaně ji odstrčí. " A to opravdu hodně."
"Zabila by tě Pavle," řekne Anita už opravdu velmi zoufale. "Zabila by tě kdyby věděla že jsem se vrátila," zoufale chytí Pavla za ruce. " Nemohla jsem to dopustit. Nemohla bych nadále žít s vědomím, že jsem to právě já kdo je za tvoji smrt zodpovědný!"
Pavle se jí však vytrhne.
"Zabila by tě," pokračuje Anita ve svém zoufalém vysvětlování. " Zabila by tě kdyby mě tu našla! Je tak chladná a sobecká, že by neváhla ušpinit si ruce tvou vlastní krví jen proto, aby dosáhla toho, čeho dosáhnout chce! Nechala mě hlídat a to po celou tu dobu. Richard byl vždycky někde schovaný a měl nařízeno tě zabít, pokud by ses mě jen dotknul. Celé ty dny co jsem nebyla na stadionu jsem byla zamčená v jejím domě! Násilím mě tam držela jako vězně. Musela jsem jí dělat služku, abych vůbec dostala nějaké jídlo. Zavřela mě do tmavého a studeného sklepa, kde nebylo jediné okno a společnost mi tam dělali pouze potkani, kteří si tam volně pobíhali a pomalu mě trávila jedem, který mi měl vymýt mozek, abych na tebe jednou pro vždy zapoměla. A ne jen na tebe, ale i na celý svůj dosavadní život. Chtěla jen jedno, abych žila tak jak ona chce a naplnila znění té smlouvy. Neměla jsem jinou možnost. Musela jsem využít té šance, která se mi dostala k tomu, abych utekla. Musela jsem utéct a schovat se u svých příbuzných,abych se jednoho dne mohla vrátit. Ale nemohla jsem se vrátit jako já, ale jako někdo jiný. Jedině tak jsem mohla pokračovat v hledání té smlouvy bez toho, aby mě našla a znovu zavřela do toho svého domu. A tentokrát už bych se odtamtud živá nedostala. Věř mi lásko. Dělala jsem to pro tebe, ale taky pro sebe. Pokud však nejsi schopen mé úmysly a důvody pochopit, tak potom odejdu," odchází ke dveřím.
Pavel je velmi zklamaný jejím chováním a nedůvěrou, ale jeho láska k Anitě je silnější a poslední co chce je, aby odešla. Rychle přejde pokojem až ke dveřím a svým tělem se mírně opře zezadu o to Anitino a tím jí znemožní odejít. "Nechoď, nechoď Anito," žádá ji Pavel prosebně. "Ty mi nesmíš odejít. Prosím, neopouštěj mě znovu," říká mezi záplavou jemných polibků kterými stále laská její tvář. " Už mě nikdy neopusť lásko. Nemůžu tě znovu ztratit. Už ne," otočí Anitu čelem k sobě a pomalu a něžně se dotkne jejích rtů těmi svými.
Anita jeho polibky které začínají být stále více intenzivnější opětuje. Pomalu k nim přidává stejně jako Pavel i pevné objetí. V tu chvíli si nepřeje nic jiného, než aby tahle chvíle trvala ještě hodně dlouho a jen tak neskončila.

Já to nevzdám Anito - kapitola 20

7. dubna 2014 v 19:27 | Trishka |  Knižní tvorba
Opravdu to nebyla náhoda, že ta kniha z té police vypadla. Bylo to znamení, aby ji v zala do rukou a otevřela. A tím našla to, co tak usilovně hledala.
"No, a já se musím rozloučit," ozve se Dita sedící na posteli. " Žij šťastně a spokojeně," usměje se na Anitu. " Nikdy na mě nezapomeň," pronese ještě tuhle poslední větu a po tom už navždy zmizí.

Anita je z nálezu té smlouvy velmi šťastná, ale k tomu opravdovému štěstí jí přece jen něco chybí. Musí tu smlouvu ukázat Olze a navždy ji zničit, aby už nemohla škodit jí, ale ani Pavlovi, na kterém viděla jak je každým dnem smutnější a zoufalejší a proto se každý den zpije tak, že nemůže ani chodit. A to jen proto, aby alespoň na chvíli tomu všemu utekl a mohl tak nějak přežívat dál bez toho, že by skončil v blázinci. Dneškem jejich období smutku a utrpení skončilo. Dneškem počínaje mohli začít novou kapitolu svého života, plnou lásky a štěstí. Ale než ji začnou psát, musí ještě pár chvil přetrpět. Je tu stále ještě někdo, komu na tomto kousku papíru také záleží. Anita schová smlouvu do náprsní kapsy bundy a následně pod bundu schová také knihu a odchází z domu. Po cestě teď musí být obezřetnější než kdy předtím. Nemá ani nejmenší tušení, jestli za rohem nečeká někdo, koho Olga najala , aby ji sledoval. V ulici je však klid.Nikde ani jediné lidské nohy. Rychle zamkne branku a rozběhne se co největší odtamtud pryč. Zastaví se teprve tehdy, když už nemá vilovou čtvrť na dohled a snaží se popadnout dech, aby mohla rychlou chůzí dále pokračovat ve své cestě. Ve městě si vezme taxík, ale nenechá se jím odvézt až k Pavlovu domu. Nechá se vysadit zhruba v půlce cesty. Vystoupí a pro jistotu počká až taxík zmizí z dohledu. Nemůže si dovolit moc riskovat. Co kdyby i ten obyčejný taxikář byl Olgou najatý a zaplacený, aby ji sledoval a odhalil, kde v téhle době přebývá. Pomalu nakročí na další a poslední část své cesty k Pavlovu domu.
Pevně k sobě tiskne knihu, kterou má schovanou pod bundou a každou chvilku jednou rukou kontroluje smlouvu, jestli ji stále ješté v té kapse má. Byl by to docela velký průšvih, kdyby tu smlouvu ztratila. Konečně stane před Pavlovým domem. Rychle projde brankou a zmizí v domě. Má štěstí, že v kuchyni zrovna nikdo není a tak může nepozorovaně proklouznout až do Pavlova pokoje. Odloží knihu na postel a z náprsní kapsy bundy vyndá smlouvu. Musí ji někam schovat. Nemůže ji tu nechat jen tak povalovat někde na stole nebo skříňce, aby byla každému na očích. Musí rychle najít bezpečné místo v Pavlově pokoji, kam ten kus papíru uložit tak, aby na něj nepřišel ani on sám. Musí jednat velmi rychle. Nemá ani nejmenší tušení, kdy se dveře otevřou a Pavel se objeví v pokoji a vážně v tuhle chvíli netuší, jak by zakryla to, že prohledává Pavlův pokoj. Pavel jí na štěstí poskytl dost času na to, aby mohla tu smlouvu uložit na bezpečné místo, než se objeví v pokoji a udiveně zírá na Anitu sedící na jeho posteli a listující v pohádkové knížce. Čas na to, aby se přesunula ke své posteli a vzala si opět knížku o Babičce jí už bohužel neposkytl.
"Co na mě tak civíš," zeptá se Anita.
"Jenom se divím," odpoví Pavel.
"Čemu ty se můžeš divit?"
"Možná tomu," vysvětluje Pavel. "Že poprvé za ty tři dny co jsi tady, tě vidím taky jinak než za tmy."
"Stane se," odpoví Anita s nezájmem.
Pavel přejde až k posteli a usadí se na její okraj a zadívá se na na knížku ve které Anita listuje.
"Ty budeš asi vážně divnej," poznamená Pavel.
"Proč myslíš," zeptá se Anita se zájmem.
"Ráno mizíš jako duch, vracíš se až za tmy a když tě konečně potkám za bílého dne, tak okupuješ mou postel a čteš si pohádky."
"Hele sorry," omluví se Anita. "Je tu lepší světlo," snaží se nějak vysvětlit situaci. " Ale jestli ti to tolik vadí, tak ti tu postel uvolním."
"Ne, jen zůstaň kde jsi."
"Tak proč mám pocit, že ti tu má přítomnost vadí? A to nejen tady, na tvé posteli."
"Mýlíš se podruhé," upozorní ji Pavel.
"Opravdu?"
"Jen jsem zoufalý. Už pomalu šílím z toho, že nevím kde je a nikdo mi nechce a nemůže pomoct."
"Nemůže je to správné slovo," snaží se ho utěšit Anita. " To nechce bych v tomhle případě ze slovníku vyškrtl."
"Nemůže, nechce," pokrčí Pavel rameny. "Ono je to vlastně jedno. Obojí vyjde nastejno."
"Tak teď se zase mýlíš ty."
"Opravdu?"
"Ano," potvrdí Anita. " V těchto slovech je velký a zásadní rozdíl."
"Ty seš zase nějakej moc chytrej," podotkne Pavel rýpavě. " To jsi vyčetl v té knížce ne?"
"Ne. Tenhle rozdílný význam znám už hodně dlouho. Každý člověkl ho jednou pozná a pamatuje si ho celý život, protože v některých situacích může být i dost důležitý."
"Kam ty na tyhle chytrosti chodíš," zeptá se Pavel zvědavě.
"Mám oči které vidí,uši které slyší a mozek který myslí."
" A co vidí tvé oči právě teď," vyzvídá Pavel dál.
"Vidím utrpení, " odpoví Anita soucitně. " A taky bolest. A tohle všechno se ve velké míře skrývá zde," dotkne se dlaní Pavlovy hru di v místech kde má srdce. " A je mi v elice líto že ti n emohu pomoct."
Pavel vezme její ruku do své a se zájmem si ji prohlíží. Na to že si ji prohlížel už v noci si vůbec nepamatuje. Byl příliš opilý na to, aby si pamatoval takovou maličkost, jako je prohlížení Anitiny ruky. " Jak hebká. Jako bys ani nebyl muž."
"Ale to bychom nemohli být na Karlštejně," cituje Anita frázi ze slavného filmu.
"Cituješ úspěšný český film. Jak působivé," řekne Pavel s něžným úsměvem.
"Jen se hodí do situace," odpoví Anita chladně.
Pavel stále drží její ruku ve své a jemně ji po ní pohladí. Anita se mu vytrhne a položí ruku vedle svého těla s úmyslem, nenechat Pavla se jí už více dotknout.
"Co děláš ty vole," vyjede Anita na Pavla udiveně.
"Promiň," omlouvá se Pavel. "Nějak jsem zazmatkoval."
"Tobě fakt totálně hrabe! Dej si na to bacha! Mohl bys taky skončit někde jinde. A to ještě dřív než se Anita vrátí. Dělej tak, abys do té doby neskončil v Bohnicích, protože tam máš opravdu výborně nakročeno," upozorní Anita Pavla rázně.
"To se ještě uvidí, koho z nás odvezou do Bohnic."
Anita se zvedne z postele a odloží knihu na stolek. "No, já se na chvíli ztratím," oznámí Pavlovi. " A tu knížku ti tady nechám. Je opravdu velmi zajímavá," odchází z pokoje.

Pavel opět zůstává sám. Sám jen se s vými vzpomínkami, které se mu honí hlavou stále dokola. Lehne si na postel, ze stolku vezme tu pohádkovou knížku a začíná číst. Ten záhadný Bořivoj měl pravdu v tom, že ta knížka je velmi důležitá. Pavel prolistuje knihu až k místu, kde je založena.Dřív než samotný text v knize ho zaujme záložka na které je napsaný krátký text. "Můžeš hádat, víš to už dávno, s kým bych chtěla být večer i ráno. Můžeš hádat, umíš si všímat správně říkáš bylo by príma zase spolu být," čte text který je na záložce napsán a i přes slzy které se mu při čtení těch veršů derou do očí se pousměje.

Anita mezitím najde telefonní automat, ze které ho zavolá Ondrovi a do sluchátka řekne jen jedinou krycí větu: "Křeček je doma," a potom zavěsí a vrací se zpátky do domu. Pavla najde v pokoji ležícího a spícího s pohádkovou knihou položenou na hrudi. Opatrně sundá jeho ruku z knihy a chvíli ji jen tak drží ve své a dívá se na Pavla, jak konečně docela tvrdě a střízlivý spí. Opatrně odendá knihu z jeho hrudi a na malou chvíli se jí na tváři objeví úsměv. Pod knihou leží i ta záložka, která byla dost důležitá a Anita si v duchu přála, aby ji Pavel během té chvíle co bude pryč našel.

Já to nevzdám Anito - kapitola 19

7. dubna 2014 v 11:19 | Trishka |  Knižní tvorba
Kluci Anitu zavedli do stejné hospody, kde před třemi měsíci poznala Pavla. Už jen co překročí práh dvěří začíná mít smíšené pocity. Tady se poprvé v životě opila a tady poznala Pavla. Člověka jehož srdce si nakonec dokázala získat. I když to stálo mnoho trápení a slz, očekávaný výsledek se dostavil. Ale v ten večer, kdy tu byla poprvé také přišla o Ditu. O svou nejlepší kamarádku, jejíž život vyhasl pod koly neznámého auta, když se vracela z tohoto podniku domů. Všechno se jí to znovu vrací jako kdyby se to událo včera a ne před třemi měsíci. Ten večer, kdy si s Pavlem poprvé pohlédli do očí a už jen ten pohled dokázal vykřesat jiskru, která zažehla ten plamen lásky v jejich srdcích. Ten plamen byl tak silný, že všechny pokusy uhasit ho byly marné. Usadí se ke stolu a čísník už klukům automaticky nese pivo. Anitu však nezná. Chvíli si ji měří pohledem a pak položí otázku, kterou celou společnost velmi pobaví.
" A slečna si bude něco přát," zeptá se číšník Anity.
Kluci v tu chvíli sborově vyprsknou smíchy.
"To je slečna jako já poslanec," chechtá se Pavel.
"Pivo mu nalej," požádá Jirka číšníka. " Ať je s ním taky nějaká sranda."
"Je furt takovej tajemnej a zaraženej," dodá Ivo. " Alespoň se rozkecá."
Číšník odběhne a za chvilku se vrací zpět ke stolu i s pivem, které postaví před Anitu.
Pavel pozvedne půllitr a uculí se. " Tak na ten náš tajemný hrad v Karpatech."
"Baví tě to, si ze mě pořád utahovat," zeptá se Anita naštvaně a odchází od stolu.

Vyjde ven před hospodu a usadí se na lavičku, kde poprvé seděla vedle Pavla. V ten den měli k sobě velmi blízko, ale zároveň si byli velmi vzdálení. Asi tak nějak stejně jako teď. Kolem ní procházejí dvě dívky. V jedné z nich Anita poznává Radku. "Tak ona sem taky chodí," pomyslí si Anita v duchu. I ona věděla stejně dobře jako Anita, že Pavel tuto hospodu navštěvuje denně, tedy s vyjímkou toho jednoho měsíce, který strávila v jeho domě. To na pivo nešel ani jednou a veškerý volný čas se snažil věnovat právě jí. Ani s klukama moc nikam nechodil. Navštěvovali ho poměrně často, ale také se našly dny, kdy se vůbec neukázali. Byl to jeden z nejhezčích měsíců jejího života a je velká škoda, že to všechno trvalo jen ten pouhý jeden měsíc. Mlčky hledí před sebe a v mysli má opět mnoho vzpomínek, které v ní toto místo vyvolává. Probere ji až Pavel, který se usadí vedle ní.
"Taky máš pocit, když seš někde poprvé, že to místo znáš snad celý život? Že už jsi na tom místě někdy byl," zeptá se Anita.
"Ty snad takový pocit máš?" odpoví Pavel také otázkou.
"Ano," odpoví Anita. "Tohle místo mi tak známé připadá. Jako bych tu už někdy byl."
"Možná ve snu," prohodí Pavel.
"Je to možné. Anita mi o tomhle místě hodně vyprávěla a možná proto se cítím tak, jako bych tu už někdy byl."
"Takže, přece jen víš, kde Anita je."
"Nevím."
"Právě jsi řekl, že ti o tomhle místě vyprávěla. A ani ona tohle místo nezná dlouho."
"Já, ale opravdu nic nevím."
"Hele, nemyslíš, že na pohádky už jsem trochu starej?"
"Pavle, k sakru," mírně se naštve Anita. "Jak ti mám ještě vysvětlit, že nic nevím. Kdy už ti konečně dojde, že bych taky třeba mohl mluvit pravdu?!"
"Možná, až přestaneš bejt tak hrozně tajemnej a nudnej."
"Raději už půjdu," snaží se Anita vycouvat z tohoto rozhovoru. "Tohle byl vážně blbej nápad."
"Hele chlape,"plácne Pavel Anitu přátelsky po rameni. "Neber si to tak."
"Domů už trefím sám," odpoví Anita a zvedá se z lavičky. "Dobrou Pavle."
Pavel se po tomto ne zrovna úspěšném rozhovoru vrací zpět do hospody. Posadí se ke stolu a usrkne trochu piva z půllitru který má před sebou. Jeho bystrým kamarádům neujde ani Pavlova náhla změna co se chování týká,ale ani to, že se vrátil sám, bez toho tajemného Bořivoje.
"Ten kluk se mi vůbec nelíbí," oznámí Pavel svým kamarádům.
"To asi nikomu," podotkne Jirka.
"Ten určitě něco ví," pronese Pavel s jistotou. "Skrývá nějaké tajemství a možná ještě větší než to, kde se Anita skrývá."
" A co jiného by mohl skrývat," ptá se Ivo mírně zvědavě.
"To je to, co právě nevím."
"Pověsit ho za dřeváky na mráz a nechat ho tam tak dlouho, dokud to nevyklopí," navrhne Jirka s úsměvem.
"To nepomůže," namítne Pavel. " Ten je tak tajemnej, že i ten hrad v Karpatech je proti němu vesnická drbna. Dokonce ani nechce abych se na něj díval, když s ním mluvím."
" A kam by ses jako měl dívat," ptá se Jirka udiveně.
"Nevím, asi do zdi," pokrčí Pavel rameny. "Včera v noci se ke mě nechtěl otočit čelem, dokud v pokoji nebyla úplná tma. Jako bych na něm měl vidět něco víc, než normálně vidím. Vidět něco, co nechce abych viděl."
"Ten kluk je jedna velká chodící záhada," podotkne Jirka.
"To mi povídej."

Pavel se vrací domů až pozdě v noci a znovu opilý tak, že mu i ty dveře do pokoje jsou malé. Rukou hmatá po vypínači, ale pořád ho nemůže nahmatat. Anita, která stále ještě nespí, vstane ze svého lože, pomalu dojde až k němu, vezme jeho ruku a navede ji směr vypínač. Pokoj v tu chvíli osvítí světlo z velkého lustru, visícího u stropu uprostřed pokoje. Pavel chytí Anitinu ruku a chvíli ji drží ve své a jen si ji podivně prohlíží.
"Máš hebkou ruku. Jako bys byl dívka," pronese Pavel mírně nejistě.
" A ty seš zase totálně na šrot," řekne Anita ne zrovna příjemně. Přehodí si jeho ruku kolem svých ramen a pomůže mu dojít až k posteli. Jen co ho pustí, Pavel se svalí na postel a ihned usíná.

Anita ještě chvilku vyčkává. Musí si být jistá tím, že Pavel opravdu spí a že se jen tak neprobudí. Usadí se na okraj jeho postele, opatrně vezme jeho ruku do své a druhou ho jemně pohladí po vlasech. "Kdybys jen věděl," řekne Anita tiše a pouští jeho ruku. Zhasne světlo a pomalu se také uloží ke spánku.

Jako každé ráno i dnes Anita tajně zmizí. A i dnes, stejně jako minulé dva dny odchází do svého domu. Už jí zbývá prohledat jen velmi malou část domu, aby se dopátrala té smlouvy, kterou musela a potřebovala zprovodit ze světa. Zbýval už jen její pokoj. Rozhlédne se kolem sebe a přemýšlí kde začít. Když najednou, aniž by se čehokoli dotkla, vypadla z police knihovny její stará pohádková kniha, ze které jí táta, když byla ještě malá holka před spaním četl. Anita se v tu chvíli lekne a vystrašeně se dívá kolem sebe. Tak kniha z té police přece sama od sebe vypadnout nemohla. Byla uložena mezi ostatními knihami a pokud by ji chtěl někdo nepozorovaně schodit, musel by stát na druhé straně knihovny což je holý nesmysl. Knihovna stála u zdi a nebylo ani škvírky, kudy by se na tu druhou stranu mohl někdo dostat. A v domě taky nikdo kromě ní být nemohl.Nechala přece vyměnit všechny zámky a klíče měla u sebe v tuto dobu jen ona. Pro jistotu projde dům a zkontroluje všechno včetně oken, jestli se náhodou někdo tamtudy nedostal dovnitř, ale všechna okna jsou pevně zavřená. Takže oknem tam taky nikdo vlézt nemohl. Vrátí se zpět do pokoje, zvedne ze země tu knihu a ještě jednou namíří svůj pohled k místu, ze kterého vypadla,ale stále nemůže přijít na žádný způsob jak by ta kniha mohla sama od sebe vypadnout. "Že by to bylo nějaké znamení," pomyslí si a usadí se na postel a zadívá se na obal té knihy. Právě z této knihy jí táta čítával pohádky, když byl ještě naživu. Vzpomene si na jeho slova, která říkával pokaždé, když jí četl v předvečer jeho odjezdu. "Střež tu knihu dobře. Jednoho dne bude pro tebe velmi důležitá," znějí jí hlavou otcova slova. "Proč jí to pokaždé připomínal? Co tím chtěl naznačit," ptá se sama sebe v duchu. Tohle však nebyl všem zázrakům konec. V jejím pokoji se znovu objevuje Ditin duch.
"Nesuď knihu podle obalu.Nejdřív poznej co je uvnitř," radí jí Dita.
Anita tu knihu otevře a začne v ní listovat. Jen co ji pozvedne mírně do vzduchu, z pod obalu vypadne jakýsi několikrát přeložený papír. Anita odloží knihu na postel, sehne se a ten papír ze země zvedne. Rozloží ho a nemůže uvěřit tomu, co je na něm napsáno. Ta pohádková knížka byla opravdu velmi důležitá, protože v sobě ukrývala poklad. Právě do této knihy vložil před lety její otec tu smlouvu, kterou tolik hledala. Teď už Anita pomalu začínala rozumět hodně věcem, které se v posledních minutách, zde v jejím pokoji udály a pochopila je.

Já to nevzdám Anito - kapitola 18

6. dubna 2014 v 17:36 | Trishka |  Knižní tvorba
Ve chvíli kdy zálibně pohlížela na Pavla si Anita neuvědomila, že jí kniha spadla na zem a její pohled sledující Pavlovo tělo byl tak lehce odhalitelný. A co čert nechtěl. Pavel si jejího pohledu jako naschvál všiml.
"Co na mě tak zíráš," ptá se Pavel Anity.
"Promiň," omlouvá se Anita v tu chvíli rudá snad až na zadku. "Já jen..."
"Ještě bys mohl být gay a mě už by mohli rovnou odvýzt."
"Gay fakt nejsem," odpoví Anita. " A zhasni už!"
"Snad se ti nechce spát," mírně si rýpne Pavel.
"Ano, chce!"
" A já zrovna dostal chuť si taky něco přečíst," zazubí se Pavel.
Anita v níž pohled na Pavla stojícího u postele jen tak v trenýrkách znovu oživil vzpomínky a otevřel staré, ale nezacelené rány se zvedne z matrace,dojde k vypínači a zhasne.
"Co děláš magore," zaječí na ni Pavel.
"Nic obyčejného," odpoví Anita klidně. " Jenom jsem zhasnul."
Pavel už se k tomu dále nevyjadřuje a ulehne do své postele. Anita se také zavrtá pod deku, ale ne a ne usnout. Ten pohled a ty vzpomínky byly opravdu velmi bolestné.
Pavel se posadí na posteli a rozsvítí malou stolní lampičku. " Hele ty hrade," promluví směrem k Anitě.
"Jmenuji se Bořivoj."
"Jsi hrad, protože víš kde Anita je a nechceš mi to říct."
"Ani já to Pavle netuším."
" A mohl by ses aspoň otočit obličejem ke mě," žádá Pavel Anitu. "Vážně nemám rád, když s někým mluvím a on kouká někam do zdi."
"To budeš muset nejdřív zhasnout tu lampičku," odpoví Anita. "Nemám rád, když se mi díváš do očí."
"Proč se ti nemůžu dívat do očí," ptá se Pavel zvědavě.
"Protože bys v nich mohl vidět něco, co zatím ještě vidět nesmíš."
Pavel vyhoví Anitině žádosti a lampičku zhasne. Z druhé strany pokoje k němu doléhá šustění peřin způsobené tím, jak se Anita otáčí na druhý bok.
"Ty seš mi vážně povedený ptáček. Určitě něco víš, ale nepovíš. Do očí se ti taky dívat nesmím."
"Myslím, že do nich jsi se díval dost za bílého dne."
" A teď lžeš," odhalí ji Pavel. "Poznám to a ani se ti do těch očí dívat nemusím."
"Máš bod za uhádnutí," pronese Anita uznale.
"Vrátí se ještě někdy?"
"Možná ano,možná ne," odpoví Anita neurčitě. "Možná už se vrátila a ty o tom ani nevíš."
"Tak proč potom nepřišla," položí Pavel další otázku.
"Možná proto, že tě chce chránit."
" Tak a teď vážně. Bez lží a hádanek. Vrátila se nebo ne," vyzvídá Pavel dál.
"Já to vážně nevím Pavle."
"Tak snad raději dobrou ty hrade."
"Jsem Bořivoj."
"Jsi hrad a hotovo."

Anita opět brzy ráno nikým neviděna ani neslyšena mizí z domu. Znovu se vydává na cestu do svého domu, kde se nejspíš ukrývá to,co ji stále svazuje s rodinou Hoškových a zároveň ji nutí být v tomhle převleku. Alespoň však může být s Pavlem. Musí se hodně držet na uzdě, aby se na něj nevrhla a neprozradila tak svou identitu. Tu pravou identitu, kterou skrývá pod parukou z krátkých tmavých vlasů, pánským oblečením a brýlemi. Ale snad už to nebude trvat dlouho a bude moct tohle přestrojení odložit a být zase Anitou. Znovu se kolem sebe rozhlédne, než vejde do domu a po zjištění že vzduch je čistý zmizí za jeho dveřmi. Během dne nechává vyměnit všechny zámky ve dveřích, protože i Olga má své klíče od tohoto domu a pokud by zjistila, že Anita hledá tu smlouvu,mohla by klidně kdykoli vejít do domu a tu smlouvu najít dřív než Anita. Tím by ji nejspíš k Filipovi při vázala nadosmrti. Ale to se stát nesmí. Anita prohledá další část svého domu, ale výsledek opět žádný. Ani v bývalé otcově pracovně, kde jsou uloženy všechny důležité dokumenty nebyla a jestli nebude ani v tomhle domě, tak to bude Anitin konec. Ještě zbývá zahrada, ale tam by ta smlouva mohla jen těžko být. Zamkne dům a opět s neúspěchem a co nejrychleji mizí odtamtud pryč.

Do Pavlova domu se vrací již za tmy. Zadívá se směrem ke dveřím Pavlova pokoje, ale skleněnou výplní vidí jen tmu. Z obýváku sousedícím s Pavlovým pokojem k ní doléhá zvuk televize. Chvíli se rozmýšlí kam nasměrovat své kroky. Jestli do prázdného pokoje a nebo do obýváku, kde nemá ani nejmenší tušení, na koho narazí. Nakonec se rozhodne pro obývák. Potichu vejde dovnitř a vidí jen Pavla sledujícího nějaký sportovní program.
"Co sleduješ," zeptá se Anita.
"Ale, nic moc," odpoví Pavel. "Jen se dívám na záznamy z Prahy. Anita si je tu zapomněla, když odjížděla."
"Na to se rád podívám s tebou. Jestli teda můžu."
Pavel ukáže rukou na prázdné křeslo. " Vezmi místo."
Anita se usadí a zadívá se na obrazovku, kde právě ze záznamu začíná její krátký program. Vidět sama sebe takhle v televizi, bylo pro ni docela zajímavé. Na místě to všechno dění kolem a i tu atmosféru vnímala úplně jinak než jen jako pouhý divák. Ono nakonec ta atmosféra na místě byla opravdu velmi odlišná. Byla jiná už jen v tom, že se na ni dívala z pohledu vrcholové sportovkyně a účastnice závodu, kdežto tady stejně jako Pavel, je jen obyčejný divák. Celá ta jízda, prvek za prvkem, je opravdu výborně umělecky propracovaná a sladěná s hudebním doprovodem. Roman odvedl opravdu dobrou práci. A Anita mu nemůže mít za zlé, že ji před závodem docela dost dřel. Ta námaha a dřina za tohle všechno opravdu stála.
"Nedivím se, že to vyhrála," podotkne Anita pochvalně.
"Ty jsi tam snad byl," zeptá se Pavel pohotově.
"Ano, byl."
"Že jsem tě tam neviděl. Viděl jsem tam hodně tváří, ale tu tvoji ne."
"Někdy se díváš, ale nic nevidíš," odpoví Anita tajemně.
"Už zase začínáš?"
" A s čím?"
" S tím tajnůstkařením."
"Jen mluvím pravdu."
Ve dveřích obýváku se objeví Jirka s Ivošem.
"Tak co sporťáci? Už máte chlapa," zazubí se Jirka na Pavla a Anitu.
Pavel hodí po Jirkovi polštářkem. "Ty sám by sis měl najít chlapa," zazubí se na kamaráda.
"Jdeme na to pivko," oznámí Ivo.
"Ještě chvilku," žádá Pavel kluky o strpení.
Do dveří strčí hlavu také Alena, která zaslechla část jejich rozhovoru. " I kdybys na to koukal tejden, tak ti ji to zpátky nevrátí," upozorní Pavla.
Jirka s Ivošem a Anitou se po sobě nechápavě podívají.
"Kouká na to celý odpoledne," poklepe si Alena na čelo a zmizí v chodbě.
V Anitě v tu chvíli pořádně hrkne. "Tak on na to kouká celé odpoledne ," pomyslí si v tichosti. Dochází jí, jak moc asi musí být Pavel v tuhle chvíli zklamaný a ještě víc lituje toho, že mu nemůže ani slůvkem napovědět, že na tom křesle nesedí žádný jemu cizí chlapec, ale obyčejná a docela dobře známá Anita. Do očí se jí znovu derou slzy.
"Tvá sestra má pravdu," souhlasí Anita s Alenou. "Vypni to!"
"Jo, vypni to a jdeme konečně," pobízí Pavla Jirka. Nemáme na to celou noc."
Pavel ač nerad, přehrávač vypíná. "Jdeme," oznámí ostatním. " A tuhle Karpatskou věžičku vezmeme sebou."
"To zas není tak nutné."
"Jen pojď," pobízí Pavel Anitu. "Aspoň taky uvidíš jak to tady žije."
"Ne, to opravdu zase není až tak nutné," snaží se vykroutit Anita.
"Nebuď lama a pojď," přemlouvá Anitu Ivo.
"Já...já nemůžu."
"On půjde," pronese Pavel s mírnou dávkou jistoty.
"Nepůjdu."
"Nedělej fóry chlape," připojí se s přemlouváním Jirka.
"Vožerem ten hrad v Karpatech a pak nám snad konečně poví, kde Anita je," předloží Pavel svůj návrh.
"To se ti nepodaří," odporuje Anita s jistotou.
"Kde bereš tu jistotu," ptá se Pavel zvědavě.
"Prostě beru."

Anita se nakonec v zájmu utajení nechala přemluvit, aby s klukama do té hospody šla. Kdyby nešla,mohli by ji zase podezírat, že něco tají a třeba i sledovat a tím odhalit její tajemství o tom kdo skutečně je ještě dřív, než to bude nezbytně nutné. A také bezpečné. A to bude teprve tehdy, až najde tu smlouvu a přímo před Olgou ji zničí, aby jí s tím už více nemohla škodit.

Já to nevzdám Anito - kapitola 17

6. dubna 2014 v 10:59 | Trishka |  Knižní tvorba
Pavel se ještě chvíli venku zdrží. Přemýšlí nad tím jejich krátkým rozhovorem a nad pohledem do očí toho kluka, které mu připadaly velmi známé. Když se vrátí zpět do pokoje, Anita už leží na jedné z matrací a zrovna na té nejvzdálenější. V pokoji je tma a Jirka s Ivošem už spokojeně pochrupují. Jen Anita nemůže oka zamhouřit. Stále čeká co Pavel, který právě vešel do pokoje udělá. Chvíli je v pokoji naprosté ticho což znamená, že Pavel stále ještě stojí ve dveřích.Konečně zaslechne zvuky podobné krokům,které ustanou až u Pavlovy postele. Pak už jen zaslechne šustění značící svlékání oděvů a ulehnutí do postele. Anita si zhluboka oddechne. První večer v Pavlově domě přežila neodhalena. I když v jednu chvíli to vypadalo, že Pavel pozná, že ten s kým mluví není žádný Bořivoj, ale jen obyčejná převlečená Anita.

Brzy ráno, když všichni kluci ještě spokojeně spí, se Anita opět jako to mívala poslední dobou ve zvyku vypaří jako duch. Nemůže si dovolit odejít z pokoje později, potkat se s někým z kluků a vysvětlovat kam tak najednou mizí. A tím méně Pavlovi. Byla to dlouhá procházka lednovým mrazivým ránem, než se konečně dostala přes město až k milionářské čtvrti, kde stál její dům. Velmi pečlivě se rozhlédne kolem sebe, jestli ji náhodou někdo nesleduje, než strčí klíč do zámku branky a zmizí v zahradě. Jen co vejde do domu, pečlivě za sebou zamkne a rychle proběhne domem až do své ložnice, kde se zavrtá pod peřinu, aby se alespoň malinko prohřála, než se dá do hledání té smlouvy a ač nechce tak i přesto usíná. Byla si téměř jistá, že v domě Hoškových ta smlouva není. Za pomoci Liny prohledala snad každý kout o kterém byla přesvědčena, že by tam ta smlouva mohla být schovaná. Ale nenašla nic.

Během dopoledne se postupně probouzejí také kluci. Očima přejedou Anitino lože, ale to je prázdné. Opět jim ráno tajně a nepoznána proklouzla.
"No,jo," ušklíbne se Pavel. " Rodina."
"Jak to myslíš," zeptá se Ivo, který stejně jako Jirka Pavlovu narážku plně nepochopil.
"I Anita vždycky po ránu mizela jako duch. Jsem šel málem schánět kopretinu, abych se ujistil, že je živá," pronese Pavel s mírným posměchem. " A tenhle povedený Bořivoj udělal to samé."
"Bože, toho bych fakt chtěl mít doma," uchichtne se Jirka.
"Já snad ani radši ne."
"Neboj," povzbuzuje Pavla Ivo. "On bude v pohodě. Teda doufám."

V kuchyni, kde se kluci scházejí s Pavlovou matkou a sestrou, vysvětlují popravdě, jak se věci mají a dojde řeč i na Bořivoje, který má na Anitino přání u Pavla několik dnů zůstat a být tak nějak pod jeho ochranou. Představit ho však nemohou. Ráno totiž jednoduše zmizel.
"To musí být, ale povedený ptáček," pronese Alena na adresu toho neznámého a tajemného Bořivoje.
"Je to Anitin bratranec," vysvětluje Pavel. " A tohle mizení beze slova mají asi v rodině."
"O té holce mi ani nemluv," rozčílí se Alena. " Nenatrápila se tě už dost?! A ty si sem ještě nastěhuješ jejího bratrance, o kterém ani pořádně nevíš, co je vlastně zač," vyčte bratrovi.
"Nech toho Aleno," krotí ji matka. "Ten chlapec nám to snad vysvětlí až se vrátí."
"Jen jestli se ještě vrátí," pochybuje Alena.
"Vrátí se," řekne Pavel s jistotou. "Je to jediné spojení a zároveň vzpomínka na Anitu, kterou mám," dodá posmutněle.
" A na tu holku se vykašli," nepřestává Alena vyjadřovat svůj vztek na Anitu. "Zapomeň na ni! Ta už se nevrátí! Utekla někam za kopečky a rozhodně není tak blbá, aby se sem vracela kvůli klukovi jako seš ty!"
"Ona se vrátí. Vím to," odpoví Pavel sestře s jistotou.
"Abys pak nebyl zklamanej,až ti pošle dopis kdesi odněkud a dá tobě i tvýmu srdci vale."
"Teď jí křivdíš Aleno!"
"Opravdu jí křivdíš," vloží se do jejich debaty Jirka. "Možná ji soudíš podle toho, že tvýho bráchu kvůli ní málem zabili a ona si v klidu utekla a o nic dalšího se nestarala. Ale to, že si před něj stoupla a vlastním tělem ho chránila, že byla schopná nechat se zabít místo něj už nevidíš!"
" A budeš si ho vážit víc, než vlastního života," cituje Ivo větu z Anitina dopisu.
"Co," zamíří Alena svou otázku na Iva.
"Tohle nám včera Pavel citoval z jejího dopisu," vysvětluje Ivo. "Nemyslím si, že kdyby chtěla vzít do zaječích, že by napsala tohle a ještě další věci. Ona tím vlastně jen chtěla vyjádřit to, co nemohla říct na místě. V tu chvíli zrovna čas nehrál v její prospěch. Musela se rozhodnout buď a nebo. A vybrala si buď."
"Jo, kdo uteče vyhraje," pronese Jirka souhlasně s mírnou dávkou vtipu.
" A ona s vým způsobem vyhrála. Kdyby tam zůstala, chytili by ji a..."
"Dál to snad ani nerozebírej," přeruší Pavel Iva. "Při pomyšlení na to, co by jí mohli udělat se mi zvedá žaludek."
Po zbytek snídaně už kluci téma Anita raději vynechají. Ani Alena se před Pavlem o Anitě už raději nezmiňuje.

Anita se probouzí až po poledni a mírně se vyděsí. Usnula a tím ztratila hodně času, který teď tolik potřebovala, aby se mohla věnovat hledání té smlouvy. Ta ji stále určitým způsobem svazovala s rodinou Hoškových a nejvíce s Filipem, kterého si podle té slouvy měla vzít a jeho matka si na dodržení té smlouvy tak zakládala, že upírala Anitě veškerá práva na vlastní život o které tolik stála. Prohledala alespoň malou část domu. Našla spoustu papírů, které tu ještě po rodičích zbyly, ale nic co by vypadalo jako ta smlouva nenašla. Pomalu a obezřetně opouští dům a poté i zahradu. Venku už se setmělo a tak byla alespoň malinko krytá. Z ulice vyjde rychlým krokem a zpomalí teprve tehdy, když už domky vilové čtvrti nejsou v té tmě skoro ani vidět. Ke Královým přichází akorát na čas večeře. Celá rodina doplněna o kluky, kteří tu také zůstali na večeři sedí v kuchyni u stolu a pomalu se chystají pustit do jídla ležícího na talíři před nimi.
Anita vchází do kuchyně. "Dobrý večer," pozdraví všechny přítomné a tím si získá i jejich pozornost.
Pavel se zvedne od stolu a jde přímo k ní. "Jdeš právě včas," pousměje se a pak se otočí na matku a sestru. " Tak to je on."
"Mého srdce žampión," pronese Jirka se smíchem.
Touto větou všechny přítomné dokonale pobaví a snad se mu i trochu podaří odlehčit tu hustou atmosféru, která s příchodem Anity převlečené za kluka nastala.
Anita se konečně přestane smát, přejde k Pavlově matce a podá jí ruku. " Bořivoj jméno mé," představí se.
" A dobrodružtví je můj život," doplní ji Jirka se smíchem a znovu se mu tím podaří pobavit i ostatní přítomné.
"Asi tě vyvěsím za dřeváky na mráz," zubí se Pavel na kamaráda.
Anita nevěnuje škádlícím se klukům nijak velkou pozornost. Soustředí se spíš na to, aby její převlek nebyl prozrazen dřív, než by to bylo nutné, protože bylo zjevné, že Aleně se na ní něco nezdálo. Nejspíš si všimla té velké podoby v obličeji, která se bohužel moc zamaskovat nedala. Ale naštěstí se v tom zbytečně nerýpala. Pavel rukou pokyne Anitě, aby se usadila ke stolu, na židli sousedící právě s tou jeho. Anitě se tento zasedací pořádek moc nezamlouval. Bude v těsné blízkosti Pavla a mohlo by se stát, že Pavel by mohl podle byť jen sebemenšího náznaku či rysu v obličeji poznat, kdo ve skutečnosti je. Kluci odešli brzy po večeři a Anita tak zůstala s Pavlem a jeho rodinou sama. Ne, že by se jí život mezi těmito lidmi nelíbil. Vždy se k ní chovali velmi dobře, ale teď tu přece jen nebyla jako Anita, ale jako úplně cizí kluk o kterém ani nikdo pořádně neví, odkud vlastně je a prozradit to nesmí. Do doby než najde tu smlouvu, musí zůstat Bořivojem.

Jen co se jí naskytne příležitost zmizí v Pavlově pokoji. Může tak využít, alespoň tu malou chvilku kterou má, k přemýslení nad dalším plánem celé situace. A také se zabývá místem, kde by ta smlouva mohla být. A to všechno musí stihnout do doby, než se do pokoje vrátí Pavel. Pak už na něco takového nebude mít čas a bude muset improvizovat a jednat. Pavel se naštěstí v pokoji objeví až pozdě večer, když Anita už leží v posteli a čte si knížku, kterou si půjčila z Pavlovy knihovny. Pavel se na ni znovu zadívá. Jeho pohled je v tu chvíli takový záhadný a nedůvěřivý.
"Doufám, že ti nevadí, že jsem si ji půjčil," zeptá se Anita.
"Nevadí," odpoví Pavel a očima přejede název knihy který zní Babička a uculí se. " Ale že zrovna tuhle."
"Co máš proti Babičce?"
"Nic," uculuje se Pavel. "Vůbec nic," přejde k posteli a pomalu se začne svlékat, aby svůj oděv vyměnil za za triko které nazývá pyžamem. Anita schovávajíc svůj pohled za knížku ho po očku sleduje. Zase po dlouhé době viděla jeho mužnou, svalnatou a lehce ochlupenou hruď a v tu chvíli si prála být opět sama sebou a mohla cítit jeho pevné a silné objetí. A co teprve, když její pohled sklouzne dolů na jeho trenýrky. V tu chvíli už s ní cloumaly snad všechny hormony, které v sobě měla.

Já to nevzdám Anito - kapitola 16

5. dubna 2014 v 17:44 | Trishka |  Knižní tvorba
Ve večerních hodinách odváží Ondra Anitu převlečenou za kluka do Milkovic. Anita vystoupí hned na okraji části Stříbrná alej kde bydlí Pavel. Rozloučí se s Ondrou a dál už musí pokračovat sama a po svých. Dojde až k Pavlovu domu a podle tmavého okna Pavlova pokoje usuzuje, že nejspíš není doma. Jeho auto sice před domem stojí, ale nevypadá, že by s ním dneska někdo jezdil, nebo ještě odjet chtěl. Jen kolem toho auta projde a oči se jí pomalu zalévají slzami. Její mysl pomalu pohlcují vzpomínky na dobu, kdy tady pobývala a každý z těchto dnů byla šťastná tak, jako ještě nikdy předtím. Jako by se na ten jeden měsíc přesunula do nádherné pohádky. V tu chvíli si přála v téhle pohádce zůstat a už nikdy z ní neodejít. Skutečnost však byla zcela jiná a i tahle krásná pohádka bohužel musela skončit. Usadí se na betonovou zídku plotu a snaží se všechny tyhle vzpomínky potlačit. Teď musí vypadat jako že tenhle dům, ani to auto a ani nic kolem nezná. Jako by tady byla úplně poprvé. V dálce zaslechne mužské hlasy, které k ní doléhají z kraje ulice. Podívá se tím směrem a i v tom malém světle pouličních lamp poznává, že jeden z těch tří můžu jdoucích opodál je Pavel. Opět velmi opilý a vedený Jirkou a Ivošem. Nejraději by vyskočila, rozběhla se proti němu a nezastavila dřív, než by ji pevně držel v náručí. Ale tohle bohužel teď udělat nemohla. Kluci se pomalu přiblíží až k místu kde Anita tak nějak sedí a byli by slepí kdyby si nevšimli, že u toho plotu někdo sedí. Anita se zvedá a pomalým krokem se přiblíží až k nim.
"Hele, jestli chceš krást nebo žebrat, tak si táhni jinam," vyjede Jirka na Anitu. " Tady se žádného milosrdenství nedočkáš!"
Anita beze slova vytáhne z kapsy bundy papírek a podá ho klukům. Jírka si ho od ní pohotově převezme a všem přečte co je na něm napsáno. Stojí tam pouze to, aby Pavel toho chlapce na pár dní ubytoval u sebe doma. A na konci vzkazu nechybělo poděkování a Anitin podpis. Ten tomu dodal alespoň malinko na věrohodnosti a tak kluci rozhodli, že Anita převlečená za toho tajemného chlapce může zůstat a pro jistotu v Pavlově domě stráví dnešní noc také Jirka a Ivo. Nekdo bude muset paní Králové ráno vysvětlit, že na několik dnů budou mít doma o jednu osobu navíc a že ho nejspíš poslala sama Anita. A u Pavla se na tohle opravdu spolehnout nedá. Ale důvod proč ho tam Anita poslala zatím neprozradil. Anita s Ivem se postarali o nocleh, zatímco Jirka dělal Pavlovi doprovod do koupelny, protože nebylo jisté, že by se tam Pavel sám bez pomoci dopravil. V Pavlově pokoji se sice nedal udělat krok aniž by jeden na druhého nestoupl, Ale hlavní bylo, že v šichni měli kam hlavu složit.. Anita zůstává na malou chvíli v pokoji sama. Rozhlédne se kolem sebe a v tu chvíli se jí zmocní pocit lítosti. Za těch několik dnů co tady nebyla se tu vůbec nic nezměnilo a velmi ji potěšilo, když na nočním stolku zahlédla v rámečku její a Pavlovu fotku ze silvestrovkého večera. To byla asi jediná změna, kterou v pokoji našla a v tu chvíli v ní zavládl velký pocit naděje, že Pavel to ještě úplně nevzdal a že její mise má ještě stále alespoň nějaký smysl. Kluci se vracejí zpět do pokoje a Anita tak musí přerušit svoji vzpomínkovou chvilku a začít se opět chovat tak, jako by je znala teprve pát minut a ne něco kolem tří měsíců.
"Tak opilče, umytej seš, vyčůranej seš taky dost, tak ještě pomodlit a spát," nařídí Jirka Pavlovi s úsměvem.
Pavel hodí po Jirkovi pohled, kterým chce naznačit že si myslí, že se Jirka asi musel zbláznit a začne cosi opilecky mumlat. "Jirko náš, jenž jsi na nebesích, rozsviť se v hlavě tvé, přijď do království mého a netlem se tak blbě. Amen"
Všem ostatním to nedá a sborově vyprsknou smíchy.
"Co jsem zase řekl," ptá se Pavel nechápavě.
"Nic Pavlíku," hýká smíchy Ivo "Hajni si a spinkej."
" A ty," promluví Jirka směrem k Anitě.
"Jmenuji se Bořivoj," prozradí Anita své během chvilky vymyšlené jméno.
Všichni tři kluci sborově vyprsknou smíchy. Anitino smyšlené jméno je snad pobavilo ještě víc, než Pavlův pomotaný Otčenáš.
"Co je na tom k smíchu," ptá se Anita udiveně.
"Ale nic," slzí smíchy Ivo.
"No, jsem rád, že jsem vás pobavil."
"Víc než pobavil," chechtá se Jirka a smíchy se za břicho popadá.
"Koukám, že vy máte vůbec v tý vaší rodině zvláštní smysl pro výběr jmen," podotkne ještě stále smějící se Ivo.
"Jak víš, že patřím do rodiny," ptá se Anita zvědavě.
"A nepatříš snad," položí svou otázku Jirka
"Ano, patřím."
"Tak vidíš."
"Jen mě udivilo, že jsi se o tom zmínil," podotkne Anita.
"Protože tvoje podoba s tvojí příbuznou je dokonalá," pronese Pavel výstižně.
Anita se v tu chvíli zarazí. Pavel, ač na mol opilý a aniž by cokoli věděl poznal, že ona a on v jedné osobě mají co se do podoby v obličeji týká něco společného. Nesmí však na sobě dát vůbec nic znát.
"No jo. Geny jsou holt svině," pronese Anita s úsměvem.
Po této větě se kluci opět doslova řežou smíchy. Jméno které si Anita vybrala pro utajení své totožnosti, Pavlův zmotaný Otčenáš a tahle věta dohromady je totálně smíchy odrovnaly.
"Jak dlouho se tu zdržíš," zeptá se Ivo, když konečně jeho záchvat smíchu pomine.
"Nevím," pokrčí Anita rameny. " To záleží na Pavlovi, jak dlouho mě tu nechá a taky na tom, kdy se budu moct nastěhovat do Anitina domu."
Pavel jako by v tu chvíli plně vystřízlivěl. "Kam se budeš stěhovat," zeptá se velmi vážně a zvědavě.
"Budu pro zatím bydlet v domě své sestřenice. Alespoň do té doby, dokud se nebude moct vrátit zpátky," odpoví Anita na jeho otázku.
"Takže jsi s ní mluvil," vyzvídá Pavel dál.
"Ne. Tone. Vzkázala mi to přes mého bratra. Prý tu včera byl."
"Nevím. Nepamatuju si," odpoví Pavel.
"Ale já jo," osvětlí Jirka kamarádovi paměť. "Přivezl dopis a ty jsi ho málem zbil."
"Jo ty byl tenhle," dochází Pavlovi. "Ten byl taky tajemnej jak hrad v Karpatech. Ten byl tak tajnej, že by to mohl bejt i špión."
"A otevřel jsi ten dopis," vyzvídá Ivo.
"Ten od toho špiona," zazubí se Pavel.
"Ne, od jeho psa," řekne Ivo se smíchem.
"On měl sebou psa?"
"Leda ve snu, troubo," stále se směje Ivo.
Anita se musí také smát. Kluci se sice baví na účet Ondry a tak trochu i na její, ale Anita se tím baví stejně , jako oni. Tedy alespoň až do této chvíle.
"Já ten dopis četl, " rozsekne Pavel svou větou předchozí zábavnou konverzaci.
Všichni tři jako na povel zvážní. Zvláště pak Anita, která se tímto dozvídá to, co vědět chtěla."On to četl," proběhne jí hlavou tahle tichá myšlenka a v tu chvíli sklopí pohled směrem k zemi, aby zakryla slzy, které se jí derou do očí.
"Bylo to jako, když zvíře našlo krásku," cituje Pavel věty z dopisu. " S tebou poznala jsem svou první a poslední lásku. Největší štěstí které tě může potkat je to, že najdeš oddaného přítele. Toto bohatství však uchráníš jen tím, že tento poklad ukryješ v srdci svém a budeš si ho vážit víc než života svého."
Anitu v tu chvíli přemáhá silný nával pláče. Snaží se ho zadržet, ale moc se jí to nedaří. Pavel citoval její dopis tak nádherně a procítěně, že by i ten největší hlupák poznal, jak silné a hluboké jeho city k Anitě jsou.
" A tohle všechno prý našla ve mě," dokončí Pavel svůj citát a v jeho očích se objeví slzy. Teď už moc dobře věděl, jak hluboké a upřímné Anitiny city k němu jsou a že pro tohle stojí za to bojovat. A on bojovat bude.
Anita už nemůže zadržet pláč, který se ji po celou dobu snažil přemoct a vystřelí z pokoje jak právě odpálená rachejtle.
"Bořivoji," volá za ní Jirka.
Anita na jeho volání nereaguje. Vyběhne před dům a nechá volný průběh pláči, který ji po Pavlově citátu z jejího vlastního dopisu přemohl.
"Co to do něj vjelo," ptá se Jirka obou kamarádů nechápavě. Pavel s Ivem jen pokrčí rameny. Ani oni nechápou a nedokážou si nijak vysvětlit tohle Anitino , pro ně Bořivojovo chování. A ona nesmí nic prozradit. Ještě je moc brzy na to, aby odhalila kdo skutečně je. Ve chvilce samoty, stojící před domem na lednovém mrazivém vzduchu rychle hledá nějaké vysvětlení pro svůj náhlý útěk z pokoje, když za sebou uslyší kroky.Ohlédne se a uvidí přicházet Pavla. Rychle si otře slzy a zhluboka dýchá, aby rozdýchala další nával pláče. Pavel se postaví přímo před ni a zadívá se jí do jejích hlubokých modrých očí. "Tyhle oči už jsem někde viděl."
"Nesmysl," řekne Anita nesouhlasně.
"Opravdu."
"Nemohl jsi je vidět. Znáš mě teprve pár hodin."
" A ten pohled. Na ten se nedá zapomenout."
Anita se rychle musí zbavit Pavlova podezření, které by ji mohlo odhalit dřív, než to bude nutné a bezpečné. Jeho věty zněly velmi přesvědčeně.
"Jsi opilý a všechno se ti v hlavě plete," snaží se Anita Pavla alespoň trochu zmást.
"Já mám v hlavě jasno," odpoví Pavel vážně.
"Tak půjdeme raději spát. S čistou a jasnou hlavou se lépe usíná," navrhne Anita a rychle zmizí zpět v domě.

Já to nevzdám Anito - kapitola 15

5. dubna 2014 v 11:50 | Trishka |  Knižní tvorba
Jirka s Ivem odvádějí Pavla do domu a zatímco Ivo se snaží vyžehlit situaci u teď už pořádně naštvané Pavlovy matky, ale také jeho sestry, Jirka pomůže Pavlovi dostat se do pokoje a ulehnout do postele. Alena ač proti Anitě až na pár vyjímek nic neměla ji teď z celé duše nenávidí. Každý den od doby, kdy se stala ta nešťastná událost na stadionu se musí dívat, jak její bratr stále trpí a svůj žal utápí v alkoholu. Jak velkou bolest,smutek, bezmoc a zklamání prožívá. S nabývajícím trváním Pavlova špatného psychického stavu v kombinaci s alkoholem se bojí, aby to neskončilo ještě hůř než jen tím,že Pavel se každý den vrací domů pozdě v noci opilý tak, že ani na vlastních nohou se neudrží. I na práci totálně kašle a hrozící výpověď zachránila jeho matka, která s prosbami a vysvětlováním, jak celá situace s Pavlem skutečně je vedení uprosila,aby ho tam nechali. Celé vedení stadionu bylo velmi dobře informované o tom, co se v ten v hale stalo a vyšel najevo i vztah Anity a Pavla a díky tomu i tak nějak dokázali pochopit situaci, ve které se Pavel právě nachází. K udržení Pavlova místa dopomohl také Roman, který se ho velmi ochotně v celé této věci zastal. Nenáviděla Anitu stále víc a hrozila a slibovala, že jen co se Anita objeví, tak si to s ní hezky vyřídí a nenechá ji, aby se k Pavlovi jen na krok přiblížila a znovu ho jen trápila.

Anita leží v posteli a i když se snaží sebevíc, spánek stále nepřichází. Čím déle se Ondra nevrací, tím větší nervozita ji přemáhá. Konečně Ondra přichází a v obličeji nemá zrovna veselý výraz. Taky moc dobrou a veselou zprávu nenese.
"Podle tvého výrazu v obličeji soudím, že jsi ho nenašel," dedukuje Anita při pohledu na Ondrovu zasmušilou tvář.
"Ale jo. Našel jsem ho. Byl tak ožralý, že ani chodit nemohl. Takže ten dopis dneska určitě číst nebude. Ale chtít mi upravit fasádu, na to měl odvahy dost."
Anita se v tu chvíli zhrozí. Informace o tom, že Pavel začal znovu pít a ještě je agresivní opravdu dobrá není. "Opilý," řekne polohlasně a v očích se jí objeví slzy.
"Rád bych ti přinesl lepší zprávy," tváří se Ondra smutně. " A je mi opravdu velmi líto, že ty lepší zprávy nemám."
"A ten dopis jsi předal?"
"Ano. Ale dneska ho určitě číst nebude. Možná zítra, až úplně vystřízliví. Kdyby ho četl teď tak by z toho stejně nic neměl. Je mi to vážně moc líto," odpoví Ondra smutně.
"Ale i přesto ti děkuju," řekne Anita vděčně.
"Mě nemusíš děkovat. Proto jsem to nedělal. Nestojím o děkování."
"A proč jsi to tedy udělal?"
"Pro tebe Anito," odpoví Ondra. " Hodně pro mě znamenáš a udělám pro tebe cokoli, co jen budu moct. A to nejen pro tebe. Ale i proto, že vím, že dělám správnou věc která může pomoct dvěma v tuhle chvíli velmi trpícím lidem, aby se konečně v tu pravou chvíli našli a mohli si říct ta dvě krásná slova, která si tolik přejí jeden druhému říct, ale nemůžou. Chci udržet ten plamen lásky který vzplál,aby nezhasl a aby z něj nezůstaly jen žhavé uhlíky které budou trýznit jejich duše, protože vím, že ti dva patří k sobě a měli by spolu být. A já osobně se postarám o to, aby to tak bylo jak jen budu moct."
"Jsi moc hodný Ondro."
Ondra se na ni pousměje. "Už začínáš žvanit nesmysly. Radši zhasni a spi nebo mě tu ještě vysvětíš."
"Možná by to nebylo na škodu."
"Dobrou noc," popřeje Anitě Ondra s úsměvem.
"Dobrou."

Pavel se probouzí až v odpoledních hodinách. Jeho návrat který mohl být tak někdy kolem půlnoci, ve stavu, že ani pořádně chodit nemohl způsobil, že nemá ani nejmenší potuchy o tom, jak se dostal do postele a už vůbec netuší jakým stylem se dostal na jeho stolek dopis, který zahlédl jen co otevřel oči. Posadí se na posteli, vezme dopis do rukou a jen si ho tak prohlíží. V tu chvíli jako by přemýšlel, jestli má cenu ho vůbec číst. Podle stylu písma jakým byla napsána adresa, bylo jasné, že tento dopis psala žena . Znovu se zamyslí. Snaží se vzpomenout si jak by se ten dopis na jeho stolek mohl dostat, ale neví. Nakonec ten list papíru rozevře a začíná číst: " Bylo to jako, když zvíře našlo krásku. S tebou jsem poznala svou první a poslední lásku. Navždy bude ve mě spát, ráno se probouzet, večer usínat. Jednou mi snad odpustíš a snad znovu i uvěříš. Že ta láska tu v nás byla, jen se lidem nelíbila. Miluji tě víc než život svůj a proto si pamatuj. Láska silnější než smrt je a vždy na vším zlým vyhraje. Stejně jako den se s nocí střídá a světlo tmu přebije. Proto nezapomeň na jednu moudrost a ve svém srdci ji chraň. Mysli na to, že největší štěstí které tě může potkat je to, že si najdeš oddaného přítele. Toto bohatství můžeš však můžeš uchránit jen tím, že si tento poklad ukryješ v srdci svém a budeš si ho vážit víc než vlastního života.
Já tohle všechno našla v tobě a v mém srdci to bude navždy zapsáno. Už jen proto věř, že přijde den, kdy se opět střetneme. Do té doby však věř a nos tento poklad v srdci stejně, jako ho nosím já v tom svém.
A už jen proto bojuj a nevzdávej se!
Tvá milující Anita "

Při čtení Anitina dopisu mu pomalu po tvářích začínají stékat slzy. Znovu si vzpoměl na to krásné co spolu prožili a jak krátkou dobu na to měli. Znovu začíná věřit, že ještě není všem dnům konec a že se všechno ještě může v dobré obrátit. Záruka na to však není žádná. Znovu začíná mít důvod bojovat a hodlá ho plně využít.
"Já to nevzdám, Anito," řekne si Pavel polohlasně sám pro sebe.

Anita je už od rána jako na trní. Ráda by věděla jestli si Pavel ten dopis přečetl a nebo ho rovnou zahodil do koše, aniž by se na něj jen koutkem oka podíval. Chtěla se vrátit do města a znovu Pavla vidět. Ale takhle ve své normální podobě tam přijet nemohla.Někdo by ji mohl poznat a Olga by ji tak mohla lépe najít a odvést zpět do jejího domu a nepustit ji odtamtud dřív, než by Filipovi řekla své ano. Což by byl konec nejen pro ni, ale i pro Pavla. Moc dobře si uvědomuje, že Olga není zase tak úplně pitomá, aby jí nedošlo, že Anita se dříve či později do města vrátí a nebo se s Pavlem alespoň nějakým způsobem spojí. Potom už jí nic nebude bránit v tom, aby Anitu našla, odvedla do svého domu a Pavla jednou pro vždy zprovodila ze světa, aby se spolu už nikdy nemohli setkat. Sedíc v kuchyni nad hrnkem kávy netrpělivě čeká, až se oba její bratranci vrátí domů z práce. Bez jejich pomoci se totiž její plán, jak se bezpečně vrátit do města neobejde. Konečně se otevřou dveře kuchyně a oba kluci vcházejí dovnitř a už od dveří se na Anitu šťastně usmívají. Anita jim však jejich úsměv neoplatí. Nemá na nějaké úsměvy v tuhle chvíli ani náladu, ani pomyšlení. Jenom sedí na židli a měří si oba kluky pohledem a přemýšlí o svém plánu na návrat který vymyslela a také ho hodlá vykonat. Uvědomuje si , že je to i docela nebezpečné a kluci už jen právě proto s ní nebudou souhlasit a odmítnou jí v tom napomáhat.
"Musím do města," oznámí Anita klukům. "Musím se tam vrátit."
"Ale proč Anito," ptá se Tomáš nechápavě. "Podařilo se ti z něj utéct a dostat se až sem. Tady máš klid a záruku toho, že tě nenajde. Tak proč se tam chceš vracet a znovu riskovat? Ona tě najde Anito a tentokrát si dá hodně záležet na tom, abys jí už neutekla."
"Nechala jsem tam někoho, na kom mi velmi záleží," odpoví Anita smutně.
"To myslíš toho kluka, co mi včera málem zmlátil bráchu?"
Anita jen kývne hlavou.
"Anito! Proboha, vzpamatuj se! Měj rozum holka," snaží se jí Tomáš návštěvu Pavla rozmluvit. " Je agresivní a denně ožralej. Nikdy nevíš, kdy ho to zase chytne a bude si tu aresivitu chtít vylít na tobě."
"On takový není," zastává se Pavla Anita. "On má jen strach. Bojí se o mě. A tohle všechno dost ovlivňuje jeho myšlení. A už jen proto se tam musím vrátit. A vy dva mi musíte pomoct!"
" No, jak myslíš. Jen bych byl nerad, kdyby to špatně dopadlo."
"Neboj se," uklidňuje Anita Tomáše. "Nic se mi nestane. Nikdo nebude mít ani nejmenší ponětí, že jsem se vrátila. Ale k tomu potřebuju vaši pomoc. Musíte mi sehnat převlek. A taky auto."
"Mužský," zeptá se Ondra.
"A jaký asi jiný," odpoví Anita taktéž otázkou.
"Tohle by se zařídit dalo," řekne Tomáš nadějně.
" A co to auto?"
"Můžu ti půjčit svoje," nabídne Ondra Anitě.
"To by snad mohlo stačit," souhlasí Anita neurčitě." Dojedu v něm jen do města. Nebo ne. Uděláme to jinak. Ty mě tam odvezeš. Vysadíš mě přesně tam kde ti řeknu a budeš se chovat, jako bysme se nikdy předtím neviděli. Prostě budu jen obyčejný stopař, kterého jsi nabral někde u silnice."
" Mám pár známých na místní policii. Můžu ti zařídit ochranu," navrhne Tomáš.
"Tak to už si tam rovnou můžu nakráčet tak jak jsem."
"Neboj se," pousměje se Tomáš. " Ten bude tak nenápadnej, že i Colombo je proti němu hadr na podlahu," uculí se.
"No jak myslíš," souhlasí nakonec Anita neurčitě.

Já to nevzdám Anito - kapitola 14

4. dubna 2014 v 15:54 | Trishka |  Knižní tvorba
Pavel chozením po hospodách a pitím alkoholu strávil celé dva dny. Domů chodil pozdě v noci, opilý tak, že se ani do dveří trefit nemohl. V tuhle chvíli mu bylo jedno i to, že si dost koleduje o vyhazov z práce, kterou mu Anita domluvila a zaručila se jeho spolehlivost a i za to, že se nebude nikde flákat. Nezajímalo ho ani to kolik peněz za ty dva dny ve svých výletech po hospodách utratil. Zkrátka mu nezáleželo už vůbec na ničem. To pro co žil ztratil a bez Anity přestával mít jeho život smysl. Pavlova zoufalá matka už apelovala i na Jirku, který se tam zastavil, aby se přesvědčil, že Pavel je doma a nikde nic neprovádí. I on začal mít pomalu strach, když se dozvěděl, že se Pavel od té události na stadionu neobjevil. Situace však začínala být ještě vážnější než předpokládal. Nejen, že Pavla doma nenašel, ale začínal mít takové zlé tušení, že Pavel pod tlakem událostí posledních dní, opravdu někde něco vyvedl.

Anita se mezitím v domě svých příbuzných úspěšně zotavovala nejen z následků nehody, ale i všech dalších pohmožděnin a oděrků, které utrpěla nejen při nárazu do plotu, ale ještě před tou nehodou i na stadionu. Její psychický stav však nebyl příliš dobrý. Oba dva její bratranci Ondra a Tomáš se během těch dvou dnů postarali o odtah a následnou opravu jejího auta které elegantně zavěsila do brány a po celé ty dva dny se o ni také střídavě a pečlivě starali.Byli rádi, že Anitina úniková cesta vedla právě do jejich domu. Anitu měli velmi rádi a vždy se k ní chovali spíš jako k vlastní sestře než sestřenici a byli schopni pro ni v této situaci udělat co jen bude v jejich silách, aby se z toho všeho dokázala nějak dostat a znovu začít normálně žít. I její teta a strýc se velmi snažili o to, aby Anita u nich měla veškeré pohodlí a nic jí nechybělo. Jak teta z Anitina vyprávění pochopila, je situace více než vážná a nejde už jen o nějaké maličkosti. V sázce jsou i lidské životy a zvláště pak ten Pavlův.

Jirka s Ivošem našli Pavla až v časných ranních hodinách v jedné z Milkovických hospod. Skoro násilím ho museli odtamtud odvést. Posadili ho do auta a odvezli domů. Pavlova matka, když viděla z okna obýváku parkující auto vyběhla před dům a čekala jestli Pavel z toho auta vystoupí nebo ne. Ulevilo se jí, když kluci pomohli Pavlovi z toho auta vystoupit a pak ho poslali rovnou za branku jejich zahrady. I Jirka s Ivošem byli rádi, že to dobře dopadlo a i když situace zrovna k smíchu nebyla, na jejich tvářích v tuhle chvíli úsměv znát byl.
"Je v pohodě," zavolá Jirka od branky s úsměvem. " Jenom jde trochu šejdrem."
Byl to však asi poslední úsměv na hodně dlouhou dobu, protože to všechno zlé co se dalo očekávat, že ještě přijde, k smíchu opravdu nebylo.

Anita konečně po třech dnech, které spíše proležela v posteli, vyšla ze vého pokoje na delší dobu a začala se pomalu sžívat s ostatními obyvateli tetina domu. Posezení u stolu v kuchyni a kávy ve společnosti tety a strýce jí přišlo velmi vhod. A trochu jí to i zlepšilo náladu. Alespoň tolik nemyslela na Pavla. Myšlenky a vzpomínky na něj stále zaměstnávaly velkou část její mysli. "Co asi dělá? Hledá mě vůbec," pokládala si v duchu tyhle dvě otázky stále dokola. A ani dnes tomu nebylo jinak. Už hned ráno po probuzení ji napadlo, jestli Pavel svá slova dodrží a nevzdá to. Jedinou její takovou útěchou je velká důvěra v Pavla, že vydrží čekat až do chvíle, kdy se budou moct opět spolu střetnout a kdy už je nikdo a nic nebude chtít od sebe oddělit. Nemohla se ani nijak spojit alespoň s Jirkou a povrchně ho obeznámit s celkovou situací. Její telefon měla stále u sebe Olga a Jirkovo číslo si jen tak z hlavy nepamatovala. V dokladech na malém kousku papírku měla napsáno jen jedno číslo. To Pavlovo. Tomu však zavolat nemohla. Věděla že, kdyby to udělala, že by byl schopen si sem do Polesí pro ni přijet a tím prozradit místo, kde se v tuhle dobu skrývá. Rozhodne se tedy napsat Pavlovi krátký dopis. Alespoň pár řádek, kde by bylo vyjádřeno to, co k Pavlovi stále cítí a že by si měl uvědomit, že ty city nikdy nezmizely a ani nezmizí. Že ani ona se jen tak nevzdá a bude bojovat za jejich lásku a to krásné, co je ještě v budoucnu čeká a stejně tak by to neměl vzdát ani on. Přeloží papír a vrací se za ostatními do kuchyně, kde už na ni čeká večeře.
"Tenhle dopis," podá Ondrovi přeložený list papíru. "Odvez ho na adresu napsanou na vrchu. Ale dej ho pouze jemu. Nikomu jinému ho dát nesmíš!"
" A jak to mám asi udělat," ptá se Ondra mírně nechápavě. " To mám po něm chtít, aby mi ukázal občanku?"
"To nebude nutné. Stačí zazvonit a dál už to znáš."
"Spolehni se," usmejě se Ondra na Anitu.
"A prosím, předej ho co nejdřív. Opravdu to moc spěchá."
"Mám jet teď hned?"
"Jestli to pro mě uděláš."
"Pro tebe udělám cokoli sestřičko," znovu se Ondra na Anitu usměje.
"Děkuju," odpoví Anita s vděčným úsměvem.
V tu chvíli se opět začala, byť ne ve svém domě, ale tady u tety cítit jako by byla ve skutečném domově, který po celých šest let velmi postrádala. Ondrovo oslovení ji velmi potěšilo a i když jí v tuhle chvíli velmi chyběli máma s tátou a nikdy se nedočkala žádného sourozence, tak tihle lidé jí tohle všechno dokázali nahradit tak jako nikdo jiný. Tedy krom Pavla a jeho rodiny. Pavlova matka i jeho sestra, i když k ní měly určité výhrady ji přijaly velmi hezky. I tam se už po pár dnech začínala cítit jako ve vlastním domě

Jen co Ondra odjel, Anitu znovu přepadla velká nervozita. "Podaří se Ondrovi ten dopis předat? Bude ho Pavel ještě vůbec chtít přijmout? Přečte si ho," honilo se jí během večera stále hlavou. Nemohla se plně soustředit ani na Tomášovo vyprávění veselých příhod, které se udály za dobu, co neměla možnost s nimi být.

Ondra čeká na Pavla před domem, který opět jak se od jeho matky dozvěděl tráví čas v hospodě a domů přijde bůh ví kdy a určitě ne střízlivý a možná ani ne po svých. Ať už střízlivému nebo opilému, Ondra mu ten vzkaz prostě předat musí. Konečně u domu zaparkuje auto a z něj vystupují tři mladíci. Vystupují spíš jen dva. Tomu třetímu musejí ven pomáhat. Ondra stále stojí u svého auta, opírajíc se o zadní kapotu sleduje ty tři kluky před sebou. Jeden z nich musí být Pavel. Ale který? Ten na mol opilý, že se ani na nohou pořádně neudrží. A nebo jeden z těch co vypadají zdánlivě střízlivě a snaží se tomu třetímu dělat živé opěry, aby se nosem nezaryl přímo do trávníku, který dělí chodník od silnice. Jirka s Ivošem si Ondry povšimnou a měří si ho nedůvěřivým pohledem. Ondra se konečně odlepí od zadní kapoty svého auta a jde přímo k nim.
"Který z vás je Pavel Král," zeptá se těch tří mladíků.
Jirka s Ivem shodně ukážou na silně opilého Pavla jen tak tak se držícího na nohou. "On," odpoví sborově.
"Možná," zamumlá Pavel.
"Tak jo nebo ne," ptá se Ondra netrpělivě.
"Jo, je to on," potvrdí Ivo jejich dřívější odpověď.
"A kdo jsi ty," zeptá se Jirka Ondry.
Ondra vyndá z kapsy bundy ten přeložený list papíru a ukáže ho klukům. "Dnes ráno jsem ve schránce našel obálku. Když jsem ji otevřel, byl v ní tenhle papír a pak ještě jeden na kterém byl vzkaz od člověka, kterého vy tři hledáte a jeden z vás ho chce najít možná víc, než cokoli jiného. Ale není sám, kdo tu osobu hledá. Hledají ji i další lidé a proto si přeje plnou anonymitu. Nicméně, ve vzkazu který jsem si přečetl stálo, že tento list papíru který držím v ruce mám co nejdříve předat jedné osobě, která se jmenuje Pavel Král. Nikdo jiný ho do ruky dostat nesmí."

Pavlův špatný psychický stav ve spojení s velkou dávkou alkoholu způsobil to, že u Pavla vyvolal stav agresivity, což se velmi brzy i projevilo. Vytrhne se klukům a motavou chůzí dojde až k Ondrovi a chytí ho za bundu. " Já nechci žádný dopis! Já chci vědět kde je a ty mi to teď hezky povíš! Nebo za sebe vážně neručím!!!"
Jirka pohotově Pavla od Ondry odtrhne. "Pavle klid," snaží se ho zklidnit. " Tímhle nic nezískáš. On asi vážně neví o nic víc než my."
"Tvůj kámoš má pravdu," souhlasí Ondra s Jirkou. " Ani já nic bližšího nevím," podá Pavlovi dopis. " Vezmi si to a možná až vystřízlivíš a přečteš si co je v tom dopise napsáno se dozvíš víc a možná i hodně věcí pochopíš."
Pavel si s nedůvěrou ten dopis od Ondry vezme a tak mise Pavel pro něj úspěšně končí. Nasedá do auta a rychle z tohoto místa odjíždí. Rád by zastihl Anitu ještě dřív než usne, aby jí mohl předat informaci, že Pavla našel a dopis doručil.

Já to nevzdám Anito - kapitola 13

3. dubna 2014 v 17:01 | Trishka |  Knižní tvorba
Pavel, který až doposud pomáhal kamarádům a byl nápomocen i policistům, přestal dbát jejich pokynů, aby ještě nikam neodcházel, si to namířil rovnou za Filipem stojícím opodál a dělajícím, že s tímhle nemá vůbec nic společného. Chytí ho za svetr a namáčkne na mantinel.
"Nejradši bych ti jednu vrazil, šmejde," pronese Pavel výhružně.
"Tak to udělej," vyzývá ho Filip. " Ale smiř se s tím, že budeš za sraba, když to uděláš."
"Neudělám to. A víš proč?! Nejsem takový hajzl, abych se snížil k tomu, že si budu brát násilím něco, co mi už dávno nepatří. Nejsem ani taková špína, abych se dopustil takové ohavnosti jako je únos jen proto, abych si vynutil lásku člověka který o mě nestojí. Já budu bojovat, ale čestně! A to i stakovým chudákem jako jsi ty! A buď si jistý, že tenhle boj vyhraju, ať se ti to líbí nebo ne. Mám něco, co mi za ten boj stojí. Mám ten správný důvod bojovat a tenhle boj vyhrát!"
"Ty jeden malej hajzle," napřahuje se Filip, aby Pavlovi jednu vrazil.
Pavel jeho ruku však hbitě zachytí. "Tohle bych být tebou nedělal!"
"No, jak myslíš. Ale ještě není všem dnům konec."
"Jsi hajzl," zlostně si Pavel odplivne vedle Filipovy brusle a odchází z ledu.

Anita mezitím dojela až do malé vesničky Polesí, která je vzdálena jen několik málo kilometrů od Milkovic, kde bydlela její teta.Její vyčerpání které už ji pohltilo docela vykonalo své.Nesoustředí se na řízení a narazí do vjezdové brány tetina domu. Nebyla sice už moc rozjetá, ale i tak to byl docela silný náraz, který Anitu po ráně hlavou na volant na chvíli omráčil a způsbil jí lehká zranění v místech hlavy a horní části těla.
Z domu ihned vybíhá žena drobné postavy a když vidí Anitino auto zaklesnuté v bráně zhrozí se a mizí zpět v domě, odkud ihned zavolá rychlou lékařskou pomoc. Jen co dotelefonuje, vrací se zpět ven a kontroluje Anitu která pomalu začíná nabývat vědomí. Rozhlédne se kolem sebe a kdyby ji nebolel snad každý centimetr jejího těla na což se teď soustředila asi víc než na cokoli jiného, mohla by říct, že na místo určení šťastně dojela. Pomalu jí začíná docházet co se vlastně stalo. Dojela, přežila, je pomlácená a její auto stráví v servisu asi hodně dlouhou dobu. "Do prdele," zakleje zlostně.
Na místo přijíždí rychlá lékařská služba. Pomůžou Anitě ven z auta, ošetří jí drobná zranění a přesunou do domu, kde ji uloží do postele. Ještě než odejdou dají Anitě pro jistotu injekci na uklidnění a také prosti bolesti.
"Bude v pořádku," informuje lékař tetu o jejím momentálním zdravotním stavu. "Má jen lehká zranění, pohmožděniny, které však zcela jistě nebyly zapříčiněny nehodou a utrpěla mírný šok. Dali jsme jí něco na uklidnění a proti bolesti. Žádná vážná zranění neutrpěla. Jen počítejte s tím , že bude delší dobu spát. A kdyby se její stav zhoršil ihned volejte záchrannou službu," opouští pokoj za doporovodu Anitiny tety která jim všem velice děkuje za to, že se o ni tak hezky postarali.

Anita klidně prospala celý zbytek dne a i noc. Pavel však v noci nespal vůbec. Anita opět zmizela a nikdo neměl ani nejmenší tušení kam. Prostě využila toho zmatku kolem, kdy jí nikdo nevěnoval pozornost, protože všichni měli dost práce se zneškodněním Richarda, policií a Pavel pak následně s vyřizováním účtů s Filipem a vzala roha. Hezky v tichosti, tak jak to velmi dobře uměla. Opět mu dokázala utéct aniž by ji stihl zadržet. Pomalu už si začínal připouštět i tu krutou možnost, že si s Anitou nejsou souzeni. A že i když stále má ještě dost sil na to, aby bojoval a tenhle boj vyhrál, tak ten důvod proč tenhle boj dál svádět se pomalu vytrácí. Kdyby měl alespoň malé tušení kam mohla jít, kam se mohla ukrýt. Únava - neúnava, práce- nepráce, skončil v nejbližší hospodě kterou po cestě potkal.

Hodiny se pomalu blíží k poledni a Anita se konečně probouzí. Chce se posadit, aby se mohla lépe rozhlédnout po pokoji a uvědomit si, kde se vlastně nachází, ale každý větší pohyb byl velmi bolestný. Nakonec po delších pokusech a zuby zaťatým,aby tolik necítila bolest se jí to podaří. Rozhlíží se po pokoji, kde se nachází akorát několik skříněk podél zdí a zem pokrývá tmavý koberec. Tohle místo jí připadá známé, ale jista si tím není. Teprve když se otevřou dveře a v nich se objeví její teta si uvědomuje, že se dostala tam, kam se dostat chtěla. Tady se může na nějakou dobu schovat a nikdo ji tu nenajde. Ani Olga, ani Filip, ale ani Pavel. Při vzpomínce na něj se jí do očí opět derou slzy. Nával pláče který nejde zadržet.
Teta projde pokojem, usadí se na kraj postele a jemně ji hladí po vlasech. "Anitko, děvče moje. Copak jsi se rozplakala?"
"Kdybys jen věděla," odpoví Anita a zadívá se na tetu očima plným slz.
Teta ji pevně obejme a snaží se ji utěšit. Z Anitina chování cítí, že se muselo stát něco velmi zlého. A už teď si je jistá tím, kdo v tom má prsty. Znala jen jednu osobu, která byla schopna Anitě ublížit kdykoli by k tomu jen dostala příležitost. Byla to právě Olga, kterou měla Anitina teta na mysli. Moc dobře věděla jak Anita po celé ty roky u Hoškových žila a jak tam trpěla a právě ona byla jednou z těch, kteří se snažili ji z té rodiny za každou cenu dostat pryč. Všechno jejich úsilí však bylo marné. Ať dělali co dělali, ať se snažili jak se snažili, Olga vždy boj o Anitu vyhrála a ta tak musela zůstat a trpět v jejím domě i nadále. Byla ráda, že se s Anitou zase po delší době setkala, i když vůbec netušila jaký zlý má tohle setkání podtext a že bude potřeba vyvinout ještě hodně úsilí, aby se vše v dobré obrátilo.
"Pročpak pláčeš, děvenko? Pověz mi to," ptá se teta starostlivě.
Anita se na ni znovu zadívá očima plnýma slz. " V jeden jediný den jsem ztratila člověka, na kterém mi velmi záleželo, ale poznala jsem někoho jiného. Potkala jsem člověka se kterým jsem se cítila velmi šťastná, ale napoprvé mě dost nehezky odmítl. Po celou dobu jevil zájem, ale když mělo dojít k bližšímu kontaktu, tak vždycky odmítl. V jeho přítomnosti jsem se pokaždé cítila velmi šťastná. Potřebovala jsem ho a každá i sebemenší vzpomínka na něj mi vháněla slzy do očí. A když jsme konečně dokázali překonat všechny překážky, které nás od sebe dělily, prožili jsme spolu mnoho nádherných chvil. Takových, kdy se mi chtělo plakat a zároveň se smát.
"Tak potom jsi se do toho muže opravdu zamilovala. Našla jsi svou pravou lásku."
"Ano," kývne Anita na souhlas. "Poznala jsem tu pravou lásku. Tu která neměla žádných hranic. Poznala jsem Pavla."
"Tak potom nechápu, na co ještě čekáš? Proč nejdeš za ním a hezky mu to neřekneš?"
"On tohle všechno ví teto," odpoví Anita smutně.
"Ale odmítá to pochopit a přijmout."
"On to chápe, stejně jako já. Ale...,vložila se do toho Olga a celé to zničila."
"Že jsem si to hned nemyslela. Ta mrcha jedovatá," řekne teta s odporem.
"Je tak posedlá tou smlouvou, že nechápe ani to, že občas se prostě tohle nedá splnit. Že nemůže být všechno tak jak chce a některé věci prostě ovlivnit nemůže. Tlačí mě do svatby s Filipem doslova násilím a neváhala by Pavla zabít jenom proto, abych se od něj odpoutala. Aby nás od sebe navždy odtrhla."
"Mrcha jedna," pronese teta s opovržením. "Kriminál by zasloužila."
"Musím se vrátit zpátky. Musím za ním. Musím za Pavlem."
" Jeď děvče. Pokud ti za to opravdu stojí, já ti bránit nebudu."
"Ale takhle nemůžu," pokrčí Anita rameny.
"Mám to chápat tak, že jsi jim utekla?"
"Ano. Utekla jsem před Filipem, před Pavlem, ale i sama před sebou. Zabila by ho kdybych to neudělala."
"Počkáme na Ondru a Tomáše," navrhne teta. "Mají plno známých a určitě ti dokážou pomoct i v tom, jak se vrátit zpátky do města a najít toho vysněného prince aniž by tě Olga našla a zkřivila ti jediný vlásek."
"Bojím se. Bojím se o něj," svěří se Anita tetě.
"Neboj se. Dokud jsi odtamtud pryč, tak ho nechá napokoji."
"Jsi si tím jistá?"
"Jsem Anitko."
Anita se i přes pláč který ne a ne ustat na tetu pousměje. "Děkuju."
"Mě neděkuj," usměje se na ni teta. " Poděkuj někomu jinému. Ten si zaslouží větší dík než já."
"Myslíš, že mě hledá?"
"Jestli tě má rád tak určitě."
"Jestli," šeptne Anita tiše a zároveň zamyšleně.

Zmizelé párky

3. dubna 2014 v 13:56 | Trishka |  Krátké vtipné povídky
Tahle povídka víc než vtipná je ze života..ale tak vtipnost taky nějakou má.


Byl krásný teplý březnový podvečer a parta tří kamarádů se rozhodla k pravidelnému sobotnímu grilování. Přinesla jsem deset nožiček libových párků a položila je na okraj zahradní trampolíny, hned vedle košíku s dalšími potřebami nezbytnými pro večerní opékání. Pod grilovací mřížkou vyrobenou z nízkého kovového nákupního košíku, o jehož cestě právě na tuto zahradu nic nevím a ani vědět nechci jsme roztopili oheň a nejdříve na ni položili plátky naloženého vepřového masa. Ty párky měly být spíše jako zákusek a nebo večeře pro děti mé kamarádky kdyby náhodou nechtěly to maso a které se našeho grilovacího večírku také zúčastnily.

Sedíme u ohýnku, povídáme si a čekáme na příchod ještě jednoho kamaráda který sice nakonec nedorazil, ale to nám vůbec nevadilo a hlídáme maso, aby se nespálilo a párkům položeným na okraji trampolíny nevěnujeme žádnou pozornost. Čehož využil terénní králičí jezevčík jménem Bingo, který v nestřeženém okamžiku ten pytlík s párky z té trampolíny stáhl a nikým neviděn ho odtáhl přes půl zahrady, až k plotu, kde ho schoval v hustém porostu jakéhosi pnoucího keře.

Sedíme grilujeme a najednou se Michal začne schánět po těch párcích.
"Kde jsou ty párky," ptá se Michal
Iveta jen krčí rameny. Starala se víceméně o maso a o párcích poležených na trampolíně neměla ani tušení.
"Položila jsem je na okraj trampolíny, vedle toho košíku," přiznám se.
Michal prohlíží okraje trampolíny ze všech stran a nakoukne i na trávu pod trampolínou,ale párky nenachází.
"Děti, neodnesli jste někam ty párky," ptá se Michal Tadeáše a Karolíny.
Všichni jsme totiž věděli, že si na té trampolíně docela dlouho hráli.
"Ne, my je nikam nenesli," odpovídají děti jeden přes druhého.
Jsme udiveni. Přemýšlíme kam ty párky mohly zmizet. Nikdo je z té trampolíny nepřenášel a nikde nejsou. Ivetu napadne že by to mohli být psi, ale mě se to zdá mírně divné. Při pohledu na Binga i mírně nereálné.

Celou záhadu nám objasní až již zmíněný terénní trpasličí jezevčík Bingo, který s majetnickým vrčením pronásleduje svoji kolegyni stejného plemene jménem Eli. Běží podél plotu jen co jí ty její malé nožičky stačí ,aby si urvala co nejvíc z těch schovaných párků pro sebe. A Bingo se za stálého vrčení žene za ní, až k tomu pnoucímu porostu u plotu.
"Určitě tam mají ty párky," dedukuje Iveta. "Tadeáši, jdi se podívat do toho keře co tam mají," vyšle svého syna.
Tadeáš tedy jde k tomu houští.Na pár vteřin v něm zmizí a vyleze i s tím pytlíkem párků v ruce.
"Měla jsi pravdu mami," hlásí. "Měli je tam schovaný. Ale stihli sníst jen dva."

A tím byla záhada zmizelých párků vyřešena a dnes už se při této vzpomínce můžeme všichni jen smát.

A z toho plyne jedno ponaučení: Nenechávejte párky bez dozoru na okraji trampolíny. I takový terénní jezevčík, o kterém byste si mysleli, že i když si stoupne na zadní na ně nemůže v žádném případě dosáhnout, je dokáže ukrást během pár minut.