Červen 2014

Miley Cyrus - When I look at you - překlad

19. června 2014 v 20:52 Texty písní - M
Každý potřebuje inspiraci
Každý potřebuje píseň
Krásnou melodii, když jsou noci tak dlouhé

Protože tu není záruka
Že je život jednoduchý

Když se mi svět rozpadá
Když není žádné světlo, které by prolomilo tmu
Podívám se na tebe

Když vlny zaplavují břeh
A já nemůžu najít cestu domů
Podívám se na tebe

Když se na Tebe podívám
Vidím odpuštění, vidím pravdu
Miluješ mě takovou jaká jsem
Jako hvězdy držící se měsíce
Přesně tam, kam patří
A já vím, že nejsem sama (Yeah)

Když se mi svět rozpadá
Když není žádné světlo, které by prolomilo tmu
Podívám se na tebe

Když vlny zaplavují břeh
A já nemůžu najít cestu domů
Podívám se na tebe

Zjevil ses mi jako sen
Jako barvy kaleidoskopu, za které se schovám
Vše, co potřebuji je každý nádech, který dýchám
Ty nevíš, že jsi krasný (Yeah, Yeah, Yeah)

Když vlny zaplavují břeh
A já nemůžu najít cestu domů
Podívám se na tebe
Podívám se na tebe

Zjevil ses mi jako sen

Miley Cyrus - When I look at you

19. června 2014 v 20:44 Texty písní - M
Everybody needs inspiration
Everybody needs a song
A beautiful melody, when the nights so long

Cause there is no guarantee
That this life is easy

When my world is falling apart
When there is no light to break up the dark
That's when I (I) look at you

When the waves are flooding the shore
And I can't find my way home anymore
That's when I (I) look at you

When I look at you
I see forgiveness, I see the true
You love me for who I am l
Like the stars hold the moon
Right there where they belong
And I know I'm not alone (Yeah)

When my world is falling apart
When there is no light to break up the dark
That's when I (I) look at you

When the waves are flooding the shore
And I can't find my way home anymore
That's when I (I) look at you

You appear just like a dream to me
Just like a kaleidoscope colors that cover me
All I need every breath that I breathe
Don't you know you're beautiful (Yeah, Yeah, Yeah)

When the waves are flooding the shore
And I can't find my way home anymore
That's when I (I) look at you
I look at you

You appear just like a dream to me



Konec dobrý,všechno dobré - kapitola 10

19. června 2014 v 16:20 | Trishka |  Knižní tvorba
Jirka kterému se u Hoškových nejspíš zalíbilo, další den znovu navštěvuje Anitu. Včera večer totiž zapomněl na jednu docela důležitou věc, kterou zamýšlel udělat a sice nabídnout Anitě doprovod na již zmíněný maškarní ples. Hodlá tak učinit tedy dnes a tak nějak doufá, že Anita s jeho nabídkou bude souhlasit. Projde zahradou až ke vchodovým dveřím domu a zmáčkne tlačítko domovního zvonku. Dveře mu stejně jako včera otevírá Milena.
"Dobrý den," pozdraví Jirka mile.
"Přejete si," zeptá se Milena na důvod jeho návštěvy.
"Je tu Anita," zajímá se Jirka o přítomnost své kamarádky v domě.
"Slečna Anita je v zahradě," odpoví Milena na Jirkův dotaz. "Prosím, následujte mne," vyzve Jirku ke vstupu do domu. Provede ho halou až do krátké úzké chodbičky, na jejímž konci jsou velké prosklené dveře, kterými se dá vejít na terasu a z ní potom po kamenných schůdkách rovnou do zahrady, kde je vyrobeno další posezení, které patří k docela velkému v zemi zapuštěnému bazénu, kde na dlážděných okolcích leží Anita s Linou na lehátkách a odpočívají.
"Ahoj," pozdraví Jirka s úsměvem obě dívky, čímž je mírně vyleká.
Anita se posadí na lehátku a pohled upře na usmívajícího se Jirku. " Co tady děláš," zeptá se udiveně.
"No já...Včera...Prostě jsem si říkal, že když seš teď volná a nemáš s kým jít, že bych ti mohl dělat doprovod na ten ples," řekne Jirka s úsměvem a na rovinu svůj důvod dnešní návštěvy.
Anita se pousměje a potom povýšeně zamlaská a zavrtí hlavou na důkaz toho,že takhle se dáma z vyšší společnosti nezve. Jirka se na ni nechápavě dívá. Ani v nejmenším mu nedochází, co tím gestem chtěla Anita naznačit.
"Musíš jinak," napoví mu Lina s úsměvem. "Trochu víc galantněji."
Jirka se zamyslí a v duchu se snaží zformulovat nějakou lepší větu, která by se snad Anitě už mohla líbit. Až mu konečně svitne v hlavě snad ta správná otázka, na kterou by už Anita mohla zabrat.
"Takže, slečno Štrajtová. Bylo by troufalé vám nabídnout svůj osobní doprovod," zeptá se Jirka s úsměvem.
"To by byla velká troufalost," uculí se Anita a hned na to opět zvážní. " Nemůžu tě tam vzít."
"Myslíš, že bych nevydržel na párty pro snoby?"
"Ale ne, o to vůbec nejde."
"Tak o co tedy jde," zajímá Jirku důvod, proč by ho tam Anita nemohla vzít.
"Jsi Pavlův kamarád," odpoví Anita.
"A proto tam s tebou nemůžu jít?"
"Ne! Proto tě o to nemůžu žádat."
"Pokud vím, nabídl jsem se první," uculí se Jirka.
"To je taky fakt," uznává Anita.
"Takže tě tam smím doprovodit?"
"Ano smíš," přijme nakonec Anita jeho nabídku na doprovod.
"Vyzvednu tě, řekněme v osm hodin," navrhne Jirka.
"To bude nejlepší. Nemusíme tam být mezi prvníma," podotkne Anita.
"No, tak já už půjdu," loučí se Jirka.
"Kam tak spěcháš," zajímá se Anita.
"Musím dneska stihnout ještě jednu návštěvu," obeznámí Jirka Anitu s důvodem svého časného odchodu.
"Jdeš za ním," zeptá se Anita smutně.
"Ano, " odpoví Jirka popravdě.
"Tak to nesmím zdržovat," podotkne Anita se smutkem a lítostí nejen na tváři, ale i v hlase.
"No, tak už abych raději šel," obeznámí Jirka dívky se svým teď už opravdu odchodem.
"Doprovodím tě," nabídne se Anita. Není si jistá tím, že by Jirka odsud trefil sám až k bráně.
"To nemusíš," odmítne Jirka s úsměvem. "Do domu trefím a ta ostříží žena uvnitř, mě jistě doprovodí až ven."
"To je Milena. Naše správkyně," podotkne Anita. "Ale i tak tě doprovodním," zopakuje znovu svou nabídku a z výrazu v jejím obličeji je znát, že to myslí opravdu vážně.
"Jak poroučíte paní," uculí se Jirka.
Anita Jirku provede zahradou až k bráně a po celou dobu nepromluví jediné slovo.
"Děje se něco," zeptá se Jirka starostlivě a taky tak trochu zvědavě.
Její náhlá zamlklost značila, že něco není úplně v pořádku.
"Ne, nic," odpoví Anita. "Tak ahoj."
"Tak teda ahoj," rozloučí se Jirka a odchází.

K Pavlovi nepřijíždí Jirka ve zrovna dobré náladě. Jeho mysl se ubírala jedním směrem k Anitě, na které bylo vidět, že ji zmínka o Pavlovi hodně zablolela což značilo, že k němu stále ještě chová hluboké city a na straně druhé maska. Za necelé tři dny měl Anitu doprovodit na maškarní ples a neměl ani ponětí jakou masku si na ten večer a taky kde sehnat. Ani se neobtěžuje jít až ke dveřím domu, ale po Anitině vzoru si zkrátí cestu do Pavlova pokoje oknem. S pozdravem se přehoupne přes okenní rám a uculí se.
"Tak proto jsi tam včera byl tak dlouho," pronese Ivo se smíchem směrem k Jirkovi. " Učila tě, k čemu jinému se dá ještě použít okno, než jen ke koukání a větrání."
"Kde jsi k sakru včera byl," zeptá se Pavel mírně nevraživě.
"Jo, kde jsi byl," přizvukuje mu Ivo s úsměvem.
"Čekal jsem tě celej večer."
"Jo, čekal tě celej večer," uculí se Ivo. " Málem tady zvědavostí a zoufalstvím lezl po zdi."
"Co ty ozvěno," ožene se Pavel po Ivovi.
Ivo v tu chvíli zvážní, pokrčí rameny a raději utichne.
"Trochu se to protáhlo," oznámí Jirka oběma kamarádům. " Kromě rozhovoru sem byl pozván, abych zůstal na večeři a pak..."
"Co pak," vyzvídá Pavel.
"Měl jsem ne zrovna příjemný rozhovor s Anitou," obeznámí Jirka oba kluky s dalším průběhem večera. "Nebyla zrovna nadšená, když mě tam viděla. Nejspíš o mě ani vůbec nevěděla."
"Takže strýčkovo překvápko," podotokne Pavel posměšně.
"Asi tak nějak," souhlasí Jirka.
"A co, jaký to tam bylo," vyzvídá Ivo napjatě.
"Jako v ráji," usměje se Jirka.
"Přibliž to," pobídne Ivo Jirku, aby nějak víc rozvedl dění v domě a popsal i dům samotný.
"Co k tomu dodat, " odpoví Jirka. "Barák velkej jako kráva, všude všechno nablejskaný. A mají tam i služky," uculí se. "No prostě hotovej palác."
Pavel jen souhlasně a s mírným úsměvem pokývá hlavou. V domě Hoškových už také byl, ale rozhodně ne za tak příjemných okolostí jako Jirka. Podle jeho nadšení se dalo soudit, že se tam nevraždilo a nedělo se tam ani žádné jiné násilí.
"A co Anita," zajímá se Pavel.
"No, zdá se být v pořádku," pokrčí Jirka rameny. "Ale nevím. Její strýc mluvil o nějaké nemoci, kvůli které se na nějakou dobu musela stáhnout do ústraní."
"A neřekl přesně jaké," vyzvídá Pavel dál.
"Ne," odpoví Jirka. "Ale hádám, že jí prostě po tvém odchodu ruplo v bedně, a aby se nezbláznila úplně, tak na nějakou dobu prostě všechno přerušila, aby měla klid a mohla se zase vrátit do normálního života."
" A její strýček jí dělá osobního psychologa," podotkne Pavel posměšně.
"Tak to opravdu nevím," odpoví Jirka. "Ale vím, že je to velmi milý příjemný a starostlivý muž a Anitu má velmi rád."
"To sotva," podotkne Pavel nedůvěřivě na adresu Anitina strýce.
"Myslím, že se v něm velmi pleteš," namítne Jirka.
"Tím bych si nebyl tak jistý," snaží se mu odporovat Pavel.
"Udělal jsi velkou chybu kamaráde," vytkne Jirka Pavlovi.
"To už vím taky," odpoví Pavel mírně zoufale. Během posledních dní si uvědomil, jak velkou chybou jeho unáhlené rozhodnutí odejít bylo. A neuvědomoval si to jen těch posledních pár dnů. Malé záblesky uvědomění se u něj dostavovaly i dříve. A docházelo mu i to, že Anita vlastně platí za něco, co vůbec nezavinila. Jeho nenávist k Hoškovým způsobovalo už jen vědomí, jak hrozně snobská rodina to vlastně je a přiživil ho Filip se svojí matkou, kteří se snažili Anitě udělat ze života peklo na zemi.
"No, tak já už půjdu," loučí se Jirka.
"Kam tak spěcháš," zajímá se Pavel.
"Mysleli jsme, že půjdeme na pivo," dodá Ivo.
"Kluci sorry," omlouvá se Jirka. "Dneska nemůžu. Musím si ještě opatřit kostým."
"Kostým," vyhrknou Pavel s Ivem užasle.
"Kostým," ujistí je Jirka. "Doprovázím totiž Anitu na maškarní ples," přizná pravdu.
Tato věta Pavla pořádně nadzvedne. "Na ples říkáš," ptá se Jirky mírně rozčíleně.
"Ano," odvětí Jirka.
"A to si říkáš kamarád?"
"Nechápu," krčí Jirka rameny. Nemá ani nejmenší ponětí, co tou otázkou o kamarádství Pavel myslel.
"Nabídneš mé holce...," nedokončí Pavel větu.
"Bývalé," přeruší ho Jirka svým upozorněním.
"Ale ani tak jsi jí to neměl nabízet," vyčte Pavel Jirkovi jeho pozvání.
"Ty sám jsi od ní odešel,"upozorní Jirka Pavla. "Tak nechápu, proč tady teď děláš takový scény."
"Jaký scény," zeptá se Pavel.
"Že by žárlivý," vystihne Jirka stav nynější situace.
"Já nežárlím," upozorní Pavel Jirku rázně.
"Ne," opáčí Jirka tázavě. "Tak co to tady potom předvádíš?"
"Žárlivou scénu určitě ne," odpoví Pavel přesvědčivě.
"No, tak já raději půjdu," snaží se Jirka vyhnout pokračování jejich rozhovoru. Cítí, že pokračovat v tom by nebylo dobré a mohlo by dojít i k ostřejší hádce, které chtěl raději zabránit než se do ní pustit. Rychle se přehoupne přes okenní parapet a odchází k brance.
"Jsi podrazák," zavolá za ním Pavel naštvaně. Jirkovo pozvání Anity na ten ples začínalo nasvědčovat tomu, čeho se obával.
"Klid brácho," uklidňuje kamaráda Ivo. " Jenom ji pozval. Nic víc."
"Možná teď to není nic víc," odpoví Pavel naštvaně. "Ale co není, může se stát," dodá nakonec.
"Ona se nedá," snaží se ho přesvědčit Ivo.
"Tím bych si nebyl tak jistý," obává se Pavel.
"Tak něco udělej," pobídne Ivo svého kamaráda. "Pošli jí dopis, dáreček, nebo ji někam pozvi," sype návrhy které ho napadají z rukávu. "Ale hlavně mu nedej šanci, udělat ten krok první."
"Půjdeme raději na to pivo," navrhne Pavel. Z konverzace o Anitě a Jirkovi se mu začíná dělat zle a vjíždí do něj pořádně velká zlost.
"Jo, to je opravdu řešení," hudruje Ivo a následuje kamaráda ven z pokoje.

Jirka projel celé město, hledal ve všech půjčovnách kostýmů a i obchodech něco vhodného, co by si a sebe o sobotním večeru mohl vzít, ale nenašel nic. Nakonec zvolil elegantní oblek, klobouk a samolepící škrabošku. Nemusí tam jít přece oblečený jako šašek. Prostě bude za elegána. Navíc ho velmi mrzí ta vyhrocená situace mezi ním a Pavlem, ke které došlo právě kvůli návrhu, doprovodit Anitu na ten ples. Jiný zájem, jak bylo vidět, že si Pavel myslí opravdu neměl. A i kdyby měl, Anita by jeho nabídku určitě nepřijala. Její srdce a mysl se ubírá úplně jiným směrem.

Do osmé hodiny už zbývalo jen pár minut. Anitin strýc Josef i Roman s Linou už dávno odjeli do restaurace, jen Anita stále netrpělivě vyčkává na příjezd Jirky. " Jen aby vůbec přijel," přemítá v duchu, když sedí v hale na gauči napasovaná v kostýmu tlusté Valentýny a očima hypnotizuje dveře, za kterými by se teď už každou chvíli měl objevit Jirka. Hodiny ukazovaly pár minut po osmé a Anita pevně rozhodnutá, že už déle čekat nebude se zvedne z pohovky a jde ke dveřím, když v tu chvíli se domem rozlehne zvuk domovního zvonku. Anita která to má tentokrát k těm dveřím nejblíže je otevře. Když za nimi uvidí stát Jirku, oblečeného do elegantního saka a kloboučku, zůstane stát s otevřenou pusou. Musí uznat, že mu to opravdu sluší.
"Ahoj cizinče," pozdraví Anita Jirku s milým úsměvem.
"Promiň," usměje se Jirka omluvně. " Jdu trochu pozdě."
"Už jsem chtěla odejít bez tebe, " odpoví Anita vážně a upřímně.
Jirka se na ni mile usměje a nabídne jí své mužné rámě. "Smím vás doprovodit k autu slečno?"
"Smíte," uculí se Anita a zavěsí se do Jirky. Ještě než dojdou k bráně za kterou by se ocitli rovnou na ulici, Anita mírně změní směr a zavede Jirku k velkému betonovému parkovišti, kde stojí luxusní limuzína. "Nasedni," pokyne Jirkovi, aby se usadil dozadní části vozu a sama usedne vedle něj. " Jakube," promluví směrem k šoférovi. "Odvezte nás prosím do restaurace Pod terasami."
"Jistě slečno," odpoví Jakub a dá limuzínu do pohybu.
"Co...,co to...," diví se Jirka.
"Malé překvapení, " uculí se Anita.
"Spíš velké překvapení," vydechne Jirka užasle.
"Tak si ho užívej," uculí se Anita. " Takovým taxíkem se jen tak nesvezeš."
Jakub zastaví limuzínu před vchodem do restaurace. Jirka jen co vystoupí se zhluboka nadechne, aby nějak vstřebal tu jízdu limuzínou a společně s Anitou, která se opět zavěsí do jeho nabídnutého rámě vcházejí do restaurace. Jen co vstoupí dovnitř, všichni na ně upřou své pohledy.
"Vypadá to, že jsme poslední," uculí se Jirka trochu nejistě.
"Mi si to můžeme dovolit," ujistí ho Anita s úsměvem.
Projdou v tu chvíli zcela uvolněným tanečním parketem až do zadní části, kde se nachází po každé straně asi kolem deseti delších řad stolů až k tomu, kde sedí Josef po boku neznámé, docela dobře vypadající ženy a po jeho levici je usazen Roman s Linou, které to v těch šatech co jí vybral, opravdu sluší. Anita s Jirkou zaujmou dvě volné židle po Josefově pravici. Dav hostů se již zase pomalu začíná věnovat zábavě. Někteří tančí, jiní postávají u baru a sem tam vypijí nějaký ten panák alkoholu a nebo jen posedávají u stolů a různě mezi sebou konverzují. Ještě se ani nestačí pořádně rozkoukat a už k jejich stolu přiběhne číšník , mile se na ně usměje a předloží jim jídelní a nápojový lístek s otázkou, zdali si dají něco k pití. Anita si jako vždy objedná colu a Jirka pro začátek pivo.
"Můžeš si objednat co chceš," uculí se Anita při pohledu na Jirku, který studuje jídelní lístek a hledá nějaké levnější jídlo. "Dnes je to na účet podniku."
"Tak to si nechám líbit," uculí se Jirka a znovu se zahloubá do nabídky jídel této restaurace.
Večerní doba mírně pokročila a zábava je v plném proudu. Hosté tančí v rytmu příjemné hudby a i Jirka si dovolil Anitu provést parketem. Lina v Romanově společnosti přímo září a je vidět, že se z Anitiných snobských lekcí hodně naučila. I Jirka je poměrně udiven. Ta dívka která doprovází Romana vůbec není to střevo, které poznal při své první návštěvě Josefova domu. Anita ho také představila spoustě dalších hostů. S každým si podal ruku a představil se, že po chvíli už ani sám pořádně nevěděl, jak se vlastně jmenuje. A znovu se také potkal s Ditinými rodiči, které od toho smutného pohřebního dne neviděl. Oni však měli jeho jméno ve velmi dobré paměti a tak zatímco ti tři spolu živě konverzovali, Anita se mohla více zajímat o blond dívku ve věku kolem třiceti let, vedoucí už docela dlouhý rozhovor s jejím strýcem Josefem.Anita se k nim nepozorovaně přiblíží a chvilku si tu dívku měří pohledem.
"Kdo to byl," zeptá se Anita strýce, když spolu zůstanou na chvíli sami.
"Erika," odpoví Josef. "Tu určitě znáš."
"Asi ne dost dobře," odpoví Anita.
"Musíš ji znát. Je to dcera starosty," uvědomí Josef Anitu o Eričině původu. "Často jste si spolu s Filipem hrávali."
"Jo tahle," dovtípí se Anita. "Pamatuju si, že mě jednou tak naštvala, že jsem ji pořádně celou vymáchala v bahně a zničila jí drahé oblečení. A od té doby jsem s ní nepromluvila."
Erika jim moc času na mluvení nedá, protože během chvilky je opět zpátky.
"No, půjdu najít Jirku," pronese Anita omluvně.
"Zatoužila jsi snad po mé společnosti," zazubí se Jirka na Anitu a Erice věnuje milý úsměv.
"Právě jsem tě chtěla jít hledat," uculí se Anita na svého kamaráda.
"To mě těší," odpoví Jirka s úsměvem.
"Bavíte se dobře," zeptá se Josef povšimnouc si Jirkovy přítomnosti.
"Jo. Skvělej večer," uculí se Jirka a záhy ucítí Anitino lehké dloubnutí do boku.
"Co děláš," vyjekne Jirka na Anitu.
"Tady nejsi U Půllitru," šeptne mu Anita.
Jirka pochopí její narážku a omluvně se na všechny usměje. " Ano, bavím. Velmi vydařený večer," opraví svou odpověď a otočí se na Anitu. "Lepší?"
Anita s milým úsměvem kývne.
"Nepředstavíte nás," vmísí se Erika do hovoru svou otázkou směrovanou k Josefovi a Anitě.
"Promiň," usměje se na ni Josef omluvně. " Pan Jiří Strach," představí Jirku hezky celým jménem.
" A jde z vás taky strach," zeptá se Erika pobaveně.
"Tak to netuším," pobaveně se uculí Jirka. "Ale někdy možná ano."
"Erika Mínová," představí se Erika.
"No, tak raději půjdeme," snaží se Anita vycouvat ze společnosti Eriky, která si po celou dobu Jirku zálibně prohlíží.
"Počkej," snaží se ji pozdržet Jirka.
"Jdeme, " pobídne ho Anita důrazně.
Pomalu se přiblížila druhá hodina ranní a s ní i konec celého toho maškarního cirkusu. Jak bylo vidno, tak pánové z vedení byli nadmíru spokojeni. Hojná účast a dobrá zábava jim vykouzlila úsměvy na jejich jinak ledových tvářích. Anita si z dnešního večera odnáší nejen dobrou náladu a krásné vzpomínky, ale také cenu za první místo v soutěži o nejlepší masku, což ji ani nijak moc nepřekvapilo. Tak nějak své vítězství v této soutěži očekávala.
"A co Pavel," zajímá se Anita, když sedí na zadní sedačce limuzíny vedle Jirky a vyčkává na příchod strýce Josefa, který pojede domů s nimi. Je jí vcelku jasné, že Jirka se mu o tom, kde dnes byl a s kým zmínil.
"No, malinko jsme si vjeli do vlasů," přizná Jirka pravdu. "Naštvalo ho to."
" A proč," zeptá se Anita nechápavě.
"Nevím," pokrčí Jirka rameny. "Možná to chtěl udělat sám,ale já jsem ho předběhl."
"Aha," pronese Anita na důkaz pochopení. Více už se na Pavla vyptávat nestihne, protože do limuzíny přistoupí také Josef.
"Můžeme jet," pokyne Josef šoférovi.
Jakub kývne hlavou na důkaz pochopení a rozjede limuzínu směrem k Josefovu domu.

Ráno v Josefově domě je celkem klidné. Všichni i s Jirkou který byl ubytován v jednom z pokojů pro hosty, ještě dospávají po včerejší prohýřené noci. Toto poklidné ticho naruší zvuk domovního zvonku. Helena, služka která zrovna uklízí v hale, přeběhne ke dveřím a otevře je.
"Dobrý den," pozdraví Pavel. "Je tu Jirka," ptá se po svém kamarádovi.
Helena která neví o Jirkově přítomnosti v domě se na něj jen dívá a krčí rameny.
"Tak je tu nebo ne," zeptá se Pavel znovu již mírně ostřeji.
"Heleno, zaveď pána do pokoje pro hosty," ozve se Lina, která zrovna prochází kolem a zaslechne jejich rozhovor. " Jirka je hned v prvním pokoji na kraji chodby," uculí se na Helenu povýšeně.
"Hej, kdo si k sakru myslíš, že seš, že si tu dovoluješ mi rozkazovat," osopí se Helena na Linu. " Pokud vím, tak jsi stejně obyčejná služka jako já!"
"To bych netvrdila," uculí se Lina povýšeně. "A pohni se konečně a zaveď návštěvu k panu Jiřímu," poručí Heleně a rychle zmizí v patře, kde aniž by klepala a čekala na vyzvání ke vstupu, rovnou vpadne do Anitina pokoje.
Anita i přes svou ztíženou pohyblivost způsobenou narůstajícím těhotenským bříškem se lekne a rychle se na té posteli na které dosud ležela posadí. "Kdo je tady," vyhrkne vylekaně.
"No on..."
"Kdo on...?"
"No on..."
"Tak už se sakra vymáčkni," pobídne Anita Linu nedočkavě.
"Pavel," vyhrkne Lina překvapeně.
"Cože," vydechne Anita užasle. Čekala by cokoli, ale Pavlovu návštěvu v tomto domě ne.
"Přišel za Jirkou," oznámí Lina Anitě důvod Pavlovy návštěvy v tomto domě.
"Bože," zhrozí se Anita.
"Ten ti nepomůže."
"Nikdy sem nechtěl," přemýšlí Anita nahlas s neskrývaným úžasem. "Má k téhle rodině odpor. Tak proč zrovna dneska?"
"To já nevím," pokrčí Lina rameny. "Do hlavy mu vlýzt nedokážu."
Mezitím v pokoji pro hosty, kde byl tuto noc ubytován Jirka, oba pánové živě diskutují. Vypadá to, že Pavlovi se lecos rozleželo v hlavě a uznal, že to odpoledne kdy s Jirkou mluvil naposledy, to mírně přepískl a přišel se omluvit. Po Jirkovi nemusel ani dlouho pátrat.Stačilo prostě zvednout telefon, zavolat mu a zeptat se, kde se zrovna v tuhle dobu nachází. A pak už nebyl problém přijet do Josefova domu a udělat co bylo nezbytné. V tu chvíli Jirkovi svitne v hlavě nápad a taky určitá naděje, jak se pokusit napravit ještě jednu záležitost a popostrčit Pavla, aby se nad sebou trochu víc zamyslel a začal se konečně chovat tak jak má.
"Pojď se mnou," vyzve Jirka kamaráda. " Něco ti ukážu."
Jen co vyjdou z pokoje do chodby, potkávají Linu spěchající směrem ke schodům.
"Hele ty střevo," zavolá Jirka na Linu. "Anita je v pokoji?"
Lina se zastaví a zadívá se na Jirku naštvaným pohledem. "Kdo si myslíš, že seš, že se mnou můžeš takhle jednat?!"
"Jsem o hodně víc, než si dokážeš představit," uculí se Jirka. "Já jsem někdo, zatímco ty jsi jen obyčejná služka."
"Bejvávalo hošane," uculí se Lina povýšeně.
"Můžeš nám říct, jestli je Anita vzůhu, prosím," vmísí se Pavel svou otázkou do slovní potyčky mezi Jirkou a Linou.
"Můžu," pousměje se Lina. "Anita ještě spí."
"Nekecej," ušklíbne se Jirka nevěřícně. "To tvý třísknutí dveřma bylo slyšet po celým baráku. Tak mi tady nevykládej pohádky. Anita by musela bejt úplně hluchá, aby ji to neprobudilo. A zvlášť, když to byly dveře jejího vlastního pokoje."
"Počkej," prohlédne si Pavel Linu důkladněji. "Tebe znám. Před pár měsíci jsi mi pomohla dostat se do tohohle domu."
Lina sklopí svůj pohled k zemi. Na události onoho večera je lepší nevzpomínat.
"Jsi to ty," je si Pavel tentokrát už úplně jistý tím, kdo před ním stojí.
"Ano," odpoví Lina. "Ale to že jsem ti pomohla tenkrát neznamená, že to udělám i dnes."
"Prosím," žádá Pavel Linu mile.
"Přece ji nebudeš prosit," vloží se do jejich konverzace Jirka.
"Nech toho," okřikne Pavel kamaráda. "Chovej se k ní alespoň trochu slušně."
"Díky," pousměje se Lina.
"Prosím, můžeš jí říct, že jsem tady," žádá Pavel Linu znovu a slušnější formou než jeho kamarád.
"Nech ji být," poradí Lina Pavlovi. "Nemá to cenu. Ona tě nechce vidět."
"Ale já bych ji viděl velmi rád."
"Prosím Pavle, nech ji být," žádá Lina Pavla, aby od svého záměru navštívit Anitu ustoupil. "Až přijde ten srávný čas, určitě budeš mít možnost se s ní setkat."

Lemonade mouth - She's so gone

18. června 2014 v 18:44 Texty písní - L
Insecure
In her skin
Like a puppet, a girl on a string

Broke away
Learned to fly
If you want her back, gotta let her shine

So it looks like the joke's on you
'Cause the girl that you thought you knew

She's so gone
That's so over now
She's so gone
You won't find her around
You can look but you won't see
The girl I used to be
'Cause she's
She's so gone

Here I am
This is me
And I'm stronger than you ever thought I'd be

Are you shocked?
Are you mad?
That you're missing out on who I really am

Now it looks like the joke's on you
'Cause the girl that you thought you knew

She's so gone
That's so over now
She's so gone
You won't find her around
You can look but you won't see
The girl I used to be
'Cause she's
She's so gone away
Like history
She's so gone
Baby, this is me, yeah

She's so gone
That's so over now
She's so gone
You won't find her around
You can look but you won't see
The girl I used to be
'Cause she's
She's so gone
(That's so over now)
She's so gone
(You won't find her around)

You can look but you won't see
The girl I used to be
'Cause she's
She's so gone

So long
She's so gone, she's so gone... gone, gone, gone.



Lemonade mouth - Determinate

18. června 2014 v 18:43 Texty písní - L
Trying hard to fight these tears
I'm crazy worried
Messing with my head this fear
I'm so sorry
You know you gotta get it out
I can't take it
That's what being friends about

I, I wanna cry
I can't deny
Tonight I wanna up and hide
And get inside
It isn't right
I gotta live in my life
I know I, I know I
I know I gotta do it
I know I, I know I
I know I gotta do it

Gotta turn the world into your dance floor
Determinate, d-determinate
Push until you can't and then demand more
Determinate, d-determinate
You and me together, we can make it better
Gotta turn the world into your dance floor
Determinate, d-determinate

Hate to feel this way
And waste a day
I gotta get myself on stage
I shouldn't wait or be afraid
The chips will fall where they may
I know I, I know I
I know I gotta do it
I know I, I know I
I know I gotta do it

Gotta turn the world into your dance floor
Determinate, d-determinate
Push until you can't and then demand more
Determinate, d-determinate
You and me together, we can make it better
Gotta turn the world into your dance floor
Determinate, d-determinate

Okay, It's Wen and I'm heaven-sent
Music like a veteran
Renegade, lemonade, use it in my medicine
Go ahead and try to name a band we ain't better than
Reason why the whole world's picking us instead of them
People need a breather 'cause they're feeling that adrenaline
Stop! Now hurry up and let us in. Knock!
'Cause we're coming to your house and
People keep on smiling like the lemons in their mouths
We're the real deal, you know how I feel
Why they're in it for a bill
I'm just in it for the thrill
Get down now I ain't playin' around
Get your feet up on the ground
And just make that sound like

Gotta turn the world into your dance floor
Determinate, d-determinate
Push until you can't and then demand more
Determinate, d-determinate
You and me together, we can make it better
Gotta turn the world into your dance floor
Determinate, d-determinate

Come on and, come on and
Come on and get it going
Come on and, come on and
Come on and get it going
On the dance floor
On the dance floor
D-D-Dance floor
Determinate



Konec dobrý,všechno dobré - kapitola 9

14. června 2014 v 9:32 | Trishka |  Knižní tvorba
Ani další dny v domě neproběhly zrovna klidně. Kromě zmatků kolem Anitina kostýmu na večírek, kterým by zakryla své mírně pokročilé těhotenství, využil Josef Linu k tomu, aby nějak tajně vypátrala, kdo by mohl být ten člověk, o kterém Anita mluvila, že by ho ráda do tohoto domu pozvala, za cílem nejen přátelské návštěvy, ale také omluvy. Až do teď si na to však netroufla. Možná jí v tom bránila myšlenka na to, že ti dva lidé, Josef a ten zatím tajemný nezámý, muž či žena, by se třeba nemuseli snést a tak ho napadlo, že toho dotyčného pozve sám. A špión Lina nezklamala. Ještě večer měl na stole na papírku napsané Jirkovo telefonní číslo a také další informace, které k uskutečnění svého plánu potřeboval. Lina se jen modlila, aby se Anita nic nedozvěděla, protože pro ni by to nebylo zrovna dobré. Anita do ní vložila důvěru a očekává, že ji nezklame a tohle by zklamání bylo a hodně velké. Josef přislíbil, že celou věc udrží v tajnosti a pokud by náhodou celá tahle věc vyšla na povrch, vezme veškerou vinu na sebe.

Do maškarního bálu zbývaly pouhé čtyři dny a problém s Anitiným kostýmem se zdál být vyřešen. Zvolila si celkem netradiční masku, postavu z telenovely o tlusté Valentýně. Kostým hlavní hrdinky, tlusté Valentýny bude nejen zlatým hřebem večera, ale také perfektně zakryje Anitino těhotenství. Jen jí v tom vycpaném obleku bude asi trochu vedro, ale to bude muset přežít. Jenom Linin kostým stále ještě nedorazil. Tak do plesu ještě pár dnů zbývá, takže Lina by neměla panikařit. Roman byl čestný muž a své sliby dodržoval, takže i kdyby jí ten kostým měl dovézt osobně v sobotu odpoledne, pár hodin před začátkem plesu, tak ho přiveze. Josef využil odpoledních hodin, které trávil nikým nerušen ve své pracovně, aby na klávesnici pevné linky vyťukal Jirkovo číslo a zavolal mu. Telefon vyzvání docela dlouho, než ho Jirka, trávící volné teplé slunečné odpoledne na zahradě Pavlova domu zvedne.
"Jiří Strach," představí se Jirka do sluchátka celým jménem, jelikož číslo které mu ukazoval displej jeho mobilního telefonu, bylo neznámé.
"Josef Hošek," ozve se z druhé strany telefonního spojení. "Dobrý den."
Jirka při vyslovení jména Anitina strýce málem spadne ze židle.
"Kdo to je," vyzvídá Pavel, který si všiml Jirkova úleku.
"Hošek," pronese Jirka a dlaní zakryje mikrofon, aby nebylo poznat, že během telefonátu odpovídá ještě třetí osobě.
"Ten Hošek," zajímá se dál Pavel.
"No nejspíš jo," pokrčí Jirka rameny a dále naslouchá slovům Anitina strýce, kterými ho žádá,aby se dnes k večeru dostavil do jeho domu.
"Tak přijímáte," ptá se Josef Jirky, zdali souhlasí s dnešní návštěvou jeho domu.
"No,já," neví Jirka co odpovědět.
"Řekni jo," napoví mu Pavel tiše.
"Dobře tedy," souhlasí Jirka. " V pět hodin ve vašem domě."
"Děkuji," ozve se Josef z druhé strany spojení.
"Nemáte za co," odpoví Jirka co nejslušněji. "Nashle," rychle se Jirka rozloučí a ukončí hovor. Telefon položí na stolek a udiveně se zadívá na Pavla, jako by snad právě on tušil důvod Josefova telefonátu a pozvání do jeho domu.
"Mě se neptej. Já nic nevím," odpoví Pavel na Jirkův tázavý pohled. " A co vůbec chtěl," zajímá se o důvod Jirkovy návštěvy u Hoškových.
"Nebyl moc konkrétní," odpoví Jirka. "Řekl jen, že by byl velmi rád, kdybych ho navštívil v jeho domě."
"Teda, ten je fakt stručnej. I ten nočník je proti němu ukecanej jako Palackej," podotkne Pavel.
Jirka se hlasitě rozesměje. Pavlovo přirovnání mu přišlo velmi vtipné. "Bože za co," zaúpí mezi hlasitým hýkáním od smíchu.
"Za pětset," odpoví Pavel s pobaveným úšklebkem.
Jirka se nepřestává hlasitě smát. Pavel zase dneska zabodoval.
"A až tam vlezeš, tak nečum jak vůl na vrata od garáže," přidá Pavel humorné poučení. " A měj zavřenou hubu, když se budeš divit."
Jirka na vedlejším zahradním křesílku už slzí smíchy. "Už dost," hýkne smíchem.
"Já ti jen radím, co máš dělat," uculí se Pavel. "Nemůžu za to, že se všemu řehtáš jako osel."
Jirka se se smíchem zadívá na displej telefonu, na kterém hodiny ukazují půl páté odpoledne,což pro Jirku znamená, že je čas pomalu vyrazit. "Budu muset jít. Jeho výsost pan Josef Hošek čeká," upozorní Pavla se smíchem.
"Chceš doprovodit," zeptá se Pavel vážně.
"Ne, díky," odmítne Jirka jeho nabídku. "Musel bych bejt úplně blbej, abych tam netrefil."
"Tak zlom vaz," popřeje mu Pavel s úšklebkem. "Případně ten jeho," dodá s úsměvem.
"To snad nebude potřeba," odpoví Jirka.
"Vážně nechceš doprovod," nabídne se Pavel znovu.
"Ty chceš vidět Anitu co," dovtípí se Jirka.
"Chci nechci, na tom nesejde. Protože hledat ji v tom domě nebo zahradě, musel bych vyhlásit celoměstské pátrání," uculí se Pavel.
"No, tak já už pojedu," loučí se Jirka.
"Fajn," odpoví Pavel.
"To ani nejsi zvědavý na pozdější reference?"
"To být ani nemusím," uculí se Pavel. " Ty mi to stejně za tepla vyslepičíš."
"Tak teda ahoj," rozloučí se Jirka a opouští zahradu.
Pavel zůstává sám. A i když se tvářil, že ho důvod a ani Jirkova návštěva v domě Hoškových nezajímá, tak opak byl pravdou. Hlavou mu běhaly stovky myšlenek a důvodů, proč by zrovna Jirka mohl být pozván do Josefova domu. Pomalu začíná dostávat strach, že by mohlo dojít i na něco, pro něho velmi nepříjemného. A sice to, že by si Anita mohla k Jirkovi vytvořit silnější pouto, než jen to přátelské. Což by se klidně i stát mohlo. Anita je velmi straktivní dívka a momentálně je volná, takže každý muž který o ni projeví i sebemenší zájem, má velkou šanci, získat si její srdce. Což by ani pro Jirku nemusel být nijak velký problém. Je poměrně hezký a atraktivní muž a i postavu má z těch, na které holky jdou. A když prokáže vůli překousnout jméno Hošek a to co je s ním spojené, mohl by mít opravdu velkou šanci, získat si Anitinu náklonnost. Pavel svého unáhleného rozhodnutí začíná litovat ještě víc. Jen pro své vlastní nafoukané ego ztratil člověka, který dělal jeho život něčím vyjímečným. Ztratil Anitu!!! A jeho šance na návrat je stále mizivější. Možná měl s tím Jirkou jet a pokusit se udělat ten první krok k opětovnému sblížení s Anitou.

Jirka přijíždí k domu Hoškových. Zaparkuje hned u kraje silničky poblíž vrat, vystoupí a rozhlédne se kolem sebe. Všude kolem něj se rozprostírají velké travnaté plochy a po pravé straně za živým plotem stojí dům Hoškových, který z ulice není možné vidět. Projde bránou do rozlehlé zahrady a jde po dlážděné cestičce lemované trávou a různě po zahradě rozsetými okrasnými keři, kvetoucími všemožně velkými a barevnými květy. Dojde až k domu, kde u dveří zazvoní na zvonek. Dveře mu otevře Milena, žena středního věku a podle uniformy co má na sobě to na první pohled vypadá, že není jen obyčejná služka.
"Dobrý den," pozdraví Jirka slušně. "Jdu za panem Hoškem."
"Už vás očekává," odpoví Milena s úsměvem a vyzve Jirku ke vstupu do domu. Dovede ho až k bílým dvoukřídlým dveřím, na které zaklepe.
"Vstupte," ozve se z pracovny Josefův hlas.
Milena otevře dveře a vpustí Jirku dovnitř. "Máte návštěvu," oznámí Josefovi.
"Děkuji," odpoví Josef. "Ať nám připraví dvě kávy a nikdo ať nás neruší."
"Ano pane," odpoví Milena a opuští pracovnu.
"Prosím, posaďte se," pokyne Josef Jirkovi, aby se usadil na volnou židli u psacího stolu a sám usedne do svého křesla přímo naproti.
"Takže," vybízí Jirka Josefa, aby uvedl důvod jeho dnešní návštěvy v tomto domě.
"Jak asi víte, nebo možná nevíte, moje dcera, tedy nevlastní dcera, je dlouhodobě nemocná. O své nemoci se dozvěděla během pobytu v Anglii, kde se zůčastnila světového šampionátu v krasobruslení," zastírá Josef Anitino těhotenství jakousi zatím neidentifikovanou nemocí. "Musela na nějakou dobu přerušit i sport, což se jí velmi dotklo. Uzavřela se nejen sama před sebou, ale i před okolním světem."
"A co s tím mám společného já," vyzvídá Jirka nechápavě.
"Mluvila o vás. Vaše návštěva by jí nejspíš udělala velkou radost, ale má strach. Bojí se vás kontaktovat, protože mezi sebou máte prý nějaký nedořešený spor."
"No tak, malinko jsme se pohádali, ale rozhodně to není zase tak velká tragédie, aby se musela bát se mnou mluvit," odpoví Jirka s úsměvem. Dalo by se říct, že na tu hádku ohledně jejího odchodu z Pavlova domu, už dávno zapoměl.
Pracovnou se rozlehne klepání na dveře.
"Dále," vyzve Josef příchozího, aby vstoupil do místnosti.
Ve dveřích se objeví mladá dívka, oblečená do uniformy služebné, kterou tvoří černé úzké šaty dlouhé do půlky stehen a u pasu přivázaná bílá zástěrka, nesoucí podnos se dvěma šálky kávy.Odloží tác na stůl a roztřesenýma rukama naservíruje jeden šálek Josefovi a druhý se chystá postavit před Jirku sedícího naproti Josefovi. Šálek se v jejích roztřesených rukou převrhne a jeho obsah se vylije přímo do Jirkova klína.
"Omlouvám se," řekne dívka vylekaně. "Promiňte já...,opravdu jsem nechtěla," stále se omlouvá a ubrouskem se snaží Jirkovy zašpiněné kalhoty,alespoň trochu očistit.
"To je v pořádku," usměje se na ni Jirka mile.
"Nemehlo," pokárá ji Josef nazlobeně. " Podívej se, co jsi udělala?!"
"Moc se omlouvám. Opravdu jsem nechtěla."
" O tom si promluvíme později," odpoví jí Josef nakvašeně.
"Prosím, nevyhazujte mě," žádá dívka zoufale a při tom vrhá prosebné pohledy na Jirku, jako by jí snad právě on mohl nějak pomoci.
Jirka se na ni mile usměje. " Na tohle rozhodnutí jsem malý pán, ale přimluvím se za tebe u pána domu."
"Paní," opraví ho Josef. " Veškerý personál v domě má v tuhle dobu nastarosti Anita."
"Dobře," řekne Jirka směrem k té dívce povzbudivě." Půjdu tedy za paní tohoto domu."
" A teď už nás nech o samotě," pokyne Josef té služce,aby opustila pracovnu. " A přines panu Jiřímu novou kávu. A pokud možno ji na něho znovu nevylij."
"Ano pane," odpoví služka a rychle opustí pracovnu.
"Anita, paní domu," žasne Jirka. " A co vaše žena?"
"Pokud máte na mysli moji zatím stále ještě manželku, tak ta už se zpět do tohoto domu nevrátí. Už jsem udělal všechna nutná opatření a také podal žádost o rozvod. A jelikož Anita je jediná z nejbližší rodiny, tak tento post připadá právě jí."
"To musí mít asi radost co," uchichtne se Jirka.
"To nevím. Ani ona sama nezná ještě všechny podrobnosti. Ale můžete ji navštívit. Zavolám služebnou, aby vás doprovodila."
"To snad ani nebude nutné," odmítá Jirka
"Jen jděte," usměje se Josef. "Bude ráda,když vás uvidí."
"Nevím."
"Víte, Anita je teď velmi často sama. Nikam nechodí, s níkým se nestýká. Určitě jí vaše návštěva udělá radost. A mě bude velkým potěšením, pokud s námi dnes povečeříte."
Jirka nevychází z údivu. Za tu krátkou dobu co spolu hovořili, se mu Josef zdál jako velmi milý člověk. Nechápal co proti němu Pavel vlastně má, kromě toho, že je to snob a peněz má tolik, že by s nimi mohl dláždit město. "Velmi rád," přijme pozvání na večeři s milým úsměvem.

Pomalu se přiblížil čas večeře a Jirka s Josefem opouštějí pracovnu ve velmi dobré náladě a přesouvají se do jídelny, kde se za několik málo minut bude podávat večeře. V hale se potkávají s Anitou a Linou taktéž mířícími do jídelny. Anita se při pohledu na Jirku rychle otočí a zamíří po schodech zpět do horního patra.
"Anito," zavolá za ní Jirka.
"Nechte ji," řekne Lina směrem k Jirkovi. " Já ji přivedu."
Do haly vstoupí Milena na rukou držíc velkou krabici, adresovanou Lině. "Tohle ti před chvilkou přišlo," předá Lině krabici.
Lina nedbá přítomnosti obou mužů a zadívá se do krabice ve které jsou uloženy skvostné šaty opravdu jako pro Popelku a radostně poskočí. " Jééé,můj kostým. Jupíííí," vykřikne Lina radostně. "Omlouvám se," pronese směrem k oběma mužům stále stojícím v hale. " Takhle se správná dáma asi nechová co," nasměruje svůj dotaz k Josefovi.
"To opravdu ne," upozorní ji Josef.
"Kostým," diví se Jirka. " Budete si tu hrát divadlo nebo co," ušklíbne se posměšně.
"Ne tak docela," opraví ho Josef. " Zimní stadion pořádá maškarní večírek a naše rodina je mezi čestnými hosty," seznámí Jirku s děním sobotního večera.
" A tohle střevo tam bude taky," ptá se Jirka zvědavě při pohledu na Linu nadšeně prohlížející obsah krabice.
"Ano," pronese Josef souhlasně.
" A kterej vůl ji tam proboha pozval," diví se Jirka nadále.
"Roman," odpoví Josef. "Anitin trenér."
"No poteš koště Ježískovy bodlinky," dokončí Jirka svůj údiv. " Tak to bude tedy něco."
"Nuž, následujte mne do jídelny," pobídne Josef Jirku s úsměvem.

Lina jen co se dostane do horního patra a svůj balík se šaty odhodí do svého pokoje, hned běží k vedlejším dveřím které vedou do pokoje Anity a zaklepe na ně.
"Nechci s tebou mluvit," ozve se Anita zevnitř pokoje, aniž by věděla kdo za nimi stojí.
"To jsem já Lina," oznámí jí Lina svou přítomnost za dveřmi.
"Ty pojď," vyzve Anita Linu ke vstupu do pokoje.
"Bude se podávat večeře," oznámí Lina Anitě, jen co vstoupí dovnitř.
"Nejdu tam," odmítne Anita rozhodně.
"Musíš tam jít!"
"Nakráčet tam a ukázat se v plné kráse a říct Jirkovi, že může oznámit svému kamarádovi, že bude otcem," odsekne Anita znechuceně.
"Ten už to stejně ví," namítne Lina. "Viděl tě v hale."
"A kdo ho sem k čertu zval," zajímá se Anita.
"Tvůj strýc," odpoví Lina.
"A ty jsi mu v tom ochotně pomáhala," dovtípí se Anita.
"Musela jsem," odpoví Lina. Donutil mě k tomu."
"No, myslím, že na tu večeři nakonec přece jen půjdu," rozhodne se Anita. Můj drahý strýček mi bude muset něco vysvětlit.

Anita s Linou vcházejí do jídelny již po započetí večeře. Josef s Jirkou už pomalu dojídají první chod, kterým byl na dnešní večer menší obložený talíř s nejrůznějšími druhy drahých šunek a sýrů a nechybělo ani krásně vonící čerstvé pečivo. V tichosti se usadí ke stolu a čekají, až oba pánové dojedí. Anitu po setkání s Jirkou a Linině přiznání k tomu, že jeho dnešní návštěvě dopomohla, přešla chuť a Lina se raději tváří a snaží dělat, jako by tam vůbec nebyla. Josef pokyne služebné, aby začala servírovat druhý chod, jelikož při pohledu na Anitu a Linu, mlčky sedící u stolu mu bylo jasné, že dámy obložený talíř nijak nezaujal. Služka pomalu servíruje na stůl pečenou husu s bramborovými knedlíky, obloženou čerstvou zeleninou, která vypadá snad ještě lákavěji, než ten obložený talíř. Jirka si po celou dobu večeře měří Anitu pohledem. Její znatelné těhotenské bříško se nedalo přehlédnout. U večeře je celkem klid. Občas někdo něco řekne a v jednu chvíli naruší tuhle atmosféru zvonění Jirkova telefonu. Jirka se omluví a jde si hovor vyřídit do haly. A této chvíle, kdy Jirka nemluví s nikým jiným než s Pavlem, který se vyptává a vyzvídá, využije Anita k tomu, aby jí Josef tu dnešní Jirkovu návštěvu vysvětlil. A ne jen tu.
"Mohl jsi mi to alespoň říct," vyjede Anita na svého strýce naštvaně, jen co zůstanou v jídelně sami, pouze za přítomnosti Liny.
"Kdybych ti o jeho návštěvě řekl, nepřijala bys ho," odpoví Josef upřímně a tentokrát se nemýlí.
"A kdo se tě vůbec prosil, abys ho sem zval," nepřestává Anita útočit naštvanými otázkami.
"Chtěl jsem ti udělat radost."
"No, to jsi mi tedy opravdu udělal," odsekne Anita a posměšně se ušklíbne.
" Myslel jsem si to," odpoví Josef s ledovým klidem.
" A musel jsi k tomu využít Linu," ptá se Anita dál.
"Jinak to nešlo," přiznává Josef. "Ona jediná mi mohla dát to, co jsem potřeboval."
"Takže jsi ji sprostě využil a vyhrožoval," obviní Anita svého strýce.
"Ano," zalže Josef. Pravdou bylo že Linu využil, ale nevyhrožoval jí. Tohle přiznání bylo součástí domluvy, veškerá vina padne pouze na něho.
"Tak příště až sem zase budeš chtít pozvat někoho z mých přátel, tak přijď rovnou za mnou a nevyužívej k tomu Linu a ani jiné služebnictvo," doporučí Anita strýci nazlobeně.
"Jak si přeješ," odpoví Josef, čímž Anitu mírně uklidní.
Jirka který ještě stále v hale mluví po telefonu s Pavlem, ač si moc dobře uvědomuje, že svými dojmy Pavla asi mírně urazí, tak musí říct, že se mu v Josefově domě velmi líbí a že i Josef sám o sobě je velmi milý a přívětivý muž. Nejenže si spolu velmi dobře popovídali, ale dokonce ho pozval i na večeři.
"A Anita? Viděl jsi ji," vyzvídá Pavel, jen co Jirka konečně dokončí pění chvály, na Josefa a jeho dům.
"Ano," odpoví Jirka popravdě.
"Zmínila se o mě," vyzvídá Pavel dále.
"Bohužel," odvětí Jirka. "Zatím jsem neměl příležitost mluvit s ní o samotě."
"Tak ji zkus najít," požádá Pavel kamaráda.
"Musím jít," ukončí Jirka rychle hovor a vrací se zpět do jídelny.
Anita správně tuší, že ten volající nebyl nikdo jiný než Pavel, ale zeptat se na něj neodváží. Kávu která se podává po večeři v hale, Anita s klidným svědomím vynechá. Jak je vidět, tak Josef a Jirka si velice dobře rozumějí a dokáží se obejít i bez její přítomnosti. Jirka se také omluví a nechá se služebnou dovést až před dveře Anitina pokoje, na které hned po té zaklepe. Anita která moc dobře tuší, kdo stojí na chodbě, vyšle Linu otevřít se slovy, aby toho dotyčného vyhodila.
"Ona s vámi mluvit nechce," upozorní Lina Jirku, jen co otevře dveře pokoje.
Jirka se však nedá odmítnout. Odstrčí Linu ode dveří a vejde do pokoje.
"Promiň," omlouvá se Lina Anitě. "Ale nedal se zadržet."
"To je v pořádku," odpoví jí Anita. " Nech nás o samotě, prosím."
Lina beze slova odchází a Jirka s Anitou zůstávají v pokoji sami.
"Proč jsi mi nic neřekla," ptá se Jirka naštvaně. Anita i když prostřednictvím Josefa mu lhala. A tentokrát ta lež byla opravdu velká. Jirka sice věděl, že o jeho návštěvě Anita nic neví, ale k tomu, aby zapřel její těhotenství ho navést musela.
"Abys mu to mohl říct?!"
"Možná by se tím hodně věcí změnilo!"
"A co by se tím změnilo Jirko?! To, že by mi měsíčně posílal pár korun?! Ne Jirko, peníze jsou to, co potřebuju ze všeho nejmíň!"
"Možná by změnil i svůj postoj a pohled na určité věci. A možná by tě přestal vinit i z toho, za co ty sama vlastně ani nemůžeš."
"Tohle on neudělá!"
"Jak si tím můžeš být tak jistá?"
"Jsem," odpoví Anita velmi rozhodně.
"Promiň, ale znám Pavla dýl než ty a znám ho dost na to, abych mohl upřímně říct, jak by se například v této situaci zachoval."
"Tak to ti můžu říct taky! Chodil by nás navštěvovat, sem tam by přivezl nějaký ten dáreček pro to malé. Ne Jirko! Já potřebuju víc, než jen občasné návštěvy a dárečky."
"To bys mu, ale taky musela dát šanci."
"Je mi líto," řekne Anita smutně a zároveň velmi vážně. "Dokud nezmění svůj postoj ke mě a mému strýci tak nemůžu."
"No, já už budu muset jít," pomalu se loučí Jirka. " A ty se nad tím zamysli," doporučí Anitě, aby alespoň malinko popřemýšlela nad jejich rozhovorem.

Konec dobrý,všechno dobré - kapitola 8

6. června 2014 v 21:53 | Trishka |  Knižní tvorba
Po návratu do Čech se Anita nastěhovala do domu svého strýce. Sice se bránila, chtěla zůstat ve svém domě, ale nakonec usoudila, že v tuhle chvíli bude pro ni pobyt v Josefově domě tím nejlepším řešením. A aby se alespoň na chvíli vyhnula myšlenkám na Pavla, jehož plod lásky v sobě nosí a také přerušení své sportovní kariéry, začne se plně věnovat předělávání svého starého pokoje. Musí vyměnit nábytek a také nakoupit postýlku a další potřebné věci, které budou po nějakou dobu důlěžitou součástí vybavení jejího pokoje. A plánování jí zabírá opravdu hodně času a na Pavla a sport nemá vůbec čas myslet. Josef ji ve všem velmi ochotně podporuje a to nejen finančně.

Duben se pomalu dostal ke konci a začal květen. Druhý měsíc, který Anita trávila v Josefově domě. I její bříško se opět trochu víc zakulatilo a její těhotenství už na ní začínalo být řádně znát. Sedí v zahradě u kulatého stolku,popíjí džus a přemýšlí. Uvažuje o tom co bude, až se to malé narodí a také jak se bude její život odvíjet do budoucna. Chtěla by určitě pokračovat ve sportovní kariéře, ale po tak dlouhé přestávce bude ten návrat velmi těžký.
"Jak se cítíš," zajímá se Josef, který si také přišel do zahrady užít teplého květnového počasí, jen co se usadí na jedno z volných křesílek u stolku.
"Těhotná a sama," odpoví Anita smutně.
"Ale ne, nejsi sama," snaží se ji podpořit Josef. " Máš přece kamarádky, tak si sem nějakou pozvi," na chvilku se odmlčí. "Víš, možná si myslíš, že ne,ale všiml jsem si toho, že po celou dobu co jsi tady, tě nikdo nenavštěvuje."
"Kamarádů mám hodně," odpoví Anita " Ale v posledních letech jsem na ně neměla zrovna moc času. A někteří už na mě možná úplně zapoměli. I když, je tu někdo, koho bych zde ráda uvítala. Dlužím tomu člověku omluvu a možná i vysvětlení."
"Tak ho pozvi," pobídne ji Josef.
"Ne," odmítne Anita Josefovu nabídku. " A i kdybych to udělala, tak to stejně nic nevyřeší."
"Třeba ano."
"Možná," pokrčí Anita rameny. "Ale tím ten problém stejně zcela nezmizí."
"Takže tohle není ten hlavní problém?"
"Ne. Můj hlavní problém je ten, že potřebuju někoho, kdo se mnou bude pořád. Potřebuju nějakou kamarádku, společnici, která tu pro mě bude kdykoli budu potřebovat."
" O někom snad víš?"
"Ano vím."
"V tom případě budu velmi rád, když se s tou dámou brzy setkám.."
Anita si tím však moc jistá nebyla. Věděla, že Lina je na toto místo tou nejvhodnější kandidátkou, ale pro Josefa je tato dívka stále jen obyčejná služka a dát jí takové čestné místo, bude pro něj asi malinko problém. I když na druhou stranu, Josef je v tuhle dobu schopný pro její vlastní potěšení, udělat prakticky cokoli co může. Je na něm vidět, že péče o Anitu mu dělá velkou radost.

"Ale jak na to," pomyslí si Anita, když během pozdního odpoledne, polehává na posteli a odpočívá. Začíná se jí pomalu zmocňovat opravdu velká osamělost a prostě řečeno, nudí se. Počáteční přípravy na příchod miminka jsou už hotové a tak už se nemá v tuhle dobu čím zaměstnávat. Na stadion taky nemůže. A ani ne tak proto, že by jí bylo líto, že v tuhle dobu nemůže dělat to, co má ráda, ale proto, že by tam mohla potkat Pavla a ten by si podle jejího, už docela viditelného bříška, mohl lecos domyslet. Musí si se strýcem promluvit co nejdřív. A to nejlépe u dnešní večeře. Tam se probírají obvyklá témata a nálada je vždy velmi příjemná. A i strýc bývá v tuto dobu většinou dobře naladěný, takže by mohl s jejím návrhem souhlasit.

Večeřet se vždy začíná v šest hodin večer. Takové už jest pravidlo tohoto domu a schází se u ní vždy celá rodina. V tomto případě tedy Josef a Anita. Dnes jich však bude u stolu o jednoho víc. Pozvání na dnešní večeři dostal i Roman a byl velmi rád. Po necelých dvou měsících navštíví Anitu, pro niž bude jeho přítomnost u stolu překvapením. A potom, Roman jim osobně donese pozvánku na večírek, který se koná v režii zimního stadionu a podle vyšších zástupců by tam právě Anita a Josef neměli chybět. Anita nemá ani nejmenší tušení i o dalších věcech, které se na stadionu během její nepřítomnosti odehrály. Využije toho, že prozatím jsou u stolu sami a požádá Josefa o povýšení Liny z obyčejné služky na funkci její společnice.
"Chci tě o něco požádat," promluví Anita ke strýci.
"A co by to mělo být?"
"Už jednou jsem ti řekla, že potřebuji nějakou společnici a kamarádku se kterou bych mohla trávit volný čas, povídat si a důvěřovat jí."
"A ty mi chceš naznačit, že jsi někoho takového našla."
"Ano," odpoví Anita. "Lina je tou pravou, která si zaslouží zastávat toto místo."
Josef i Lina jsou v tu chvíli znepokojeni. Nedá se říct kdo víc. Pro oba nastala chvíle překvapení a také pravdy, protože ani jeden z nich o Anitině plánu povýšit Linu do této významné funkce, netušil vůbec nic.
"To...., to nemyslíš vážně," nemůže uvěřit Josef tomu, co právě od Anity slyšel.
"Myslím," odpoví Anita rozhodně a pokyně Lině, aby přistoupila blíž ke stolu. "Chci, aby dneškem počínaje, Lina zastávala funkci mé společnice."
"A víš vůbec, co ode mě teď žádáš?"
"Ano vím."
"Vždyť je to obyčejná služka. A ještě s pochybnou minulostí."
"Není o moc pochybnější než ta moje."
Jejich výměnu názorů přeruší další ze služebných, vcházející i s Romanem za zády do jídelny. " Přišel pan Vávra," oznámí Josefovi a Anitě.
"Romane," vykřikne Anita radostně a běží ho přivítat.
"Omluvte mě," oznámí služka svůj odchod a zmizí z jídelny.
"Anito pozor," culí se Roman. "Vždyť mě umačkáš."
Anita ho konečně pustí z objetí a pokyne mu, aby se usadil ke stolu. "Posaď se, prosím.
"Děkuji," odpoví Roman a usadí se ke stolu.
"Jsem rád, že jsi přišel," přivítá ho Josef.
"Tvé pozvání jsem nemohl odmítnout."
Teď se zase diví Anita. O tom, že Josef pozval Romana na dnešní večeři vůbec nevěděla. "Proč jsi mi nic neřekl," zeptá se strýce ostřejším tónem.
"Chtěl jsem tě překvapit."
"Tak to se ti opravdu povedlo," uznává Anita.
Josef pokyne jedné ze služebných stojících v jídelně, aby začala servírovat večeři. V tuhle dobu již byli u stolu všichni a tak večeře mohla v klidu započít. Jen Lina stále stojí na místě a čeká, co se bude dít dál. Jestli Josef schválí její povýšení nebo neschválí,což by znamenalo, že by se zařadila zpět mezi ostatní služebné a pomáhala při servírování večeře.
"A co ty tu stojíš," vyjede Josef na Linu.
"Pane já...."
"Ona čeká na tvé rozhodnutí strýčku," doplní Anita její větu.
"Pro mě za mě," odpoví Josef. "Ať je po tvém."
"Díky strýčku," řekne Anita vděčně.
"Já také děkuji. Děkuji vám oběma," projeví i Lina svou velkou vděčnost.
"A teď se jdi honem převléct," usměje se na ni Anita. " Ode dneška budeš sedávat s námi u tohoto stolu."
"Ale to..., to nejde," odpoví Lina a zadívá se při tom na Josefa. Jeho souhlas je pro ni stále velmi důležitý.
Josef kývne hlavou a naznačí tak, že s Anitiným rozhodnutím souhlasí.
"Jdi už," popožene ji Anita. "Heleno," promluví směrem ke služce servírující večeři. "Připrav ještě další talíře. Slečna Lina bude dnes večeřet s námi."
"Jak si přejete slečno, " odpoví Helena a rychle opouští jídelnu.
"No já zírám," pronese Roman užasle. "Rychle sis na tyhle panské poměry zvykla."
Anita jen pokrčí rameny. "Nijak extra si v tom nelibuju. Ale je to po mě prostě vyžadováno."
"Ale proč jsem vlastně přišel," připomene Roman, že jeho návštěva má ještě jiný důvod.
"Na zdvořilostní a přátelskou návštěvu," usmívá se na Romana Anita.
"To jistě také," souhlasí Roman. "Ale hlavně jsem vám přišel předat tohle," položí na stůl dvě pozvánky.
"Bruslařský klub Ledové zámky si vás dovoluje pozvat na rej masek, konaný dne třináctého května v restauraci Pod terasami," čte Anita hlasitě text natištěný na pozvánce. "Jim asi fakt hráblo," podotkne nakonec.
"Jejich mozky asi potřebovaly dovolenou a na Kanáry se jim nechtělo a tak si vymysleli, že tohle by mohl být dobrý nápad," uculí se Roman.
"Nemůžu tam jít," odmítne Anita.
"Ale proč," diví se Roman.
"Protože by každý poznal to, co tak hrozně tajím."
"Tobě nejde o všechny," uhádne přesně Roman stav Anitiny mysli. " Jde ti o jednu jistou osobu."
Anita jen mlčky kývne hlavou. Roman odhadl velmi správně, že jí jde právě o to, aby tohle její tajemství neodhalil Pavel.
"V tom případě tě mohu ujistit, že nemusíš mít strach. Ten člověk už na stadionu nepracuje," zmírní Roman alespoň trochu její obavy.
"Cože," žasne Anita.
"Dal výpověď během doby našeho pobytu v Anglii," objasní Roman Anitě situaci o něco víc.
Více už jí však o dění na stadionu říct nestihne. Do jídelny vstoupí Lina,oblečena do krátkých elegantních elastických šatů černé barvy, na nohách obuty lodičky ve stejné barvě na poměrně vysokém podpatku. Tmavé dlouhé vlasy má úhledně učesané dozadu a dozdobené čelenkou. Její oděv i obličej zvýrazněný líčidly všem doslova vyrazí dech.
"Promiňte," omlouvá se Lina.
" V pořádku," odpoví Anita s milým úsměvem a rukou jí pokyne, aby se posadila ke stolu.
Roman, mládenec v nejlepších letech se na ni stále užasle dívá, což Anitu mírně pobaví. I přesto, že by měla dbát na vybrané společenské chování, vyprskne smíchy div polévkou kterou právě pomalu pojídala, nepoprská i ostatní účastníky dnešní večeře. Na Romanovi je vidět, že nad něčím přemýšlí a nesmrtelnost chrousta to jistě nebude. Jen co dojí svou polévku,gentlemansky poklekne před Linu sedící vedle něho a mile se na ni usměje.
"Slečno, ehm...," zarazí se Roman jelikož si uvědomil, že vlastně nezná její jméno.
"Lina," napoví mu Anita s pobaveným úsměvem na tváři.
"Slečno Lino,smím vás pozvat na rej masek,pořádaný klubem Ledové zámky u příležitosti vyvětrání mozkových buněk našich vůdců," žádá Roman Linu se stále milým úsměvem.
Anita se při jeho žádosti o Linin doprovod neubrání smíchu.
"No tak," krotí ji Josef.
"Promiňte," omlouvá se, stále se nahlas smějící Anita.
"Já...," neví Lina co na tuto otázku tak na rychlo odpovědět.
"Řekni ano," napovídá jí z protejší strany stolu Anita.
"Já...,já nemůžu," odpoví Lina a tím Romanovo pozvání odmítne.
"A proč bys nemohla," ptá se Roman udiveně.
"Jo," přizvukuje mu Anita. " Proč bys nemohla?"
"Protože toto rozhodnutí není plně v mé kompetenci," odpoví Lina vážně.
Roman je dost chytrý na to, aby se dovtípil, že ke svolení k Lininu doprovodu, bude potřeba ještě jedno. "No dobře," uculí se na Anitu. "Budeme tedy muset požádat paní domu, aby ti dala na ten večer volno a ty jsi mě mohla doprovodit na tu párty. Takže...," nasměruje svou otázku opět k Anitě. "Slečno Anito, budete tak laskavá a dáte této mladé dámě volno, aby mne mohla doprovodit na již zmíněný večírek?"
"Samozřejmě," souhlasí Anita, na které je vidět, že se celou touto situací velmi dobře baví.
"Opravdu," ujišťuje se Lina o Anitině souhlasu.
"Jistě," odpoví jí Anita a jemně kývne hlavou, aby svému souhlasu dala o něco větší důraz.
"Děkuji," usměje se Lina, ale hned zase zvážní. " I tak nemohu jít."
" A proč zase," diví se Anita.
"Nemám nic na sebe."
Anita protočí oči v sloup. " Tam nic extra nepotřebuješ," zazubí se. " Je to karneval."
"A pokud jde jen o to, že nemáš žádnou masku, osobně ti nějakou obstarám," nabídne jí Roman.
"Děkuji," znovu děkuje Lina.
"Jak by se slečně líbil kostým Popelky," navrhne Roman s úsměvem.
"Moc," odpoví Lina nadšeně.
"Dobře," souhlasí Roman. "Obstarám ti tedy šaty jako pro Popelku. "
" A hlavně nesmíš utéct a nechat mu tam jen střevíček," řehtá se Anita. "To by nepřežil. Tohle si mohla dovolit pravá Popelka, ale ty jsi dáma a ty takovéhle kousky neprovádějí."
Lina mírně zrudne a hned na to položí Romanovi další zdvořilostní otázku. "A nebudete se za mě stydět," zeptá se nejistě. " Bude tam samá vybraná společnost a já...Jsem jen obyčejná služka."
"Na to kašli," ušklíbne se Anita. " Všichni budou mít masky a tudíž nepůjde poznat kdo je kdo. Takže je velmi malá šance, že by si toho někdo všiml," baví se dál Anita na Linin účet. " Ale jestli tě to uklidní, udělím ti pár lekcí snobské etikety."
"Budu velmi ráda," odpoví Lina vděčně.
"A já budu velmi rád, když mě doprovodí tak krásná dáma, jako jsi ty," složí Roman s úsměvem Lině tento milý kompliment.
"Děkuji," odpoví Lina s neskrývanou radostí.
"A neděkuj pořád," mírní ji Anita v projevech vděčnosti. " Nemáš za co děkovat."
"Mám," odpoví Lina s vděčným úsměvem na tváři.

Po večeři se Josef s Romanem zavřou v pracovně a Anita zůstává s Linou sama. Tento čas využije k tomu, aby seznámila Linu s jejím novým pokojem, který se nachází hned vedle toho jejího. Lina už není jen obyčejná služka a tak by měla bydlet ponekud lépe, než doposud. Linu málem trefí šlak, při pohledu na pokoj, který je vcelku stejný jako ten Anitin, jen o něco skromněji zařízený a v mysli už vidí tu závist a zlost ze strany ostatních dívek, pracujících v tomto domě. Je si téměř jistá, že pokud to jen trochu půjde, budou se snažit jí tenhle život znepříjemnit, jak jen budou moct. Ještě během večera se na Anitin příkaz do svého nového pokoje nastěhuje a už během svého přesunu neujde rýpavým poznámkám svých, teď už bývalých kolegyň.

"Smím tě o něco požádat," zeptá se Lina Anity, když sedí v hale u šálku kávy. Stěhování jí nezabralo moc času, jelikož prozatím si ze svého starého pokoje přestěhovala jen to nejnutnější.
"Jistě, že můžeš," odpoví Anita s úsměvem.
"Smím se ním ještě rozloučit?"
Anitě v tu chvíli hraje na tváři pobavený výraz. Dochází jí, že tu jde asi o něco víc, než jen o doprovod na večírek. Tedy alespoň z Lininy strany. Jak se na tohle dívá Roman nemůže posoudit. " Tobě se líbí co," zeptá se Liny přímo.
Lina mírně zrudne a skoro nepoznatelně kývne hlavou.
"No," zamyslí se Anita. "Je to dobrá partie. Mládenec v nejlepších letech," uculí se. " A je sám a bohatý."
"Mohu tedy," zeptá se Lina znovu.
"Pro mě za mě," odpoví Anita a mávne rukou na důkaz, že je jí to úplně jedno. "Dělejte si co chcete. Třeba si to rozdejte za prvním keřem, který najdete.Ale vynechte ty v zahradě," pobaveně se usměje. " Tam budete příliš na ráně."
"Chci se s ním jen rozloučit," odpoví Lina mírně nakvašeně. Anitino popichování jí není zrovna příjemné.
"Jistě," odpoví Anita se vznešeným tónem v hlase a pobaveně se ušklíbne.