Červenec 2014

Konec dobrý, všechno dobré - kapitola 12

21. července 2014 v 17:40 | Trishka |  Knižní tvorba
Jirka s Linou vstupují do domu se smíšenými pocity. Jirka nemá ani nejmenší tušení, jak Josefovi celou situaci co nejšetrněji objasnit a Lina se stále víc obává vyhazovu. V tuhle chvíli ji sice zaměstnává Anita, ale není vyloučeno, že by rozhodnutí o jejím vyhazovu, mohl učinit také Josef a ona by tak lehce mohla přijít o práci.
"Proboha, co se vám stalo," ptá se Milena, potkávajíc se s Jirkou špinavým od krve následovaným Linou v hale. "Snad...?"
"Ani se raději neptej," odpoví Lina a zmizí v patře. Není schopna odpovídat na další otázky týkající se dnešního odpoledne.
"Je tu pan Josef," ptá se Jirka na přítomnost pána domu.
"Ano je," odpoví Milena. "Je v pracovně. Doprovodím vás," nabídne Jirkovi.
"To nebude nutné," odmítne Jirka její nabídku na doprovod. "Vím kde to je," vyrazí směrem k pracovně. Jen co stane přede dveřmi, nejistě na ně zaklepe. Stále ještě nevymyslel, jak Josefovi celou situaci vysvětlit a očekával, že Josefova reakce nebude zrovna příjemná a všechna jeho zlost se sesype právě na něj.
"Vstupte," vyzve Josef Jirku stojícího přede dveřmi ke vstupu do pracovny.
Jirka pomalu vstoupí dovnitř, svůj pohled zarývá kamsi do země. "Dobrý den," pozdraví Josefa polohlasně.
"Prosím, posaďte se," vyzve Josef Jirku, aby se usadil do křesla naproti němu.
"Já...,já raději postojím," odmítne Jirka Josefovu nabídku. "Tohle bude velmi krátký rozhovor."
"Tak tedy povídejte. Co vás sem přivádí," zajímá se Josef.
"Jde o Anitu," řekne Jirka roztřeseným hlasem.
"Jestli mě jdete požádat o její ruku, tak máte mé svolení," pronese Josef s úsměvem, načež si všimne krvavých skvrn na Jirkově oblečení a ihned zvážní. " Ale tohle jste mi asi říct nepřišel," dodá výstižně.
"To opravdu ne," odpoví Jirka smutně.
"Je Anita v prořádku," zeptá se Josef starostlivě a zároveň vystrašeně.
Jirka jen zakroutí hlavou. "Není," řekne polohlasně.
"Co se jí stalo," vykřikne Josef svou otázku. "Mluvte proboha!"
"Ona...," odpoví Jirka zarývavě. " Ona je v nemocnici. Je to vážné."
"Jak moc vážné?!"
"Hodně vážné," odpoví Jirka popravdě.
"Jedu tam," rozhodne se Josef. " Nemohu ji tam nechat samotnou."
"Ona tam není sama," mírně se pousměje Jirka, při myšlence, že Pavlovi snad hodně věcí došlo a je teď tam, kde by měl být. "Je tam Pavel."
"Ten Pavel," zajímá se Josef.
"Ano, ten Pavel," potvrdí Jirka Josefovu domněnku.
"Jedu tam a hned. Ten muž se mé dcery nesmí ani dotknout," rozhodne Josef a jeho rozhodnutí zní velmi přesvědčivě.
"Nic nedělejte," snaží se Jirka Josefa zastavit. " Nechte ho, aby udělal, co je jeho povinností a to, co sám udělat chce," žádá ho. "On si svou chybu uvědomil, sám se k té malé přihlásil. Dejte mu šanci ukázat, co pro něho obě znamenají."
"No dobře. Asi máte pravdu," uznává Josef. "Přesvědčil jste mě. Ale i tak tam zajedu."
"To opravdu nebude potřeba," snaží se mu rozmluvit jeho rozhodnutí Jirka. "Je tam Pavel a... A pojedu tam také já. Jen co Lina připraví věci, vyrazím."
"Lina," procedí Josef mezi zuby nakvašeně. "Beztak za to může. Měla ji hlídat. Ne..., měl jsem ji rovnou vyhodit a ne s tím jejich bláznivým nápadem souhlasit. Udělám to tedy teď."
"Ne Josefe," odporuje Jirka. "Tu dívku neobviňujte. To co se stalo, bylo momentální rozhodnutí o záchraně života a nikdo z nás by jí v tom nedokázal zabránit. Věřte mi, že Anita se k tomuto činu rozhodla dobrovolně,i když si jistě uvědomovala, jaké následky to pro ni může mít. Zachránila život čtyřletému dítěti. Měl byste na ni být hrdý."
Josef si změří Jirku pohledem. "Jsem hrdý, velmi hrdý," pousměje se Josef.
"Vaše dcera projevila velkou odvahu," chválí Jirka Anitino odpolední počínání.
"To ano," souhlasí Josef.
"Tak já už půjdu," pomalu se loučí Jirka. "Lina mi připraví věci a odjede se mnou do nemocnice," oznámí Josefovi fakta o Linině nepřítomnosti v domě. "Dáme vám vědět, jen co se dozvíme něco bližšího," řekne ještě než se za ním zavřou dveře pracovny.

V hale však nachází jen Milenu. Lina, která tu měla čekat s Anitinou taškou, ve které měla sbaleny všechny věci, tam není.
"Odešla," oznámí Milena Jirkovi. " Tak moc se bála toho, že ji pan Josef vyhodí, že si sbalila pár věcí a opustila tento dům."
"Tak tohle mi ještě scházelo," povzdechne si Jirka.
"Odvezte Anitě ty věci," pobídne Milena Jirku. " O Linu se postarám."
"Pokusím se ji najít. Vím kde by mohla být," oznámí Jirka Mileně s jistotou a s taškou plnou věcí pro Anitu zamíří ke dveřím. "Ale kdyby náhodou, řekněte jí, že se nemusí ničeho obávat.Josef ji nevyhodí," pronese ještě, než za ním zaklapnou vchodové dveře domu.

Pavel sedí v čekárně před operačním sálem, kam před malou chvílí odvezli Anitu a je velmi nervózní. A kromě toho, má také velký strach. Slova která zaslechl od lékařů v sanitce, nezněla zrovna dobře. Byl a stále ještě je, to boj o život. A ne jen o Anitin, ale i toho maličkého děťátka, jehož otcem klidně může být a také je. Což, ale on sám netuší. Cítí velkou vinu. Sedí na lavici, ruce opřené lokty o kolena, obličej schovaný v dlaních a zoufale si přeje jen jedno. Aby celá tahle zlá chvíle dopadla dobře a Anita i s tím maličkým z toho vyvázli živí a zdraví. Na to co by se mohlo stát, kdyby se operace nepovedla, raději ani nepomýšlí. "Musí ji z tohho dostat. Ona nemůže zaplatit za něco, co nezavinila," projíždí Pavlovi hlavou stále dokola.
Na chodbě se objevuje Jirka s velkou taškou Anitiných věcí v ruce a zmateně se rozhlíží kolem sebe. Když konečně zahlédne Pavla, jde přímo k němu a pravou ruku mu jemně položí na rameno.
Pavel zvedne oči ve kterých se lesknou slzy a zadívá se na Jirku velmi zoufale. " Takhle to nemělo dopadnout," pronese smutně.
"Tohle nemohl nikdo čekat," odpoví Jirka.
"Mohl jsem tomu zabránit," vyčítá si Pavel. "Kdybych neodešel, kdybych byl s ní, nestalo by se to."
"Tohle nemůžeš vědět."
"Ale vím," odpoví Pavel.
"Kdyby se nestalo tohle, přišlo by něco jiného. Osud to prostě tak chtěl a vyplnilo se to," snaží se kamaráda, alespoň mírně podpořit Jirka.
"Kdybych byl s ní, tak by se to nestalo," pokračuje ve svých výčitkách Pavel.
"Není to tvoje chyba," dále ho uklidňuje Jirka. " Není to ničí chyba. Prostě se to muselo stát."
"Mrzí mě to," přiznává Pavel.
"Já vím," plně chápe Jirka bolest, kterou jeho kamarád právě teď prožívá. Být na jeho místě, cítil by se úplně stejně.
"Proč jim to tak dlouho trvá," vykřikne Pavel zoufale a zlostně udeří pěstí do zdi.
"Klid, dej jim čas," uklidňuje ho Jirka. " Tím, že budeš mlátit pěstí do zdi, jí nepomůžeš. Tohle není žádná lehká operace a věř, že oni dělají všechno co můžou,aby ji i to maličké zachránili."
"Já vím," odpoví Pavel smutně. Chápe, že tahle složitá operace vyžaduje hodně času a má nejistý konec. Ale čím déle trvá, tím větší má strach, že se nezdaří.
"Ona to nevzdá," snaží se Jirka podpořit kamaráda.
"Doufejme," zoufá Pavel, žijící v tu chvíli alespoň v malé naději na dobrý konec.
"Nerad tě tu nechávám," omlouvá se Jirka. "Ale musím ještě na chvíli odjet. Pošlu ti sem Iva, abys tu nebyl úplně sám."
"Vrátíš se," ptá se Pavel zoufale.
"Vrátím," usměje se Jirka. "Od toho jsem kámoš," pevně Pavla na rozloučenou obejme, jemně ho poplácá po rameni a po té již opouští nemocniční budovu. Ještě než nasedne do auta, zavolá Ivovi, aby ihned vyrazil za Pavlem do nemocnice a sám se vydá na zimní stadion navštívit Romana a získat nějaké informace o Lině, jelikož pokud o ní bude někdo něco vědět, tak právě on.

Romana na zimním stadionu Jirka opravdu zastihne. A dokonce má i potřebné informace o Lině, ale o tom co se odpoledne stalo, nemá tušení. Lina byla tak rozrušená, že mu zapoměla sdělit, jaká nehoda se dnes odpoledne stala a jaké oběti si vyžádala.
"Potřebuju vědět, kde je," žádá Jirka Romana, aby mu prozradil, kam se Lina schovala.
"Prozatím je u mě. Dal jsem jí klíč a řekl jí, aby tam na mě počkala. Byla hrozně rozrušená. Pořád opakovala, že zavinila něco hrozného a že ji Josef vyhodí."
"To se ani nedivím," podotkne Jirka.
"Má velký strach," prozradí Roman.
"Z Josefa," ptá se Jirka.
"Ano," odpoví Roman popravdě.
"Z něho mít strach nemusí. On ví, že to nebyla její vina," ujišťuje Romana Jirka.
"Ale co se vlastně stalo," zajímá se Roman o osvětlení situace. "Lina se bojí, že ji Josef vyhodí a ty taky nevypadáš, že bys bůh ví jak zářil štěstím."
"Ono taky nic tak směšného v tuhle chvíli vážně není," odpoví Jirka. Po tom co odpoledne prožil, opravdu neměl na vtípky ani pomyšlení.
" A co se tedy vlastně stalo? Proč se Lina tolik bojí, že přijde o práci," vyzvídá Roman. Je mu jasné, že to co se odpoledne událo, nebylo asi zrovna hezké a že to má velkou spojitost s Lininým místem v Josefově domě.
"Stala se nehoda," začne Jirka pomalu osvětlovat situaci. "Anita se snažila zachránit malé dítě, které vběhlo do silnice a sama to dost šeredně odskákala. A Lina se z toho viní, protože bere svou novou funkci velmi vážně. Má pocit, že z pozice své funkce ji měla hlídat a nesplnila to. Má strach o ni, ale i z toho, že si ji Josef pěkně podá."
" A je v pořádku," ptá se Roman na Anitin zdravotní stav zaskočeně.
"Je to zlé," odpoví Jirka popravdě. " Ale Lina za to nemůže.Byla to nehoda, která bohužel skončila špatně."
"Asi bychom jí to měli vysvětlit co," namítně Roman. "Než ještě vyvede nějakou hloupost."
"To měli," přikývne Jirka.
"Řeknu Honzovi, že musím odejít a vyrazíme."
"Počkám v autě," uvědomí Romana Jirka a odchází z haly.

Roman přichází během pár minut. Nasedne k Jirkovi do auta a naviguje ho, až ke svému domu, kde by v jeho bytě pokud ho poslechla, měla Lina být. A naštěstí opravdu poslechla. Když uvidí ve dveřích vedle Romana, stát také Jirku, rozpláče se ještě víc. Roman ji pevně obejme a jemně ji hladí po vlasech. Lina celé situace velmi lituje a při pohledu na Jirku, se její lítost a sebeobviňování zdvojnásobí. Roman ji odvede do obýváku, kde se oba společně usadí na gauč a Jirka zaujme místo v jednom ze dvou volných křesel.
"Jak to s ní vypadá," zeptá se Lina, když se konečně trochu uklidní.
Jirka jen pokrčí rameny. "Nevím," přizná. "Když jsem odcházel, byla ještě na sále."
"Je to všechno moje vina," znovu se rozpláče Lina.
"Ale ne," snaží se ji uklidnit Jirka. "Není to ničí vina. Byla to prostě nehoda."
"Je to moje vina," stále si vede svou Lina. "Byla jsem za ni zodpovědná."
"Tuhle reakci nemohl nikdo čekat," snaží se ji přesvědčit Jirka.
"Má pravdu," souhlasí Roman. "Tohle opravdu nemohl nikdo dopředu očekávat."
"Já ano," pokračuje Lina v sebeobviňování. "Měla jsem to předvídat."
Jirka obrátí oči v sloup a zalomí rukama.
"Uklidni se," mírní ho Roman. " Nevidíš, že je rozrušená?!"
" A já jsem asi klidnej," prohodí Jirka se známkou rozčilení a zoufalství.
"Nikdo z nás není úplně klidnej," pronese Roman mírně. "Všichni jsme nervózní, protože nevíme, jak tohle celé dopadne."
"Tohle nemůže přežít," vykřikne Lina hystericky.
"Dostane se z toho, uvidíš," snaží se ji uklidnit Roman.
" A ta maličká," zajímá se Lina o osud Anitiny nenarozené holčičky.
"Nevím," pokrčí Jirka rameny. "Když jsem odcházel, byla ještě na sále."
" A proč jsi tam nezůstal," vyštěkne Lina na Jirku.
"Musel jsem najít tebe," odpoví Jirka. " A potom, je tam Pavel a kdyby se něco dozvěděl, už by mi určitě zavolal."
"A proč jsi mě hledal," zajímá se Lina. "Abys mě připravil na to, že jen co mě Josef najde, tak mě vyrazí?!"
"Ne," odpoví Jirka. "Mluvil jsem s ním. Vysvětlil jsem mu to a on plně chápe, co se vlastně stalo a že ty za to nemůžeš."
"Takže mě nevyhodí," zajímá se Lina o setrvání na své pracovní pozici.
"Ne," zaručí Jirka. "Můžeš se s klidem vrátit do domu a nikdo ti tam nezkřiví ani vlásek," mírně se na ni pousměje.

Michelle - Das hotel in St. Germain

14. července 2014 v 22:34 Texty písní - M
Das letzte Licht der Sonne
fällt durch die Jalousie
Und das Champagnerfrühstück
steht da seit heute früh
Die Glut der Zigarette
erhellt kurz dein Gesicht
Dein Haar ein bisschen grauer
Ja, ja die Zeit verschont uns nicht
Ein ganzes Jahr vorüber
Ein ganzes Jahr beginnt
Halt mich ein wenig fester
Bis die Wirklichkeit verschwimmt

In dieser Stadt an der Seine
In dem Hotel in St. Germain
In diesem einen kleinen Raum
Leben wir heimlich unseren Traum
Eine Nacht nur jedes Jahr
Wird es immer wieder wahr
In dieser Stadt an der Seine
In dem Hotel in St. Germain

Irgendwie ist es verrückt
Was wir tun für unser Glück
Doch niemand wird erfahren
was geschah in all den Jahren
Gib mir noch so einen Kuss
der wieder ein Jahr halten muss
Mehr von deiner Zärtlichkeit
Ein Jahr ist eine Ewigkeit
Und wir fliegen in den Himmel
Haben viel zu wenig Zeit
Demain - müssen wir landen
Demain - ist nicht mehr weit

In dieser Stadt an der Seine
In dem Hotel in St. Germain


Michelle - Grosse Liebe

14. července 2014 v 22:32 Texty písní - M
Es ist Samstagnacht
heute werde ich ihn wiederseh'n
Noch steh' ich im Bad
ich blick' in den Spiegel
und mach' mich schön
Noch einen Martini
einen kleinen Schluck für meinen Mut
heut' sprech' ich ihn an
heut Nacht wird alles gut

Ich möchte die sein, die du an siehst
ich möchte die sein, die du küsst
ich möchte die sein, die für immer
an deiner Seite ist
Denn ich bin deine grosse Liebe
du weisst es nur noch nicht
die grosse Liebe deines Lebens
bin ich

Raus aus dem Taxi
und rein in meine Discothek.
Ich schliess' meine Augen
und dräng mich nach vorn,
da wo er steht.
Ich such' seine Blicke,
noch hat er mich nicht geseh'n
ich tanze für ihn,
heut' Nacht wird es gescheh'n

Ich möchte die sein, die du ansiehst
ich möchte die sein, die du küsst
ich möchte die sein, die für immer
an deiner Seite ist
Denn ich bin deine grosse Liebe
du weisst es nur noch nicht
die grosse Liebe deines Lebens
bin ich

Ich schliesse die Augen,
ich hör' seine Stimme
Er fragt: Hast du kurz Zeit
auf einen Drink, vielleicht auch zwei
oder 'ne ganze Ewigkeit

Ich möchte die sein, die du ansiehst
Ich möchte die sein, die du ansiehst

Ich möchte die sein, die du ansiehst
ich möchte die sein, die du küsst
ich möchte die sein, die für immer
an deiner Seite ist
Denn ich bin deine grosse Liebe
du weisst es nur noch nicht
die grosse Liebe deines Lebens
bin ich
die grosse Liebe deines Lebens
bin ich


Konec dobrý, všechno dobré - kapitola 11

14. července 2014 v 10:32 | Trishka
Uplynuly další tři měsíce a Anita úspěšně a bez problémů, pokročila do osmého měsíce těhotenství. Do porodu už zbývalo jen pár týdnů a Anita se na své děťátko velmi těšila. Už měla potvrzeno, že její prvorozený potomek bude děvčátko a tak měla i dost času, vybrat to správné jméno. Tedy spíše jména, jelikož až ta maličká poprvé spatří světlo tohoto světa, bude mít v rodném listu zapsaná jména dvě. Anita byla už od začátku pevně rozhodnutá, že její prvorozený ať už syn nebo dcera se z úcty k jejím tragicky zesnulým rodičům , bude jmenovat právě po nich. Čím více se jí blížil termín porodu, tím častěji přemýšlela také nad Pavlem, který o tom, že za pár týdnů se mu narodí jeho prvorozená dcera, nemá ani to nejmenší tušení. Tedy pokud se Jirka během nějakého jejich rozhovoru neprořekl a neodtajnil mu to, co před ním tak úzkostlivě tajila. Ale zdá se, že ne, protože pokud by se Jirka Pavlovi o jejím těhotenství jen slovíčkem zmínil, Pavel už by ji nejspíš dávno navštívil. Není to žádný křivák, který by se chtěl vyhnout své zodpovědnosti. Spíš právě naopak. Pokud by o tom věděl, tak už by se nejspíš po kolenou plazil jen, aby mohl být opět s ní a také se svou dcerou. Což se však zatím doposud nestalo.

Je krásné srpnové slunečné odpoledne a Anita vyráží za doprovodu Liny a také Jirky do města. Je ráda, že může zase vyrazit ven mezi lidi a také se malinko porozhlédnout po obchodech a něco málo pro tu maličkou ještě nakoupit. Ale co musí hlavně vybrat je kočárek a také sedačka do auta, což jí doma ještě chybí. Prošli snad všechny obchody s kočárky a dalšími potřebami, ale Anita stále ne a ne vybrat. Líbilo se jí jich sice hodně, ale pořád se nějak nemohla rozhodnout, který je ten úplně pravý. A tak nakonec všichni tři skončili ve vyhlášené městské kavárně Čtyřlístek, kam je Anita oba pozvala na šálek kávy a nějaký ten dobrý zákusek. Kavárna Čtyřlístek byla jednou z nejluxusnějších a nejdražších kaváren ve městě. Interiér byl vyzdoben světle oranžovými stěnami, na nichž byly zavěšeny obrazy různých stylů. Vybavení tvořil ratanový nábytek, doplněný o měkké podsedáky na křesílkách a ubrusy bílé barvy prošívané zlatou nití, na každém z kruhových stolků. Hned u vchodu byl umístěn dřevěný pult, kde za prosklenou vitrinou bylo vystaveno snad dvacet druhů různých dortíků a zákusků. Anita se i s přáteli usadí ke stolku hned u výlohy, aby měli pěkný výhled na ulici a mohli pozorovat kde se tam co děje a objedná pro všechny kávu a každému z nich zákusek dle vlastního výběru. Během pár minut mají objednávku na stole a porada o tom, který kočárek či sedačku koupit, může začít. A bylo opravdu z čeho vybírat. Co projitý obchod, to alespoň jeden kočárek či sedačka , která se Anitě velmi líbila. Dohadovali se, vybírali, ale stále ne a ne se dohodnout. No, inu každý má přece jen trochu jiný vkus. Po dvou hodinách strávených v kavárně dohady a přehrabováním v letácích, konečně vyberou ten správný kočárek a rozhodnou se jeho nákup neodkládat a zajít pro něj ihned. Anita zaplatí za všechny útratu a společně s Jirkou a Linou odchází z kavárny. Jen co vyjdou na ulici, Lina se prudce zarazí a v obličeji se jí objeví výraz zděšení. Ještě aby ne, když na protější straně uvidí stát Pavla s Radkou a zhruba čtyřletým dítětem, které se drží Radky za ruku a stále ji tahá směrem k protější straně ulice, kde právě v tuhle dobu stojí Anita se svými kamarády.
"Ne,ne ..., nedívej se tam," varuje Lina Anitu zděšeně.
"Ale proč," nechápe Jirka. "Vypadáš jako kdybys tam viděla zjevení ze samotnýho pekla."
"Dalo by se to tak říct," odpoví Lina už o trochu klidněji.
Anitě to však nedá a zadívá se na protější stranu ulice, aby si prohlédla to zjevení, které tam Lina údajně zahlédla a není to nikdo jiný než Pavel doprovázený Radkou a malým dítětem. Zřejmě asi hlídali Radčinu sestru či neteř, protože jak sama dobře ví, tak Pavel děti nemá a jeho sestra Alena zatím také ne. A o jeho příbuzenstvu nic moc nevěděla, ale podle toho jak se to dítě Radky drželo, muselo jistě patřit k ní. Její pohled na ně padne přesně ve chvíli, kdy se to malé děvčátko Radce vytrhne a vběhne přímo do silnice, která je v tuhle dobu velmi frekventovaná. Anita rychle zahodí kabelku a i přes to, že je těhotná a měla by myslet především na to malé, které v sobě nosí, vběhne do silnice a i přes pokročilý stav těhotenství hbitým skokem srazí to malé děvčátko zpět ke kraji silnice, čímž mu zachrání život. V tuhle chvíli nemá čas vnímat Jirkovo a Linino volání, aby do té silnice nelezla a ani nic dalšího, co se právě kolem ní děje. Nebyl čas na dlouhé rozhodování. Měla jen pouhých pár vteřin na to, aby celý tento pokus o záchranu vykonala, než by došlo ke srážce s velkou rychlostí se řítícím autobusem. A srážku s takovým kolosem by jen těžko přežily. Anitina rychlá reakce a přesně mířený skok dospěly ke šťastnému zakončení celé této záchranné akce. Tedy jak pro koho. Dívenka kterou se Anita snažila zachránit utrpěla jen lehký šok a na těle má pár oděrků a pohmožděnin od nárazu na tvrdý beton chodníku. Sedí na zemi o kousek dál v náručí Radky, která jí střídavě nadává a utěšuje zároveň a hlasitě pláče. Anita však dopadla o dost hůř. Po tomto zdařilém pokusu o záchranu dopadla sice na bok, ale také si uštědřila pořádnou ránu do hlavy jejíž příčinou upadla do bezvědomí. Tento stav nevěstil nic dobrého, ale horší bylo, že tím nárazem se u ní dostavilo silné krvácení z dolní části těla, které vypovídalo jen o jednom. Tím nárazem nedošlo u Anity jen ke zhmoždění a bezvědomí, ale také předčasnému porodu. A nebo potratu. V tuhle chvíli nebylo možné vyloučit ani jednu z těchto možností. Pavel ihned a velmi pohotově zareaguje. Nejenže přivolá rychlou lékařskou službu, ale sám k ní poklekne a snaží se využít všech svých znalostí, týkajících se první pomoci. Anitina silného krvácení z dolní části těla si povšimne až na poslední chvíli, tudíž ho ani nezařadil do popisu zranění při telefonátu na linku záchranné služby. Konečně k nim dorazí také Jirka. Ihned poklekne vedle Pavla, oba na sebe pohlédnou a na pár vteřin se zahledí jeden druhému do očí. V tu chvíli se nedá rozeznat, kdo z nich je vyděšený víc. Jestli Pavel který si Anitina silného krvácení vůbec nepovšiml a nebo Jirka dokonale seznámený s Anitiným stavem, jemuž instinkt napovídal, že po tom co Anita před chvílí předvedla by se to mohlo, nebo spíš muselo zákonitě stát.
"Co to proboha je," zeptá se Pavel Jirky vyděšeně a prstem ukáže na velké množství krve, vytékající z Anitina těla.
"To je krev," odpoví Jirka v tuto chvíli víc naštvaně než vyděšeně. " A je jí hodně."
"Krev," zeptá se Pavel přihlouple.
" No, malinovka to není," odsekne Jirka kamarádovi. " Pomoz mi," pobídne Pavla naléhavě a s velkým důrazem. "Musíme se pokusit to krvácení nějak zastavit!"
Až teprve teď si Pavel všímá opdkud a proč ta spousta krve vytéká. "Ona je...," zeptá se Jirky nevěřícně.
"Byla," odpoví Jirka smutně. " A nečum jak bejk a pomoz mi, ať zachráníme alespoň ji!"
" A to dítě," zajímá se Pavel o osud toho maličkého.
Jirka smutně sklopí hlavu a zadívá se do země. Nemusí být ani lékař, abymu došlo, že při takovém nárazu a té spoušti kterou napáchal, mělo nebo má jen velmi malou šanci na přežití.
"Je moje," zeptá se Pavel Jirky přímo.
"Na to si budeš muset najít odpověď ty sám!"
"Bude v pořádku," zajímá se Lina se strachem.
"Snad," pokrčí Jirka rameny a v duchu se smiřuje s nejhorším.
Na místo této tragicky vypadající nehody přijíždí vůz záchranné služby a lékaři se ihned ujímají péče o Anitu, stále bez známek života ležící na chodníku. Podle výrazů ve tváři, slov a rychlé a zručné práce je znát, že situace je více než vážná.
"Přežije to," ptá se Pavel lékařů na Anitiny šance s velkým strachem a starostlivostí. Cítí za její nynější stav velkou zodpovědnost a nejspíš by si nikdy neodpustil, kdyby Anita nevyšla z této situace živá a zdravá. A když pomyslí na to malé ještě nenanorezené dítě, jehož otcem by klidně mohl být, jeho strach a výčitky svědomí se zdvojnásobí.
"Snad ano," odpoví lékař neurčitě. " Kdo z vás dvou je otcem," zeptá se a pohledem střídavě sjíždí oba pány.
"Já," přihlásí se Pavel dobrovolně, aniž by měl jistotu, že jím skutečně je.
"Ale nevíš to určitě," poznamená Jirka.
"A ty snad ano," nasměruje Pavel svou otázku k Jirkovi. "Nebo snad...?"
"Ne, to ne," odmítá Jirka nařčení, že by kdy s Anitou měl něco víc, než jen kamarádský vztah.
"Tak potom tím možným otcem mohu být já," namítne Pavel a tím uznává skutečnost, že by tím otcem opravdu mohl být.
"Ale jistý si tím být nemůžeš," podotkne Jirka. "Půl roku jste se neviděli."
"Ale nemůžeš s jistotou říct, že tím otcem nejsem."
"Ne, to opravdu nemohu," uznává Jirka.
"Jestli jste se už dohodli, tak pojedeme. Čas zrovna nehraje v náš prospěch," upozorní lékař oba kluky zostra.
"Já pojedu," odpoví Pavel velmi vážně a nastoupí podle pokynů lékaře do sanitky.
"Průběžně nás informuj," zavolá za ním ještě Jirka.
Pavel kývne na důkaz porozumění a pak už usazený v sanitce odjíždí.
"Dostane se z toho," zeptá se Radka opatrně. Cítí velkou vinu za to, co se před chvílí stalo. Však to byla právě ona, kdo neuhlídal svou malou neteř, která následně vběhla do silnice.
Jirka jen pokrčí rameny. Sám netuší, jak tohle celé dopadne. " Pojďtě holky, odvezu vás domů," navrhne. " Musíme to oznámit jejímu strýci."

Jirka odveze Radku i s její malou neteří domů a potom zamíří k Josefovu domu. Po celou cestu mlčí a přemýšlí, jak Josefovi celou tuhle situaci objasnit a Lina sedící na sedadle spolujezdce stále jen s pláčem opakuje, že ji za tohle Josef určitě vyhodí. Je na něm velmi znát, že je na Anitu a to její nenarozené dítě velmi citově vázaný. Tohle se bude opravdu velmi těžko vysvětlovat.

Michelle - So was wie liebe

6. července 2014 v 23:25 Texty písní - M
Du warst für mich der Mann, der aus der Sonne kam
Warst einfach da, um mich zu lieben
Da war kein Traum zuviel, totales Glücksgefühl
Hast du mir auf die Haut geschrieben
Es war nicht nur die Nacht, die Lust auf Zärtlichkeit
Wir träumten manchmal bis zum Rest der Zeit

Es war so was wie Liebe und das brennt in mir
Im Feuer der Gefühle blieb ich nah bei dir
Ganz tief in meiner Seele bist immer da
Es war so was wie Liebe
Es war so was wie Liebe und vielleicht noch mehr
Ich kann nicht tun, als ob es nie gewesen wär'
Wo du auch immer bist, vergiss das eine nicht
Es war so was wie Liebe

Wir wussten beide nicht, was wirklich ist
Vielleicht war alles nur ein Fieber
Ich sah in dein Gesicht und Augen lügen nicht
Sie sagten irgendwann vorüber
Du hast mir gut getan, du hast mich stark gemacht
Für alle Tränen in der Zeit danach

Es war so was wie Liebe und das brennt in mir
Im Feuer der Gefühle blieb ich nah bei dir
Ganz tief in meiner Seele bist immer da
Es war so was wie Liebe
Es war so was wie Liebe und vielleicht noch mehr
Ich kann nicht tun, als ob es nie gewesen wär'
Wo du auch immer bist, vergiss das eine nicht
Es war so was wie Liebe

Ganz tief in meiner Seele bist immer du
Es war so was wie Liebe

Es war so was wie Liebe und vielleicht noch mehr
Ich kann nicht tun, als ob es nie gewesen wär'
Wo du auch immer bist, vergiss das eine nicht
Es war so was wie Liebe
Wo du auch immer bist, vergiss das eine nicht
Es war so was wie Liebe



Kelly Clarkson - Because of you - překlad

4. července 2014 v 17:01 Texty písní - K
Neudělám stejné chyby, které jsi udělal ty
Nedovolím si
Abych tak trápila své srdce
Nezlomím se tak jako ty
Dopadl jsi tvrdě
Poučila jsem se ze tvých chyb
Nikdy nechci zajít tak daleko

Kvůli tobě
Jsem nikdy nesešla moc daleko z chodníku
Kvůli tobě
Jsem se naučila hrát si na té bezpečné straně, abych se nezranila
Kvůli tobě
Je pro mě těžké důvěřovat nejen sobě, ale i všem okolo
Kvůli tobě
Mám strach

Ztrácím směr
A netrvá dlouho než mi to vytkneš
Nemůžu plakat
Protože vím, že ve tvých očích je to slabost
Jsem nucena předstírat
Úsměv, smích, každý den mého života
Moje srdce se nemůže zlomit,
Když už ani na začátku nebylo celé

Kvůli tobě
Jsem nikdy nesešla moc daleko z chodníku
Kvůli tobě
Jsem se naučila hrát si na té bezpečné straně, abych se nezranila
Kvůli tobě
Je pro mě těžké důvěřovat nejen sobě, ale i všem v mém okolí
Kvůli tobě
Mám strach

Dívala jsem se, jak umíráš
Slyšela jsem tě každou noc plakat ze spánku
Byla jsem tak mladá
Mohl jsi vymyslet něco lepšího, než se opřít o mě
Nikdy jsi nemyslel na nikoho jiného
Viděl jsi jen svou bolest
A teď pláču uprostřed noci
Kvůli té stejné zatracené věci

Kvůli tobě
Jsem nikdy nesešla moc daleko z chodníku
Kvůli tobě
Jsem se naučila hrát si na té bezpečné straně, abych se nezranila
Kvůli tobě
Se strašně snažím na to všechno zapomenout
Kvůli tobě
Nevím, jak mám k sobě pustit někoho jiného
Kvůli tobě
Se stydím za svůj život, protože je tak prázdný
Kvůli tobě
Mám strach

Kvůli tobě…
Kvůli tobě…

Kelly Clarkson - Because of you

4. července 2014 v 17:00 Texty písní - K
I will not make the same mistakes that you did
I will not let myself
Cause my heart so much misery
I will not break the way you did,
You fell so hard
I've learned the hard way
To never let it get that far

Because of you
I never stray too far from the sidewalk
Because of you
I learned to play on the safe side so I don't get hurt
Because of you
I find it hard to trust not only me, but everyone around me
Because of you
I am afraid


I lose my way
And it's not too long before you point it out
I cannot cry
Because I know that's weakness in your eyes
I'm forced to fake
A smile, a laugh everyday of my life
My heart can't possibly break
When it wasn't even whole to start with

Because of you
I never stray too far from the sidewalk
Because of you
I learned to play on the safe side so I don't get hurt
Because of you
I find it hard to trust not only me, but everyone around me
Because of you
I am afraid


I watched you die
I heard you cry every night in your sleep
I was so young
You should have known better than to lean on me
You never thought of anyone else
You just saw your pain
And now I cry in the middle of the night
For the same damn thing

Because of you
I never stray too far from the sidewalk
Because of you
I learned to play on the safe side so I don't get hurt
Because of you
I try my hardest just to forget everything
Because of you
I don't know how to let anyone else in
Because of you
I'm ashamed of my life because it's empty
Because of you
I am afraid

Because of you..
Because of you...