Březen 2015

Konec dobrý,všechno dobré - kapitola 15

16. března 2015 v 19:30 | Trishka |  Knižní tvorba
O dva týdny později Anita společně se svojí malou dcerkou opouští areál nemocnice. Josef který je z jejího návratu velmi nadšen pro ně uspořádá v zahradě svého domu slavnostní uvítání, kde nechybí bohaté pohoštění a několik druhů alkoholických, ale i nealkoholických nápojů.Ani na hudební doprovod nezapoměl a za pomoci Jirky, vybral nejen Anitinu oblíbenou hudbu, ale sezval také její nejbližší přátele. Ten kus zahrady který Josef pro tuto příležitost využil, vyzdobený venkovním osvětlením, doplněným o skládací párty stany a plastový zahradní nábytek a to všechno postavené poblíž bazénu se mu velmi zalíbilo a myšlenka, že něco takového by tu mohlo stát již trvale, ho velmi lákala. Byl to dobrý nápad, jak to v té zahradě malinko oživit. Nepočítá s tím, že by Anita v tomto domě zůstala žít trvale. Jednou přijde doba, kdy opět nebude sama a potom jistě bude chtít využít svůj dům, který zdědila po tragicky zesnulých rodičích. A zdá se, že Jirka by věděl o levné pracovní síle, která by dokázala, dát jeho nápadu reálnou podobu. On, Ivo a určitě i Pavel. Všichni tři by mohli spojit své síly a znalosti ve stavebních pracích a dokázat Josefovo přání vyplnit. A nebylo to jen tohle. Josef jen tak mezi řečí o stavbě zahradního posezení s kamenným grilem vyjevil přání, aby hned vedle velkého bazénu, byl vystavěn ještě jeden. Malý a mělký, aby se v něm bezpečně mohla cachtat jeho malá vnučka Alexandra. Postupně právě pro potřeby malé Alex se budou muset udělat i další úpravy. Ale na prvním místě je zastřešené zahradní posezení a bazén. Teď ještě ne,ale příští léto už ho malá Alex jistě hojně využije.

Anitu právě propouštějí z nemocnice. Ze svých zranění se během dvou týdnů plně zotavila a tak už není třeba, aby ona nebo její dcera tam déle zůstávaly. Je velmi nadšená. Už se nebude muset omezovat jen na pohyb po prostředí nemocničního areálu, ale bude moct trávit i více času se svou dcerou. Doposud jí lékaři umožnili vidět malou Alex, jen na pár hodin denně a v čase kojení. Ode dneška s ní však bude moct být pořád. Ve dne i v noci. Před bránou nemocnice nasedají do přistavené limuzíny, v níž tak nějak očekávala i přítomnost strýce Josefa. Nasednou do zadní části vozu a Anita pokyne Jakubovi, aby tu černou pohyblivou věc rozjel.
"A strýc Josef," zajímá se, sedíc i s malou Alex v náručí, právě v jeho limuzíně, kde kromě Liny byl přítomen pouze řidič Jakub. " Proč nepřijel?"
"Zlato," osloví ji Lina přátelsky. "Pan Josef je velmi zaměstnaný člověk," zastírá pravý důvod jeho nepřítomnosti. "Co jsi byla v nemocnici, začal pracovat ještě víc a tak prostě...Nestihl pro tebe dnes přijet."
"A co Jirka a Ivo a....," zajímá se Anita o své kamarády, od kterých čekala, že by ji v tento den mohli doprovodit. Pavlovo jméno však nevysloví.
"A Pavel," doplní Lina její větu s otazníkem.
"Ano," odpoví Anita. I když Pavla nepovažovala zrovna za svého kamaráda a při jeho první a zároveň poslední návštěvě v nemocnici ho vyhodila z pokoje, jeji otázka přece jen směřovala i na něj.
Lina se zadívá na hodinky, které ukazují pár minut po poledni a potom zaměří svou pozornost zpět k Anitě. " Vzhledem k tomu kolik je hodin, jsou nejspíš také ještě všichni v práci," zalže znovu. Moc dobře ví, že nikdo z těch tří jmenovaných v práci dnes není a všichni čekají v zahradě Josefova domu, na jejich společný návrat domů.

Jakub zaparkuje limuzínu před garáží a věnuje se vynášení zavazadel, zatímco Lina odvádí Anitu do zahrady na připravenou oslavu. Anita by nejraději hned zmizela v domě, ale Lina se nedá přemluvit a se slovy že nejprve a za každou cenu musí projít zahradou, ji vede až na určené místo. Jen co se dostanou až k připravené oslavě, Anita úžasem doslova oněmí. Dva velké vyzdobené párty stany nad nimiž visí velký transparent s nápisem " VÍTEJTE DOMA," vůně grilovaného masa, pití, zákusky a samozřejmě nechybí ani členové uvítacího výboru ve složení, Pavel,Jirka,Ivo a nechybí ani teta se strýcem a bratranci Tomášem a Ondrou, kteří jí byli z rodiny tak nějak nejbližší a samozřejmě ani Roman nesmí být nepřítomen. A v čele této skupiny nestál nikdo jiný než samotný pán domu.
"Tak teď už chápu, proč jsi mě nutila jít až sem," uculí se Anita.
Lině se také na tváři objeví úsměv. "Asi by mě ukamenovali, kdybych cokoli prozradila."
"Vítejte doma," přivítá Josef Anitu a její dceru s úsměvem.
A po něm již přicházejí na řadu další gratulanti.Anita musí na chvíli předat svou dceru Lině, aby mohla přijmout všechny ty gratulace a láskyplná uvítací objetí. Jako poslední přichází na řadu Pavel. Na obou je v tu chvíli znát, že nevědí co dělat. Jestli se také obejmout, nebo si jen podat ruce a krátce se pozdravit. To napětí a nerozhodnost, která mezi nimi právě teď panuje je velmi znatelná. Asi každý z přítomných by měl velkou radost, kdyby si ti dva padli do náruče a proběhl mezi nimi alespoň malý náznak usmíření. K jejich velkému zklamání se tak bohužel nestalo.
"Vítej doma," přeruší Pavel tu chvíli napjatého ticha a podá Anitě ruku.
"Děkuji," odpoví Anita s mírným úsmměvem a jeho ruku přijme. Poté ji ale velmi rychle pustí a vmísí se mezi ostatní.
Pavel neskrývá své zklamání. I on sám si stejně jako ostatní od tohoto uvítání sliboval víc, než jen rychlé podání ruky, chladné poděkování a vynucený úsměv. Ale Anita však jak bylo vidět o víc nestála. Za to však stála o přízeň Jirky a bylo vidět, že jí jeho pozornost dělá velmi dobře, což se Pavlovi líbilo ještě míň. Chvíli je z povzdálí sledoval a pokaždé, když se pohledy těch tří střetly, se zadíval jinam.
"Žárlí," poznamená Jirka posměšně.
Anita je však s odpovědí velmi rychle hotová. "Nemá na co. Já už s ním nemám nic společného."
"To není až tak úplně pravda," odporuje jí Jirka. " Něco společného přece jen máte."
"A to jako co?"
" Co třeba Alex," odpoví Jirka také otázkou. " Nemyslíš, že ta maličká si zaslouží, abys mu dala šanci, své chyby napravit?"
Anita má opět připravenu rychlou odpověď a tudíž je i s touto otázkou velmi rychle hotova. " On už svou šanci dostal a promarnil ji," vysvětlí velmi chladně jak se celá tahle situace vlastně má.
"Ale nemůžeš popřít, že tě to k němu nějakým způsobem stále netáhne," nedá se Jirka jen tak odbýt. " Že všechny city kterí jsi k němu kdy měla, už úplně vymizely."
"Proš se pořád tak blbě vyptáváš," zajímá se Anita.
"Jenom bych byl nerad zklamaný," odpoví Jirka upřímně. "Víš, ty jsi hezká a úspěšná a chlapi na tebe doslova stojí frontu a já...Byl bych velmi nerad, když ti teď řeknu své ano, abys mi později řekla ne."
"Tak toho se rozohodně obávat nemusíš," ujišťuje ho. "A už s tím přestaň, nebo se tvé obavy stanou skutečnými a své ne ti řeknu třeba hned."
Jirka už se raději dál nevyptává. Moc dobře ví, že Anita by byla schopna svou výhružku splnit hned a na místě a jeho pět minut slávy by bylo pryč. Takhle to nebude jen pět minut, ale dlouhé měsíce a možná i roky. Ale jistý si nemůže být ničím. Nemůže opomenout fakt, že by se celá tahle situace kolem Anity a Pavla právě jí mohla rozležet v hlavě a nakonec by stejně za ním odešla. A nezabránilo by jí v tom vůbec nic. Anitě na rodině vždy velmi záleželo a i pro Alex chtěla rodinu úplnou. A co je lepší než vlastní táta? Tedy pokud to není nějaký násilník, alkoholik, či ještě něco horšího. V tomto případě by to asi moc dobrý táta nebyl. I když by v jejich žilách kolovala společná krev. Pavel se na jejich dvojici nevydrží dívat moc dlouho. Převezme od Liny malou Alex a odchází do zahrady, kde se usadí do jednoho z bílých proutěných křesílek, patřících k posezení poblíž bazénu a nerušeně si užívá chvíle, kterou se svou malou dcerkou může strávit. A i když Anita stále nechce prozradit, zdali je možnost, že by mohl být otcem této malé krásné dívenky, on ví, že jím je. Na tu podobu a citové pouto, které ho s ní od samého začátku váže, žádné Anitino potvrzení nepotřebuje. Ani slovní, ani písemné.

Nadešel čas předávání dárku, u kterého nesměl nikdo chybět. Až teprve teď si Anita také povšimla, že kromě Pavla zmizela z párty stanu, kde stále probíhala oslava také její dcera.
"Proč jsi mu ji dávala," vyhrkne na Linu naštvaně. Ač u toho nebyla, tak si je velmi jistá, že její dceru má u sebe právě Pavel.
"Je to její otec," zastává se Lina Pavla. " Ať už si o něm myslíš co chceš, má na to právo."
"Lina má pravdu Anito," dá Roman své dívce za pravdu. " Ať už to chceš nebo ne, je to její otec. Na tom už nic nezměníš. A když už s ním nechceš být, neupírej mu možnost vidět jeho dceru."
"Ale on...," snaží se Anita přerušit Romana dalšími argumenty, což se jí však nedaří.
"Vzpomeň si na sebe Anito," podotkne. "Vzpomeň si jak tobě chyběla tvá vlastní rodina."
Anita už má však připravenou další námitku a také ji proti Romanovi ihned použije. "Ale tohle je něco úplně jiného."
"Ne tak docela," odpoví Roman. "Zamysli se nad tím," dodá ještě nakonec v domnění, že ta dívka stojící před ním a dívající se mu upřeně do očí, to skutečně udělá.
Anita musí uznat, že Roman má možná v něčem pravdu a nejspíš i v tom, že by neměla Pavlovi upírat právo na to, aby se dozvěděl, že právě on je otcem té maličké a nechat ho, aby se alespoň z části mohl tak chovat. Pavla i s malou Alex v náručí nachází sedět v křesílku u bazénu. Alex spokojeně spí, ve vzduchu je cítit vůně květů a z korun stromů kterých je v zahradě docela hodně cvrlikají ptáci a Pavlův pohled stále upřený na ni také o něčem svědčí. Je to vskutku zvláštní a krásná chvíle která však nevydrží dlouho.
"Má oči po mě," pronese Pavel se šťastným úsměvem na tváři, jen co si všimne Anity, mlčky stojící proti němu. Čím déle se na tu maličkou díval, tím více viděl svou vlastní podobu.
Anita však jeho nadšení nijak nesdílí. " Vrať mi mou dceru," doslova mu přikáže, jako by to nebyl nikdo jiný, než obyčejný domovní sluha.
"Je to i moje dcera," brání se Pavel.
Anita zrovna není nakloněna tomu, rozebírat právě s ním toto téma. "Nech toho Pavle," snaží se tento rozhovor nějak rychle ukončit.
"Tak je nebo není," ptá se Pavel znovu na to, či je, nebo není otcem malé Alexandry.
Anita si však stále stojí za svým. Jen její tón hlasu je již o poznání mírnější než na začátku. "Přestaň, prosím. Nekaž tuhle krásnou chvíli hledáním odpovědí na nesmyslné otázky, které ty stejně nikdy nenajdeš."
"Ale tuhle odpověď bych velmi rád našel," namítne Pavel a z jeho výrazu je kromě smutku a zklamání velmi patrné, že to myslí opravdu vážně.
Anitě to nedá, aby mu nepoložila trochu zvědavou, ale zároveň i rýpavou otázku. Spíše však v této otázce převládá zájem o pravý stav věci. " A co by se tím změnilo ?"
Pavel jen pokrčí rameny. "Možná hodně," odpoví. Moc dobře ví, co by se tím změnilo. Ale ještě nenastal ten pravý čas, s tím Anitu seznámit.